Frederick FORSYTH

Frederick FORSYTH

Mistr klamu

Studená válka trvala čtyřicet let.

Čistě pro úplnost: vyhrál ji Západ.

Neobešlo se to ale beze ztrát.

Tato kniha je věnována lidem, kteří strávili většinu života kdesi ve stínech.

To byly prostě takové časy, moji milí…

Předehra

V létě roku 1983 schválil navzdory určitému vnitřnímu odporu tehdejší ředitel britské tajné slu žby SIS zřízení nového oddělení.

Odpor vycházel hlavně ze zavedených oddělení, která si rozparcelovala svět na své zájmové oblasti; nové oddělení toti ž mělo mít široce pojatou působnost, je ž bude za žité hranice těchto oblastí překračovat.

Podněty k této změně vycházely ze dvou různých zdrojů. Jedním byla povznesená nálada, která ve Westminsteru a ve Whitehallu a především ve vládnoucí Konzervativní straně zavládla poté, co loni Británie vítězně zakončila válku o Falklandy. Ale i kdy ž to z vojenského hlediska byl úspěch, následkem této epizody byla jedna z oněch zmatených a neurvalých hádek. Šlo v ní o tohle: proč nás tak překvapilo, kdy ž se Galtieriho argentinské jednotky vylodily v Port Stanley?

Spor mezi ministerstvy zuřil přes rok a nevyhnutelně vedl k vzájemnému obviňování. Nikdo nás nevaroval, hájil se ka ždý resort. Ale ano, varoval, obviňovaly ho ostatní.

Ministr zahraničí lord Carrington se cítil nucen odstoupit.

Podobná hádka zachvátila Spojené státy o řadu let později, kdy ž se nad Lockerbie zřítilo letadlo společnosti Pan American. I tehdy jedna agentura tvrdila, že vyslala varování, a druhá, že žádné nedostala.

Druhým podnětem bylo, že nedávno se v Sovětském svazu dostal do křesla generálního tajemníka komunistické strany Jurij Andropov, který působil patnáct let jako ředitel KGB. Mateřskou agenturu si hýčkal, a tak se jeho vláda vyznačovala nárůstem agresivity ve špioná ži a „aktivních opatřeních“ KGB proti Západu. A bylo známo, že ze všech aktivních opatření má Andropov ve zdaleka největší oblibě pou žívání

dezinformací

šíření

malomyslnosti,

demoralizování pomocí l ži, agentů a atentátů na věrohodnost,

zasévání

nesváru

mezi

spojenci

prostřednictvím obratně podsunutých nepravd.

Margaret Thatcherová, snad aby si zaslou žila titul železné lady, který jí přiřkli právě Sověti, dospěla k názoru, že tahle hra se dá provozovat i ve dvou, a naznačila, že by jí nebylo tak zcela proti mysli, kdyby britská tajná slu žba párkrát poslou žila Sovětům stejnou mincí.

Nové oddělení dostalo zvučný titul: Klamání, dezinformace a psychologické operace. Ten si ovšem hned začali zkracovat na KDPO a potom prostě na Kádéčko.

Jeho vedoucí byl uveden do funkce v listopadu. A stejně jako se vedoucímu správy pro výstroj a vybavení říkalo Provianťák a vedoucímu právního oddělení Advokát, šéf KD dostal od nějakého rozumbrady v podnikové jídelně přezdívku Mistr klamu.

Generálové, kteří se, jak známo, přemno ží po ka ždé bitvě, snad mohli nejvyššímu šéfu siru Arthurovi vyčítat (a také vyčítali), koho na to místo vybral. Nezvolil žádného vedoucího oddělení, kariéristu uvyklého rozvá žnosti, jaká se od pravého státního úředníka po žaduje, ale bývalého agenta v terénu, kterého vytáhl z východoněmeckého oddělení.

Ten mu ž se jmenoval Sam McCready a řídil oddělení po sedm let. Všechno krásné ale jednoho dne končí. A tak došlo na jaře roku 1991 v útrobách Whitehallu k jistému rozhovoru…

Mladý asistent povstal za stolem v předpokoji a nasadil nacvičený úsměv. „Dobré ráno, sire Marku. Pan stálý náměstek mě po žádal, abych vás zavedl rovnou k němu.“

Otevřel dveře do kanceláře stálého náměstka britského ministerstva zahraničí, zavedl návštěvu dovnitř a zavřel dveře. Stálý náměstek, sir Robert Inglis, vstal a přivítal hosta úsměvem.

„Marku, milý příteli, moc rád vás zase vidím.“

Člověk se nestane šéfem Secret Intelligence Service (i kdy ž sir Mark se jím stal teprve nedávno), ani ž by si vypěstoval varovný instinkt, který mu řekne, že kdy ž se k němu relativně cizí člověk chová, jako by si přísahali na bratrství, něco v tom bude. Ředitel SIS se začal vnitřně zatvrzovat a chystat se na obtí žné jednání.

Kdy ž se usadil, nejvyšší nevolený zaměstnanec ministerstva otevřel poškrábaný červený kufřík, který měl polo žený na stole, a vyndal žlutohnědou slo žku, přes kterou od rohu k rohu vedl rudý diagonální kří ž.

„Jistě jste si objel rezidentury a chcete se mi svěřit se svými dojmy, ne?“ zeptal se.

„Ovšem, Roberte v pravý čas.“

Sir Robert Inglis polo žil na slo žku s nejvyšším stupněm utajení červený sešitek v černém spirálovém vazači.

„Pročetl jsem si vaše návrhy obsa žené v materiálu ,SIS

v devadesátých letech,“ začal. „A srovnal jsem si je s posledním seznamem po žadavků od hlavního koordinátora rozvědných slu žeb. Mám dojem, že jeho žádostem vycházíte vstříc naprosto beze zbytku.“

„Díky, Roberte,“ kývl ředitel. „Mů žu tedy počítat s podporou ministerstva zahraničí?“

Diplomat vykouzlil úsměv, se kterým by se prosadil i v nějaké americké televizní soutě ži.

„Můj milý Marku, nebude nám vůbec zatě žko se za vaše po žadavky postavit. Je tu ale pár maličkostí, které bych s vámi rád probral.“

A je to tady, řekl si šéf SIS.

„Tak například: mohu tomu rozumět tak, že pro plán vytvořit nové rezidentury v zahraničí máte souhlas z financí a že potřebné peníze jsou poschovávané do něčích rozpočtů?“

Oba věděli, že rozpočet Secret Intelligence Service nepochází tak docela jen od ministerstva financí. Ba naopak, ministerstvo poskytuje pouze menší část. Skutečné výdaje na chod téměř neviditelné SIS, která se na rozdíl od americké CIA dr ží velmi, velmi při zemi, jsou rozděleny mezi všechna ministerstva. Rozlo žení je zcela poctivé a nevyhýbá se ani tak nepravděpodobnému úřadu, jakým je ministerstvo zemědělství, rybolovu a potravinářského průmyslu snad se předpokládá, že i ono by jednoho krásného dne mohlo potřebovat vědět, kolik tresek vyloví Islanďané ze severního Atlantiku.

A proto že rozpočet je tak doširoka rozprostřen a tak dobře ukryt, nemů že ministerstvo zahraničí SIS „šlápnout na krk“ a hrozit, že pokud se nezachová podle jeho představ, odřízne ji od prostředků.

Sir Mark přikývl. „S tím nebudou potí že. Byli jsme s koordinátorem na financích, vysvětlili jsme jim naše stanovisko (které jsme u ž předtím projednali na úřadě vlády)

a ministerstvo financí nám vyčlenilo potřebné peníze, které jsou šikovně ukryté v rozvojových a výzkumných rozpočtech těch nejméně pravděpodobných ministerstev.“

„Výtečné,“ rozzářil se stálý náměstek, ať u ž to myslel upřímně nebo ne. „Tak že se mů žeme začít věnovat tomu, co opravdu spadá do mojí kompetence. Nevím přesně, jaké má agentura personální plány, ale zahraniční slu žba poroste; a tak budeme čelit jistým personálním potí žím plynoucím z ukončení studené války a z osvobození střední a východní Evropy. Chápete, co mám na mysli?“

Sir Mark to chápal zcela přesně. V posledních dvou letech se komunistický blok v podstatě zhroutil, tak že se diplomatická mapa světa měnila a velmi rychle.

Diplomatický sbor se u ž těší na větší mo žnosti ve střední Evropě a na Balkáně snad dojde i na pidivyslanectví v Lotyšsku, Litvě a v Estonsku, pokud se pobaltským státům podaří získat nezávislost na Moskvě. Náměstek z toho vyvozoval, že kdy ž u ž je jednou studená válka u ledu, postavení jeho kolegy z tajné slu žby se bude vyvíjet směrem přesně opačným: začne omezovat stavy. Sir Mark se s tím nehodlal smířit.

„Stejně jako vy nemáme jinou mo žnost ne ž nabírat nové lidi. Ale kdy ž od toho odhlédneme, jen samotný výcvik trvá půl roku. Teprve pak mů žeme nového pracovníka pustit do Century House a zkušeného místo něj poslat do zahraničí.“

Diplomat se přestal usmívat a s vá žným výrazem se předklonil. „Můj milý Marku, přesně to jsem s vámi chtěl probrat. Jde o to, jak přidělovat místa na našich velvyslanectvích a komu.“

Sir Mark v duchu zaúpěl. Ten mizera jde rovnou na věc. Ministerstvo zahraničí sice nemů že SIS „vzít pod krkem“ na rozpočtu, ale jedno eso, které mů že vytáhnout kdykoli, přece jen v rukávu má. Drtivá většina pracovníků

rozvědky, kteří působí v zahraničí, vyu žívá diplomatického krytí na ambasádách. Velvyslanectví jsou tedy jejich hostiteli. Kdy ž neposkytnou žádné krycí místo, není kam rezidenta dát.

„A jak tedy vidíte v hrubých obrysech další vývoj, Roberte?“ zeptal se.

„Obávám se, že v nejbli žší budoucnosti nebudeme moct poskytnout místa některým z vašich… řekněme barvitějších lidí. Těm, jejich ž krytí se evidentně provalilo. A veřejně deklarovaným zpravodajcům. Za studené války to bylo přijatelné, ale v nové Evropě by trčeli jako sláma z bot.

Urá želi by. To jistě chápete.“

Oba mu ži věděli, že agenti působící v zahraničí se dělí do tří kategorií. „Ilegálové“ nebo také „nelegálové“ pracují bez diplomatického krytí, tak že s těmi sir Robert Inglis neměl co do činění. Zpravodajští důstojníci operující z velvyslanectví

jsou

buď

„deklarovaní“

nebo

„nedeklarovaní“.

Deklarovaný pracovník tajné slu žby, kterému v SIS

říkávali „cedulkový špion“, proto že měl kancelář a na jejích dveřích cedulku přiznávající otevřeně, co dělá, je všeobecně známý. V minulých dobách bylo skvělé a velmi funkční mít na velvyslanectví takového důstojníka. V komunistickém světě a v zemích třetího světa se k němu stahovali všichni disidenti, nespokojenci, prostě různí lidé tou žící po někom, kdo si je vyslechne jako zpovědník. Výsledkem byla hojná sklizeň informací a také pár pozoruhodných přeběhlíků

neboli „defektorů“.

Vysoce postavený diplomat tedy říkal, že tyto pracovníky u ž na ambasádách mít nechce a neposkytne jim místo. Byl zřejmě pevně rozhodnut se vším zápalem pokračovat v letité tradici svého úřadu, její ž podstatou je snaha usmiřovat si kdekoho kromě rodilých Britů.

„Chápu, co tím myslíte, Roberte, ale nechci začínat a taky nezačnu svoje funkční období jako šéf SIS čistkou mezi vysokými důstojníky, kteří slou žili Británii dlouho, věrně a dobře.“

„Najděte jim jiná umístění,“ navrhl sir Robert. „Střední a Ji žní Amerika, Afrika…“

„A nemů žu je všechny narvat někam do Burundi a čekat, ne ž jim naběhne nárok na důchod.“

„Tak tedy kancelářská místa. Tady doma.“

„Tomu, o čem mluvíte,“ namítl šéf SIS, „se u nás říká ,nezajímavá pracovní nabídka‘. Většina z nich to určitě odmítne.“

„V tom případě budou muset předčasně odejít na odpočinek,“ řekl bez zaváhání diplomat. Znovu se předklonil. „Marku, můj milý příteli, o tomhle nebudou žádné dohady. Budu v téhle zále žitosti mít na své straně všech Pět mudrců, tím si mů žete být jist vzhledem k tomu, že jsem jeden z nich. Souhlasíme se štědrou finanční náhradou, ale…“

Název Pět mudrců se v žil pro pětici stálých náměstků z úřadu vlády, ministerstev zahraničí, vnitra, obrany a financí.

Tihle mu ži, stálí státní zaměstnanci nezávislí na přízni a nepřízni voličstva, měli uvnitř vlády obrovskou moc. Mimo jiné dosazovali šéfa SIS i generálního ředitele bezpečností agentury MI-5 anebo je doporučovali premiérovi; v praxi to vyšlo nastejno.

Sir Mark z toho byl nesmírně nešťastný, ale dost přesně znal realitu mocenských kruhů. Bude se s tím muset smířit.

„Dobře, ale při konkrétním výkonu těch opatření budu potřebovat podporu.“

Myslel tím jedinou věc: aby si uchoval dobrou pozici u svých lidí, bude muset být jasně vidět, že mu to poručili přes jeho odpor. Sir Robert Inglis to velkoryse slíbil; mohl si to dovolit.

„Podporu dostanete brzy,“ kývl. „Po žádám Pět mudrců

o schůzku a dohodneme se na nových pravidlech pro tuhle novou situaci. A jakmile vám je pak sdělíme, navrhuji, abyste přikročil k tomu, co právníci nazývají ,selektivní postup‘, a zahájil vzorová řízení.“

„Selektivní postup? Vzorová řízení? O čem to mluvíte?“ zděsil se té hantýrky sir Mark.

„Jde o precedens, příteli. O jediný precedens, jeho ž

postup pak bude pou žit u celé skupiny.“

„Chcete, abych vybral obětního beránka.“

„Takový ošklivý výraz. Předčasný odchod do důchodu s velice štědrou penzí, to má do čistky hodně daleko. Prostě vyberete důstojníka, jeho ž předčasný odchod by mohl proběhnout bez větších námitek, dáte mu mo žnost slyšení a tím ustavíte precedens.“

„Kterého? Myslel jste na někoho konkrétního?“

Sir Robert si zalo žil ruce do stříšky s bříšky prstů

přitisknutými k sobě a zadíval se do stropu.

„No, nabízí se přece Sam McCready.“

Samozřejmě. Mistr klamu. Sir Mark si uvědomoval, že od té doby, co před čtvrt rokem v Karibiku předvedl Sam jednu ze svých rázných a nikým neschválených akcí, se na něj ministerstvo zahraničí dívá jako na Čingischána, který se utrhl ze řetězu. Opravdu zvláštní. Takový… ošuntělý chlapík.

Sir Mark se vezl zpátky na druhý břeh Tem že, do ústředí své agentury v Century House, ve velice hloubavé náladě. Věděl, že vysoký úředník ministerstva nechtěl odchod Sama McCreadyho jen „navrhnout“ on na něm trvá. Co se šéfa SIS týkalo, slo žitější po žadavek si sir Inglis snad ani vymyslet nemohl.

V roce 1983, kdy Sama McCreadyho vybrali jako vedoucího nového oddělení, byl sir Mark zástupcem kontrolora; byl také McCreadyho vrstevníkem a v hierarchii agentury se nalézal jen o jednu úroveň nad ním. Zvláštního agenta, který netrpěl velkou úctou k autoritám a kterého sir Arthur přesto vybral na nové místo, měl rád ale tehdy ho měli rádi skoro všichni.

Krátce poté poslali sira Marka na tři roky na Dálný východ (plynně mluvil mandarínskou čínštinou). Vrátil se v roce 1986 a byl povýšen na zástupce ředitele. Sir Arthur odešel do penze a na vratké křeslo usedl nový ředitel. A právě po tom nastoupil sir Mark to bylo v lednu.

Před odjezdem do Číny sir Mark stejně jako mnozí další počítal s tím, že Sam McCready na svém místě nevydr ží dlouho. Kolovaly řeči o tom, že Mistr klamu je příliš surový a nevybroušený diamant, který nemů že zapadnout do firemního politikaření v Century House.

Tehdy si myslel, že v první řadě se nikdo z lidí, kteří pracují v odděleních spravujících určité oblasti, nebude nijak mile tvářit na nového člověka, který se pokouší operovat na

jejich žárlivě stře ženém teritoriu. Začnou kompetenční spory, které by zvládl jedině zkušený diplomat; a ať u ž je McCready jakkoli nadaný, tenhle talent a tyhle schopnosti rozhodně nemá. Kromě toho poněkud rozevlátý Sam příliš nezapadne do světa vyšších důstojníků, kteří chodí ve značkových oblecích a jsou z valné části výpěstky elitních britských škol.

Po návratu však sir Mark ke svému ú žasu zjistil, že Sam McCready je stále na svém místě, ba dokonce že tam ú žasně vzkvétá. Vypadalo to, že si u vlastních podřízených doká že zjednat záviděníhodnou a naprostou loajalitu a zároveň si nerozkmotřit ani ty nejzatvrzelejší šéfy regionálních oddělení, které sem tam po žádá o nějakou laskavost.

Kdy ž se agenti vraceli z terénu na dovolenou nebo na debrífinky, uměl s nimi promluvit jejich hantýrkou a zřejmě z nich dokázal vytáhnout a nashromá ždil hory informací.

Dr žel se ale základního hesla tajných slu žeb, které zní ,to nemusíš vědět‘, a tak většina z nich měla nav ždy zůstat právě jen v jeho hlavě.

Vědělo se o něm, že je s to si zajít na pivo s technickým personálem, s lidmi na nejni žších postech ne že by ostatní vyšší důstojníci podobným kamarádstvím zrovna oplývali –, a díky tomu z nich, kdy ž je třeba, vymáčkne odposlech, zachycení pošty nebo falešný pas tak rychle, že kdy ž on u ž

je má, v ostatních odděleních ještě ani neskončili s vyplňováním žádanky.

To všechno nemluvě o dalších libůstkách, jako je to, že si dle vlastního rozmaru přizpůsoboval pravidla a někam mizel mu samozřejmě nijak horoucí lásku výš postavených činitelů nevynášelo. Dr žel se na místě díky prosté skutečnosti měl výsledky, dodával informace, řídil spoustu akcí, ze kterých měli v KGB žaludek permanentně jako na vodě. Tak že si místo udr žel… a ž dosud.

Sir Mark si vzdychl, vystoupil v podzemních gará žích pod Century House ze svého jaguára a vyjel výtahem do své kanceláře v nejvyšším patře. Prozatím nemusel dělat nic. Sir Robert Inglis se poradí s kolegy a dodá mu „nový soubor pravidel“ a k němu písemné rozhodnutí, díky němu ž bude znepokojený šéf SIS moci říct po pravdě, i kdy ž s velice tě žkým srdcem: „Neměl jsem na vybranou.“

„Podpora“, o které mluvili, ve skutečnosti písemný výnos, přišla z ministerstva zahraničí a ž počátkem června, tak že teprve pak mohl sir Mark povolat k sobě do kanceláře oba své zástupce.

„To je dost tuhé sousto,“ ozval se Basil Gray.

„Nemů žeš se proti tomu vzepřít?“

„Tentokrát ne,“ řekl šéf. „Inglis se do toho důkladně zakousl a jak sami vidíte, stojí za ním i ostatní čtyři Mudrcové.“

Dokument, který dal přečíst oběma zástupcům, byl vzorem jasnosti a neochvějné logiky. Zdůrazňovalo se tam, že třetího října v podstatě přestane existovat Německá demokratická republika svého času nejzarputilejší a nejvýkonnější stát východoevropského komunistického bloku. Nebude žádné velvyslanectví ve východním Berlíně, Berlínská zeď je u ž teď pro smích, vysoce efektivní tajná policie, MfS, Ministerstvo státní bezpečnosti, zvané častěji Stasi, ustupuje na celé čáře a sovětské jednotky se stahují. Z

oblasti, která kdysi od londýnského ústředí SIS vy žadovala rozsáhlé akce, se ze zpravodajského hlediska stane málo významný nebo snad i bezvýznamný region.

A navíc, pokračoval dokument, v Československu vítězí ten báječný pan Václav Havel a tamní tajná slu žba, StB, bude brzy dobrá tak do učebnice dějepisu. K tomu přidejme zhroucení komunistických vlád v Polsku, Maďarsku a v Rumunsku, zrychlující se rozklad re žimu v Bulharsku a začíná se nám aspoň přibli žně jevit, co přinese budoucnost.

„Člověk musí přinejmenším uznat,“ vzdychl si Timothy Edwards, „ že ve východní Evropě nebudou potřeba ty operace, jako to bývalo, a tudí ž ani tolik lidí. V tom mají pravdu.“

„To je od tebe milé, že mi to říkáš,“ usmál se šéf.

Basila Graye povýšil osobně a byla to první věc, kterou v lednu po jmenování udělal. Timothyho Edwardse

zdědil. Věděl, že Edwards je celý říčný, aby se za tři roky dostal na jeho místo; a také věděl, že nemá ani přinejmenším v úmyslu ho doporučit. Ne že by byl Edwards hloupý. Ani zdaleka; byl velmi schopný, jen že…

„Nezmiňují se o dalších rizikách,“ zavrčel Gray. „Ani slovo o mezinárodním terorismu, o vzestupu moci narkomafií, o soukromých armádách a ani slovo o nekontrolovaném šíření zbraňových systémů.“

Sir Mark ve svém vlastním materiálu nazvaném „SIS v devadesátých letech“, který sir Robert Inglis četl a s ním ž

zřejmě souhlasil, polo žil důraz na to, že globální hrozby se spíše přesunou a jinak rozlo ží, ne ž aby se zmenšily. A na čelném místě jejich seznamu bylo šíření zbraní diktátoři, leckdy i šílení a bez pevné pozice, se mohou dostat k obrovským arzenálům; a nepůjde u ž o vojenské přebytky jako za starých časů, ale o supermoderní zařízení: raketovou techniku, hlavice s chemickými a bakteriologickými nálo žemi, dokonce i jaderné zbraně. Text, který měl teď před sebou, se ale těmto zále žitostem zrádně vyhnul.

„Tak že co bude dál?“ dotazoval se Timothy Edwards.

„Vypadá to,“ řekl šéf otráveně, „ že nás uvnitř agentury čeká menší stěhování národů. Z východní Evropy zpátky na základnu.“

Myslel tím, že studenoválečníci, veteráni, kteří z ambasád na východ od železné opony řídili operace, aktivní opatření a sítě místních agentů, se vrátí domů a nebude pro

ně práce. Přirozeně je nahradí mladší lidé, o jejich ž skutečné profesi se nebude vědět a kteří nepozorovaně splynou s ostatním personálem velvyslanectví, aby se nově vzniklé demokratické státy za Berlínskou zdí neurazily. Budou samozřejmě dál najímat a cvičit lidi agentura musí fungovat pořád. Ale s veterány bude potí ž. Kam s nimi?

Odpověď na to byla jednoznačná půjdou do starého železa.

„Budeme muset vytvořit precedens,“ ozval se sir Mark.

„Jednotlivý precedens, který pročistí cestu, aby předčasné penzionování ostatních proběhlo hladce.“

„Někoho máš v merku?“ zeptal se Gray.

„Já ne, ale sir Robert Inglis ano. Sama McCreadyho.“

Basil Gray na něj přes stůl civěl s otevřenými ústy.

„Šéfe, Sama přece vyhodit nemů žeš.“

„Nikdo ho nevyhazuje,“ bránil se šéf. A zopakoval přesně Inglisova slova. „Předčasný odchod do důchodu s velice štědrou penzí, to má do čistky hodně daleko.“

Napadlo ho, jak asi tí žilo v dlani těch třicet stříbrných, kdy ž je Římané Jidášovi dali.

„Je to samozřejmě smutné, proto že Sama máme všichni rádi,“ ozval se Edwards, přesně, jak se dalo čekat. „Ale šéf musí postupovat s ohledem na celou agenturu.“

„Přesně tak. Díky,“ kývl sir Mark.

A jak tam tak seděl, poprvé si zcela přesně uvědomil, proč jednoho dne nedoporučí Timothyho Edwardse jako

svého nástupce. On jako šéf udělá to, co je udělat třeba, právě jen proto, že to je třeba, a bude toho mít plné zuby.

Edwards by toté ž dělal proto, že to pomů že jeho kariéře.

„Budeme mu muset nabídnout tři jiná místa,“ upozornil Gray. „Třeba jedno vezme.“ On osobně v to upřímně doufal.

„To je mo žné,“ zabručel sir Mark.

„S jakými nabídkami počítáte, šéfe?“ chtěl vědět Edwards.

Sir Mark otevřel slo žku, který byla výsledkem jeho pohovoru s vedoucím personálního oddělení.

„Jsou volná tato místa: velitel výcvikové školy, vedoucí administrativního oddělení a účtárny, vedoucí ústředního archivu.“

Edwards se studeně pousmál. Tak to určitě zabere, pomyslel si.

Dva týdny nato u ž se námět všech těchto jednání doplí žil a ž do Samova oddělení a Samův zástupce Denis Gaunt se zachmuřeně díval na papíry, které měl před sebou.

„Není to tak hrozné, Same,“ řekl. „Chtějí, abys zůstal.

Jde jenom o zařazení.“

„Někdo se mě chce zbavit,“ řekl McCready nevýrazně.

To léto přišla vlna veder a Londýn byl celý zplihlý.

Měli v kanceláři otevřené okno a oba si sundali saka. Gaunt měl na sobě elegantní bleděmodrou košili od Turnbulla a Assera; McCready konfekční košili z obchodního domu,

která u ž byla navíc pořádně zapraná. Navíc se mu nepodařilo zapnout knoflíky do těch pravých dírek, tak že byla celá nakřivo. Gaunt odhadoval, že kolem oběda si toho pochybení všimne některá ze sekretářek a mateřsky je napraví. Vypadalo to, že všechny ženy, co jich v Century House je, žijí jen touhou udělat něco pro Sama McCreadyho.

Samovy vztahy s ně žným pohlavím Gaunta ohromovaly. On sám měřil metr osmdesát dva, a tudí ž svého šéfa o pět centimetrů převyšoval. Byl blonďák, hezký, svobodný a ve vztahu k ženám žádná upejpavka.

Vedoucí jeho oddělení byl středně vysoký, středně silný, hnědé vlasy mu začínaly řídnout a obyčejně byly rozcuchané, šaty v ždycky vypadaly, jako by v nich spal.

Věděl, že McCready je pár let vdovec, ale u ž se znovu neo ženil. Zřejmě mu víc vyhovuje žít sám v maličkém bytě v Kensingtonu.

Někdo mu přece musí uklízet, dumal Gaunt, někdo mu musí prát a žehlit. Snad posluhovačka. Nikdo se na to ale Sama nezeptal, a tak se to nikdo nedozvěděl.

„Rozhodně bys mohl jedno z těch míst přijmout,“

nadhodil Gaunt. „To by jim úplně vzalo vítr z plachet.“

„Denisi,“ namítl McCready mírným tónem, „já nejsem učitel, nejsem účetní a u ž vůbec nejsem knihovník, sakra.

Přinutím ty parchanty, aby mi poskytli slyšení.“

„Tím by se mohlo to rozhodnutí zvrátit,“ souhlasil Gaunt. „Celé vedení s tím nemusí nutně souhlasit.“

Slyšení začalo, jak v Century House začínalo v ždycky, tedy v pondělí ráno, a konalo se v jednací místnosti jedno patro pod šéfovou kanceláří.

Komisi předsedal zástupce ředitele Timothy Edwards, na žehlený vzor dokonalosti v tmavém obleku od firmy Blades a drahé kravatě: právě jej šéf vybral, aby padlo po žadované rozhodnutí. Po boku mu seděli kontrolor pro domácí operace a kontrolor pro západní polokouli. Stranou seděl vedoucí personálního oddělení a vedle něj mladý úředník z archivu, který měl před sebou vysokou hromadu slo žek s papíry.

Sam McCready vešel poslední a posadil se na židli proti stolu. Bylo mu jedenapadesát, ale pořád byl štíhlý a vypadalo to, že je ve formě. Jinak to ovšem byl ten typ člověka, jakého si ani pořádně nevšimnete. Právě proto byl ve své době tak dobrým, tak pekelně dobrým agentem. Proto a kvůli tomu všemu, co skrýval uvnitř hlavy.

Pravidla všichni znali. Kdy ž někdo odmítne tři „nezajímavé pracovní nabídky“, má vedení právo po žadovat, aby předčasně odešel do důchodu. On ale zase má právo na slyšení, při kterém mů že usilovat o změnu rozhodnutí.

Sam s sebou vzal jako svého mluvčího Denise Gaunta.

Gaunt byl o deset let mladší a on z něj před pěti lety udělal druhou největší šar ži v oddělení hned po sobě. Uznal, že Denis se svým zářivým úsměvem a úpravnou kravatou s nimi bude jednat lépe, ne ž by to dokázal on sám.

Všichni mu ži, co v místnosti byli, se velmi dobře znali a tykali si, dokonce i úředník z archivu. Century House je velmi uzavřený svět a je to v něm u ž taková tradice: všichni si tykají a říkají si křestními jmény, jen řediteli se říká do očí „šéfe“ nebo „pane“ a za zády „paša“ i jinak. Dveře se zavřely a Edwards všem odkašláním naznačil, aby zmlkli.

Vyhověli mu.

„Tak že. Sešli jsme se, abychom zvá žili Samovu žádost o změnu rozhodnutí nejvyššího vedení. Sam ovšem ani ne žádá náhradu, ani nevznáší stí žnost. Souhlasí?“

Všichni přikývli. Vzhledem k tomu, že byla dodr žena všechna pravidla, se dohodli, že Sam nevznese žádnou stí žnost.

„Denisi, ty budeš mluvit za Sama?“

„Ano, Timothy.“

SIS v její současné podobě zalo žil jeden admirál, sir Mansfield Cumming, a tak mnohé vnitřní zvyklosti (i kdy ž

důvěrnosti a tykání se to netýkalo) ještě pořád maličko zaváněly námořnictvem. Jednou z nich bylo právě to, že člověk, kterému je poskytováno slyšení, má právo vybrat si

kolegu, který bude mluvit za něj. K tomuto právu se lidé ze SIS uchylovali často.

Prohlášení personálního šéfa bylo krátké a věcné.

Kompetentní místa rozhodla, že si přejí, aby byl Sam McCready přesunut z KDPO k novým povinnostem. Odmítl však všechny tři nabídky. To je toté ž jako zvolit předčasný odchod do důchodu. McCready po žádal, že pokud nemů že nadále vést KDPO, chce se vrátit do terénu nebo do některého oddělení řídícího operace v terénu. Takové místo však není k dispozici. Quod erat demonstrandum.

Povstal Denis Gaunt.

„Podívejte, pravidla známe všichni. A všichni také víme, jaká je realita. Věc se má tak, že Sam žádá, aby nebyl přesunut ani do výcvikové školy, ani do účtárny a ani do archivu, proto že díky výcviku i povaze je nefalšovaný terénní pracovník. A jeden z nejlepších, jestli ne ten vůbec nejlepší.“

„To nikdo nepopírá,“ ucedil kontrolor pro západní polokouli. Edwards po něm varovně loupl očima.

„Chtěl bych zdůraznit,“ pokračoval Gaunt, „ že kdyby agentura opravdu pro Sama chtěla najít místo v terénu, nejspíš by ho našla. V Rusku, ve východní Evropě, v Severní Americe, ve Francii, v Německu, v Itálii. A já navrhuji, aby si tuhle námahu agentura dala, proto že…“

Došel k úředníkovi z archivu a vzal si slo žku.

„Proto že Samovi je jedenapadesát; tak že do řádného důchodu mu zbývají jen čtyři roky.“

„Nabídli jsme poměrně vysokou náhradu,“ přerušil ho Edwards. „Dalo by se říct, že jde o velice štědrou sumu.“

„Proto že Sam,“ pokračoval bez povšimnutí Gaunt, „má za sebou léta věrné, leckdy dost obtí žné a někdy i krajně nebezpečné slu žby. O peníze tu nejde. Jde o to, jestli má agentura zájem udělat něco pro jednoho ze svých lidí.“

Neměl přirozeně ani ponětí o rozhovoru mezi sirem Markem a sirem Robertem Inglisem, který proběhl na ministerstvu zahraničí minulý měsíc.

„Rád bych, abychom se zamysleli nad několika akcemi, které Sam v posledních šesti letech řídil. Počínaje touhle.“

Mu ž, o kterém šla řeč, lhostejně seděl na konci místnosti na své židli. Nikdo z ostatních nemohl ani tušit, kolik hněvu, ba dokonce zoufalství se za tou ošlehanou tváří skrývá.

Timothy Edwards se podíval na hodinky. Doufal, že tu zále žitost ukončí u ž během dneška. Teď o tom začínal pochybovat.

„Nejspíš si všichni vzpomínáme,“ řekl Gaunt, „na případ nyní u ž zesnulého sovětského generála Jevgenije Pankratina…“

Pýcha a obrovský

předsudek

1

Květen 1983

Ruský plukovník vyšel ze stínu pomalu a opatrně, i kdy ž uviděl a poznal signál. Všechna setkání s britským řídícím důstojníkem byla nebezpečná a bylo třeba se jim pokud mo žno vyhýbat. O tohle ovšem po žádal sám. Musel mu něco říct a o něco po žádat a šlo o věci, které nemohl svěřit papíru a vlo žit do mrtvé schránky. Uvolněný kus plechu na střeše kůlny o kus dál u kolejí sebou v časně ranním květnovém větříku zazmítal a zapraskal. Otočil se,

zjistil, co hluk způsobilo, pak se znovu vydal ke tmavém obrysu stojícímu poblí ž točny pro lokomotivy.

„Same?“ zavolal polohlasem.

Sam McCready se také pozorně díval. Stál ve tmě na opuštěném železničním seřadišti na odlehlém předměstí východního Berlína u ž přes hodinu. Viděl, nebo vlastně spíš slyšel, jak Rus přichází, ale čekal dál, aby získal jistotu, že v prachu a drti se neozývají žádné další kroky. Bez ohledu na to, kolikrát u ž člověk tuhle věc dělal, se mu žaludek stejně v ždycky stáhne jako sevřená pěst.

Proto že měl pocit, že jsou sami a nikdo je nesleduje, v domluvenou hodinu škrtl zápalkou přikrytou palcem, tak že plamínek se vzňal jen na chviličku a hned zase pohasl. Rus to zahlédl a vystoupil ze stínu staré dílny pro údr žbu. Oba mu ži měli dobré důvody, proč dávají přednost temným místům, proto že jeden byl zrádce a druhý špion.

McCready vykročil ze tmy, aby jej Rus uviděl, znehybněl, aby šlo poznat, že i on je sám, a pak šel dál.

„Dobrý den, Jevgeniji. U ž jsme se dlouho nesešli, příteli.“

Ze vzdálenosti pěti kroků se viděli zcela zřetelně a mohli si ověřit, že nejde o žádnou léčku, že nikdo místo nich neposlal někoho jiného. Osobní schůzky v ždycky znamenají nebezpečí. Rusa mohli chytit a zlomit ve výslechových místnostech, díky čemu ž by KGB a východoněmecká MfS; zvaná také Stasi, mohly nastra žit past na vysokého

pracovníka britské rozvědky. Anebo mohli zachytit Rusův vzkaz a tím, kdo leze do pasti, by mohl být on. Pak by ho čekala dlouhá temná noc ve společnosti vyšetřovatelů a nakonec kulka do zátylku. Pro zrádce, zvlášť kdy ž patří k elitě, nemá Matka Rus slitování.

McCready ho neobjal, dokonce si s ním ani nepotřásl rukou. Některé zdroje to potřebují: dotyk a také útěchu, kterou dotyk poskytuje. Jen že Jevgenij Pankratin, plukovník Rudé armády, který byl přidělen k západní skupině vojsk, byl studený čumák: blazeovaný, rezervovaný, arogantní a sebevědomý.

Poprvé si ho všiml roku 1980 v Moskvě jeden bystrozraký atašé z britského velvyslanectví. Bylo to na diplomatickém večírku banální zdvořilá konverzace a pak nečekaná Rusova poznámka o jeho vlastní společnosti.

Diplomat nehnul ani brvou a nic k tomu neřekl. Ale všiml si toho a nahlásil to. Nahlásil, že tu je jistá mo žnost. Dva měsíce poté došlo k prvnímu pokusu o kontakt. Plukovník Pankratin se zachoval nevšímavě, ale ani nabídku rozhořčeně neodmítl. Dohromady tedy pozitivní výsledek.

Pak ho přelo žili do Postupimi, ke skupině sovětských vojsk ve východním Německu, armádě o 330 000 mu žích a dvaadvaceti divizích, která dr žela východní Němce v šachu, Honeckerovu loutkovou vládu u moci, Západoberlíňany ve strachu a NATO v pohotovosti a v obavách před drtivým pozemním útokem vedeným přes Severoněmeckou ní žinu.

Pak zále žitost převzal McCready; byla to jeho parketa.

V roce 1981 Pankratina kontaktoval osobně a podařilo se mu ho získat. Nemusel si vyslechnout žádné řečičky, nemusel chápavě souhlasit s žádnými výlevy citů: jen přímá žádost o peníze.

Lidé zrazují otčinu z mnoha důvodů: z nespokojenosti, kvůli ideologii, proto že se nedočkali povýšení, z nenávisti k jedinému nadřízenému, proto že se stydí za své zvláštní sexuální sklony, ze strachu, že budou povoláni domů v nemilosti. U Rusů to nejčastěji bývalo hluboké rozčarování způsobené korupcí, l žemi a nepotismem, které viděli všude kolem sebe. Pankratin však byl skutečný žoldnéř prostě chtěl peníze. Říkal, že jednoho dne přejde na druhou stranu, ale tou dobou má v úmyslu být bohatý. A o tohle časně ranní setkání ve východním Berlíně po žádal právě proto, aby zvýšil sázky.

Pankratin sáhl do kapsy pršipláště, vytáhl nacpanou hnědou obálku a podal ji McCreadymu. Zatímco Sam si ji cpal do úkrytu pod podšívkou vlněného kabátu, Rus mu bez emocí vylo žil, co v ní je. Jména, místa, časy, divizní pohotovosti,

operační

rozkazy,

přesuny,

pozice,

modernizace zbraní. Klíčové přirozeně bylo, co jim Pankratin mohl říct o SS-20, obávaných sovětských raketách středního doletu odpalovaných z mobilních zařízení, které měly ka ždá trojici nezávisle naváděných bojových hlavic a byly zacíleny na evropská velkoměsta: Podle Pankratina je

právě přesunují do lesů v Sasku a v Durynsku, blí ž ke hranicím, tak že jejích dostřel se prodlou ží a ž na oblouk Oslo Dublin Palermo. A na Západě mašírovaly pod socialistickými vlajkami masy upřímných, naivních lidiček, kteří po vládách po žadovali, aby se jako gesto vůle k míru zbavily prostředků obrany.

„Má to ovšem svou cenu,“ odtušil Rus.

„Ovšem.“

„Dvě stě tisíc liber.“

„Souhlasím.“ McCready k tomu oficiální souhlas neměl, ale věděl, že vláda ty peníze někde najde.

„Mám toho víc. Pravděpodobně budu povýšen. Na generálmajora. A přelo žen zase zpátky do Moskvy.“

„Gratuluju. A do jaké funkce, Jevgeniji?“

Pankratin udělal dramatickou pauzu, aby ta novinka vynikla. „Na ministerstvo obrany jako zástupce velitele spojeného štábu pro plánování.“

Na McCreadyho to zapůsobilo. Nemů že snad ani být nic lepšího ne ž mít svého člověka v budově na čísle 19 na moskevské Frunzeho ulici.

„A a ž k vám přejdu, chci mít bytový komplex. V

Kalifornii. Třeba v Santa Barbaře. Slyšel jsem, že tam je moc pěkně.“

„Taky že je,“ kývl Sam McCready. „A nechtěl by ses radši usadit v Británii? Mohli bysme na tebe líp dohlídnout.“

„Ne, chci za sluníčkem. Do Kalifornie. A milion amerických dolarů na účtu.“

„Byt ti mů žeme zařídit,“ řekl McCready. „A kdy ž

materiály budou stát za to, milion taky.“

„Neříkal jsem byt, Same. Obytný komplex. Abych mohl pěkně vybírat nájemné.“

„Jevgeniji, ty po mně chceš celkem něco mezi pěti a osmi miliony dolarů. Myslím, že tolik peněz naši nese ženou, dokonce ani za tyhle materiály ne.“

Rus se na chviličku usmál, a ž se pod vojáckým knírem zaleskly zuby. „A ž budu v Moskvě, dodám vám takový materiál, o jakém se vám nikdy ani nesnilo. Však vy ty peníze dáte dohromady.“

„Nejdřív počkáme na to povýšení, Jevgeniji. Pak si o tom obytném komplexu v Kalifornii promluvíme.“ Pět minut nato se rozešli. Rus, který přišel v uniformě, se vrátil do Postupimi do své kanceláře, Angličan proklouzl skrz Zeď do Západního Berlína. Na proslulém Checkpointu Charlie ho prohledali. Obálka se dostala přes Zeď jinou, bezpečnější cestou. A teprve kdy ž mu ji na Západě zase předali, odletěl do Londýna.

Říjen 1983

Bruno Morenz zaklepal na dveře, a kdy ž se ozvalo bodré Herein! , vešel. Jeho nadřízený byl v kanceláři sám; seděl v majestátním otočném křesle před majestátním psacím stolem. Delikátně kvedlal l žičkou v dnešním prvním šálku pravé kávy, který mu v čínském porcelánu naservírovala pozorná Fräulein Keppelová, úhledná stará panna, jejím ž úkolem bylo splnit všechny jeho oprávněné potřeby.

Herr Direktor patřil stejně jako Morenz ke generaci, která pamatovala konec války a roky, co přišly po něm, dobu, kdy se Němci museli spokojit s cikorkovou náhra žkou a skutečnou kávu sehnali jen američtí a čas od času i britští okupační vojáci. Teď u ž je to jiné. Dieter Aust si vychutnával první kolumbijskou kávu po ránu. Morenzovi ovšem nenabídl.

Oběma jim táhlo na padesátku, ale tím veškerá podobnost končila. Aust byl malý, tělnatý, byl elegantně oblečen a měl pěkně upravené vousy a vlasy. Taky byl ředitelem celé pobočky v Kolíně nad Rýnem. Morenz byl vyšší, statný, šedovlasý. V chůzi ale jako by se nejistě potácel a v tvídovém obleku vypadal jaksi nepatřičně. Navíc patřil k ni žším středním zaměstnaneckým kádrům, nikdy nebude moct doufat v titul vedoucího či ředitele a nezíská vlastní majestátní kancelář s Fräulein Keppelovou, která by

mu, ne ž se ráno pustí do práce, nosila kolumbijskou kávu v čínském porcelánu.

Scéna, při ní ž si šéf povolá do kanceláře subalterního zaměstnance, se toho dopoledne pravděpodobně odehrála v mnoha úřadech po celém Německu, ale obor, kterým se oba mu ži zabývali, asi na mnoha místech sobě podobného neměl. Toté ž platilo i o konverzaci, do které se pustili.

Dieter Aust byl toti ž ředitelem kolínské pobočky západoněmecké tajné slu žby BND.

BND má centrum v silnými zdmi obehnaném komplexu budov na kraji vesničky Pullach, která le ží asi deset kilometrů od Mnichova, a tedy v ji žním Bavorsku, na řece Isar. Snad to mů že vypadat jako podivné rozhodnutí, kdy ž uvá žíme, že od roku 1949 byl hlavním městem západního Německa Bonn, město na Rýně, které je odsud stovky kilometrů daleko. Důvody jsou historické. Krátce po válce zalo žili západoněmeckou tajnou slu žbu, jejím ž úkolem bude čelit snahám nového nepřítele, SSSR, sami Američané.

Jako šéfa nové agentury zvolili Reinharda Gehlena, který za války vedl německou armádní rozvědku, a tak byla zpočátku známa prostě jako Gehlen Organization. Američané chtěli, aby Gehlen sídlil v jejich okupační zóně a tou bylo shodou okolností Bavorsko a jih Německa.

Starosta Kolína nad Rýnem Konrád Adenauer tehdy byl takřka neznámým politikem. Zato v roce 1949, kdy Spojenci zalo žili Spolkovou republiku Německo, se stal

jejím kancléřem a jako její krajně nepravděpodobné hlavní město zvolil své rodiště, Bonn, město le žící na Rýně, dvacet kilometrů od Kolína. Téměř všechny federální instituce se podařilo přimět, aby se tam přestěhovaly, ale Gehlen se udr žel a čerstvě přejmenované BND zůstalo v Pullachu, kde sídlí dodnes. BND však má pobočky ve všech spolkových zemích a ve velkých městech a jednou z nejvýznamnějších je pobočka v Kolíně nad Rýnem. Kolín sice není správním střediskem Severního Porýní Vestfálska, tím je Düsseldorf, ale je nejblí ž k Bonnu, který je jako hlavní město západního Německa nervovým centrem vlády. A je také plný cizinců a BND se o novinky ze zahraničí zajímá.

Morenz si na Austovo vyzvání sedl a pátral v hlavě po tom, co pokud vůbec něco zkazil. Dospěl k tomu, že nic.

„Můj milý Morenzi, nebudu chodit kolem horké kaše,“

řekl Aust a vychovaně si otřel rty čistým lněným ubrouskem. „Příští týden jde do důchodu náš kolega Dorn.

To samozřejmě víte. Jeho povinnosti převezme jeho nástupce. Ten je o mnoho mladší ještě to dotáhne vysoko, uvidíte. Je tu ovšem jedna povinnost, která si vy žaduje mu že podstatně zralejšího. A já bych chtěl, abyste ji převzal vy.“

Morenz přikývl, jako by to chápal. Nechápal nic. Aust přitiskl baculaté prsty k sobě do stříšky a zadíval se z okna; na tváři se mu objevil výraz, jako by s politováním hodnotil výmysly svého kolegy. Pečlivě volil slova.

„Dosti často navštěvují naši zemi hosté, význační zahraniční činitelé, kteří po konci jednání nebo po oficiálních setkáních cítí potřebu se rozptýlit… pobavit.

Jistě, naše ministerstva jim s radostí uspořádají návštěvy v prvotřídních restauracích, na koncertech, v opeře, baletu.

Chápete?“

Morenz znovu přikývl. Bylo mu to absolutně nejasné.

„Naneštěstí jsou i tací obyčejně z arabských. zemí nebo z Afriky, občas i z Evropy –, kteří mají raději dámskou společnost. Placenou dámskou společnost.“

„Děvky,“ ozval se Morenz.

„I tak se to dá říct. No, a ne ž aby se zahraniční hosté domlouvali v hotelu s portýry nebo s taxikáři, anebo ne ž aby obcházeli červeně osvětlené výklady na Hornstrasse a koledovali si o maléry v barech a v nočních klubech, vláda jim raději poskytne jistá telefonní čísla. Věřte mi, milý Morenzi, že toté ž se děje v ka ždém hlavním městě světa.

Nejsme žádná výjimka.“

„Tak že my paseme děvky?“ zeptal se Morenz.

Aust byl pohoršen. „Paseme? To ovšem ne. Nepaseme.

A neplatíme jim. Platí jim klient. A musím obzvlášť zdůraznit, že ani nepou žíváme žádné údaje o sexuálních zvycích hodnostářů, kteří nás navštíví, i kdy ž bychom je tak mohli získat. Však víte, říká se tomu ,medová past`. Naše ústavní pravidla a omezení jsou zcela jasná a nemohou být

překračována. Přenecháváme medové pasti Rusům a –“

odfrkl si „– Francouzům.“

Vzal ze stolu tři tenké slo žky a podal je Morenzovi.

„Tady jsou tři dívky. Různé fyzické typy. Chci po vás, abyste tu zále žitost převzal, proto že jste zralý a ženatý mu ž.

Prostě na ně občas dohlédněte. Ujistěte se, že pravidelně docházejí na lékařské prohlídky a udr žují si slušný vzhled.

Mějte přehled, kdy jsou pryč, kdy jsou nemocné, kdy jsou na dovolené. Zkrátka kdy jsou k dispozici.

A teď poslední věc. Mů že vám sem tam zavolat jistý pan Jacobsen. Nesejde na tom, že hlas v telefonu se asi bude měnit pořád to bude pan Jacobsen. Pan Jacobsen vám vylo ží, jaké záliby státní host má, a vy podle toho zvolíte jednu z těch tří, určíte dobu návštěvy a zajistíte, aby byla k dispozici. Jacobsen vám pak zavolá znovu, vy mu řeknete místo a čas a on to poví návštěvě. Všechno další u ž

necháváme na dívce a na zákazníkovi. Jak vidíte, nic, co by vás mimořádně zatě žovalo. Nemělo by vám to vadit při výkonu ostatních povinností.“

Morenz chmátl po slo žkách a potácivě se postavil. No paráda, pomyslel si na odchodu z kanceláře. Třicet let věrných slu žeb pro agenturu, pět let do důchodu a mám pást kurvy pro cizince, co si u nás chtějí u žít.

Počátkem následujícího měsíce seděl Sam McCready v zatemněné suterénní místnosti hluboko pod Century House.

V téhle londýnské budově sídlí ústředí britské tajné slu žby, Secret Intelligence Service čili SIS, které novináři často nesprávně říkají MI-6 a o ní ž se lidé, kteří k ní patří, zmiňují jako o „Firmě“. Sam se díval na poblikávající obrazovku, na které přes Rudé náměstí bez konce přejí žděla branná moc Sovětského svazu či její část. Na tomhle náměstí Sověti pořádají dvě podobné veliké přehlídky ročně: jednu na Prvního máje, druhou k oslavě Velké říjnové socialistické revoluce. Ta druhá se koná sedmého listopadu a dnes je osmého. Kamera opustila pohled na rachotící tanky a zašvenkovala na řadu obličejů na římse Leninova mauzolea.

„Zpomalit,“ řekl McCready. Technik, který seděl vedle něj, sáhl po ovládacím panelu a záběry se začaly odvíjet pomaleji. Reaganova „říše zla“ (tenhle výraz ale prezident pou žije a ž později) vypadala spíš jako domov důchodců.

Vrásčité stařecké tváře v chladném větru div nemizely pod límci kabátů, které byly zvednuté a ž skoro nahoru k okrajům šedých ko žešinových ušanek.

Dokonce tam nebyl ani sám generální tajemník. Jurij Vladimírovič Andropov, který byl v letech 1963 a ž 1978

ředitelem KGB a k moci se dostal koncem roku 1982 po a ž

příliš dlouho a marně očekávané smrti Leonida Bre žněva, sám umíral na klinice politbyra v Kuncevu. Na veřejnosti se neukázal u ž od minulého srpna a u ž se ani ukázat neměl.

Byl tu ale Černěnko (který za pár měsíců nastoupí po Andropovovi) a také Gromyko, Kirilenko, Tichonov a

partajní teoretik Suslov, mu žík s ostře řezanými rysy tváře.

Ministr obrany Ustinov byl zahalený do maršálského pláště, na kterém viselo od brady k pasu dost metálů, aby mohl fungovat jako větrolam. Bylo tu i pár lidí dost mladých, aby byli poněkud schopnější moskevský partajní šéf Grišin, leningradský Romanov. Stranou stál nejmladší ze všech, pořád ještě nováček v téhle společnosti, podsaditý chlapík jménem Gorbačov.

Kamera se pohnula výš, aby mohla zabrat skupinu oficírů za maršálem Ustinovem.

„Zastav to,“ nařídil McCready. Obraz strnul.

„Támhleten, třetí zleva. Mů žeš to zvětšit a přiblí žit?“

Technik se sklonil nad ovládacím panelem a pečlivě ladil. Skupina důstojníků se stále víc přibli žovala. Ten, kterého si McCready vybral, se tím pádem posouval příliš napravo. Technik posunul obraz o dva tři rámečky zpátky, a ž byl mu ž úplně ve středu záběru, a dál zvětšoval.

Důstojník byl napůl zakrytý generálem strategických raketových sil, ale jeho identitu potvrzoval knírek, mezi sovětskými důstojníky neobvyklý. Podle epolet to byl generálmajor.

„Panejo,“ sykl McCready. „On to dokázal. Je tam.“

Otočil se k nepohnutelně se tvářícímu technikovi. „Jimmy, jak my jenom propána se ženeme ten obytný komplex v Kalifornii?“

„Já to shrnu velmi stručně, Same,“ řekl Timothy Edwards o dva dny později. „Nejde to. A nepůjde to. Vím, že to je pro tebe tě žké, ale probral jsem to se šéfem a s lidmi z financí a všichni říkají, že je na nás zkrátka poněkud drahý.“

„Ale ta jeho dodávka je naprosto nedocenitelná,“

protestoval McCready. „U toho chlapa u ž kulhá i přirovnání ke zlatu. To je mateřská žíla té nejčistší platiny.“

„O tom nepochybuji,“ řekl Edwards zdvořile: By1 o deset let mladší ne ž McCready klasický úspěšný mladý mu ž s elitní školou a značným majetkem, předurčený pro velkou kariéru. Je mu jen něco přes třicet a u ž je šéfovým zástupcem. V jeho věku jsou lidi většinou rádi, kdy ž šéfují zahraniční rezidentuře, štěstím bez sebe, kdy ž vedou oddělení a mají naději získat místo kontrolora. Zato Edwards u ž je jen jedno patro pod samotným vrcholem.

„Podívej,“ vykládal, „šéf byl ve Washingtonu. Zmínil se o tom tvém člověku čistě pro případ, že ho opravdu povýší. Od té doby, co jsi ho naverboval, stejně naši bratránci v ždycky materiál od něj dostávali. A v ždycky se jim moc zamlouval. Teď to vypadá, že by jim udělalo radost, kdyby ho mohli převzít se vším všudy včetně peněz.“

„Jen že on je nedůtklivý a nafoukaný. Mě zná. Pro někoho jiného by taky nemusel chtít pracovat.“

„Ale no tak, Same. Sám přece první uznáváš, že je to žoldák. Půjde tam, kde jsou peníze. A my dostaneme jeho produkt. Zařiď prosím tě, aby předání proběhlo hladce.“

Odmlčel se a pak vyrobil svůj nejpodmanivější úsměv.

„Mimochodem, šéf tě chce vidět. Zítra v deset dopoledne. Snad nic nepokazím, kdy ž ti dopředu řeknu, že má pro tebe novou práci. Povýšíš, Same. Neuhýbej před tím vyvinulo se to skvěle. Pankratin je v Moskvě, tak že pro tebe je stejně tě žší se k němu dostat; měl jsi na starosti východní Německo strašně dlouho. Bratránci si ho chtějí převzít a ty dostaneš zaslou žené povýšení. Asi budeš šéfem oddělení.“

„Jsem dělanej do terénu,“ namítl Sam.

„Co kdyby sis poslechl, co ti chce šéf?“ navrhl Edwards.

Čtyřiadvacet hodin poté u ž byl Sam McCready vedoucím oddělení KDPO. A CIA převzala řízení, úkolování a vyplácení generálmajora Jevgenije Pankratina.

Toho srpna bylo v Kolíně nad Rýnem dost vedro. Kdo mohl, odeslal man želku a děti k jezeru, do hor, ba třeba i do vily ke Středozemnímu moři a chystal se, že tam za nimi později přijede. Bruno Morenz žádné sídlo na venkově neměl. A tak dál zařezával. Nemě1 moc vysoký plat a neměl ani naději, že se to změní k lepšímu, proto že kdo by ho taky

povyšoval, kdy ž mu za tři roky bude pětapadesát a poma že do důchodu.

Seděl v kavárně pod širým nebem a upíjel z vysoké sklenice s pivem, kravatu měl povolenou a sako si přehodil přes opěradlo židle. Nikdo mu nevěnoval ani letmý pohled.

Zimní tvídové ošacení u ž odlo žil a přešel k lehčímu letnímu obleku, který byl pokud vůbec mo žno ještě neforemnější.

Krčil se nad pivem a jen občas si přejí žděl dlaní po hustých šedých vlasech, dokud neměl účes nakřivo. Patřil k lidem, kteří netrpí pra žádnou marnivostí, co se týče vzhledu, jinak by si vlasy přečesal, trochu pečlivěji se oholil, pou žíval by slušnější kolínskou (koneckonců žil ve městě, kde ji vymysleli) a koupil by si lépe padnoucí oblek. Zahodil by košili s mírně prodřenými man žetami a dr žel by ramena rovněji. Pak by vypadal jako silná osobnost. Jen že on prostě nebyl vůbec marnivý.

Měl ale sny. Nebo spíš míval kdysi dávno. Nesplněné sny. Bruno Morenz, padesát dva let, ženatý, otec dvou dospělých dětí, se kabonil a prohlí žel si kolemjdoucí. Sám si to nepřipouštěl, ale trpěl tím, čemu Němci říkají Türschlusspanik. Tohle slovo neexistuje v žádné jiné řeči a znamená hrůzu z toho, že se před vámi zavírají všechny dveře.

Zvnějšku působil jako velký přátelský chlapík, který odvede svou práci, na konci měsíce dostane plat a ka ždý

večer se vrací do tepla rodinného krbu, ale za tou fasádou se skrýval hluboce nešťastný člověk.

Beznadějně uvízl v man želství bez lásky; jeho man želka Irmtraud byla žena vpravdě hovězí hlouposti a bramborovitých tvarů, která, jak roky bě žely, u ž dokonce přestala i lamentovat nad tím, že bere malý plat a pořád ho nepovyšují. O jeho práci věděla jen to, že Bruno dělá pro jednu vládní agenturu, a bylo jí dokonale jedno pro kterou.

Ostatně jestli že chodil celý omšelý, s odřenými man žetami a v neforemných oblecích, bylo to zčásti způsobeno tím, že Irintraud se o něj přestala starat. Irmtraud udr žovala jejich malý byt na beztvaré předměstské ulici v Porzu víceméně v pořádku a čistotě; večeře byla na stole deset minut poté, co se vrátil domů jen kdy ž přišel pozdě, byla napůl vychladlá.

Jejich dcera Ute jim ukázala záda téměř okam žitě poté, co vyšla ze školy, pak vystřídala několik levicových hnutí (v práci musel kvůli Utiným politickým aktivitám podstoupit důkladnou prověrku) a teď žije ve squattu v Düsseldorfu s partou hipíků, co věčně třískají do kytar Brunovi se nikdy nepodařilo přijít na to, který z nich k ní patří. Jeho syn Lutz byl ještě doma a věčně vysedával před televizí. Byl obtloustlý, vyletěl od všech zkoušek, u kterých byl, a teď nenáviděl vzdělání a s ním i svět, který si ho tolik vá ží, a jako osobní protest proti společnosti si zvolil pankáčský účes a oblečení a to, že stroze odmítal jakékoli zaměstnání, které by mu snad společnost chtěla nabízet.

Bruno se sna žil; no, aspoň byl přesvědčen, že se sna žil.

Udělal, co v dané situaci udělat mohl. Tvrdě pracoval, platil daně, staral se co nejlépe o rodinu a za celý život si neu žil moc zábavy. Za tři roky za pouhých šestatřicet měsíců ho pošlou do penze. V kanceláři uspořádají malý večírek na rozloučenou, Aust pronese projev, přiťuknou si sklenkami se šumivým vínem a on odejde. Ale k čemu? Bude mít důchod a pak ještě to, co si našetřil z „druhé práce“ tyhle peníze pečlivě poschovával v malých a středních účtech po celém Německu na různá falešná jména. Je tam toho dost, vlastně víc, ne ž si kdo myslí nebo tuší; dost, aby si na důchod koupil domek a dělal to, po čem doopravdy tou ží…

Za přátelskou fasádou Bruna Morenze se toti ž skrýval i velmi tajnůstkářský člověk. O své „druhé práci“ nikdy neřekl Austovi ani nikomu jinému v agentuře ostatně to bylo přísně zakázáno a vedlo by to k jeho okam žitému propuštění. A Irmtraud neřekl slovo ani o jedné ze svých prací a u ž vůbec ne o tajných úsporách. To ale nebyl největší z jeho problémů aspoň tak to sám viděl.

Jeho skutečným problémem bylo, že chce být volný.

Chtěl by začít znovu a jako na zavolanou se mu rýsovalo, jak na to. Bruno Morenz, mu ž více ne ž středního věku, se toti ž zamiloval. Byl v tom a ž po uši. A co lepšího, Renate, oslňující, rozkošná a mladá Renate byla úplně stejně zamilovaná do něj.

A Bruno se právě v té kavárně a toho letního odpoledne rozhodl. Udělá to; poví jí to. Poví jí, že se rozhodl Irmtraud dobře zaopatřit a opustit, že odejde předčasně do důchodu, vezme ji s sebou, že spolu začnou nový život ve vysněném domě, který si opatří na jeho rodném severu, někde u moře.

A nejskutečnějším problémem Bruna Morenze, tím, který sám neviděl, bylo, že se střemhlav řítil do pořádné krize středního věku vlastně ne, on u ž v ní byl, a po krk. A proto že to on sám nechápal, a také proto, že byl dokonale vycvičen skrývat pocity, nevšiml si toho ani nikdo jiný.

Renatě Heimendorfové bylo dvacet šest, byla bruneta, pěkně stavěná a vysoká měřila metr osmdesát. V osmnácti se stala milenkou a hračkou obchodníka, který byl třikrát starší ne ž ona, a vydr želo jí to pět let. Kdy ž obchodník zemřel náhle na infarkt, který si pravděpodobně způsobil nadměrnými dávkami jídla, pití, doutníků a Renaty, zjistilo se, že ji neuvá ženě opomněl ve své poslední vůli zaopatřit a jeho pomstychtivá vdova to vůbec neměla v úmyslu napravovat.

Dívce se ale podařilo vyplundrovat jejich luxusně zařízené hnízdečko lásky, a kdy ž k tomu přidala šperky a bi žuterii, kterými ji za ta léta obmyslel, a poté to všechno prodala, hodilo to slušnou sumičku.

Nebylo toho ale dost, aby mohla jít na odpočinek. A u ž

vůbec ne aby mohla pokračovat v životním stylu, na který si

navykla a který ani trochu nehodlala vyměnit za zaměstnání sekretářky a směšný plat. Rozhodla se, že začne podnikat. A proto že získala jistou dovednost v tom, jak vy ždímat cosi jako vzrušení z mu žů středního věku, kteří mají nadváhu a bídnou kondici, mohla se vskutku pustit jen do jednoho oboru.

Našla si na dlouhodobý pronájem byt na kolínském předměstí Hahnwald, tichém, ctihodném místě se spoustou zeleně. Zdejší domy byly pevné, cihlové nebo kamenné, a někdy, jako v případě toho, kde žila a pracovala, je přestavěli a rozdělili na víc bytů. Její dům měl přízemí a tři patra a v ka ždém podla ží byl jen jeden byt. Bydlela ve druhém patře. A kdy ž se nastěhovala, nechala provést jisté stavební úpravy.

Byt měl obývací pokoj, kuchyň, koupelnu, dvě lo žnice, velkou předsíň a chodbu. Obývák byl nalevo od předsíně a kuchyně hned vedle něj. Dál vzadu, nalevo od chodby, která z předsíně zabočovala doprava, byla jedna z lo žnic a koupelna. Větší lo žnice byla na konci chodby, tak že koupelna se nacházela mezi oběma lo žnicemi. Kousek před dveřmi do větší z lo žnic byla dva metry široká šatní komora, kterou vytvořili tak, že vzali kus místa koupelně.

Renate spala v menší lo žnici a tu větší, tu na konci chodby, pou žívala jako své pracoviště. Přestavby se neomezily na vybudování šatní komory. Nechala také v pracovní lo žnici oblo žit vnitřní stěny korkovými deskami,

aby byly zvukotěsné, a pak je vytapetovat, aby to nebylo poznat. Přidala dvojitá skla v oknech a silné oblo žení vnitřní strany dveří. Z místnosti tedy nemohlo proniknout ven mnoho zvuků, které by snad vyrušily nebo zneklidnily sousedy, co ž bylo dobře. Pokoj s nezvyklým zařízením a rekvizitami byl v ždycky zamčený.

Ve skříni stojící na chodbě bylo jen obvyklé zimní oblečení a kabáty. Zato ve skříních v pracovní lo žnici byste našli široký výběr exotického prádla, spoustu převleků od školačky, slu žtičky, nevěsty a servírky a ž po jeptišku, ošetřovatelku, vychovatelku, učitelku, letušku, policistku, typickou Mädchen z nacistických časů, dozorkyni z lágru, skautskou vedoucí a kromě toho ovšem i obvyklou gumovou a umělohmotnou výbavu, vypasované holínky, pláště a masky.

V zásuvkách pak byla menší zásoba oblečení pro klienty, kteří si nic nepřinesou s sebou mohli se tu navléct jako skautíci, školáci, jako římští otroci. A v koutě stála mučicí lavice, její ž sokl byl plný řetězů, želízek, řemenů a postrojů, prostě všeho, co je třeba pro sadomasochistické hrátky.

Byla dobrá děvka; přesněji řečeno úspěšná. Mnozí její klienti se pravidelně vraceli. Byla tak trochu herečka ka ždá děvka musí být trochu herečka –, a tak se dokázala účastnit zákazníkových představ s naprostou přesvědčivostí.

Jiná část její mysli ale v ždy zůstala odta žitá pozorovala,

všímala si, pohrdala. Nic z toho, co dělala, se jí nedotýkalo ka ždopádně její osobní choutky byly úplně odlišné.

Dělala v bran ži tři roky a za dva další se hodlala stáhnout do ústraní, jednou ranou si pořádně vydělat a pak žít z investic, někde stranou a v přepychu.

To odpoledne někdo zazvonil u jejích dveří. Vstala pozdě a pořád byla v py žámku a v županu. Zamračila se; zákazník by se předem domluvil. Kdy ž se podívala do kukátka, jako v kulatém akváriu pro zlatou rybku uviděla zcuchané šedivé vlasy Bruna Morenze, svého dohlí žitele z ministerstva zahraničí. Vzdychla, ale nasadila na krásný obličej zářivý a nadšený úsměv na přivítanou a otevřela dveře.

„Bruno, zlatíííčko…“

O dva dny později pozval Timothy Edwards Sama McCreadyho na oběd do klubu Brooks v londýnské čtvrti St.

James. Z několika pánských klubů, jich ž byl členem, chodil Edwards na oběd nejraději do tohohle. V ždycky toti ž byla mo žnost, že tu narazí na Roberta Armstronga, náměstka úřadu vlády, a prohodí s ním pár zdvořilých slov. Tvrdilo se, že Armstrong je nejspíš nejvlivnějším mu žem v Anglii, a zcela jistě měl hlavní slovo mezi Pěti mudrci, kteří jednoho dne vyberou nového šéfa SIS a předlo ží návrh premiérovi ke schválení.

K věci se Edwards dostal, teprve kdy ž seděli v knihovně, pod portréty skupiny floutků z dob regentství, kteří si říkali Diletanti, a popíjeli kávu.

„Jak u ž jsem říkal dole, Same, všichni jsou potěšeni, opravdu velmi potěšeni. Ale vstupujeme do nové éry, Same.

Do éry, jejím ž hlavním heslem nejspíš bude ,vše podle pravidel‘. Tak že některé starší metody, při nich ž byla pravidla překračována, budeme muset u žívat čím dál tím…

jak bych to řekl? Střídměji?“

„Střídměji, to je velice vhodné slovo,“ souhlasil Sam.

„Výborně. A prověrka záznamů ukázala, že si pořád udr žuješ, ať u ž to přiznáváš nebo ať u ž to vyplyne náhodně, některé zdroje, jejich ž u žitečnost pominula. Snad jde o staré přátele. To by nevadilo, pokud ovšem nejsou v o žehavějších postaveních… a pokud by je jejich zaměstnavatel neodhalil.

Co ž by mohlo Firmě nadělat vá žné problémy.“

„Například?“ dotazoval se McCready. Se záznamy je zkrátka potí ž jsou pořád tam, kde jsou. Kdy ž někomu zaplatíte za nějakou pochůzku, vznikne z toho platební příkaz. Edwards přestal mluvit vágně.

„Poltergeist. Same, nechápu, jak se to mohlo tak dlouho přehlí žet. Poltergeist je stálým zaměstnancem BND.

Kdyby v Pullachu někdy přišli na to, že dělal jako melouch pro tebe, začne peklo. Je to naprosto proti všem pravidlům.

Neřídíme, a to opakuji, neřídíme agenty uvnitř spřátelených

agentur. U ž to nemá žádný význam. Zbav se ho, Same.

Přestaň ho vyplácet. Okam žitě.“

„Je to můj kamarád,“ namítal McCready. „Hodně jsme toho spolu za žili. Od doby, co postavili Berlínskou zeď.

Tehdy se dr žel, dělal pro nás nebezpečnou práci v dobách, kdy jsme takové lidi potřebovali. Překvapili nás. Neměli jsme nikoho nebo ne dost takových, kdo by mohl a chtěl procházet za Zeď a zase zpátky jako on.“

„To není návrh, Same, to je příkaz.“

„Já mu věřím. A on věří mně. Neshodil by mě. Něco takového si člověk nemů že koupit. Trvá roky, ne ž to vznikne. Ta maličká penze je za to směšná cena.“

Edwards vstal, vytáhl z rukávu kapesník a osušil si po portském rty.

„Zbav se ho, Same. Obávám se, že ti to musím přikázat. Poltergeist u nás končí.“

Koncem tého ž týdne si majorka Ljudmila Vanavská povzdychla, protáhla se a zapřela se do židle. Byla unavená.

Zátah trval u ž dlouho. Sáhla po balíčku marlborek vyráběných na licenci v Sovětském svazu, všimla si, že popelník je plný, a stiskla tlačítko zvonku na stole.

Z předpokoje vešel mladý desátník. Nic mu neřekla, jen ukázala na popelník prstem. Rychle ho vzal, odešel ven, vyčistil jej a za chvilku se vrátil. Kývla. Znovu odešel a zavřel dveře.

žádné řeči a žádné žerty. Majorka Vanavská tak na lidi působila. Před lety si pár mladých oficírků všimlo, že kromě naškrobené košile od uniformy a těsné zelené sukně tu jsou i krátké blond vlasy, a zkoušeli to na ni. Kdepak. V

pětadvaceti se provdala za plukovníka šlo čistě o kariéru a tři roky poté se s ním rozvedla. Jeho kariéra se zasekla, její šla strmě vzhůru. V pětatřiceti u ž nenosila uniformu, v ždycky jen stroze stři žené šedočerné šaty a pod ně bílou blůzku s volnou vázankou u krku.

Někteří mu ži si pořád mysleli, že by stála za hřích, ale to jen ne ž je zmrazila pohledem chladných modrých očí. V

KGB, která rozhodně není nijak liberální, měla majorka Vanavská pověst fanatičky. A fanatici v ždycky jaksi odrazují.

Majorčin fanatismus byl zaměřen na práci a na zrádce. Byla zcela přesvědčená komunistka, ideologicky čistá, prostá jakýchkoli pochybností, a zasvětila život pronásledování zrádců. Nenáviděla je s mrazivou vášní.

Vydupala si přelo žení z Druhé hlavní správy, kde se nenabízela lepší kořist ne ž nějaký ten buřičský básník nebo nespokojený dělník, do nezávislé Třetí správy, které se říkalo i Armádní správa. Kdy ž tady se narazí na zrádce, bude to zrádce výše postavený, a tudí ž nebezpečnější.

Díky přelo žení do Třetí správy zařídil to její man žel, plukovník, v posledních dnech jejich man želství, kdy se stále ještě zoufale sna žil se jí zalíbit se ocitla v téhle

anonymní kancelářské budově kousek za Sadovým-Spasským, moskevskou okru žní dálnicí, za tímhle stolem, u téhle slo žky, která na něm le ží otevřená.

Ta slo žka pohltila dva roky práce, navíc práce, kterou si musela krást mezi jinými povinnostmi, aspoň do té doby, ne ž jí nadřízení začali věřit. Dva roky, po které si zjišťovala a znovu ověřovala údaje, kdy žebrala v jiných odděleních o pomoc, kdy pořád bojovala s obstrukcemi těch hajzlů v armádě, kteří v ždycky dr ží jeden s druhým; dva roky, kdy dávala dohromady maličké zlomky informací, dokud se konečně nezačal vynořovat celý obraz.

Úkolem

majorky

Vanavské

bylo

nacházet

pochybovače, podvratné živly, někdy i přímé zrádce, a to v pozemní armádě, v námořnictvu nebo v letectvu. Dost špatné je, že stát kvůli neopatrnému zacházení přichází o drahou výzbroj a výstroj; horší je, že po válce v Afghánistánu ztratilo vojsko švih; ale ta slo žka, co le ží na jejím stole, to je úplně něco jiného. Byla přesvědčena, že někde v armádě dochází k výrazným únikům informací. A že zdroj těch úniků je vysoko, svinsky vysoko.

Navrchu ve slo žce le žel seznam osmi jmen. Pět u ž jich přeškrtla. U dvou byly otazníky. Pohledem se ale pořád vracela k tomu osmému. Zvedla sluchátko a nechala si spojit tajemníka generála Šaljapina, šéfa Třetí správy.

„Prosím, soudru žko majorko. Osobní pohovor? Mezi čtyřma očima? Chápu… Potí ž je v tom, že soudruh generál

je na Dálném východě… Ne, nejdřív příští úterý. Dobrá, tak že příští úterý.“

Majorka Vanavská odlo žila sluchátko a zaškaredila se.

Čtyři dny. No prosím, čekala u ž dva roky, mů že tedy počkat ještě čtyři dny.

„Asi jsem na to kápnul,“ říkal týden nato, v neděli, Bruno Renatě s dětinskou radostí. „Mám dost na pronájem a ještě zbude na zařízení a vybavení. Je to nádherná malá restaurace.“

Le želi v posteli v její vlastní lo žnici tuhle laskavost mu někdy dopřávala, proto že její pracovní lo žnici nenáviděl málem tolik jako samotnou její práci.

„Povídej ještě,“ předla. „Hrozně ráda to poslouchám.“

Usmál se. Viděl ten podnik jen jednou, ale hned se do něj zamiloval. Bylo to přesně to, co v ždycky chtěl, a přesně tam, kde to chtěl mít přímo u moře, kde je díky severnímu větru vzduch pořád štiplavý a čerstvý. V zimě je tu ovšem chladno, ale dům má ústřední topení, i kdy ž to bude potřebovat opravit.

„Tak jo. Jmenuje se Lucerna a jako znak má starou lodní svítilnu. Stojí rovnou na molu kus za hlavním přístavem v Brémách. Z horních oken je vidět a ž na ostrov Mellum kdy ž to vyjde, mů žeme si sehnat plachetnici a v létě si tam vyjet.

Bar je staromódní, mosazný za ním budeme stát a obsluhovat a v patře je pěkný útulný byt. Ne tak velký jako tenhle, ale kdy ž se zařídí, bude to pohodička. Kývl jsem u ž na cenu a slo žil jsem zálohu. Doplatit to mám koncem září. Pak tě z tohohle všeho dostanu pryč.“

Sotva se udr žela, aby se nezačala nahlas smát. „U ž se ani dočkat nemů žu, zlato. To bude báječný život… Nechceš to ještě zkusit? Třeba ti to tentokrát půjde.“

Kdyby Renate byla jiná, poslala by staršího mu že k vodě citlivěji, vysvětlila mu, že vůbec nemá chuť nechat se odvádět pryč od „tohohle všeho“ a u ž vůbec ne na nějaké pochmurné a větrem zmítané molo v Brémách. Jen že Renatu bavilo udr žovat ho v iluzi co nejdéle, tak že pak bude o to zdrcenější.

Hodinu po tom, co si v Kolíně povídali Bruno a Renate, sjel z dálnice M3 na klidnější silnice v hrabství Hampshire, nedaleko vesnice Dummer, černý sedan jaguár. Byl to vůz Timothyho Edwardse a za volantem seděl firemní šofér.

Vzadu trůnil Sam McCready; zástupce šéfa mu zavolal a vytrhl ho od obvyklých víkendových radostí, kterým se oddával ve svém bytě v kensingtonských Abingdon Villas.

„Same, musím na tom bohu žel trvat. Je to naléhavé.“

Telefon se ozval ve chvíli, kdy si dopřával pořádnou horkou lázeň, měl puštěného Vivaldiho a všude po koberci v obýváku se velkoryse povalovaly nedělní noviny. Stačil si

tak právě navléct sportovní košili, manšestráky a sako a u ž

u dveří zvonil John, který vyzvedl v autoparku jaguára.

Sedan vjel na štěrkem vysypaný dvůr před rozlehlým georgiánským venkovským domem a zastavil. John zašel otevřít zadní dveře, ale McCready ho předešel. Nesnášel obskakování.

McCready si sídlo prohlédl. Timothy Edwards, o deset let mladší ne ž on, se o ženil s dcerou vévody, který byl dost svědomitý, aby ještě ve středním věku zaklepal bačkorami a zanechal svým dvěma potomkům, novému vévodovi a paní Margaret, značný majetek. Na paní Margaret připadly zhruba tři miliony liber. McCready soudil, že asi tak polovina této sumy je teď investována do vybraných nemovitostí v celém Hampshiru. Dovlekl se kolem boku budovy dozadu, k patiu lemovanému sloupy.

Těsně u sebe tam stála čtyři proutěná křesílka. Tři byla obsazená. O kousek dál bylo na litinovém stolku prostřeno ke svačině pro tři. Paní Margaret bezpochyby zůstane vevnitř a jíst nebude. On taky ne. Dva mu ži vstali z ratanových křesel.

„Same,“ ozval se Edwards, „jsem moc rád, že sis udělal čas.“

Nema ž mi med kolem huby, řekl si McCready. Copak jsi mi dal na vybranou, sakra?

Edwards se podíval na McCreadyho a podivil se, a nikoli poprvé, jak to, že jeho nesmírně nadaný kolega

pova žuje za vhodné přijet na dýchánek ve venkovském sídle v Hampshiru oblečený tak, jako kdyby právě zahradničil, i kdy ž je pravda, že se dlouho nezdr ží. Edwards sám měl na sobě elegantní venkovské střevíce, tříslové kalhoty s puky jako žiletky, hedvábnou košili, blejzr a šátek kolem krku.

McCready se díval zase na něj a divil se, proč Edwards pova žuje za vhodné mít kapesník v levém rukávě. Byl to zvyk z armády, který se datoval z dob jízdních pluků; jejich důstojníci mimo posádku nosili kalhoty velice vypasované a zmuchlaný kapesník v kapse by mohl u dam zapůsobit dojmem, že si snad vzaly trochu příliš parfému. Edwards ale nikdy u jezdectva nebyl, ostatně nebyl nikdy u žádného pluku. Přišel do agentury rovnou z Oxfordu.

„S Chrisem Appleyardem se myslím neznáte,“ řekl Edwards a vytáhlý Američan napřáhl ruku. Měl ko žovitý vzhled nějakého texaského honáka. Ve skutečnosti však byl z Bostonu. Ko žnatost si způsobil sám, tím, že si zapaloval jednu camelku od druhé. Tvář neměl ani tak opálenou, jako spíš vyuzenou. Sama napadlo, že právě proto je prostřeno venku. Edwards chce zachránit své originály od Canaletta před nikotinem.

„Asi ne,“ řekl Appleyard. „Rád vás poznávám, Same.

Znám vaši reputaci.“

McCready věděl, o koho jde, znal jej podle jména a z fotografií. Zástupce šéfa Evropské divize CIA. žena sedící ve třetím křesle se předklonila a podala mu ruku.

„Ahoj, Same. Jak se vede?“

Claudia Stuartová ve čtyřiceti vypadala pořád náramně.

Neuklouzl pohledem a ruku dr žel o maličko déle, ne ž bylo nutné.

„Dobře, díky, Claudie. Moc dobře.“

Poznal jí na očích, že mu nevěří. žádné ženě nedělá radost pomyšlení, že by se snad mu ž, kterému kdysi nabídla své lo že, mohl z toho zá žitku kdy zcela zotavit.

Claudia byla před lety, to bylo v Berlíně, do Sama McCreadyho dost udělaná. Skutečnost, že to k ničemu nevedlo, jí udivila a zdeptala. Nevěděla tehdy o existenci Samovy ženy May.

Pracovala na západoberlínské rezidentuře CIA a on tam zašel na návštěvu. Nikdy jí neřekl, co v Německu dělá.

Teprve později se dozvěděla, že získával pro spolupráci Pankratina, který byl tehdy plukovníkem. Právě ona ho teď po něm převzala.

Edwardsovi němý rozhovor neušel. Zapřemýšlel, co je asi za ním, a odhadl to správně. Nikdy ho nepřestane udivovat, jak to, že se Sam tolik líbí ženám. Je přece tak…

pomačkaný. Povídalo se, že nejedna žena v Century House by mu ráda narovnala kravatu, přišila knoflíček, ba i více.

Připadalo mu to nevysvětlitelné.

„Slyšela jsem, co se stalo s May. Je mi to moc líto,“

řekla Claudia.

„Díky,“ kývl McCready. May. Hodná, milující a tolik milovaná May. Jeho žena. Jsou to tři roky, co zemřela. May, která se na něj za starých časů tolik načekala, která v ždycky byla po ruce, kdy ž se vrátil zpoza železné opony, která se nikdy nevyptávala a nikdy si nestě žovala. Roztroušená skleróza mů že probíhat pomalu nebo rychle. U May proběhla rychle. Za rok byla na vozíčku a za dva zemřela.

Od té doby žije v kensingtonském bytě sám. Díky Bohu, že syn tehdy byl na škole a jen ho zavolali domů na pohřeb.

Neviděl její bolest a otcovo zoufalství.

Objevil se sluha no ovšem, tady přece musí být sluha v livreji, pomyslel si McCready s vysokou sklenkou šampaňského na tácku. McCready nakrčil obočí. Edwards sluhovi něco špitl do ucha, ten odešel a vrátil se s korbílkem piva. McCready se napil. Dívali se na něj. Le žák. Značkové pivo. Zahraniční. Vzdychl. Radši by si dal nahořklé nadkvasné pivo o pokojové teplotě, vonící skotským sladem a kentským chmelem.

„Máme jistý problém, Same,“ řekl Appleyard.

„Claudie, pověz mu to.“

„Jde o Pankratina.“ vysvětlila Claudia. „Pamatuješ se na něj?“

McCready neodtrhl oči od piva, ale kývl.

„V Moskvě jsme ho řídili hlavně přes mrtvé schránky.

Pěkně na dálku. Velice málo kontaktů. Dodával fantastický materiál a bral hodně vysoké platby. Ale nedocházelo skoro

k žádným osobním setkáním. A teď poslal zprávu.

Naléhavou.“

Zavládlo ticho. McCready zvedl obočí a zadíval se na Claudii.

„Prý se dostal k neregistrovanému výtisku sovětské ,válečné kní žky‘ souboru strategických rozhodnutí. S

kompletními bojovými rozkazy. Pro celou západní frontu.

My to chceme, Same. Strašně moc to chceme.“

„Tak si pro to jděte,“ odtušil Sam.

„Tentokrát nechce pou žít mrtvé schránky. Prý je to moc objemné. Nevešlo by se to. A bylo by to příliš nápadné.

Předá to jedině někomu, koho zná a komu věří. Chce tebe.“

„V Moskvě? “

„Ne, ve východním Německu. Brzy vyrazí na okru žní inspekční cestu. Na týden. Chce to předat na jihu Durynska, poblí ž hranic s Bavorskem. Pojede na jih a na západ přes Chotěbuz, Drá žďany, Karl–-Marx-Stadt a pak do Gery a Erfurtu. Ve středu večer se vrací do Berlína. Předání chce provést v úterý nebo ve středu ráno. Ten kraj nezná. Chce pou žít odpočívadla u silnice. Jinak si u ž naplánoval všechno, hlavně jak se uvolní, aby to mohl udělat.“

Sam popíjel pivo a loupl očima po Edwardsovi. „U ž jsi jim to vysvětlil, Timothy?“

„Zmínil jsem se,“ pokrčil rameny Edwards. Pak se otočil ke svým hostům. „Musím zcela jasně říct, že Sam jít

nemů že. Zmiňoval jsem se o tom šéfovi a on se mnou souhlasí. Sam má u MfS černou vlaječku.“

Claudia nakrčila obočí.

„To znamená, že kdy ž mě tam chytí, nebude žádné gentlemanské předání zajatců na hranicích.“

„Čekal by ho výslech a pak by šel ke zdi,“ dodal Edwards zcela zbytečně. Appleyard hvízdl.

„Panejo, to je proti všem pravidlům. Vy jste jim musel dát zabrat.“

„Člověk dělá, co mů že,“ řekl Sam zasmušile: „Mimochodem, já sice nemů žu, ale je jeden člověk, který by mohl. Bavili jsme se o něm s Timothym před týdnem v klubu.“

Edwards div nevyprskl šampaňské Krug zpátky do sklenky. „Poltergeist? Pankratin říká, že předá materiály jedině někomu, koho zná.“

„Poltergeista zná. Pamatuješ se, jak jsem ti vykládal, že mi za starých časů dost pomohl? Kdy ž jsem Pankratina v jedenaosmdesátém naverboval, Poltergeist mi na něj musel dohlí žet, ne ž jsem se tam dostal sám. Měl vlastně Poltergeista dost rád. Pozná ho a předá mu to. Není žádný hlupák.“

Edwards si narovnal hedvábnou látku u krku.

„Tak dobrá, Same. Naposledy.“

„Je to nebezpečné a v sázce je hodně. Chci pro něj odměnu. Deset tisíc liber.“

„Souhlasím,“ kývl bez zaváhání Appleyard. Vytáhl z kapsy list papíru. „Tady jsou podrobnosti o způsobu předání, které mi dal Pankratin. Potřebujeme dvě místa.

Hlavní a zálo žní. Mů žete do čtyřiadvaceti hodin vybrat dvě vhodná silniční odpočívadla a oznámit nám to? Vyřídíme mu to.“

„Nemů žu Poltergeista nutit, aby tam jel,“ varoval je ještě McCready. „Není to stálý zaměstnanec, je na volné noze.“

„Zkus to, Same. Prosím tě, zkus to,“ řekla Claudia.

Sam vstal.

„Mimochodem, o kterém úterý to šla řeč?“

„Týden od pozítří,“ řekl Appleyard. „Osm dnů ode dneška.“

„Pane Bo že,“ zděsil se McCready.

2

Většinu následujícího dne, pondělka, strávil Sam McCready zahloubaný do podrobných map a fotografií.

Zašel si ke starým kamarádům, kteří ještě pořád dělali ve východoněmeckém oddělení, a po žádal je o pár laskavostí.

Chránili si svoje území, ale vyhověli mu měl na to právo a byli dost chytří, aby se šéfa oddělení pro klamání a dezinformace nevyptávali, po čem jde.

V půlce odpoledne u ž měl dvě místa, která se budou hodit. Jedno bylo odlehlé odpočívadlo na východoněmecké silnici číslo sedm, která vedla z východu na západ rovnobě žně s dálnicí E 40. Menší silnice spojuje průmyslové město Jenu se starosvětštějším Výmarem a vede a ž k rozlehlé erfurtské aglomeraci. První odpočívadlo, které zvolil, le želo kousek západně od Jeny. Druhé bylo na té že silnici, ale na půli cesty mezi Výmarem a Erfurtem, ani ne pět kilometrů od sovětské základny v městečku Nohra.

Pokud se bude ruský generál na své okru žní inspekční cestě pohybovat příští úterý a středu někde mezi Jenou a Erfurtem, bude mít na obě místa schůzky blízko. V pět McCready zajel na Grosvenor Square a na americkém velvyslanectví předlo žil své rozhodnutí Claudii Stuartové.

Pak putovala do virginského Langley, do ústředí CIA, kódovaná zpráva; v Langley volbu schválili a poslali zprávu do Moskvy, agentovi, který řídil Pankratina. Pak, brzy ráno příštího dne, informace skončila v mrtvé schránce za vyviklanou cihlou ve zdi Novoděvičího hřbitova a o čtyři hodiny později si ji tam generál Pankratin cestou na ministerstvo vyzvedl.

V pondělí navečer McCready poslal šifrovanou zprávu šéfovi rezidentury v Bonnu, ten si ji přečetl, zničil ji, vzal telefon a vytočil místní číslo.

Ten večer se Bruno Morenz vrátil domů v sedm. Měl u ž v sobě půlku večeře, kdy ž tu si jeho žena na něco vzpomněla.

„Volal ti zubař. Doktor Fischer.“

Morenz zvedl hlavu a civěl do vystydlé hmoty le žící na talíři.

„Hmmm?“

„ že prý se ti musí podívat na tu plombu. Zítra. Máš být u něj v ordinaci v šest.“

Irmtraud se znovu zcela ponořila do večerního soutě žního pořadu v televizi. Bruno doufal, že vzkaz vyřídila přesně. Jeho zubař se nejmenoval doktor Fischer; McCready se s ním scházel ve dvou barech. Jednomu říkali „ordinace“, druhému „klinika“. A „v šest“ znamenalo, že se sejdou ve dvanáct, přes polední přestávku.

V úterý ráno se McCready nechal Denisem Gauntem zavézt na Heathrow, aby chytil ranní linku do Kolína nad Rýnem.

„Vrátím se zítra večer,“ řekl mu. „Dohlídni zatím na naše obchody.“

Proto že měl jen aktovku, v Kolíně prošel pasovou a celní kontrolou velmi rychle, našel si taxi a nechal se vylo žit

před operou krátce po jedenácté. Čtyřicet minut se poflakoval po náměstí, kousek po Kreuzgasse a po lidnaté pěší zóně za Schildergasse. Často se zastavoval u výkladů, najednou vyrá žel zpátky, kudy přišel, vcházel do obchodů

předním vchodem a vycházel zadním. Pět minut před dvanáctou spokojeně konstatoval, že žádný „ocásek“ asi nemá, a tak zašel do úzké Krebsgasse a zamířil ke staromódní hospodě v hrázděném domě a s vývěsním štítem psaným švabachem. Okénka tu byla malá a skla tónovaná, a tak bylo uvnitř šero. Posadil se do kóje v rohu nejdál ode dveří, poručil si holbu místního porýnského piva a čekal. Pět minut nato sesunul své hřmotné tělo na lavici proti němu Bruno Morenz.

„U ž jsme se dlouho neviděli, kamaráde,“ začal McCready.

Morenz přikývl a napil se piva.

„Co potřebuješ, Same?“

Sam mu to pověděl. Zabralo mu to tak deset minut.

Morenz zavrtěl hlavou.

„Same, mně je dvaapadesát. Brzy jdu do důchodu. U ž

jsem si všechno naplánoval. Za starých časů to bylo něco jiného, byl v tom kus vzrušení. Teď ti upřímně řeknu, že z těch hochů na druhé straně mám nahnáno.“

„Já z nich mám strach taky, Bruno. Ale kdybych mohl, šel bych i tak. Jen že mám u nich černou vlaječku. Ty jsi čistý. Je to rychlá práce ráno přes čáru, večer zpátky. A i

kdyby první pokus o předávku nevyšel, vrátíš se druhý den kolem poledne. Nabízejí deset tisíc liber na dřevo.“

Morenz se do něj vpil pohledem.

„To je dost peněz. Musí být fůra lidí, co by to brali.

Proč já?“

„Zná tě. Má tě rád. Uvidí, že jsem nepřijel já, ale přesto necouvne. Strašně nerad to stavím právě takhle, ale udělej to kvůli mně. Přísahám, že je to naposledy. Kvůli starým časům.“

Bruno dopil pivo a vstal.

„Musím zpátky… No tak dobře, Same. že jsi to ty. A kvůli starým časům. Ale pak jsem z kola ven, to si piš.

Definitivně.“

„Na to máš moje slovo, Bruno. Tím to končí. Věř mi.

Nikdy bych tě neshodil.“

Domluvili se na další schůzce bude příští pondělí brzy ráno. Bruno se vrátil do kanceláře. McCready deset minut počkal, pak zvolna došel ke stojánce taxíků na Tunisstrasse a jel do Bonu. Zbytek dne a většinu středy pak strávil na rezidentuře v Bonnu debatami o tom, co všechno bude potřebovat. Čekala je spousta práce a měli na ni málo času.

Dvě časová pásma odsud, v Moskvě, poskytl generál Šaljapin majorce Ljudmile Vanavské rozhovor, o který žádala. Přijal ji krátce po obědě. Potomek sibiřských

rolníků, mu ž s vyholenou hlavou, ze kterého vyzařovala moc a vychytralost, seděl zamyšleně za stolem a pozorně četl slo žku, kterou mu dala. Kdy ž skončil, přisunul ji zase k ní.

„Shoda okolností,“ ucedil. S oblibou nutil podřízené k tomu, aby bránili svá tvrzení. Za starých časů a generál Šaljapin byl mu ž ze staré školy by to, co měl před sebou, bohatě stačilo. V Lubjance se v ždycky najde místo pro dalšího nešťastníka. Jen že časy se změnily a mění se dál.

„Zatím, soudruhu generále;“ připustila Vanavská. „Ale těch okolností je nějak mnoho. Třeba ta předloňská zále žitost s SS dvacítkami Amíci to věděli nějak moc brzy.“

„Východní Německo je prolezlé špiony a zrádci.

Američané mají satelity, RORSATy…“

„Nebo přesuny našeho námořnictva v severomořských přístavech. Ti parchanti v NATO jako by to v ždycky věděli.“

Šaljapin se zápalu mladé ženy usmál. Nikdy nepotlačoval bdělost svých zaměstnanců kvůli tomu tady konečně jsou. „Mohlo dojít k úniku,“ uznal. „Nebo k více únikům. Nedbalost, neopatrné řeči, snad síť menších agentů.

Ale jeden člověk, jak tvrdíte vy…“

„Tenhle člověk.“ Předklonila se a poklepala na snímek polo žený navrch ve slo žce.

„Proč? Proč on?“

„Proto že je v ždycky u toho.“

„Poblí ž,“ opravil ji.

„Poblí ž. Nedaleko. Ve stejné operační oblasti. V ždycky je po ruce.“

Generál Šaljapin pře žil u ž dlouho a měl v úmyslu pře žít i dál. V dubnu si všiml, že se věci pomaličku mění. Tehdy byl Michail Gorbačov po smrti dalšího starce v řadě, Černěnka, bleskurychle a jednomyslně zvolen generálním tajemníkem. Je mladý a rázný. Mohl by vydr žet dlouho. A má chuť do reforem. U ž teď začal v partaji pěkně s prořízkou těch nejuschlejších a nejshnilejších větví.

Šaljapin dobře znal pravidla. Dokonce i generální tajemník se mů že vzepřít pouze jednomu ze tří pilířů

sovětského státu. Pokud se pustil do stranické staré gardy, bude muset s KGB a s armádou zacházet, jako kdy ž másla ukrajuje. Naklonil se přes stůl a namířil tlustý ukazovák na zrudlou majorku.

„Nemů žu vydat příkaz k zatčení vysokého důstojníka z ministerstva jen na základě tohohle. Zatím ne. Jednoznačný důkaz potřebuji jednoznačný důkaz. Stačí jediná maličkost.“

„Dovolte mi dát ho sledovat,“ naléhala Vanavská.

„Diskrétně.“

„Ovšem, soudruhu generále. Diskrétně sledovat.“

„V tom případě souhlasím, majorko. Nechám na to vyčlenit pracovníky.“

„Jen pár dnů, pane řediteli. Jenom nakrátko, místo celé letní dovolené. Chtěl bych vzít ženu a kluka na pár dní někam ven. Víkend a pak od pondělka do středy.“

Byla středa ráno a Dieter Aust měl blahosklonnou náladu. Kromě toho jako správný státní úředník věděl, že jeho ovečky mají na letní dovolenou nárok. V ždycky ho spíš překvapovalo, že si Morenz bere volna tak málo. Asi na to nemá.

„Můj milý Morenzi, naše povinnosti v agentuře jsou tě žké. Tak že dovolenou v ždycky udělujeme velkoryse. Pět dnů, to není žádný problém. Ovšem, mohl jste si vzpomenout trochu víc dopředu, ale… ne, to je v pořádku.

Po žádám slečnu Keppelovou, aby přepracovala rozpis.“

Večer Bruno Morenz oznámil ženě, že bude muset pracovně odjet na pět dnů.

„Jenom víkend a pak od pondělka do středy,“ vysvětlil.

„Pan ředitel Aust chce, abych ho doprovodil na slu žební cestě.“

„To je od něj milé,“ řekla roztr žitě a ani neodtrhla oči od televize.

Morenz měl ovšem v úmyslu pro žít dlouhý, nevázaný a romantický víkend s Renatou, pondělek pak věnovat Samovi McCreadymu

a

celodenní

nalejvárně

a

přes

východoněmeckou hranici přejet v úterý. I kdyby musel v NDR přenocovat a čekat a ž na druhou schůzku, vrátí se na Západ ve středu večer, pak mů že jet přes noc a být ve

čtvrtek včas v práci. Potom dá výpověď, během září všechno zařídí, rozejde se se ženou a zmizí s Renate do Brém. Pochyboval, že to Irmtraud nějak zdrtí v ždyť si sotva všímá, jestli tu je nebo není.

Ve čtvrtek narazila majorka Vanavská poprvé na vá žnější překá žku, a tak utrousila jistý výraz velmi nevhodný pro dámu a třískla sluchátkem. Sledovací tým u ž

měla k dispozici a mohla by začít svůj cíl nechat pozorovat.

Nejprve ale potřebovala vědět, co dělá den co den, kudy se pohybuje. Proto se spojila s jedním z mnoha agentů KGB

uvnitř vojenské rozvědky GRU.

I kdy ž KGB a jeho vojenský protějšek, GRU, jsou velice často na kordy, nemů že být pochyb, kdo je pes, kdo ocas a kdo kým vrtí. KGB je mnohem mocnější a jeho převaha ještě podstatně posílila počátkem šedesátých let, kdy plukovník GRU Oleg Penkovskij prozradil tolik sovětských tajemství, že se stal nejškodlivějším přeběhlíkem v dějinách SSSR. Od té doby politbyro dovolovalo KGB, aby do GRU infiltroval spousty svých lidí. Tito agenti sice nosili uniformy a žili od rána do večera s ostatními příslušníky armády, ale patřili tělem i duší KGB. Skuteční důstojníci GRU věděli, o koho jde, a sna žili se je všemo žně perzekvovat a trápit, co ž nebylo v ždycky snadné.

„Je mi líto, soudru žko majorko,“ řekl mladý příslušník KGB pracující v GRU, kterému zavolala. „Mám zrovna před

sebou cestovní příkazy. Váš člověk odjí ždí zítra na inspekční cestu po největších posádkách v Německu. Ano, mám tu jeho rozpis.“

Nadiktoval jí ho a ona pak zavěsila. Chvilku se hluboce zamyslela a pak začala vyplňovat žádost o povolení návštěvy u oddělení Třetí hlavní správy v centrále KGB ve východním Berlíně. Vyřídit všechny papíry jí trvalo dva dny. Do letadla mířícího na vojenské letiště v Postupimi nastoupí a ž v sobotu ráno.

Bruno si v pátek dal zále žet, aby se z práce vybabral co nejrychleji a aby z kanceláře odešel brzy. Proto že věděl, že a ž se v polovině příštího týdne vrátí, hned dá výpověď, dokonce si vyklidil část zásuvek. Úplně na konec se věnoval svému malému sejfu. Materiály, se kterými pracoval, byly tak nízkého stupně utajení, že sejf pou žíval jen zřídka.

Zásuvky u psacího stolu se daly zamknout, kancelář byla přes noc taky v ždycky zamčená, budova měla dobrou ochranku. Přesto v sejfu pár papírů le želo. A na dně, pod nimi, byla jeho slu žební zbraň.

Automatická pistole Walther PPK byla samá špína.

Nepou žil ji od té doby, co musel v Pullachu podstoupit povinné zkušební střelby, a to u ž byly roky. Byla ale hrozně zanesená, a tak usoudil, že ne ž ji příští týden odevzdá, měl by ji vyčistit. Čisticí soupravu měl ale doma v Porzu. Pět

minut před pátou vsunul zbraň do kapsy letního saka a odešel.

Kdy ž jel do přízemí výtahem, tloukla ho do boku tak nepříjemně, že si ji raději strčil za pásek a zapnul si sako na knoflík, aby nebyla vidět. Usmál se, kdy ž ho napadlo, že ji vlastně Renatě uká že poprvé. Třeba konečně uvěří, jak důle žitou práci dělá. Ne že by na tom zále želo. Stejně ho má ráda.

Nakoupil ve středu města pár věcí libové telecí, čerstvou zeleninu a lahvinku francouzského klaretu a teprve pak vyjel do Hahnwaldu. Nachystá pro oba dobrou večeři; hrozně rád vařil. Jako poslední věc koupil ještě velikou kytici.

Opel Kadett nechal za rohem kousek od jejího domu dělával to tak v ždycky a zbytek cesty došel. Chtěl ji překvapit. Dát jí květiny. Bude mít radost. Kdy ž se blí žil ke dveřím, vyšla zrovna ven nějaká paní, tak že na Renatu ani nemusel zvonit. Čím dál tím líp to bude překvapeníčko.

Klíče od bytu měl.

Vešel dovnitř pěkně potichu, aby bylo překvapení ještě příjemnější. V chodbě bylo ticho. U ž otevíral ústa a chtěl zavolat „Renatko, to jsem já,“ kdy ž tu uslyšel výbuch smíchu. Usmál se. Asi se dívá v televizi na kreslené grotesky. Nahlédl do obýváku. Byl prázdný. Smích se ozval znovu, odněkud z chodby vedoucí ke koupelně. Najednou si uvědomil, že by mohla mít zákazníka, a začal se proklínat za

svou hloupost. Nezavolal a neověřil si to. Pak mu ale došlo, že s klientem by se v „pracovní“ lo žnici zavřela a že dveře pracovní lo žnice jsou zvukotěsné. Podruhé u ž u ž zavolal, ale pak uslyšel, jak se směje někdo jiný. Mu žský hlas. Morenz vešel z předsíně do chodby.

Dveře pracovní lo žnice byly na škvírku pootevřené a tu škvírku ještě clonily rozevřené dveře šatní skříně. Po zemi se válely svršky.

„To je teda hovado,“ ozval se mu ž. „Von si fakt myslí, že si ho vezmeš?“

„Je prostě zblblej. Ten pitomec! No jenom se na něj podívej.“ Její hlas.

Morenz odlo žil květiny a nákup a vydal se přes chodbu ke dveřím lo žnice. Byl zmatený. Strčil do dveří skříně, aby mohl projít, a pak špičkou boty otevřel dveře lo žnice.

Renate seděla na kraji širokánské postele s černým povlečením a kouřila cigaretu. Ve vzduchu byl silně cítit hašiš. Na posteli se povaloval mu ž, kterého Morenz jaktě živ neviděl štíhlý, mladý, svalnatý, v d žínách a v ko žené motorkářské bundě. Oba si všimli pohybu u dveří a vyskočili z postele; mu ž se jediným skokem ocitl vstoje za Renatinými zády. Měl zlou tvář a špinavě blonďaté vlasy.

Renate v soukromí měla ráda to, čemu se říkává „drsné praktiky“, a tenhle chlapík, její stálý přítel, byl tak drsný, jak si jen lze přál.

Morenz ale nedokázal odtrhnou oči od videonahrávky, která poblikávala na televizi stojící za postelí. žádný mu ž

středního věku nevypadá při milování nijak obzvlášť důstojně a ještě horší to je, kdy ž se mu to zrovna dvakrát nevede. Morenz sledoval sebe sama a cítil stále silněji stud a zoufalství. Na filmu s ním byla Renate a občas mu vykoukla přes rameno a udělala do kamery otrávený ksicht. Právě tomu se nejspíš smáli.

I teď před ním Renate stála skoro nahá, ale oklepala se z překvapení dost rychle. Zrudla vzteky. A pak promluvila, jen že ne konejšivým tónem, který znal; tentokrát to bylo ječení zuřící hokyně.

„Co tady děláš, do prdele?“

„Chtěl jsem tě překvapit,“ zahuhlal.

„No tak to jsi mě teda překvapil, ty vole. A vypadni.

Bě ž si domů do Porzu k tý svý pitomý machně.“ Morenz se pořádně nadechl.

„Mě bolí hlavně to,“ řekl, „ že jsi mi to klidně mohla říct. Nebylo vůbec potřeba, abys mě nechala udělat ze sebe takového pitomce. Proto že já jsem tě opravdu miloval.“

Měla obličej zkroucený vztekem a slova přímo chrlila.

„Nechala? Tobě to šlo bez pomoci. Ty toti ž jseš pitomec. Tlustej, starej pitomec. V posteli i jinde. A u ž se dekuj.“

Teprve v tu chvíli ji uhodil. Nebyl to úder pěstí zasáhl ji otevřenou dlaní přes celou tvář. Prostě se v něm cosi

zlomilo, a tak ji uhodil. Ztratila rovnováhu. Byl velký chlap, a tak po té ráně upadla na zem.

Morenz později nebyl s to pochopit, co blonďák chtěl udělat. U ž byl na odchodu, kdy ž tu pasák sáhl do kapsy bundy. Vypadalo to, že má zbraň. Morenz vytáhl od pasu walthera. Napadlo ho, že asi bude mít zajištěno. Měl by.

Chtěl pasáka jen vyděsit, aby dal ruce nahoru a nechal ho jít.

Jen že ten pitomec dál tahal ven pistoli. Morenz stiskl spoušť. Walther byl mo žná zaprášený, ale spustil.

Na střelnici by Morenz netrefil ani dveře od stodoly. A na střelnici u ž nebyl roky. Opravdu dobří střelci cvičí prakticky denně. Byla to zkrátka začátečnická klika. Jediná kulka zasáhla pasáka z pěti metrů do srdce. Trhl sebou a na tváři se mu objevil nevěřícný výraz. Ať u ž to byla jen nervová reakce nebo něco jiného, jeho ruka svírající berettu se ale hýbala dál. Morenz vystřelil znovu. A přesně tu chvíli si Renata vybrala, aby vstala ze země. Druhá střela ji zasáhla do zátylku. Při hádce se zabouchly utěsněné dveře; z místnosti nepronikl ven žádný zvuk.

Morenz několik minut stál a pozoroval obě mrtvá těla.

Byl ztuhlý a mírně se mu točila hlava. Konečně odešel a zabouchl za sebou dveře. Nezamkl. U ž chtěl překročit poházené zimní šaty, ale tu ho i přes jeho duševní stav napadlo, co tu v tuhle roční dobu vlastně dělají. Podíval se do šatní skříně a zjistil, že zadní stěna nějak nedoléhá.

Zatáhl za ni k sobě…

Bruno Morenz pak v bytě strávil ještě čtvrt hodiny a teprve potom odešel. Vzal s sebou svou vlastní nahrávku, nákup, květiny a černou plátěnou kabelu, která mu nepatřila.

Později si nedokázal vysvětlit, proč to udělal. Pár kilometrů

za Hahnwaldem naházel nákup, víno a kytici ka ždé zvlášť do popelnic stojících při cestě. Pak jel skoro hodinu, na Severinově mostě zastavil a hodil pistoli a videokazetu, na které byl on sám, do Rýna. Potom odbočil na Kolín, v bezpečnostní schránce ulo žil plátěnou tašku a konečně zamířil domů do Porzu. Do obýváku vešel v půl desáté, ale jeho žena to nijak nekomentovala.

„Tu moji cestu s panem ředitelem odlo žili,“ ohlásil, „Odjí ždím a ž brzy ráno v pondělí.“

„Hm? Výborně,“ odtušila.

Někdy ho napadalo, že docela dobře by mohl večer přijít z práce a říct „Dneska jsem zaskočil do Bonnu a odprásknul jsem kancléře Kohla“; ona by stejně jen řekla: „Hm? Výborně.“

Nakonec mu přece jen nachystala něco k jídlu. Bylo to nepo živatelné a on se o to ani nepokoušel.

„Skočím si na pivo,“ ohlásil. Vzala si další čokoládový bonbon a dál se s Lutzem dívali na televizi.

Ten večer se opil. Chlastal sám. Všiml si, že se mu třesou ruce a že se pořád strašně potí. Napadlo ho, jestli nechytil rýmu. Nebo angínu. Nebyl psychiatr a žádného

psychiatra neměl po ruce. Proto mu nikdo neřekl, že se blí ží k naprostému nervovému zhroucení.

V sobotu dorazila majorka Vanavská na letiště v Berlíně-Schönefeldu a v neoznačeném autě ji zavezli do ústředí KGB ve východním Berlíně. Okam žitě si prověřila, kde je mu ž, na něho ž má políčeno. Byl v Chotěbuzi, měl namířeno do Drá žďan, kolem sebe měl spoustu oficírů.

Přesunoval se s kolonou a nebyl pro ni k dosa žení. V neděli dorazí do Karl-Marx-Stadtu, v pondělí bude v Cvikově, v úterý v Jeně. Povolení ke sledování, které získala, neplatilo pro východní Německo. Dalo by se rozšířit, ale bylo by potřeba další papírování. Pořád ten mizerný úřední šiml, pomyslela si vztekle.

Den nato se Sam McCready vrátil do Německa a dopoledne strávil jednáním s šéfem berlínské rezidentury.

Večer si vyzvedl BMW a papíry a jel do Kolína nad Rýnem.

Ubytoval se v hotelu Holiday Inn u letiště; předplatil si pokoj na dva dny.

V pondělí vstal Bruno Morenz před svítáním, o mnoho dřív ne ž žena a syn, a potichu odešel. Do Holiday Innu dorazil toho jasného zářijového rána kolem sedmé a zašel do

pokoje k McCreadymu. Angličan objednal u hotelové slu žby pro oba snídani, a kdy ž číšník odešel, rozlo žil velikou automapu Německa, východního i západního.

„Nejdřív probereme trasu,“ začal. „Zítra vyrá žíš odsud ve čtyři ráno. Je to kus cesty, tak že pěkně polehoučku, po etapách. Pojedeš po E 53 přes Bonn, Limburg a Frankfurt.

Pak po E 41 a E 45 kolem Würzburku a Norimberka.

Severně od Norimberka najedeš nalevo na E 51 a přes Bayreuth namíříš ke hranicím. Tvůj přechod je tenhleten, u Hofu. Celnice je na mostě přes Sálu. Dohromady ne víc ne ž

šest hodin za volantem. Potřebuješ tam být kolem jedenácté.

Já tam budu před tebou a budu tě ze skrytu sledovat. Jsi v pořádku?“

Morenz se potil, i kdy ž si sundal sako.

„Je tu horko,“ odtušil. McCready vypnul klimatizaci.

„Za hranicí pojedeš přímo na sever, k dálniční kři žovatce u Hermsdorfu. Zabočíš na E 40, ta vede zpátky na západ. V

Mellingenu sjedeš z dálnice a dáš se na Výmar. Ve městě najdeš státní silnici číslo sedm a znovu zamíříš na západ.

Sedm kilometrů za městem, po pravé straně od silnice, je odpočívadlo.“

McCready vytáhl velikou zvětšeninu fotografie, kterou pořídilo vysoko letící letadlo, ale z úhlu, proto že stroj byl v bavorském vzdušném prostoru. Morenz spatřil maličké odpočívadlo záchodky, dokonce i stromy, jak vrhají stín na štěrkový plácek, který mu vybrali k první schůzce.

McCready prováděl instruktá ž obezřetně a důkladně; vylo žil mu, jak má postupovat a kde by měl přenocovat a jak se dostat ke druhému, zálo žnímu místu schůzky s Pankratinem.

V poledne si udělali přestávku a dali si kávu.

To ráno v devět dorazila paní Popovičová do hahnwaldského bytu, kam chodila pracovat. Byla uklízečka, emigrantka z Jugoslávie; jezdila sem ka ždý den na dvě hodiny od devíti do jedenácti. Měla vlastní klíče od domovních dveří a od dveří do bytu. Věděla, že slečna Heimendorfová si ráda přispí, a tak v ždycky vešla dovnitř a začala uklízet v jiných pokojích ne ž v lo žnici, aby její zaměstnavatelka mohla vstát a ž v půl jedenácté. Pak uklidila i její lo žnici. Do zamčeného pokoje na konci chodby nikdy ani nevkročila. Dozvěděla se, že to je pokojík, kde se skladuje přebytečný nábytek, a nepochybovala o tom.

Neměla ani ponětí, čím si její zaměstnavatelka vydělává.

Toho dopoledne začala v kuchyni, pak poklidila předsíň a chodbu. Zrovna luxovala v chodbě a sunula se k zadním dveřím, kdy ž tu si všimla, že pod v ždycky zamčenými dveřmi le ží cosi, co pova žovala za kus hedvábí.

Pokusila se to zvednout, ale hedvábí to nebylo. Byla to veliká hnědá skvrna, úplně vyschlá a zatvrdlá, a vypadalo to, že je od něčeho, co vyteklo pod dveřmi. Nespokojeně sykla, proto že to bude muset vydrbat, a to je práce navíc, ale pak se vydala pro kbelík s vodou a pro kartáč. Spustila se na

všechny čtyři a pustila se do toho, kdy ž tu náhodou strčila nohou do dveří. K jejímu překvapení se pohnuly. Vzala za kliku a zjistila, že není zamčeno.

Skvrna se pořád bránila jejím snahám vydrhnout ji kartáčem, a proto že ji napadlo, že by se to mohlo opakovat, otevřela dveře, aby zjistila, co to vlastně prosakuje ven. Pár vteřin poté u ž s řevem upalovala dolů po schodech, začala bušit na dveře v přízemí a vytáhla ven nabručeného knihkupce v důchodu, který tam bydlel. Nešel nahoru, rovnou zavolal 110, pohotovostní linku, a přivolal policii.

Hovor zapsali na policejním prezidiu na Waidmarktu v devět padesát jedna. Podle nikdy se neměnícího postupu, jeho ž se dr ží všechny německé policejní slo žky, dorazil první

Streifenwagen,

pruhovaný

vůz

se

dvěma

uniformovanými policisty. Jejich úkolem bylo zjistit, jestli byl spáchán trestný čin a do jaké kategorie patří, a potom upozornit příslušné oddělení. Jeden z policistů zůstal v přízemí s paní Popovičovou, kterou u ž konejšila knihkupcova žena, druhý šel nahoru. Ničeho se nedotkl, jen šel dozadu do chodby a nahlédl do otevřených dveří, ohromeně hvízdl, sešel zase dolů a zavolal si z knihkupcova telefonu. Nepotřeboval být žádný Sherlock Holmes, aby mu došlo, že musí volat na oddělení vra žd.

Podle předpisů ale nejprve zavolal lékařskou pohotovost ta v Německu spadá pod po žární sbory. Pak vytočil číslo na policejní prezidium a po žádal, ať mu dají

slu žbu v Leidstelle, divizi násilných trestných činů. Vylíčil, kde je a co našel, a po žádal o další dva uniformované policisty. Vzkaz pak putoval do Mordkomission, oddělení vra žd, které sídlilo v desátém a jedenáctém patře ohavné, účelové budovy ze zeleně natřeného betonu, která zabírá celou jednu stranu náměstí Waidmarkt. Šéf oddělení vra žd vyčlenil komisaře a k němu dva pomocníky. Pozdější záznamy ukazují, že ti tři dorazili do bytu v Hahnwaldu v deset čtyřicet, právě ve chvíli, kdy lékař odcházel.

Podíval se důkladněji ne ž uniformovaný policista, proto že hledal známky života, ale jinak se ničeho nedotkl a zase šel sepsat úřední zprávu. Komisař, který se jmenoval Peter Schiller, ho potkal na schodech. Znal se s ním.

„Tak co tu máme?“ zeptal se. Lékařovou povinností nebylo mrtvolu ohledat, prostě jen musel konstatovat smrt.

„Dvě mrtvoly. Jedna mu žská, jedna ženská. Mu ž

oblečený, žena nahá.“

„Příčina smrtí?“ dotazoval se Schiller.

„Střelné rány, aspoň bych řekl. Zdravotníci vám povědí.“

„Čas?“

„Nejsem patolog. Mám dojem, že tak od jednoho do tří dnů. Posmrtná ztuhlost je u ž značná. Mimochodem, říkám to neoficiálně. Svoji práci jsem odvedl. A jdu si po svých.“

Schiller zašel s jedním pomocníkem do patra. Druhý zůstal dole a pokoušel se dostat nějakou výpověď z paní

Popovičové a z knihkupce. Na ulici se začínali shlukovat sousedi. Před domem u ž postávala tři policejní auta.

Stejně jako jeho uniformovaný kolega Schiller při pohledu na scénu v pracovní lo žnici dlouze hvízdl. Renate Heimendorfová a její pasák pořád le želi na místech, kam padli, a hlava téměř nahé ženy byla blízko dveří; proto pod nimi protekla krev ven. Pasák byl na druhé straně místnosti, krčil se zády k televizi a pořád měl na tváři překvapený výraz. Televize byla vypnutá. Na posteli s černým hedvábným povlečením byly pořád znát otisky dvou těl, která tam před časem le žela.

Schiller opatrně našlapoval a otevřel několik skříní a zásuvek.

„Štětka,“ konstatoval. „Luxusní prostitutka. Jestlipak to dole vůbec vědí? Zeptáme se. Kdy ž u ž jsme u toho, budeme potřebovat všechny nájemníky. Bě ž sehnat jejich seznam.“

Komisařův asistent, Wiechert, chtěl u ž u ž vyrazit, ale pak řekl: „Toho chlapa jsem někde viděl… Hoppe. Bernhard Hoppe. Myslím, že šlo o bankovní loupe ž. Tvrdej hoch.“

„No paráda,“ odtušil Schiller ironicky, „to jsme ještě potřebovali. Mafiánská střílečka.“

V bytě byly dvě telefonní přípojky, ale Schiller nepou žil ani jednu, i kdy ž měl rukavice. Mohly by tam být otisky. Šel dolů a dovolil se knihkupce. Předtím postavil dva uniformované policisty ke dveřím domu, dalšího do haly a čtvrtého před dveře bytu.

Zavolal svému nadřízenému, vedoucímu oddělení vra žd Raineru Hartwigovi, a pověděl mu, že by případ mohl mít návaznost na organizovaný zločin. Hartwig se rozhodl, že to pro jistotu poví zase svému nadřízenému, řediteli Kriminálního úřadu, Kriminalamtu, známého jako KA.

Pokud má Wiechert pravdu a ten mrtvý na podlaze je gangster, měli by se poradit s odborníky z jiných odborů, třeba s lidmi, co se zabývají loupe žemi a vymáháním výpalného.

A mezitím vyslal Hartwig na místo Erkennungsdienst, forenzní skupinu skládající se z jednoho fotografa a pěti odborníků na sběr otisků. Po řadu následujících hodin bude byt jejich a jen jejich. Zůstanou v něm, dokud nesesbírají a neodvezou k analýze všechny otisky a oškrabky, všechna vlákna a částečky, všechno, co by mohlo mít nějaký význam. Hartwig také uvolnil od jiných povinností osm dalších mu žů. Bude potřeba zaklepat na hodně dveří a poohlédnout se po svědcích, kteří někoho snad viděli vcházet nebo odcházet.

Ze záznamů později vyplynulo, že forenzní skupina dorazila na místo v jedenáct třicet jedna a zůstala v bytě skoro osm hodin.

Tou dobou Sam McCready odlo žil druhý šálek kávy a slo žil mapu. Probral s Morenzem pečlivě obě varianty setkání s Pankratinem na Východě, ukázal mu nejčerstvější

fotografii sovětského generála, vysvětlil mu, že přijede v armádním GAZu, bude na sobě mít pytlovitou pracovní uniformu desátníka pozemního vojska a tvář mu bude stínit placatá čepice. Právě tak to Rus vymyslel.

„Naneštěstí si myslí, že se tam setká se mnou. Musíme zkrátka doufat, že tě pozná z Berlína a materiály i tak předá.

A teď auto. Je dole na parkovišti. Po obědě se projedeme, aby sis na ně zvykl.

Je to BMW, černý sedan, má würzburskou značku. To je proto, že ty ses sice narodil v Porýní, ale teď žiješ a děláš ve Würzburku. Úplnou krycí historku a rezervní papíry ti dám potom. Auto s touhle značkou opravdu existuje. A je to BMW a černý sedan.

Tohle auto ale patří Firmě. Přes hraniční přechod na mostě přes Sálu u ž přejelo hodněkrát, tak že si na ně doufám zvykli. Řidič byl poka ždý jiný, proto že to je slu žební auto.

V ždycky jelo do Jeny, údajně do tamní továrny Zeiss. A v ždycky bylo čisté. Tentokrát tu je ale jistý rozdíl. Pod baterií je plochá přihrádka, které si člověk nevšimne, leda by ji pečlivě hledal. Je dost velká, aby se tam bro žura, kterou dostaneš od Smolenska, vešla.“

(Morenz z bezpečnostních důvodů nikdy neznal Pankratinovo skutečné jméno. Dokonce ani netušil, že ho povýšili na generálmajora a že teď působí v Moskvě. Kdy ž

ho viděl naposledy, to bylo ve východním Berlíně, byl Pankratin ještě plukovníkem a měl krycí jméno Smolensk.)

„Dáme si oběd,“ oznámil McCready.

Při jídle, které jim opět přinesla hotelová slu žba, Morenz hltavě pil víno a třásly se mu ruce.

„Určitě jsi v pořádku?“ zeptal se ho McCready.

„Jasně. To ta hnusná rýma. A jsem trošku nervózní. Je to docela přirozené.“

McCready přikývl. Nervozita je normální. Cítí ji herci, ne ž vystoupí na jeviště. Vojáci před bojem. Agenti předtím, ne ž nezákonně vstoupí na území sovětského bloku. Přesto se mu Morenzův stav nelíbil. Málokdy za žil, aby byl někdo a ž

takhle nervózní. Jen že Pankratin je mimo jeho dosah a do kontaktu zbývá čtyřiadvacet hodin. Nemá na vybranou.

„Půjdeme dolů k autu,“ vybídl ho.

V dnešním Německu se neděje mnoho věcí, o kterých by se vůbec nedozvěděl tisk, a stejné to bylo v roce 1985, kdy ž to ještě bylo jen západní Německo. V Kolíně nad Rýnem byl a stále je veteránem a nejpřednějším reportérem specializovaným na zločin Günther Braun z listu Kölner Stadt-Anzeiger. Byl na obědě se svým známým od policie a ten se mu zmínil, že v Hahnwaldu se stalo něco velkého.

Braun dorazil před dům se svým fotografem Walterem Schiestelem krátce před třetí. Pokusil se dostat se ke komisaři Schillerovi, ale ten byl nahoře, nechal mu jen vzkázat, že má napilno, a odkázal Brauna na tiskový odbor policejního prezidia. Smůla. Později dostane Braun zcela

sterilní úřední komuniké. Začal se vyptávat. Pak si párkrát zavolal. Před večerem, právě včas před uzávěrkou, měl článek pohromadě. A dobrý článek. Samozřejmě, rozhlas a televize ho s hrubými zprávami předběhnou, ale on věděl, že má důvěrnou stopu.

V patře u ž forenzní skupina skončila s prací na mrtvolách. Fotograf si je vyfotil ze všech mo žných úhlů, zachytil i zařízení pokoje, postel, veliké zrcadlo za jejími hlavami, výbavičku ve skříních a v prádelnících. Kolem mrtvých těl byly nakreslené čáry, pak mrtvoly napakovali do pytlů a odvezli do městské márnice, kde se dá do práce soudní patolog. Detektivové potřebovali zjistit. kdy nastala smrt, a potřebovali kulky a naléhavě.

V celém bytě nasbírali otisky devatenácti různých osob.

Tři eliminovali: patřily dvěma mrtvým a paní Popovičové, která teď byla na prezidiu a její ž otisky u ž byly pečlivě archivovány. Zbývalo jich šestnáct.

„Nejspíš zákazníci,“ ucedil Schiller.

„A nebudou jedny patřit vrahovi?“ nadhodil Wiechert.

„Pochybuju. Připadá mi to dost profesionálně provedené. Nejspíš měl rukavice.“

Hlavní problém není, že by chyběl motiv, dumal Schiller, ale že jich je a ž moc. Měla být obětí prostitutka?

Byl vrahem ura žený zákazník, bývalý man žel, pomstychtivá man želka, obchodní konkurentka nebo rozzuřený bývalý pasák? Anebo to schytala náhodou a skutečným terčem byl

pasák? U ž se potvrdilo, že to je Bernhard Hoppe, ji ž trestaný bankovní lupič, gangster, který se často uchyluje k násilí.

Vyřizování účtů, nepovedený obchod s drogami, konkurenční banda? Schiller začínal mít podezření, že to bude tvrdý oříšek.

Výpovědi nájemníků a sousedů naznačovaly, že o utajované profesi Renaty Heimendorfové nikdo nevěděl.

Chodili za ní pánové, ale ti v ždycky vypadali počestně.

žádné divoké večírky pozdě do noci, žádná vyřvávající hudba.

Kdy ž forenzní skupina prošmejdila byt do posledního koutku, Schiller si ho mohl projít a hýbat věcmi. Zašel si do koupelny. Bylo mu na ní cosi podezřelého, ale nedokázal přijít na to, co to je. Krátce po sedmé lidi od forenzní skupiny skončili a zavolali na něj, že jedou. Strávil hodinu poflakováním se po vykuchaném bytě a poslouchal, jak si Wiechert stě žuje, že neměl večeři. Deset minut po osmé Schiller pokrčil rameny a nechal to být. Vrátí se k případu zítra na ústředí. Zapečetil byt, pro případ, že by se na místo činu někdo vrátil (i to se stává), nechal v chodbě jednoho uniformovaného policistu a jel domů. Pořád mu ale na tom bytě něco nesedělo. Byl to velice inteligentní a vnímavý mladý detektiv.

McCready celé odpoledne dokončoval instruktá ž Bruna Morenze.

„Jsi Hans Grauber, je ti jedenapadesát, jsi ženatý, máš tři děti. Jako ka ždý hrdý otec rodiny s sebou vozíš jejich fotky. Tady jste na dovolené: Heidi, tvoje žena, vedle Hans mladší, Lotte a Uršula, domácky Uschi. Děláš pro würzburskou firmu BKI, která vyrábí optické sklo ta firma existuje a auto je její. Naštěstí jsi kdysi v optické firmě pracoval, tak že v případě potřeby budeš umět pou žívat odbornou hantýrku.

Máš schůzku s vedoucím odbytového oddělení továrny Zeiss v Jeně. Tady je dopis od něj. Hlavičkový papír je pravý a ten pán taky. Podpis vypadá jako jeho, ale je od nás.

Máte jednání zítra ve tři odpoledne. Jestli všechno půjde dobře, mohl bys objednat dodávku čoček značky Zeiss a ještě ten den večer se vrátit na Západ. Kdyby se jednání protáhlo, mo žná tam přespíš. To jen pro případ, že by tě pohraniční strá ž zpovídala a ž tak do podrobností.

Je krajně nepravděpodobné, že by si to pohraničníci ověřovali u Zeisse. MfS by to udělala, ale s Zeissem obchoduje dost lidí ze Západu na to, aby jeden navíc nevzbudil podezření. Tak že tady máš pas, dopisy od ženy, pou žitý lístek z würzburské opery, kreditky, řidičák a klíče mezi nimi jsou i klíčky od BMW. Ještě pršiplášť a je to všechno.

Budeš potřebovat jenom aktovku a menší tašku.

Prohlédni si aktovku a to, co je v ní. Bezpečnostní zámek je nastavený na čísla odpovídající tvému údajnému datu

narození, to je pátý duben 1934, tak že 5-4-3-4. Papíry se všechny týkají tvojí snahy koupit pro svou firmu výrobky továrny Zeiss. Podpis Hanse Graubera je provedený tvým vlastním rukopisem. Oblečení a toaletní potřeby jsme všechny nechali koupit ve Würzburku, vyprat a chvilku pou žívat, a jsou na nich cedulky z würzburských prádelen.

Tak, kamaráde, a teď si dáme něco k večeři.“

Dieter Aust, ředitel kolínské pobočky BND, propásl večerní zprávy. Byl na večeři v restauraci. Později toho měl litovat.

O půlnoci vyzvedl McCreadyho v range roveru Kit Johnson, komunikační odborník z bonnské rezidentury SIS.

Pak společně vyrazili, aby byli v severním Bavorsku, u mostu přes Sálu, dřív ne ž Morenz.

Bruno Morenz zůstal v McCreadyho pokoji, poručil si u hotelové slu žby whisky a pil přes míru. Špatně spal asi dvě hodiny, a kdy ž se ve tři rozezněl budík u postele, vstal. To úterý ve čtyři ráno odešel z Holiday Innu, nastartoval BMW

a zamířil ve tmě na jih, k dálnici.

V tuté ž hodinu se Peter Schiller probudil v Kolíně nad Rýnem vedle spící man želky a uvědomil si, co že mu to na tom bytě v Hahnwaldu bylo tak divného. Sáhl po telefonu, probudil otráveného Wiecherta a řekl mu, že se sejdou před

tím domem v sedm. V Německu nesmějí policisté vést vyšetřování nikdy sami.

Bruno Morenz měl mírný předstih. Ji žně od hranic zabil pětadvacet minut času v restauraci na velkém dálničním odpočívadle ve Frankenwaldu. Nedal si žádný alkohol; pil jen kávu. Zato si naplnil placatici.

Sam McCready stál v úterý dopoledne, pět minut před jedenáctou, s Kitem Johnsonem ukrytý mezi borovicemi na vršku ji žně od Sály. Range rover zaparkovali v lese mimo dohled. Z okraje lesa viděli na západoněmecký hraniční přechod, který byl tři čtvrtě kilometru před nimi. Za ním byla průrva mezi kopci a skrz ni byly vidět střechy východoněmeckého hraničního přechodu ten byl o dalšího tři čtvrtě kilometru dál.

Proto že východní Němci postavili celnici tak hluboko na vlastním území, kdo jel k nim, ocitl se ve východním Německu okam žitě poté, co opustil tu západoněmeckou. Pak vedla dál mezi vysokými drátěnými překá žkami dvouproudá silnice. Za dráty chodili strá žní. Kdy ž si McCready vzal silný dalekohled, viděl pohraničníky, jak stojí zase oni za okny a vyhlí žejí na Západ. Taky viděl kulomety.

Třičtvrtěkilometrový koridor uvnitř východního Německa existoval proto, aby ka ždý, kdo by se snad prodral skrz

celnici, mohl být rozstřílen zpoza drátů na kousky dřív, ne ž

se dostane na Západ.

Dvě minuty před jedenáctou McCready zpozoroval černé BMW, které rozvá žně projelo skrz zbě žnou západoněmeckou kontrolu. Pak s vrčivým zvukem zamířilo do koridoru, a tudí ž i na území ovládané nejprofesionálnější a nejobávanější tajnou slu žbou Východu, Stasi.

3

„Je to koupelna, musí to být koupelna,“ řekl komisař Schiller, kdy ž těsně po sedmé zavlekl ospalého a vzpouzejícího se Wiecherta znovu do bytu.

„Mně připadá v pořádku,“ bručel Wiechert. „A stejně to u ž chlapi z forenzního prohlídli.“

„Ti hledali otisky, nic neměřili,“ upozornil ho Schiller.

„Podívej se na tuhle šatní komoru. Tak dva metry široká, co?“

„Tak nějak.“

„Vzdálenější stěna vede rovnobě žně s dveřmi do její lo žnice. Dveře jsou zase v rovině se stěnou a se zrcadlem za hlavami postele. A teď pozor: co vyvozuješ z toho, že dveře lo žnice jsou hned za vestavěnými skříněmi?“

„ že mám hlad,“ zavrčel Wiechert.

„Zavři klapačku. Podívej se, kdy ž vejdeš do koupelny a otočíš se doprava, mělo by tam být dva metry místa a ž ke zdi. Na šířku komory zvenčí, ne? Zkus to.“

Wiechert vlezl do koupelny a podíval se doprava.

„Jeden metr,“ ohlásil.

„Právě. To mi vrtá hlavou. Mezi zrcadlem za umývadlem a zrcadlem za hlavami postele nám chybí metr místa.“

Schiller se ochomýtal kolem skříní na chodbě asi půl hodiny a konečně našel dveřní západku šikovně skrytou v díře po suku v oblo žení z borového dřeva. Zadní stěna skříně se otevřela, Schiller zam žoural dovnitř a zahlédl vypínač. Ťukl do něj tu žkou a uvnitř se rozsvítila holá žárovka zavěšená u stropu.

„No tohle,“ ozval se Wiechert, který mu nakukoval přes rameno. Tajná komůrka byla tři metry dlouhá, stejně jako koupelna, ale jen metr široká. Stačilo to. Po pravé ruce měli zadní stěnu zrcadla umístěného nad pelestí postele, a proto že bylo jednosměrné, viděli celou lo žnici. Uprostřed zrcadla stála na trojno žce videokamera namířená do lo žnice, dokonalý kousek, poslední výkřik techniky, se kterým se

jistě daly pořídit i skrz zrcadlo a při slabém osvětlení zcela jasné záběry. I zařízení k nahrávání zvuku bylo to nejlepší.

Na vzdálenější straně stísněné chodbičky byly od podlahy ke stropu police a na ka ždé z nich stály řady videokazet. Ty měly všechny na hřbetě nálepky a na nálepkách byla čísla.

Schiller vycouval ven.

Telefon se u ž dal pou žít, proto že lidé z forenzního týmu včera sňali všechny otisky. Schiller zavolal na policejní prezidium a po žádal přímo o Rainera Hartwiga, šéfa oddělení vra žd.

„Do prdele,“ ulevil si Hartwig, kdy ž se dozvěděl všechny podrobnosti. „Dobrá práce. Zůstaňte tam. Pošlu vám dva lidi, ať sejmou otisky.“

Bylo čtvrt na devět. Dieter Aust se holil. V televizi v lo žnici bě žel ranní program. Došlo na krátké zprávy. Z

koupelny je slyšel. O případ dvojité vra ždy v Hahnwaldu se nijak zvlášť nezajímal, dokud hlasatel neřekl tohle: „Jedna z obětí, luxusní prostitutka Renate Heimendorfová…“

V tom okam žiku se pan ředitel pobočky BND v Kolíně nad Rýnem nepěkně řízl do rů žové tvářičky. Za deset minut seděl v autě a řítil se do kanceláře; dorazil tam téměř o hodinu dřív. Velmi tím vyvedl z míry slečnu Keppelovou, která naopak v ždy přicházela o hodinu dřív ne ž on.

„To číslo,“ štěkl Aust. „To číslo, co vám dal Morenz, že tam bude přes dovolenou k zasti žení. Dejte mi ho, prosím vás!“

Kdy ž to ale zkusil, ozval se pisklavý tón ohlašující, že stanice je mimo provoz. Prověřil si to na ústředně ve Schwarzwaldu, oblíbené výletní oblasti, ale spojovatelka mu řekla, že přístroj má zřejmé poruchu. Nevěděl, že jeden z McCreadyho lidí pronajal chatku, sundal telefon z vidlice a pak ji zamkl. Aust bez valných nadějí zkusil Morenzovo číslo do Porzu a kupodivu se dovolal paní Morenzové.

Museli se vrátit domů dřív.

„Mohl bych prosím mluvit s vaším man želem? Tady ředitel Aust, od něj z práce.“

„Ale on je přece s vámi, pane řediteli,“ vysvětlila mu trpělivě. „Mimo město. Na slu žební cestě. Máte se vrátit zítra pozdě večer.“

„Hm? Ach tak, chápu. Děkuji, paní Morenzová.“

Znepokojeně polo žil telefon. Morenz mu lhal. V čem to jede? Vyrazil si s přítelkyní na víkend do Schwarzwaldu? Je to mo žné, ale jemu se to stejně nelíbilo. Zavolal si bezpečnou linkou do Pullachu a promluvil si se zástupcem ředitele operační správy, té divize, pro kterou oba pracovali.

Doktor Lothar Herrmann se choval mrazivě. Ale pozorně naslouchal.

„A co ta děvka a pasák? Jak byli zabiti?“ zeptal se.

Aust nahlédl do výtisku Stadt-Anzeigeru, který měl polo žený na stole.

„Zastřeleni.“

„Má Morenz osobní střelnou zbraň?“ chtěl vědět hlas z Pullachu.

„Já… myslím, že ano.“

„Kde, kdy a kým mu byla vydána?“ vyptával se doktor Herrmann. „Ne, počkejte, to musí být i tady. Zůstaňte, kde jste, zavolám vám.“

Ozval se za deset minut.

„Má slu žebního Waltera PPK. Od nás. Ne ž zbraň dostal, byla testována na střelnici a v laboratoři. Je to deset let. Kde je teď?“

„Měla by být v jeho osobním sejfu,“ řekl Aust.

„A je tam?“ optal se Herrmann chladně.

„Zjistím to a zavolám vám,“ pípl silně rozčilený Aust.

Měl univerzální klíč ke všem sejfům v pobočce. Za pět minut u ž zase mluvil s Herrmannem.

„Je pryč,“ hlásil. „Ale mohl si ji samozřejmě vzít domů.“

„To je přísně zakázáno. A kdy ž jsme u toho, lhát nadřízenému zrovna tak. Asi radši přijedu do Kolína.

Prosím, počkejte na mě u příštího letadla z Mnichova. Ať je to jakákoli linka, budu v něm.“

Ještě před odjezdem z Pullachu si doktor Herrmann třikrát zavolal. Následkem toho policisté ve Schwarzwaldu navštívili jistou výletní chatku, dostali se s domovníkovým klíčem dovnitř a zjistili, že telefon je vyvěšený a v posteli nikdo nespal. Právě to pak nahlásili. Doktor Herrmann přistál v Kolíně nad Rýnem pět minut před polednem.

Bruno Morenz vjel s BMW do komplexu betonových budov, které tvořily východoněmeckou hraniční stanici, nače ž na něj zamávali, ať zajede na určené místo k prohlídce. U okénka řidiče se vynořil pohraničník v zelené uniformě.

„Aussteigen, bitte. Ihre Papiere. “

Vystoupil a podal mu pas. Kolem auta se začali hem žit další pohraničníci bylo to tu zcela normální.

„Otevřete prosím kapotu a kufr.“

Vyhověl jim a oni se dali do hledání. Pod auto zasunuli vozíček se zrcadlem. Jeden mu ž soustředěně nahlí žel do motoru. Kdy ž si prohlí žel baterii, Morenz se přiměl dívat se jinam.

„Jaký je účel vaší cesty do Německé demokratické republiky?“

Znovu se zadíval na mu že, který stál před ním. Zpoza brýlí bez obrouček jej propichovaly modré oči. Vysvětlil, že jede do Jeny, vyjednat nákup optických čoček u Zeissů; že pokud všechno proběhne dobře, vrátí se snad u ž tento večer;

pokud ne, bude mít další schůzku s ředitelem zahraničního odbytu zítra dopoledne. Dívaly se na něj tváře bez výrazu.

Pak pohraničníci mávli, ať jde k celníkům.

Je to úplně normální, říkal si. McCready mu doporučil, ať je nechá, aby papíry našli sami. Neměl by být a ž moc vstřícný. Prohrabali aktovku a prohlédli si korespondenci mezi Zeissem a firmou BKI ve Würzburku. Morenz se modlil, aby firemní i poštovní razítka byla v naprostém pořádku. Byla. Zavřeli jeho zavazadla. Odnesl si je do auta.

Prohlídka vozu skončila. Vedle stál voják s velikým německým ovčákem. Zpoza okna se dívali dva mu ži v civilu. Tajná policie.

„Přeji vám pěkný pobyt v Německé demokratické republice,“ řekl mu velitel pohraničníků. Podle toho, jak se tvářil, se nezdálo, že by to myslel doopravdy.

V tom okam žiku se od řady aut na druhé straně betonového hrazení, která se sna žila vyjet z NDR ven, ozvalo zaječení a po něm několik výkřiků. Všichni se otočili tím směrem. Morenz u ž seděl za volantem a s hrůzou to sledoval.

V čele fronty stál modrý kombík se západoněmeckou značkou. Dva vojáci vlekli zezadu dívku, kterou našli ve skrýši pod podlahou. Ječela. Asi přítelkyně mladého západního Němce, který kombík řídil. Vyvlekli jej ven do kruhu vyceněných psích tesáků a namířených hlavní samopalů. Dal ruce vzhůru a zbledl jako stěna.

„Nechte ji být, vy parchanti,“ křikl. Někdo mu dal ránu do břicha. Mladík se zlomil v pase.

„Los. Jeďte,“ štěkl pohraničník za Morenzovými zády.

Morenz pustil spojku a BMW vyrazilo. Hladce projel mezi zátarasy, pak zastavil u Volksbank, vyměnil si německé marky za bezcenné „ostmarky“ v poměru jedna ku jedné a nechal si orazítkovat devizové prohlášení. Pokladník se tvářil zara ženě. Morenzovi se třásly ruce. Kdy ž se vrátil do auta, podíval se do zpětného zrcátka a spatřil, že mladíka a dívku, která stále ječí, strkají do betonové budovy.

Jel na sever a strašně se potil; nervy měl dokonale na huntě, byl vyřízený. Jediné, co ho dr želo pohromadě, byly roky výcviku a jeho odhodlání nenechat přítele McCreadyho ve štychu.

Věděl sice, že v NDR je řízení pod vlivem alkoholu naprosto zakázáno, ale přesto sáhl po placatici a přihnul si.

To je lepší. O hodně lepší. Jel odhodlaně dál. Ne příliš rychle, ne moc pomalu. Mrkl na hodinky. Má čas. Je poledne. Schůzka je ve čtyři. Zbývají mu jen tak dvě hodiny jízdy, Ale strach, s žíravý strach, jaký za žívá jen agent při ilegální akci, kterého, pokud by byl chycen, čeká deset let v pracovním lágru, stále podrýval jeho nervový systém, z něho ž u ž tak zbyly trosky.

McCready jej pozoroval, dokud nevjel do koridoru mezi dvěma hraničními přechody, a pak jej ztratil z dohledu.

Incident s chlapcem a jeho dívkou neviděl. Za průrvou mezi

vršky byly vidět jenom střechy na východoněmecké straně a veliká vlajka s kladivem, kru žítkem a pšeničnými klasy, která povlávala nad nimi. Chvilku před dvanáctou ale ve veliké dálce rozeznal černé BMW mířící do Durynska.

Johnson měl vzadu v range roveru cosi, co vypadalo jako aktovka. Uvnitř byl přenosný telefon, ovšem vylepšený.

Mohl volat nebo přijímat hovory, pro něj nezkreslené, ale pro ostatní zašifrované, a domlouvat se buď s GCHQ, komunikačním ústředím britské vlády poblí ž anglického Cheltenhamu, nebo s londýnským Century House, anebo s bonnskou rezidenturou SIS. Přístroj vypadal jako obyčejný přenosný telefon s očíslovanými tlačítky. McCready o něj po žádal, aby mohl být v kontaktu se základnou a podat zprávu, jakmile se Poltergeist bezpečně vrátí domů.

„Prošel,“ poznamenal k Johnsonovi. „Teď u ž budeme jenom čekat.“

„Chceš to ohlásit do Bonnu nebo do Londýna?“ zeptal se Johnson.

McCready zavrtěl hlavou. „Nic s tím nemů žou udělat.

To teď nikdo. Je to na Poltergeistovi.“

V hahnwaldském bytě u ž dva mu ži se soupravami na snímání otisků skončili s tajnou místnůstkou a odcházeli.

Uvnitř našli tři sady otisků.

„Jsou mezi nimi některé z těch, co jste vzali včera?“

chtěl vědět Schiller.

„Nevím,“ řekl ten výš postavený. „Podívám se na to, a ž

se vrátíme do laboratoře. Dám vám vědět. Teď u ž tam mů žete.“

Schiller vešel a vzadu si prohlédl poličky s videokazetami. Nebylo tu nic, podle čeho by bylo poznat, co na nich je, jen čísla na hřbetech. Náhodně jednu vybral, zašel do pracovní lo žnice a vsunul ji do videa. Zapnul dálkovým ovladačem televizi i video a pak stiskl tlačítko přehrávání. Posadil se na okraj prou žkované postele. Dvě minuty nato vypnul přístroje a povstal přes své mládí značně otřesen.

„Donnerwetter nochmal!“ špitl Wiechert, který stál ve dveřích a žvýkal pizzu.

Senátor z Bádenska-Württemberska byl snad jen provinční politická veličina, ale zhusta se objevoval v celostátní televizi, a tak byl dost známý; často volával po návratu k morálním hodnotám minulosti a po žadoval zákaz pornografie. Jeho voliči jej vídali v mnoha pózách jak hladí dětičky po vláskách, líbá batolata, zahajuje nábo ženské slavnosti,

promlouvá

ke

konzervativním

dámám.

Pravděpodobně jej ale neviděli, jak leze nahý po pokoji a kolem krku má ostnatý psí obojek s vodítkem, které třímá dívka v botách s jehlovými podpatky a s jezdeckým bičíkem v ruce.

„Zůstaň tady,“ odtušil Schiller. „Nikam nechoď a radši se ani nehýbej. Já jedu zpátky na prezidium.“

Byly dvě hodiny.

Morenz se podíval na hodinky. Byl u ž notný kus západně od hermsdorfské dálniční kři žovatky, kde se severoji žní dálnice z Berlína k přechodu na Sále protíná s východozápadní dálnicí z Drá žďan do Erfurtu. Měl náskok.

Chtěl se na odpočívadlo, kde se má setkat se Smolenskem, dostat deset minut před čtvrtou ne dříve, proto že kdyby tam se západoněmeckým autem postával dlouho, vypadalo by to podezřele.

Pozornost vlastně vzbudí u ž jen to, že zastaví.

Západoněmečtí obchodníci jezdívají přímo za svým cílem, zařídí, co chtějí, a jedou zase zpátky. Je lepší nikde nestavět.

Rozhodl se, že projede kolem Jeny a Výmaru a ž na konec dálnice do Erfurtu, na kruhovém objezdu to otočí a vrátí se k Výmaru. Tím zabije nějaký čas. V předjí žděcím pruhu se kolem něj prohnal zelenobílý wartburg Volkspolizei na střeše se dvěma modrými majáčky a zbytečně velikým megafonem. Dva uniformovaní dopravní policisté se na něj s kamennými obličeji zadívali.

Pevně dr žel volant a bránil se rostoucí panice. „Vědí to,“ otravoval zrádný hlásek odněkud zevnitř. „Je to past.

Smolenska sebrali. A seberou i tebe. Teď si jenom zjišťují, co se děje, proto že jsi přejel odbočku.“

„Neplácej hlouposti,“ bránila se rozumně uva žující část jeho mozku. Pak pomyslel na Renate a strach, posílený černočerným zoufalstvím, začal vítězit.

„Poslechni, ty blázne,“ říkal jeho mozek, „udělal jsi hloupost. Ale ne schválně. A pak jsi zachoval chladnou hlavu. Mrtvoly nikdo neobjeví celé týdny. Mezitím odejdeš z agentury a zmizíš s úsporami z Německa do země, kde tě nechají na pokoji. V klidu. Nic jiného teď nepotřebuješ jen klid. Aby ti dali pokoj. A oni ti pokoj dají, a to díky těm videokazetám.“

Auto VOPO neboli Lidové policie zpomalilo a ti dva si jej dál prohlí želi. Začal se potit. Strach sílil a sílil. Nemohl tušit, že ti mladí policajti jsou fandové do aut a sedan BMW

ještě nikdy neviděli.

Komisař Schiller strávil s vedoucím oddělení vra žd půl hodiny a vylo žil mu, co zjistil. Hartwig se kousal do rtů.

„To bude pěkná všivárna,“ řekl. „Začala u ž někoho vydírat, nebo si to schovávala jako kapitál do penze?

Nevíme.“

Zvedl telefon a nechal si spojit forenzní laboratoř.

„Chci mít snímky kulek a otisky těch devatenáct včerejších i ty tři dnešní na stole do hodiny.“ Pak vstal a otočil se k Schillerovi.

„Jdeme. Vrátíme se tam. Chci to vidět osobně.“

A právě Herr Direktor Hartwig našel zápisník. Sám si nedokázal představit, proč by někdo měl být tak úzkostlivý, aby jej schovával v místnůstce, která je u ž tak dokonale

ukrytá. Přesto byl notýsek přilepený páskou pod nejni žší policí s videokazetami.

Zjistili, že seznam je napsán rukopisem Renate Heimendorfové. Jistě to byla velmi chytrá žena a celou operaci vymyslela ona od obratných úprav v bytě a ž po nenápadně vyhlí žející dálkový ovladač, kterým se zapínala a vypínala videokamera za zrcadlem. Lidi z forenzního si jej všimli v lo žnici, ale mysleli si, že je zálo žní a patří k televizi.

Hartwig přejel očima jména v notýsku, která odpovídala číslům na hřbetech videokazet. Některá znal, jiná ne. Pochopil, že ta, která nezná, budou patřit lidem ze zahraničí, ovšem významným lidem. A mezi těmi, která znal, byli dva senátoři, poslanec parlamentu za vládní stranu, finančník, bankéř (místní), tři průmysloví magnáti, dědic velkého pivovaru, soudce, slavný chirurg a celostátně proslulý televizní komentátor. Osm jmen vypadalo anglosasky (Britové? Američané? Kanaďané?) a dvě francouzsky. Spočítal ta zbylá.

„Jedenaosmdesát jmen,“ oznámil. „Jedenaosmdesát nahrávek. Bo že, jestli to jsou opravdu ti, koho jsem poznal podle jmen, je toho tu nejspíš dost, aby padlo několik vlád, mo žná včetně té v Bonnu.“

„To je zvláštní,“ řekl Schiller. „Tady je jenom jedenašedesát kazet.“

Oba je přepočítali. Šedesát jedna.

„Říkal jste, že tu sňali tři sady otisků?“

„Ano.“

„Kdy ž budeme předpokládat, že dvoje patřily Heimendorfové a Hoppemu, třetí budou zřejmě vrahovy. A mám děsivý pocit, že si těch dvacet kazet vzal. Pojďte, zajedu s tímhle za policejním prezidentem. Tady u ž nejde jen o vra ždu zdaleka ne.“

Doktor Herrmann dojídal oběd v přítomnosti svého podřízeného, pana Austa.

„Můj milý Auste, zatím nevíme nic. Prostě jen máme důvody se o to zajímat. Policie mů že brzy zatknout nějakého gangstera a Morenz se mů že podle plánu vrátit odněkud jinud ne ž ze Schwarzwaldu po prohýřeném víkendu s milenkou. Musím říct, že o jeho předčasném odchodu a ztrátě penze je rozhodnuto. Prozatím ale jen chci, abyste se ho pokusil najít. Nastěhujte k jeho ženě domů nějakou pracovnici, pro případ, že by zavolal. Vymyslete si pro to jakoukoli výmluvu. Já se pokusím zjistit, jak daleko je policie s vyšetřováním. Víte, ve kterém hotelu bydlím.

Kdybyste o něm zjistil cokoli nového, spojte se se mnou.“

Sam McCready seděl na prahu zadních dveří range roveru nad řekou Sálou, vyhříval se na sluníčku a upíjel kávu z termosky. Johnson odlo žil přenosný telefon. Mluvil s

Cheltenhamem, velkou monitorovací stanicí v západní Anglii.

„Nic,“ řekl. „Všechno normální. V žádném sektoru nezaznamenali mimořádný rádiový provoz ani od Rusů, ani od MfS, ani od Volkspolizei. Samá obvyklá hlášení.“

McCready se podíval na hodinky. Za deset minut čtyři.

Teď u ž by se Bruno měl blí žit k odpočívadlu západně od Výmaru. Nakázal mu, aby tam přijel o pět minut dřív, a pokud by se Smolensk neukázal, aby se nezdr žel víc ne ž

pětadvacet minut. Pak to budou brát jako nepovedený pokus.

Udr žoval před Johnsonem klid, ale čekání nenáviděl. Čekat, kdy se agent vrátí zpátky přes hranice, bylo v ždycky nejhorší. Představivost se rozjede na plné obrátky a dodává spoustu malérů, které se mu pravděpodobně nestaly, ale stát by se mohly. Po sté propočítával časový rozvrh. Pět minut na odpočívadle; Rus předává zásilku; deset minut na to, aby Rus mohl odjet. Odjezd ve čtyři patnáct. Pět minut na přendání dokumentů ze saka do přihrádky pod baterií; hodina a tři čtvrtě za volantem měl by se ukázat kolem šesté… tak další šálek kávy.

Policejní prezident Kolína nad Rýnem Arnim von Starnberg s vá žným výrazem naslouchal hlášení mladého komisaře. Po bocích mu seděli dva mu ži Hartwig z oddělení vra žd a Horst Fraenkel, ředitel celého Kriminalamtu. Oba vyšší úředníci uznali za vhodné jít

rovnou za ním. Kdy ž si vše vyslechl do podrobností, pochopil, že k tomu měli důvod. Ten případ není jen větší ne ž nějaká vra žda on svými rozměry přesahuje celý Kolín nad Rýnem. U ž teď byl rozhodnut to vzít výš. Mladý Schiller domluvil.

„Zachováte v té zále žitosti naprosté mlčení, Herr Schiller,“ začal von Starnberg. „Rovně ž tak váš kolega, zástupce komisaře Weichert. Jistě chápete, že na tom závisí vaše kariéra.“ Otočil se k Hartwigovi. „Toté ž platí pro ty dva, co snímali v místnosti s kamerou otisky.“

Propustil Schillera a oslovil zbylé dva detektivy.

„Jak daleko jste se s tím dostali ale přesně?“

Fraenkel kývl na Hartwiga a ten vytáhl štůsek velikých fotek s vysokým rozlišením.

„Pane prezidente, máme teď kulky, které zabily prostitutku a jejího přítele. Potřebujeme najít zbraň, ze které byly vypáleny.“ Poklepal na snímky. „Kulky jsou jen dvě, v ka ždém těle byla jedna. Za druhé otisky. V tajné místnosti byly tři sady. Dvě patří prostitutce a jejímu pasákovi.

Předpokládáme, že třetí budou patřit vrahovi. Také jsme přesvědčeni, že dvacet chybějících kazet ukradl právě on.“

Nikdo z těch tří mu žů nemohl vědět, že videokazet vlastně chybí jedenadvacet. Jedenadvacátou, tu, na které byl on sám, hodil Morenz v pátek večer do Rýna. Na seznamu v notýsku se neocitl, proto že ho nikdy nebrala jako významný objekt vydírání točila si ho jen pro zábavu.

„Kde je ostatních jedenašedesát kazet?“ chtěl vědět von Starnberg.

„V mém osobním sejfu,“ řekl Fraenkel.

„Prosím, dejte je přinést sem ke mně. Nikdo si je nesmí prohlí žet.“

Kdy ž policejní prezident osaměl, dal se do telefonování. Za to odpoledne stoupala aféra vzhůru po úředním žebříčku rychleji, ne ž kdy ž opice leze na strom.

Kolín ji předal Kriminalamtu v hlavním městě spolkového státu, v Düsseldorfu. Zdejší úřad ji okam žitě přehrál na federální Kriminalamt ve Wiesbadenu. Stře žené limuzíny s jedenašedesáti videokazetami a s notýskem se řítily od města k městu. Ve Wiesbadenu se zastavily, ovšem jen na okam žik, ne ž se vysocí policejní úředníci dohodli, jak to povědí mu ži nalézajícímu se na další příčce žebříčku nad nimi ministru spravedlnosti v Bonnu. Tou dobou se u ž

podařilo identifikovat všech jedenašedesát sexuálních sportovců. Z poloviny to byli pouze bohatí lidé; druhou polovinu tvořili takoví, kteří byli jak bohatí, tak hráli významné úlohy v establishmentu. A aby bylo ještě hůř, jednalo se i o šest senátorů a poslanců z vládnoucí strany plus dva z dalších stran, dva vysoké státní úředníky a jednoho generála pozemního vojska. A to byli jenom Němci.

Dále tu byli dva zahraniční diplomaté působící v Bonnu (jeden zastupoval jistý spojenecký stát z NATO), dva

zahraniční politici, kteří navštívili Německo, a pracovník Bílého domu blízký Ronaldu Reaganovi.

Ještě děsivější byl ale seznam dvaceti lidí, jejich ž

postelové hrátky natočené na videokazetách zmizely. Byl mezi nimi vysoko postavený člen vládnoucí strany a jejího parlamentního klubu, jiný federální poslanec, soudce odvolacího soudu, další vysoký důstojník (tentokrát pro změnu od letectva), pivní magnát, kterého si všiml u ž

Hartwig, a mladý ministr se slibně se rozvíjející kariérou. A k tomu pár lidí zastupujících hrdý výkvět obchodu a průmyslu.

„ že načapala v trenkách obchodníky, tomu se mů žu tak smát,“ ohodnotil to vysoký funkcionář federální kriminální policie ve Wiesbadenu. „Jestli je to zničí, jejich chyba. Ale ta čubka se zaměřovala na politickou elitu.“

Pozdě odpoledne čistě z procedurálních důvodů

informovali vnitrostátní bezpečnostní slu žbu, BfV, Úřad na ochranu Ústavy. Nesdělili všechna jména, jen agentuře poskytli údaje o vyšetřování a o tom, jak daleko pokročilo.

Ironické je, že ústředí BfV sídlí v Kolíně nad Rýnem, tam, kde všechno začalo. Mezioborové memorandum o případu přistálo na stole vyššího pracovníka kontrarozvědky, který se jmenoval Johann Prinz.

Bruno Morenz jel po státní silnici číslo sedm pomalu na západ. Byl sedm kilometrů západně od Výmaru a jen

kilometr od vysokých bílých zdí kolem sovětských kasáren v Nohře. Dojel k zatáčce a odpočívadlo bylo přesně tam, kde McCready říkal, že bude. Podíval se na hodinky; osm minut před čtvrtou. Silnice byla prázdná. Zpomalil a zajel na odpočívadlo.

Podle pokynů vylezl ven, otevřel kufr a vytáhl soupravu s nářadím. Otevřel ji a polo žil vedle vnějšího předního kola, tak, aby ji mohl vidět ka ždý, kdo pojede kolem. Pak vycvakl západku a zvedl kapotu. Začínal se mu svírat žaludek. Za odpočívadlem i naproti přes silnici bylo křoví. Fantazie mu malovala, jak se tam krčí agenti MfS a jen čekají, a ž je zatknou oba. V ústech měl sucho, zato pot mu stékal po zádech v pramíncích. Chabá zásoba jeho odhodlání brzy praskne jako příliš nata žená guma.

Vzal klíč na matky, tu správnou velikost, a strčil hlavu do motorového prostoru. McCready mu ukázal, jak se uvolňuje matice na přívodu vody k chladiči. Vytekla troška chladicí kapaliny. Vzal si jiný klíč, takový, kterým to určitě nepůjde, a marně se pokoušel matku zase utáhnout.

Čas utíkal. Měl hlavu pořád v motoru a fušersky se v něm vrtal. Podíval se na hodinky. Šest minut po čtvrté. Kde vězíš, do háje? říkal si. A téměř v tom okam žiku se ozvalo praskání štěrku pod pneumatikami a nedaleko zastavilo auto.

Dr žel hlavu pořád dole. Teď má Rus přijít a říct mu němčinou s přízvukem: „Jestli máte potí že, mo žná mám lepší nářadí,“ a pak mu podá dřevěnou krabici s nářadím ze

d žípu. Soubor strategických rozkazů Sovětské armády bude pod klíči na matky, v rudém umělohmotném obalu.

Klesající slunce zakryl stín; někdo jde k němu. Na štěrku zakřupaly vysoké boty. Mu ž si stoupl šikmo za jeho záda. Nic neříkal. Morenz se narovnal. Pár metrů od něj parkovalo hlídkové auto východoněmecké policie. U

otevřených dveří na řidičově straně postával policista v zelené uniformě. Druhý byl u Morenze a nahlí žel do otevřeného motorového prostoru BMW.

Morenzovi se udělalo na zvracení. Ze žaludku stoupala nahoru kyselá tekutina. Cítil, jak mu měknou kolena. Zkusil se napřímit a div se nezapotácel.

Policista se mu podíval zpříma do očí. „Was ist los?“

zeptal se.

Samozřejmě to je fraška, chtějí jen zamaskovat svůj triumf. Po zdvořilém dotazu, co se stalo, přijde křik a řev a zatčení. Morenz měl pocit, jako by mu někdo přibil jazyk k patru.

„Měl jsem dojem, že mi utíká voda,“ řekl. Policista strčil hlavu pod kapotu a prohlí žel si chladič. Vzal Morenzovi klíč z ruky, naklonil hlavu a pak si vybral jiný.

„S tímhle to půjde líp,“ řekl. Zadíval se na motor BMW. Nedívá se přímo na baterii? „Schöner Wager,“

odtušil pak. Pěkné auto. „Kde přespáváte?“

„V Jeně,“ řekl Morenz. „Zítra dopoledne mám schůzku s vedoucím zahraničního odbytu u Zeissů. Nakupuju něco pro naši firmu.“

Policajt to schválil kývnutím.

„Máme v NDR hodně kvalitních výrobků,“ oznámil.

Nebyla to pravda. Východní Německo mělo jedinou továrnu, která vyráběla na západní úrovni, a tou byl právě Zeiss.

„A co děláte tady?“

„Chtěl jsem vidět Výmar… a Goethův památník.“

„To jedete špatným směrem. Výmar je támhle.“

Policista ukázal na silnici za Morenze. Kolem právě projí žděl šedozelený sovětský GAZ. Řidič, s očima zastíněnýma kšiltem, se zadíval na Morenze, na vteřinku si jej prohlí žel, pak mrkl na zaparkovaný vůz VOPO a jel dál.

Nepovedlo se. Teď u ž ho Smolensk nekontaktuje.

„Ano, já vím. Špatně jsem odbočil. Zrovna jsem se poohlí žel, kde to otočím, kdy ž jsem si všiml, že mi blbne ten přívod do chladiče.“

Auto Volkspolizei s ním jelo, aby věděl, kde otočit do protisměru, a pak jej doprovodilo a ž k Výmaru. Odpojilo se na kraj města. Morenz jel dál do Jeny a ubytoval se v hotelu Černý medvěd.

Na vršku nad Sálou odlo žil v osm večer McCready dalekohled. Šeřilo se tolik, že východoněmecký hraniční

přechod a silnice za ním nebyly vidět. Cítil se unavený a vyčerpaný. Tam někde za minovými poli a ostnatým drátem cosi nevyšlo. Mů že to být jakákoli bezvýznamná maličkost, píchlá pneumatika, zacpaná silnice… Ale to je nepravděpodobné. Mo žná teď jeho člověk jede na jih ke hranicím. Mo žná se Pankratin na prvním domluveném místě neukázal, proto že nesehnal gazík nebo se mu nepodařilo vyklouznout… Nejhorší je v ždycky čekat čekat a nevědět, co se stalo špatného.

„Pojedeme zpátky na silnici,“ řekl Johnsonovi. „Odsud u ž stejně nic nevidím.“

Zanechal Johnsona na parkovišti velkého dálničního odpočívadla Frankenwald, na ji žní straně, ale s výhledem na sever ke hranicím. Johnson tam bude sedět celou noc a vyhlí žet BMW. McCready si našel tiráka mířícího na jih, vysvětlil mu, že se mu porouchalo auto, a svezl se s ním deset kilometrů. Vystoupil na odbočce na Münchberg, došel kilometr a půl do městečka a ubytoval se v hotýlku Braunschweiger Hof. Přenosný telefon měl pro případ, že by mu Johnson chtěl volat, s sebou v tašce. Objednal si taxi na šestou ráno.

Doktor Herrmann měl známého na BfV Sešli se u ž

před lety, pracovali společně na skandálu, který vypukl, kdy ž se vyjevilo, že Günther Guillaume, osobní tajemník kancléře Willyho Brandta, je východoněmecký agent.

Večer v šest doktor Herrmann zavolal do úřadovny BfV v Kolíně nad Rýnem a po žádal, aby mu přítele spojili.

„Johanne? Tady Lothar Herrmann… Ne, nejsem. Tady v Kolíně… Rutinní inspekce, znáš to. Napadlo mě, že bych tě mohl pozvat na večeři… Výborně. Poslechni, já bydlím v hotelu Dóm. Co kdybys sem za mnou přijel do baru? Kolem osmi? U ž se těším.“

Johann Prinz polo žil telefon a zapřemýšlel, co Herrmanna přivádí do Kolína. že by přijel trochu provětrat svoje lidi? Mo žná…

Dvě hodiny nato seděli u rohového stolu a objednávali si. Nějakou dobu konverzovali velmi opatrně. Jak se vede?

Dobře… U krabího koktejlu se Herrmann dostal poněkud víc k věci.

„Nejspíš ti řekli o té zavra žděné šlapce?“ nadhodil.

Prinze to překvapilo. Jak se to v BND dozvěděli? On sám dostal slo žku a ž v pět. Herrmann volal v šest, ale to u ž byl v Kolíně.

„Ano, papíry jsem dostal odpoledne.“

Teď se zase podivil Herrmann. Proč by zále žitost dvojité vra ždy, k ní ž došlo v Kolíně, předávali kontrarozvědce? Očekával, že ne ž po žádá o laskavost, bude to Prinzovi musel celé vysvětlit. „Pěkné svinstvo,“ odtušil, kdy ž mu předkládali talíř se steakem.

„A bude to ještě horší,“ souhlasil Prinz. „Lidem v Bonnu se nebude líbit představa, že kazety s těmi prasárnami někde volně pobíhají.“

Herrmann udr žel nehybnou tvář, ale žaludek se mu div nepřetočil. Kazety? Prasárny? Proboha, jaké kazety?

Zatvářil se jen zcela mírně překvapeně a dolil víno.

„Tak takhle daleko to došlo? Asi jsem byl mimo kancelář, kdy ž dorazily poslední podrobnosti. Mů žeš mí to vylo žit?“

Prinz mu vyhověl. Herrmann ztratil všechnu chuť do jídla. A jestli něco cítil, tak ani ne tak vůni klaretu, jako pach skandálu přímo katastrofálních rozměrů.

„A pořád žádné stopy,“ zahuhlal otráveně.

„Nic moc,“ kývl Prinz. „Nařídili oddělení vra žd, ať stáhnou všechny lidi z ostatních případů a vrhnou je na tenhle. Samozřejmě se pátrá po zbrani a po původci těch otisků.“

Lothar Herrmann si vzdychl. „Tak mě napadlo, jestli by pachatelem nemohl být cizinec?“ nadhodil.

Prinz vybral poslední zbyteček zmrzliny a odlo žil l žičku. Usmál se. „Vida, u ž to chápu. že by se o to naše zahraniční rozvědka tak zajímala?“

Herrmann zamítavě pokrčil rameny. „Milý příteli, všichni pracujeme víceméně na stejné věci. Chráníme naše politické panstvo.“

Stejně jako všichni výš postavení státní úředníci měli oba takový názor na své politické nadřízené, s ním ž se jim nesvěřovali a dobře dělali.

„Máme samozřejmě nějaké vlastní záznamy,“

pokračoval Herrmann. „Otisky prstů cizinců, o které jsme se zajímali… Bohu žel jsme od našich přátel z kriminálky nedostali kopie těch otisků, po kterých pátrají.“

„Mů žeš o ně po žádat oficiálně,“ upozornil jej Prinz.

„Ano, ale proč zahajovat pátrání, které nejspíš k ničemu nepovede. Neoficiálně –“

„Slovo neoficiálně mám k smrti nerad,“ řekl Prinz.

„Já zrovna tak, kamaráde, ale… jednou za čas… ze staré známosti. Máš moje slovo, že jestli na něco přijdu, poputuje to přímo k tobě. Jako výsledek úsilí obou agentur.

Slibuji. A kdy ž neobjevíme nic, nic se ani nestane.“

Prinz vstal. „No dobrá, tedy ze staré známosti.

Protentokrát.“

Kdy ž odcházel z hotelu, přemítal, co to sakra ten Herrmann na rozdíl od něj ví nebo tuší.

Sam McCready seděl v malém münchberském hotýlku Braunschweiger Hof u baru. Popíjel sám a upíral zraky do tmavého oblo žení stěny. Byl znepokojený a to hodně.

Znovu a znovu si kladl otázku, jestli vůbec měl Morenze poslat přes hranice.

Něco se mu na něm nelíbilo. Nachlazení? Vypadalo to spíš na pořádnou chřipku. že by mu odešly nervy? Ale kdepak, starouši Brunovi jistě ne. Provedl to u ž hodněkrát.

A pokud McCready věděl, je „čistý“.

McCready si hledal odůvodnění, proč Bruna poslal.

Neměl čas najít někoho mladšího. A Pankratin by se neznámému člověku ani neukázal. Koneckonců v sázce je i jeho život. Kdyby odmítl vyslat Morenze, o soubor strategických rozkazů by přišli. Neměl na vybranou… ale přesto si stále dělal starosti.

Bruno Morenz seděl asi sto kilometrů odtud, v hotelu Černý medvěd v Jeně. Také pil, také sám a také a ž moc.

Naproti přes ulici viděl hlavní vchod do věkovité Schillerovy univerzity. Byla před ním bysta Karla Marxe.

Na desce se psalo, že Marx v roce 1841 vystudoval zdejší fakultu filozofie. Morenz silně litoval toho, že se tehdy vousatý filozof neustudoval k smrti. Pak by nemohl jet do Londýna a napsat Kapitál a Morenz by teď nemusel být daleko od domova a podstupovat všechno to utrpení.

Ve středu hodinu po půlnoci doručili do hotelu Dóm obálku adresovanou dr. Herrmannovi. Byl ještě vzhůru. V

obálce byly tři veliké fotografie: dva snímky devítimilimetrových kulek a jedna sada otisků palců, prstů a

dlaní. Rozhodl se, že je nepošle do Pullachu po drátě a radši je ráno odveze sám. Pokud nepatrné vrypy na bocích kulek a otisky naplní jeho očekávání, ocitne se brzy ve velmi vá žné situaci. Bude se muset rozhodnout, komu to řekne a jak moc mu toho řekne. Kdyby se tak ten hajzl Morenz objevil… V

devět ráno chytil nejbli žší let do Mnichova.

V deset hodin si majorka Vanavská v Berlíně znovu zjistila, kde je mu ž, jeho ž sleduje. Řekli jí, že je u posádky za Erfurtem. V šest večer vyrá ží do Postupimi. A zítra letí zpátky do Moskvy.

„A já poletím s tebou, ty parchante,“ pomyslela si.

V půl dvanácté Morenz vstal od stolu v kavárně, kde ubíjel čas, a zamířil k autu. Měl kocovinu. Kravatu měl povolenou a ráno nenašel dost odvahy vzít do ruky břitvu.

Na tvářích a na bradě mu rostlo šedivé strniště. Nevypadal jako obchodník, který má v zasedací místnosti firmy Zeiss jednat o nákupu optických čoček. Vyjel opatrně z města a zamířil na západ, k Výmaru. Na odpočívadlo to měl jen pět kilometrů.

Bylo větší ne ž to včera a po obou stranách hustě rostly buky. Naproti odpočívadlu stála mezi stromy kavárna Mühltalperle. Vypadalo to, že kolem nikdo není. Kavárna nebyla zrovna plná hostů. Zajel na odpočívadlo pět minut

před dvanáctou, vyndal si nářadí a znovu otevřel kapotu.

Dvě minuty po poledni vjel GAZ na štěrk a zastavil. Mu ž, který z něj vystoupil, měl na sobě neforemnou bavlněnou polní uniformu a bagančata. Měl desátnické výlo žky a čepici s kšiltem si narazil do očí. Dokráčel k BMW.

„Jestli máte potí že, mo žná mám lepší nářadí,“ nabídl se. Zvedl dřevěnou krabici s nářadím a polo žil ji do motorového prostoru, na blok válců. Špinavým palcem zvedl západku. Uvnitř byla hromada klíčů.

„Tak co, Poltergeiste, jak se ti vede?“ zašeptal.

Morenz měl u ž zase sucho v ústech. „Dobře,“

odpověděl také šeptem. Odsunul klíče stranou. Pod nimi le žela bro žura v červeném umělohmotném obalu. Rus vzal klíč a utáhl matku. Morenz vzal bro žuru, vsunul si ji pod pršiplášť a přitiskl si ji levou rukou v podpa ží. Rus urovnal klíče a zavřel bedýnku.

„Musím jet,“ ucedil. „Dej mi deset minut, ať zmizím v klidu. A buď mi naoko vděčný. Někdo nás mů že pozorovat.“

Narovnal se, zamával pravou rukou a vydal se zpátky ke gazíku. Měl pořád puštěný motor. Morenz se napřímil a zamával mu také. „Danke,“ zavolal. Gazík odjel zpátky k Erfurtu. Morenz cítil, jak slábne. Potřeboval odsud pryč.

Potřeboval se napít. Později někde zastaví a nacpe příručku do přihrádky pod baterií. Napít se ale potřeboval hned teď. S

bro žurou přimáčknutou v podpa ží zabouchl kryt motoru,

hodil nářadí do kufru, zavřel i ten a nasedl do auta. Placatici měl v přihrádce. Vytáhl ji a dlouze a spokojeně se napil. Pět minut nato se mu vrátila sebedůvěra, a tak zamířil s autem zpátky k Jeně. Kousek před městem, nedaleko spojky na dálnici vedoucí ke hranicím, si předtím všiml jiného odpočívadla. Tam zastaví a schová příručku.

Za tu bouračku vlastně ani nemohl. Ji žně od Jeny, na předměstí Stadtroda, kde cesta vedla mezi obrovskými a ohavnými paneláky, mu z vedlejší silničky vjel do cesty trabant. Málem stihl zastavit včas, ale měl u ž bídné reflexy.

O mnoho silnější a tě žší BMW rozbilo východoněmeckému vozítku zadek.

Morenz téměř ihned zpanikařil. Je to past? Řídí ten trabant ve skutečnosti někdo od MfS? Chlap vylezl ven, zadíval se na rozbitý zadek a rozběhl se k BMW: Měl zlou, vyzáblou tvář a vzteklé oči.

„Co to provádíš, vole?“ povykoval. „Zatracený Zápaďáci, myslíte si, že vám ta silnice patří?“

Měl na klopě kulatý odznáček Jednotné socialistické strany Německa. Komunista. Člen strany. Morenz si přitiskl levou ruku pevně k tělu, aby příručka zůstala na místě, vystoupil a sáhl po svazečku marek. Přirozeně východních; západní nabídnout nemohl, to by byla další urá žka. Lidé se u ž začínali k havárce scházet.

„Poslechněte, mně je to vá žně líto,“ řekl. „Škodu vám zaplatím. Tohle by mělo bohatě stačit. Mám hrozně naspěch.“

Vzteklý východní Němec se podíval na paklík bankovek. Byl opravdu dost tlustý.

„O to nejde,“ namítl. „Musel jsem na to auto čekat čtyři roky.“

„To se opraví,“ utrousil nějaký mu ž, který postával opodál.

„Ne, to se teda neopraví,“ vztekal se poškozený řidič.

„Budou ho muset poslat zpátky do továrny.“

U ž se kolem nich shluklo dvacet lidí. Na sídlišti u průmyslového města je nudný život a na BMW se dobře dívá. A v tom okam žiku přijel policejní vůz. Obvyklá hlídka, ale Morenz se přesto začal chvět. Policisté vystoupili. Jeden z nich si prohlédl škodu.

„To se dá spravit,“ řekl. „Chcete to udělat přes povinné ručení?“

Řidič trabantu se stáhl. „No, vlastně…“

Druhý policista přikročil k Morenzovi. „Ausweis, bitte,“ vybídl jej. Morenz vytáhl pravou rukou pas. Ruka se mu třásla. Policajt se podíval na ruku, na vodnaté oči, na neoholenou bradu.

„Vy jste pil,“ řekl. Nasál vzduch nosem a podezření si potvrdil. „Jasně. Tak jedeme na stanici. Nastupte si k nám do auta.“

Začal postrkovat Morenze k policejnímu vozu, jeho ž

motor stále bě žel. Dveře na řidičově straně byly otevřené. V

té chvíli Brunovi Morenzovi konečně selhaly nervy. Pořád měl pod pa ží příručku. Na policii by ji stejně našli. Volnou rukou švihl vší silou dozadu, zasáhl policistu do nosu, zlomil mu ho a srazil ho na zem. Pak skočil do policejního auta, rychle zařadil a vyjel. Vůz byl postavený špatným směrem, na sever k Jeně.

Druhý policista se vzpamatoval z ohromení a podařilo se mu čtyřikrát vypálit. Tři kulky šly vedle. Vůz Volkspolizei prudce změnil směr a zmizel za rohem. Ztrácel benzin, proto že čtvrtá kulka zasáhla nádr ž.

4

Oba východoněmečtí policisté byli tím, co se stalo, natolik ohromeni, že zareagovali pomalu. Výcvik u Volkspolizei je ani v nejmenším nepřipravil na tak drsný projev občanské neposlušnosti. Byli napadeni a poní ženi, a to na veřejnosti, před hloučkem lidí, a tak byli bez sebe

vztekem. Ne ž je napadlo, co by měli udělat, pořádně se na všechny vyřvali.

Nezraněný policista nechal svého kolegu se zlomeným nosem na místě a vracel se na stanici. Neměli u sebe žádné spojovací prostředky, proto že hlášení na stanici obvykle podávali z vysílačky v autě. A kdy ž se lidí v hloučku vyptávali, odkud by si mohli zavolat, dočkali se jen krčení rameny. Obyčejní dělníci v NDR nemívali telefony.

Člen strany s potlučeným trabantem se zeptal, jestli mů že jet, a Zlomený nos, který byl dost vzteklý, aby měl chuť věřit, že toho spiknutí se účastnil kdekdo, na něj namířil pistoli a zatkl jej.

Jeho kolega šel pěšky k Jeně, uviděl, jak k němu přijí ždí wartburg, zastavil si jej (takté ž s namířenou zbraní) a poručil řidiči, aby jej odvezl přímo na policejní stanici v centru Jeny. Asi o kilometr dál spatřili, jak proti nim jede policejní hlídkový vůz. Policista v civilním wartburgu zběsile mával na své kolegy, a kdy ž zastavili, vysvětlil jim, co se stalo. Ohlásili se z vysílačky v autě, vysvětlili, jaké všechny trestné činy byly spáchány, a dostali příkaz, ať se okam žitě hlásí na ústředí policie. Mezitím vyrazily na místo činu zálo žní policejní vozy.

Rádiové hlášení na policejní ústředí v Jeně bylo zaznamenáno ve dvanáct třicet pět. Ale nahrála si jej i britská monitorovací stanice s krycím jménem Archimédes,

umístěná mnoho kilometrů odsud, na druhé straně hranice, vysoko v Harzu.

Doktor Lothar Herrmann u ž byl zpátky u svého stolu v Pullachu. V jednu po poledni zvedl telefon a poslechl si očekávané hlášení z balistické laboratoře BND v sousední budově. Sídlila hned vedle zbrojnice a střelnice.

Osvědčeným zvykem bylo, že kdy ž nějakému operativci vydávali střelnou zbraň, nepoznamenávali si jen její sériové číslo a nevy žadovali jen podpis, ale vypálili také v uzavřené komoře dvě rány a pak kulky našli a pečlivě uschovali.

Za ideálních podmínek by technik byl raději, kdyby měl skutečné kulky vyňaté z mrtvých těl v Kolíně, ale zvládl to i s fotografiemi. Ka ždá drá žkovaná hlaveň se v maličkostech liší od všech ostatních, a kdy ž z ní vyletí kulka, hlaveň ji poznamená drobnými rýhami, kterým se odborně říká markanty. Je to něco jako otisky prstů. Technik porovnal markanty na dvou vzorcích kulek z Waltera PPK, které měl uschované, s fotografií, kterou mu dali a o jejím ž

původu neměl ani ponětí.

„Dokonale se shodují? Aha. Díky,“ řekl doktor Herrmann. Zavolal do archivu otisků prstů BND si, nemluvě o lidech, o které se zajímá, ukládá i celé sady otisků od všech svých zaměstnanců a dostal stejnou odpověď. Zhluboka vydechl a znovu sáhl po telefonu. Co naplat; bude s tím muset k samotnému ústřednímu řediteli.

Následoval jeden z nejnemilejších pohovorů v Herrmannově kariéře. Ředitel byl maniakálně posedlý výkonností své agentury a vlastním věhlasem, a to jak v bonnských mocenských strukturách, tak v rozvědném společenství západních států. Novinka, kterou přinesl Herrmann, pro něj byla jako rána do žaludku. Chvilku si pohrával s myšlenkou, že by se vzorky kulek a Morenzovy otisky mohly „ztratit“, ale rychle to zavrhl. Dřív nebo později mů že policie Morenze chytit, pak by technici z laboratoří dostali soudní obsílku a skandál by se tím ještě nafoukl.

Německá zahraniční rozvědka BND je podřízena přímo úřadu kancléře a ředitel věděl, že tam také dřív nebo později, a spíš dřív, bude se zprávou o skandálu muset zavítat. Ta představa jej vůbec nenadchla.

„Najděte ho,“ poručil Herrmannovi. „Rychle ho najděte a získejte ty nahrávky.“ A kdy ž u ž Herrmann byl na odchodu, ředitel, který mluvil plynně anglicky, mu přidal na cestu ještě jednu poznámku.

„Doktore Hermanne, Angličané mají rčení, které bych vám rád doporučil. ,Thou shalt not kill; but needs’t not strive / offciously to keep alive‘.“

Doktor rýmované anglické citaci v zásadě porozuměl, i kdy ž neměl ponětí, že jde o přes sto let starý verš Arthura Hugha Clougha. Nezabiješ, ale nemusíš se zase sna žit nechat druhého na živu. Jen mu dělalo potí že slovo officiously. V kanceláři nahlédl do slovníku a usoudil, že

nejlepším překladem zřejmě bude slovo unnötig zbytečně.

Není třeba se zbytečně sna žit… Strávil u BND pěkných pár let, ale tak evidentní náznak ještě nikdy nedostal. Zavolal do osobního a po žádal o tamní archiv.

„Pošlete mi životopis jednoho našeho zaměstnance,“

nařídil. „Jde o Bruna Morenze.“

Sam McCready byl ve dvě hodiny pořád na kopci, kde s Johnsonem trčeli u ž od sedmi. Tušil sice, že první schůzka u Výmaru nevyšla, ale člověk nikdy neví; Morenz by mohl přijet i za svítání. Nepřijel. McCready si znovu probral načasování: schůzka ve dvanáct, odjezd dvanáct deset, hodina a tři čtvrtě jízdy Morenz by se měl co chvíli ukázat.

Znovu namířil dalekohled do dálky, na silnici vedoucí přes hranice.

Johnson si četl místní noviny, které koupil na odpočívadle ve Frankenwaldu, kdy ž tu diskrétně zacvrlikal jeho telefon. Zvedl sluchátko, naslouchal a pak přístroj podal McCreadymu.

„GCHQ,“ oznámil. „Chtějí s tebou mluvit.“

McCreadymu volal z Cheltenhamu jeden přítel. „Poslechni, Same,“ řekl, „mám dojem, že vím, kde jsi.“

„Nedaleko od tebe najednou začal v éteru strašně hustý provoz. Snad bys měl zavolat do Archiméda, tam toho mají víc ne ž my.“

Linka ztichla.

„Spoj mě s Archimédem,“ kývl McCready na Johnsona.

„Chci

slu žbukonajícího

důstojníka

z

Východoněmecké sekce.“ Johnson začal vyťukávat čísla.

V polovině padesátých let britská vláda prostřednictvím armády rozmístěné na Rýně zakoupila polorozpadlý starý zámeček vysoko v horách Harzu, nedaleko od krásného historického městečka Goslar. Harz je nevysoký, hustě zalesněný horský hřeben, kterým se východoněmecká hranice divoce klikatila někdy bě žela po svahu kopce, jindy skalnatou str ží. Pro východní Němce, kteří měli zaječí úmysly, to byla nejoblíbenější oblast.

Zámek Ltiwenstein Britové opravili údajně jako rekreační středisko, kde budou moct cvičit vojenské hudby.

Klam pomáhaly udr žovat zvuky zkoušejících orchestrů, které se ze zámku neustále linuly díky magnetofonovým nahrávkám a silným reproduktorům. Při opravě střechy však in ženýři z Cheltenhamu instalovali pár velmi moderních antén a jak roky bě žely, stále je zdokonalovali a nahrazovali novější technologií. Místní němečtí hodnostáři sice občas dostali pozvánku na skutečný koncert komorní nebo vojenské hudby a pro tuto příle žitost sem Britové letecky dopravili hudební těleso, ale ve skutečnosti byl Láwenstein detašovaným pracovištěm, které z Cheltenhamu řídili pod kódovým označením Archimédes. Jeho úkolem bylo naslouchat nikdy neustávajícímu rádiovému štěbetání, které za hranicí provozují Rusové a východní Němci. V tom

se projevovala výhoda hor; v téhle výšce byl dokonalý příjem.

„Ano, zrovna jsme to poslali do Cheltenhamu po drátě,“ řekl slu žbukonající důstojník, kdy ž se mu McCready prokázal. „Řekli nám, že mo žná zavoláte přímo.“

Mluvili několik minut, a kdy ž McCready zavěsil, byl bledý.

„Policie v jenském okrsku se mů že zcvoknout,“

oznámil Johnsonovi. „Kousek za Jenou zřejmě došlo k bouračce. Ji žně od města. Západoněmecké auto, typ nevím, vrazilo do trabanta. Západní Němec srazil jednoho z policistů, co k bouračce přijeli, a odjel ještě ke všemu v jejich autě. Samozřejmě to náš člověk být nemusí.“

Johnson se zatvářil povzbudivě, ale nevěřil tomu o nic víc ne ž McCready.

„Co podnikneme?“ zeptal se.

McCready seděl na zadních dveřích range roveru s hlavou v dlaních.

„Počkáme,“ pokrčil rameny. „Nic jiného dělat nemů žeme. Jestli se objeví něco nového, Archimédes nám zavolá.“

Tou dobou u ž zavezli černý Mercedes do komplexu policejního ústředí v Jeně. Nikdo se neobtě žoval s otisky věděli, koho chtějí zatknout. Policistu se zraněným nosem nechali ošetřit a vymámili z něj obšírné hlášení; z jeho kolegy zrovna tak. Řidič trabantu byl zadr žen a vyslechnut,

stejně jako desítka čumilů. Velitel okrsku měl před sebou na psacím stole pas na jméno Hans Grauber, který policajt se zlomeným nosem upustil na silnici. Další detektivové zevrubně prohlí želi celý obsah aktovky a tašky. Přivezli vedoucího zahraničního odbytu továrny Zeiss a ten se bránil, že o nějakém Hansi Grauberovi jaktě živ neslyšel, i kdy ž

uznával, že s firmou BKI z Wúrzburku u ž nějaké obchodní styky měl. Kdy ž mu ukázali jeho padělaný podpis na obchodních dopisech, prohlásil, že to vypadá jako jeho podpis, ale nemů že to být jeho podpis. Připadal si jako ve zlém snu a mělo být ještě hůř.

Proto že šlo o západoněmecký pas, velitel Volkspolizei dle slu žebního postupu zavolal na místní oddělení MfS.

Deset minut nato je měl v kanceláři. Přikázali, aby bylo BMW odvezeno na podvalníku do jejich hlavních gará ží v Erfurtu. A aby na něm přestal kdekdo dělat otisky. A také aby jim vydali všechny zabavené věci. K tomu všechny kopie svědeckých výpovědí. A hned.

Plukovník Volkspolizei věděl, kdo je pán a kdo je kmán. Kdy ž Stasi vydá rozkaz, je třeba poslechnout. Černé BMW dorazilo na návěsu do hlavních gará ží MfS v Erfurtu v půl páté a mechanici tajné policie se dali do práce.

Plukovník od policie musel uznat, že MfS má pravdu.

Incident nedával smysl. Západního Němce by zřejmě čekala mastná pokuta za řízení pod vlivem alkoholu východní Německo pořád potřebuje valuty. Zato teď mu hrozí

pěkných pár let vězení. Proč musel utéct? Ale to je jedno, ať u ž Stasi potřebuje to auto k čemukoli, jeho úkolem je najít toho chlapa. Nařídil všem hlídkovým vozům i pěším hlídkám v okruhu mnoha kilometrů, aby hledali Graubera a ukradené policejní auto. Popis obou byl vysílačkami rozeslán všem hlídkám a ž po Apoldu, le žící severně od Jeny, a na západ po Výmar. Do médií ale nepustili žádnou žádost o pomoc od veřejnosti. V policejním státě se policie uchyluje k veřejnosti o pomoc jen velmi zřídkavě. Všechen ten zběsilý rádiový provoz ale vyslechli na Archimédu.

Ve čtyři odpoledne zavolal doktor Herrmann do Kolína Dieteru Austovi. Nesvěřil se mu s výsledky laboratorních testů, nato ž s tím, co se včera večer dozvěděl od Johanna Prinze. To Aust nemusí vědět.

„Chci, abyste osobně vyslechl paní Morenzovou,“ řekl.

„Máte u ní někoho? Dobře, tak ať tam zůstane. Pokud by paní Morenzovou přišla vyslechnout policie, nepleťte se do toho, ale oznamte mi to. Pokuste se z ní vypáčit jakýkoli údaj o tom, kde by mohl být, jestli někde na rekreaci nebo v bytě u milenky nebo u příbuzných cokoli. Pokud vám poskytne nějaké vodítko, pošlete na to všechny lidi. A cokoli zjistíte, hned mi hlaste.“

„On v Německu žádné příbuzné nemá,“ odtušil Aust, který si u ž ve spisech probral Morenzův životopis. „Jenom man želku, syna a dceru. Myslím, že dcera je hipík, bydlí v

nějakém squattu v Diisseldorfu. Čistě pro jistotu ji nechám obhlídnout.“

„Ano, to udělejte,“ řekl Herrmann a polo žil telefon. A pak kvůli čemusi, čeho si všiml v Morenzově slo žce, poslal bleskový

šifrovaný

vzkaz

Wolfgangu

Fietzauovi,

rezidentovi BND působícímu na německém velvyslanectví na londýnském Belgrave Square.

V pět hodin zacvrlikal přístroj polo žený na zadních dvířkách range roveru. McCready to vzal. Čekal, že to bude Londýn nebo Archimédes. Hlas byl slabý, ztrácel se, jako by se ten člověk zalykal.

„Same? To jsi ty, Same?“

McCready žtuhl. „Ano,“ štěkl do telefonu, „to jsem já.“

„Promiň, Same. Je mi to hrozně líto. Zpackal jsem to.“

„Jsi v pořádku?“ zeptal se McCready naléhavým tónem. Morenz ztrácí životně důle žité vteřiny.

„Ale jo. O.K. Jako ouplně kaput. Jsem vyřízenej, Same.

Já jsem ji nechtěl zabít. Já ji miloval, Same. Miloval jsem ji.“

McCready praštil sluchátkem. Z východoněmecké telefonní budky si nikdo nemů že jen tak zavolat do západního Německa. Východní Němci mají takové hovory zakázané. SIS si ale udr žovalo bezpečný dům v okolí Lipska, kde bydlel východní Němec pracující pro Londýn jako agent. Kdy ž z východoněmeckého území někdo zavolal

na to číslo, speciální translační zařízení poslalo hovor na satelit a pak na Západ.

Jen že hovory musely být čtyřvteřinové, ne delší, aby východní Němci nemohli triangulací zjistit, odkud se volalo, a najít i bezpečný dům. Morenz blábolil devět vteřin.

McCready o tom nemohl vědět, ale odposlech MfS stačil dřív, ne ž bylo spojení přerušeno, zjistit, že jde o okolí Lipska. Ještě šest vteřin a měli by bezpečný dům a jeho obyvatele. Řekl přece Morenzovi, že to číslo smí pou žít jen v nejvyšší nouzi a hodně krátce.

„Sesypal se,“ pronesl Johnson. „Luply mu nervy.“

„Prokristapána,“ sykl McCready, „v ždyť brečel jako dítě. Musel se úplně zhroutit. Povídal mi něco, o čem nic nevím. Co tím do hajzlu myslel, že ji nechtěl zabít?“

Johnson se zamyslel. „Je z Kolína?“

„To přece víš.“

Johnson to ovšem nevěděl. Věděl jen to, že McCreadyho vyzvedl v hotelu Holiday Inn blízko letiště v Kolíně nad Rýnem. Poltergeista nikdy neviděl. Nebylo to nutné. Sebral místní noviny a ukázal na druhý nejdůle žitější článek na první straně. Byla to reportá ž Giinthera Brauna z kolínských novin, kterou přetiskl Nordbayrischer Kurier, severobavorský deník vycházející v Bayreuthu.

U článku byl kolínský domicil a titulek hlásal, že PROSTITUTKA A JEJÍ PASÁK BYLI ZASTŘELENI V

HNÍZDEČKU. McCready si to přečetl, odlo žil noviny a zadíval se na sever ke hranici.

„Bruno, kamaráde. Co jsi to sakra provedl, ty neštastníku?“

Pět minut nato zavolali z Archiméda.

„Slyšeli jsme to,“ odtušil slu žbukonající důstojník.

„Tak že to nejspíš slyšel kdekdo. Je mi líto. Je po něm, co?“

„Co je nového?“ zeptal se Sam.

„Pou žívají jméno Hans Grauber,“ informoval jej mu ž z Archiméda. „Je po něm vyhlášeno všeobecné pátrání v celém ji žním Durynsku. Jízda pod vlivem alkoholu, napadení veřejného činitele, kráde ž policejního vozu. Jel v černém BMW, ne? To auto odvezli do hlavních gará ží MfS

v Erfurtu. A policie zřejmě předala Stasi i všechny ostatní jeho věci.“

„Kdy přesně došlo k té nehodě?“ zajímal se Sam.

Důstojník se s někým poradil.

„Na policii do Jeny se nejdřív hlásili z projí ždějícího hlídkového vozu. Mluvil zřejmě ten policista, kterého neuhodil. Pou žil výraz ,před pěti minutami. Hovor zaznamenán ve dvanáct třicet pět.“

„Díky,“ řekl McCready.

Dutinu pod baterií našel jeden z mechaniků v erfurtských gará žích v osm večer. Okolo se další tři hmo ždili s tím, co zbylo z BMW. Sedadla a čalounění byla všude po zemi, kola byla sundaná, pneumatiky rozpárané.

Zůstala jen karoserie a právě v ní nalezli dutinu. Mechanik zavolal na mu že v civilu, majora MfS. Oba si tajnou přihrádku prohlédli a major kývl.

„Ein Spionwagen, „ usoudil. Práce pokračovala, i kdy ž

se toho u ž moc udělat nedalo. Major si zašel do patra a zavolal do ústředí MfS ve východoberlínském Lichtenbergu.

Věděl, komu přesně hlášení adresovat; obrátil se přímo na Abteilung II, druhý odbor, který se v agentuře věnoval kontrašpioná ži. Tam případ převzal sám vedoucí odboru, plukovník Otto Voss. Nejdříve ze všeho rozkázal, aby naprosto vše, co s případem souvisí, bylo převezeno do východního Berlína; hned poté nařídil, aby byli předvedeni a dopodrobna vyslechnuti všichni, kdo byl jen koutkem oka zahlédli černé BMW, a to počínaje pohraničníky od Sály.

Později to postihlo i personál od Černého medvěda, policejní hlídky, které si prohlí žely BMW na dálnici především tu dvojici, kvůli které nevyšlo první setkání –, a ty dva, kteří si nechali ukrást auto.

Dále Voss nařídil, aby přestaly veškeré zmínky o té zále žitosti v éteru a na nezajištěných telefonních linkách.

Kdy ž to měl za sebou, sáhl Voss po vnitřním telefonu a nechal se spojit s šestým odborem, který měl na starosti hraniční přechody a letiště.

Z Archiméda zavolali McCreadymu naposled v deset večer.

„Obávám se, že je po všem,“ řekl slu žbukonající důstojník. „Ne, ještě ho nedostali, ale dostanou. V té erfurtské gará ži na něco museli přijít. Začal silný šifrovaný rádiový provoz mezi Erfurtem a východním Berlínem.

Dokonale utnuli všechno volné klábosení v éteru. A ještě něco hraniční přechody a letiště mají plnou pohotovost: zdvojené hlídky, všechny reflektory prohledávaji pásmo víc ne ž obvykle. Je mi líto.“

McCready i odsud dobře viděl, že poslední hodinu je světel od aut projí ždějících ven z východního Německa málo a jsou mezi nimi velké mezery. Musejí je tam pod zářivkami, kilometr a půl odsud, dr žet celé hodiny, dokud všechna osobní auta i náklaďáky neprohledají tak, že by neproklouzla ani myš.

V půl jedenácté se ozval Timothy Edwards. „Poslechni, všechny nás to mrzí, ale je prostě konec,“ řekl. „Hned se vrať do Londýna, Same.“

„Ještě ho nedostali. Měl bych tu zůstat. Třeba mu doká žu nějak pomoct. Ještě není po všem.“

„Ale ano, je dobojováno,“ trval na svém Edwards.

„Musíme si tu probrat pár věcí a v neposlední řadě to, že jsme přišli o zásilku. Naši američtí bratránci nejsou zrovna radostí bez sebe, abych to řekl mírně. Prosím, skoč do prvního letadla z Mnichova nebo z Frankfurtu, kde to poletí dřív.“

Ukázalo se, že to je Frankfurt. Johnson jel přes noc a zavezl ho na letiště, pak zase sedl do range roveru a celý ztahaný odvezl vůz i všechnu výbavu zpátky do Bonnu.

McCready si ukradl pár hodin spánku v Sheratonu u letiště, nazítří nasedl na první spoj na Heathrow a vzhledem k hodinovému posunu přistál chvilku po osmé. Denis Gaunt u ž na něj čekal a zavezl ho přímo do Century House. Slo žku s přepisem zachycených rádiových depeší si Sam přečetl hned v autě.

Majorka Ljudmila Vanavská vstala ve čtvrtek brzy ráno, a proto že tu nebyla tělocvična, udělala pár dřepů ve svém pokoji v kasárnách KGB. Letělo jí to a ž k polednímu, ale chtěla se ještě stavit na ústředí KGB a naposledy si ověřit, kudy projel mu ž, po něm ž pásla.

Věděla, že se vrátil včera večer z Erfurtu do Postupimi s konvojem a noc strávil v místní oficírské ubytovně. Oba měli v poledne letět stejným letadlem z Postupimi zpátky do Moskvy. On bude sedět na předních sedadlech, která jsou dokonce i ve vojenských letadlech vyhrazena pro výše postavené osobnosti. Ona se vydávala za skromnou písařku z obrovského sovětského velvyslanectví na Unter den Linden, kde bylo sídlo skutečné moci v NDR. Nesetkají se on si jí dokonce ani nevšimne; ale jakmile se ocitnou v sovětském vzdušném prostoru, začne být sledován.

V osm vešla do budovy, kde sídlilo ústředí východoněmecké pobočky KGB, bylo to asi kilometr a půl od velvyslanectví, a zašla do komunikačního centra.

Zavolají jí do Postupimi a zjistí, jestli se letový rozpis nezměnil. Zatímco na tu informaci čekala, dala si kávu a sedla si ke stolu k mladému poručíkovi, který byl očividně velice unaven a často zíval.

„Byl jste celou noc vzhůru?“ optala se.

„Jo. Noční směna. Skopčáci celou noc řádili.“ Nepou žil její hodnost, proto že byla v civilu, a o Němcích se nevyjadřoval nijak lichotivě. Rusové to tak dělávali všichni.

„Proč?“ chtěla vědět.

„Ále, zabavili západoněmecký auto a našli v něm tajnou přihrádku. Nejspíš to pou žíval nějakej agent.“

„Tady v Berlíně?“

„Ne, dole v Jeně.“

„Kde je přesně Jena?“

„Hele, kočičko, mně padla. Jdu se trochu vyspat.“

Mile se usmála, otevřela kabelku a ukázala mu lesklou rudou průkazku. Poručík přestal zívat a zbledl. Majorka ze Třetí správy, to je poukázka na malér. Radši jí to ukázal přešli si k nástěnné mapě na druhém konci jídelny. Nechala ho jít a dlouho si mapu prohlí žela. Cvikov, Gera, Jena, Výmar, Erfurt pěkně v řadě; touhle trasou projel konvoj s mu žem, na kterého pořádá hon. Včera… včera byl v Erfurtu.

A to je dvaadvacet kilometrů od Jeny. Zatraceně blízko.

Deset minut nato se u ž vyptávala sovětského majora, jak postupují východoněmečtí kolegové.

„Teď to bude mít druhé oddělení,“ usoudil. „To je plukovník Voss. Otto Voss. Ten to bude mít pod palcem.“

Zavolala si z jeho pracovny, ohlásila se svou pravou hodností a domluvila si rozhovor s plukovníkem Vossem na ústředí MfS v Lichtenbergu. Na desátou.

V deset londýnského času se McCready usadil ke stolu v jednací místnosti Century House, jedno patro pod šéfovou kanceláří. Claudia Stuartová seděla proti němu a vyčítavě se na něj dívala. Chris Appleyard, který přiletěl do Londýna proto, aby mohl sovětský soubor strategických rozkazů

osobně eskortovat do Langley, kouřil a upíral oči do stropu.

Tvářil se, jako by chtěl říct: U vás Anglánů mě nic nepřekvapí. Zpackali jste si to, tak si to taky vyřešte.

Timothy Edwards usedl do čela stolu jako cosi na způsob arbitra. Na programu bylo jediné, i kdy ž to nikdo neřekl: zjistit rozsah škod. Omezení škod, pokud to vůbec bude mo žné, přijde na řadu později. Nikdo nepotřeboval výklady o tom, co se stalo; všichni četli slo žku se zachycenými rádiovými zprávami a situační hlášení.

„Tak že,“ začal Edwards, „vypadá to, že náš Poltergeist se slo žil a vzal s sebou celou akci. Měli bychom uvá žit, jestli z těch trosek půjde ještě něco zachránit.“

„Proč jsi ho tam sakra posílal, Same?“ zaúpěla Claudia zoufale.

„To víš sama. Proto že jsi chtěla, aby to někdo udělal,“

řekl McCready. „Proto že vy sami jste to udělat nemohli.

Proto že to proběhlo ve spěchu. Proto že jsem tam nemohl jet sám. Proto že Pankratin trval výhradně na mně. Proto že jiná pou žitelná náhrada ne ž Poltergeist nebyla. Proto že mi na to kývl.“

„Ale teď to vypadá,“ protáhl afektovaně Appleyard, „ že krátce předtím zavra ždil tu svou kurvičku a byl s nervy skoro na huntě. Ty sis ničeho nevšiml?“

„Ne. Připadalo mi, že je nervózní, ale ovládá se. Být nervózní je normální do jisté míry. O svých osobních potí žích mi nic neřekl a já nejsem jasnovidec.“

„Nejhorší malér je, že viděl Pankratina,“ stýskala si Claudia. „A ž ho Stasi dostane do rukou, bude mluvit. Tak že jsme ztratili i Pankratina a Bůh ví, kolik škody ještě způsobí jeho výslech na Lubjance.“

„Kde je Pankratin teď?“ zeptal se Edwards.

„Podle rozpisu v téhle chvíli nastupuje v Postupimi do letadla a vrací se do Moskvy.“

„Mů žeš se k němu nějak dostat a varovat ho?“

„Nemů žu, zatraceně. Hned po příletu si bere týden dovolenou. Jede s přáteli z armády na venkov. Nouzové varovné heslo mu mů žeme poslat, teprve a ž se vrátí do Moskvy pokud se tam vůbec kdy vrátí.“

„A co ten materiál?“ chtěl vědět Edwards.

„Myslím, že to má Poltergeist u sebe,“ usoudil McCready.

Všichni se k němu otočili. Appleyard přestal kouřit.

„Proč?“

„Kvůli načasování,“ řekl McCready. „Schůzka byla ve dvanáct. Řekněme, že z odpočívadla odjel a ž ve dvanáct dvacet. K nehodě došlo ve dvanáct třicet deset minut na devět kilometrů, je to na druhé straně Jeny. Myslím, že kdyby měl příručku u ž schovanou v dutině pod baterií, i přes to, v jakém byl stavu, by se nechal sebrat za jízdu pod vlivem alkoholu, přespal by v cele a zaplatil pokutu. Byla slušná šance, že Volkspolizei by neprohledala vůz dost důkladně.

Kdyby příručka le žela v BMW, mám dojem, že by do policejního vysílání prosákla aspoň trocha nadšení nad tím úlovkem. A na MfS by zavolali do deseti minut, ne a ž za dvě hodiny. Myslím, že to měl u sebe nejspíš pod kabátem. Proto nemohl na policejní stanici. Kdyby mu dělali krevní zkoušku, musel by si kabát sundat. Proto utekl.“

Pár minut bylo ticho.

„Pořád se vracíme k Poltergeistovi,“ ozval se pak Edwards. Všichni teď u ž znali jeho pravé jméno, ale přesto raději pou žívali šifru. „Někde musí být. Kam se tak mohl schovat? Má tam nějaké přátele? Ví o nějakém bezpečném domě?“

McCready zavrtěl hlavou. „Bezpečný dům je a ž ve východním Berlíně. Zná ho ze starých časů. Prověřoval jsem to, ale nekontaktoval je. Na jihu nikoho nezná. Ani tam nikdy nebyl.“

„Mohl by se schovat někde v lese?“ zeptala se Claudia.

„Na to ten kraj není vhodný. žádný Harz s hustými lesy. Jen otevřená, zvlněná venkovská krajina, města, vesnice, samoty, statky.“

„To není ideální krajina pro chlapíka středního věku, kterému začalo strašit na vě ži,“ souhlasil Appleyard.

„Tak že jsme ho ztratili,“ usoudila Claudia. „Jeho, ten materiál i Pankratina. Prostě všechno.“

„Obávám se, že to tak opravdu vypadá,“ kývl Edwards.

„Volkspolizei pou žije taktiku plného obsazení území.

Zátarasy na všech ulicích a silnicích. Mám strach, že jestli nemá úkryt, dostanou ho do poledne.“

A na tuhle pochmurnou notu také porada skončila.

Kdy ž Američané odešli, Edwards si McCreadyho chytil u dveří.

„Same, já vím, že to je beznadějné, ale ještě u toho zůstaň, ano? Po žádal jsem Východoněmeckou sekci v Cheltenhamu, aby pozorně naslouchali, a pokud se něco objeví, okam žitě ti dali vědět. A ž Poltergeista dostanou a to se stát musí –, chci, abys to okam žitě věděl. Budeme si muset bratránky nějak usmířit, i kdy ž Pánbůh ví jak.“

McCready se vrátil do kanceláře a hluboce sklíčený padl na židli. Sejmul sluchátko z vidlice, ale pak se upřeně zadíval do stěny.

Kdyby byl větší piják, sáhl by po flašce. Kdyby u ž před lety neskoncoval s kouřením, uchýlil by se ke krabičce cigaret. Selhal a dobře to věděl. Ať u ž Claudii o tlacích, které na něj působily, vykládal cokoli, vyslat Morenze nakonec bylo jen jeho rozhodnutí. Špatné rozhodnutí.

Ztratil sovětskou „válečnou kní žku“ a nejspíš odrovnal Pankratina. Překvapilo by ho, kdyby zjistil, že je jediný v celé budově, kdo tyhle ztráty pova žuje za druhotné a koho víc tí ží jiný neúspěch.

Pro něj bylo nejhorší to, že poslal přítele vstříc jistému zajetí, výslechům a smrti, a to vše jen proto, že nedokázal přečíst varovná znamení, která se teď, kdy ž je po všem, zdají být tak řvavě jasná. Morenz nebyl na tu akci dost ve formě. Ale raději to vzal, ne ž aby zklamal svého přítele Sama McCreadyho.

Mistr klamu věděl znovu příliš pozdě –, že do konce svých dnů bude v těch chvílích, kdy ne a ne přijít spánek, vídat ztrhanou tvář Bruna Morenze v tom hotelovém pokoji…

Pokusil se zahnat pocit viny a zamyslet se nad tím, co se asi člověka děje v hlavě, kdy ž jej postihne naprosté nervové zhroucení. Osobně ještě nikdy nebyl svědkem ničeho podobného. Jak na tom teď Bruno Morenz je? Jak

zareaguje na svou situaci? Logicky? Šíleně? Zavolal si vynikajícímu psychiatrovi, který byl stálým externím konzultantem agentury a kterému všichni v SIS

nevyhnutelně říkali „Cvokař“. Zastihl doktora Alana Carra v jeho ordinaci na Wimpole Street. Doktor Carr mu řekl, že dopoledne má naspěch, ale rád se s McCreadym sejde u oběda a poskytne mu improvizovanou konzultaci.

McCready se s ním dohodl na schůzce v hotelu Montcalm v jednu hodinu.

Majorka Vanavská vešla na chlup přesně v deset do hlavního vchodu ústředí MfS v čísle 22 na Normanenstrasse a hned ji zavedli do čtvrtého patra, kde sídlil odbor kontrašpioná že. Plukovník Voss u ž na ni čekal. Zavedl ji do své kanceláře a vybídl ji, aby se posadila do křesílka naproti jeho psacímu stolu. Sám se posadil také a objednal kávu.

„Co pro vás mohu udělat, soudru žko majorko?“ zeptal se zdvořile, jakmile tajemník odešel.

Náramně jej zajímalo, čemu vděčí právě v tenhle den, který bude jistě tak rušný, za takovou návštěvu. žádost o pohovor přišla od velícího generála z ústředí KGB a plukovník Voss moc dobře věděl, kdo že to v Německé demokratické republice šéfuje.

„Řešíte jistý případ v okolí Jeny,“ začala Vanavská.

„Jde o západoněmeckého agenta, který měl nehodu, utekl a

zanechal na místě auto. Mohl byste mi poskytnou všechny podrobnosti, které prozatím máte?“

Voss jí sdělil všechny detaily kromě těch obsa žených v situační zprávě; tu u ž Ruska viděla.

„Shrňme to,“ ozvala se Vanavská, kdy ž domluvil. „Ten agent, Grauber, sem přijel něco vyzvednout nebo předat…

bylo v tajné schránce v autě nalezeno něco, co by mohl přivézt nebo se sna žit vyvézt ven?“

„Ne, nic. A všechny písemnosti se týkaly jen jeho krycí legendy. Dutina byla prázdná. Jestli něco přivezl, u ž to předal. A jestli pro něco přijel, ještě to nepřevzal.“

„Anebo to má pořád u sebe.“

„Ano, to je mo žné. To se dozvíme, a ž ho vyslechneme.

Mů žu se zeptat, proč se o ten případ osobně zajímáte?“

Vanavská pečlivě volila slova.

„Existuje jistá… jistá mo žnost, že se kryje s případem, na kterém pracuji.“

Otto Voss zachoval nehybnou tvář, ale pobavilo ho to.

Tak že ta pěkná ruská fretka má podezření, že ten člověk přijel na Východ, aby se kontaktoval s ruským zdrojem, ne s východoněmeckým zrádcem. Zajímavé.

„Soudruhu plukovníku, máte nějaké náznaky, podle kterých by se dalo soudit, jestli Grauber měl mít osobní schůzku nebo jestli pracoval jen přes mrtvou schránku?“

„Jsme přesvědčeni, že tu byl kvůli osobní schůzce,“

odtušil Voss. „K nehodě sice došlo včera v půl jedné, ale

přes hranice přejel u ž v úterý v jedenáct dopoledne. Kdyby měl jen v mrtvé schránce ulo žit zásilku, nebo ji z ní vyzvednout, stihl by to za čtyřiadvacet hodin. Do úterního večera to mohl mít za sebou. Jen že on z úterý na středu přespal v Jeně, v hotelu Černý medvěd. Proto si myslíme, že přijel kvůli osobní předávce.“

Vanavskou to zahřálo u srdce. Tak že osobní schůzka někde u Jeny nebo u Výmaru, nejspíš u silnice, u silnice, po které jede její lovná zvěř, a to téměř přesně ve stejné době.

Přijel za tebou, ty parchante! pomyslela si.

„U ž jste Graubera identifikovali?“ optala se. „Jistě to není jeho pravé jméno.“

Voss se skrývaným triumfálním výrazem otevřel slo žku a podal jí kresbu. Vznikla za pomoci dvou policistů z Jeny, pak také těch dvou, co Grauberovi pomáhali utáhnout matku, a personálu od Černého medvěda. Byla velmi přesná.

Potom jí Voss beze slova podal velkou fotografii. Obě podobizny se dokonale shodovaly.

„Jmenuje se Morenz,“ oznámil Voss. „Bruno Morenz.

Pracuje v oddělení BND v Kolíně nad Rýnem.“ Vanavskou to překvapilo. Tak že západoněmecká operace? V ždycky měla podezření, že její člověk dělá spíš pro CIA nebo pro Brity.

„Ještě jste ho nedostali?“

„Ne, soudru žko majorko. Přiznávám, že mě ten průtah překvapuje. Ale dostaneme ho. Včera pozdě večer našli

opuštěné policejní auto. Podle hlášení mělo prostřelenou palivovou nádr ž. Mohl v něm jet jen asi tak deset a ž patnáct minut od okam žiku, kdy je ukradl. Našli je tady, nedaleko Apoldy, kousek na sever od Jeny. Tak že náš člověk jde po vlastních. Máme přesný popis vysoký, rozlo žitý, šedovlasý, v pršiplášti. Nemá žádné doklady, mluví s porýnským přízvukem, není fyzicky v příliš dobrém stavu.

Ka ždý si ho okam žitě všimne.“

„Chci být u výslechu,“ řekla Vanavská. Nebyla nijak útlocitná. U ž jich pár viděla.

„Pokud je to oficiální žádost KGB, samozřejmě vám vyhovím.“

„Tu žádost dostanete,“ slíbila Vanavská.

„V tom případě se moc nevzdalujte, soudru žko majorko. Dostaneme ho nejspíš u ž před polednem.“

Majorka Vanavská se vrátila do budovy KGB, zrušila let z Postupimi a bezpečnou linkou se spojila s generálem Šaljapinem. Souhlasil.

Ve dvanáct odletělo dopravní letadlo sovětského vojenského letectva Antonov 32 z Postupimi do Moskvy. Na palubě byl generál Pankratin a s ním další vysocí důstojníci vracející se do hlavního města SSSR. Vzadu sedělo pár ni žších důstojníků s pytli s poštou. Nikde ale žádná „sekretářka z velvyslanectví“ v tmavém obleku.

„Stavu, ve kterém bude,“ usoudil doktor Carr nad melounem a avokádem, která si dal jako předkrm, „říkáme disociovaný stav. Taky amnézie nebo ,okno‘.“

Pozorně si vyslechl McCreadyho povídání o bezejmenném mu ži, kterého zřejmě postihlo silné nervové zhroucení. O akci, kterou ten mu ž podnikl, se samozřejmě nic nedozvěděl a ani se na to nevyptával. Také neměl ponětí, kde ke všemu došlo, jen věděl, že na nepřátelském území.

Odnesli jim prázdné menší talíře a naservírovali vykostěné porce mořského jazyka.

„Disociovaný je odpojený, ne? Od čeho?“ zeptal se McCready.

„Samozřejmě od reality,“ vysvětlil doktor Carr. „Je to pro podobný stav klasický syndrom. Sebeklam se mohl začít projevovat u ž předtím, ne ž došlo ke konečnému zhroucení.“

No ovšem, řekl si McCready, jak jinak by Morenz mohl uvěřit, že se do něj ta okouzlující děvka zamilovala anebo že mu dvojnásobná vra žda projde.

Doktor Carr napíchl na vidličku rozsýpající se kousek sole meuniere. „Bude se sna žit prchnout. Prchnout před realitou, především před tou drsnou a nepříjemnou. Myslím, že ten váš člověk teď bude ve velmi špatném stavu.“

„Ale co přesně udělá?“ vyptával se McCready. „Kam půjde?“

„Půjde do útočiště, někam, kde se cítí v bezpečí, kde se mů že skrýt, kde zmizí všechny problémy a lidé ho nechají

na pokoji. Mohl by se dokonce vrátit do dětství. Jednou jsem měl pacienta, který se slo žil, nače ž si zalezl do postele, stočil se do embryonální polohy, strčil si palec do pusy a tak zůstal. Odmítal vstát. Chápejte, dětství znamená jistotu, bezpečí. žádné problémy. Mimochodem, ten mořský jazyk je vynikající. Ano, dolijte mi ještě trošku toho meursaultu…

Děkuji.“

To je všechno pěkné, pomyslel si McCready, ale Bruno Morenz nemá žádné útočiště, kam by se mohl uchýlit.

Narodil se a vyrostl v Hamburku, bydlel v Berlíně, v Mnichově a pak v Kolíně nad Rýnem. Nemů že mít žádnou skrýš někde u Jeny nebo u Výmaru. Dolil si víno. „A pokud žádné takové útočiště nemá?“ zeptal se.

„Obávám se, že v tom případě se bude jen tak zmateně potulovat a nebude si vědět rady. Zkušenost mi říká, že pokud má místo, kam jít, bude se chovat dost logicky, aby se tam dostal. A jestli je nemá…“ doktor pokrčil rameny, „…tak ho dostanou. Nejspíš ho u ž dostali. Nejpozději ho budou mít do večera.“

Jen že ho do večera nedostali. Plukovník Voss byl celé odpoledne pořád nervóznější a nervóznější. U ž je to přes den, brzy to bude třicet hodin; policie i tajná policie hlídá kdejaký roh, v celé oblasti Apoldy, Jeny a Výmaru jsou na silnicích zátarasy; a ten veliký, roztřesený, nemocný,

zmatený a dezorientovaný západní Němec jako by se vypařil.

Voss rázoval po své kanceláři na Normanenstrasse celou noc; majorka Vanavská seděla na krajíčku palandy v ubytovně pro svobodné důstojnice v kasárnách KGB; na zámku Löwenstein a v Cheltenhamu se mu ži krčili nad přístroji; na všech silnicích a cestách v ji žním Durynsku policisté mávali baterkami a stavěli auta; McCready byl ve své kanceláři v Century House a napájel se usilovně černou kávou. A… nic. Bruno Morenz zmizel.

5

Majorka Vanavská nemohla usnout. Sna žila se, ale jen le žela ve tmě, byla vzhůru a divila se, jak pro všechno na světě mohli východní Němci, proslulí tím, jak pevně mají v rukou vlastní obyvatelstvo, ztratit na území třicet na třicet kilometrů člověka, jako je Morenz. že by si někoho stopl?

Nebo ukradl kolo? Krčí se někde v příkopě? Co tam propána všichni ti policajti dělají?

Ve tři ráno přesvědčila sama sebe, že k tomu, aby zjistila, jak mů že napůl šílený mu ž v kraji hem žícím se příslušníky Lidové policie unikat zatčení, jí cosi chybí nějaký drobný dílek skládanky.

Ve čtyři vstala, vrátila se na ústředí KGB a vyrušila noční směnu žádostí o bezpečnou linku do MfS. Kdy ž jí vyhověli, promluvila si s plukovníkem Vossem. Ten z kanceláře vůbec neodešel.

„Co ta Morenzova fotka?“ začala. „Byla z nedávné doby?“

„Pořídili ji tak před rokem,“ odpověděl Voss zmateně.

„Odkud ji máte?“

„Z HVA,“ řekl Voss. Vanavská mu poděkovala a polo žila telefon.

Samozřejmě, HVA, Haupt Verwaltung Aufklärung, Hlavní výzvědná správa. Východoněmecká zahraniční rozvědka se ze zcela jasných jazykových důvodů

zaměřovala na řízení výzvědných sítí v západním Německu.

V jejím čele stál legendární generálplukovník Marcus Wolf.

Dokonce i KGB, která rozvědkami satelitních států

chronicky pohrdala, jej měla ve značné úctě. Marcus „Míša“

Wolf vedl několik veleúspěšných úderů proti západnímu Německu, především řídil jako agenta osobního tajemníka kancléře Willyho Brandta.

Vanavská zavolala místnímu šéfovi Třetí hlavní správy KGB, vzbudila ho a jménem generála Šaljapina jej o cosi

po žádala. Zabralo to. Plukovník řekl, že uvidí, co se dá udělat. Za půl hodinky jí zavolal. A řekl, že soudruh generál Wolf je nejspíš pěkně ranní ptáče; ka ždopádně se s ním mů že sejít v šest v jeho kanceláři.

Toho dne v pět hodin ráno skončili v dešifrovacím oddělení cheltenhamského GCHQ s prací na hromadách méně významných zpráv, které se nahromadily za posledních čtyřiadvacet hodin. Teď, převedené do srozumitelného jazyka, poputují zprávy po několika velmi bezpečných pozemních linkách k různým příjemcům některé do Century House pro SIS, jiné do Curzon Street pro MI-5, další do Whitehallu pro ministerstvo obrany. Mnoho jich ovšem mů že zajímat i dva nebo všechny tři příjemce, a tak pobě ží ve více liniích. Naléhavé rozvědné informace bývají předávány podstatně rychleji, ale časně ranní hodiny jsou ideální dobou, kdy ž chcete do Londýna odeslat tuctovější materiál; linky nejsou tak zatí žené.

Mezi zprávami byl i rozkaz pro zaměstnance BND

pracujícího na západoněmeckém velvyslanectví v Londýně, který byl vyslán z Pullachu ve středu večer. Německo samozřejmě je a zůstává cenným spojencem Británie. Na tom, že v Cheltenhamu zachytí a dešifrují důvěrnou zprávu, kterou posílá spřátelený stát na vlastní velvyslanectví není nic osobního. Šifra byla před nějakou dobou nenápadně prolomena. Není to žádný projev agresivity, jen za žitá

praxe. Tato konkrétní zpráva dorazila do MI-5 a do oddělení pro členské státy NATO v Century House, které mělo na starosti styky s rozvědkami všech spojenců Británie kromě CIA (pro styk s ní bylo zřízeno zvláštní oddělení).

Právě vedoucí oddělení pro členské státy NATO jako první upozornil Edwardse na onu nepříjemnou skutečnost, že McCready řídí jako svého osobního agenta pracovníka spřátelené BND. Přesto byl vedoucí oddělení McCreadyho přítelem. A kdy ž v deset dopoledne uviděl zprávu, kterou Němci poslali, rozhodl se, že na ni svého přítele Sama upozorní. Čistě pro jistotu… Jen že k tomu nenašel čas a ž do poledne.

V šest uvedli majorku Vanavskou do kanceláře Marcuse Wolfa, která se nalézala dvě patra nad úřadovnou plukovníka Vosse. Nejproslulejší východoněmecký šéf špioná že nesnášel uniformy a i teď měl na sobě dobře padnoucí tmavý oblek. Měl také raději čaj ne ž kávu a nechával si z Londýna, od Fortnuma a Masona, posílat speciální, prvotřídní směs. Nabídl sovětské majorce šálek.

„Soudruhu generále, jde o tenhle čerstvý snímek Bruna Morenze. Mají ho od vás.“

„Míša“ Wolf si ji upřeně prohlí žel přes okraj šálku.

Ovšem, měl uvnitř západoněmeckých vládních struktur své zdroje, a měl jich dost, ale nehodlal se s tím téhle cizince svěřovat.

„Nemohl byste si náhodou opatřit Morenzův životopis?“ zeptala se Vanavská.

Marcus Wolf tu žádost zvá žil. „Proč ho potřebujete?“

nadhodil tiše.

Vysvětlila mu to. Podrobně. A porušila při tom pár pravidel.

„Vím, že to je jen podezření,“ pokrčila rameny. „Nic jistého. Ale mám pocit, že mi chybí jistá drobná informace.

Mo žná jde o něco z jeho minulosti.“

Wolf kývl. To, čemu se říkává „laterální myšlení“, měl v oblibě. Některé z jeho největších úspěchů se vylouply z pouhého pocitu, z tušení, že nepřítel někde bude mít Achillovu patu, jen ji najít. Vstal, zašel ke kartotéční skříni a bez jediného slova z ní vylovil vazač s osmi listy papíru. Byl na nich životní příběh Bruna Morenze. Materiál pocházel z Pullachu, dokonce byl toto žný s tím, který ve středu odpoledne studoval Lothar Herrmann. Vanavská obdivně vydechla. Wolf se usmál.

Pokud měl Marcus Wolf ve světě špioná že nějakou zvláštnost, nebylo to ani v tom, že by dokázal získat nebo zkompromitovat vysoko postavené západní Němce, i kdy ž i to se někdy podařilo. Především však dokázal nasadit do těsné blízkosti takových hlavounů prvotřídní a zdánlivě dobře bezpečnostně prověřené staropanenské sekretářky s neposkvrněnou pověstí. Bylo mu jasné, že dlouholetá sekretářka ví všechno, co ví její šéf, někdy i víc.

Po celá léta otřásaly Západním Německem série skandálů: sekretářky a osobní tajemníci ministrů, vysokých státních úředníků a šéfů z firem dostávajících zakázky od ministerstva obrany byli buď zatčeni BfV, nebo bezpečně utekli zpátky na Východ. Wolf věděl, že jednoho dne bude muset i slečna Erdmute Keppelová opustit kolínskou odbočku BND a vrátit se do své milované Německé demokratické republiky. Zatím ale bude dál chodit do práce hodinu před Dieterem Austem a kopírovat všechno, co by mohlo být zajímavé, tedy včetně osobních slo žek všech zaměstnanců. V létě bude dál, přesná jako hodinky, obědvat v klidném parčíku, v ždycky sní chléb se salátem, pak něco málo nadrobí holubům a nakonec odhodí prázdný pytlík do odpadkového koše. Odtud si jej chvilku nato vyzvedne slušný pán venčící psa. A v zimě zase bude obědvat v teple, v kavárně, a do koše venku u vchodu odhodí noviny, aby si je mohl vz ít metař.

A a ž se slečna Keppelová vrátí na Východ, čeká ji oficiální přijetí, osobní poděkování od soudruha ministra Ericha Mielkeho, anebo mo žná i od samotného stranického šéfa Ericha Honeckera, dostane metál, státní penzi a do důchodu pohodlný domek na břehu jezera u Fürstenwalde.

Samozřejmě ani Marcus Wolf nebyl jasnovidec.

Nemohl tušit, že v roce 1990 východní Německo přestane existovat, že Mielke a Honecker budou zapuzeni v nemilosti, že on sám půjde do důchodu a začne za tučný

honorář sepisovat své paměti a že Erdmute Keppelová stráví podzim života na místě o poznání méně příjemném ne ž byteček u Fürstenwalde, toti ž v západoněmecké věznici.

Majorka Vanavská vzhlédla.

„Má sestru,“ odtušila.

„Ano,“ kývl Wolf. „Myslíte, že by něco mohla vědět?“

„Je to střelba naslepo,“ řekla Ruska. „Kdybych se k ní mohla dostat a promluvit si s ní…“

„Zkuste od svých nadřízených získat povolení,“ vybídl ji vlídně Wolf. „Pro mě bohu žel nepracujete.“

„Ale jestli to vyjde, budu potřebovat krytí. A ani ruské, ani východoněmecké.“

Wolf skromně pokrčil rameny. „Mám nachystaných pár ,legend‘. Samozřejmě. To patří k našemu podivnému řemeslu.“

Linka polských aerolinií LOT 104 do Londýna měla na letišti v Berlíně-Schönefeldu mezipřistání v deset dopoledne. Deset minut ji zdr želi, aby majorka Vanavská stihla nastoupit. Wolf správně poukázal na to, že její němčina je dobrá, ale ne dost, aby jí to prošlo. Ale v Londýně potká jen pomálu lidí, kteří budou umět polsky.

Dostala papíry polské učitelky, která letí navštívit příbuzné.

Bude to vypadat pravděpodobně, proto že v Polsku je přece jen podstatně liberálnější re žim.

Polské letadlo přistálo v Londýně v jedenáct, proto že díky posunu o jedno časové pásmo získalo hodinu.

Majorka Vanavská prošla pasovou a celní kontrolou za půl hodinky, pak si dvakrát zavolala z telefonní budky v hale před terminálem číslo dvě a odjela taxíkem do londýnské čtvrti, které se říká Primrose Hill.

Telefon na psacím stole Sama McCreadyho zacvrlikal v poledne. Sotva odlo žil sluchátko; zase u ž mluvil s Cheltenhamem. Odpověď stejná pořád nic. Osmačtyřicet hodin a Morenz je stále na útěku. Teď mu zavolal šéf oddělení pro členské státy NATO, který seděl o pár pater ní ž.

„V ranní dodávce byla jedna zprávička,“ oznámil mu.

„Mo žná to k ničemu není; kdy ž tak do zahoď. Já ti to ka ždopádně nechávám po poslíčkovi zanést nahoru.“

Zpráva dorazila pět minut poté. Kdy ž ji McCready spatřil a všiml si jejího načasování, nahlas zaklel.

Za obvyklých okolností účinkuje pravidlo tajných slu žeb, že co znát nemusíš, raději také neznej, ke všeobecné spokojenosti. Kdo nějakou informaci nepotřebuje k tomu, aby udělal, co udělat má, tomu ji nedají. Tím je zajištěno, že kdy ž dojde k úniku ať u ž úmyslnému nebo zaviněnému tím, že si někdo pustí jazyk na špacír škody jsou snesitelné. Někdy ale pravidlo má přesně opačný dopad.

Někdy si lidé nepředají právě tu drobounkou informaci,

která by mohla všechno změnit, proto že si všichni mysleli, že není nezbytná.

Odposlechová stanice Archimédes v Harzu i ti lidé, kteří v Cheltenhamu monitorovali východní Německo, dostali rozkaz předat okam žitě McCreadymu všechno, co získají. Klíčovými slovy, která měla vést k okam žité předávce, byla jména Grauber a Morenz. Nikoho ale nenapadlo upozornit ty, kdo naslouchali výměnám diplomatických a vojenských zpráv mezi Spojenci, aby McCreadymu předali všechno, co zachytí.

Zpráva, kterou dr žel v ruce, byla vyslána ve středu odpoledne, v šestnáct dvacet dva. Psalo se v ní: Od: Hermann

Pro: Fietzau

Velmi naléhavé. Spojte se s pí A. Farquarsonovou, roz.

Morenzovou, zřejmě bytem Londýn stop Zeptejte se, jestli poslední čtyři dny viděla svého bratra nebo jestli se jí ozval konec.

Nikdy mi neřekl, že má sestru v Londýně. Nikdy mi neřekl, že vůbec nějakou sestru má, říkal si McCready. A napadlo ho, co všechno ze své minulosti mu ještě přítel Bruno zatajil. Vytáhl z police telefonní seznam a podíval se na jméno Farquarson.

Naštěstí není nijak zvlášť rozšířené. Se Smithy by to byla jiná. V seznamu bylo Farquarsonů obou pohlaví čtrnáct, ale žádná „paní A. Farquarsonová“. Z prvních sedmi pět řeklo, že o žádné paní A. Farquarsonové nevědí. Dva to nebrali. U osmého měl štěstí; v seznamu byl Robert Farquarson. Vzala to nějaká žena.

„Ano, jsem Farquarsonová.“

že by neznatelný německý přízvuk?

„Paní A. Farquarsonová?“

„Ano.“ Trochu jako by ji to vylekalo.

„Promiňte, že vás ruším, paní Farquarsonová. Jsem z imigračního, dělám na Heathrow. Nemáte náhodou bratra, který se jmenuje Bruno Morenz?“

Dlouhá odmlka.

„On je u vás? Na Heathrow?“

„To nejsem oprávněn sdělit, paní. Pokud ovšem nejste jeho sestra.“

„Ano, jsem Adelheid Farquarsonová. Bruno Morenz je můj bratr. Mů žu s ním mluvit?“

„Obávám se, že v téhle chvíli ne. Budete doma řekněme tak za patnáct minut? Je to velmi důle žité.“

„Ano, budu tady.“

McCready si v autoparku objednal vůz s řidičem a řítil se dolů.

Byl to veliký ateliérový byt v nejvyšším patře rozlo žité edvardovské vily stojící kousek stranou u Regent’s Park Road. Došel k ní a zazvonil. Paní Farquarsonová mu přišla otevřít v malířském plášti a zavedla ho do bytu, kde byla spousta obrazů na stojanech a skic poházených po zemi.

Byla to hezká žena, teď u ž šedovlasá jako její bratr.

McCready odhadl, že jí táhne na šedesátku, tak že je starší ne ž Bruno. Shodila z židle nějaké věci, aby si mohl sednout, a klidně se mu zadívala do očí. McCready si všiml, že na blízkém stolku stojí dva šálky od kávy. Oba byly prázdné.

Kdy ž si paní Farquarsonová sedala, na jeden si pokradmu sáhl. Byl ještě teplý.

„Co pro vás mů žu udělat, pane…“

„Jones. Mů žu se vás zeptat na vašeho bratra, pana Bruna Morenze?“

„Proč?“

„Jde o agendu imigračního úřadu.“

„Vy mi l žete, pane Jonesi.“

„Myslíte?“

„Ano. Můj bratr sem nepřiletěl. A i kdyby po tom zatou žil, neměl by s britským imigračním úřadem žádné problémy. Je to západoněmecký občan. Vy jste policista?“

„Ne, paní Farquarsonová. Zato jsem Brunův přítel. U ž

mnoho let. Hodně jsme toho spolu pro žili. Prosím vás, abyste tomu věřila, prostě proto, že to je pravda.“

„Je v maléru, viďte?“

„Ano, obávám se, že ano. Jestli to půjde, pokusím se mu pomoct. Není to snadné.“

„Co udělal?“

„Vypadá to, že v Kolíně nad Rýnem zabil svou milenku. A utekl. Poslal mi vzkaz. že prý to nechtěl udělat.

A pak zmizel.“

Vstala, došla k oknu a zadívala se na park pokrytý pozdně podzimním listím.

„Bruno, ty blázne. Můj nešťastný vyděšený Bruno.“

Otočila se a podívala se na něj.

„Včera dopoledne tu byl člověk ze západoněmeckého velvyslanectví. Volal u ž předtím, ve středu večer, ale nebyla jsem doma. Neřekl mi to, co vy, jen se ptal, jestli se mi Bruno neozval. Neozval se. Tak že nepomů žu ani vám, pane Jonesi. Nejspíš toho víte víc ne ž já, kdy ž vám poslal vzkaz.

Víte, kam odjel?“

„To je ta potí ž. Myslím, že překročil hranice. Je ve východním Německu. Někde v okolí Výmaru. Snad u přátel.

Ale co já vím, nikdy v životě v tom kraji ani nebyl.“

Zatvářila se zmateně. „Co tím myslíte? Dva roky tam přece žil.“

McCready udr žel nehybný výraz, ale zdrtilo ho to.

„Promiňte. To jsem netušil. Nikdy mi to neřekl.“

„No ovšem. Nenáviděl to tam. Byly to nejhorší dva roky jeho života. Nikdy o tom nemluvil.“

„Já jsem myslel, že jste se narodili a vyrůstali v Hamburku.“

„Jistě, a ž do roku 1943. Pak ale Hamburk pobořilo britské letectvo. Obrovský nálet a po žár. O tom jste neslyšel?“

McCready přikývl. Královské letectvo svrhlo na střed města tolik pum, že vypukly nezvládnutelné po žáry. Oheň vysál všechen kyslík i z okolních čtvrtí, a ž nakonec vzniklo takové běsnící peklo, že ocel tekla jako voda a beton vybuchoval jako bomby. Ohnivý vír se přehnal městem a kudy prošel, všechno zmizelo.

„Tu noc jsme s Brunem osiřeli.“ Odmlčela se a strnule se dívala, ne snad na McCreadyho, ale skrz něj, jako by znovu viděla plameny zuřící v jejím rodném městě, plameny, které se žehly na popel její rodiče, kamarády, spolu žáky, které zničily všechny význačné body jejího života. Po několika vteřinách se vytrhla ze zamyšlení a tichým hlasem, ve kterém se stále dr žel maličký zbytek německého přízvuku, vyprávěla dál.

„Kdy ž bylo po všem, postaraly se o nás úřady.

Evakuovali nás. Mně bylo patnáct, Brunovi deset. Roztrhli nás od sebe. Mě přidělili k jedné rodině kousek od Göttingenu. Bruna poslali k Výmaru k jednomu rolníkovi.

Po válce jsem ho hledala a díky pomoci Červeného kří že jsme se zase sešli. Vrátili jsme se do Hamburku. Starala jsem se o něj. Ale o Výmaru skoro nemluvil. Začala jsem

dělat v jídelně britské NAAFI, abych Bruna u živila. Byla to hrozně tě žká doba, víte?“

McCready přikývl. „Ano. Promiňte.“

Pokrčila rameny. „Co chcete, válka. A v roce 1947

jsem se seznámila s jedním britským ser žantem. Jmenoval se Robert Farquarson. Vzali jsme se a přestěhovali jsme se sem. Zemřel před osmi lety. V roce 1948, kdy ž jsme odjeli z Hamburku, si Bruno našel učňovský poměr s ubytováním u firmy vyrábějící optické sklo. Od té doby jsem ho viděla snad jen třikrát nebo čtyřikrát a za posledních deset let ani jednou.“

„Tohle jste řekla tomu člověku z ambasády?“

„Panu Fietzauovi? Ne, ten se mě na Brunovo dětství neptal. Ale řekla jsem to té paní.“

„Paní?“

„Odešla sotva před hodinou. Byla z penzijního oddělení.“

„Z penzijního?“

„Ano. že prý Bruno pořád pracuje v optickém skle, pro nějakou firmu BKI ve Würzburku. Ale BKI údajně patří britské firmě Pilkington Glass, a jak se Brunovi blí ží nárok na penzi, potřebují doplnit jeho životopis, aby to bylo zcela jasné. Ona nebyla od Brunova zaměstnatele?“

„Pochybuji. Nejspíš od západoněmecké policie.

Obávám se, že i oni Bruna hledají, ale ne aby mu pomohli.“

„To je mi líto. Asi jsem se chovala moc hloupě.“

„Nemohla jste nic tušit, paní Farquarsonová. Mluvila anglicky?“

„Ano, bezchybně. Ale měla slaboučký přízvuk snad polský.“

McCready neměl žádné pochybnosti o tom, odkud ta žena přijela. Lidí, kteří pořádají hon na Bruna Morenze, je víc, ba je jich hodně, ale jen McCready a ještě jedna skupina lidí ví o firmě BKI z Würzburku. Vstal.

„Prosím, soustřeďte se na to málo, co tehdy po válce říkal. Napadá vás někdo, kdokoli, u koho by mohl v nouzi hledat útočiště?“

Hluboce a na dlouho se zamyslela.

„Zmiňoval se o jednom jménu, šlo o někoho, kdo na něj byl hodný. Jeho učitelka ze základní školy. Slečna…

sakra… slečna Neubergová. Ne, teď jsem si vzpomněla, slečna Neumannová. No ovšem, Neumannová. Ale ta u ž

bude určitě po smrti. Je to čtyřicet let.“

„Ještě poslední věc, paní Farquarsonová. Tohle jste taky řekla té ženě ze sklářské firmy?“

„Ne, na to jsem si vzpomněla a ž teď. Jenom jsem jí pověděla, že Bruno kdysi pro žil na umístěnku dva roky na statku asi tak patnáct kilometrů od Výmaru.“

Kdy ž se McCready vrátil do Century House, půjčil si z Východoněmeckého oddělení výmarský telefonní seznam.

Neumannů a Neumannových tu byla fůra, ale zkratku Frl

jako slečna měla před jménem jen jedna. Stará panna.

Kdyby to byla mladší neprovdaná žena, neměla by vlastní byt a telefon, aspoň ve východním Německu rozhodně ne.

Ale starší neprovdaná žena, která se sama živila, ta by mohla. Je to výstřel naslepo, naprosto naslepo. Mohl by po žádat jednoho z agentů v terénu, které má Východoněmecké oddělení za čárou, aby jí zavolal. Jen že Stasi je všude a kdejaká linka je napíchnutá. Prostá otázka, jestli paní Neumannová měla kdysi žáka jménem Morenz a jestli se u ní náhodou neukázal, by mohla všechno zničit.

A tak si zašel do oddělení agentury, které mělo na starosti výrobu velice nepravých průkazů toto žnosti. Zavolal si na British Airways, ale nemohli mu pomoct.

Zato Lufthansa ano. Ve čtvrt na šest letí jejich stroj do Hannoveru. Po žádal Denise Gaunta, aby ho zase zavezl na Heathrow.

Jak říká jeden skotský básník, ty nejlepší plány lidí i myší někdy skončí tak, že co z nich vzejde, ani pes by ne žral. Letadlo polských aerolinií mířící z Londýna zpět do Varšavy s mezipřistáním ve východním Berlíně mělo vzletět v půl čtvrté. Jen že kdy ž pilot zapnul letové systémy, rozsvítila se rudá kontrolka. Ukázalo se, že to je jen vadný solenoid, ale odlet se zpozdil a ž do šesté. Majorka Ludmila Vanavská se v odletové hale podívala na obrazovku s

informacemi, dozvěděla se, že let bude „z technických důvodů opo žděn“, tiše zaklela a znovu se začetla do knihy.

McCready u ž byl na odchodu, kdy ž tu telefon v jeho kanceláři zazvonil. Zaváhal, jestli to má vzít nebo ne, a rozhodl se, že ano. Mohlo by to být důle žité. Jen že to byl Edwards.

„Same, mluvil jsem s někým z papírů. Poslechni, Same, nemáš a to podtrhuji rozhodně nemáš moje svolení k výletu do východního Německa. Je to jasné?“

„Naprosto, Timothy. Jasnější to být nemů že.“

„To je dobře,“ řekl šéfův zástupce a polo žil telefon.

Gaunt slyšel všechno, co hlas na druhém konci linky říkal.

McCready kdysi začínal stejně jako Gaunt. Ten do oddělení přišel teprve před pů1 rokem, ale u ž prokázal, že je velmi schopný, spolehlivý a že umí dr žet jazyk za zuby.

Ale kdy ž se vymanili z kruhového objezdu na Hogarthově, v hustém pátečním provozu porušili nejedno pravidlo a blí žili se k Heathrow, rozhodl se Gaunt, že teď by přece jen něco říct mohl.

„Same, já vím, že u ž jsi byl na víc hnusných místech ne ž prst soudního patologa, ale ve východním Německu na tebe mají pifku a šéf ti zakázal se tam vracet.“

„Zakázal,“ souhlasil McCready. „Ale nezabránil.“

Kdy ž rychle rázoval odletovou halou terminálu číslo dvě, aby chytil let Lufthansy do Hannoveru, nevěnoval ani

pohled elegantní mladé ženě s jasně plavými vlasy a pronikavým pohledem, která seděla pár metrů od něj a četla si. A ona si zase vůbec nevšimla toho středně vysokého, mírně ošuntěle vyhlí žejícího mu že s řídnoucími hnědými vlasy a v šedém plášti, který prokráčel kolem ní.

McCreadyho linka odletěla včas a přistála v Hannoveru v osm místního času. Letadlo s majorkou Vanavskou vyrazilo a ž v šest a na letiště v Berlíně-Schönefeldu doletělo v devět. McCready si pronajal auto a jel přes Hildesheim a Salzgitter ke svému cíli, který se nacházel v lesích za Goslarem. Vanavskou čekal vůz KGB, který ji odvezl na Normanenstrasse číslo 22. Musela na pohovor čekat dvě hodiny, proto že plukovník Voss byl na koberečku u soudruha ministra Ericha Mielkeho.

McCready u ž svému hostiteli zavolal z Londýna, tak že byl očekáván. Ten mu ž jej přivítal před vchodem do svého působivého příbytku, luxusně přestavěné lovecké chaty stojící na sva žitém terénu, odkud bylo za dne přes dlouhé údolí zarostlé jehličnany vidět hodně do dálky. Ani ne osm kilometrů odsud v šeru poblikávala světla Goslaru. Kdyby se u ž nešeřilo, McCready by býval mohl vidět daleko na východě, na osamělém harckém kopci, střechu vysoké vě že.

Někdo by se mohl mylně domnívat, že jde o lovecký posed, ale nebylo tomu tak. Tuhle vě ž postavili pro lov, ale ne na kance na živé lidi. Mu ž, kterého McCready přijel navštívit,

se rozhodl, že přepychový důchod bude trávit na dohled právě té hranice, díky ní ž svého času nabyl bohatství.

McCready se nechal uvést do dřevem oblo ženého obývacího pokoje, na jeho ž stěnách visely hlavy kanců a paro ží různé vysoké, a myslel na to, jak se jeho hostitel za ta léta změnil. V kamenném krbu vesele popraskával oheň; u ž

teď, počátkem září, bývá výš v kopcích po večerech chladno.

Mu ž, který jej přivítal, ztloustl; kdysi vycepované tělo se zaoblilo. Pořád je ovšem pomenší a díky kulaté rů žové tvářičce a vlně vlasů světlých jako chumel cukrové vaty vypadá neškodněji ne ž kdy předtím. Ovšem jen ne ž se mu podíváte do očí. Do vychytralých, mazaných očí, je ž toho viděly a ž příliš mnoho, je ž se dívaly, jak jejich majitel uzavírá spoustu úmluv o životě a smrti; očí člověka, který žil ve stoce a který to pře žil. Očí zlobivého dítěte studené války, mu že, který kdysi býval nekorunovaným vládcem berlínského podsvětí.

A po dvacet let, od vybudování Berlínské zdi v roce 1961 a ž do roku 1971, kdy odešel na odpočinek, působil Andre Kurzlinger jako Grenzgänger; doslova „hraniční chodec“, mu ž, který přechází přes hranici. Právě Zdi vděčil za své bohatství. Ne ž byla postavena, těm východním Němcům, kteří chtěli utéct do západního Německa, stačilo jet do východního Berlína a pak dojít pěšky do západní části města. Ale v noci na 21. srpna roku 1961 zapadly na sebe

veliké betonové dílce a Berlín se stal rozděleným městem.

Mnozí lidé se sna žili dostat i přes Zeď a některým se to podařilo. Další nešťastníky odvlekli zpátky a poslali na dlouho do vězení. A ještě jiní dostali nahoře na ostnatém drátu dávku z kulometu a viseli tam a ž do rána jako sta žené králičí ko žky. Pro většinu lidí byl ale přechod Zdi jednorázovým dobrodru žstvím. Pro Kurzlingera, gangstera, který se do té doby pohyboval na berlínských černých trzích, se z toho stala profese.

Dostával lidi ven za peníze. Přecházel hranice v různých převlecích, posílal místo sebe jiné, vyjednával cenu.

Někteří platili ve východních markách a byly to hodně vysoké sumy. Kurzlinger za „ostmarky“ kupoval ve východním Berlíně jediné tři opravdu kvalitní druhy zbo ží: maďarské tašky a kufry z vepřovice, české dlouhohrající desky s vá žnou hudbou a kubánské doutníky. Všechno to bylo tak levné, že Kurzlinger nehorázně vydělával, i kdy ž

přičetl náklady na propašování zbo ží za hranice.

S jinými uprchlíky uzavřel smlouvu, že mu zaplatí v západních markách, a ž se dostanou na Západ a najdou si práci. Jen málokdo mu pak odmítl zaplatit. Kurzlinger vybíral dluhy pečlivě; zaměstnával několik svalnatých společníků, aby měl jistotu, že ho nikdo nepřeveze.

Šuškalo se, že pracuje pro západní tajné slu žby. Nebyla to pravda, jen občas někoho dostal ven na zakázku od CIA nebo SIS. A také se šuškalo, že je jedna ruka se Stasi nebo s

KGB; to bylo vysoce nepravděpodobné, proto že napáchal východnímu Německu a ž příliš škod. Jistě ale podplatil víc pohraničníků a komunistických ouřadů, ne ž aby si to mohl všechno pamatovat. Říkalo se, že podplatitelného úředníka vyčenichá na sto honů.

Jeho pašalíkem byl sice Berlín, ale měl zástoje i po celé hranici mezi východním a západním Německem, která se táhla od Baltu a ž k Československu. Kdy ž konečně odešel se slušným majetečkem na odpočinek, rozhodl se, že se neusadí v Západním Berlíně, ale v západním Německu.

Přesto se hranice tak docela vzdát nedokázal. Jeho sídlo bylo jen osm kilometrů od ní v Harzu.

„No ne, sám pan McCready. Same, kamaráde, dlouho ses neukázal.“

Stál zády ke krbu v semišovém domácím župánku jako dokonalý obraz ctihodného pána na penzi. Vůbec nepřipomínal to dítě ulice, toho kluka s pohledem divoké šelmy, který se v roce 1945 objevil někde uprostřed trosek a začal prodávat americkým vojákům holky za cigarety Lucky Strike. „Ty u ž jsi taky v důchodu?“ zeptal se.

„Nejsem, Andre. Pořád si musím vydělávat na chleba.

Nejsem tak chytrý jako ty, chápeš.“

To se Kurzlingerovi líbilo. Stiskl tlačítko zvonku a sluha přinesl jiskřivé moselské v křišťálových sklenkách.

„Tak že,“ začal Kurzlinger a díval se skrz víno na plameny, „co mů že starý pán jako já udělat pro všemocnou špioná žní slu žbu Jejího Veličenstva?“

McCready mu to pověděl. Starší mu ž se dál upřeně díval do ohně, ale našpulil rty a začal vrtět hlavou.

„Jen že já jsem ze hry venku, Same. Jsem na penzi.

Dávají mi teď pokoj. Myslím obě strany. Ale víš přece, že mě varovali, ostatně mám dojem, že tebe taky. Jestli zase začnu, přijdou si pro mě. Rychlý zásah, výpad přes hranici a před svítáním zase zpátky. Dostali by mě přímo tady doma.

Myslejí to vá žně. Je ti přece jasné, že svého času jsem jim nadělal dost škody.“

„To jistě,“ souhlasil McCready.

„A taky se časy změnily. Kdysi v Berlíně, prosím.

Mohl bych tě přes čáru dostat. Dokonce i na venkově jsem měl svoje králičí stezičky. Ale ty všechny postupně objevili.

Uzavřeli. Místo min, které jsem odpojil, dali nové.

Pohraničníky, které jsem podmázl, někam přelo žili. Sám víš, že na téhle hranici je nikdy nenechávají dlouho. Pořád je přesouvají sem tam. Moje kontakty dávno vychladly. Je pozdě.“

„Já přes čáru musím,“ řekl McCready zvolna, „proto že tam někoho mám. Je nemocný, hodně nemocný. A kdyby se mi podařilo dostat ho ven, nejspíš tím zničím kariéru jednomu pánovi, co šéfuje Abteilungu II. Jmenuje se Otto Voss.“

Kurzlinger se nepohnul, ale oči měl najednou jako dva kousky ledu. McCready věděl, že před lety míval Andre přítele.

Opravdu

velmi

blízkého

přítele,

snad

nejdůvěrnějšího, jakého kdy měl. Toho mu že chytili, kdy ž

přecházel přes Zeď. Později se říkalo, že zdvihl ruce. Voss jej přesto dal zastřelit. Nejdřív mu prostříleli kolenní čéšky, pak oba lokty a ramena. Nakonec dostal zásah do břicha.

Všechno kulky s tupým hrotem.

„Pojď, dáme si něco k jídlu,“ ozval se Kurzlinger.

„Představím ti svého syna.“

Hezký, světlovlasý, asi tak třicetiletý mladík, který s nimi seděl u stolu, samozřejmě Kurzlingerovým synem nebyl. Převaděč jej úředně přijal za svého. Starší mu ž jej co chvíli obdařoval úsměvem a adoptivní syn se na něj díval se značnou dávkou obdivu a zbo žňování.

„Přivedl jsem sem Siegfreida z Východu,“ prohodil Kurzlinger. „Neměl kam jít, tak… tak teď žije u mě.“

McCready nepřestal jíst. Tušil, že se toho dozví ještě víc.

„Slyšel jsi někdy o Arbeitsgruppe Grenzen?“ nadhodil Kurzlinger, kdy ž u ž jedli místo dezertu hroznové víno.

McCready věděl, o co jde. Pohraniční pracovní skupina. Hluboko ve struktuře MfS, mimo všechny Abteilungy, odbory očíslované římskými ciframi, byla nepočetná jednotka velmi bizarního určení.

Kdy ž Marcus Wolf potřeboval propašovat na Západ agenta, většinou jej poslal přes neutrální zemi v ní agent přijal novou krycí legendu. Někdy ale MfS nebo HVA potřebovaly dostat někoho přes čáru načerno. Aby to bylo mo žné, prorazili východní Němci králičí stezku z Východu na Západ ve vlastních obranných liniích. Většina tajných cest ovšem vznikala tak, že je prorazili zvenčí, aby se z Východu na Západ dostali lidé, kteří to měli zakázáno. Kdy ž

ale v MfS potřebovali podobnou únikovou cestu pro své účely, pou žívali odborníky z Arbeitsgruppe Grenzen. Tihle in ženýři pracovali v noci (proto že západoněmecké pohraniční jednotky také pozorovaly hranice), podhrabali se pod ostnatými dráty, vybudovali úzký průchod minovým polem a pak zmizeli, ani ž bylo poznat, že tu byli.

Pořád ještě zbýval dvousetmetrový holý prostor, kterému se říkávalo střelnice a kde by skutečný uprchlík byl nejspíš nalezen reflektory a rozstřílen z kulometů. A nakonec, na západní straně, plot. Ten Arbeitsgruppe Grenzen nechávala nedotčený, jen pro agenta prostřihla díru a po jeho průchodu ji zase vyspravila. V těch nocích. kdy někoho dostávali na Západ, se reflektory čirou náhodou nedívaly a holá prostora nebyla tak docela holá, ale zarostlá travou, hlavně koncem léta. Tráva se do rána vzpamatovala a nezbyly žádné stopy po tom, že tudy někdo proběhl.

Kdy ž tohle východní Němci provozovali, zajistili si spolupráci vlastních pohraničníků. Dostat se dovnitř ale

bude něco jiného; při tom s ním nikdo spolupracovat nebude.

„Siegfried kdysi pro Arbeitsgruppe Grenzen dělal,“

vysvětlil Kurzlinger. „Ne ž utekl jednou z vlastních stezek.

Tu samozřejmě Stasi okam žitě uzavřela. Siegfriede, tady náš přítel potřebuje přes čáru. Mů žeš mu pomoct?“

McCready usoudil, že svého člověka odhadl správně.

Kurzlinger nenávidí Vosse za to, co udělal a jeho touha pomstít se za zavra žděného milence je velmi silná.

Siegfried chvilku přemítal.

„Jedna cesta tam bývala,“ řekl konečně. „Udělal jsem ji já sám. Chtěl jsem po ní utéct, tak že jsem ji nenahlásil. Pak se ale věci vyvinuly tak, že jsem se přece jen dostal ven jinudy.“

„Kde to je?“ chtěl vědět McCready.

„Nedaleko odsud,“ řekl Siegfried. „Mezi Bad Sachsa a Ellrichem.“

Došel pro mapu a ukázal mu dvě městečka v ji žním cípu Harzu. Bad Sachsa v západním Německu, Ellrich ve východním.

„Mů žu vidět ty papíry, které chceš pou žít?“ po žádal Kurzlinger. McCready mu je podal. Prohlédl si je i Siegfried. „Jsou dobré,“ odtušil.

„Ve kterou denní dobu to bude nejlepší?“ zeptal se McCready.

„Ve čtyři ráno. Před svítáním. To je největší tma a strá žní jsou u ž unavení. Pročesávají holinu míň často. Pro případ, že by nás reflektory přece jen zachytily, budeme potřebovat maskovací mundúry. Ty nás mů žou zachránit.“

Probírali podrobnosti ještě asi hodinu.

„Chápejte, pane McCready,“ vysvětloval Siegfried, „je to u ž pět let. Nemusím si přesně vzpomenout, kde to je. Na místě, kde jsem vyrobil průchod minovým polem, jsem nechal rybářský vlasec. Nemusí se mi povést ho najít. A jestli ho nenajdu, vracíme se. Vlézt do minového pole a nevědět, kde je průchod, to je jistá smrt. Nebo moji někdejší kolegové mohli stezku objevit a uzavřít. V tom případě jdeme taky zpátky pokud to ještě půjde.“

„Chápu,“ kývl McCready. „Jsem vám velmi vděčný.“

Siegfried a McCready vyrazili v jednu hodinu, proto že je čekaly dvě hodiny pomalé jízdy horami. Kurzlinger stál u hlavních dveří.

„Dávej mi na mého chlapce pozor,“ řekl tiše McCreadymu. „Stejně to dělám jen kvůli jinému, co mi ho kdysi dávno Voss vzal.“

„Jestli projdete,“ vykládal Siegfried za jízdy, „máte to deset kilometrů do Nordhausenu. Vyhněte se Ellrichu, v městečku jsou pohraničníci a psi by se rozštěkali. Z

Nordhausenu jeďte vlakem na jih, do Erfurtu, a pak

autobusem do Výmaru. Ve vlaku i v autobuse pojedou dělníci.“

Nenápadně projeli spícím městečkem Bad Sachsa a auto odstavili na jeho okraji. Siegfried chvíli ve tmě stál s kompasem a tu žkovou baterkou. Kdy ž našel správný směr, zmizel východním směrem do borového lesa. McCready šel za ním.

Čtyři hodiny před tím se majorka Vanavská setkala s plukovníkem Vossem v jeho kanceláři.

„Jeho sestra tvrdí, že je jedno místo ve Výmaru, kde by se mohl ukrýt.“

Vysvětlila mu, že Bruna Morenze do toho kraje evakuovali za války.

„Statek?“ ošíval se Voss. „Který statek? V té oblasti jsou jich stovky.“

„Jméno neznala. Jen věděla, že to bylo ani ne patnáct kilometrů od samotného Výmaru. Obkličte ho, soudruhu plukovníku. Povolejte vojsko. Dostanete ho ještě dneska.“

Plukovník Voss zavolal do odboru XIII, který se staral o rozvědnou a bezpečnostní činnost v „lidové“ armádě, NVA. Ve štábu jednotky NVA sídlící v Karlshorstu se rozdrnčely telefony a ještě před úsvitem vyrazily na jih k Výmaru náklaďáky.

„Kruh je uzavřen,“ řekl jí Voss o půlnoci. „Vojáci vyrazí zevnitř, z Výmaru, a budou pročesávat jednotlivé

sektory. Prohledají ka ždý statek, stodolu, dřevník, kůlnu, ka ždý prasečí chlívek, dokud nedorazí k okraji patnáctikilometrového kruhu. Jen doufám, že máte pravdu, soudru žko majorko. U ž se do toho zapojilo trochu moc lidí.“

Nad ránem Voss vyjel ve svém osobním autě na jih.

Doprovázela ho i majorka Vanavská. Zátah měl začít za svítání.

6

Siegfried le žel na břiše na okraji lesa a prohlí žel si tmavé obrysy jiného lesa, který byl tři sta metrů od něj, a tudí ž u ž ve východním Německu. McCready le žel vedle něj.

Byla sobota, tři hodiny ráno.

Před pěti lety, také za tmy, vyrobil Siegfried tenhle průchod; tehdy začal od kořenů obzvlášť vysoké borovice na východní straně a mířil k jasně bílému balvanu vysoko na svahu na západní straně. A to byla potí ž, proto že v ždycky počítal, že balvan z východu snadno najde, a ž se v předranním světle matně zaleskne. Nepředvídal, že by ho

někdy musel hledat ze druhé strany. A teď je balvan vysoko nad ním a cloní jej stromy. Vidět bude teprve z míst, která u ž jsou hluboko v zemi nikoho. Odhadl směr nejlépe, jak dokázal, a pak se přeplazil přes posledních pár metrů

západoněmeckého území a začal opatrně stříhat pletivo.

Kdy ž Siegfried prostříhal díru, McCready zezadu uviděl, jak zdvihl ruku a kyne mu. Vyplazil se ze skrytu k plotu. Po celých těch pět minut pozoroval strá žní ví žky východoněmeckých pohraničníků a díval se, jak po kraji přejí ždějí světla jejich reflektorů. Siegfried vybral místo dobře v polovině vzdálenosti mezi dvěma ví žkami. A k tomu dostali dáreček od osudu naproti přes minové pole borovice o pár decimetrů porostly a jeden z reflektorů teď větve zčásti odstínily. Na podzim zase přijdou vojáci s pilami a provedou stromům menší chirurgický zákrok, ale teď to ještě nestihli.

Druhý reflektor na místa, kudy hodlali projít, dosáhl, ale jeho obsluha zřejmě byla unavená nebo znuděná, proto že zhasínal na celé minuty. A kdy ž se znovu rozsvítil, v ždycky mířil na opačnou stranu. Pak přejel k nim, zase zpátky a znovu zhasl. Jestli to voják, který jej ovládá, vydr ží dělat takhle dál, budou v ždycky pár vteřin dopředu varováni, že se k nim světlo blí ží.

Siegfried trhl hlavou a prolezl dírou v oplocení.

McCready se plazil za ním a táhl za sebou jutový pytel.

Němec se otočil a narafičil vystři žený kus pletiva zpátky na

místo. Nikdo si toho nevšimne, leda úplně zblízka, a strá žní nikdy nechodí na holinu kontrolovat oplocení, leda by si kvůli něčemu jinému všimli, že někdo pronikl k nim. Ani oni nemají moc rádi minová pole.

Svádělo to pokusit se těch sto metrů holé země přeběhnout, proto že pruh půdy byl teď hustě porostlý a občas ze trávy vyrá žely i vysoké trsy rákosu, bodláků a kopřiv. Ale mohly by tam být i nástra žné dráty, které spustí poplach. Bude bezpečnější to přeplazit. A tak se plí žili. V

polovině vzdálenosti byli před reflektorem vlevo zastíněni stromy, ale ten vpravo se najednou rozsvítil. Oba strnuli a tiskli se v zelených kombinézách tvářemi k zemi. Měli začerněné obličeje a ruce, Siegfried leštidlem na boty, McCready jen ohořelým korkem, proto že ten půjde na druhé straně snadněji smýt.

Bledé světlo přes ně přejelo, zakolísalo, kousek se vrátilo a pak pokračovalo. O deset metrů dál našel Siegfried nástra žný drát a kývl na McCreadyho, ať se proplazí kolem něj. Za dalších čtyřicet metrů se dostali na okraj minového pole. Tady u ž bodláky a jiný plevel rostly do výše prsou. V

minovém poli se nikdo nepokoušel sekat.

Němec se ohlédl. I McCready uviděl vysoko nad stromy bílý balvan, byl jako bledší skvrnka na tmavém pozadí borového lesa. Siegfried otočil hlavu a hledal naproti balvanu obrovskou borovici. Stála deset metrů napravo od směru, který zvolili. Znovu se začal plazit, tentokrát podél

okraje minového pole. Pak se zastavil a začal kolem sebe ve vysoké trávě opatrně šátrat. Po dvou minutách McCready uslyšel spokojené zasyknutí. Siegfried chytil vlasec mezi ukazovák a palec. Jemně zatáhl. Kdyby byl vlasec na druhém konci volný, je jejich výprava u konce. Vlasec se napnul a dr žel.

„Teď se ho dr ž,“ zašeptal Siegfried. „Zavede tě skrz minové pole k tunelu pod ostnatým drátem. Průchod je jenom půl metru široký. Kdy půjdeš zpátky?“

„Do čtyřiadvaceti hodin,“ řekl McCready. „Nejvýš do osmačtyřiceti. Potom toho mů žeš nechat. Nevrátím se. Ne ž

se pokusím přejít, bliknu od paty velké borovice. Otevři mi díru v plotě.“

Vplazil se do minového pole a tráva a plevel ho nezakrývaly tak docela, jak by si přál. Siegfried si počkal, a ž

přes něj znovu přejede světlo reflektoru, a pak se odplazil zpátky na Západ.

McCready postupoval vpřed mezi minami a nechával se vést nylonovým vlascem. Občas jej zkoušel, jestli pořád dr ží pevně. Věděl, že žádné miny by nespatřil. Tady nejsou veliké ploché nálo že, které vyhodí do vzduchu celý náklaďák. Tohle jsou malé protipěchotní miny z umělé hmoty, které se nedají odhalit detektory kovu, jak se o to marně pokoušeli uprchlíci. Miny jsou zahrabané a spouští je tlak. Kdy ž přeběhne králík nebo liška, neexplodují, ale na

váhu lidského těla u ž zareagují. A jsou dost brizantní, aby vám utrhly nohu, vyrvaly vnitřnosti nebo udělaly díru do hrudníku. Často nezabijí hned a neúspěšný uprchlík zůstane le žet na místě a naříká celou noc dokud po východu slunce nepřijdou strá žní s plánem minového pole a nevyzvednou ho.

McCready spatřil, jak se před ním tyčí role ostnatého drátu podobné vlnám. Konec minového pole. Vlasec jej zavedl k mělké prohlubní před dráty. Převalil se na záda, nadzvedl dráty batohem a odstrčil se patami. Kousek po kousku se zasouval pod zátaras. Nad sebou viděl blýskající se čepele, které způsobují mnohem bolestivější zranění ne ž

obyčejný ostnatý drát.

Zátaras byl dlouhý deset metrů, ale tyčil se nad ním do dvouapůlmetrové výšky. Kdy ž McCready vylezl na východní straně, zjistil, že vlasec je připevněn ke kolíčku, který se málem vyviklal ze země. Ještě jednou zatáhnout povolil by úplně a bylo by po pokusu o přechod hranic.

Přikryl kolík vrstvou silných borových jehlic, zapamatoval si jeho polohu vzhledem k veliké borovici, podr žel si před sebou kompas a plazil se dál.

Plí žil se v úhlu devadesáti stupňů k zátarasu a konečně narazil na stezku. Tam si stáhl kombinézu, zamotal do ní kompas a oboje zahrabal pod jehličí deset metrů za okrajem lesa. Kdyby po stezce šli nějací psi, zahrabaný oděv nevyčenichají. Na kraji stezky ulomil ve výši hlavy větev a

nechal ji viset na odštípnuté kůře. Nikdo si toho nevšimne, jen on.

A ž se bude vracet, musí najít stezku a ulomenou větev a vyhrabat si kombinézu a kompas. Úhel dvě stě sedmdesát stupňů jej pak dovede zpátky k obrovské borovici. Otočil se a vydal se na východ. Při chůzi si všímal kdejakého orientačního bodu padlého stromu, hranice z polen, zákrut a zatáček. Po kilometru vyšel na silničku a uviděl před sebou vě žičku luteránského kostela v Ellrichu.

Podle rady se městečku vyhnul, vzal to přes pole se strništěm po pšenici a konečně, po osmi kilometrech, narazil na silnici do Nordhausenu. Bylo přesně pět hodin. Dr žel se na krajnici a byl připraven zapadnout do příkopu, kdyby se snad před ním nebo za ním objevilo auto. Doufal, že dál na jihu jeho ošoupaný dvouřadový kabát, manšestráky, vysoké boty a kšiltovka, které nosí kdejaký německý rolník, nezavdají příčinu k zevrubnější prohlídce. Tady ale jsou tak malé obce a vesničky, že ka ždý zná ka ždého. Netou žil čelit otázkám, kam má namířeno a ještě méně odkud přišel. Za zády měl jen Ellrich a hranice odnikud jinud přijít nemohl.

Za Nordhausenem se na něj usmálo štěstí. Za laťkovým plotem, u ztemnělého domu, stálo opřené o strom kolo. Bylo zarezlé, ale dalo se pou žít. Zvá žil, jestli je horší riziko, které podstoupí, kdy ž je sebere, nebo lepší výhoda, že se dostane k cíli rychleji ne ž po vlastních. Jestli na to, že se ztratilo, nepřijdou ještě půl hodiny, stojí to za to. Vzal si bicykl, sto

metrů jej vedl, pak naskočil a jel k nádra ží. Bylo pět minut před šestou. První vlak na Erfurt má vyjet za čtvrt hodiny.

Na nástupišti bylo několik desítek dělníků, kteří odsud dojí žděli na jih do práce. Koupil si lístek a nasedl. Byla to staromódní parní lokomotiva, ale vyjela včas. Byl zvyklý na nevalné výkony britských příměstských železnic a velmi to ocenil. Kolo si odlo žil do nákladního vagónu a usadil se na dřevěné lavici. Vlak stavěl ještě v Sonderhausenu, Greussenu a ve Straussfurtu. Do Erfurtu dosupěl v šest čtyřicet jedna. Vyzvedl si bicykl a šlapal po ulicích k východnímu okraji města, kde začíná státní silnice číslo sedm vedoucí do Výmaru.

Krátce po půl osmé, pár kilometrů východně od města, ho dojel traktor s valníkem. Za volantem seděl nějaký starý pán. Dovezl cukrovou řepu do Erfurtu a vracel se na statek.

Traktor zpomalil a pak zastavil.

„Steig mal rauf,“ překřičel řidič pochrchlávání vytlučeného motoru, ze kterého stoupal hustý černý dým.

McCready na něj vděčně zamával, hodil kolo na valník a vylezl si k němu. Kvůli rachocení motoru si nemohli povídat, co ž bylo dobře, proto že McCready mluvil německy sice plynně, ale neměl onen podivný přízvuk, který je vlastní Dolnímu Durynsku. Starý rolník se tak jako tak spokojil s tím, že o žu žlával vyhaslou fajfku a jel dál.

Patnáct kilometrů před Výmarem McCready uviděl bariéru.

Na silnici bylo vojáků několik desítek, další byli roztroušeni po poli na obě strany. Mezi stonky kukuřice zahlédl přílby. Doprava vedla uje žděná venkovská cesta.

Střelil tam pohledem. Stáli na ní vojáci, deset metrů od sebe, a byli obrácení k Výmaru.

Traktor před zátarasem zpomalil a zastavil. Desátník začal na řidiče řvát, ať vypne motor.

Děda mu stejným řevem odpovídal. „Dy ž to vypnu, taky to u ž nemusí chytnout. Budete mě pak se svejma lidma roztlačovat?“

Desátník to zvá žil, pak pokrčil rameny a pohybem ruky si vy žádal venkovanovy doklady. Prohlédl si je, vrátil je, pak obešel auto k McCreadymu.

„Papiere,“ nařídil. McCready mu podal občanský průkaz. Psalo se tam, že je Martin Hahn, pracuje v zemědělství, a doklad vydal výmarský okresní úřad.

Desátník, který pocházel ze severu, ze Schwerinu, a vyrostl ve městě, nakrčil nos.

„Co v tom bylo?“ vyzvídal.

„Řepa,“ vysvětlil McCready. Nikdo se ho na nic neptal, a on se s informací, že si traktor jen stopl, rozhodně nevnucoval.

Ani vojákovi nevykládal, že před řepou na valníku byl nějaký podstatně voňavější náklad. Desátník ohrnul nos, vrátil mu papíry a mávl, ať jedou. Od Výmaru se k nim blí žilo mnohem zajímavější vozidlo, a jemu stejně řekli, ať

se zaměří na lidi přesněji na šedovlasého mu že s porýnským přízvukem –, kteří se budou sna žit dostat ven přes uzávěry, ne na smradlavý traktor, který jede dovnitř.

Traktor pokračoval ještě asi pět kilometrů ke městu a zabočil na cestu. McCready seskočil, sundal kolo na silnici, zamával na starého rolníka a poděkoval mu a šlapal do města.

Od předměstí se dr žel u obrubníku, aby se vyhnul nákladním autům, ze kterých vyskakovali vojáci v uniformách lidové armády, NVA. Bylo mezi nimi přimíšeno i dost lidí ve stejnokrojích Volkspolizei. Výmarští občané postávali v hloučcích na rozích a divili se. Někteří odhadovali, že to bude vojenské cvičení; nikdo jim to nevymlouval. Manévry se občas konají, i kdy ž i ve vojenském státě jen zřídka ve středu města.

McCready by u žil plán města, ale nemohl si dovolit být spatřen, jak si jej prohlí ží. Není žádný turista. Trasu nabifloval podle mapy, kterou si v Londýně půjčil z oddělení pro východní Německo; studoval ji za letu do Hannoveru. Do města vjel po Erfurterstrasse, a tak pokračoval rovně a ž do starobylého centra, dokud neuviděl, jak se před ním tyčí Národní divadlo. Pod pneumatikami mu začaly drnčet kočičí hlavy. Zabočil doleva do Heinrich Heinestrasse a jel a ž na Karl Marx Platz. Tam seskočil a dál kolo tlačil se skloněnou hlavou, proto že vozy VOPO se kolem něj řítily v obou směrech.

Na Rathenau Platz začal hledat Brennerstrasse a našel ji na protějším konci náměstí. Pokud si to pamatoval dobře, Bockstrasse by měla být první doprava. A byla. Číslo čtrnáct měl starý dům, který by, jako téměř vše v Honeckerově ráji, u ž dávno potřeboval opravit. Barva i omítka opadávaly a jména na osmi zvoncích byla vybledlá. Přesto na zvonku od bytu číslo tři rozluštil příjmení Neumannová. Zatáhl bicykl dovnitř velikými vraty, nechal jej opřený v chodbě s kameninovou podlahou a šel nahoru. V ka ždém patře byly dva byty. Číslo tři bylo ve druhém. Sundal si kšiltovku, urovnal si kabát a zazvonil. Bylo deset minut před devátou.

Chvilku se nic nedělo. Po dvou minutách uslyšel šoupavé zvuky a dveře se pomaličku otevřely. Slečna Neumannová byla velice stará, bělovlasá, měla černé šaty a opírala se hned o dvě hole. McCready odhadl, že je jí hodně přes osmdesát. Prohlédla si ho. „Ja?“ zeptala se. Zeširoka se usmál, jako by ji poznal.

„Ano, jste to vy, Fräulein. Změnila jste se. Ale ne víc ne ž já. Vy se na mě asi nepamatujete. Martin Kroll. Před čtyřiceti lety jste mě učila na základce.“

Dívala se na něj a jasné modré oči za brýlemi se zlatou obroučkou ani nemrkly.

„Dneska jsem se náhodou dostal do Výmaru. Z Berlína, víte? Teď žiju tam. Tak mě napadlo, jestli tu pořád jste.

Našel jsem vás v telefonním seznamu. Tak jsem zaskočil, jen tak, co kdyby. Mů žu dál?“

Poodstoupila a on vešel dovnitř. Předsíň byla tmavá a páchla plísní. Šla před ním, šourala se na artritických kolenou a kotnících, a zavedla jej do obývacího pokoje s okny na ulici. Počkal, a ž se posadí, a pak si sedl taky.

„Tak že říkáte, že jsem vás učila v základní škole na Heinrich Heinestrasse. Kdy to bylo?“

„No, někdy tak ve třiačtyřicátém nebo ve čtyřiačtyřicátém. Vybombardovali nás. Myslím v Berlíně.

Evakuovali mě sem s pár dalšími dětmi. Chodil jsem do třídy s… ach jo, já a jména… vzpomínám si jenom na Bruna Morenze. Byli jsme kamarádi.“

Chvilku si jej prohlí žela a pak namáhavě vstala. Zvedl se také. Dobelhala se k oknu a podívala se dolů. Po ulici proburácelo nákladní auto plné policajtů. Všichni seděli vzpřímeně a u pasu měli maďarské pistole AP9.

„Pořád samé uniformy,“ řekla potichoučku, jako by mluvila sama se sebou. „Nejdřív nacisti, teď komunisti. A v ždycky uniformy a zbraně. Nejdřív gestapo, teď Stasi.

Německo, čím sis to oboje zaslou žilo?“

Odvrátila se od okna. „Vy jste Angličan, viďte?

Posaďte se, prosím.“

McCready byl rád, že nemusí stát. Došlo mu, že i přes svůj věk má tahle paní mozek nabroušený jako žiletka.

„Proč říkáte takové nesmysly?“ pohoršoval se. Ji to divadýlko ale nespletlo.

„Mám pro to tři důvody. Pamatuji si všechny chlapce, které jsem učila za války i po ní a žádný Martin Kroll mezi nimi není. Za druhé, ta škola nebyla na Heinrich Heinestrasse. Heine byl žid a nacisti jeho jméno vymazali ze všech ulic a památníků.“

McCready by si nejradši nafackoval. Mělo ho napadnout, že jméno Heineho, jednoho z největších německých autorů, se znovu začalo objevovat a ž po válce.

„Jestli začnete křičet nebo volat na poplach,“ řekl klidně, „neublí žím vám. Ale pro mě si přijdou, odvedou mě a zastřelí mě. Vyberte si.“

Došourala se ke křeslu a posadila se. A začala si po zvyku velmi starých lidí vybavovat dávné vzpomínky. „Ve třicátém čtvrtém jsem byla profesorkou na Humboldtově univerzitě v Berlíně. Byla jsem nejmladší a jediná žena. Pak se dostali k moci nacisti. Nesnášela jsem je. A řekla jsem to nahlas. Mám dojem, že jsem měla štěstí taky mě mohli poslat do lágru. Byli ale shovívaví, poslali mě sem, na základní školu, učit děti rolníků.

Po válce jsem se na Humboldtovu nevrátila. Zčásti proto že jsem měla pocit, že zdejší děti mají stejné právo na vzdělání jako chytrá mláde ž v Berlíně, ale také proto, že se mi nechtělo učit ani tu komunistickou prolhanou verzi světa.

Tak že, pane špione, na poplach volat nebudu.“

„A co kdyby mě stejně chytili a kdybych jim o vás pověděl?“

Poprvé se usmála.

„Mladíče, kdy ž je člověku osmdesát osm, nemů žou mu lidé udělat nic, co by se mu stejně brzy nechystal udělat Pán Bůh. Proč jste sem přišel?“

„Kvůli Brunovi Morenzovi. Pamatujete se na něj?“

„No ovšem, pamatuji. Má nějaké potí že?“

„Ano, Fräulein, a velké potí že. Je někde taky poblí ž.

Přišel sem s posláním kvůli mně. Onemocněl, není v pořádku, hlavně psychicky. Naprosto se slo žil. Někde se ukrývá. Potřebuje pomoc.“

„Tak že ta policie a všichni ti vojáci jsou tu kvůli Brunovi?“

„Ano. Jestli se k němu dostanu dřív, snad mu doká žu pomoct. Dostat ho včas pryč.“

„A proč jste přišel za mnou?“

„Jeho sestra, co žije v Londýně, mi řekla, že o těch dvou letech po válce jí toho moc nevyprávěl. Jen že byl strašně nešťastný a jedinou přátelskou duší byla jeho učitelka, slečna Neumannová.“

Chvilku se na křesle jen houpala sem a tam.

„Chudáček Bruno,“ řekla konečně. „Chudáček vylekaný Bruno. V ždycky byl tak vylekaný. Ze všeho toho řevu a bolesti.“

„Proč se tolik bál, Fräulein Neumannová?“

„Pocházel z Hamburku a jeho rodiče byli sociální demokrati. Jeho otec zemřel při náletu, ale ještě předtím

myslím utrousil nějakou nelichotivou poznámku o Hitlerovi.

A tak Bruna umístili za město, k jednomu sedlákovi, hrubiánovi, který navíc dost pil. A taky byl zapálený nacista.

Jednou večer Bruno řekl cosi, co zřejmě slyšel od otce.

Sedlák sundal pásek a seřezal ho. Hrozně moc. A potom to udělal ještě hodněkrát. Bruno se naučil utíkat.“

„Kde se schovával, Fräulein? Prosím.“

„Na seníku. Jednou mi to ukázal. Zajela jsem na statek, abych toho sedláka přivedla k rozumu. Na opačném konci louky, kde kosili seno, stál seník bylo to dál od domu i od ostatních seníků a stodol. Nahoře na půdě si Bruno udělal díru do balíků se senem. V ždycky tam vylezl a čekal, a ž se sedlák opije do němoty a usne.“

„Kde přesně byl ten statek?“

„V takové vesničce, říkají tomu tam Marionhain.

Myslím, že je tam pořád. Jsou to jenom čtyři statky.

Všechno to dneska patří dru žstvu. Samota le ží mezi vesnicemi Ober a Nieder Grünstedt. Pojedete po silnici na Erfurt. Po šesti kilometrech zabočíte doleva po cestě. Je tam ukazatel. Tomu hospodářství se říkávalo Müllerův statek, ale to se asi změnilo. Nejspíš bude mít jenom číslo. Pokud tam dům pořád je, hledejte seník dvě stě metrů od ostatních stavení, na kraji louky. Myslíte, že mu doká žete pomoct?“

McCready vstal.

„Pokud tam je, Fräulein, pokusím se o to. Slibuji, že to zkusím. Děkuji vám za pomoc.“

U dveří se otočil.

„Kdy ž jste vysvětlovala, proč si myslíte, že jsem Angličan, mluvila jste o třech důvodech, ale pak jste uvedla jen dva.“

„Aha, jistě. Jste oblečený, jako kdybyste dělal v dru žstvu, ale říkal jste, že jedete z Berlína. V Berlíně jaksi žádná dru žstva nejsou. Tak že jste špion. A buď děláte pro ně –“ trhla hlavou k oknu, „– nebo pro druhou stranu.“

„Ovšem, mohl bych být agentem Stasi.“

Znovu se usmála. „Ne, pane Angličane. Já si na britské důstojníky pamatuji z pětačtyřicátého, vídala jsem je pár dnů, ne ž přišli Rusové. Na někoho od Stasi jste moc zdvořilý.“

Cesta odbočovala ze silnice přesně na místě, které mu popsala, vedla doleva k pásu úrodné zemědělské půdy, který le ží mezi státní silnicí číslo sedm a dálnicí E 40. Na malém ukazateli stálo OBER GRÜNSTEDT. Jel na kole ještě asi kilometr a půl. Tam se cesta rozdělovala. Po levé ruce měl Nieder Grünstedt. Viděl, jak jej obklopuje pás zelených uniforem. Po obou stranách od něj se táhla pole vzrostlé, metr šedesát vysoké kukuřice. Skrčil se nad řidítky a šlapal doprava, dál od nich. Projel okrajem Ober Grünstedtu a uviděl ještě u žší cestu. Jel po ní dva kilometry a uviděl střechy hloučku statků a stodol postavených v durynském stylu, se strmými taškovými střechami, vysokými hřebeny a

vysokými a širokými vraty, díky kterým mohou na holé čtvercové dvory vjet žebřiňáky se senem. Marionhain.

Nechtěl osadou projet. Mohli by tu být rolníci a ti by okam žitě věděli, že je tu cizí. Schoval kolo v kukuřici a vylezl na zeď u vrat, aby měl lepší výhled. Vpravo uviděl vysoký seník z cihel a začernalých trámů, který stál opodál hlavní skupiny budov. Skrčil se do kukuřice a prodíral se k němu kolem statku. Záplava zelených uniforem na obzoru se pohnula směrem k Nieder Grünstedtu.

Pan doktor Lothar Herrmann tu sobotu dopoledne také pracoval. Od té doby, co poslal kabelogram Fietzauovi na německé velvyslanectví do Londýna a dobral se odpovědí, která vyšetřování o mnoho kupředu neposunula, stopa pohřešovaného Bruna Morenze vychladla docela. Obyčejně o sobotách nepracovával, ale teď potřeboval něco, co by mu umo žnilo na všechny trampoty zapomenout. Včera večer byl na večeři s panem ústředním ředitelem. Nebylo to obzvlášť příjemné setkání.

V případě hahnwaldských vra žd zatím nebyl nikdo zatčen. Policie dokonce ani nevydala pátrací příkaz na nějakou konkrétní osobu, se kterou by si ráda promluvila.

Jako by je pátrání po původci jedné sady otisků a dvou kulek z pistole přivedlo přímo k vysoké zdi.

Došlo ovšem k řadě diskrétních rozhovorů s velice ctihodnými pány ze soukromého i státního sektoru, kteří z

nich odcházeli rudí hanbou jako ředkvičky. Všichni ale naprosto spolupracovali. Nechali si vzít otisky, poskytli své střelné zbraně pro testování, nechali si prověřit alibi. A výsledek… naprosto nic.

Pan ústřední ředitel toho litoval, ale byl pevný jako žula. Neochotu agentury ke spolupráci nelze dále protahovat. V pondělí hned po ránu zajde do úřadu kancléře a promluví si s ministrem, který je politicky zodpovědný za chod BND. Bude to velmi tě žký pohovor a on, pan ústřední ředitel, z toho nemá žádnou radost. Ale vůbec žádnou radost.

Teď doktor Herrmann otevřel silnou slo žku s přepisy rádiových zpráv zpoza hranic, které odposlech zachytil od středy do pátku. Hned si všiml, že toho je strašná spousta.

Jako by se všichni příslušníci Volkspolizei kolem Jeny zbláznili. A potom koutkem oka zachytil přepis rozhovoru mezi policejním hlídkovým vozem a hlavní policejní stanicí v Jeně. „Vysoký, šedovlasý, s porýnským přízvukem.“

Najednou se zamyslel. A v hlavě se mu rozezněl poplašný zvonek…

Jeden z tajemníků vešel a polo žil před svého šéfa na stůl zprávu. Kdy ž u ž Herr Doktor nedá jinak, ne ž že bude dělat v sobotu dopoledne, klidně mů že agendu probrat rovnou. Šlo o přátelskou předávku informací od vnitrostátní bezpečnostní agentury, BfV. Psalo se tam prostě, že si jeden bystrý pracovník agentury na letišti v Hannoveru všiml tváře

člověka, který přiletěl do Německa z Londýna a jmenoval se údajně Maitland. Proto že to byl ostra žitý chlapík, podíval se ten mu ž od BfV do archivu, dotyčného identifikoval a zprávu předal do ústředí v Kolíně nad Rýnem. A z Kolína tu informaci pustili do Pullachu. Údajný Maitland se ve skutečnosti jmenuje Samuel McCready.

Doktor Herrmann byl pohoršen. Bylo vrcholně nezpůsobné, aby vysoký pracovník agentury jiného členského státu NATO přicestoval do jejich země bez ohlášení. A nezvyklé. Leda že… Podíval se na zachycené zprávy z Jeny a na informaci z Hannoveru. To by si nedovolil, řekl si. A pak se mu někde v koutku mysli ozvalo: ale dovolil, jasně že by si to dovolil, sakra. Doktor Herrmann sáhl po telefonu a začal rozdělovat pokyny.

McCready opustil bezpečí kukuřičného pole, rozhlédl se na obě strany a přeběhl po trávě zbývajících pár metrů k seníku. Kdy ž vcházel, dveře na rezavých pantech zaskřípěly.

Dovnitř do šera prosakovalo desítkami štěrbin mezi fošnami světlo, a ž částečky prachu tančily ve vzduchu; bylo poznat i hrbaté obrysy starých dvoukoláků a sudů, koňských postrojů

a žlabů. Podíval se nahoru. Na hambalkách, kam se lezlo po kolmém žebříku, byly spousty sena. Začal lézt po žebříku.

„Bruno,“ ozval se potichu.

žádná odpověď. Procházel kolem hromad sena a hledal místo, kde je někdo nedávno přeházel. Na konci seníku

uviděl mezi dvěma balíky vykukovat cípek kabátu. Jemně jeden z balíků sena zvedl.

Bruno Morenz byl ve svém útočišti; le žel na boku. Oči měl otevřené, ale ani se nepohnul. Kdy ž do jeho skrýše proniklo světlo, zamrkal.

„Bruno, to jsem já. Tvůj kamarád Sam. Podívej se na mě, Bruno.“

Morenz otočil hlavou a zadíval se na McCreadyho. Měl popelavou barvu a byl neoholený. U ž tři dny nejedl a napil se jenom zatuchlé vody ze sudu. Vypadalo to, jako by nedokázal zacílit pohled. Oči se dívaly na McCreadyho a sna žily se pochopit.

„Same?“

„Ano, to jsem já, Sam. Sam McCready.“

„Neříkej jim, že jsem tady, Same. Kdy ž jim to nepovíš, tak mě nenajdou.“

„Neřeknu jim to, Bruno. Nikdy.“

Škvírou mezi fošnami zahlédl, jak se k Ober Grünstedtu z dálky blí ží přes kukuřičné pole řada zelených stejnokrojů.

„Zkus se posadit, Bruno.“

Pomohl Morenzovi opřít se vsedě zády o balíky sena.

„Musíme si pospíšit, Bruno. Zkusím tě odsud dostat.“

Morenz tupě zavrtěl hlavou.

„Zůstanu tady, Same. Tady je bezpečno. Tady mě nikdy nikdo nenajde.“

Ne, pomyslel si McCready, o žralý sedlák jistě ne. Ale pět set vojáků by tě najít mohlo a taky našlo. Sna žil se přimět Morenze, aby vstal, ale bylo to marné. Byl příliš tě žký. A neposlouchaly ho nohy. Pa že si tiskl přes prsa. Pod tou levou měl pod kabátem bouli. McCready ho zase nechal padnout do sena. Morenz se znovu schoulil. McCready pochopil, že ho nikdy nedostane do Ellrichu, na hranici, pod dráty a přes minové pole. Je po všem.

Skulinou se podíval, jak se vzadu, za kukuřičnými palicemi lesknoucími se na sluníčku, zelené uniformy rozeběhly po selských staveních a stodolách v Ober Grünstedtu. Teď přijde na řadu Marionhain.

„Byl jsem u slečny Neumannové. Pamatuješ si na slečnu Neumannovou? Je moc hodná.“

„Ano, je hodná. Mo žná ví, že jsem tady, ale neřekla by jim to.“

„Nikdy, Bruno. To nikdy. Říkala, že máš pro ni domácí úkol. Má ti ho podepsat.“

Morenz si rozepnul kabát a vytáhl silnou červenou bro žuru. Na obálce byly srp a kladivo. Morenz měl rozvázanou kravatu a rozepnutou košili. Kolem krku mu na šňůrce visel klíček. McCready si vzal bro žuru.

„Mám žízeň, Same.“

McCready mu podal malou stříbřitou placatici, kterou nosil v zadní kapse kalhot. Morenz se whisky hltavě napil.

McCready vyhlédl štěrbinou. Vojáci byli v Ober Grünstedtu

hotovi. Pár jich u ž přicházelo po cestě, ostatní pročesávají pole.

„Zůstanu tady, Same,“ řekl Morenz.

„Dobře, jak chceš,“ řekl McCready. „Sbohem, kamaráde. Spi dobře. U ž ti nikdy nikdo neublí ží.“

„U ž nikdy,“ zašeptal Bruno a usnul.

McCready chtěl vstát, ale pak zahlédl, jak se na klíči na Morenzově hrudi zalesklo světlo. Přetáhl mu šňůrku přes hlavu, pak nacpal bro žuru do tašky, sešplhal po žebříku dolů

a zmizel v kukuřici. Obklíčení se uzavřelo dvě hodiny poté.

Bylo poledne.

Trvalo mu dvanáct hodin, ne ž se vrátil k obrovské borovici na hranicích poblí ž Ellrichu. Převlékl se do kombinézy a čekal pod stromem a ž do půl čtvrté. Pak třikrát blikl tu žkovou baterkou někam k bílému skalisku na druhé straně hranic, vlezl pod role drátu, prošel minovým polem a překročil holý pás země. Siegfried na něj čekal u oplocení.

Kdy ž jeli zpátky do Goslaru, obracel v prstech klíček, který si vzal od Bruna Morenze. Byl ocelový a na jedné straně bylo vyryto Flughafen Köln. Letiště v Kolíně nad Rýnem. Sam si dopřál důkladnou snídani, s díky se rozloučil s Kurzlingerem a se Siegfriedem a místo na sever k Hannoveru vyrazil na jihozápad.

V jednu hodinu po sobotním poledni se vojáci spojili s plukovníkem Vossem a ten přijel na místo ve slu žebním

autě doprovázen nějakou ženou v civilu. Vylezli oba po žebříku a prohlédli si mrtvé tělo le žící v seně. Pak prohledali celé okolí a seník div nedali rozebrat na kousky, ale nikde žádná písemnost a u ž vůbec ne silná bro žura. Jen že oni stejně nevěděli, co přesně hledají.

Voják vykroutil mrtvému z ruky stříbřitou lahvičku a podal ji plukovníku Vossovi. Ten si přičichl. „Kyanid,“ sykl potom. Majorka Vanavská si ji vzala a prohlédla si i druhou stranu. Bylo tam napsáno HARRODS, LONDON. Pou žila výraz velmi, ale velmi nevhodný pro dámy. Plukovník Voss sice vládl ruštinou jen bídně, ale přesto vyrozuměl, že jde o slovo zpochybňující mravní kvality matky toho, komu je určeno.

V neděli v poledne McCready vešel do terminálu letiště v Kolíně nad Rýnem; měl dost času, aby stihl let v jednu.

Letenku Hannover Londýn si vyměnil za lístek na linku z Kolína, nechal si jej potvrdit a došoural se ke straně haly, k ocelovým dvířkům automatické úschovny zavazadel. Vzal si ocelový klíček a vsunul jej do zámku skříňky číslo 47.

Uvnitř byla černá plátěná taška. Vytáhl ji ven.

„Myslím, že to zavazadlo si od vás s díky vezmu, Herr McCready.“

Otočil se. Zástupce vedoucího odboru pro operace BND stál tři metry od něj. O kus dál nenápadně postávali

dva urostlí pánové. Jeden si usilovně prohlí žel nehty, druhý se díval do stropu, jako kdyby hledal praskliny.

„No ne, pan doktor Herrmann. Moc rád vás zase vidím.

Co vás přivedlo do Kolína?“

„Tu tašku prosím, pane McCready.“

Sam mu ji podal. Herrmann ji předal jednomu ze svých mu žů. Mohl si dovolit být žoviální.

„Pojďte, pane McCready. My Němci jsme velmi pohostinní. Kdy ž dovolíte, doprovodím vás k letadlu. Určitě byste ho nerad zmeškal.“

Vydali se k pasové kontrole.

„Jistý můj kolega…“ nadhodil Herrmann.

„U ž se nevrátí, pane doktore.“

„Chudák. Ale je to tak asi lepší.“

Došli k pasové kontrole. Doktor Herrmann vytáhl průkazku, ukázal ji úředníkům z imigračního a ti je pustili dál. Kdy ž přistavili letadlo, McCreadyho dovedli Němci a ž

ke dveřím.

„Pane McCready?“

Otočil se ve vchodu. Herrmann se naposledy usmál.

„My taky umíme poslouchat, co si kdo za hranicemi povídá vysílačkou. Pěkný den, pane McCready. A že pozdravuji pány v Londýně.“

Do Langley ta zpráva došla a ž za týden. Generála Pankratina přelo žili. Napříště bude velet soustavě vojenských trestných táborů v Kazachstánu.

Claudia Stuartová se to dozvěděla od svého člověka na velvyslanectví v Moskvě. Tou dobou se ještě pořád slunila v paprscích chvály, které se linuly shůry, a vojenští analytici ještě pořád studovali soubor sovětských strategických rozkazů. Usoudila, že osud sovětského generála bude muset vzít filozoficky. „Aspoň mu zůstala hlava na krku a hvězdičky na výlo žkách,“ poznamenala v kantýně ke Chrisi Appleyardovi. „Lepší ne ž skončit v dolech na olovo v Jakutsku. A my… no, zkrátka nás to vyšlo laciněji ne ž ten bytový komplex v Santa Barbaře.“

Mezihra

Slyšení pokračovalo druhý den, v úterý dopoledne.

Timothy Edwards byl nadále zdvořilost a korektnost sama, i kdy ž v duchu doufal, že celou tu aféru bude mo žné zamést pod koberec s co nejmenšími průtahy. Stejně jako oba kontroloři, kteří mu seděli po boku, měl dost jiné práce.

„Díky, že jsi nám připomněl události z roku 1985,“

řekl, „i kdy ž někdo by zřejmě mohl namítnout, že ze zpravodajského hlediska ten rok u ž dnes spadá do jiného, ba dokonce dávno minulého věku.“

Denis Gaunt mu to nehodlal zbaštit. Dobře věděl, že při své snaze přesvědčit komisi, aby šéfovi doporučila změnu rozhodnutí, má právo vynést na světlo bo ží jakoukoli epizodu z kariéry svého nadřízeného. Také věděl, že od Timothyho Edwardse se takové doporučení dá sotva očekávat. Jen že rozhodnutí komise na konci slyšení bude většinové, tak že se hodlal obracet spíše k oběma

kontrolorům. Vstal, došel k úředníkovi z archivu a po žádal jej o další slo žku.

Samovi McCreadymu bylo horko a začínal se nudit.

Na rozdíl od Gaunta věděl, že jeho šance jsou slaboučké jako pátý čaj ze stejného sáčku. Na slyšení trval hlavně z paličatosti. Zapřel se do opěradla a myšlenky se mu někam zatoulaly. Ať bude Denis Gaunt povídat cokoli, on to dávno zná.

Taková dlouhá doba pro žil v maličkém světě Century House a britské tajné slu žby třicet let, vlastně tu strávil celou svou kariéru. Napadlo ho, kam se vlastně vrtne, jestli ho teď vyšoupnou. Ba dokonce začal, a ne poprvé, přemítat, jak se do toho podivného světa plného stínů vůbec dostal. Narodil se v dělnické rodině, a tak naprosto nic nenaznačovalo, že by se snad jednoho dne mohl stát vysoko postaveným pracovníkem SIS.

Na svět přišel na jaře 1939, toho roku, kdy vypukla světová válka, a jeho otec byl v ji žním Londýně mlékařem.

Pamatoval se na něj jen matně nezbylo mu víc ne ž jeden dva záblesky vzpomínek.

Jako roční dítě ho po pádu Francie v roce 1940, kdy začalo horké léto plné náletů Luftwaffe na britské hlavní město, s matkou evakuovali pryč z Londýna. Na nic z toho si nepamatoval. Matka mu pak vyprávěla, že na podzim toho roku se zase vrátili do maličkého domku s rovnou střechou

na chudé, ale dost čisté ulici Norbury Street, jen že to u ž otec odešel do války.

V domě byla svatební fotografie rodičů, na kterou se pamatoval zcela jasně. Matka byla v bílém a dr žela kytici, hřmotný chlapík vedle ní se nesl, jako by spolkl pravítko, a v klopě na žehleného tmavého obleku měl karafiát. Fotka stála na římse nad krbem, měla stříbrný rámeček a matka ji dennodenně přelešťovala. Později se na druhém konci římsy objevila další fotografie a na té byl usměvavý velký mu ž v uniformě a se ser žantskými prou žky na rukávě.

Matka ka ždý den odcházela a nechávala ho v péči tetičky Vi, která měla kousek dál na stejné ulici cukrářství.

Jezdila autobusem do Croydonu a drhla schody a podlahy bohatým lidem ze středních tříd, kteří tam bydleli. Taky začala prát; ještě teď si vzpomínal, jak byla jejich kuchyňka pořád plná páry, kdy ž dělala přes noc, aby prádlo bylo nachystané na ráno.

A jednou to muselo být v roce 1944 se ten veliký usměvavý mu ž vrátil domů a chytil ho a dr žel vysoko ve vzduchu, a ž ječel. Pak zase mu ž odešel a účastnil se vylodění na plá žích v Normandii a padl při útoku na Caen.

Sam si vzpomínal, že matka to léto hodně plakávala a on se jí sna žil něco říct, ale nemohl přijít na to, co vlastně, a tak jen brečel taky, i kdy ž pořádně nevěděl, proč to dělá.

Příští leden šel do školky. Bylo mu to líto, proto že teta Vi mu v ždycky dovolila, aby si olízl prst a pak ho strčil do

kelímku s ovocnou šťávou. Tého ž jara začaly na Londýn pršet ty německé rakety, V-1, kterým místní kvůli bručivým zvukům říkali čmeláci a které Němci vysílali z odpalovacích ramp v Nizozemsku.

Zcela jasně si vzpomínal na den, bylo to krátce před jeho šestými narozeninami, kdy do školky přišel mu ž v uniformě protináletové hlídky, na hlavě měl přilbu podobnou kastrolu a u boku se mu pohupovala plynová maska.

Předtím došlo k náletu a děti strávily celé dopoledne ve sklepě, co ž bylo mnohem zábavnější ne ž vyučování. Vrátily se do tříd, teprve kdy ž zazněl signál konec leteckého poplachu.

Mu ž se šeptem bavil s ředitelkou školky, ona si ho pak odvedla za ruku ze třídy a ž do vlastního bytu vzadu za učebnami a dala mu kmínové koláčky. Čekal tam, celý přikrčený a vyděšený, a ž konečně přijel jeden hodný pán ze sirotčince doktora Barnarda a ten si ho odvezl. Později mu řekli, že žádná fotografie ve stříbrném rámečku u ž

neexistuje a fotka velkého usměvavého mu že se ser žantskými pásky taky ne.

V Barnardu si vedl dobře, prošel všemi zkouškami a nakonec odešel k armádě jako kadet. V osmnácti ho poslali do Malajsie, kde probíhala nevyhlášená válka mezi Brity a komunistickými teroristy skrývajícími se v d žungli. Přidělili ho k rozvědce jako úředníka.

Jednoho dne zašel za plukovníkem a předlo žil mu návrh. Plukovník, důstojník z povolání, mu hned řekl, ať to sepíše, a tak to sepsal.

Lidé od kontrarozvědky chytili s pomocí místních malajských Číňanů jednoho z vůdců teroristů. McCready navrhl, aby nechali do čínské komunity uniknout informaci, že ten člověk při výslechu zpívá jako kanárek a že ho jistého dne převezou z Ipohu do Singapuru.

Kdy ž teroristé na eskortu zaútočili, ukázalo se, že nákladní auto je uvnitř obrněné a má střílny, za kterými se skrývají kulomety na trojno žkách. Kdy ž bylo po všem, v buši le želo šestnáct mrtvých čínských komunistů, dvanáct dalších bylo vá žně zraněno a o zbytek se postarali malajští zvědové. Sam McCready zůstal u stejné práce v Kuala Lumpuru ještě rok, pak odešel z armády a vrátil se do Londýna. Návrh, který sepsal pro plukovníka, jistě někam zalo žili, ale někdo někde si jej musel všimnout.

Čekal právě ve frontě na zprostředkovatelně práce, tehdy se jim v Británii ještě neříkalo šetrně „střediska zaměstnanosti“ –, kdy ž tu ucítil, jak mu někdo klepe na rameno. Mu ž středního věku v tvídovém saku a v hnědém plstěném klobouku ho pozval do blízké hospody na pivo. O

tři týdny a tři další pohovory později u ž byl zaměstnancem agentury. A agentura od té doby také po třicet let byla jedinou rodinou, kterou kdy měl.

Zaslechl svoje jméno a vytrhl se ze zamyšlení. Měl bych aspoň trochu dávat pozor, napomenul se; mluví se přece o mojí kariéře.

Denis Gaunt dr žel v rukou tlustou slo žku.

„Myslím, pánové, že nebude vůbec od věci zastavit se u sledu událostí z roku 1986, které by u ž samy o sobě mohly ospravedlnit to, aby bylo rozhodnutí o předčasném odchodu Sama McCreadyho do důchodu znovu zvá ženo. Jde o události, které začaly, alespoň co se naší agentury týče, jednoho jarního rána na Salisburské planině…“

Věno

1

Napravo od nich, nad lesnatým kusem země, kterému tu říkávali Liščí mlází, ještě pořád visely zbytečky mlhy, tak že asi bude teplý a jasný den. Na pahorku vystupujícím nad zvlněnou krajinu, který generace vojáků znaly jako žabí kopec, zaujala postavení smíšená skupina důstojníků; chtěli pozorovat vojenské manévry, při kterých bude sehrána bitva dvou vyrovnaných jednotek v síle praporu. Obě jednotky budou tvořit britští vojáci, ale z diplomatické zdvořilosti nebudou rozděleni na „Brity“ a „nepřátele“, ale na Modré a Zelené. Velení kvůli slo žení důstojníků na pahorku dokonce ani nepojmenovalo jako obvykle jednu ze skupin jako „Červené“; angličtina nerozlišuje mezi červenou a rudou a Sověti by se mohli urazit.

Po otevřené krajině na severním okraji Salisburské planiny, kterou si britská armáda oblíbila proto, že se velmi podobá Severoněmecké ní žině, kde by se podle mnohých mohly odehrát boje třetí světové války, se rozestavili rozhodčí; budou přidělovat body, které pak rozhodnou o výsledku bitvy. Dneska ještě mu ži nebudou umírat jen se na to budou připravovat.

Za skupinou důstojníků stála vozidla, která je sem přivezla; pár štábních aut a větší počet méně pohodlných landroverů, špinavě zelených nebo s maskovacím vzorem.

Vojáci od proviantní slu žby rozlo žili několik polních kuchyní, aby mohli po celý den uspokojovat poptávku po spoustě kouřících šálků s kávou a čajem, a u ž si chystali i studené občerstvení.

Důstojníci se buď hem žili kolem kuchyní, anebo zaujali pozice, jaké oficíři při pozorování vojsk zaujímají všude na světě. Někteří si prohlí želi mapy zatavené ve fólii, na kterou si později budou dělat poznámky fixkami, a ty pak ještě později budou zase mazat. Jiní si prohlí želi silnými polními dalekohledy vzdálený terén. A další spolu s vá žnými výrazy debatovali.

Ve středu skupinky postával vysoký britský důstojník, velitel ji žního okruhu. Vedle něj stál jeho osobní host, hodnostně nejvyšší důstojník mezi návštěvníky. Mezi nimi a kousíček vzadu se dr žel šikovný mladičký oficírek čerstvě

vyklopený z jazykové školy, který jim oběma polohlasem překládal rovnou do ucha.

Britové, kterých bylo něco málo přes třicet, tvořili většinu skupiny. Všichni nasadili velevá žné výrazy, jako by si uvědomovali nezvyklost a zároveň význam té události. A také byli maličko nesví, jako kdyby nedokázali setřást dlouholetý návyk. Byl toti ž první rok perestrojky, sovětští důstojníci byli pozváni jako pozorovatelé na britské manévry, pozvání přijali a poprvé se ocitli v srdci Anglie jako hosté britské armády. A zvyk je železná košile.

Rusové byli stejně vá žní jako Angličané, ba snad ještě víc. Bylo jich sedmnáct a do jednoho byli pečlivě vybráni a prověřeni. Někteří mluvili jak ž tak ž anglicky a přiznávali to; pět jich mluvilo anglicky dokonale, ti ale dělali, že řeč neovládají.

Zvládnutí angličtiny však nebylo při výběru hlavním kritériem. Nejvíce se kladl důraz na odbornost. Ka ždý ze sovětských důstojníků byl znalcem svého oboru a byl důvěrně obeznámen s britskou technikou, taktikou a organizací. Přijeli s pokyny nejen naslouchat tomu, co jim kdo bude říkat, nato ž to přijmout a pochopit; měli se důkladně rozhlí žet, nic nepominout a hlásit po návratu zcela přesně, jak dobří Britové jsou, jakou výzbroj pou žívají, jak ji pou žívají a kde jsou jejich slabá místa, pokud nějaká jsou.

Přijeli včera večer, poté, co většinu dne strávili v Londýně, hlavně ovšem na vlastním velvyslanectví. První

večeře v důstojnické jídelně vojenské základny v Tidworthu proběhla ve velmi strojené, snad i maličko napjaté atmosféře, ale bez incidentů. žerty a písničky přijdou později, snad druhý nebo třetí večer. Rusové dobře věděli, že mezi nimi musí být dobrých pět těch, kdo pečlivě pozorují ostatní a nejspíš i jeden druhého.

Britské skupině nikdo nic podobného neříkal a Britové sami se neobtě žovali svěřit se Rusům, že z nich třiceti jsou čtyři pozorovatelé z vojenské kontrarozvědky. Ale aspoň tu britští pozorovatelé byli jen od toho, aby pozorovali Rusy, ne aby špehovali vlastní krajany.

V ruské skupině byli dva generálové, z nich ž jeden podle insignií patřil k motostřelcům a druhý k tankovému vojsku; plukovník z generálního štábu; další plukovník z vojenské rozvědky; plukovník výsadkových vojsk, jemu ž

byl pod rozhalenkou bojové kombinézy vidět trojúhelník modrobíle pruhovaného trička, co ž naznačovalo, že patří ke Specnazu; plukovník a kapitán od motostřelců a další dva se stejnými hodnostmi od tankistů. Navíc pak podplukovník, major a dva kapitáni z operačního štábu a plukovník a major od spojařů.

Sovětská vojenská rozvědka má zkratku GRU a tři „přiznaní“ rozvědčíci měli její znaky. Jen oni věděli, že major od spojařů a jeden z kapitánů z operačního patří také ke GRU, ale nepřiznávají to. Zbylí Rusové ani Britové o tom nevěděli.

Britové zase neuznali za vhodné zmínit se před Rusy o tom, že kolem důstojnické jídelny v Tidworthu bylo rozmístěno dvacet lidí z vojenské bezpečnostní slu žby MI-5, kteří tam zůstanou a ž do rána třetího dne, kdy sovětská delegace odjede do Londýna a odtud poletí do Moskvy.

Tihle pozorovatelé sekali trávníky a okopávali záhonky s květinami, obsluhovali u stolů anebo leštili měděné nádobí.

V noci měli „šichtu“, střídali se a z výhodných míst rozlo žených v širokém kruhu pozorovali budovu jídelny. Jak se zmínil náčelník generálního štábu v řeči s velitelem ji žního okruhu před pár dny, při poradě na ministerstvu: „Radši ať nám nikdo z těch prevítů neuteče.“

Simulovaný boj začal podle rozpisu, v devět hodin, a trval po celý den. Krátce po poledni provedl druhý paradesantní prapor druhého paradesantního pluku výsadek.

Major, který dvojce velel, stál poblí ž sovětského plukovníka od výsadkářů a ten ho pozoroval s nelíčeným zájmem.

„Jak vidím, pořád dáváte u rot přednost dvoupalcovým minometům,“ poznamenal Rus.

„Šikovná zbraň,“ souhlasil Brit. „Účinná a v ždy spolehlivá.“

„Souhlasím,“ řekl Rus protahovanou angličtinou.

„Pou žíval jsem je v Afghánistánu.“

„Jistě. Já zase na Falklandách,“ kývl major od druhého paradesantního. Něco jiného si ovšem jen pomyslel a neřekl

nahlas: Rozdíl je jenom v tom, že my jsme na Falklandách za pár dnů vyhráli a vy v Afghánistánu dostáváte na frak.

Rus si dovolil strojený úsměv. Brit mu jej oplatil. Ty hajzle, pomyslel si Rus. Chceš mi naznačit, jak mizerně si v Afghánistánu vedeme.

Oba mu ži se na sebe dál usmívali. Nikdo z nich nemohl vědět, že do dvou roků ten zvláštní soudruh generální tajemník v Moskvě nařídí Sovětské armádě, aby se z afgánského dobrodru žství stáhla. Přestavba byla na samém počátku a jak jsme řekli, zvyk je železná košile.

Ten den u ž večeře v kasárnách v Tidworthu proběhla v uvolněnější atmosféře. Víno teklo proudem a na stolech se objevila i vodka, která se v britské armádě popíjí zřídka.

Veselí začínalo pomalu vystrkovat hlavu přes jazykovou bariéru. Rusové se zařídili podle nejvyššího důstojníka, generála od motostřelců. Měli pocit, že naslouchá přes tlumočníka řečem britského generála s velmi zářivým úsměvem, a tak roztáli také. Major z operačního si od britského tankisty vyslechl anekdotu a div nevyprskl smíchy; pak si uvědomil, že údajně nemá rozumět anglicky a musí počkat na překlad.

Major velící druhému paradesantnímu praporu seděl vedle neutajovaného majora od GRU. Napadlo jej, že by si mohl procvičit svou lámanou ruštinu.

„Gavaritě vy pa anglijsky? “ zeptal se.

Rusa to potěšilo. „Očeň malenko,“ odpověděl a pak přešel do váhavé angličtiny. „Bohu žel velice málo. Sna žím se doma podle knih, ale moc mi nejde.“

„Rozhodně lepší ne ž moje ruština,“ odtušil výsadkář.

„Mimochodem, jmenuju se Paul Sinclair.“

„Jsem potěšený,“ řekl Rus. Rozhlédl se a pak napřáhl ruku. „Pavel Kučenko.“

Večeře byla příjemná a skončila prozpěvováním u baru; obě skupiny se odtrousily do pokojů kolem jedenácté.

Mnozí důstojníci byli rádi, že zítra si budou moct maličko přispat obsluha dostala pokyny roznést jim čaj na sedmou.

Major Kučenko však vstal u ž v pět a ty dvě hodiny nehybně posedával za záclonami zakrývajícími okna jeho garsoniéry. Seděl, měl zhasnuto a prohlí žel si silnici vedoucí od přední strany důstojnické jídelny k hlavní bráně a pak ven na okresku do Tidworthu. V časně ranním šeru našel anebo si to myslel tři mu že, kteří by snad mohli být pozorovateli.

A také si všiml, že přesně v šest se ze dveří jídelny, téměř přímo pod ním, vynořil plukovník Arbuthnot a vyrazil na svůj zřejmě ka ždodenní zdravotní běh. K tomu, aby si myslel, že jde o pravidelný zvyk, měl důvody viděl při tom postaršího důstojníka u ž včera ráno.

Plukovník Arbuthnot byl dost snadno k poznání, proto že mu chyběla levá pa že. Přišel o ni před lety, kdy ž byl na hlídce se svými odvedenci, za podivné a dnes u ž napůl

zapomenuté války v Dhófarských vršcích. Tehdy vojáci britských zvláštních jednotek a ománští branci bojovali proti komunistickým revolucionářům, kteří chtěli svrhnout ománského sultána a získat nadvládu nad Hormuzským průlivem. Armáda pak dostala záchvat sentimentality a dovolila mu, aby zůstal, a tak se stal šéfem proviantní slu žby v důstojnické jídelně na základně v Tidworthu. Ka ždé ráno se udr žoval v kondici osmikilometrovým během po silnici tam a zase zpátky; tu figuru v bílé teplákové soupravě s modrými lampasy a kapucí a s prázdným rukávem spořádaně přišpendleným k boku tady všichni dobře znali.

Major Kučenko ho druhého rána zamyšleně sledoval.

I druhý den proběhlo cvičení bez nepříjemností a konečně se důstojníci obou národností shodli, že naprosto právem bylo technické vítězství přiznáno Zeleným, kteří vytlačili Modré z pozic na žabím kopci a zajistili Liščí mlází před protiútokem. Třetí večeře byla velice veselá, padla spousta přípitků a ruský kapitán z operačního štábu, který nebyl špion, zato měl pěkný baryton, sklidil veliký aplaus za Kalinku. Ruská skupina se měla sejít v hale nazítří v devět ráno, po snídani, nasednout do autokaru a jet na Heathrow. Autokar přijede z Londýna a budou v něm dva lidé z velvyslanectví, kteří dohlédnou na to, aby všichni nastoupili do letadla. Za zpěvu Kalinky si nikdo nevšiml, že do nezamčeného pokoje plukovníka Arbuthnota kdosi vstoupil; tentý ž mu ž z něj za minutku zmizel stejně

diskrétně, jako přišel, a za chvilku se přiblí žil odkudsi od toalet a vmísil se mezi hlouček u baru.

Druhý den ráno, deset minut před šestou, seběhla dolů

po schodech v jídelně postava v bílé teplákové soupravě s modrými lampasy a s nasazenou kapucí; pak zabočila k hlavní bráně. Všiml si jí pozorovatel stojící v patře za oknem v budově vzdálené sedmdesát metrů. Udělal si poznámku, ale nic nepodnikl.

Desátník vylezl ze strá žnice a zasalutoval bě žci právě ve chvíli, kdy podlézal pod závorou. Bě žec neměl čepici, tak že nemohl vojenský pozdrav opětovat, a tak jen pozdravil zdvi žením ruky a pak odklusal obvyklým směrem, k Tidworthu.

Deset minut po šesté desátník zvedl hlavu, udiveně se na něco zadíval a pak oslovil četaře, který strá ži velel.

„Zrovna

jsem

viděl

proběhnout

plukovníka

Arbuthnota,“ nahlásil.

„No a?“

„U ž podruhé,“ upřesnil desátník. Četař byl unavený. Za dvacet minut by je oba měli vystřídat. Snídaně čeká. Pokrčil rameny.

„Asi si něco zapomněl,“ odtušil. Později, před disciplinární komisí, té poznámky dost litoval.

Major Kučenko se kilometr dál po cestě skrčil pod stromy, stáhl ze sebe ukradenou bílou teplákovou soupravu

a schoval ji v podrostu. Pak se vrátil na silnici; na sobě měl šedé flanelové kalhoty, košili s kravatou a přes ni tvídové sako. K oblečení se nehodily jen adidasky. Tušil, i kdy ž to nevěděl jistě, že kilometr za ním se plahočí naštvaný plukovník Arbuthnot, který deset minut marně hledal své tepláky, nače ž asi došel k názoru, že je vojenský sluha odnesl k vyprání a nevrátil. Má na sobě zálo žní soupravu a ještě si nevšiml, že mu taky chybějí košile, kravata, sako, kalhoty a jedny sportovní boty.

Kučenko by si náskok před britským plukovníkem snadno udr žel do doby, kdy Arbuthnot otočí a namíří zpátky, ale i tu drobnou starost mu ušetřil vůz, který přijel zezadu a na zamávání zastavil. Kučenko strčil hlavu do okénka na straně spolujezdce.

„Hrozně se omlouvám,“ řekl, „ale asi se mi něco stalo s autem. Támhle kus zpátky. Tak mě napadlo, jestli v North Tidworthu nebude nějaká opravna.“

„Na to je trošku brzy,“ odtušil řidič, „ale mů žu vás tam hodit. Nasedněte si.“

Major od výsadkářů by zíral, jak Kučenkovi najednou angličtina jde. Cizí přízvuk byl ale poznat pořád.

„Nejste odsud, co?“ nadhodil nezávazně řidič. Kučenko se zasmál.

„Ne. Jsem z Norska. Objí ždím vaše anglické katedrály.“

Ochotný šofér vylo žil Kučenka ve středu ospalého města North Tidworth deset minut před sedmou. Jel pak dál k Marlboroughu. Nikdy neměl důvod se o té drobné události někomu zmiňovat a nikdo to po něm také nikdy nechtěl.

Kučenko v centru města vyhledal telefonní budku a přesně minutu před sedmou vytočil londýnské číslo, vrazil do přístroje padesátipenci a čekal na spojení. Dočkal se po pátém zazvonění.

„Potřeboval bych mluvit s panem Rothem… s panem Joem Rothem,“ začal Kučenko.

„Nojo, já jsem Joe Roth,“ řekl hlas na druhém konci.

„Škoda,“ pokračoval Kučenko. „Víte, já jsem ve skutečnosti doufal, že si budu moct popovídat s Chrisem Hayesem.“

Joe Roth ve svém malém, ale elegantním bytě v Mayfairu ztuhl a všechna jeho profesionální čidla se automaticky nastavila na nejvyšší citlivost. Byl vzhůru teprve dvacet minut, ještě měl na sobě py žamo, nestačil se oholit, napouštěl si vanu a chystal si první kávu. Do obýváku přišel na zazvonění telefonu z kuchyně s d žusem v jedné ruce a kávou ve druhé. Bylo i na něj časně, a to nebyl žádný sedmispáč, ačkoli se jako asistent obchodního atašé musel v práci na americkém velvyslanectví, ani ne půl kilometru odsud na Grosvenor Square, hlásit a ž v deset.

Joe Roth patřil k CIA, ale šéfem londýnské rezidentury nebyl. Ta čest připadla Williamu Carverovi, který jako

všichni šéfové rezidentur spadal pod divizi pro západní polokouli. Proto byl Carver „přiznaný“ zpravodajec, co ž

znamenalo, že všichni důle žití lidé v bran ži věděli, co je zač a jakou práci dělá. A Carver také z moci úřední zasedal ve Sdru ženém britském rozvědném výboru jako oficiální zástupce CIA v Londýně.

Roth patřil k Úřadu zvláštních projektů, oddělení, které bylo vytvořeno teprve před šesti roky; jak u ž název vypovídá, jeho úkolem bylo řídit projekty a aktivní opatření pova žované za natolik citlivé, aby mohli později šéfové rezidentur tvrdit, že jsou v tom nevinně a nic o tom nevěděli, a to dokonce i před spojenci.

Všichni pracovníci CIA, ať u ž patří ke kterékoli slo žce, mají skutečné jméno a k němu operační nebo té ž profesní jméno. Kdy ž dělají na ambasádách ve spřátelených zemích, jejich skutečné jméno doopravdy skutečné je; Joe Roth se opravdu jmenoval Joe Roth a tak byl zapsán na seznamu diplomatů. Na rozdíl od Carvera ale Joe nikomu nepřiznával, že je zpravodajcem, kdy ž tedy nemluvíme o nepočetné skupince tří čtyř jeho britských protějšků v SIS. A jeho operační jméno znala jen tatá ž hrstka plus několik jeho amerických kolegů. Tak že kdy ž je na něj vypálil v sedm ráno z telefonu cizí hlas s nebritským přízvukem, bylo to; jako by se rozezněl poplašný bzučák.

„Je mi líto,“ řekl opatrně, „ale dovolal jste se k Joe Rothovi. Kdo volá?“

„Pane Rothe, nebo pane Hayesi, poslouchejte pozorně.

Jmenuji se Pjotr Alexandrovič Orlov. Jsem plukovníkem KGB.“

„Heleďte, jestli to má být vtip –“

„Pane Rothe, kdy ž vás někdo osloví operačním jménem, neměl by to pro vás být vtip. A pro mě zase není žádný vtip to, že chci přejít do USA. Přesně to vám toti ž

navrhuji. Chci se dostat do Ameriky a rychle. Ve velmi krátké době u ž pro mě bude nemo žné vrátit se zpátky.

Nepřijmou žádnou výmluvu. Mám pro vaši agenturu obrovské mno žství velice hodnotných informací, pane Rothe. Musíte se rozhodnout rychle, abych se případně mohl vrátit, dokud je čas.“

Roth spěšně cosi škrábal do bločku, pro který se natáhl na konferenční stolek. Na té že stránce měl zapsané skóre z pokeru se Samem McCreadym, který včera dohráli a ž pozdě večer. Po čase si vybavil, že si v té chvíli myslel zhruba tohle: „Panebo že, kdyby tohle Sam slyšel, vypadnou mu oči z důlků.“ Skočil Rusovi do řeči.

„Kde přesně jste, plukovníku?“

„V telefonní budce v jednom městečku poblí ž

Salisburské planiny,“ ozvalo se. Gramaticky byla jeho angličtina téměř dokonalá. Jen přízvuk byl evidentně cizí.

Rotha vycvičili, aby uměl přízvuky rozpoznávat a určovat.

Tenhle je slovanský, pravděpodobně ruský. Pořád si myslel, že se z toho klidně mů že vyklubat jeden z McCreadyho

potrhlých šprýmů a že třeba ka ždou chvíli na druhém konci linky uslyší výbuch smíchu. Sakra, a to ani není apríl. Je u ž

třetího.

„Strávil jsem tu tři dny se skupinou sovětských důstojníků, která se účastní britského vojenského cvičení na Salisburské planině,“ pokračoval hlas. „Bydlíme v kasárnách v Tidworthu. Mám krytí jako major Pavel Kučenko z GRU. Odešel jsem před hodinou. A pokud se do další hodiny nevrátím, nebudu se moct vrátit vůbec. Cesta zpátky by mi trvala půl hodiny. Tak že máte na rozhodnutí třicet minut, pane Rothe.“

„Dobře, plukovníku. Vyhovím vám prozatím. Chci, abyste mi zavolal znovu za čtvrt hodiny. Linka bude čistá.

Dostanete odpověď.“

„Patnáct minut. Pak odejdu,“ řekl hlas a spojení se přerušilo.

Roth zběsile přemýšlel. Bylo mu devětatřicet a v agentuře strávil dvanáct let. Zatím se mu nic podobného nestalo. Ale co, v ždyť lidi většinou pro žijí v agentuře celou kariéru, ani ž by sovětského defektora třeba jen z dálky zahlédli. Ale věděl, že existují a co s nimi, to věděli všichni; všichni operativci a lidé pracující v terénu byli vyškoleni a poučeni a vycvičeni, aby byli ve střehu a stále s mo žností sovětské defekce počítali.

Věděl, že většinou k tomu dojde a ž po zkusmých počátečních kontaktech. Obyčejně si to přeběhlík dlouho

rozmýšlí a dlouho se připravuje. Pak dostane zástupce agentury, ten, který je veřejně znám, vzkaz: „Chci se s vámi sejít a jednat o podmínkách.“ Obyčejně po potenciálním defektorovi chtěli, aby zůstal, kde je, a dodal spoustu informací pak teprve bude moci přejít na druhou stranu. A kdy ž to odmítl, aspoň na něj naléhali, ať přejde s plným kufrem dokumentů. A jeho následné postavení, odměna a životní standard byly přímo úměrné tomu, kolik toho poslal, ne ž přešel, anebo kolik toho vzal s sebou. V bran ži tomu říkali „věno“.

A občas, opravdu jen občas, se stalo to, čemu zase říkávali „rychlovka“. Defektor se jednoduše objevil, spálil za sebou všechny mosty a nemohl se u ž vrátit. Nezbývalo moc mo žností buď jste toho člověka přijali, nebo nechali jít do tábora pro bě žence. To druhé se dělávalo málokdy, a to i kdy ž šlo o víceméně neu žitečné, nízko postavené přeběhlíky, kteří toho neměli moc co nabídnout, třeba o námořníka z obchodního loďstva nebo řadového vojáka.

Docházelo k tomu vlastně jen tehdy, kdy ž v době defekce prokázaly zkoušky na detektoru l ži, že jde o záměrnou dezinformaci. Pak Amerika takového agenta přijmout odmítla. Kdy ž se to stalo, Rusové se jen kousli do rtu, vytáhli si svého člověka z uprchlického tábora a dopravili ho domů.

Pokud Roth věděl, v jednom jediném případě se stalo, že z KGB si našli odmítnutého přeběhlíka a ž v táboře pro

bě žence a zlikvidovali ho; dostal se tam, proto že neprošel testem na detektoru l ži, ačkoli mluvil pravdu. Stroj si jeho nervozitu vylo žil jako záměrnou le ž. Hrozná smůla. To se samozřejmě událo za starých časů; teď u ž jsou detektory l ži dokonalejší.

A najednou tu je případ plukovníka KGB, který si chce přejít narychlo. Bez předbě žného upozornění. Bez smlouvání. Bez kufříku plného čerstvých dokumentů, které by sesbíral na rezidentuře, na kterou byl naposledy přidělen.

A ze všech míst si k tomu vybral nikoli Střední východ nebo Latinskou Ameriku, ale zrovna střed Anglie. A navázal spojení s Američany. Anebo u ž dřív kontaktoval Brity? že by ho odmítli? Roth horečně probíral všechny mo žnosti a minuty mizely do nenávratna.

Pět minut po sedmé tak že ve Washingtonu mají pět minut po druhé. Všichni jsou v postelích. Měl by zavolat Calvinu Baileymu, vedoucímu Zvláštních projektů a tedy svému šéfovi. Jen že ten teď bezpochyby spí v Georgetownu jako andílek. Čas, na nic prostě není čas. Otevřel skříň ve zdi a zapnul svůj osobní počítač. Vyťukal heslo a dostal se do sálového hlavního počítače umístěného hluboko pod velvyslanectvím na Grosvenor Square. Přepnul do šifrovaného provozu a po žádal sálový počítač, aby vybral ty vyšší důstojníky KGB, o jejich ž existenci se za Západě ví.

Pak polo žil otázku: Kdo je Pjotr Alexandrovič Orlov?

Jednou ze zvláštností světa tajných slu žeb je, že se v něm udr žuje téměř klubová atmosféra. Podobné kamarádství panuje mezi piloty, ale těm se to i oficiálně dovoluje. Platí to i pro výsadkáře a vojáky zvláštních jednotek. Profesionálové mají sklon vá žit si jeden druhého, i kdy ž jsou mezi nimi přehrady soupeření, opačných postojů nebo dokonce otevřeného nepřátelství. Za druhé světové války se stíhací piloti Luftwaffe a RAF málokdy nenáviděli navzájem; takové city přenechávali horlivcům a civilistům.

Profesionálové věrně slou ží svým politickým pánům a byrokratům, ale obyčejně by si nejradši s jinými znalci svého tajuplného oboru, i kdy ž stojí na opačné straně, přiťukli půllitrem piva.

Ve světě tajných slu žeb si ka ždý pečlivě všímá a zaznamenává, kdo je na druhé straně a jak si zrovna vede.

Agentury si vedou pečlivé záznamy o všech povýšeních a přelo ženích ve spojeneckých, soupeřících i nepřátelských slu žbách. Rezident KGB v jakémkoli hlavním městě nejspíše dobře ví, kdo jsou šéfové rezidentur USA a Velké Británie a naopak. V Dár-es-Salámu se jednou stalo, že šéf místní KGB přišel na koktejlu za vedoucím rezidentury SIS

s whisky se sodou v ruce.

„Pane Childe,“ prohlásil slavnostně, „vy víte, kdo jsem, a já vím, kdo jste vy. Máme tě žké povolání. Neměli bychom dělat, že se neznáme.“ A na to si připili.

Hlavní počítač CIA v Londýně je napojen přímo na centrum ve virginském Langley. Na Rothův dotaz začaly stroje probírat databáze důstojníků KGB, o kterých CIA věděla. „Přiznaných“ byly stovky, „předpokládaných“ tisíce.

Většina těchto znalostí pocházela právě od přeběhlíků, proto že jedním z témat, která pracovníci při debrífinku s čerstvým defektorem nevynechali nikdy, je kdo je dneska čím, koho kam přelo žili, kdo povýšil nebo šel dolů. S

ka ždým novým přeběhlíkem suma těchto znalostí roste.

Roth věděl, že v tomhle byli za poslední čtyři roky podstatně úspěšnější Britové, kteří jim poskytli stovky jmen spoustu nových, u jiných se potvrdilo podezření nebo vzniklo nové. Britové za to vděčili zčásti odposlechu, zčásti obratné analýze, ale zčásti i defektorům, jako byl třeba Vladimír Kuzičkin, člověk ze správy KGB, která řídila agenty ilegály; naverbovali ho v Bejrútu. Ale ať u ž měly databáze v Langley informace odkudkoli, neztrácely čas. Na Rothově malé obrazovce začala naskakovat zeleně zářící písmenka.

PJOTR

ALEXANDROVIČ

ORLOV

KGB.

PLUKOVNÍK. POSLEDNÍ TŘI ROKY ZŘEJMĚ VE III.

HLAVNÍ SPRÁVĚ. ZŘEJMĚ KRYT JAKO MAJOR GRU

V RUDÉ ARMÁDĚ, VE SPOJENÉM ŠTÁBU PRO

PLÁNOVÁNÍ V MOSKVĚ. PŘEDCHOZÍ ZAŘAZENÍ: MOSKEVSKÉ

STŘEDISKO

OPERAČNÍHO

PLÁNOVÁNÍ A PRVNÍ HLAVNÍ SPRÁVA (SPRÁVA ILEGÁLů) V JASENĚVU.

Roth se díval, jak stroj vyklopil všechno, co o mu ži jménem Orlov ví, pak hvízdl a vypnul počítač. To, co mu hlas v telefonu říkal, dávalo smysl. Třetí hlavní správa KGB

opravdu měla za úkol bez ustání bdít nad loajalitou ozbrojených sil. Proto ji všichni hluboce nenáviděli, ale snášeli. Důstojníci Třetí hlavní obyčejně infiltrovali do armády a vydávali se za pracovníky vojenské rozvědky GRU. Tím se vysvětlovalo, proč strkají nos do všeho, proč jsou všude, na všechno se vyptávají a nade vším dohlí žejí.

Pokud Orlov opravdu strávil čtyři roky s krytím majora GRU na Spojeném štábu pro plánování, patřícím pod sovětské ministerstvo obrany, bude to živá encyklopedie.

Také by se tím vysvětlovalo, proč jej zařadili do skupiny důstojníků, kteří se na základě nedávné dohody mezi NATO

a Varšavskou smlouvou přijeli podívat na britské manévry na Salisburské planině.

Podíval se na hodinky. Sedm čtrnáct. Není čas volat do Langley. Má dvě minuty na rozhodnutí. Je to moc riskantní radši by mu měl říct, ať ma že zase do důstojnické ubytovny, vklouzne do pokoje a pěkně si nechá od britského vojenského sluhy naservírovat čaj. A pak ať se vrátí na Heathrow a do Moskvy. Anebo ho přesvědčit, ať se pokusí

přejít na letišti, aby měl Roth čas zavolat do Washingtonu a spojit se s Calvinem Baileym. Telefon zazvonil.

„Pane Rothe, před budkou stojí autobus. Dnešní první linka. Mám dojem, že jím jezdí na základnu do Tidworthu občanští zaměstnanci, uklízeči a tak. Jestli se chci vrátit včas, musím jet.“

Roth se zhluboka nadechl. Tvoje kariéra visí na vlásku, chlapče, nebo spíš na telefonním drátě.

„Tak dobře, pane plukovníku, bereme vás. Spojím se s britskými kolegy, ti vás dostanou do bezpečí do půl hodiny.“

„Ne.“ Rus to vyštěkl, jako by nechtěl připustit žádný odpor. „Přejdu jedině k Američanům. Chci rychle odsud a do Ameriky. Berte nebo nechte, pane Rothe.“

„Poslechněte, pane plukovníku –“

„Ne, pane Rothe, chci, abyste mě vyzvedl osobně. Za dvě hodiny. Na nádvoří před nádra žím v Andoveru. Pak pojedeme na základnu amerického letectva v Upper Heyfordu. Odtud mě dopravíte do Ameriky. Na nic jiného nepřistoupím.“

„Jak chcete, plukovníku. Ať je po vašem. Budu tam.“

Rothovi zabralo deset minut, ne ž na sebe nasoukal všední šaty, chytil pas, průkazku CIA, peníze a klíčky od auta a vyřítil se po schodech dolů do suterénní gará že ke svému vozu.

Patnáct minut poté, co polo žil telefon, vyjel na Park Lane a zamířil na sever, k Mramorovému oblouku a na

Bayswater Road, proto že jezdil raději tudy ne ž frmolem přes Knightsbridge a Kensington.

Kolem osmé byl u Heathrow, zabočil na jih na M 25 a pak si zkrátil cestu po M 3 na silnici A 303 vedoucí k Andoveru. Na nádvoří před nádra žím vjel deset minut po deváté. Auta proudila dovnitř, ale jen vylo žila lidi stíhající vlaky a za pár vteřin zase odjí žděla. Cestující se hrnuli do haly. Nehybně stál jen jediný člověk. Měl na sobě tvídové sako, šedé kalhoty a sportovní boty, opíral se o zídku a četl si v ranních novinách. Roth k němu přistoupil.

„Vy asi budete ten, s kým se tu mám setkat,“ řekl tiše.

Mu ž vzhlédl od novin; Roth uviděl klidné šedé oči a drsnou tvář člověka mezi čtyřicítkou a padesátkou.

„Přijde na to, jestli se mi proká žete,“ odtušil ten mu ž.

Byl to tentý ž hlas jako v telefonu. Roth mu podal průkazku CIA. Orlov si ji prohlédl a pak kývl. Roth pokynul k autu; pořád nevypnul motor a překá žel v cestě pár dalším vozům, co stály za ním. Orlov se rozhlédl, jako by se naposledy loučil se světem, který dosud znal. Pak beze slova nasedl.

Roth řekl slu žbě na velvyslanectví, aby upozornila Upper Heyford, že přijede s hostem. Trvalo jim skoro další dvě hodiny, ne ž prokličkovali venkovskou krajinou k základně amerického vojenského letectva v Oxfordshiru.

Roth jel rovnou ke kanceláři velitele základny. Dvakrát si zavolal do Washingtonu; nato v Langley všechno domluvili s Pentagonem a odtud zase vydali veliteli základny rozkazy.

Ve tři odpoledne bude mít pravidelný let z Upper Heyfordu na leteckou základnu Andrews v Marylandu dva pasa žéry navíc.

U ž o pět hodin dřív se ovšem všechno provalilo a na linkách mezi Tidworthem a Londýnem se rozpoutalo peklo.

Dlouho předtím, ne ž americké letadlo vzletělo, na sebe u ž

vztekle štěkaly britská armáda, ministerstvo obrany, MI-5 a sovětské velvyslanectví.

Sovětská skupina se sešla na snídani kolem osmé v důstojnické jídelně a teď u ž všichni s britskými kolegy švitořili vcelku bez zábran. V osm dvacet jich pořád bylo jen šestnáct. Nepřítomnosti majora Kučenka si všichni všimli, ale zatím je to nijak nevyplašilo.

Asi tak deset minut před devátou se šestnáctka Rusů

shromá ždila v hlavní hale se zavazadly a major Kučenko pořád nikde. Poslali do jeho pokoje dozorčího, ať ho po žádá, aby si pospíšil. Autokar u ž stál přede dveřmi.

Dozorčí se vrátil a řekl, že majorův pokoj je prázdný, ovšem jeho věci tam pořád jsou. Nahoru vyrazila delegace slo žená ze dvou Rusů a dvou Britů. Zjistili, že v posteli někdo spal, že u umyvadla visí vlhký ručník a že v pokoji zřejmě zůstalo všechno Kučenkovo oblečení, tak že by měl být někde poblí ž. Prohledali koupelnu na chodbě (jen dva ruští generálové dostali pokoj s vlastní koupelnou), ale nenašli nic. Podívali se i na záchody, ale opět marně. Tou

dobou u ž se z tváří obou Rusů, z nich ž jeden byl plukovníkem GRU, vytratily i poslední zbytečky přívětivosti.

Starosti si začínali dělat i Britové. Nařídili důkladně prohledat celou budovu, ale nic se nenašlo. Pak se britský kapitán od rozvědky nenápadně vytratil a promluvil si s neviditelnými pozorovateli z MI-5. Jejich záznamy ukázaly, že ráno si na zdravotní běh vyrazili dva důstojníci v teplákových soupravách, ale vrátil se jen jeden.

Horempádem se volalo na hlavní bránu. V knize příchodů a odchodů stálo pouze to, že odešel a zase přišel plukovník Arbuthnot.

Aby tu záhadu vyřešili, vytáhli z postele desátníka, který měl na bráně slu žbu. Ten se zmínil o dvojím odchodu plukovníka Arbuthnota. Kdy ž se starého důstojníka doptávali, naprosto popřel, že by snad vyběhl hlavní bránou, jinou se vrátil a pak vyšel ven znovu. Kdy ž byl prohledán jeho pokoj, přišlo se na to, že zmizela bílá tepláková souprava, sako, košile, kravata a kalhoty. Kapitán od rozvědky pak spěšně a tiše něco pošeptal výše postavenému z britských generálů, ten velice zvá žněl a po žádal nejvýše postaveného Rusa, aby s ním zašel do jeho kanceláře.

Kdy ž z ní ruský důstojník po chvíli vyšel, byl vzteky zelený a po žádal, aby mu okam žitě přistavili štábní vůz a zavezli jej do Londýna, na velvyslanectví. Zpráva se rozeběhla i mezi zbylých patnáct Rusů a ti byli najednou

velmi chladní a nepřístupní. Bylo deset hodin. Začalo zběsilé telefonování.

Britský generál vzbudil v Londýně náčelníka štábu a podal mu úplné situační hlášení. Další podobnou zprávu podal velitel skupiny pozorovatelů na ústředí MI-5 v londýnské Curzon Street. Tam se dostala ihned do rukou zástupce ústředního ředitele a ten okam žitě pojal podezření, že v tom má prsty TSO. Tuhle lichotivou zkratku někdy pou žívají lidé z MI-5, kdy ž mluví o SIS. Znamená Ti sráči odnaproti; SIS sídlí na protějším břehu Tem že.

Zástupce ředitele u ž byl v Century House a měl nepříjemný telefonát z Curzon Street, mohl však čestně popřít, že by s tím SIS měla cokoli společného. Jen co sluchátko odlo žil, stiskl bručák na psacím stole a štěkl: „Po žádejte Sama McCreadyho, aby sem okam žitě zašel, ano?“

V poledne se ruský generál doprovázený plukovníkem GRU zavřel na sovětském velvyslanectví v Kensington Palace Gardens s vojenským atašé, který se vydával za generálmajora pěchoty, ale měl tuté ž hodnost v GRU. Nikdo z těch tří nevěděl, že major Kučenko je ve skutečnosti plukovník Orlov z KGB tuhle informaci mělo jen pár vysokých důstojníků z moskevského Spojeného štábu pro plánování. A vlastně se věci měly tak, že všem třem by se nesmírně ulevilo, kdyby to věděli ruského vojáka máloco

potěší tolik, jako podívaná na to, jak někdo od KGB má máslo na hlavě. Zatím ale v Londýně panovalo přesvědčení, že jim utekl major od GRU, a všichni velmi neradostně vyčkávali, jak jim Moskva umyje hlavu.

Ve Vládním komunikačním středisku v Cheltenhamu, největší britské odposlechové stanici, si všimli, jak náhle a ž

ke zběsilosti zesílil rádiový provoz mezi velvyslanectvím a Moskvou, a to jak v diplomatickém, tak i ve vojenském kódu.

O polední přestávce sovětský velvyslanec Leonid Zamjatin poslal ráznou protestní nótu na britské ministerstvo zahraničí, obvinil Brity z únosu a po žadoval, aby byl sovětským úřadům okam žitě zjednán přístup k majoru Kučenkovi. Z ministerstva zahraničí se protest rozběhl rovnou ke všem tajným slu žbám, ty ale jako jeden mu ž

ukázaly bělostné a neposkvrněné ručičky a řekly: „Ale my ho nemáme.“

Ještě dlouho před polednem ale byli Britové přinejmenším tolik zmatení, jako byli Rusové vzteklí.

Způsob útěku, který Kučenko (ještě pořád mu tak říkali) zvolil, byl velmi mírně řečeno nezvyklý. Přeběhlíci obvykle neodejdou, jako kdy ž si skočíte do hospody na pivo; zamíří do bezpečného úkrytu, který si většinou předem připravili.

Kdyby Kučenko zabrousil na policejní stanici i to u ž se stalo policisté z Wiltshiru by Londýn informovali v tom okam žení. A proto že všechny britské agentury ura ženě

dokazovaly svou nevinu, zbývala jediná mo žnost, a sice že to provedla některá z cizích agentur sídlících na britském území.

Bill Carver, šéf rezidentury CIA v Londýně, se ocitl v prekérní situaci. Roth musel z letecké základny informovat Langley, aby dostal povolení nastoupit do letadla vojenského letectva, a z Langley zase uvědomili Carvera.

Carver dobře věděl, jakými pravidly se podle dohod Britové a Američané v takových případech řídí kdy ž Američané Rusa propašují z Británie Britům přímo před nosem a nic jím o tom neřeknou, bude to bráno jako velmi urá žlivé.

Carvera ale varovali, ať zdr žuje, dokud vojenské letadlo neopustí britský vzdušný prostor. Utekl se tedy ke lsti a nebyl celé dopoledne k sehnání; teprve pak po žádal Timothyho Edwardse o naléhavou schůzku na třetí hodinu a bylo mu vyhověno.

Přišel pozdě vysedával o tři ulice dál v autě a jel do SIS, teprve kdy ž mu telefonicky sdělili, že letadlo se vzneslo. Kdy ž se zdravil s Edwardsem, bylo deset minut po třetí a americké tryskové letadlo bylo bezpečně za Bristolským zálivem, ji žně od Irska, příští zastávka Maryland.

Tou dobou, kdy se do něj Edwards pustil, u ž měl Carver od Rotha úplné hlášení, které mu do Londýna přivezl z letiště kurýr. Roth v něm vysvětloval, že neměl na vybranou, že musel Orlova alias Kučenka vzít naslepo,

anebo ho nechat plavat a že Orlov trval na tom, že přejde jedině k Američanům.

Carver se o tom zmínil a pokusil se tak zmírnit pohoršení Britů. Edwards se dávno předtím poradil s McCreadym a přesně věděl, kdo Orlov je koneckonců

americká databáze, se kterou se ráno krátce po sedmé Roth radil, pocházela především od SIS. Edwards velmi dobře věděl, že i on by jednal přesně tak, jako Roth, kdyby se naskytla podobná příle žitost, ale přesto se choval chladně a ura ženě. Kdy ž úředně převzal Carverovu zprávu, okam žitě informoval ministerstvo obrany, zahraničí a sesterskou agenturu MI-5. Oznámil jim, že Kučenko (prozatím necítil pra žádnou potřebu kdekomu vykládat, že ten člověk se ve skutečnosti jmenuje Orlov) je na americkém svrchovaném území a zcela mimo dosah Britů.

Hodinu poté dorazil na ministerstvo zahraničí na King Charles Street velvyslanec Zamjatin a ihned jej uvedli do kanceláře samotného ministra. Zamjatin byl rozhodnut přijmout vysvětlení s nedůvěrou, ale soukromě měl všechny důvody mu věřit, proto že sira Geoffreye Howa znal jako čestného mu že. Dál ale dával najevo rozhořčení, vrátil se na ambasádu a nahlásil vše do Moskvy. Sovětská vojenská delegace odletěla domů pozdě večer a její členové se hluboce netěšili na nekonečná vyšetřování, která je neminou.

V Moskvě pak vypukla zapálená hádka mezi KGB, který obviňoval GRU, že jeho lidé dost nedávali pozor, a GRU, které zase s chutí vmetlo KGB do tváře, že má ve svých řadách zrádce. Přivedli k výslechu Orlovovu ženu, která z toho byla celá pryč a tvrdila, že je nevinná, a také jeho kolegy, nadřízené, přátele a známé.

Ve Washingtonu musel ředitel CIA přetrpět telefonní hovor s rozzuřeným ministrem zahraničí, jen ž právě obdr žel od svého kolegy, sira Geoffreyho Howa, tklivý telegram se spoustou výčitek nad tím, jak Američané v celé zále žitosti postupovali. A kdy ž telefon odlo žil, zadíval se přes stůl na dva mu že: na svého zástupce pro operace a na šéfa zvláštních projektů, Calvina Baileyho. Promluvil k tomu druhému.

„Ten váš mladý pan Roth tentokrát pěkně zašťoural do sršního hnízda. Říkáte, že jednal z vlastního rozhodnutí?“

„Ano. Pochopil jsem to tak, že ten Rus mu nedal čas nechat si to schválit úředním postupem. Mohl to jen vzít nebo odmítnout.“

Bailey byl hubený, strohý člověk, který se v agentuře s nikým blí že nepřátelil. Lidem připadal povýšený a studený.

Byl to ale dobrý profesionál.

„Pořádně jsme Brity naštvali. Vy byste to riziko přijal stejně jako on?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Bailey. „To zjistíme, a ž si promluvíme s Orlovem. A pořádně.“

Ředitel přikývl. Ve světě tajných slu žeb panují stejně prostá pravidla jako kde jinde. Kdy ž vsadíte všechno na jednu kartu a hodně toho vyhrajete, všichni si řeknou, jaký jste chytrák a že se hodíte pro ty nejvyšší funkce. Kdy ž

sázka nevyjde, v ždycky je tu mo žnost odejít předčasně do penze. A právě v tomhle chtěl mít ředitel jasno.

„Přebíráte za Rotha odpovědnost? Ať to dopadne jakkoli?“

„Ano,“ kývl Bailey. „Přebírám. U ž se stalo. Uvidíme, co z toho vyleze.“

Kdy ž letadlo v šest hodin odpoledne washingtonského času přistálo na základně Andrews, na makadamové dráze čekalo pět aut patřících agentuře. Ne ž stačila posádka vystoupit, dva mu že, které nikdo z nich neznal a které u ž

nikdy neuvidí, vyvedli z letadla a posadili do limuzín se zatemněnými okny, které čekaly opodál. Bailey Orlovovi chladně přikývl na pozdrav a dohlédl na to, aby ho posadili do druhého vozu. Pak oslovil Rotha.

„Dávám ti ho, Joe. Ty sis ho přivedl, ty budeš řídit debrífink.“

„Já nejsem vyšetřovatel,“ bránil se Roth. „Nemám na to odbornost.“

Bailey pokrčil rameny. „Po žádal o tebe. Ty jsi ho přivedl. Je ti zavázaný. Třeba se s tebou bude chovat uvolněněji. A budeš mít veškerou podporu překladatele, analytiky, specialisty na ka ždý obor, o kterém se zmíní. A samozřejmě polygraf. Začneme testem na polygrafu. Odvez ho na Ranč čekají tě. A ještě něco, Joe: chci všechno.

Okam žitě, jak to z něj dostaneš, určené jen pro mě a rukou psané. Pochopil?“

Roth přikývl.

Ještě před sedmnácti hodinami, v Anglii, kdy ž si navlékal bílé tepláky, byl Pjotr Orlov alias Pavel Kučenko prověřený sovětský důstojník, měl domov, ženu, kariéru, vlast. Teď z něj byla zásilka, balík, který nalo žili v cizí zemi na zadní sedadlo limuzíny, zbo ží, ze kterého vy ždímají šťávu do poslední kapky; jistě u ž cítil stejně jako všichni přeběhlíci první bodnutí pochyb a snad i paniky.

Roth se chystal, že vystoupí a přesedne si do auta k Rusovi.

„Ještě poslední věc, Joe,“ řekl Bailey. „Orlov má teď krycí jméno Minstrel. A jestli se uká že, že nám ho podstrčili, ředitel si pověsí moji vypreparovanou hlavu nad krb. Půl minuty po tom ovšem já zase sejmu tebe. Hodně štěstí.“

Ranč říkají v CIA bezpečnému místu, skutečnému ranči v ji žní Virginii, v kraji, který proslul chovem koní. Není to

daleko od Washingtonu, a přitom je statek hluboko v lesích, obklopený ohradami a ploty, jede se k němu po dlouhé silničce a hlídají jej skupiny velmi zdatných mladých mu žů, kteří do jednoho prošli tvrdým výcvikem v boji holýma rukama i v zacházení se zbraněmi v proslulém výcvikovém středisku v Quantiku.

Orlova zavedli do pohodlného dvoupokojového bytu se stěnami v uklidňujících barvách a se vším, co obyčejně nabízí slušný hotel: s televizí, videem, přehrávačem, křesílky, jídelním stolkem. Přinesli jídlo Orlovovo první v Americe a Roth si sedl ke stolu s ním. U ž v letadle se dohodli, že si budou tykat a říkat křestními jmény. Teď to vypadalo, že dostanou mo žnost seznámit se ještě mnohem důkladněji.

„Nebude to v ždycky jednoduché, Petře,“ ozval se Roth a díval se, jak Rus zápolí s velikým hamburgerem. Měl zřejmě na mysli neprůstřelná okna, která nelze otevřít, to, že ve všech pokojích jsou zrcadla, jimi ž jde sledovat ze druhé strany, to, že ka ždé slovo, které v bytě padne, bude nahráno.

A důkladný debrífink, který brzy začne.

Rus přikývl.

„Máme začít u ž zítra, Petře. Musíme si promluvit, a to důkladně. Budeš muset podstoupit test na detektoru l ži. A ž

jím projdeš, budeš mi muset povědět… spoustu věcí.

Vlastně všechno. Všechno, co víš nebo o čem tušíš. A ne jednou, pořád dokola.“

Orlov odlo žil vidličku a usmál se.

„Joe, oba jsme v tomhle divném světě strávili kus života. Nemusíš tolik…“ chvíli hledal vhodný výraz, „vá žit slova. Za riziko, které jste podstoupili, kdy ž jste mě dostali na druhou stranu, se musím něčím odvděčit. Vy tomu říkáte věno, ne?“

Roth se zasmál.

„Jasně, Petře, právě to teď od tebe chceme. Věno.“

Londýnská SIS tou dobou nebyla tak docela nečinná.

Timothy Edwards velmi brzy od ministerstva obrany zjistil jméno pohřešovaného důstojníka Pavel Kučenko. A databáze agentury rychle poskytla informaci, že jde o krycí jméno plukovníka Pjotra Orlova ze Třetí hlavní správy KGB. Potom si Edwards znovu zavolal Sama McCreadyho.

„Zmáčkl jsem naše americké bratránky, jak to jen šlo.

Neodčinitelná urá žka, naprosté pohoršení, však to znáš. Bill Carver se kroutil jako housenka chápe, že to otřáslo jeho postavením u nás. Tak že bude naléhat na Langley, aby nám to celé předali, a to jakmile to budou mít. Chci vytvořit pracovní skupinku, která se bude informacím od Orlova věnovat, jakmile je dostaneme. Rád bych, abys jí velel ty pod mým dohledem.“

„Díky,“ řekl Mistr klamu. „Ale já bych chtěl víc.

Po žadoval bych přímý přístup. Orlov mů že vědět věci, které

po nás mají zvláštní význam. A na které v Langley nijak velký důraz klást nebudou. Chci přístup, osobní přístup.“

„To by mohlo být tě žké,“ ošíval se Edwards. „Nejspíš ho zahrabali někde ve Virginii. Ale po žádat o to mů žu.“

„Máš na to právo,“ trval na svém McCready. „Poslední dobou jsme jim předali pěknou kupu materiálu.“

Ta myšlenka přímo visela ve vzduchu. Oba věděli, že většina zmíněného materiálu byla získána v posledních čtyřech letech. A navíc tu je soubor strategických rozkazů

Sovětské armády, který předali do Langley loni.

„A ještě něco,“ řekl Sam. „Rád bych si Orlova prověřil přes Almanacha.“

Edwards McCreadyho propichoval očima. Almanach bylo krycí jméno britského zdroje, Rusa, který pracoval pro SIS. Byl vysoko postavený, a tudí ž šlo o tak citlivou zále žitost, že v celém Century House jen čtyři lidé věděli, kdo to je, a o tom, že vůbec existuje, jich vědělo ani ne deset. Toto žnost toho mu že znali jen ředitel, Edwards, kontrolor pro sovětský blok a McCready, mu ž, který jej osobně řídil.

„Je to rozumné?“ zeptal se Edwards.

„Myslím, že pro to jsou důvody.“

„Buď opatrný.“

Druhý den ráno si dopravní policista prohlédl černé auto, zjistil, že evidentně parkuje na dvojité žluté čáře, a bez

váhání vypsal lístek. Právě s tím skončil a vsouval polyetylénovou obálku pod stěrač, kdy ž tu se z nedalekého obchodu vynořil štíhlý a dobře oblečený mu ž v šedivém obleku a začal protestovat. Byla to tak všední scéna, že dokonce ani na lidnaté londýnské ulici si jich nikdo nevšímal.

Náhodný přihlí žející by z dálky viděl jen to, jak řidič mává rukama a policista nepohnutě krčí rameny. Pak řidič zatahal dopraváka za rukáv a nutil jej, aby obešel auto a podíval se na značku. Kdy ž se tak stalo, policista uviděl vedle ní výmluvnou cedulku CD. Diplomatický sbor. Bylo jasné, že ji přehlédl, ale ani tak to s ním nepohnulo.

Diplomatickému personálu sice není mo žné dát pokutu, ale před vypsáním bločku je nic neochrání. Pomalu odcházel.

Řidič vyrval lístek zpod stěrače a mával jím strá žníkovi před obličejem. Policista se jej na něco zeptal. Řidič, aby prokázal, že je opravdu diplomat, zašátral v kapse, vytáhl průkaz a přinutil strá žníka, aby se na něj podíval. Policista mu vyhověl, znovu pokrčil rameny a šel si po svých. Řidič vztekle zmuchlal parkovací bloček, hodil jej dovnitř, pak si nasedl a odjel.

Náhodný pozorovatel by si ovšem nevšiml, že policista vsunul řidiči do průkazky lístek s tímhle vzkazem: „Čítárna Britského muzea, zítra 14.00.“ Také by nezaznamenal, že řidič o kilometr dál uhladil zmuchlaný bloček a na jeho

druhé straně se dočetl tohle: „Plukovník Pjotr Alexandrovič Orlov přešel k Američanům. Víš o něm něco?“

Mistr klamu právě kontaktoval svého agenta s krycím jménem Almanach.

2

To, jak se při práci s přeběhlíkem postupuje v hantýrce jak se „vytě žuje“ –, je případ od případu velmi odlišné. Zále ží na emocionálním stavu defektora nebo na zvycích hostitelské agentury, která vytě žování čili debrífink řídí. Jediným společným rysem je, že v ždycky jde o citlivou a nelehkou zále žitost.

V první řadě musí být přeběhlík umístěn v prostředí, které nepůsobí hrozivě, ale je ž mu zamezuje uniknout, často především pro jeho dobro. Dva roky před Orlovem udělali Američané chybu s jiným Rusem, který nečekaně přešel na druhou stranu, Vitalijem Určenkem. Chtěli vytvořit zdání, že se neděje nic zvláštního, a tak jej vzali na večeři do restaurace ve washingtonském Georgetownu. Jen že on si to

rozmyslel, vylezl ven okénkem na pánském záchodě, šel na sovětské velvyslanectví a vzdal se. K ničemu mu to nebylo; dopravili ho letadlem zpátky do Moskvy, brutálně ho vyslýchali a pak popravili.

A kromě vlastních sebedestruktivních sklonů musí být defektor chráněn i před mo žnou pomstou. SSSR a především KGB je proslulý tím, že neodpouští lidem, které pova žuje za zrádce, a sna ží se je dostat a zlikvidovat, pokud je to jen trochu mo žné. Čím výš byl přeběhlík postavený, tím záva žnější je jeho zrada, a vysoký pracovník KGB je v tomto smyslu to nejhorší. KGB je toti ž velmi vybraná společnost a její zaměstnanci po žívají v zemi, kde většina lidí žije s poloprázdným žaludkem a v chladu, všemo žná privilegia a výhody. Pohrdnout tímto životním stylem, tím nejvybranějším, jaký mů že SSSR nabídnout, znamená projevit nevděčnost, která si u ž sama o sobě zaslou ží smrt.

Vypadalo to, že Ranč poskytuje dostatek ochrany před pomstou i před sebezničujícími sklony.

Největší komplikací je ale duševní stav samotného defektora. Při útěku na Západ jsou všichni napumpovaní adrenalinem, ale pak mnozí začnou znovu přemýšlet a váhat.

Dojde jim, jak obrovský krok udělali, plně si uvědomí, že u ž

nikdy neuvidí ženu, rodinu, přátele, vlast. Výsledkem někdy bývá deprese podobná abstinenčnímu syndromu, jaký přicházívá u narkomana, kdy ž odezní účinek drogy.

Jako protilék se často ordinuje to, že debrífink začne klidným přehledem celého přeběhlíkova života, úplným životopisem od narození a dětství. Vyprávění o dávné minulosti, popis matky a otce, líčení spolu žáků, povídání o tom, jak jsme chodili v zimě bruslit nebo v létě na výlety, to všechno, místo aby vedlo k dalšímu návalu nostalgie a deprese, obvykle mívá uklidňující účinek. A všechno; do poslední podrobnosti a posunku, se zaznamenává.

Pracovníci, kteří debrífink řídí, se toti ž v ždycky zajímají o motivy. Proč jste se rozhodl přejít na druhou stranu? (Nikdy se nepou žívá přímo slovo defekce. To naznačuje, že šlo o porušení věrnosti, ne o uvá žené rozhodnutí změnit názory.)

Někdy přeběhlík o svých motivech l že. Třeba tvrdí, že jej naprosto rozčarovaly korupce, cynismus a nepotismus systému, kterému slou žil a kterému ukázal záda. Často to bývá skutečný důvod; vlastně je to nejobvyklejší důvod.

V ždycky to ale pravda není. Třeba se věci mají tak, že defektor strčil ruku příliš hluboko do státní kasičky a hrozil mu od KGB tvrdý trest. Anebo ho u ž u ž měli povolat do Moskvy, aby se zodpovídal za skandální milostný život.

Skutečným důvodem mů že být i degradace nebo nenávist k určitému nadřízenému. Hostitelská agentura někdy dobře ví, proč dotyčný opravdu přeběhl. Přesto jeho vysvětlením, i kdy ž ví, že jsou falešná, naslouchá pozorně a se soucítěním.

A všechno si zaznamenává. Je mo žné, že ten člověk z

marnivosti l že o svých motivech, ale to neznamená nutně, že podává l živé rozvědné informace. Anebo že by snad…?

Jiní lidé zase l žou z pýchy, pokoušejí se svému dřívějšímu životu dodat na důle žitosti a zapůsobit na své hostitele. To všechno bude prověřeno; dříve nebo později se hostitelé doberou skutečných důvodů a skutečného stavu věcí. Prozatím všemu chápavě naslouchají. Skutečné kří žové výslechy a prověřování přijdou později jako u soudu.

A kdy ž konečně přijdou na přetřes rozvědné zále žitosti, vyslýchající nastra ží pasti. Padne mnoho, velmi mnoho otázek, na které důstojníci řídící debrífink znají odpovědi.

Anebo pokud ne, které analytici lopotící se přes noc nad nahrávkami brzy uvedou na pravou míru tím, že si dají jednotlivá fakta dohromady nebo je přezkoumají. Defektorů

koneckonců bylo hodně a západní agentury vládnou značným mno žstvím vědomostí o KGB, GRU, Sovětské armádě, vojenském námořnictvu a letectvu, ba i o samotném Kremlu vědomostí, o které se mohou opřít.

Pokud vyšetřovatelé získají pocit, že přeběhlík l že o věcech, které by vzhledem ke svému údajnému postavení měl znát správně, okam žitě jej začnou podezřívat. Mů že lhát jen z frajerství, aby na ně zapůsobil; nebo proto, že dotyčnou informaci nikdy neměl, ale sna ží se tvrdit, že ano; anebo to u ž zapomněl; anebo…

Vytě žování je tak dlouhé a hou ževnaté, že není snadné při něm hostitelské agentuře lhát. Výslechy mohou trvat

měsíce, ba i roky, přijde na to, kolik defektor tvrdí věcí, které tak docela nesouhlasí.

A pokud nový defektor řekne něco, co se liší od toho, o čem jsou hostitelé přesvědčeni, mů že to také znamenat, že jejich přesvědčení bylo mylné. Analytici proto znovu prověří původní zdroj této informace. Mů že se stát, že se celou dobu mýlili a pravdu má nový přeběhlík. Zatímco si to prověřují, vyšetřovatelé dané téma nechají být a vracejí se k němu později. Znovu a znovu.

Často se stává, že si defektor neuvědomí, jak významná je nějaká drobná informace, kterou poskytl, ani ž jí věnoval zvláštní pozornost. Jeho hostitelům však tahle zdánlivá podru žnost mů že poskytnout chybějící dílek skládačky, její ž

celkový vzhled jim dlouho unikal.

Mezi otázkami, na ně ž jsou u ž odpovědi známy, bývají roztroušeny otázky, je ž mohou, pokud je odpověď pravdivá, vést ke skutečně hodnotným zjištěním. To je pravá nosná žíla. Mů že nový defektor povědět hostitelské agentuře něco, co ještě neví, a pokud ano, jak to je důle žité?

V případě plukovníka Pjotra Alexandroviče Orlova CIA do měsíce dospěla k přesvědčení, že šťastně kápla na matečnou žílu ryzího zlata. „Produkt“, který ten člověk dodával, byl neskutečný.

Především

byl

od

samého

počátku

velmi

chladnokrevný a klidný. Vylo žil Joe Rothovi svůj životní

příběh od narození v nuzné boudě kdesi za Minskem krátce po válce a ž po den, bylo to před šesti měsíci v Moskvě, kdy usoudil, že u ž nedoká že re žim, kterým se naučil pohrdat, déle snášet. Nikdy nepopíral, že stále cítí hlubokou lásku ke své vlasti, k Rusku, a při pomyšlení na to, že je opustil jednou prov ždy, projevoval pochopitelné citové pohnutí.

Prohlásil, že jeho man želství s Olgou, úspěšnou moskevskou divadelní ředitelkou, je u ž po tři roky naprosto formální, a s očekávatelným hněvem mluvil o jejích četných pletkách s hezkými mladými herci.

Podstoupil tři odlišné testy na detektoru l ži, které se týkaly jeho původu, kariéry, soukromého života a změny světonázoru. Pak začal odhalovat informace nejvyšší důle žitosti.

Je třeba říct, že jeho kariéra byla velmi barvitá. Ze čtyřletého období, kdy patřil pod Třetí hlavní správu a kryt jako major Kučenko z GRU pracoval ve Spojeném štábu pro plánování, v samém centru armády, si odnesl rozsáhlé znalosti o osobnostech mnoha vysokých důstojníků, o rozmístění divizí Sovětské armády a letectva, o tom, jaká plavidla má vojenské námořnictvo na mořích a v loděnicích.

Fascinujícím způsobem jim umo žnil nahlédnout do toho, jaké porá žky utrpěla Rudá armáda v Afghánistánu, mluvil o neočekávané demoralizaci sovětských jednotek v téhle zemi a o tom, jak je Moskva stále více rozčarovaná afgánským loutkovým vládcem Babrakem Karmalem.

Před zařazením ke Třetí hlavní správě pracoval Orlov ve správě pro ilegály, která podléhá První hlavní správě a zodpovídá za řízení nelegálně působících agentů po celém světě. „Ilegálové“ nebo také „nelegálové“ jsou ti nejutajenější agenti, kteří provozují špioná ž proti vlastní zemi anebo kteří žijí v cizí zemi pod hlubokým krytím. Jsou to agenti, kteří se netěší diplomatickému krytí a pro které odhalení a polapení neznamená jen to, že budou prohlášeni za personae non gratae a s ostudou vypovězeni, ale poněkud nepříjemnější nakládání: zatčení, tvrdý výslech, někdy i popravu.

Orlov sice měl čtyři roky staré znalosti, ale vypadalo to, že má encyklopedickou paměť; začal ničit tuté ž síť, kterou svého času pomáhal vybudovat, především ve Střední a Ji žní Americe, kterou měl na starosti.

Kdy ž přijde defektor, jeho ž informace se uká žou být rozpornými, obyčejně se pracovníci hostitelské agentury rozdělí do dvou skupin: na ty, kdo novému přeběhlíkovi věří a brání ho, a na ty, kdo pochybují a stavějí se proti němu.

Nejproslulejším z takových případů v dějinách CIA byl případ Golycina a Nosenka.

Kdy ž v roce 1960 přešel na druhou stranu Anatolij Golycin, udělal první poslední pro to, aby přesvědčil CIA, že KGB stál za vším špatným, co se na světě stalo od druhé světové války. Co se Golycina týkalo, nebylo žádné ohavnosti, které by se KBG nebyl dopustil nebo ke které by

se alespoň nechystal. A to byla rajská hudba pro jestřáby v CIA, v jejich ž čele stál šéf kontrarozvědky James Jesus Angleton, který u ž roky přesvědčoval nadřízené v zásadě o tomté ž. Z Golycina se stala obletovaná hvězda.

V listopadu roku 1963 byl zavra žděn prezident Kennedy a atentát zřejmě provedl Lee Harvey Oswald, levičák, který měl ruskou ženu a který svého času přešel do SSSR a rok tam žil. A v lednu 1964 utekl ze SSSR Jurij Nosenko. Ten prohlásil, že byl v Rusku Oswaldovým řídícím důstojníkem; KGB podle něj zjistil, že Oswald je k ničemu, přerušil s ním veškeré styky a tudí ž nemá se zabitím Kennedyho nic společného.

Golycin podporovaný Angletonem svého krajana okam žitě napadl; Nosenko byl velmi tvrdě vyslýchán, ale odmítl výpověď změnit. Spor nadlouho rozbil agenturu do dvou táborů; vlastně zuřil po dvě desetiletí. Podle toho, jaký zrovna převládl názor na to, kdo má pravdu a kdo l že, vznikaly a zase troskotaly kariéry, proto že základním pravidlem je, že kariéra lidí, kteří stojí za velkým úspěchem, jde strmě vzhůru.

V případě Pjotra Orlova k žádným podobným sporům nedošlo a všechnu slávu sklidil Calvin Bailey, šéf Zvláštních projektů, oddělení, které přeběhlíka přivedlo.

Hned druhý den poté, co Joe Roth začal na dlouho bydlet ve Virginii s plukovníkem Orlovem, Sam McCready nenápadně vstoupil do portálu Britského muzea, které sídlí

uprostřed Bloomsbury, a zamířil k velké kruhové čítárně pod jeho kopulí.

Byli s ním dva mladší mu ži Denis Gaunt, kterému McCready stále více věřil a na něj ž spoléhal, a další mu ž

jménem Patten. Ani jeden z členů zálo žní skupiny neměl uvidět Almanachovu tvář nepotřebovali to a mohlo by to být nebezpečné. Jejich úkolem bylo prostě se jen potloukat u vchodu, číst si v novinách a starat se, aby jejich šéfa oddělení nerušili žádní vetřelci.

McCready zamířil ke stolu obklopenému policemi s knihami a mu že, který tam u ž seděl, se zdvořile optal, jestli by mohl přisednout. Dotyčný ani nezvedl hlavu, kterou měl zabořenou ve velké knize, z ní ž si sem tam cosi vypisoval, pokynul mu k židli naproti sobě a četl dál. McCready klidně vyčkával. Vybral si svazek, který si chtěl přečíst, jeden ze zaměstnanců mu jej za chviličku přinesl a pak zase tiše odešel. Mu ž sedící naproti měl pořád skloněnou hlavu.

McCready se ozval, a ž kdy ž byli sami. „Jak se vede, Nikolaji?“

„Jde to,“ zašeptal mu ž a udělal si další poznámku do notýsku.

„Něco nového?“

„Příští týden máme mít návštěvu. Na rezidentuře.“

„Z Moskvy?“

„Ano. Generál Drozdov, osobně.“

McCready nedal nic najevo. Pořád si četl a sotva pohyboval rty. Nikdo, kdo byl mimo prostor oddělený regály s knihami, nemohl šeptání slyšet, a dovnitř mezi police nikdo nevejde. Na to dohlédnou Gaunt a Patten. To jméno jej ale ohromilo. Drozdov, podsaditý mu žíček, který se podobal nebo žtíku prezidentu Eisenhowerovi, stál v čele správy řídící ilegály a málokdy se odvá žil za hranice SSSR.

To, že přijede přímo do lvího doupěte, do Londýna, bylo krajně nezvyklé a mohlo by to být velice důle žité.

„A to je dobře nebo špatně?“ zeptal se.

„Nevím,“ řekl Almanach. „Rozhodně je to divné. Není to můj přímý nadřízený, ale nemohl by přijet, kdyby se nedomluvil s Krjučkovem.“

Generál Vladimír Krjučkov, který se roku 1988 stal ředitelem KGB, byl v té době ještě šéfem První hlavní správy, která se zabývala zahraniční rozvědkou.

„Bude se s tebou bavit o svých ilegálech, které má nasazené v Británii?“

„Pochybuji. Rád svoje lidi řídí přímo. Mů že to mít něco společného s Orlovem. Byl kolem toho šílený řev.

Druhé dva důstojníky z GRU, co byli v delegaci, u ž

vyslýchají. V nejlepším případě z toho vyjdou s rozsudkem vojenského soudu za zanedbání povinností. Anebo mo žná…“

„Je tu i nějaký jiný důvod, proč přijede?“

Almanach vzdychl a poprvé pozdvihl oči. McCready mu pohled vracel. Za ty roky se s Rusem spřátelil, důvěřoval mu a věřil v něj.

„Je to jenom pocit,“ řekl Almanach. „Mo žná si zdejší rezidenturu prověřuje. Nemám nic konkrétního, jenom mi to trošku smrdí. Třeba mají podezření.“

„Nikolaji, věčně to trvat nemů že. To oba víme. Dřív nebo později si dají jedno ke druhému. Příliš mnoho úniků

informací, příliš mnoho shod okolností. Chceš teď přejít?

Mů žu to zařídit. Stačí říct slovo.“

„Ještě ne. Mo žná zanedlouho, ale ještě ne. Mů žu toho poslat víc. Jestli opravdu začnou překopávat všechnu činnost londýnské rezidentury, budu vědět, že něco mají. A budu to vědět včas. Stihnu přejít. Teď ještě ne. Mimochodem, prosím tě, neodposlouchávejte Drozdova. Pokud opravdu něco tuší, mohl by to vzít jako další nepřímý důkaz.“

„Radši mi pověz, jako co přijede, pro případ, že by se na Heathrow něco semlelo,“ řekl McCready.

„Jako švýcarský obchodník,“ odpověděl Rus. „Z

Curychu. Linkou British Airways, v úterý.“

„Zařídím, aby ho úplně nechali na pokoji,“ kývl McCready. „Něco o Orlovovi?“

„Zatím ne,“ řekl Almanach. „Vím o něm, ale nikdy jsem se s ním nesetkal. Ale překvapuje mě, že přešel na druhou stranu. Měl nejvyšší stupeň prověření.“

„To ty máš taky,“ namítl McCready. Rus se usmál.

„Samozřejmě. Proti gustu žádný dišputát. Podívám se, co bych o něm mohl zjistit. Proč tě zajímá?“

„Není v tom nic konkrétního,“ odtušil McCready. „Jak jsi to říkal ty, jenom mi to trošku smrdí. U ž jen ten způsob, jak přešel, jak nedal Joe Rothovi čas na prověření. Kdy ž

nějaký námořník uteče z lodi, je to normální. Ale u plukovníka KGB je to divné. Mohl si vyjednat lepší podmínky.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Rus. „Udělám, co budu moct.“

Jeho postavení na velvyslanectví bylo tak choulostivé, že setkávat se bylo riskantní proto to dělali jen vzácně.

Dohodli se, že příští schůzka se bude konat v ošuntělé kavárničce v Shoreditchi v londýnském East Endu.

Počátkem příštího měsíce, tedy května.

Koncem dubna měl ředitel CIA v Bílém době schůzku s prezidentem. Na tom nebylo nic nezvyklého; scházeli se s naprostou pravidelností, ať u ž s ostatními členy Národní bezpečnostní rady nebo sami dva. Tentokrát se ale prezident zmiňoval o CIA nezvykle lichotivě. Projevy vděčnosti jiných státních agentur a ministerstev za proud informací, který se valil z jihovirginského ranče; se u ž dostaly převysoko, a ž do Oválné pracovny.

Ředitel CIA byl tvrdý mu ž, počátky jeho ž kariéry sahaly a ž do dob OSS, za druhé světové války, a oddaný kolega Ronalda Reagana. Byl také poctivý a neviděl

důvodu, aby všechnu tu chválu nepřenesl na šéfa Zvláštních projektů, který za příchod plukovníka Orlova zodpovídal.

Kdy ž se vrátil do Langley, hned si dal Calvina Baileyho zavolat.

Bailey ředitele zastihl, jak stojí u velikých oken, která zabírají téměř celou jednu stěnu jeho kanceláře v nejvyšším patře budovy ústředí CIA. Díval se do údolí, kde u ž se jarní zeleň rozbujela natolik, že konečně přestalo být vidět na řeku Potomac. Kdy ž Bailey vstoupil, ředitel se s rozzářeným úsměvem otočil.

„Co ti budu povídat, Cale. Gratulace se na nás jen sypou. Ministerstvo námořnictva je nadšené a chce toho víc.

Mexičani mají náramnou radost; zrovna rozbili síť sedmnácti agentů i s fotoaparáty, vysílačkami a vší parádou.“

„Díky,“ řekl Calvin Bailey rozvá žně. Byl znám jako opatrný člověk, který nikdy otevřeně neprojevuje city.

„Všichni víme, že koncem roku odchází do penze Frank Wright,“ pokračoval ředitel. „Budu potřebovat nového zástupce pro operace. Mo žná, Calvine, mo žná mám dojem, že vím, kdo by to měl být.“

Na Baileyho podmračené, nevrlé tváři se objevil velevzácný úsměv. V CIA je ředitel na své místo dosazován v ždy politicky; je tomu tak u ž po tři desetiletí. Spadají pod něj dvě hlavní divize agentury: operační, které šéfuje zástupce ředitele pro operace, a rozvědná (ta se stará o

analýzu informací), v jejím ž čele stojí zástupce ředitele pro rozvědku. Tato dvě místa jsou tedy nejvyšší, na která mů že profesionál aspirovat. Zástupce pro operace má na starosti veškeré shroma žďování informací, které agentura provádí, a zástupce pro rozvědku se stará o analýzu hrubé masy informací, při ní ž jsou z ní vytvořeny pou žitelné rozvědné znalosti.

Kdy ž ředitel štědře rozdal svěcenou vodu, přešel ke světštějším zále žitostem. „Jde ale taky o Brity. Víš přece, že tu byla Margaret Thatcherová.“

Calvin Bailey přikývl. Všichni věděli, jak pevné přátelství poutá britskou premiérku a amerického prezidenta.

„Vzala s sebou i sira Christophera…“ Mu ž, o kterém ředitel CIA mluvil, byl tou dobou šéfem britské rozvědky, SIS. „Měli jsme pár zajímavých schůzek. Dal nám pár hodně zajímavých materiálů. Jsme jim zavázáni, Cale.

Musíme jim vyjít vstříc. Chtěl bych to mít z krku. Otravují mě se dvěma věcmi. Prý jsou velice vděční za všechen materiál od Minstrela, co jim posíláme, ale zdůrazňují, že co se týče sovětských agentů v Anglii, je to zajímavé, ale všechno jen v krycích jménech. Nemohl by si Minstrel vzpomenout na skutečná jména nebo na pracovní postavení těch lidí prostě něco, podle čeho by Britové poznali, že mají u nich doma cizího agenta?“

Bailey si to promyslel.

„U ž jsme ho o to žádali,“ pokrčil pak rameny. „Poslali jsme Britům všechno, co se jich týká třeba jen vzdáleně.

Řeknu si o to znovu, nařídím Joe Rothovi, aby se ho zeptal, jestli si nevzpomene na nějaké skutečné jméno.“

„Dobře, to stačí,“ řekl ředitel. „A poslední věc. Pořád žádají o přímý přístup. Tam u nich. Jsem víceméně rozhodnutý jim vyhovět. Myslím, že si to mů žeme dovolit.“

„Radši bych ho nechal tady. Je tu v bezpečí.“

„V bezpečí mů že být i tam. Mů žeme ho přece přivézt jen na naši leteckou základnu. Do Upper Heyfordu, do Lakenheathu, do Alconbury. Na tom nezále ží. Budou se s ním moct sejít, pod dohledem si s ním promluvit, a pak si ho zase odvezeme.“

„Mně se to nelíbí,“ bránil se Bailey.

„Cale, slíbil jsem jim to.“ Do ředitelova hlasu se vkradl neústupný, ocelový tón. „Dohlédni na to.“

Calvin Bailey si zajel na Ranč a promluvil si s Joem Rothem. Sešli se v Rothově apartmá nad hlavním vchodem do budovy Ranče. Bailey zjistil, že jeho podřízený je unavený a přeta žený. Vést debrífink je vysilující práce, při ní ž je třeba s přeběhlíkem trávit mnoho hodin přes den a pak po nocích pracovat na plánu pohovorů pro další den.

Odpočinek obyčejně není na programu vůbec, a kdy ž, jak se stává často, přeběhlík navá že se svým řídícím pracovníkem

přátelský vztah, není snadné tomuto pracovníkovi dát volno a nahradit jej někým jiným.

„Ve Washingtonu mají radost,“ začal Bailey. „Ba víc ne ž to, jsou nadšení. Všechno, co říká, sedí. Údaje o dislokaci sovětského pozemního vojska, námořnictva i letectva potvrzují jiné zdroje nebo satelitní snímky. Počty zbraní, údaje o bojové pohotovosti, maléry v Afghánistánu Pentagon se mů že radostí zbláznit. Vedl sis dobře, Joe. Moc dobře.“

„Ještě nás toho spousta čeká,“ řekl Roth. „Ještě toho poví hodně. Určitě. Ten chlap je živý slovník. Má fenomenální paměť. Někdy se zasekne na maličkosti, ale v ždycky si dřív nebo později vzpomene. Jen že…“

„Jen že co? Podívej se, Joe, rozbil sítě, které KGB

trpělivě budovala ve Střední a Ji žní Americe roky. Naši tamní přátelé likvidují jednu organizaci za druhou. Je to v pořádku. Já vím, že jsi utahaný. Musíš to prostě vydr žet.“

Pak vylo žil Rothovi, co mu ředitel naznačil o budoucím obsazení místa zástupce pro operace. Obyčejně nebyl nijak sdílný, ale neviděl důvod nepřenést chválu, kterou jej obmyslel ředitel, dál na svého podřízeného.

„Jestli to tak dopadne, Joe, uprázdní se tím pádem další místo, místo šéfa Zvláštních projektů. A na mém doporučení bude hodně zále žet. Navrhnu tebe, Joe. Chci, abys to věděl.“

Roth byl vděčný, ale nijak nejásal. Vypadalo to, že není jen unavený. Vrtá mu asi hlavou ještě něco jiného.

„Jsou s ním nějaké problémy?“ vyptával se Bailey.

„Má všechno, co potřebuje? Nechtěl by dámskou společnost? A ty? Jste tu jako poustevníci. A u ž to trvá měsíc. To se dá zařídit.“

Věděl, že Roth je rozvedený a žije sám. V agentuře bylo procento rozvodovosti vůbec nehorázné. Jak se říkalo v Langley: s prvním pracovním úkolem máš první rozvodové stání.

„Ne, to jsem mu u ž nabízel. Jenom vrtěl hlavou.

Pracujeme spolu. Docela to jde. Naběháme po lese takové štreky, že se sotva dr žíme na nohou. V životě jsem nebyl v lepší kondici. Je starší, ale fyzičku má lepší. To je jedna z těch věcí, co mě trápí, Calvine. Nemá žádné výpadky, žádné slabiny. Kdyby se opíjel, kdyby byl protivný, kdyby měl záchvaty melancholie ze vzpomínek na domov, kdyby zuřil –“

„Pokoušel ses ho vyprovokovat?“ zeptal se Bailey.

Kdy ž defektora do ženete k výbuchu vzteku, při něm ž se vybijí nahromaděné emoce, někdy to zapůsobí jako uvolnění, jako terapie. Aspoň tedy podle psychiatrů, co pro agenturu pracují.

„Ano. Popichoval jsem ho, říkal jsem mu, že je krysa, kam vítr, tam plášť. Nic. Přehlídl mě jako krajinu a vysmál se mi. A pak nás zas oba hnal ,do práce‘, jak tomu říká. Pro něj je práce zlikvidovat všechny agenty, co KGB kde po světě má. Naprostý profík.“

„Proto je taky ten nejlepší, co jsme kdy měli, Joe.

Neošklíbej se nad tím. Buď rád.“

„Calvine, to není to hlavní, co mi vrtá hlavou. Jako člověka ho mám vcelku rád. Dokonce si ho vá žím. Nikdy by mě nenapadlo, že si budu vá žit přeběhlíka. Je tu ale jiná věc.

Něco přede mnou tají.“

Calvin Bailey najednou velice zklidněl a ztichl.

„Polygraf nic takového neříká.“

„Ne, neříká. Proto nemů žu vědět jistě, že se nemýlím.

Je to jenom pocit. Něco mi neříká.“

Bailey se předklonil a zadíval se Rothovi upřeně přímo do obličeje. Na otázce, kterou se chystal polo žit, záviselo strašlivé mno žství věcí.

„Joe, kdy ž to důkladně zvá žíš, je tu snad nějaká mo žnost, že přes všechny testy by mohl být podvodník?

Podstava od KGB?“

Podstava je slangový výraz pro podstrčeného agenta, jeho ž úkolem je zavést do nepřátelské organizace dezinformaci. Roth vzdychl. Konečně mluvili otevřeně o tom, co jej trápilo.

„Já nevím. Myslím, že ne, ale nevím to jistě. Podle mě je tu tak deset procent prostoru pro pochybnosti. Jde hlavně o ten pocit, že přede mnou něco skrývá. A pokud mám pravdu, nemů žu přijít na to, proč by to dělal.“

„Tak to zjisti, Joe. Zjisti to.“ Calvin Bailey nemusel zdůrazňovat, že pokud by plukovník Pjotr Orlov byl

podvr ženým agentem, v CIA půjdou ke všem čertům kariéry dvou mu žů. Vstal.

„Já osobně si myslím, že to je nesmysl, Joe. Ale udělej to, co udělat musíš.“

Roth našel Orlova v jeho obýváku, jak le ží na divanu a poslouchá svou oblíbenou hudbu. Kdy ž odhlédneme od toho, že byl vlastně zajatcem, staral se o něj Ranč jako dobře zařízený pánský klub. Kromě toho, že denně běhal za dohledu čtyř nadupaných čerstvých absolventů akademie v Quantiku po lese, mohl také do tělocvičny, do sauny a do bazénu, k slu žbám mu byl skvělý kuchař a dobře zásobený bar; ten ovšem Orlov pou žíval zřídka.

Krátce po příjezdu přiznal, že má slabost pro folkaře a slaďáky z šedesátých a začátku sedmdesátých let. Roth si u ž

zvykl, že kdykoli Rusa navštíví, přivítají ho z magnetofonu Simon a Garfunkel, Seekers nebo nasládlé tahavé tóny Elvise Presleyho.

Kdy ž vešel toho večera, pokoj zaplňoval čistý dětský hlásek Mary Hopkinové. Byla to její jediná slavná píseň.

Orlov se rozvaloval na divanu a spokojeně se usmíval. Mávl rukou k magnetofonu.

„Líbí se ti to? Poslouchej.“

Roth poslouchal. „To byly časy, můj milý, my přáli si, aby nikdy neskončily…“

„Ale jo, jde to,“ řekl Roth, který měl radši tradicionály a klasický jazz.

„Víš, co to je zač?“

„Nějaká Angličanka, ne?“ odvá žil se Roth.

„Ne, já mluvil o písni, ne o zpěvačce. Myslíš si, že to je anglická písnička, co? Mo žná od Beatles.“

„Nejspíš.“ Roth se u ž taky usmíval.

„Omyl,“ řekl Orlov triumfálně. „Je to stará ruská lidová píseň. Dorogoj dlinnoju da nočkoj lunnoju. Po dlouhé cestě za měsíční noci. Tos nevěděl?“

„Ne, to jsem teda nevěděl.“

Písnička skončila a Orlov přístroj vypnul.

„Chceš si ještě promluvit?“ zeptal se.

„Ne,“ řekl Roth. „Jen jsem se stavil podívat se, jestli ti nic nechybí. Půjdu na kutě. Mám toho za celý den dost.

Mimochodem, brzy zaskočíme do Británie. Ať Angláni dostanou mo žnost si s tebou popovídat. Vyhovuje ti to?“

Orlov se zamračil. „Dohodli jsme se, že přejdu k vám.

A nikam jinam.“

„To je v pořádku, Petře. Strávíme jenom chvilku na některé americké letecké základně. Úředně vzato budeš pořád na americkém území. A já budu s tebou a před těmi zlými Brity tě ochráním.“

Orlov se tomu žertu neusmál.

Roth zvá žněl. „Petře, máš nějaký důvod nechtít do Anglie? Jde o něco, co bych měl vědět?“

Orlov pokrčil rameny. „Není to nic určitého, Joe. Mám jenom špatný pocit. Čím jsem dál od SSSR, tím si připadám bezpečnější.“

„V Anglii se ti nic nestane. Máš moje slovo. Půjdeš teď spát?“

„Ještě chvilku budu vzhůru,“ řekl Rus. „Něco si pustím a budu si číst.“

Světlo v Orlovově pokoji zhaslo a ž v půl druhé ráno. A likvidační jednotka KGB udeřila několik minut před třetí.

Orlovovi později řekli, že vrazi umlčeli dva strá žné na vnější ochranné linii silnými samostříly, pak nepozorovaně přešli po trávníku k zadní stěně budovy a dovnitř se dostali přes kuchyně.

První, co Roth a Orlov z patra zaslechli, byly dávky ze samopalů dole v hale a po nich dusání nohou po schodech.

Orlov se probudil jako kočka, vyskočil z postele a ani ne ve třech vteřinách přeběhl přes obývák. Otevřel dveře na podestu a na chviličku zahlédl, jak se strá žný z noční směny, absolvent akademie v Quantiku, řítí dolů po hlavním schodišti. Postava v černé přiléhavé kombinéze, která stála v půlce schodů, vypálila krátkou dávku. Američan dostal zásah do prsou. Svalil se k zábradlí a z hrudi mu vytryskla krev. Orlov zabouchl dveře a vrátil se zase do lo žnice.

Věděl, že okno nelze otevřít; tudy neunikne. A nebyl ozbrojený. Vběhl do lo žnice právě ve chvíli, kdy mu ž v

černém proběhl dveřmi z chodby pronásledován dalším Američanem. Ne ž Orlov zabouchl dveře lo žnice, uviděl ještě, jak se zabiják z KGB otočil a zastřelil Američana.

Právě díky tomu dostal Orlov čas zasunout zástrčku.

Získal tím ale jen krátký odklad. Pár vteřin nato se zámek urval a mu ž vykopl dveře. Orlov v matném světle z chodby spatřil, jak mu ž vyslaný KGB odhodil prázdný samopal a vytáhl od pasu automatickou devítimilimetrovou pistoli Makarov. Neviděl tvář za maskou, ale pochopil ruské slovo a všiml si pohrdání, s ním ž bylo vyřčeno.

Černá postava sevřela Makarova oběma rukama, namířila Orlovovi přímo do obličeje a sykla: „Predatěl!“

Zrádče.

Na stolku u postele stál popelník z broušeného skla.

Orlov jej nikdy nepou žil, proto že na rozdíl od většiny Rusů

nekouřil. Popelník přesto zůstal tam, kde byl. V posledním vyzývavém gestu po něm chmátl a mrštil jím se vzteklým výkřikem ruskému zabijákovi do tváře.

Mu ž v černém se uhnul tě žkému kusu skla, který by mu rozbil hlavu. Stálo ho to zlomek vteřiny. A v té chvíli vstoupil do obýváku velitel bezpečnostní skupiny z Quantika a vypálil na mu že stojícího ve dveřích lo žnice dvě rány z tě žkého koltu .44 Magnum. Rusem to hodilo kupředu, hrudník jako by vybuchl a sprška krve potřísnila prostěradlo a přehoz na posteli. Orlov udělal krok a padajícímu mu ži vykopl z ruky pistoli, ale nebylo to ani třeba. Ještě se

nestalo, aby někdo dostal do těla dvě kulky takové rá že, a přesto bojoval dál.

Kroll, mu ž, který vystřelil, přešel přes obývák ke dveřím lo žnice. Byl bledý vztekem a lapal po dechu.

„Jste v pořádku?“ štěkl. Orlov kývl. „Někdo to zkurvil.

Byli dva. Sejmuli dva z mejch lidí a venku mo žná ještě další.“

Přišel otřesený Joe Roth, pořád ještě v py žamu.

„Proboha, Petře, to je mi líto. Musíme odsud. Hned. A rychle.“

„A kam asi?“ zeptal se Orlov. „Měl jsem dojem, že tady je podle tebe bezpečno.“ Byl bledý, ale klidný.

„Nojo, jak je vidět, asi ne dost. Teď u ž ne. Později se pokusíme zjistit, jak se to stalo. Obleč se. Sbal si. Krolle, zůstaňte u něho.“

Jen třicet kilometrů od Ranče byla vojenská základna.

Z Langley se dohodli s jejím velitelem. Za dvě hodiny Roth, Orlov a zbytek skupiny z Quantika zabrali celé jedno patro v tamní svobodárně. Budovu obklíčila vojenská policie. Roth dokonce ani nechtěl jet po silnici; letěli vrtulníkem, přistáli přímo na trávě před důstojnickým klubem a kdekoho vzbudili.

Bylo to jen dočasné ubytování. Před večerem se odstěhovali do jiného bezpečného domu CIA v Kentucky, který byl podstatně lépe stře žen.

Zatímco byli Roth, Orlov a ostatní na základně, vrátil se na Ranč Calvin Bailey. Chtěl mít úplné hlášení. U ž

mluvil telefonem s Rothem a poslechl si jeho verzi. Nejdřív si poslechl Krolla, ale především potřeboval slyšet hlášení Rusa v černé ly žařské kukle, který zblízka na Orlova mířil zbraní.

Mladý důstojník od zelených baretů měl pohmo žděné zápěstí, do kterého jej Orlov při pádu kopl. Krev z něj u ž

dávno smyli, on sám se převlékl z černé kombinézy se dvěma otvůrky vepředu a sundal si popruhy s maličkými nálo žkami a s váčky s velmi realisticky vypadající náhra žkou krve, která se rozstříkla všude po posteli.

„Tak co?“ zeptal se Bailey.

„Nic nehraje,“ řekl rusky mluvící voják. „Buď to anebo je mu úplně jedno, jestli je na živu nebo po smrti. O

čem ž pochybuju. Většině lidí na tom zále ží.“

„Co kdy ž něco tušil?“ pokračoval Bailey.

„To tě žko, pane. Díval jsem se mu přímo do očí.

Myslel si, že umře. A přesto dál bojoval. To je chlap.“

„Je ještě nějaká další mo žnost?“ chtěl vědět Bailey.

Důstojník pokrčil rameny. „Jedna jediná. Pokud je podstrčený a myslel si, že jeho strana ho chce zlikvidovat, měl by křičet něco, čím by jim to vysvětlil. Kdy ž

předpokládám, že mu na životě zále ží, musím dojít k závěru, že to je nejodvá žnější chlapík, jakého jsem kdy potkal.“

„Myslím, že máme jasno,“ řekl o něco později Bailey do telefonu Rothovi. „Je v pořádku. Ber to jako oficiální postoj. Pokus se ho přimět, aby si vzpomněl na ta jména pro Brity. Příští úterý letíte vojenským tryskáčem přes lou ži do Alconbury.“

Roth strávil s Orlovem v novém domově dva dny a po tu dobu znovu probírali nepočetné podrobností o sovětských agentech v Británii, na které si Rus pamatoval z dob, kdy dělal ve správě řídící ilegály. Proto že se soustředil na Střední a Ji žní Ameriku, nebyla Británie v ohnisku jeho zájmu. Přesto se prohrabával svými vzpomínkami. A nevzpomínal si na nic ne ž na krycí jména. A potom, koncem druhého dne, se mu přece jen cosi vybavilo.

Týkalo se to státního zaměstnance, pracovníka ministerstva obrany ve Whitehallu. Peníze ale v ždycky platili na účet toho člověka v Midlandské bance na Croydon High Street.

„Moc toho není,“ řekl mu ž z MI-5, kdy ž mu to oznámili. Seděl právě v kanceláři Timothyho Edwardse v sesterské agentuře SIS. „Mohl se dávno přestěhovat. Mohl mít účet na falešné jméno. Ale zkusíme to:“

Vrátil se na mayfairskou Curzon Street a rozhýbal kola a kolečka své slu žby. Britské banky nemají právo zachovávat naprostou důvěrnost, ale odmítají svěřovat podrobnosti o soukromých účtech kdekomu. Orgánem, se

kterým však naopak ze zákona musejí spolupracovat v ždycky, je Státní úřad pro příjem z daní a poplatků.

MI-5 si získala pomoc tohoto úřadu a jeho pracovník provedl diskrétní pohovor s ředitelem Midlandské na Croydon High Street. Ředitel byl na svém místě krátce, ale jeho databáze byla dost stará, aby to zvládla.

Pak převzal iniciativu mu ž z MI-5, který přišel s pracovníkem ze Státního úřadu pro příjem z daní a poplatků.

Měl s sebou seznam všech lidí, kteří v posledním desetiletí pracovali pro ministerstvo obrany nebo jeho četné expozitury. Kupodivu bylo pátrání velmi rychle u konce. V

Midlandské bance na Croydon High Street měl účet jeden jediný zaměstnanec ministerstva. Nechali poslat pro jeho výpisy. Měl účty dva a pořád bydlí nedaleko. Šlo o jeden bě žný účet a jeden spořící účet s vyšším zúročením.

Za poslední roky bylo na jeho účet slo ženo celkem dvacet tisíc liber, peníze skládal v ždycky on, v ždycky v hotovosti, a dělal to zcela pravidelně. Jmenoval se Anthony Milton-Rice.

Porady se ten večer ve Whitehallu zúčastnili ředitel MI-5, jeho zástupce a zástupce komisaře metropolitní policie, který zodpovídal za zvláštní oddělení. MI-5 toti ž v Británii nemá právo kohokoli zatknout to mů že jedině policie.

Kdy ž lidé z bezpečnostní slu žby chtějí někoho sebrat, přenechají tu čest policejnímu Zvláštnímu oddělení. Poradu

vedl předseda Spojeného rozvědného výboru. Ten se také hned začal vyptávat.

„Kdo přesně je ten pan Milton-Rice?“

Zástupce ředitele MI-5 nahlédl do poznámek.

„Pracovník zprostředkovacího odboru ministerstva, státní zaměstnanec, druhá hodnostní třída.“

„Dost nízké postavení, ne?“

„Ano, ale ve velmi citlivé oblasti. Zbraňové systémy, přístup k údajům o nových zbraních.“

„Hmmm,“ zakabonil se předseda. „Tak co vlastně chcete?“

„Potí ž je v tom, Tony, že se nemáme moc čeho chytit,“

řekl ředitel MI-5. „To, že na jeho účtu roky přibývají nevysvětlené platby, nestačí ani na uvalení vazby, nato ž k usvědčení. Mů že tvrdit, že sází na koníčky, vychází mu to a peníze má z toho. Samozřejmě se mů že i přiznat. Ale taky nemusí.“

Policista na souhlas přikývl. Bez doznání bude horko tě žko přesvědčovat prokuraturu Jejího Veličenstva, aby vůbec vznesla ob žalobu. A silně pochyboval, že by se snad člověk, který Miltona-Rice prozradil, u soudu objevil jako svědek.

„Rádi bychom ho nejdřív dali sledovat,“ řekl ředitel MI-5. „Čtyřiadvacet hodin denně. Jestli se kontaktuje s Rusy, máme ho v kapse, ať se přizná nebo ne.“

Na tom se shodli. Byli uvedeni do pohotovosti pozorovatelé, elitní skupina agentů MI-5, kterým všechny západní tajné slu žby přiznávají, že jsou ve sledování přinejmenším na vlastním písečku nejlepší na světě.

Anthonyho Miltona-Rice si vezmou do práce od příštího rána, od chvíle, kdy přijde k ministerstvu obrany, a neviditelné sledování bude trvat den co den po celých čtyřiadvacet hodin.

Anthony Milton-Rice měl stejně jako většina lidí se stálým zaměstnáním ustálené zvyky. Byl v tom přesný jako hodinky. V týdnu odcházíval ze svého domu v Addiscombe přesně deset minut před osmou a třičtvrtěkilometrovou vzdálenost na nádra ží v East Croydonu chodil pěšky, kromě těch dní ovšem, kdy hodně pršelo; to pak náš státní zaměstnanec a starý mládenec jezdíval autobusem. Den co den nastupoval do stejného příměstského vlaku, prokázal se permanentkou, dojel do Londýna a vystoupil na Viktoriině nádra ží. Odsud u ž to bylo po Viktoriině ulici jen kousek autobusem na Parlamentní náměstí. Tam vystoupil a přes Whitehall došel pěšky k budově ministerstva obrany.

Přesně stejně se zachoval i druhého dne poté, co se konala porada o jeho osobě. Nevšiml si party mladíků. kteří nastoupili na Norwood Junction. Začal si jich všímat, a ž

kdy ž vešli právě do jeho otevřeného vozu plného dalších lidí, kteří dojí žděli do hlavního města. Hned se ozvaly

poplašené výkřiky, proto že výrostci začali cestující okrádat a napadat, čemu ž se v jejich vrstvách říkalo „vypouštět páru“, prohnali se vagónem, ženám rvali z rukou kabelky a z šatů šperky, mu žům přikládali no že na krk a po žadovali peně ženky, vyhro žovali ka ždému, kdo protestoval nebo kdo by se snad dokonce chtěl stavět na odpor.

Kdy ž vlak se syčením vjel do další stanice, dvacítka mladých hrdlořezů s výkřiky vzteku na celý svět opustila soupravu, přeskákala turnikety a zmizela na ulicích Crystal Palace; uvnitř zůstaly hysterické ženy, otřesení mu ži a zahanbení příslušníci dopravní policie. Nikdo nebyl zatčen na to byl zločin proveden příliš rychle a nečekaně.

Vlak nabral zpo ždění a rozházel i rozpis všech ostatních příměstských spojů, proto že se za ním nahromadily další soupravy; muselo se čekat, a ž nastoupí policisté a vy žádají si svědecké výpovědi. A teprve kdy ž

jeden policista poklepal na rameno mu ži ve světle šedém plášti, dotyčný se pomalu svezl a slo žil se na podlahu.

Ozvaly se další zděšené výkřiky, proto že zpod zhrouceného těla, v jeho ž srdci byla zabodnutá tenká dýka, začala vytékat krev. Pan Anthony Milton-Rice byl zcela, ale zcela mrtev.

Kavárna, která nesla alespoň pro setkání s ruským občanem příhodné jméno U Ivana, byla na Crondall Street ve Shoreditchi a Sam McCready do ní jako v ždy vstoupil a ž

jako druhý, ačkoli na ulici před ní byl první. Důvodem bylo,

že pokud by někdo z nich měl být sledován, bude to spíš Almanach ne ž on. A tak poka ždé seděl půl hodiny v autě, díval se, jak Rus dorazil na místo schůzky, a pak ještě další čtvrthodinku počkal, jestli se na jeho člověka ze sovětské ambasády najednou nenalepil „ocásek“.

McCready konečně vešel k Ivanovi, vzal si u pultu šálek s čajem a došoural se ke stěně, kde blízko vedle sebe stály dva stoly. Almanach obsadil ten v rohu a byl zabraný do Sporting Life. McCready si zase rozlo žil Evening Standard a začal jím listovat.

„Tak jaký byl náš milý soudruh generál Drozdov?“

optal se tiše. Jeho hlas se ztratil v hluku kavárenských hovorů a v syčení samovaru.

„Přívětivý a tajuplný,“ odpověděl Rus a zajímal se, jaké kurzy mají koně v hlavním odpoledním dostihu v Sandownu. „Mám strach, že si nás proklepává. Víc budu vědět, jestli se sem vydá na návštěvu někdo ze správy K.

Anebo kdy ž můj vlastní člověk od správy K začne být přehnaně aktivní.“

Správa K má v KGB na starosti vnitřní kontrarozvědnou činnost a bezpečnost, tak že se nestará ani tak o špioná ž, jako spíš prověřuje ostatní zaměstnance a pátrá po únicích informací.

„Sešel ses někdy s člověkem, který se jmenuje Anthony Milton-Rice?“ zeptal se McCready.

„Ne, nikdy. Proč?“

„Tys ho neřídil z rezidentury? Jde o zaměstnance ministerstva obrany.“

„Jaktě živ jsem to jméno neslyšel. A nevím ani o tom, že by k nám od něj přišel nějaký materiál.“

„Ted u ž je po smrti. Je pozdě se ho ptát, kdo ho řídil.

Pokud vůbec někdo. Je mo žné, že by ho řídili přímo z Moskvy, třeba ze správy pro ilegály?“

„Pokud pro nás dělal, je to jediné mo žné vysvětlení,“

šeptl Rus. „Přímo pro rezidenturu nikdy nepracoval. Z

Londýna ho nikdo neřídil. A jak říkám, nikdy jsme na stole neměli žádný materiál od něj. Musel komunikovat s Moskvou přes řídícího důstojníka, který působil tady, mimo velvyslanectví. Proč zemřel?“

McCready si vzdychl. „To nevím.“

Zato ovšem věděl, že pokud to není dost neuvěřitelná shoda okolností to někdo musel zorganizovat. Někdo, kdo znal úředníkův denní re žim, kdo mohl poslat zabijáky do jeho vlaku, dát jim jeho popis a zaplatit jim. Mo žná Milton-Rice dokonce ani pro Rusy vůbec nedělal. Proč ho pak ale shodili? Kde se braly ty peníze na účtech? Anebo mo žná Milton-Rice pro Moskvu vyzvídal, ale odevzdával informace přes prostředníka, o kterém Almanach nic neví, rovnou na správu pro ilegály do Moskvy. A generál Drozdov zrovna byl v Londýně. A generál Drozdov řídí všechny ilegály…

„Shodili ho,“ řekl McCready. „Dostali jsme hlášku, co dělá. A najednou je po něm.“

„Kdo ho shodil?“ zeptal se Almanach. Zamíchal si čaj, i kdy ž neměl ani v nejmenším v úmyslu tu přeslazenou mléčnou míchaninu vypít.

„Plukovník Pjotr Orlov,“ řekl McCready potichu.

„A tak,“ řekl velice tiše Almanach. „Něco pro tebe mám. Pjotr Alexandrovič Orlov je neochvějně věrným důstojníkem KGB. Jeho defekce je pravá asi jako falešná pětka. Je to podstava, dezinformační agent. A je dobře připravený a velmi schopný.“

No nazdar, řekl si McCready. Teď nám začnou potí že.

3

Timothy Edwards pozorně naslouchal. McCready vyprávěl a hodnotil situaci celou půlhodinu. A kdy ž skončil, Edwards se tiše zeptal: „Určitě Almanachovi naprosto věříš?“

McCready tuhle otázku očekával. Almanach pracoval pro Brity u ž čtyři roky; poprvé kontaktoval pracovníka SIS

v Dánsku a hned nabídl slu žby jako agent v nepřátelském táboře. Jen že jejich svět je světem stínů a podezřívání.

V ždycky je tu mo žnost, byť třeba nesmírně maličká, že Almanach by mohl být dublér a ve skutečnosti stále zachovávat věrnost Moskvě. Ostatně přesně z tého ž teď obvinil Orlova.

„Trvá to u ž čtyři roky,“ odtušil McCready. „Po čtyři roky testujeme materiál od Almanacha podle všech mo žných kritérií. A je to čisté.“

„Ano, to jistě,“ řekl Edwards úlisně. „Naneštěstí se věci mají tak, že pokud o tomhle jen slovíčko prosákne k našim bratránkům, začnou tvrdit přesný opak že náš člověk l že a ten jejich to hraje poctivě. Říká se, že celé Langley se do toho Orlova beznadějně zamilovalo.“

„Myslím, že bychom jim o Almanachovi nic říkat neměli,“ namítl McCready. Měl vůbec tendenci si svého Rusa ze sovětského velvyslanectví v Kensington Palace Gardens chránit. „A mimochodem, Almanach má pocit, že jeho čas se mo žná zvolna naplňuje. Má tušení, že Moskva čím dál tím víc čenichá nějaký únik informací. Jestli získají větší jistotu, je jenom otázka času, ne ž se zaměří na londýnskou rezidenturu. A a ž Almanach konečně přejde na druhou stranu, mů žeme si to s bratránky vyříkat. Zatím by

ale bylo velmi nebezpečné rozšiřovat okruh lidí, kteří o něm vědí.“

Edwards se rozhodl.

„Souhlasím, Same. Ale promluvím si o tom s šéfem.

Dneska dopoledne je na úřadě vlády. Chytím ho potom.

Nikam nejezdi, ať jsi na dosah.“

V době polední přestávky, právě kdy ž si Edwards dopřával skromný oběd se sirem Christopherem v jeho kancelářích v nejvyšším patře, přistál na základně vojenského letectva USA v Alconbury (co ž je severně od Huntingdonu v hrabství Cambridgeshire) Grumman Gulfstream III., lépe řečeno jeho vojenská verze. Stroj odstartoval o půlnoci z letecké základny Národní gardy v Trentonu v americkém státě New Jersey; pasa žéři přijeli z Kentucky a na palubu nasedli pod pláštíkem tmy a daleko od letištních budov.

Calvin Bailey udělal dobře, kdy ž vybral právě Alconbury. Na základně měla domovské právo 527. letka amerického vojenského letectva zvaná „Agresoři“, její ž

piloti na svých stíhačkách F-5 vykonávají velmi zvláštní úkoly. Podivnou přezdívku získali proto, že F-5 se obrysem velmi podobá ruskému MIGu-29, tak že „Agresoři“ v ždycky při cvičných vzdušných soubojích s americkými kolegy a s britskými letci hrají roli útočících sovětských letadel. Sami pečlivě studují sovětskou taktiku leteckého boje, jsou s ní důvěrně obeznámeni a ponořili se do své role natolik, že ve

vzduchu mezi sebou mluví rusky. Jejich kulomety a řízené střely jsou sice uzpůsobené tak, aby se zásahy i rány, které šly vedle, objevily jen v elektronické podobě, ale všechno ostatní odznaky, letecké kombinézy, manévry a hantýrka je nefalšovaně ruské.

Roth, Orlov, Kroll a zbytek doprovodu vystoupili z grummanu navlečení do pilotních kombinéz letky Agresorů.

Prošli bez povšimnutí a brzy se usadili v přízemním stavení stojícím stranou od ostatních budov, kde byly obytné pokoje a kuchyně, jednací místnosti a jedna elektronicky sledovaná, „napíchnutá“ místnost pro debrífink plukovníka Orlova.

Roth si promluvil s velitelem základny a získal pro britskou skupinu povolení, aby mohla na základnu přijet druhý den dopoledne. Pak Američané odešli setřást pásmovou nemoc a trochu se prospat.

McCreadyho telefon zadrnčel ve tři odpoledne; Edwards jej chtěl znovu vidět.

„Šéf návrhy vyslechl a odsouhlasil,“ začal Edwards.

„Přidr žíme se úsudku, že Almanach říká pravdu, a že Američané tudí ž přijali dezinformačního agenta. Tím pádem podstatou problému je, co je Orlovovým úkolem, ale to zatím nevíme. Zdá se, že zatím dodává dobré informace, následkem čeho ž je nepravděpodobné, že by nám bratránci věřili. Tím spíš šéf souhlasí s tím, abychom jim neodhalovali Almanachovu existenci a u ž vůbec ne jeho toto žnost. Jak to tedy navrhuješ provést?“

„Pusťte mě k němu,“ řekl McCready. „Získali jsme k němu přístup. Mů žeme mu pokládat otázky. Vede to Joe Roth a toho já znám. Není žádný hlupák. Ale mo žná stihnu dřív, ne ž zakřičí ,Dost!‘, Orlova trochu popíchnout. Zasadím semínko pochybnosti. Přiměju bratránky, aby zva žovali i mo žnost, že nemusí být tím, za co se vydává.“

„Dobře,“ kývl Edwards. „Je to na tobě.“

Podařilo se mu říct to tak, jako by to bylo jeho vlastní rozhodnutí, jeho projev velkomyslnosti. Ve skutečnosti jeho schůzka s ředitelem SIS, který měl koncem roku odejít na odpočinek, proběhla úplně jinak. Cti žádostivý zástupce šéfa, který se pyšnil tím, jak skvělé osobní vztahy má s CIA, nezapomínal, že jednoho dne, a ž bude kandidovat na ředitelské místo, by mu souhlas z Langley mohl být u žitečný.

Při obědě tudí ž Edwards navrhl, aby v zále žitosti Almanachova znepokojivého výpadu proti novému oblíbenci CIA nasadili na debrífink podstatně méně obratného, ale také méně provokujícího pracovníka, ne ž je Sam McCready. Jen že to neprosadil. Sir Christopher, kdysi také pracovník v terénu, trval na tom, že Orlovův případ bude dál řešit Mistr klamu, kterého sám do jeho úřadu uvedl.

McCready vyrazil do Alconbury autem druhého dne časně ráno. Za volantem seděl Denis Gaunt. Edwards schválil i Samovu žádost, aby při pohovoru s Rusem byl

také Gaunt. Na zadním sedadle byla ještě jedna žena od MI-5. Kontrarozvědka neústupně trvala na tom, že se schůzek s Rusem potřebuje účastnit, proto že zvláštní část pohovoru je třeba věnovat mo žným sovětským agentům působícím v Británii a proti ní. Alici Daltryové bylo něco málo přes třicet, byla hezká a velice chytrá. Přesto před McCreadym projevovala něco jako bázeň. I přes zásadu „to nemusíš vědět“ se v jejich uzavřeném, tajnůstkářském světě cosi proslechlo o jeho loňské účasti na Pankratinově případu.

Ve voze také byl bezpečný telefon. Vypadal jako obyčejný autotelefon, jen byl větší, a kdy ž si chtěli pohovořit s Londýnem, mohli jej přepnout na kódovaný provoz. Mohlo se docela dobře stát, že se při pohovoru s Orlovem objeví něco, co budou potřebovat probrat s Londýnem hned.

McCready většinu cesty mlčel, sledoval skrz čelní sklo ubíhající venkovskou krajinu a ne poprvé se kochal krásou jarní Anglie.

V duchu si znovu probíral všechno, co mu řekl Almanach. Rus tvrdil, že před řadou let se v Londýně velmi okrajově dostal k prvním přípravným fázím špioná žní hry, klamné operace, jejím ž konečným plodem musí rozhodně být Orlov. Akce dostala krycí název projekt Potěmkin.

Pěkná ironie, pomyslel si McCready. Ukázka šibeničního humoru KGB. Téměř jistě akce nedostala jméno

po kři žníku Potěmkin, ba dokonce ani po samotném kní žeti Potěmkinovi, ale po Potěmkinových vesnicích.

Kdysi dávno podnikla carevna Kateřina II. Veliká, panovnice tak nelítostná, že ani na lecjaké utrpení zvyklé Rusko moc podobných nemělo, cestu na čerstvě dobytý Krym. Její první ministr Potěmkin se bál ukázat jí masu promrzlých ubo žáků, kteří se tísnili v ubohých chatrčích, a tak vyslal před jejím průvodem tesaře, štukatéry a malíře, aby vystavěli a natřeli pěkné fasády čistých, útulných vesniček a do oken nahnali usměvavé mávající vesničany.

Krátkozraká stará královna byla nadšena pohledem na to, jak zdejší venkov vzkvétá, a vrátila se do paláce. Potom řemeslníci fasády zase zbourali a odkryli žalostná nouzová obydlí ukrytá za nimi. Tak vznikl výraz Potěmkinova vesnice.

„Terčem je CIA,“ řekl Almanach. Nevěděl, kdo přesně bude obětí ani jak bude úder veden. Projekt neřídilo jeho oddělení, od toho tehdy chtěli jen pomoc v okrajové zále žitosti.

„Ale musí to být Potěmkin, určitě projekt konečně přešel do prováděcí fáze,“ tvrdil. „Důkazy o tom budou dvojí. žádné z informací, které Orlov předá, nezpůsobí rozsáhlejší a nezvratné škody sovětským zájmům. A za druhé budeme svědky toho, jak v CIA obrovsky poklesne morálka.“

Zatím se tedy rozhodně neděje nic, co by se tomu druhému podobalo, pomyslel si McCready. Jeho američtí přátele se u ž sebrali po trapné Určenkově aféře a byli na koni, a to hlavně díky svému novému zdroji. Rozhodl se, že se soustředí na první skupinu důkazů.

U hlavní brány základny McCready ukázal průkazku (nebyla na jeho pravé jméno), zavolal na linku, její ž číslo mu řekli, a chtěl Joe Rotha. Ten si to za pár minut přihasil v d žípu patřícím letectvu.

„Rád tě zase vidím, Same.“

„A já jsem rád, že ses k nám vrátil, Joe. Vzal sis hezky dlouhou dovolenou.“

„Hele, promiň. Neměl jsem na vybranou a nemohl jsem ti to vysvětlit. Mohl jsem toho chlapa jen nabrat a utéct anebo ho poslat zpátky.“

„To je v pořádku,“ řekl McCready klidně. „Všechno jsme si vysvětlili. Všechno jsme urovnali. Představím ti svoje dva kolegy.“

Roth prostrčil ruku do auta a pozdravil se s Gauntem a s Daltryovou. Byl zcela uvolněný a překypoval energií.

Nečekal pra žádné potí že a měl radost, že se trocha té many nebeské dostane i Britům. Vyřídil všechno s velitelem strá že a pak všichni jeli přes celou základnu a ž k oddělené budově, v ní ž bydlela skupina z CIA.

Jako většina letištních obslu žných budov ani tahle nebyla žádnou architektonickou perlou, ale byla funkční. Po

celé délce ji protínala hlavní chodba, z ní ž vedly dveře do lo žnic, jídelny, kuchyní, toalet a jednacích místností. Prostor kolem budovy uzavírala desítka vojenských policistů s přichystanými zbraněmi.

McCready se rozhlédl a teprve pak vešel dovnitř. Všiml si, že on a jeho dva kolegové nevyvolali žádný zájem, ale zato letecký personál zvědavě okukuje kruh ozbrojených strá ží.

„Nedosáhli ničeho jiného,“ sykl ke Gauntovi, „ne ž že pokud by úderná jednotka KGB měla obyčejný dalekohled, řekli jí, kde ho mají.“

Roth je zavedl do místnosti ve středu budovy. Okna byla zavřená a zata žená; veškeré světlo uvnitř bylo umělé.

Uprostřed pokoje stál konferenční stolek a kolem něj byla rozestavěná pohodlná křesílka; kolem stěn pak stály židle a stolky pro zapisovatele.

Roth žoviálně pokynul Britům, ať se usadí do křesel, a objednal kávu.

„Přivedu Minstrela,“ navrhl. „Leda byste si nejdřív chtěli pokecat.“

McCready zavrtěl hlavou. „Klidně mů žeme rovnou začít, Joe.“

Kdy ž Roth odešel, McCready kývl na Gaunta a na Daltryovou, aby se posadili na židle u stěny. Znamenalo to tohle: dívejte se, naslouchejte, nic si nenechejte ujít. Joe Roth nechal dveře otevřené. McCready zaslechl z hloubi

chodby vemlouvavou melodii Mostu přes rozbouřené vody.

Pak hudba utichla; někdo přístroj vypnul. Za chvilku byl Roth zpátky. Uvedl do místnosti robustního, tvrdě vyhlí žejícího chlapíka ve sportovních botách, kalhotách a lehkém svetru.

„Same, dovol, abych ti představil plukovníka Pjotra Orlova. Petře, tohle je Sam McCready.“

Rus se na McCreadyho díval zcela chladnýma očima.

U ž o něm slyšel. Tou dobou o existenci Sama McCreadyho dobře věděla většina výš postavených důstojníků KGB.

Nedal ale nic znát. McCready došel po koberci k němu a napřáhl ruku.

„Milý pane plukovníku, jsem velice rád, že vás poznávám,“ řekl se vřelým úsměvem.

Přinesli jim kávu, a tak se všichni usadili; McCready naproti Orlovovi, Roth vedle. Kdosi zapnul magnetofon postavený stranou na stole. Na konferenčním stolku žádné mikrofony nebyly. Jen by je rušily. Magnetofonu stejně nic neunikne.

McCready začal zvolna, lichotivě a celou první hodinu se toho tónu dr žel. Orlov odpovídal plynule a bez obtí ží. Po hodině byl ale McCready čím dál tím zmatenější anebo to tak vypadalo.

„Je to všechno báječné, prostě prima materiál,“ řekl.

„Vrtá mi hlavou jenom jedna maličkost… no, to asi nám všem. Řekl jste nám jenom krycí jména. Tak máme agenta s

krycím jménem Kachna někde na ministerstvu zahraničí; potom agent Sokol by mohl být důstojníkem vojenského námořnictva nebo občanským zaměstnancem tamté ž. Jak vidíte, plukovníku, nemám pořád nic, co by mohlo vést k určení jejich toto žnosti nebo k zatčení.“

„Pane McCready, vysvětloval jsem u ž mockrát, tady i v Americe, že jsem ve správě pro ilegály skončil před čtyřmi roky a že jsem se zaměřoval na Střední a Severní Ameriku.

Ke slo žkám agentů v západní Evropě, v Británii a v USA jsem neměl přístup. Byly přísně stře žené, stejně jako to jistě bývá u vás.“

„Ano, jistě, byla to ode mě hloupá otázka,“ řekl McCready. „Já jsem ale spíš myslel na dobu, kdy jste dělal v plánovacím. V našem pojetí k takové práci patří příprava krycích příběhů, legend pro lidi, které se slu žba chystá infiltrovat nebo které právě naverbovala. A taky vytváření metod, jak se kontaktovat, jak si předávat informace, jak agenty vyplácet. Včetně bank, které pou žijí, částek, které jim jsou placeny, intervalů, ve kterých platby přicházejí, nákladů. To všechno jako byste… zapomněl.“

„V plánovacím jsem dělal ještě před správou pro ilegály,“ namítl Orlov. „Je to osm let. Bankovní účty mají osmimístná čísla, nemů žu si to všechno pamatovat.“

Začínal mluvit trochu nakvašeně. Ztrácel rozvahu.

Mračit se začínal i Roth.

„Ani jedno číslo,“ ucedil McCready, jako kdyby jen přemýšlel nahlas, „ani jednu banku.“

„Same?“ Roth se znepokojeně předklonil. „K čemu tím míříš?“

„Sna žím se prostě stanovit, jestli cokoli z toho, co vám nebo nám plukovník Orlov za posledních šest měsíců předal, opravdu způsobí rozsáhlejší a nezvratné škody sovětským zájmům.“

„O čem to mluvíte?“ Orlov vyskočil; byl u ž velice navztekaný. „Navykládal jsem vám hory podrobností o sovětském vojenském plánování, o dislokaci vojsk, o výzbroji, o bojových pohotovostech, o personálním obsazení. Detaily o válce v Afghánistánu. Odhalil jsem sítě ve Střední a Ji žní Americe, které jsou teď u ž zlikvidované.

A vy se ke mně najednou chováte jako… jako ke zločinci.“

Roth vstal také.

„Same, mů žu si s tebou promluvit? Mezi čtyřma očima.

Venku.“

Zamířil ke dveřím. Orlov se znovu posadil a upřeně a bezútěšně se díval do země. McCready vstal a šel za Rothem. Daltryová a Gaunt dál nehybně seděli za stolky.

Mladík z CIA vypnul magnetofon. Roth se zastavil, teprve kdy ž vyšli ven, na trávník před domem. Pak se otočil k McCreadymu.

„Same, co mi to sakra provádíš?“

McCready pokrčil rameny. „Sna žím se prověřit Orlovovu důvěryhodnost,“ řekl. „Kvůli tomu tady jsem.“

„Tak tohle si musíme vyříkat na rovinu,“ pronesl Roth upjatě. „Rozhodně, rozhodně tu nejsi proto, abys prověřoval Orlovovu důvěryhodnost. To u ž se stalo. Udělali jsme to my. A ne jednou. Jsme přesvědčeni, že to hraje na rovinu, že dělá, co mů že, aby se na všechno rozpomenul. To, že jsi tady, je od našeho ředitele ústupek a jsi tu jen proto, aby ses na informacích od něj mohl podílet. Nic víc.“

McCready se zasněně díval na vlnící se lán mladé pšenice za ohradou.

„A za co si myslíš, že ty informace stojí, Joe?“

„Za hodně. Sám to říkal: dislokace sovětských vojsk, obsazení velitelských míst, výzbroj, plány –“

,.Co ž se všechno dá změnit,“ šeptl Sam. „A dost snadno a rychle. Pokud vědí, co všechno vám řekl.“

„A Afghánistán,“ pokračoval Roth.

McCready mlčel. Nemohl svému kolegovi z CIA říct to, co mu vyprávěl před čtyřiadvaceti hodinami v kavárně Almanach, ale ještě teď jako by v hlavě slyšel šeptání od vedlejšího stolku:

„Same, víš, že v Moskvě je nový šéf, Gorbačov. Vy o něm toho zatím víte málo. Ale já ho znám. Když byl tady, na návštěvě u Thatcherové, to bylo ještě než se stal generálním tajemníkem, ještě jako obyčejný člen politbyra, staral jsem se o jeho bezpečnost. Mluvili jsme spolu. Je zvláštní, hodně

otevřený, přímý. A ty věci, o kterých mluví, perestrojka, glasnosi. Jestlipak, kamaráde, víš, co to bude znamenat? Že za dva roky, v osmaosmdesátém nebo nejhůř v devětaosmdesátém na všech těchhle vojenských údajích už nebude záležet. Ten vás přes Severoněmeckou nížinu nenapadne. Ten se opravdu pokusí přestavět celou sovětskou ekonomiku a společnost. Samozřejmě se mu to nepovede, ale zkusí to. Stáhne se z Afghánistánu, vycouvá z východní Evropy Všechno, co vám teď Orlov vykládá, bude za dva roky dobré tak do archivu. Zato Velká lež, ta bude důležitá až přijde. Ta vás, kamaráde, na deset let vyřadí z provozu.

Jen počkej na Velkou lež. To ostatní považuje KGB za bezvýznamnou oběť. Moji bývalí kolegové jsou dobří šachisté.“

„A taky ty sítě agentů v Ji žní Americe,“ rozpaloval se Roth. „Sakra, v Mexiku, v Chile a v Peru jsou bez sebe nadšením. Sebrali desítky sovětských agentů.“

„Kteří do jednoho byli místní,“ odtušil McCready.

„Není mezi nimi ani jeden čistokrevný Rus. A jsou to utahané, opotřebované organizace, agenti, kteří za hodně peněz dodávají málo významné informace. Bez těch se obejdou.“

Roth se do něj vpíjel očima.

„Bo že,“ zasípěl, „ty si myslíš, že je podstava, viď? že je dublér. Jak jsi na to přišel, Same? Máš nějakého informátora, zdroj o kterém nic nevím?“

„Kdepak,“ řekl McCready tupě. Nerad Rothovi lhal, ale rozkaz je rozkaz. CIA vlastně materiál od Almanacha dostávala v ždycky, ale byl maskovaný, jako by pocházel z jiných zdrojů.

„Chci ho jenom pořádně zmáčknout. Myslím, že si něco nechává pro sebe. Nejsi žádný hlupák, Joe. V koutku duše určitě skrýváš stejný pocit.“

Tahle rána ťala do živého. Přesně to si toti ž Roth potají myslel. Přikývl.

„No dobře. Dáme mu do těla. Koneckonců sem nepřijel na výlet. A je to tvrdý chlap. Jdeme zpátky.“

Na přerušený pohovor navázali ve čtvrt na dvanáct.

McCready se vrátil k otázce sovětských agentů působících v Británii.

„Jednoho jsem vám u ž předhodil,“ řekl Orlov. „Pokud ho budete umět najít. Jmenoval se agent Juno. Ten, co měl účet v Midlandské bance v Croydonu.“

„Našli jsme ho,“ řekl McCready nevzrušeně. „Jmenuje se, nebo spíš jmenoval, Anthony Milton-Rice.“

„No vidíte,“ řekl Orlov.

„Jak to, jmenoval?“ podivil se Roth.

„Je mrtvý.“

„To jsem nevěděl,“ krčil rameny Orlov. „Je to u ž pár let.“

„A to je jeden z mých problémů,“ oznámil McCready smutně. „On toti ž nezemřel před pár lety. Zemřel včera ráno.

Zavra ždili ho. Zlikvidovali ho přesně jednu hodinu před tím, ne ž jsme na něj mohli nasadit sledování.“

Nastalo ohromené ticho. Pak Roth znovu vyskočil a tentokrát byl dokonale ura žený. Ve dvou minutách u ž znovu stáli na trávníku před budovou.

„Do prdele, Same, co to na mě hraješ?“ řval Joe. „Taky jsi mi to mohl říct.“

„Chtěl jsem vidět, jak bude Orlov reagovat,“ odpověděl bez obalu Sam. „A napadlo mě, že kdy ž ti to povím, mohl bys mu to vyklopit sám. Viděl jsi, jak zareagoval?“

„Ne, díval jsem se na tebe.“

„Nijak,“ řekl McCready. „Člověk by čekal, že z toho bude pěkně vedle. Nebo si aspoň bude dělat starosti. že začne přemítat, co to pro něj znamená.“

„Má nervy jako špagáty,“ bránil se Roth. „Je to naprostý profík. Kdy ž nechce dát nic najevo, nic najevo nedá. Mimochodem, je to vůbec pravda? Je ten chlap po smrti? Anebo no byl jenom chyták?“

„Ale ano, je po něm, Joe. Cestou do práce ho jeden z party teenagerů propíchl no žem. Tady tomu říkají ,vypouštět páru‘; myslím, že ti vaši tomu říkají ,zadivočit si‘. To nám nadělá problémy, co?“

„Mohlo něco uniknout u vás.“

McCready

zavrtěl

hlavou.

„Nebyl

čas.

Na

zorganizování takové vra ždy trochu času potřebuješ.

Toto žnost toho člověka jsme zjistili a ž předevčírem večer,

po čtyřiadvaceti hodinách pátrání. A oni ho dostali včera dopoledne. Neměli by dost času. Mů žeš mi říct, jak se nakládá s informacemi od Minstrela?“

„Nejdřív jdou ke Calvinu Baileymu; přímo, rukou psané. Pak je dostanou analytici a po nich naši zákazníci.“

„Kdy se Orlov poprvé zmínil o tom špionovi na ministerstvu obrany?“

Roth mu to pověděl.

„Pět dnů,“ dumal McCready. „Pět dnů, ne ž se to dostalo k nám. Dost času, aby…“

„Počkej, počkej přece chvilku,“ protestoval Roth.

„Tak že máme na vybranou ze tří mo žností,“ nevšímal si ho McCready. „Buď je to prazvláštní shoda okolností a na něco takového si v naší bran ži nemů žeme dovolit věřit moc často. Nebo informace unikla někde mezi tebou a tím, kdo nám to dálnopisoval. Anebo to narafičili předem.

Přesněji řečeno, vra žda byla připravena na určitou hodinu určitého dne. A jistý počet hodin před tím se Orlov z ničeho nic rozpomněl. A ne ž jsme se k něčemu rozhoupali, byl agent, kterého udal, po smrti.“

„Nevěřím tomu, že by ta informace unikla z naší agentury,“ namítl upjatě Roth. „A taky nevěřím, že Orlov je podvodník.“

„Tak proč nekápne bo žskou? Víš co, vrátíme se k němu,“ navrhl Sam zdvořile.

Kdy ž se vrátili, Orlov u ž byl krotší. Zpráva o tom, že britský agent, kterého udal, byl v podivně vhodnou chvíli odstraněn, jím očividně otřásla. McCready změnil tón a mluvil s ním velice vlídně.

„Pane plukovníku Orlove, jste v cizí zemi. Obáváte se, co s vámi bude dál. Tak že si některé věci chcete pro jistotu nechat pro sebe. My to chápeme. Kdybych byl v Moskvě, nejednal bych jinak. Jistit se chceme všichni. Tady Joe ale říká, že vaše pozice v CIA je teď u ž dost pevná a žádné další pojistky nejsou třeba. Tak že ještě jednou: mů žete nám sdělit nějaká další skutečná jména?“

V místnosti zavládlo naprosté ticho. Orlov pomaličku přikývl. Všichni vydechli.

„Petře,“ pronesl Roth chlácholivě, „tohle je opravdu ta správná chvíle vyjít s tím ven.“

„Remjanc,“ ozval se Pjotr Orlov. „Gennadij Remjanc.“

Na Rothovi bylo zklamání téměř poznat. „O

Remjancovi všichni víme,“ řekl. Podíval se na McCreadyho.

„Pracovník washingtonské odbočky Aeroflotu. To je jeho krytí. Před dvěma lety ho FBI získala pro spolupráci. Od té doby dělá pro nás.“

„Ne,“ zvedl k nim Orlov oči. „Mýlíte se. Remjanc není dublér. Jeho odhalení zorganizovala Moskva. Nechal se naverbovat schválně. Předstíral, že přešel na druhou stranu.

Všechny informace, které vám dává, jsou pečlivě připravené v Moskvě. Jednoho dne bude náprava všech škod stát

Ameriku miliony. Remjanc je major KGB a dělá ve správě pro ilegály. Řídí na americkém území čtyři samostatné sovětské agentá žní sítě a zná toto žnost všech jejich členů.“

Roth hvízdl. „Jestli je to pravda, tak to bude vá žně průšvih. Jestli je to pravda.“

„Je jediný způsob, jak to zjistit,“ nadhodil McCready.

„Sebrat Remjance, nacpat ho pentatolem a čekat, co z něj vypadne. A kromě toho mám pocit, že je čas na oběd.“

„Dva dobré nápady za pár vteřin,“ ocenil to Roth.

„Budu muset zajet do Londýna a promluvit si s Langley.

Víte co? Dáme si čtyřiadvacet hodin přestávku.“

Joe Roth dostal přímé spojení na Calvina Baileyho v osm večer londýnského času, tak že ve Washingtonu byly tři odpoledne. Roth si zalezl do hlubin šifrovací místnosti pod americkým velvyslanectvím na Grosvenor Square; Bailey byl ve své kanceláři v Langley. Mluvili zřetelně, jen jejich hlasy zněly poněkud plechově, proto že z bezpečnostních důvodů mohly přes Atlantik a zpátky jen skrze šifrovací přístroje.

„Celé dopoledne jsem byl v Alconbury s Brity,“ začal Roth. „Na jejich prvním setkání s Minstrelem.“

„Jak to proběhlo?“

„Mizerně.“

„Děláš si legraci? Mizerové nevděční. Co se stalo?“

„Calvine, debrífink vedl Sam McCready. Není protiamericky zaměřený a není žádný hlupák. Jen že si myslí, že Minstrel je podstava, že to na nás hraje.“

„Na to mu nakašli. Pověděl jsi mu, kolika zkouškami Minstrel prošel? Řekl jsi mu, jak jednoznačně jsme přesvědčeni, že je v pořádku?“

„Jasně, a dopodrobna. Pořád se dr ží svého názoru.“

„A podepřel ten výmysl nějakým záva žným věcným důkazem?“

„Ne. že prý to je výsledek analýzy Minstrelových informací, kterou provedli v SIS.“

„Panebo že, taková blbost. Minstrel dodává báječný materiál u ž přes šest týdnů. Co vlastně McCreadymu nevoní?“

„Zabývali jsme se třemi oblastmi. O vojenských informacích tvrdí, že to všechno mů že Moskva změnit, pokud předem ví, co nám Minstrel řekne, co ž by byl právě ten případ, jestli ho sem vyslali.“

„Kecy. Dál.“

„Kdy ž jsem se zmínil o Afghánistánu, mlčel. Ale já Sama znám. Mám pocit, že něco ví, ale nechtěl mi to říct.

Dostal jsem z něj jen samé dohady. Naznačil, že podle Britů

se Moskva mo žná chystá velice brzy z Afghánistánu stáhnout. Kdyby se to stalo, všechny Minstrelovy údaje o tom by byly dobré tak pro archiv. Máme nějakou podobnou analýzu?“

„Nesmysl, Joe, nemáme žádné důkazy o tom, že by se Rusové chystali vycouvat z Kábulu, ani brzy, ani později. A co ještě panu McCreadymu nejde pod nos?“

„Myslí si, že ty zlikvidované sovětské sítě ve Střední a Ji žní Americe byly opotřebované pou žil vlastně slovo utahané –, navíc šlo o místní lidi a není mezi nimi jediný Rus.“

„Joe, Minstrel zničil desítku sítí, které Moskva řídila ve čtyřech zemích té oblasti. Samozřejmě že agenti byli místní.

U ž je vyslýchali musím přiznat, že ne moc v rukavičkách.

Přirozeně byli všichni řízeni ze sovětských vyslanectví. Přes deset ruských diplomatů muselo jet v nemilosti domů.

Rozdrtil roky práce KGB v regionu. McCready plácá nesmysly.“

„Upozorňoval hlavně na jednu věc. Kdy ž Minstrel mluvil o sovětských agentech v Británii, uváděl jen krycí jména. Nic, podle čeho by mohli identifikovat jediný ruský zdroj. A ž na jednoho člověka a ten je teď po smrti. Slyšel jsi o tom?“

„Jasně. Děsná smůla. Nepříjemná shoda okolností.“

„Sam si myslí, že to žádná shoda okolností není. Podle něj buď Minstrel věděl, že se to chystá na určitý den, a vypustil identifikaci příliš pozdě, tak že se Britové k tomu chlapovi nedostali, anebo u nás došlo k úniku.“

„Kravina, jedno jako druhé.“

„On sám dává přednost prvnímu řešení. Myslí si, že Minstrel pracuje pro Moskvu.“

„A má pan Chytrej pro svoje tvrzení aspoň jeden pořádný důkaz?“

„Nemá. Přímo jsem se ho zeptal, jestli nemá v Moskvě informátora, který by zpochybnil Minstrelovu pravost.

Popřel to. Řekl, že to je čistě analytická práce jeho lidí.“

Chvilku bylo ticho, jako kdyby Bailey usilovně přemýšlel. Opravdu tomu tak bylo. „A ty mu věříš?“ ozvalo se konečně.

„Upřímně řečeno nevěřím. Myslím, že mi lhal. Mám podezření, že řídí nějakého agenta, o kterém nic nevíme.“

„Tak proč Britové nekápnou bo žskou?“

„Já nevím, Calvine. Pokud mají zdroj, který tvrdí, že Minstrel je podvodník, popírají to.“

„No dobře, tak mě poslouchej, Joe. Vyřídíš ode mě Samovi, ať to buď řekne na rovinu, nebo ať zavře klapačku.

Minstrel je naše velká trefa a já nedovolím, aby nám to krachlo jenom kvůli nějakým partyzánským výpadům z Century House. Aspoň ne bez jednoznačných důkazů, a tím myslím naprosto jednoznačných. Rozuměl, Joe?“

„Dokonale.“

„A ještě jedna věc: i kdyby dostali tip, že Orlov je podstava, mohl by to od Moskvy být standardní postup.

Moskva ho ztratila, my ho máme, Britové nedostali šanci do toho strkat nos. Samozřejmě že by Moskva pustila SIS

informaci, že náš triumf je úplně k ničemu. Britové by měli sklon na to spíš skočit, proto že je štve, že se k Minstrelovi nedostali sami. Tak že co se mě týče, ten britský tip je zřejmě dezinformace. Pokud někoho mají, nejspíš l že právě on. Náš je v pořádku.“

„No dobře, Caivine. Mů žu to tak Samovi říct, jestli s tím zase začne?“

„Jistě. To je oficiální postoj Langley a my ho budeme hájit.“

Ani jeden z nich se neobtě žoval se zmínkou o tom, že Orlovova pravost je teď pevně spojena se vzestupem jejich kariér.

„Sam zaznamenal jeden úspěch,“ prohlásil Joe Roth.

„Pořádně se do Orlova obul musel jsem ho dvakrát vytáhnout ven –, ale přinutil Orlova, aby vyrukoval s novým jménem. Gennadij Remjanc.“

„Remjance řídíme,“ odsekl Bailey. „Zprávy od něj mi nosí na stůl u ž dva roky.“

Roth mu vylíčil, co řekl o Remjancovi a jeho neochvějné věrnosti Moskvě Orlov, a svěřil se mu i s návrhem Sama McCreadyho, že celá věc by šla jednoduše rozřešit tak, že by Remjance sebrali a zlomili.

Bailey mlčel. „Mo žná,“ řekl konečně. „Ještě si to promyslíme. Promluvím se zástupcem pro operace a probereme to s FBI. Pokud se k tomu odhodláme, dám ti

vědět. Zatím se postarej, aby se McCready nedostal k Minstrelovi. Ať si oba odpočinou.“

Joe Roth pozval McCreadyho, aby k němu druhý den přišel domů na snídani, a McCready pozvání přijal.

„A nestarej se,“ řekl Roth. „Já vím, že za rohem je pár dobrých hotelů a že strýček Sam by si snídani pro dva mohl dovolit, ale já to doká žu ukuchtit sám. D žus, vajíčka na měkko, vafle, kafe. Vyhovuje?“

McCready se na druhé konci linky zasmál. „Stačil by i sám d žus a káva.“

Kdy ž dorazil, Roth byl v kuchyni, přes tričko měl navlečenou zástěru a hrdě předváděl, jak to umí se šunkou a vejci. McCready odhodil svá předsevzetí a dal si s ním.

„Same, byl bych rád, kdybys názor na Minstrela změnil,“ začal Roth u kávy. „Včera večer jsem mluvil s Langley.“

„S Calvinem?“

„Jo.“

„A co on na to?“

„To, jak se k věci stavíš, ho zarmoutilo.“

„Zarmoutilo, to zrovna,“ ušklíbl se McCready. „Dám krk na to, že o mně pou žil pár výrazů, které si schovává jen pro ty lepší příle žitosti.“

„No dobře, máš pravdu, nadával. Neměl vůbec radost.

Má dojem, že od nás byla velká laskavost, kdy ž jsme vás k

Minstrelovi pustili. Mám pro tebe vzkaz. Langley se k tomu staví takhle: Máme Minstrela. V Moskvě se mů žou pominout vzteky. Moskva se tudí ž sna ží diskreditovat Minstrela tím, že nakrmí Londýn obratně vypuštěnými informacemi o tom, že Minstrel je ve skutečnosti dublér a pracuje pro ně. Tak se na to dívají v Langley. Je mi líto, Same, ale tentokrát ses sekl. Orlov nám říká pravdu.“

„Joe, my taky nejsme úplní pitomci. Nehodláme skočit na takovouhle přitroublou dezinformaci. Pokud bychom snad měli nějakou informaci, o její ž zdroj bychom se nemohli podělit co ž nemáme –, pak by musela být starší ne ž Orlovova defekce.“

Roth odlo žil šálek s kávou a s otevřenými ústy na McCreadyho zíral. Nenechal se ani na vteřinu oklamat jeho šroubovaným vyjádřením.

„Proboha, Same, vy vá žně máte nějaký zdroj v Moskvě. Krista pána, řekni mi to na rovinu!“

„Nemů žu,“ řekl Sam. „A mimochodem nikoho nemáme. Nemáme v Moskvě nikoho, o kom bychom vám neřekli.“

Přísně vzato ani moc nelhal.

„V tom případě je mi líto, Same, ale s Orlovem to zůstane, jak to je. Je v pořádku. Jsme toho názoru, že ten váš člověk ten, co neexistuje prostě l že. To vás tahají pořádně za nos, ne nás. A to je oficiální stanovisko. Orlov

prošel třemi testy na polygrafu, proboha. U ž to samo by jako důkaz stačilo.“

McCready místo odpovědi vytáhl z náprsní kapsy papírek a polo žil jej před Rotha. Psalo se tam tohle: „Zjistili jsme, že někteří Východoevropané dokáží kdykoli oklamat polygraf. Američané v tom příliš nevynikají, protože jsou vychováváni k tomu, aby říkali pravdu, a když lžou, jde to snadno poznat. Zjistili jsme ale, že mnoho Evropanů… dokáže na polygrafu obstát vcelku snadno…

Mezi jedinci obývajícími tyto oblasti se občas najdou takoví, kteří po celý život o tom či onom lhali, a tak se v tom zdokonalili, že testem na detektoru lži projdou. “

Roth si odfrkl a strčil mu papírek zpátky. „To napsal nějaký připosraný vědátor, co jaktě živ nebyl v Langley, ne?“

„Abych byl zcela přesný,“ oznámil McCready mile, „řekl to před dvěma lety Richard Helms.“

Richard Helms byl legendárním ředitelem CIA. Roth se zatvářil otřeseně. McCready vstal.

„Joe, jestli po něčem Moskva u ž dlouho tou ží, tak po tom, aby se Američané a Britové rafali jako psi. Přesně k tomu právě směřujeme a to je Orlov v Británii teprv osmačtyřicet hodin. Přemýšlej o tom.“

Ve Washingtonu se ředitelé CIA a FBI shodli, že opravdu je jediný způsob, jak zjistit, jestli Orlovovo tvrzení o Remjancovi je pravdivé, a to sebrat Remjance. Akci začali plánovat právě toho dne, kdy spolu Roth a McCready snídali, a zatčení určili na večer tého ž dne, na dobu, kdy Remjanc odejde z kanceláří Aeroflotu v centru Washingtonu, tedy v pět odpoledne místního času a dávno po setmění času londýnského.

Rus se vynořil z budovy chvilku po páté, šel po ulici a pak přes pěší zónu zamířil k místu, kde měl auto. Kanceláře Aeroflotu byly pod dohledem a Remjanc si nevšiml šesti ozbrojených agentů FBI, kteří jej cestou přes pěší zónu sledovali. Agenti jej chtěli zatknout ve chvíli, kdy bude nastupovat do vozu. Udělají to rychle a diskrétně. Nikdo si toho nevšimne.

Na pěší zóně bylo pár cestiček vinoucích se mezi zbědovaným trávníkem samé smetí; sem tam na nich stály lavičky, na nich ž si dobří občané washingtonští měli posedět na sluníčku anebo sníst svačinu z hnědých papírových pytlíků. Městští potentáti netušili, že parčík se stane spíš stálým místem schůzek drogových dealerů s jejich zákaznictvem. Remjanc rázoval k parkovišti a míjel při tom jednu lavičku, na ní ž uzavírali podobný obchod černoch a Kubánec. Oba byli dealeři a oba měli opodál pár lidí na svou ochranu.

Najednou Kubánec zařval, vstal a vytáhl nů ž. Začala rvačka. Jeden z černochových osobních strá žců vytáhl pistoli a vystřelil na něj. Nejmíň osm členů obou band vytáhlo zbraně a začala přestřelka. Těch pár občanů, kteří s tím neměli nic společného, se s výkřiky rozprchlo. Agenti FBI se nečekaným vývojem událostí nechali zaskočit jen na vteřinku, ale pak se v nich ozval dril z Quantika. Padli na zem, překulili se a vytáhli zbraně.

Remjanc dostal jedinou kulku s tupým hrotem do zátylku; přepadl vpřed. Jeho vraha okam žitě zastřelil jeden z agentů FBI. Dvě bandy černoši i Kubánci se rozprchly do všech stran. Celá přestřelka trvala snad sedm vteřin a zůstali po ní dva mrtví jeden Kubánec a Rus, který se připletl do kří žové palby.

Americký způsob řešení problémů je silně závislý na technologiích a najdou se lidé, kteří za to Američany kritizují; nikdo však nemů že popřít, že kdy ž technologie pracuje bezchybně, je tato metoda velmi účinná.

Oba mrtví byli převezeni do blízké márnice a FBI se pustila do práce. Kubáncova zbraň putovala do forenzní laboratoře, ale neposkytla jim žádná vodítka. Byla to nevysledovatelná česká čezeta, nejspíš dovezená ze Střední nebo Ji žní Ameriky. S otisky prstů to u ž bylo lepší. Kubánec byl podle nich identifikován jako Gonzalo Appio, a zjistilo se, že u ž má u FBI záznam. Počítač rychle probral i databáze jiných agentur a oznámil, že Appia znají i na protidrogovém

oddělení policejní stanice Metro-Dade, která má na starosti celé Miami.

Vědělo se o něm, že je překupník a nájemný zabiják.

Vedl dost neutěšený život a dříve patříval k takzvaným Marielitos, Kubáncům, kterým Castro velkomyslně „dal svobodu“ z přístavu Mariel tehdy vyplul do Floridy kdejaký zločinec, psychopat, pederast a grázl, kterého vytáhli z castrovských kriminálů a blázinců, a Amerika byla dost hloupá, aby tyhle lidi přijala.

Jediným údajem o Appiovi, který FBI tušila, ale nevěděla jistě, bylo, že zřejmě pracuje jako zabiják pro DGI, kubánskou tajnou policii řízenou KGB. Toto přesvědčení se opíralo o skutečnost, že Appio byl zapleten do vra ždy dvou předních proticastrovských rozhlasových komentátorů, kteří působili v Miami.

Slo žka s fakty o případu putovala z FBI do Langley a tam způsobila značný rozruch. Zástupce pro operace, Frank Wright, vynechal Baileyho a spojil se přímo s Rothem, který byl stále v Londýně.

„Potřebujeme to zjistit, Joe. Rychle, teď hned. Pokud jsou pochybnosti Britů o Minstrelovi oprávněné, musíme se to dozvědět. A teď u ž bez rukaviček, Joe. Detektor l ži a tak dále. Zajeď tam a zjisti, proč to v ždycky krachne.“

Ještě před odjezdem do Alconbury se Roth znovu sešel se Samem McCreadym. Nebylo to příjemné setkání. Roth byl kousavý a naštvaný.

„Same, jestli něco víš, jestli něco vá žně víš, musíš mi to říct na rovinu. Pokud uděláme nějakou vá žnou chybu, po ženu za to k odpovědnosti i tebe, proto že jsi nám to nechtěl říct. My jsme to s vámi na rovinu hráli. Tak povídej, co to vlastně víte?“

McCready se na svého přítele díval a nepohnul ani svalem v obličeji. Měl příliš zkušeností z pokeru, ne ž aby dal najevo cokoli, co najevo dát nechtěl. Přesto byl v rozpacích. Osobně by nejraději Rothovi o Almanachovi pověděl, nejraději by mu dal ten jednoznačný důkaz, který potřeboval, aby přestal věřit Orlovovi. Jen že Almanach je na pokraji srázu a sovětská rozvědka, která brzy zjistí, že někde v západní Evropě unikají informace, a která se pak do případu zakousne, jej k propasti krůček po krůčku dotlačí.

Nemohl se odvá žit prozradit ani Almanachovu existenci, nato ž jeho hodnost a postavení.

„Je to tvůj problém, Joe,“ prohlásil. „Tak ho neházej na mě. Zašel jsem tak daleko, jak jsem zajít mohl. Asi se oba shodneme, že u Miltona-Rice mohlo snad jít o shodu okolností, ale v obou případech rozhodně ne.“

„Mohlo dojít k úniku i u vás,“ řekl Roth a okam žitě toho zalitoval.

„V žádném případě,“ odtušil McCready klidně. „To bychom museli vědět, kdy a kde má ve Washingtonu dojít k zatčení. A to jsme nevěděli. Buď Orlov jedná podle předem připraveného plánu, nebo to prosáklo u vás. Víš dobře, co si

myslím; je to Orlov. A kdy ž jsme u toho, kolik lidí u vás má přístup k údajům od něj?“

„Šestnáct.“

„Je žíšku. A v New York Times byste to otiskovat nechtěli?“

„Já, dva moji asistenti, obsluha nahrávací techniky, analytici je toho pořád víc. V FBI věděli o tom, že se chystáme sebrat Remjance, ale nevěděli o Miltonu-Riceovi.

Lidí, co věděli o obou případech a včas je šestnáct. Mám strach, že někde máme informátora nejspíš na ni žší úrovni, úředníka, šifranta, tajemníka.“

„A já si zase myslím, že vám nasadili do agentury podstavu.“

„Ať je to jak chce, teď to zjistím.“

„Mů žu jet s tebou?“ po žádal Sam.

„Je mi líto, kamaráde, tentokrát ne. Teď je to zále žitost CIA. Vnitřní zále žitost. Zatím nashle, Same.“

Plukovník Pjotr Orlov si hned poté, co se Roth vrátil do Alconbury, všiml, že se k němu lidé kolem chovají trochu jinak. Za pár minut byla veškerá špásovná důvěrnost ta tam.

Lidé ze CIA začali být odta žití a chladně zdvořilí. Orlov trpělivě vyčkával.

Roth vešel do výslechové místnosti, posadil se proti Orlovovi a dva pomocníci dovnitř vtlačili přístroj na kolečkách. Orlov po něm střelil pohledem. Neviděl jej

poprvé. Polygraf. Detektor l ži. Vrátil se pohledem zase k Rothovi.

„Stalo se něco špatného, Joe?“ zeptal se tiše.

„Ano, Petře, něco hodně špatného.“

Roth několika málo větami informoval Rusa o tom, jakým fiaskem skončila akce ve Washingtonu. Orlovovi jako by se zablesklo v očích. Strach? Vina? Přístroj to zjistí.

Orlov si bez protestů nechal připevnit kotoučky na hruď, na zápěstí a na čelo. Roth neobsluhoval přístroj sám, od toho tu měl techniky, ale zato přesně věděl, jaké otázky bude chtít polo žit.

Polygraf vypadá a také funguje víceméně jako elektrokardiograf, jaký bývá v ka ždé nemocnici.

Zaznamenává srdeční tep, puls a pocení všechny symptomy, které se obyčejně objevují u člověka, jen ž je pod nátlakem a l že. Nátlak je vytvářen jednoduše u ž tím, že dotyčný ví, že je testován.

Roth jako v ždy začal prostými otázkami, jejich ž

účelem je stanovit reakční hladinu. Tenký hrot se líně posouval po roli papíru, mírně stoupal a zase klesal. Orlov byl testován u ž třikrát a nikdy neprojevil žádné symptomy, jaké bývají zaznamenány u člověka, který l že. Roth se jej vyptával na jeho původ, na léta strávená u KGB, na rozhodnutí přejít na druhou stranu šlo o samé informace, které dávno znal.

Pak přešel k tě žším otázkám. „Jsi dublér a pracuješ pro KGB?“

„Ne.“

Hrot se pořád zvolna zvedal a klesal.

„Jsou informace, které nám dáváš, pravé?“

„Ano.“

„Je nějaká velmi důle žitá informace, kterou jsi nám zatajil?“

Orlov mlčel. Pak zaťal prsty do opěradel křesla. „Ne.“

Psací hrot několikrát divoce nadskočil a teprve pak se zase uklidnil. Roth se podíval na technika a ten souhlasně přikývl. Roth vstal, došel k přístroji, zadíval se na papír a řekl technikovi, ať to vypne.

„Je mi líto, Petře, ale tohle byla le ž.“

V místnosti nastalo ticho. Všech pět lidí probodávalo Rusa očima a on se díval do podlahy. Konečně zvedl hlavu.

„Joe, kamaráde, mů žu s tebou mluvit? O samotě. Ale opravdu o samotě. Bez mikrofonů. Jen my dva.“

Bylo to proti pravidlům a bylo to riskantní. Roth si to promyslel. Proč? Proč ten nepochopitelný chlapík, který poprvé neprošel zkouškou na detektoru l ži, chce, aby jej neslyšeli ani dokonale prověření lidé z CIA? Pak najednou přikývl.

„Tak co je?“ vyzval Rusa, kdy ž byli sami a všechna odposlechová technika byla odpojena.

Rus pomaličku a zvolna vydechl.

„Joe, přemýšlel jsi o tom, jakým způsobem jsem k vám přešel? Proč tak rychle? Proč jsem ti nedal mo žnost konzultovat to ve Washingtonu?“

„Ano, jistě. A ptal jsem se tě na to. A tvoje odpovědi mě upřímně řečeno nikdy nepřesvědčily. Proč jsi to udělal právě tak?“

„Proto že jsem nechtěl skončit jako Volkov.“

Roth strnul a měl pocit, jako by právě dostal ránu pěstí na žaludek. O katastrofě, kterou skončil Volkovův případ, v bran ži dobře věděli všichni. Počátkem září 1945 se Konstantin Volkov, údajně sovětský místokonzul v Istanbulu, objevil na britském generálním konzulátu a řekl ohromenému úředníkovi, že je ve skutečnosti zástupcem šéfa rezidentury KGB v Turecku a že chce přejít na druhou stranu. Nabídl, že prozradí 314 sovětských agentů v Turecku a 250 dalších v Británii. Ale hlavně řekl, že pro Rusy pracují dva britští diplomaté z ministerstva zahraničí a také jeden vysoko postavený pracovník britské tajné slu žby, SIS.

Volkov se vrátil na sovětský konzulát a zpráva putovala do Londýna. Tam dostal případ na starost šéf ruské sekce.

Tento agent podnikl patřičné kroky a letěl osobně do Istanbulu. Jen že Volkov byl naposledy viděn jako beztvará troska obalená obvazy, kterou strkali do sovětského přepravního letadla mířícího do Moskvy; tam, v Lubjance, jej čekalo kruté mučení. Britský šéf ruské sekce přijel pozdě a nebylo na tom nic divného, proto že sám z Londýna

informoval Moskvu. Jmenoval se Kim Philby a byl to právě ten sovětský špion, o jeho ž existenci by Volkov býval Britům řekl.

„Co se mi to sna žíš naznačit, Petře?“

„Musel jsem přejít tímhle způsobem, proto že jsem věděl, že tobě mů žu věřit. Nejsi dost vysoko.“

„Dost vysoko na co?“

„Dost vysoko na to, abys byl ten člověk.“

„Já ti nerozumím, Petře,“ bránil se chabě Roth, ačkoli rozuměl velice dobře.

Rus promluvil pomalu a srozumitelně, jako kdyby ze sebe shazoval břemeno, které nesl hodně dlouho.

„KBG má u ž sedmnáct let člověka v CIA. Za tu dobu se jistě dostal hodně vysoko.“

4

Joe Roth le žel na palandě v osaměle stojící budově v Alconbury a přemítal, co by měl udělat. Úkol, který ještě před šesti týdny vypadal na to, že bude fascinující a pomů že

jeho kariéře k závratnému vzestupu, se právě změnil ve zlý sen.

Po čtyřicet let, od svého zalo žení v roce 1948, je CIA posedlá jedinou obavou: zachovat si čistotu a nedovolit, aby do ní Sověti nasadili svého „krtka“. K tomuto účelu se na kontrarozvědná opatření utratily miliardy dolarů. Všichni zaměstnanci zas a znovu podstupovali prověrky, testy na detektoru l ži, byli vyslýcháni, pořád, pořád je někdo proklepával.

A zabíralo to. Zatímco Brity počátkem padesátých let drtila zrada Philbyho a Burgesse a Macleana, agentura byla stále čistá. Philbyho případ dělal dál hodně zlé krve, kdy ž

dotyčného pracovníka SIS vyšoupli do Bejrútu a kdy ž

konečně v roce 1963 uletěl do Moskvy a agentura byla pořád, pořád čistá.

Kdy ž počátkem šedesátých let Francií otřásla aféra Georgese Paquese a Británií zase případ George Blakea, do CIA stále nikdo nepronikl. Po celou tu dobu vedl kontrarozvědné oddělení slu žby, Office of Security, pozoruhodný člověk, James Jesus Angleton, samotářský, tajnůstkářský mu ž, který byl posedlý svým posláním a který žil jen pro jedno jediné: dosáhnout toho, že do agentury neinfiltruje žádný sovětský agent.

Nakonec se Angleton stal obětí vlastní chorobné podezřívavosti. Uvěřil, že přes veškerou jeho snahu se Moskvě podařilo do CIA nasadit „krtka“. Navzdory všem

testům a prověrkám byl přesvědčen, že do agentury se nějak dostal zrádce. Podle všeho se jeho úvahy vyvíjely takto: „Pokud tu cizí agent není, být by tu měl. Tudí ž tu být musí; tudí ž tu je.“ Lov na hypotetického „Sašu“ mu zabíral stále víc a víc času a námahy.

A Angleton získal podporu paranoidního ruského defektora Golycina, který obviňoval KGB ze všeho zla na planetě.

Naslouchal jeho výrokům jako hudbě sfér. Hon na Sašu byl vystupňován. Bůhvíproč se začalo šuškat, že zrádcovo jméno začíná na K. Důstojníci, jejich ž příjmení začínalo na K, měli rázem ze života peklo. Jeden znechuceně podal výpověď; ostatní museli jít nedobrovolně, proto že nemohli prokázat svou nevinu snad to bylo rozvá žné opatření, ale zaměstnancům na náladě nepřidalo: morálka šla kvapem dolů. Hon na „krtka“ běsnil ještě dalších deset let, mezi roky 1965 a 1974. Nakonec toho ředitel William Casey měl plné zuby. Přeřadil Angletona na jiné místo a pak jej i přinutil odejít do penze.

Bezpečnostní oddělení dostalo jiného šéfa. I nadále bylo jeho úkolem chránit agenturu před pronikáním sovětských agentů, ale mělo to dělat nenápadněji a méně agresivně.

Ironií osudu se stalo, že Britové se zbavili celé jedné generace, která zrazovala zemi z ideologických důvodů, a od té doby u ž žádnými skandály v komunitě tajných slu žeb

netrpěli. Jako by se kyvadlo zhouplo na druhou stranu.

Amerika, která zrádce nepoznala od konce čtyřicátých let, jako by se jimi najednou jen hem žila a nedělali to z ideologických důvodů, šlo o póvl, o lidi, kteří vlast zrazovali za peníze. Boyce, Lee, Harper, Walker a nakonec Howard, ti všichni pracovali v CIA a udávali Rusy pracující pro Ameriku. Howardovi, kterého stihl Určenko shodit ještě před svým bizarním návratem do Ruska, se podařilo těsně před zatčením uniknout do Moskvy. K odhalení Howardovy zrady a k Určenkově útěku zpět do Ruska došlo loni a celá agentura na to ještě teď vzpomínala se vztekle zaťatými zuby.

To všechno ovšem byla maličkost ve srovnání s tím, co teď tvrdí Orlov. Pokud je to pravda, lov na zrádce rozbije celou agenturu na kusy. Pokud je to pravda, náprava škod bude trvat roky bude třeba přeorganizovat kontakty s tisícovkami agentů, změnit kódy, restrukturalizovat sítě v zahraničí, a to vše bude trvat desetiletí a stát miliony. A pověst agentury bude na mnoho let vá žně poškozena.

A tak se Roth probíjel nocí k ránu a trýznil se jednou jedinou myšlenkou: „Co teď proboha udělám?“

Krátce před svítáním se rozmyslel, vstal, oblékl se a zabalil si. Ne ž odjel, zašel se podíval na tvrdě spícího Orlova a řekl Krollovi: „Pořádně mi ho hlídej. Nikdo nesmí k němu, nikdo z vás nesmí odsud. Odteď má ten chlap neskutečnou cenu.“

Kroll nechápal, proč tomu tak je, ale přikývl. Byl ten typ člověka, který plní příkazy a neptá se proč.

Roth odejel do Londýna, vyhnul se velvyslanectví, zašel do svého bytu a vzal si pas na jiné jméno ne ž své pravé. Sehnal jedno z posledních míst v letadle soukromé britské společnosti mířícím do Bostonu a z Loganova letiště pak letěl do Washingtonu, na Národní letiště. Ačkoli při letu ušetřil pět hodin, kdy ž jel pronajatým autem do Georgetownu, u ž se smrákalo; zaparkoval a došel pěšky a ž

na konec ulice K, do míst nedaleko kampusu Georgetownské univerzity.

Dům, který hledal, byl pěkný, cihlový a od okolních se lišil jen nadbytkem bezpečnostních čidel, která pokrývala celou ulici a všechny přístupové cesty. Ochranka si jej všimla, jen co zamířil přes ulici k bráně, a tak musel ukázat průkazku CIA. U dveří po žádal o schůzku s mu žem, za kterým přišel, a kdy ž mu řekli, že večeří, poprosil, aby mu předali vzkaz. Pár minut nato byl uveden do dřevem oblo žené studovny se spoustami knih vázaných v ků ži, kde se vznášela lehká vůně doutníků. Posadil se a čekal. Pak se otevřely dveře a vešel ředitel CIA.

Nebyl sice uvyklý přijímat doma mladší a poměrně nijak vysoko postavené pracovníky agentury, leda by si je sám dal zavolat, ale přesto se usadil do ko žené klubovky, pokynul Rothovi, ať si sedne naproti němu, a vlídně se jej

zeptal, co je účelem jeho návštěvy. Roth mu to velmi opatrně řekl.

Řediteli bylo přes sedmdesát, co ž je na podobné místo nezvykle vysoký věk jen že on byl také neobyčejný člověk.

Slou žil u ž za druhé světové války u OSS, řídil agenty v Němci okupované Francii a v Nizozemí. Po válce, kdy ž

OSS rozpustili, se stal zase soukromníkem, převzal po otci továrničku a vybudoval z ní velký koncern. Kdy ž byla jako následovnice OSS vytvořena CIA, její první ředitel, Allen Dulles, mu nabídl místo, ale on odmítl.

O mnoho let později, u ž jako bohatý mu ž a jeden z významných mecenášů Republikánské strany, si všiml někdejšího herce, jeho ž politická kariéra šla strmě nahoru a který kandidoval na místo kalifornského guvernéra, a spojil s ním svůj osud. Kdy ž Ronald Reagan vítězně vstoupil do Bílého domu, po žádal svého prověřeného přítele, aby se ujal vedení CIA.

Ředitel byl katolík, u ž dlouho vdovec, měl přísné, a ž

puritánské morální zásady a na chodbách v Langley všichni věděli, že to je pěkně nezdolný dědek. Odměňoval své ovečky za nadání a inteligenci, ale jeho skutečnou vášní byla věrnost. Pár jeho dobrých přátel kdysi kvůli čísi zradě skončilo v mučírnách gestapa, a tak jestli něco nehodlal tolerovat nikdy a za žádných okolností, byla to právě zrada.

Pro zrádce neměl ne ž to nejhlubší opovr žení. Co se jej týkalo, nemů že pro ně být pra žádné slitování.

Pozorně si vyslechl Rothovo vyprávění a upřeně se díval do plynových krbových kamen, kde toho teplého večera nehořel žádný plamen. Nedal ani trochu najevo, co cítí, jen se mu na dvojité bradě trochu napnuly svaly.

„Jel jste rovnou sem?“ zeptal se, kdy ž Roth skončil. „S

nikým jiným jste nemluvil?“

Roth mu popsal, jak se vkradl do vlastní země jako zloděj, s falešným pasem, oklikou. Stařec přikývl; jednou takhle vklouzl do Evropy ovládané Hitlerem. Vstal, zašel nalít z karafy do sklenky brandy a cestou Rotha konejšivě poplácal po rameni.

„Dobře jste udělal, chlapče,“ řekl. Nabídl brandy i Rothovi, ale ten odmítl. „Tak sedmnáct let, říkáte?“

„Podle Orlova. Všichni moji nadřízení a ž ke Franku Wrightovi u ž u agentury tak dlouho jsou. Nevěděl jsem, za kým jiným bych měl zajít.“

„Jistě, to je samozřejmé.“

Ředitel se vrátil do křesla a dlouho zamyšleně seděl.

Roth jej nerušil.

„Musím to svěřit někomu z bezpečnostního,“ ozval se starý mu ž konečně. „Ale ne šéfovi. Bezpochyby je naprosto loajální, ale je u nás pětadvacet let. Pošlu ho na dovolenou.

Má tam jako zástupce velice chytrého mladého mu že, bývalého právníka. Pochybuji, že je u nás déle ne ž patnáct let.“

Ředitel si povolal tajemníka a nařídil mu, aby obvolal pár lidí. Díky tomu, co tajemník zjistil, se jim potvrdilo, že zástupci šéfa bezpečnostního oddělení je jedenačtyřicet a že k agentuře nastoupil přímo z fakulty před patnácti lety.

Zavolali k němu domů, do Alexandrie, a povolali ho.

Jmenoval se Max Kellog.

„To se hned vidí, že nikdy nedělal pod Angletonem,“

řekl ředitel. „Jeho příjmení začíná na K.“

Nervózní, ale pozorný Max Kellog dorazil krátce před půlnocí. Zavolali mu chvilku před tím, ne ž by býval šel na kutě, a to, že volá osobně ředitel CIA, ho ohromilo.

„Vysvětlete mu to,“ nakázal ředitel. Roth znovu všechno vylo žil.

Právník si to celé bez jediného mrknutí vyslechl, nic mu neuteklo, polo žil jen dvě doplňující otázky a nedělal si poznámky. Nakonec se obrátil na ředitele: „Ale proč já, pane? Harry je ve městě, ne?“

„Proto že jste u nás jen patnáct let,“ odtušil ředitel.

„A tak.“

„Rozhodl jsem nechat Orlova, či Minstrela to je jedno, jak mu budeme říkat v Alconbury,“ oznámil ředitel.

„Je tam nejspíš ve stejném bezpečí jako tady, mo žná i ve větším. Dr žte Brity dál od něj, Joe. Povězte jim, že Minstrel přišel s novými informacemi, které jsou zajímavé jen pro Ameriku. A že je k němu znovu pustíme, jen co to prověříme.

Odletíte ráno,“ podíval se na hodinky „dneska ráno zvláštním letadlem do Alconbury. A všechno je dovoleno.

Na ohledy je pozdě. Na to je v sázce příliš mnoho. Orlov to pochopí. Vezměte si ho do práce sám. Chci vědět všechno.

A v co nejkratší době chci znát dvě věci: je to pravda a pokud je, kdo je to?

Od téhle chvíle oba pracujete pro mě a jenom pro mě.

Hlášení budete podávat přímo mně. žádní prostředníci. A žádné otázky kdy ž budete potřebovat něco zjistit, nahlaste to mně. Já tady všechno zařídím.“

Starý pán měl v očích zase válečnické plamínky.

Roth a Kellog se v grummanu letícím ze základny Andrews do Alconbury pokusili něco naspat. Kdy ž dorazili na místo, byli přesto pořád ušlí a unavení. Přelet oceánu ze západu na východ je v ždycky nejhorší. Ještě štěstí, že se oba vyhýbali alkoholu a pili jen vodu. Sotva se stavili v pokojích, jen se umyli, učesali a šli k plukovníku Orlovovi.

Kdy ž vcházeli dovnitř; Roth zaslechl z magnetofonu důvěrné známý hlas Arta Garfunkela.

Jak trefné, všiml si Roth zachmuřeně textu písně.

Opravdu jsme si s tebou přišli zas popovídat. Ale tentokrát se budou ozývat jiné zvuky ne ž zvuky ticha.

Orlov byl ale vstřícnost sama. Jako by se smířil s tím, že teď u ž se vzdal posledního kousku svého „jištění“. Nabídl

věno celé a beze zbytku. Zbývá u ž jen zodpovědět, jestli je nápadníci přijmou nebo ne.

„Nikdy mi neřekli jeho jméno,“ vykládal ve výslechové místnosti. Kellog rozhodl, že vypnou mikrofony i magnetofon. Měl vlastní diktafon a pro jistotu si ještě dělal rukou poznámky. Chtěl, aby nebyla žádná další nahrávka a aby u toho nebyl kromě nich nikdo další. Techniky poslali pryč; Kroll a dva jeho lidé hlídkovali před dveřmi, které teď u ž vyměnili za zvukotěsné. Poslední, co po technicích chtěli, bylo, aby odstranili z místnosti všechny štěnice a zaručili se jim, že je čistá. Tohle nové uspořádání věci je očividně mátlo.

„Přísahám. Znali jsme ho jenom jako agenta Krahujce.

Řídil ho osobně generál Drozdov.“

„Kde a kdy ho naverbovali?“

„Mám dojem, že ve Vietnamu, v osmašedesátém nebo devětašedesátém.“

„Dojem?“

„Ne, vím jistě, že ve Vietnamu. Byl jsem v plánovacím a vím, že jsme tam řídili velkou akci, hlavně v Saigonu a v okolí. Najatí lidé byli samozřejmě Vietnamci, hlavně z Vietkongu, ale měli jsme tam i naše. Jeden z nich nahlásil, že lidi z Vietkongu k němu přivedli Američana, který není spokojen s politikou svojí země. Náš místní rezident si ho pěstoval a pak ho získal pro spolupráci. Koncem roku 1969

si s tím Američanem jel generál Drozdov osobně promluvit do Tokia. Právě tehdy dostal krycí jméno Krahujec.“

„Jak to víš?“

„Muselo se to zařídit, určit způsoby komunikace, vyčlenit prostředky. Měl jsem to na starosti.“

Mluvili s Orlovem celý týden. Vzpomněl si, do kterých bank byly za ta léta zasílány platby a ve kterých měsících (ne-li přímo které dny) se tak stalo. Jak bě žel čas, částky se zvyšovaly, nejspíš proto že ten mu ž byl povyšován a dodával lepší materiál.

„Kdy ž jsem přešel do správy pro ilegály a pracoval přímo pod generálem Drozdovem, měl jsem dál co do činění s případem Krahujec. Nestaral jsem se ale o bankovní převody, šlo spíš o operativní zále žitosti. Kdy ž nám Krahujec oznámil jméno agenta, který pracuje proti nám, informoval jsem příslušné oddělení, obvykle oddělení zvláštních akcí říkali jsme jim ,řezníci‘ a ti pak nepřátelského agenta zlikvidovali, pokud působil mimo naše území, anebo sebrali, kdy ž byl u nás. Tak jsme dostali čtyři proticastrovské Kubánce.“

Max Kellog si všechno zaznamenával a celé noci se probíral nahrávkami. „Všem těmhle tvrzením bude odpovídat jenom jeden jediný životopis,“ řekl nakonec.

„Nevím čí, ale to uká žou osobní záznamy. Teď u ž bude stačit to zjistit. Nebo spíš hodiny a hodiny zjišťovat. A to

mů žu udělat jenom ve Washingtonu, v ústředním archivu.

Musím se vrátit.“

Odletěl druhý den, strávil pět hodin s ředitelem v jeho georgetownském sídle a pak se zavřel v archivu. Na přímý ředitelův rozkaz měl přístup ke všemu. Nikdo se mu nic neodvá žil odmítnout. I přes utajení se v Langley začalo šuškat. Došlo k nějakému maléru a má to co do činění s vnitřní bezpečností. V agentuře začala klesat morálka. Tyhle věci se nikdy nepodaří dokonale utajit.

V severolondýnském Golders Hillu je parčík sousedící s mnohem větším Hampstead Heathem, kde chovají jeleny, kozy, kachny a další zvířectvo. Právě v malém parku se McCready toho dne, kdy se Max Kellog letadlem vracel do Washingtonu, sešel s Almanachem.

„Na ambasádě to nevypadá zrovna rů žově,“ začal Almanach. „Z Moskvy přijel člověk od kontrarozvědky a do žaduje se materiálů starých roky. Myslím, že začali s bezpečnostními prověrkami všech velvyslanectví v západní Evropě. Dřív nebo později zú ží pátrání jen na ambasádu v Londýně.“

„Mů žeme ti nějak pomoct?“

„Snad.“

„Povídej,“ vyzval jej McCready.

„Prospělo by mi, kdybych jim mohl dát něco opravdu u žitečného například nějakou dobrou zprávu o Orlovovi.“

Kdy ž se někdo rozhodne pracovat pro druhou stranu, ale zatím zůstat, kde je, jako to udělal Almanach, bylo by podezřelé, kdyby celá léta Rusům nedodával žádné informace. A tak je zvykem, že mu jeho noví chlebodárci dávají skutečné rozvědné informace, které pak posílá domů, aby dokázal, jaký je šikovný chlapík.

Almanach u ž McCreadymu prozradil jména všech skutečných sovětských agentů v Británii, o nich ž věděl a těch byla většina. Britové je přirozeně všechny nesbalili tím by všechno skončilo. Některé přelo žili tak, aby neměli přístup k tajným informacím, a to nikoli do očí bijícím způsobem, ale pomalu, v rámci údajných administrativních změn. Jiné povýšili, ale přelo žili tak, aby nezacházeli se státními tajemstvími. A dalším informace, které jim prošly rukama, upravovali tak, aby druhé straně nadělaly víc škody ne ž u žitku.

Almanachovi dokonce povolili naverbovat pár nových agentů, aby Moskvě prokázal, jak se činí. Jedním z nich byl úředník v hlavním archivu SIS, člověk zcela oddaný Británii, který předával ty informace, je ž mu předat poručili.

V Moskvě byli z toho, že byl agent Rosomák získán pro spolupráci, zcela nadšeni. Teď se oba mu ži dohodli, že za dva dny předá Rosomák Almanachovi kopii interního vzkazu psaného rukou Denise Gaunta, kde se bude uvádět, že Orlov je ukryt v Alconbury, a z něho ž vyplyne, že

Američané všechno, co jim říká, žerou i s navijákem a Britové zrovna tak.

„Jak to vlastně s Orlovem probíhá?“ chtěl vědět Almanach.

„Nějak to utichlo,“ pokrčil rameny McCready. „Strávil jsem s ním půl dne, ale k ničemu to nevedlo. Myslím, že jsem tam i tady v Londýně nasadil Joe Rothovi do hlavy pár zrníček pochybnosti. Vrátil se do Alconbury, promluvil si znovu s Orlovem, pak se vyřítil do Států na falešný pas.

Myslel si, že jsme si ho nevšimli. A vypadalo to, že příšerně spěchá. A u ž se neobjevil přesněji řečeno nepřiletěl normální linkou. Ale mohl se do Alconbury dostat vojenským letadlem.“

Almanach přestal házet kachnám kousky chleba a otočil se k McCreadymu. „Mluvili s tebou od té doby? Zvali tě k dalším pohovorům?“

„Ne. A trvá to u ž týden. Ticho jako po pěšině.“

„Tak to vyrukoval s Velkou l ží, s tím, kvůli čemu je tady. Právě proto má CIA dost co dělat sama se sebou.“

„Víš aspoň v náznaku, co to je?“

Almanach vzdychl. „Kdybych byl generálem Drozdovem, myslel bych jako správný příslušník KGB. Jsou dvě věci, po kterých se KGB odjak živa pídil. Jedna je vyvolat pořádnou rvačku mezi CIA a SIS. Začali se do vás navá žet?“

„Ne, chovají se, jako kdy ž másla ukrajuje. Jen se s námi nebaví.“

„Tak to je ta druhá věc. Tím druhým snem je rozbít CIA zevnitř. Zničit jeho morálku. Poštvat jejich lidi jednoho proti druhému. Orlov někoho obviní, že je agentem KGB.

Útok bude velmi dobře podlo žený. Varoval jsem tě operaci Potěmkin plánovali dlouho a pečlivě.“

„Jak zjistíme, o koho jde, kdy ž nám to neřeknou?“

Almanach se pomalou chůzí vydal ke svému autu. Pak se otočil. „Hledejte člověka, ke kterému CIA najednou ochladne,“ řekl přes rameno. „To bude ten pravý a bude nevinný.“

Edwards byl z toho celý pryč.

„Ty chceš Rusům pustit zprávu, že Orlov je teď v Alconbury? Jestli se to v Langley někdy dozvědí, skočí nám rovnou po krku. Proč to propána chceš udělat?“

„Je to zkouška. Almanachovi věřím. Vím jistě, že to myslí poctivě. Věřím mu. Tak že si myslím, že Orlov je podstava. Pokud Moskva nezareaguje a nepokusí se Orlova odstranit, bude to důkaz. Tomu budou věřit dokonce i Američani. Samozřejmě že se budou vztekat, ale pochopí, že to je logické.“

„A pokud čirou náhodou provedou útok a Orlova zabijí? Půjdeš to říct Calvinovi Baileymu?“

„Nezaútočí,“ řekl pevně McCready. „Jako že je nebe nade mnou, nezaútočí na něj.“

„Mimochodem, přiletí k nám. Na dovolenou.“

„Kdo?“

„Calvin. S ženou a s dcerou. Slo žku máš na stole. Byl bych rád, aby se k němu náš podnik zachoval pohostinně.

Pozveme ho párkrát na večeři s lidmi, které má rád. Je to u ž

roky a roky věrný přítel Británie. Aspoň tuhle maličkost pro něj udělat mů žeme.“

McCready zamračeně sešel dolů a podíval se do slo žky.

Denis Gaunt seděl proti němu.

„Je nadšenec přes operu,“ poznamenal McCready, stále začtený do materiálu. „Nejspíš bysme mu mohli sehnat lístky do Covent Garden, do Glyndebourne nebo tak.“

„Proboha, do Glyndebourne nic nese ženu,“ děsil se Gaunt. „Tam mají pořadník na sedm let dopředu.“

Nádherné venkovské sídlo v srdci Sussexu, usazené mezi travnatými kopci, hostí jednu z nejlepších britských operních scén, a tak v ždy bylo a nadále je nejvytou ženějším místem, na jaké mů že milovník opery o letním večeru jen pomyslet.

„Ty máš rád operu?“ zeptal se McCready.

„Jasně.“

„Výborně. Tak že dokud bude Calvin a paní Baileyová tady, budeš jim dělat kvočnu. Se žeň lístky do Covent Garden i do Glyndebourne. Oháněj se Timothym. Mávej jim

před očima průkazkou, vystraš je. Tahle ohavná práce musí přece mít i nějaké vedlejší výhody, i kdy ž čert mě vem, jestli jsem kdy jakou pocítil na vlastní ků ži.“

Chystal se jít na oběd. Gaunt sáhl po slo žce.

„Kdy má přiletět?“ zeptal se.

„Za týden,“ zahalekal McCready ze dveří. „Zavolej mu.

Pověz mu, co pro něj chystáš. Vyptej se ho na jeho oblíbence. Kdy ž u ž nám to hodili na krk, tak to uděláme pořádně.“

Max Kellog se zahrabal do archivu a deset dnů z něj nevyšel. Jeho ženě v Alexandrii řekli, že je slu žebně mimo město, a ona tomu věřila. Kellog si nechával nosit jídlo, ale hlavně pře žíval na kávě a nehorázném mno žství cigaret.

Dali mu k ruce dva knihovníky. Ti nevěděli nic o účelu jeho pátrání a jen mu jednu po druhé nosili slo žky, které potřeboval. Světlo bo ží spatřily fotografie ze starých slo žek, které byly léta hluboko zahrabané, proto že se myslelo, že nejsou důle žité a nikdo je nebude potřebovat. CIA stejně jako všechny tajné slu žby nikdy nic nevyhazuje, ať u ž je to jakkoli okrajové nebo časem překonané; člověk nikdy neví, kdy mů že být potřeba právě ten či onen maličký detail, výstři žek nebo snímek. Teď jich najednou bylo potřeba hodně.

Kdy ž bylo pátrání v půli, rozjeli se do Evropy dva agenti. Jeden navštívil Vídeň a Frankfurt, druhý Stockholm

a Helsinky. Oba byli vybaveni průkazkami vyšetřovatelů

protidrogového oddělení policie a měli s sebou dopis, v něm ž ministr financí žádal velké banky sídlící v těchto městech o spolupráci. Peně žní ústavy dostaly strach, že je někdo zneu žil k praní špinavých peněz z drog, a jejich vedoucí pracovníci nechali agenty nahlédnout do archívů.

Pak povolali pokladníky od přepá žek a agenti jim ukázali jistou fotografii. K tomu jim řekli data a čísla účtů.

Jeden z pokladníků si nevzpomínal, ale ostatní tři hned začali přikyvovat. Agenti si vzali fotokopie výpisů s ulo ženými částkami a se záznamy o převodech. Také si odvezli vzorky mnoha podpisů, které budou v Langley podrobeny grafologické analýze. Kdy ž měli to, kvůli čemu přijeli, vrátili se do Washingtonu a úlovky polo žili Maxi Kellogovi na stůl.

Začali s více ne ž dvaceti důstojníky CIA, kteří v dotyčném období slou žili ve Vietnamu a to Kellog rozšířil časové ohraničení o dva roky na obě strany od letopočtů, o kterých mluvil Orlov a první desítku eliminovali velice rychle. Ostatní vypadávali ze hry postupně, jeden po druhém.

Buď nebyli se správnou dobu ve správném městě, nebo nemohli předat jistou informaci, proto že ji nikdy neznali, nebo nemohli být na jisté schůzce, proto že se právě nalézali na druhém konci světa. A ž na jednoho.

Ještě dřív, ne ž se agenti vrátili z Evropy, Kellog věděl, že svého člověka našel. Důkazy z bank mu u ž jen poskytly potvrzení. Kdy ž byl přichystán a měl všechno pohromadě, vrátil se do Georgetownu, do sídla ředitele CIA.

Dva dny předtím přiletěl z Washingtonu do Londýna Calvin Bailey se svou man želkou a s dcerou Clarou. Bailey Londýn miloval; po pravdě řečeno byl zapřísáhlý anglofil.

Byl zapálený pro zdejší dějiny.

Strašně rád navštěvoval staré hrady a šlechtická sídla postavená v dávných dobách, potuloval se po kří žových chodbách starobylých opatství a vysokých učení. Ubytoval se v bytě v Mayfairu, který si CIA dr žela právě pro své vyšší zaměstnance, pronajal si auto a jel do Oxfordu; vyhnul se ovšem dálnici a raději se motal po venkovských silničkách.

Poobědval na sluníčku před hospodou U býka v Bishamu, její ž dubové trámy tesaři usadili dřív, ne ž se narodila královna Al žběta I.

Druhého dne večer se u něj zastavil na skleničku Joe Roth. Poprvé se sešel s pozoruhodně prostou paní Baileyovou a s Clarou, nemotornou osmiletou holčičkou se zrzavými copy, s brýlemi a s předkusem. Baileyho rodinu předtím nikdy nepoznal; jeho šéf nebyl ten typ člověka, kterého by si druzí spojovali se čtením pohádek na dobrou noc a s rodinným opékáním masa na zahrádce. Teď mu připadalo, že mrazivost Calvina Baileyho poněkud odtála, i

kdy ž nebyl vůbec s to odhadnout, jestli to způsobila dlouhá dovolená a výhled na návštěvy opery, koncertů a výstav, které tak miluje, anebo spíš očekávané povýšení.

Rád by býval Baileyrou pověděl o té bombě, se kterou přišel Orlov, ale ředitelovy rozkazy byly jednoznačné.

Nesmí to vědět nikdo, ani Calvin Bailey, šéf Zvláštních projektů zatím. A ž se uká že, že Orlovovo obvinění je buď skutečné, anebo falešné, ředitel osobně instruuje několik málo nejvyšších pracovníků CIA. Do té doby bude panovat naprosté ticho. Kladl otázky, ale sám na žádné neodpovídal, a u ž vůbec nic nevykládal sám od sebe. Joe Roth lhal.

Řekl Baileymu, že Orlovův debrífink pokračuje dobře, ale pomalejším tempem. Je přirozené, že Orlov u ž uvedl to, na co se rozpomíná nejjasněji. Teď u ž jde jen o to vydolovat z jeho paměti pořád menší a menší drobky. Spolupracuje vzorně a Britové jsou s ním spokojeni. Zrovna znovu probírají témata, kterým u ž se věnovali. Vleče se to, ale ka ždý návrat k dříve probrané otázce přinese pár nových nenápadných informací nenápadných, ale velmi cenných.

Roth ještě nedopil, kdy ž u dveří zazvonil Sam McCready. Přivedl s sebou Denise Gaunta a začalo nové kolečko představování. Roth musel obdivovat, jak se jeho britský kolega dr ží. McCready nehnul ani brvou, pogratuloval Baileymu za ten ú žasný úspěch s Orlovem a vytáhl nabídky na zpestření Baileyho pobytu v Británii, které v SIS vymysleli.

Z lístků na operní představení do Covent Garden a do Glyndebourne byl Bailey radostí bez sebe. Budou to zlaté hřeby dvanáctidenního rodinného výletu do Londýna.

„Pak se vracíš do Států?“ zeptal se McCready.

„Ne. Ještě si skočíme do Paří že, do Salcburku a do Vídně, teprve pak letíme domů,“ vysvětlil Bailey. McCready přikývl. Opery v Salcburku a ve Vídni patří k nejvyhlášenějším na světě.

Vyklubal se z toho příjemný večer. Poněkud tělnatá paní Baileyová je obcházela a dolévala jim; přišla i Clara, která měla brzy jít na kutě. Představili ji Gauntovi a McCreadymu, který ji obdařil svým uličnickým úsměvem.

Plaše se usmála. Za pár chvil u ž ji bavil kouzelnickými triky. Vytáhl z kapsy minci, vyhodil ji do vzduchu a zase ji chytil, ale kdy ž mu Clara rozevřela stisknutou dlaň, mince v ní nebyla. A on jí ji vytáhl z levého ucha. Holčička radostí jen pištěla a paní Baileyová zářila jako měsíček.

„Kde ses tohle naučil?“ divil se Bailey.

„Jsem prostě mu ž mnoha nadání,“ řekl McCready.

Roth to mlčky pozoroval. V duchu znepokojeně přemítal, jestli by McCready mohl stejně snadno jako minci nechat zmizet i všechna Orlovova tvrzení. Nebyl si tím zcela jist.

McCready zachytil jeho pohled a pochopil, na co myslí.

Mírně zavrtěl hlavou. Ještě ne, Joe. Ještě ne. A zase se začal věnovat holčice, která na něj zbo žně poulila oči.

Všichni tři návštěvníci odešli po deváté. „Jak jde vyšetřování, Joe?“ zašeptal McCready Rothovi, kdy ž se ocitli na chodníku.

„Ty parchante,“ řekl Roth.

„Dávej si pozor,“ odtušil McCready. „Vodí vás za nos.

A přímo do maléru.“

„Přesně to si my myslíme o tobě, Same.“

„Koho prásknul?“

„Hele, hoď tam zpátečku,“ štěkl Roth. „Odteď je Minstrel výhradně zále žitost naší agentury. Tobě do toho nic není.“

Otočil se a rychle rázoval ke Grosvenor Square.

Dva večery nato seděl Max Kellog s ředitelem CIA v jeho studovně, měl s sebou slo žky, poznámky, kopie bankovních výpisů a fotografie a povídal.

Byl k smrti unavený, práce, která by za normálních okolností celé partě zabrala dvojnásobek času, ho zcela vyčerpala. Pod očima měl tmavé kruhy.

Ředitel seděl na opačné straně starého dubového stolku na dvou nohách, který sem nechal postavit, aby měli kam dát všechny papíry. Starý pán měl na sobě semišový kuřácký kabátek a vypadal, jako by se scvrkl. Na plešaté a zvrásnělé hlavě se odrá žela světla. Pozoroval podmračeně Kelloga a těkal očima po poházených dokumentech jako nějaký přestárlý ještěr.

„Tak že je to zcela nepochybné?“ zeptal se, kdy ž Kellog domluvil.

Kellog pokýval hlavou. „Minstrel nám dal dvacet sedm identifikačních vodítek. Dvacet šest jich souhlasí.“

„Ale jde o samé nepřímé důkazy, ne?“

„Jak jinak. A ž na svědectví těch tří pokladníků.

Jednoznačně jej identifikovali samozřejmě jen podle fotografií.“

„Je mo žné někoho odsoudit jen na základě nepřímých důkazů?“

,Ano, pane. Jsou na to dobré precedenty. A je to rozsáhle zdokumentované. K usvědčení z vra ždy není v ždycky potřeba mít mrtvolu.“

„A není potřeba ani doznání?“

„Není to nezbytné. A zcela jistě se to nedá očekávat.

Jde o bystrého, obratného, odolného a velice zkušeného agenta.“

Ředitel vzdychl. „Jděte domů, Maxi. Jděte domů k ženě. A mlčte. A ž vás budu zase potřebovat, pošlu pro vás.

Do práce se nevracejte, dokud neřeknu. Dejte si pauzu.

Odpočiňte si.“

Pokynul rukou ke dveřím. Max Kellog vstal a odešel.

Starý pán si zavolal tajemníka a nařídil mu, aby poslal Joe Rothovi do Londýna telegram určený výhradně do jeho rukou. Stálo v něm jen tohle: „Ihned zpátky. Stejnou cestou.

Hlásit u mě. Stejné místo.“ Telegram byl podepsán krycím

jménem, podle kterého Roth pozná, že zpráva pochází přímo od ředitele.

Byla letní noc, stíny nad Georgetownem se prohlubovaly a s nimi temněly i stíny na mysli starého mu že. Ředitel CIA seděl o samotě a přemýšlel o starých časech, o přátelích a spolupracovnících, nadaných mladých mu žích a ženách, které poslal za Atlantický val a kteří kvůli zrádci a udavači zemřeli při výslechu. V těch dobách nebyla po ruce žádná ospravedlnění a nebyl po ruce ani žádný Max Kellog, který by probral důkazy a přinesl dokonale dolo žený případ. A taky v těch dobách nebyla žádná milost, aspoň pro udavače ne. Upřeně se díval na fotografii, kterou měl před sebou.

„Ty hajzle,“ sykl tiše. „Ty hajzle mizerná, podrazácká.“

Den nato vešel do kanceláře Sama McCreadyho poslíček a odevzdal mu přepisy odposlechů z dešifrovacícho střediska. McCready měl napilno; mávl na Denise Gaunta, ať se do toho podívá. Gaunt si materiál přečetl, hvízdl a podal mu jej. Byla to zpráva z Langley: Calvin Bailey nemá být po dobu svého pobytu v Evropě připuštěn k žádným utajovaným informacím.

„Orlov?“ nadhodil Gaunt.

„To bych se vsadil,“ kývl McCready. „Co mám sakra udělat, abych je přesvědčil?“

U ž byl ale rozhodnut. Dal do mrtvé schránky vzkaz pro Almanacha a žádal o neodkladnou schůzku.

O polední pauze dostal McCready rutinní zprávu od letištní hlídky, co ž bylo oddělení patřící k MI-5, že Joe Roth znovu a na tentý ž falešný pas odletěl z Londýna do Bostonu.

Ještě tý ž den večer Joe Roth, který přeletem přes Atlantský oceán získal pět hodin, seděl u dubového stolku v sídle ředitele CIA. Ředitel byl proti němu a Max Kellog seděl po jeho pravici. Starý pán se tvářil zachmuřeně, Kellog spíš jen nervózně. Většinu z těch čtyřiadvaceti hodin, které po předchozí návštěvě u ředitele strávil doma v Alexandrii, prospal, pak ho telefonem pozvali zase do Georgetownu.

Všechny materiály nechal u ředitele, ale teď byly zase před ním na stole.

„Proberte to znova, Maxi. Od začátku. Přesně tak, jak jste to vylo žil mně.“

Kellog střelil po Rothovi pohledem, urovnal si brýle a vzal z vrchu hromady list papíru.

„V květnu 1967 byl Calvin Bailey poslán do Vietnamu jako oblastní velitel, třída G-12. Tady je rozhodnutí. Jak vidíš, přidělili ho k projektu Fénix. Slyšel jsi přece o něm, Joe?“

Roth přikývl. Kdy ž válka ve Vietnamu vrcholila, Američané podnikli operaci, která měla zabránit drastickým účinkům akcí, přesněji řečeno cílených a veřejně

prováděných sadistických vra žd, jimi ž Vietkong působil na venkovské obyvatelstvo. Mělo se jim předejít terorem vedeným proti samotným teroristům; šlo o to identifikovat aktivisty Vietkongu a likvidovat je. To byl projekt Fénix.

Nikdy se u ž nezjistí, kolik lidí podezřelých ze spolupráce s Vietkongem poslali Američané bez důkazů a bez soudu ke Stvořiteli. Někteří lidé tvrdí, že jich bylo dvacet tisíc; sama CIA přiznává osm tisíc.

A ještě mnohem problematičtější je, kolik z těch podezřelých opravdu k Vietkongu patřilo, proto že Vietnamci si rychle přivykli prásknout ka ždého, na koho měli pifku. Lidé se udávali kvůli rodinným sporům, kmenovým rozepřím, dokonce i dlu žníky napadalo, že kdy ž

bude věřitel po smrti, nebudou muset nic platit.

Ten, na koho došlo udání, byl obvykle předán vietnamské tajné policii nebo armádě. Metody výslechů a poprav, které tyto organizace pou žívaly, krutostí překonávaly dokonce i obvyklý orientální důmysl.

„Byli tam mladí Američané, kteří nedávno přiletěli ze Států a viděli věci, na které by neměl být nucen se dívat žádný člověk. Někteří odešli, jiní museli vyhledat lékařskou pomoc. A jeden se v duchu přimkl k filozofii právě těch lidí, proti nim ž ho poslali bojovat. Tím mu žem byl Calvin Bailey; změnil názor stejně jako George Blake v Koreji. O

tom žádné důkazy nemáme, proto že k tomu došlo jen uvnitř

jeho hlavy, ale díky dalším důkazům se dá říct, že podezření je naprosto podlo žené.

V březnu 1968 došlo k tomu, co podle nás způsobilo jeho přerod. Bailey byl ve vesnici My Lai pouhé čtyři hodiny po masakru. Pamatuješ si na My Lai?“

Roth znovu přikývl. My Lai byla součástí jeho mládí a on si na ni vzpomínal velice dobře. 16. března roku 1968

rota americké pěchoty dorazila k vesničce jménem My Lai, kde se údajně měli skrývat členové Vietkongu nebo jejich sympatizanti. Proč se vlastně vojáci přestali ovládat a proč propuklo běsnění, to bylo později zjištěno jen velmi nepřesně. Kdy ž ale nedostali žádné odpovědi na otázky, začali střílet a nepřestali, dokud všude jeden přes druhého nele želo nejméně čtyři sta padesát neozbrojených civilistů mu žů, žen i dětí. Trvalo osmnáct měsíců, ne ž v USA zpráva o události pronikla na veřejnost, a téměř tři roky, ne ž

vojenský soud vyřkl rozsudek nad nadporučíkem Williamem Calleym. Calvin Bailey se však na místo dostal čtyři hodiny po události a všechno viděl.

„Tady je jeho tehdejší hlášení,“ podal jim Kellog několik listů. „Psané vlastní rukou. Jak vidíte, autor hlášení byl velmi tě žce otřesen. Naneštěstí se zdá, že tento zá žitek udělal z Baileyho příznivce komunismu.

O šest měsíců později Bailey ohlásil, že naverboval dva vietnamské bratrance, jmenovali se Nguyen Van Troc a Vo Nguyen Can, a infiltroval je do rozvědné organizace

Vietkongu. Byl to jeho mistrovský kousek, jeden z mnoha.

Bailey tvrdí, že tyhle mu že po dva roky řídil. Podle Orlova to však bylo přesně obráceně. Oni řídili jeho. Podívej se na tohle.“

Podal Rothovi dvě fotografie. Na jednom snímku byli dva mladí Vietnamci stojící před hradbou d žungle. Jeden měl na tváři nakreslený kří žek, aby bylo jasné, že u ž je mrtev. Na druhé fotografii, pořízené mnohem později, se v proutěných křesílkách na verandě pohodlně povalovala skupinka vietnamských důstojníků. Sluha, který jim roznášel čaj, se usmíval do objektivu.

„Ten číšník skončil jako jeden z ,lidí z člunů‘, utekl a dostal se do tábora v Hongkongu. Snímek si vzal s sebou na památku, ale Brity zajímala ta skupinka oficírů, tak mu jej vzali. Podívej se na mu že po sluhově levé ruce.“

Roth se podíval. Byl to Nguyen Van Troc, sice o deset let starší, ale bezpochyby on. Na ramenou měl důstojnické výlo žky.

„Je teď zástupcem šéfa vietnamské kontrarozvědky,“

řekl Kellog. „Zásah.

Dále tu máme Minstrelovo tvrzení, že Bailey se dal do slu žeb KGB přímo v Saigonu. Minstrel uvedl, že rezidentem KGB v Saigonu byl v roce 1970 švédský obchodník, který je teď u ž po smrti. My jsme o tom, že ten pán není tím, za koho se vydává, věděli od roku 1980, a jeho krycí legendu dávno rozbila i švédská kontrarozvědka. Ze Švédska nikdy

nepřijel, tak že nejspíš přiletěl z Moskvy. Bailey se s ním mohl vídat, kdy se mu zachtělo.

Potom je tu Tokio. Minstrel tvrdí, že tam ještě tého ž

roku zajel osobně Drozdov; převzal prý řízení Baileyho a dal mu krycí jméno Krahujec. Nemů žeme prokázat, že tam Drozdov v tu dobu byl, ale co se data týče, je si Orlov dokonale jist. A tou dobou tam Bailey byl. Tady je cestovní příkaz pro naši společnost Air America. Všechno souhlasí.

V roce 1971 se do USA vrátil u ž jako oddaný agent KGB.“

Poté Calvin Bailey slou žil na dvou místech ve Střední a Ji žní Americe a na třech v Evropě; starý kontinent navštěvoval často, proto že jak stoupal v hierarchii agentury, vykonával inspekce na rezidenturách.

„Nalijte si něco, Joe,“ zavrčel ředitel. „Bude ještě hůř.“

„Minstrel jmenoval čtyři banky, na které jeho oddělení zrádci převedlo peníze. Dokonce si správně vzpomněl i na doby, kdy k převodům došlo. Tady jsou ty čtyři účty, po jednom v ka ždé bance, kterou uvedl: ve Frankfurtu, v Helsinkách, ve Stockholmu a ve Vídni. Tady jsou potvrzení o vkladech, šlo o velké sumy a v hotovosti. V ždycky k tomu došlo do měsíce od chvíle, kdy byl účet zalo žen. Fotografii jsme ukázali čtyřem pokladníkům; tři poznali mu že, který si účty otevřel. Byla to tahle fotografie.“

Kellog přisunul Rothovi snímek Calvina Baileyho.

Roth se na ni díval, jako by to byla tvář cizího, neznámého člověka. Nemohl tomu uvěřit. V ždyť s ním chodil na obědy,

popíjel s ním, zná jeho rodinu. Tvář z fotografie mu pohled nepohnutě oplácela.

„Minstrel nám řekl o pěti údajích, které KGB zná, i kdy ž by je znát neměl. A řekl, ve které době se k nim dostali. O všech těch informacích věděl jen Calvin Bailey a pár dalších.

Dokonce i Baileyho triumfy, úspěšné zásahy, díky nim ž byl povyšován, byly dárky od Moskvy šlo o skutečné oběti, jimi ž KGB posiloval postavení svého člověka v naší agentuře. Minstrel nám jmenoval čtyři úspěšné operace, které řídil Bailey. A má pravdu a ž na to, že podle něj všechny umo žnila Moskva, a já se bojím, že je to vá žně tak, Joe.

To máme čtyřiadvacet přesnějších stop, které jsme z Orlova dostali, a jedenadvacet sedí. Zbývají tři, ty jsou z nedávnější doby. Joe, kdy ž ti Orlov volal tenkrát do Londýna, jaké jméno pou žil?“

„Hayes,“ odpověděl Roth.

„Tvoje profesní jméno. Jak ho mohl znát?“

Roth pokrčil rameny.

„Konečně se dostáváme ke dvěma nedávným vra ždám agentů, které nám Orlov odhalil. Bailey ti řekl, abys informace od Orlova dodával nejdřív jemu a rukou psané, že?“

„Ano. Ale to je normální. Byl to projekt našeho oddělení a šlo o velmi vá žnou zále žitost. Samozřejmě že to chtěl vidět první.“

„A kdy ž Orlov ukázal prstem na toho Brita, Miltona-Rice, Bailey to taky věděl první?“

Roth přikývl.

„Britové to dostali a ž tři dny po něm?“

„Ano.“

„A Milton-Rice byl po smrti dřív, ne ž se k němu Britové dostali. Toté ž platí u Remjance. Je mi líto, Joe.

Ob žaloba je neprůstřelná. Důkazů je příliš mnoho.“

Kellog zavřel poslední slo žku a nechal Rotha tupě civět do papírů rozlo žených na stole. Fotografie, bankovní výpisy, letenky, cestovní příkazy. Bylo to jako dokončená skládanka, ve které nechybí ani dílek. Dokonce i motiv, ty děsivé zá žitky z Vietnamu, je logický.

Ředitel poděkoval Kellogovi a propustil jej. Pak se zadíval přes stůl na Rotha.

„Tak co si o tom myslíte, Joe?“

„Jak víte, Britové tvrdí, že Minstrel je podstava,“ ozval se Roth. „U ž minule jsem vám řekl, jaký k tomu má Londýn postoj.“

Ředitel nervně a odmítavě mávl rukou. „Důkaz, Joe.

žádal jste je, aby vám dali jednoznačný důkaz. Vytasili se s nějakým?“

Roth zavrtěl hlavou.

„Řekli snad, že mají v Moskvě vysoko postavený zdroj, který tvrdí, že Minstrel je podvodník?“

„Ne, pane. Sam McCready to popřel.“

„Tak jsou jenom nasraní,“ odtušil ředitel. „Nemají žádné důkazy, Joe, jenom je žere, že to prohráli a nedostali Minstrela sami. Tohle jsou důkazy, Joe. A je jich celý stoh.“

Roth se tupě díval do papírů. Vědět, že po dlouhé roky těsně spolupracoval s člověkem, který neustále, záměrně a zlovolně zrazoval svou vlast, to bylo, jako by mu rvali vnitřnosti z těla. Bylo mu mizerně. „Co chcete, abych udělal, pane?“ zeptal se velice tiše.

Ředitel vstal a začal rázovat po své vkusně zařízené studovně. „Jsem ředitelem Ústřední zpravodajské slu žby.

Jmenoval mě sám prezident. Jako ředitel musím chránit zemi před všemi nepřáteli, a to tak účinně, jak mů žu a doká žu. Před vnějšími i před vnitřními. Nemů žu zajít za prezidentem a povědět mu, že máme na krku další rozsáhlý skandál, proti kterému všechny předešlé zrady a ž k Benedictu Arnoldovi vypadají jako šestáková fraška. A taky to neudělám. Po té nedávné sérii úniků to prostě nejde.

Nevystavím ho běsnění médií a nedovolím, aby ho kdekdo v zahraničí zesměšňoval. žádné zatčení, žádný proces, Joe. Soud u ž proběhl tady, k rozsudku jsme dospěli a trest musím stanovit já sám Bůh mi pomoz.“

„Co chcete, abych udělal?“ zopakoval Roth.

„Joe, kdy ž na to dojde, doká žu se zatvrdit a o želet porušené sliby, zrazená tajemství, ztracenou důvěru, narušenou morálku, čmuchání médií a posměch zpoza hranic. Ale nemů žu, prostě nemů žu zaplašit z hlavy myšlenky na ztracené agenty, na vdovy a sirotky po nich.

Zrádci přísluší jen jediný trest, Joe.

Sem u ž se nikdy nevrátí. U ž nepošpiní půdu téhle země. Ať ho tma pohltí někde venku. Vrátíte se do Anglie a dřív, ne ž bude moct vyklouznout do Vídně a odtamtud přes hranice do Maďarska jistě to chystá od chvíle, kdy k nám přešel Minstrel –, uděláte to, co je udělat třeba.“

„Nevím, jestli to doká žu, pane.“

Ředitel se naklonil přes stolek, chytil mladšího mu že pod bradou a zvedl mu hlavu tak, aby se mu mohl dívat přímo do očí. Jeho vlastní oči byly tvrdé jako dva kousky obsidiánu.

„Ale doká žete, Joe. Proto že vám to rozkazuji jako ředitel, proto že skrze prezidenta mluvím za tuhle zemi a vy to pro ni uděláte. Vraťte se do Londýna a proveďte to, co se provést musí.“

„Ano, pane,“ řekl Joe Roth.

5

Parník přesně ve tři odrazil od mola ve Westminsteru a beze spěchu se vydal na vyhlídkovou plavbu po proudu ke Greenwichi. U brlení se to jen hem žilo japonskými turisty a cvakání fotoaparátů, které se sna žily zvěčnit míjející parlament, znělo jako tlumená kulometná palba.

Kdy ž byla loď uprostřed řeky, mu ž ve světle šedém obleku rozvá žně vstal, došel na záď, tam se zastavil a upřeně se díval do brázdy zpěněné vody. Pár minut nato povstal z jiné lavice jiný pán, tenhle byl v lehkém letním plášti, a došel k němu.

„Jak to jde na velvyslanectví?“ zeptal se McCready tiše.

„Nic moc,“ odtušil Almanach. „Mám potvrzeno, že zahájili rozsáhlou kontrarozvědnou operaci. Zatím prověřují jenom chování těch slu žebně nejmladších z mých podřízených. Ale důkladně. A ž to budou mít, začnou se zajímat o vyšší funkce a ž ke mně. Zametám stopy, jak nejlíp mů žu, ale něco, třeba kdyby se náhodou ztratily celé slo žky, by mi víc uškodilo ne ž pomohlo.“

„Kolik myslíš, že ještě máš času?“

„V nejlepším případě pár týdnů.“

„Tak si dávej pozor, kamaráde. Dávej si náramný pozor. Rozhodně netou žíme po dalším případu Penkovskij.“

Počátkem šedesátých let pracoval pro Brity po dva a půl roku plukovník GRU Oleg Penkovskij a pracoval s oslnivými výsledky. A ž do své doby a také po mnoho dalších let byl zdaleka nejcennějším sovětským agentem, jaký byl získán pro spolupráci, a agentem, který SSSR

způsobil nejvíce škod. Za svou krátkou kariéru předal přes pět tisíc supertajných dokumentů. Jeho činnost vyvrcholila v roce 1962, za karibské krize, kdy prozradil životně důle žité informace o rozmisťování sovětských raket na Kubě, díky čemu ž mohl prezident Kennedy přimáčknout Nikitu Chruščova ke zdi. Ale špatně odhadl dobu, kdy by u ž měl přejít. Kdy ž na něj naléhali, aby to udělal, trval na tom, že ještě pár týdnů zůstane a byt odhalen, vyslýchán, odsouzen a zastřelen.

Almanach se usmál. „Neměj strach, Penkovskij se opakovat nebude. Určitě ne. A jak to jde u vás?“

„Bída. Jsme přesvědčeni, že Orlov obvinil Calvina Bailevho.“

Almanach hvízdl. „Tak vysoko. No prosím. Sám Calvin Bailey. Tak že to on byl terčem projektu Potěmkin.

Same, musíš je přesvědčit, že se mýlí, že Orlov jim l že.“

„Nejde to,“ vzdychl McCready. „Sna žil jsem se, jen že se u ž do návnady zakousli a ž moc.“

„Musíš to zkusit znovu. Jde o lidský život.“

„Přece si nemyslíš –“

„Ale ano, kamaráde, myslím,“ řekl Rus. „Ředitel CIA je citlivý člověk a snadno se nechá unést. Myslím, že si nemů že dovolit další velký skandál, dokonce větší ne ž ty všechny předešlé dohromady, aspoň ne v tomhle bodě prezidentovy kariéry. Rozhodne se, že je třeba, aby bylo ticho. Jednou prov ždy. Samozřejmě to ale nepůjde. On si bude myslet, že jak jednou bude po všem, nikdy to u ž

nevyplave na hladinu. Ale my víme svoje, co? Řeči začnou velice brzy, proto že KGB se postará, aby začaly. To jim jde náramně dobře.

Ironické je, že Orlov u ž zvítězil tak nebo onak. Pokud by Baileyho zatkli a postavili před soud, vyhrál, proto že publicita, která by kolem toho byla, agenturu nesmírně poškodí. Pokud Baileyho umlčí a pak to praskne, vyhrál zase, proto že morálku CIA to naruší tak, jako nikdy nic.

Pokud by Baileyho vyhodili bez nároku na důchod, bude tvrdit, že je nevinen, a hádky se budou táhnout po léta.

Tak že i v tom případě by Orlov vyhrál. Prostě jim to musíš rozmluvit.“

„Zkoušel jsem to. Pořád si myslejí, že Orlovovy informace jsou nesmírně cenné a naprosto čisté. Oni mu uvěřili.“

Rus se díval do zpěněné vody pod zádí. Kolem nich míjely bývalé doky, které v té době právě byly v plné přestavbě, je žily se jeřáby a napůl zbořenými starými sklady.

„Vykládal jsem ti někdy o svojí popelníkové teorii?“

„Ne, myslím, že ne,“ řekl McCready.

„Kdy ž jsem učil ve výcvikovém středisku KGB, říkával jsem to žákům. Máš skleněný popelník rozbitý na tři kusy.

Kdy ž najdeš jen jeden kus, víš jedině to, že máš v ruce kus skla. Kdy ž najdeš dva, u ž víš, že máš dvě třetiny popelníku, ale nemů žeš do něho zamáčknout cigaretu. Abys měl celý a pou žitelný popelník, k tomu potřebuješ všechny tři kusy.“

„A z toho plyne co?“

„Všechno, co jim Orlov řekl, to je hodně popelníků, ale do posledního jsou jen v jednom nebo ve dvou kusech.

Nikdy Američanům nedal celý popelník. Něco opravdu tajného, co má pro SSSR skutečnou hodnotu, čeho se Sověti nechtějí vzdát. Řekni Američanům, ať Orlova vyzkoušejí natvrdo. Neprojde. Zato a ž přejdu já, vezmu s sebou celý popelník. Pak uvěří.“

McCready horečně přemítal. „Bude Orlov znát jméno Pátého mu že?“ zeptal se konečně.

Almanach si to rozmyslel. „Já sám je sice neznám, ale on téměř určitě,“ usoudil. „Orlov byl roky ve správě pro ilegály a já ne. Já jsem nikdy nedělal jinou rozvědnou činnost ne ž tu, co se vede z velvyslanectví. Oba jsme byli v Pamětním sále, proto že to je stálá součást výcviku. Ale jen on viděl Černou knihu. Ano, bude to jméno znát.“

Hluboko v útrobách ústředí KGB v čísle dvě na Dzer žinského náměstí je Pamětní sál, cosi na způsob

svatyně v té bohem opuštěné budově; jeho účelem je připomínat novým generacím pracovníků KGB jejich velké předchůdce. Mezi portréty uctívaných mu žů visí i snímky Arnolda Deutsche, Teodora Malyho, Anatolije Gorského a Jurije Modina, kteří v tomto pořadí v Británii získávali pro spolupráci s KGB a pak řídili skupinku špionů, která napáchala nejstrašnější škody.

Verbovali především mezi studenty Cambridge v polovině třicátých let a na jejich konci. Všichni tito studenti flirtovali s komunismem stejně jako mnozí další, kteří se pak k němu ale obrátili zády. Pět to neudělalo a tato skupinka poskytla Moskvě slu žby tak neocenitelné, že je tam dodnes známa jako Pět statečných nebo jako Pětihvězdí.

Jedním z těch pěti byl Donald Maclean, který po univerzitě nastoupil na ministerstvu zahraničí. Ve druhé polovině čtyřicátých let pracoval na britské ambasádě ve Washingtonu a sehrál klíčovou roli v operaci, při ní ž se Sověti dostali ke stovkám tajemství týkajících se nové atomové bomby, tajemství, o která se Amerika dělila s Británií.

Na ministerstvu zahraničí pracoval i Guy Burgess, opilec, tě žký kuřák a promiskuitní homosexuál, kterému se bůhvíjak velmi dlouho dařilo unikat vyhazovu. Působil jako spojka a prostředník mezi Macleanem a jeho moskevskými pány. V roce 1951 byli oba konečně odhaleni, ale dostali hlášku, unikli zatčení a odletěli do Moskvy.

Třetí byl Anthony Blunt, také gay, nesmírně inteligentní člověk, který vyhledával další nadějné agenty pro Moskvu. Byl rovně ž nadaný a skvělý jako historik umění, dotáhl to a ž na kurátora královniny osobní umělecké sbírky a byl jmenován rytířem. Právě on varoval v roce 1951

Burgesse a Macleana, že jim hrozí zatčení. Zdárně přečkal hned několik vyšetřování a odhalen, zbaven titulu a propuštěn v nemilosti byl teprve v osmdesátých letech.

Nejúspěšnějším ze všech byl však Kim Philby, který začal pracovat v SIS a stal se šéfem ruské sekce. Kdy ž v roce 1951 utekli Burgess a Maclean, žalobný prst namířil i na něj; byl vyslýchán, nic nepřiznal, byl propuštěn z agentury a do Moskvy uprchl a ž z Bejrútu v roce 1963.

V Pamětním sále visí i portréty těchhle čtyř. Byl ale ještě pátý mu ž a místo jeho snímku je tam jen černý čtverec. Skutečnou toto žnost Pátého mu že lze nalézt jedině v Černé knize. Existuje pro to prostý důvod.

Jedním z hlavních cílů tajné války je zmást a demoralizovat protivníka; koneckonců právě to bylo důvodem, proč bylo vytvořeno oddělení pro Klamání, dezinformace a psychologické operace, jeho ž šéfem byl nyní Sam McCready. Od počátku padesátých let Britové věděli, že k téhle kdysi dávno naverbované skupince patřil ještě Pátý mu ž, ale nedokázali zjistit, kdo to je. A to byla voda na moskevský mlýn.

Po dlouhá léta celkem po pětatřicet roků tahle záhada k nesmírnému nadšení Moskvy za pomoci běsnění tisku a spousty knih ničila reputaci britských tajných slu žeb.

Podezření padlo na více ne ž desítku věrných a zaslou žilých úředníků, kteří to zaplatili kariérou a jejich ž

život tím byl nav ždy poznamenán. Hlavním podezřelým byl nebo žtík sir Roger Hollis, který se propracoval a ž na ředitele MI-5. Ten se stal terčem útoků dalšího fanatika z Angletonova rodu, Petera Wrighta, který nadělal jmění na knize, v ní ž se sna žil prokázat své přesvědčení, že Pátým mu žem byl právě Roger Hollis.

Podezření padlo i na další lidi včetně dvou Hollisových zástupců a na neochvějně vlasteneckého lorda Victora Rothschilda. Samé nesmysly, ale záhada žila dál. Je Pátý mu ž stále na živu a třeba i ve vysokém úřadě ve vládě, státní správě nebo v rozvědné komunitě? Pokud ano, byla by to katastrofa. Ulo žit celou zále žitost do hrobu by bylo mo žné, jedině pokud by byl Pátý mu ž, získaný pro spolupráci před tolika a tolika roky, konečně identifikován.

KGB si přirozeně toto tajemství žárlivě stře žila po pětatřicet let.

„Řekni Američanům, ať se Orlova zeptají na jeho jméno,“ řekl Almanach. „Nedá jim je. Ale já je zjistím a a ž přejdu, vezmu je s sebou.“

„Jde o čas,“ namítl McCready. „Jak dlouho se ještě mů žeš udr žet?“

„Ne víc ne ž pár týdnů a mo žná ani to ne.“

„Jestli jsi správně odhadl, jak ředitel CIA zareaguje, nemuseli by vyčkávat tak dlouho.“

„A nemů žeš je přesvědčit jinak, aby ještě s úderem počkali?“ zeptal se Rus.

„Mů žu. Ale potřebuju k tomu tvoje svolení.“

Almanach mu několik minut naslouchal. Potom přikývl.

„Pokud ti to ten Roth slavnostně odpřísáhne… A pokud mu věříš, že udr ží tajemství. Pak ano.“

Kdy ž druhý den ráno, po nočním letu z Washingtonu, Joe Roth vycházel z budovy letiště, bylo mu špatně od pásmové nemoci a měl prachbídnou náladu.

Tentokrát se v letadle důkladně napil, a kdy ž dorazil ke dveřím a a ž u ucha zaslechl hlas napodobující irskou angličtinu, vůbec ho to nepobavilo.

„Brejden, pane Casey, to ž vás tu zas vítáme.“

Otočil se. Těsně vedle něj stál Sam McCready. Ten hajzl nejspíš celou tu dobu věděl o jeho pasu na jméno Casey a probral si seznam cestujících z Washingtonu, aby ho zcela jistě čekal u toho pravého letadla.

„Nasedni si,“ navrhl McCready, kdy ž u ž byli venku na dla žbě. „Hodím tě do Mayfairu.“

Roth pokrčil rameny. Proč vlastně ne? Přemítal, co všechno McCready ví nebo tuší. A ž do doby, kdy se dostali

k prvním londýnským předměstím, mluvil britský agent o všedních maličkostech. K vá žným zále žitostem pak přešel naprosto bez varování.

„Jak na to reagoval ředitel?“ štěkl.

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Nech toho, Joe. Orlov obvinil Calvina Baileyho. Jsou to ovšem pitomosti. Neberete to vá žně, vid, že ne?“

„Jsi úplně mimo, Same.“

„Dostali jsme do Century House zprávičku: Nepusťte Baileyho k žádným tajným materiálům. Tak že víme, že je v podezření. Nezapíráš to právě proto, že Orlov ho obvinil ze špioná že pro Rusy?“

„Proboha, je to rutinní prověrka. Proslechlo se, že si vydr žuje moc slečen, nebo co.“

„Ale hovno,“ sykl McCready. „Calvin má lecjakou chybu, ale na holčičky není. Vymysli si něco lepšího.“

„Nedrá ždi mě, Same. Ani naše přátelství nevydr ží všechno. U ž jsem ti řekl, že teď je to zále žitost naší agentury. Dr ž se od toho.“

„Joe, proboha. U ž to zašlo příliš daleko. Vymklo se vám to z rukou. Orlov vám l že a já mám strach, aby se nestalo něco hrozného.“

Joe Roth ztratil nervy. „Zastav!“ zařval. „Zastav s tou mizernou károu!“

McCready zajel prudce s jaguárem ke krajnici. Roth sáhl na zadní sedadlo pro kufřík a otevřel dveře. McCready jej chytil za pa ži.

„Zítra v půl třetí, Joe. Něco ti musím ukázat. Vyzvednu tě v půl třetí před domem.“

„Čert tě vem,“ řekl Američan.

„Věnuj mi jenom pár minut. Chci snad tak moc? Kvůli starým časům, Joe kvůli všemu, co jsme spolu pro žili.“

Roth vystoupil z auta, vyrazil po chodníku a ohlí žel se po taxíku.

Ale přece jen tam byl, stál druhý den v půl třetí před domem, kde bydlel. McCready čekal v jaguáru, Roth si do něj vlezl; odjeli, ani ž by řekli slovo. Samův přítel byl ještě pořád navztekaný a podezřívavý. Jeli jen tak půl kilometru.

Roth si myslel, že jej Sam veze na americké velvyslanectví, tak blízko se dostali ke Grosvenor Square, ale McCready zastavil o ulici dál, na Mount Street.

Na ní najdete jednu z nejlepších londýnských restaurací, Scott’s. Přesně ve tři vyšel z jejích dveří upravený pán v světlounce šedém obleku; zdr žel se chvilku přímo před vchodem. Po ulici jej pomalu přijí žděla vyzvednout limuzína ze sovětského velvyslanectví.

„Dvakrát ses mě ptal, jestli mám v moskevském ústředí KGB zdroj,“ řekl McCready tiše. „Popřel jsem to. Nebyla to

tak docela le ž. Není v Moskvě je tady v Londýně. Díváš se na něj.“

„A tomu mám věřit?“ ošil se Roth. „Tohle je Nikolaj Gorodov. Sakra, ten chlap je šéfem celé rezidentury KGB v Británii.“

„Přesně tak. A dělá pro nás, u ž celé čtyři roky. Dostali jste všechno, co nám dal, zdroj jsme zamaskovali, ale údaje byly čisté. A on tvrdí, že Orlov l že.“

„Doka ž to,“ řekl Roth. „Pořád chceš po Orlovovi, aby všechno prokazoval. Tak to teď proka ž ty. Doka ž mi, že je opravdu tvůj.“

„Pokud se Gorodov předtím, ne ž nasedne do auta, poškrábe pravou rukou na levém uchu, je to náš člověk,“

oznámil McCready.

Černá limuzína byla u ž před vchodem. Gorodov se k jejich jaguáru ani jednou nepodíval. Jen zvedl pravici kří žem přes obličej, zatahal se za levý lalůček a pak si nastoupil. Auto velvyslanectví odjelo.

Roth se předklonil a ukryl si tvář do dlaní. Několikrát zhluboka vydechl a pak zvedl hlavu.

„Musím to říct řediteli,“ vyrazil. „Osobně. Poletím zpátky.“

„Ani nápad,“ namítl McCready. „Dal jsem Gorodovovi slovo a ty jsi něco před deseti minutami zase slíbil mně.“

„Musím to řediteli povědět. Jinak jsou kostky vr ženy.

U ž se to nedá vrátit.“

„Tak to jen odlo ž. Mů žeš získat další důkaz, anebo aspoň důvod, proč to opozdit. Rád bych ti pověděl něco o popelníkové teorii.“

Vylo žil Rothovi, co mu přede dvěma dny, na parníku, řekl Almanach.

„Po žádej Orlova, ať ti řekne jméno Pátého mu že. Zná je, ale nepoví to. Zato Almanach je zjistí, a a ž přejde, vezme je s sebou.“

„Kdy k tomu má dojít?“

„U ž brzy. Nejvýš za čtrnáct dní. V Moskvě mají podezření. Síť se stahuje.“

„Jeden týden,“ řekl Roth. „Za týden Bailey odjí ždí do Salcburku a do Vídně. Ředitel si myslí, že chce upláchnout do Maďarska.“

„Nech ho v nějaké naléhavé zále žitosti odvolat. Zpátky do Washingtonu. Kdy ž poslechne, u ž to samo bude důvod k dalšímu odkladu. Jestli odmítne, osobně hodím do ringu ručník.“

Roth ten návrh zvá žil. „Zkusím to,“ řekl. „Nejdřív zajedu do Alconbury. Jestli Orlov odmítne říct jméno Pátého mu že, a ž se zítra vrátím, hned pošlu řediteli kabelogram se zprávou, že Britové přišli s čerstvým důkazem o tom, že by Orlov mohl lhát, a po žádám, aby Baileyho okam žitě povolali do Langley. Jako zkoušku. Myslím, že aspoň to by ředitel povolit mohl. Tím by se všechno o pár týdnů

oddálilo.“

„To stačí, kamaráde,“ kývl McCready. „To je víc ne ž

dost. Almanach do té doby přejde k nám a s vaším ředitelem všechno urovnáme. Věř mi.“

Roth dorazil do Alconbury krátce před soumrakem.

Orlov polehával ve svém pokoji, četl si a poslouchal hudbu.

U ž se naba žil Simona a Garfunkela Kroll říkal, že strá žní jednotka u ž zná jejich dvacet největších hitů nazpaměť do posledního slova a tónu a přešel k Seekers. Kdy ž Roth vešel dovnitř, vypnul skladbu Morningtown a s úsměvem se posadil na posteli.

„Vracíme se do Států?“ zeptal se. „U ž mě to tu nudí.

Ranč byl lepší… i přes to riziko.“

Od toho polehávání a proto, že neměl kdy cvičit, trošku nabral váhu. O Ranči se zmínil v žertu. Roth ještě nějakou dobu po hraném přepadení předstíral, že to opravdu byla akce KGB a že znalosti o Ranči zřejmě Moskva získala od Určenka, který tam před svým pošetilým útěkem zpět do náruče KGB byl vytě žován. Pak ale Orlovovi přiznal, že to byla jen maškaráda, díky ní ž si CIA chtěla vyzkoušet, jak bude reagovat. Orlov se nejdřív vztekal „Ty hajzle, já myslel, že je po mně!“ ječel na něj –, ale po nějaké době si z té příhody začal utahovat.

„Brzy,“ řekl Roth. „Brzy tady skončíme.“

Povečeřel s Orlovem a při té příle žitosti mu připomněl Pamětní sál.

Orlov přikývl. „No jasně, byl jsem tam. Po skončení výcviku tam zavedou ka ždého. Aby viděl hrdiny a kořil se jim.“

Roth zavedl hovor k portrétům „Pěti statečných“. Orlov s plnou pusou steaku potřásl hlavou. „Čtyři,“ opravil jej.

„Jsou tam jenom čtyři fotky. Burgess, Philby, Maclean a Blunt. Čtyřhvězdí.“

„A není tam ještě pátý rám, ve kterém je jenom černý papír?“ nadhodil Roth.

Orlov najednou žvýkal o mnoho pomaleji. „Ano,“

připustil a polkl. „Je tam rám a v něm není fotografie.“

„Tak že nějaký Pátý mu ž přece jen existoval?“

„Zřejmě.“

Roth nadále mluvil uvolněně, ale přes vidličku se soustem Orlova pozorně sledoval.

„Ale ty jsi byl přece major a dělal jsi ve správě pro ilegály. Musel jsi vidět jeho jméno v Černé knize.“

Orlovovi jako by se zablesklo v očích. „ žádnou Černou knihu mi nikdy neukázali,“ řekl vyrovnaně.

„Petře, kdo byl Pátý mu ž? Prosím, řekni mi jeho jméno.“

„Já ho ale neznám, příteli. To ti přísahám.“ Znovu se usmál; uměl to podmanivě a velice mile. „Chceš si to ověřit na detektoru?“

Roth mu úsměv oplácel. Ne, Petře, radši se přidr žím názoru, že detektor l ži doká žeš podle potřeby oklamat,

pomyslel si. Rozhodl se, že ráno pojede do Londýna a pošle kabelogram s žádostí o odklad a o odvolání Baileyho do Washingtonu na zkoušku. Jestli je alespoň troška důvodů

pochybovat a on teď i přes tu Kellogovu kupu důkazů

pochyby choval –, Roth raději rozkaz nevykoná: neudělá to ani pro ředitele a pro svou stoupající kariéru. Jsou ceny, které prostě zaplatit nejde.

Druhý den ráno přišly do ubytovny v Alconbury uklízečky. Byly to místní ženy, z Huntingdonu, tyté ž, které měly na starosti celou základnu. Všechny byly prověřené a měly propustky do stře žené oblasti. Roth seděl v jídelně proti Orlovovi, snídal a sna žil se vést hovor i přes hluk rotačního úklidového stroje z chodby. Násada s lešticím kartáčem se otáčela sem a tam a hukot stroje podle toho pořád stoupal a zase klesal.

Orlov si otřel ze rtů kávu, řekl, že si musí odskočit, a odešel. Roth po celý zbytek života od té chvíle nebyl s to vysmívat se řečem o šestém smyslu. Jen pár vteřin po Rusově odchodu si všiml, že leštička podlahy zní maličko jinak. Vyšel do chodby a podíval se na ni. Stála opuštěná, kartáče se točily a motor vydával stejnoměrný, vyšší zvuk.

Uklízečky si všiml, kdy ž šel na snídani byla to štíhlá žena v modrákách s potiskem, s natáčkami ve vlasech a se šátkem na hlavě. Ustoupila mu, aby mohl projít, a pak se dál lopotila, ani nezvedla hlavu. Teď někam zmizela. Podíval se

na konec chodby lítací dveře záchodu se ještě mírně houpaly.

„Krolle!“ zařval z plných plic. a vyřítil se po chodbě.

Klečela uprostřed toalety, umělohmotný kbelík le žel vedle ní a všechny prachovky a úklidové přípravky byly poházené kolem. Dr žela v ruce Sig Sauer s tlumičem, který byl předtím pod hadry a prachovkami schovaný. Na protějším konci se otevřely dveře kabinky a ven vyšel Orlov. Klečící vra žedkyně napřáhla ruku s pistolí.

Roth rusky neuměl, ale pár slov znal. „Stoj!“ zařval co nejsilněji.

Pořád v kleče se otočila, Roth se vrhl na zem, ozvalo se tlumené plesknutí a Roth ucítil, jak mu kolem hlavy prolétla tlaková vlna. Pořád ještě le žel na zemi, kdy ž se zpoza něj ozvala ohlušující rána, a on ucítil, jak se kolem něj valí další odra žené zvukové vlny. Uzavřená toaleta není ideální místo pro střelbu náboji Magnum .44.

Kroll stál za ním ve dveřích a dr žel obouruč Colt.

Druhá rána ale u ž nebyla potřeba. žena le žela na zádech na dla ždicích a s rů žemi na její pracovní kombinéze soupeřila stále se zvětšující rudá skvrna. Skutečnou uklízečku později našli svázanou a s roubíkem v ústech v jejím bytě v Huntingdonu.

Orlov byl bledý a stále ještě stál ve dveřích kabinky.

„Zase ty vaše šaškárny!“ řval. „U ž mám těch komedií dost!“

„To nebyla hra,“ řekl Roth a vysoukával se na nohy.

„To nebyla vůbec žádná hra. Tentokrát to byla KGB.“

Orlov se podíval lépe a všiml si, že tmavorudá skvrna, která se šíří po dla ždicích, není žádný hollywoodský mejkap. Tentokrát ne.

Rothovi trvalo dvě hodiny, ne ž zařídil pro Orlova a pro zbytek týmu rychlý přesun zpátky do Ameriky a ne ž se domohl toho, aby je okam žitě odvezli na Ranč. Orlov byl rád, že odsud zmizí, a vzal si s sebou svou milovanou sbírku nahrávek. Kdy ž dopravní letadlo amerického vojenského letectva nabralo kurz na Spojené státy, nasedl Roth do auta a vyjel do Londýna. Byl velice rozzlobený a zahořklý.

Zčásti dával vinu sám sobě. Měl si uvědomit, že po Baileyho odhalení u ž nemů že Alconbury pova žovat za bezpečné útočiště pro Orlova. Jen že McCreadyho zásah jej zaměstnal natolik, že mu to jednoduše uniklo. Ka ždý děláme chyby. Kdyby to byl kdokoli jiný ne ž McCready, byl by Roth na sto procent přesvědčen, že Britové jsou vedle a že Orlov mluví pravdu, ale proto že to právě McCready byl, byl Roth stále odhodlán připustit tak pětiprocentní mo žnost, že jeho přítel má pravdu a že Bailey je čistý.

Ted je ale míč jednoznačně na McCreadyho straně hřiště. Dumal nad tím, proč Bailey nedal Moskvě tip, jak Orlova odstranit, u ž dřív, ještě před tím, ne ž plukovník KGB

dostal mo žnost prozradit jeho jméno. Třeba doufal, že jej

Orlov jmenovat nebude, že tuhle informaci nemá. To byla zase Baileyho chyba. Ka ždý děláme chyby.

Roth zajel na americkou ambasádu. Aby se dokázalo, že Gorodov je skutečný defektor a Orlov podvodník, a že je tudí ž Bailey nevinný mu ž, kterého falešně, ale velmi rafinovaně obvinili, k tomu teď zbývá jedno jediné.

McCready bude muset dostat Gorodova ven hned, aby si s ním v Langley mohli promluvit přímo a rozseknout to celé jednou prov ždy. Šel do svého oddělení, že zavolá McCreadymu do Century House.

Ještě ne ž se do kanceláře dostal, potkal na chodbě šéfa rezidentury.

„Mimochodem,“ pověděl mu Bill Carver. „Něco nám právě poslali z Century House. Naši přítelíčkové v Kensington Palace Gardens zřejmě mírně přestavují nábytek. Jejich rezident, Gorodov, ráno odletěl do Moskvy.

Máš to na stole.“

Roth u ž McCreadymu nevolal. Sedl si za stůl. Byl ohromený. Taky se ale ukázalo, že měl pravdu on, jeho ředitel, agentura. Dokonce v koutku duše McCreadyho litoval. Nechat se tak oklamat, nechat se tak dokonale a po dlouhé roky vodit za nos, to musí být zdrcující úder. A co se jej samotného týkalo, i přes to, co jej teď nutně čeká, mu bylo svým způsobem lehko na duši. U ž neměl žádné pochyby, ani trošičku. Dvě události, k nim ž došlo v jedno

jediné dopoledne, smetly jejich poslední zbytečky. Ředitel má pravdu. Je třeba udělat to, co je třeba udělat.

Přesto mu bylo McCreadyho líto. Ted zrovna ho musejí v Century House cupovat na kousky, pomyslel si.

A také ho cupovali přesněji řečeno se toho ujal Timothy Edwards.

„Říkám to velice nerad, Same, ale tohle je dokonalé a naprosté fiasko. Zrovna jsem mluvil se šéfem a shora se nám naznačuje, že bychom teď měli seriózně zva žovat mo žnost, jestli Almanach nebyl celou tu dobu sovětská podstava.“

„Nebyl,“ řekl McCready prostě.

„To tvrdíš ty, ale nejnovější důkazy vedou jednoznačně k mo žnosti, že naši američtí bratránci měli pravdu a my jsme se nechali vodit za nos. Doká žeš si představit, jaký výhled se nám tím nabízí?“

„Tak zhruba.“

„Zatraceně, budeme muset znovu probrat a přehodnotit úplně všechno, co nám Almanach ty roky dával. Je to hora práce. A ještě horší je, že bratránci to od nás dostávali, tak že budeme muset říct i jim, aby si to přebrali. Náprava škod bude trvat roky. A kromě toho je to pořádná ostuda. Šéf nemá vůbec žádnou radost.“

Sam vzdychl. Jako v ždycky. Kdy ž si mysleli, že informace od Almanacha jsou ty nejvybranější a nejpravější

kousky, jako by ho řídila celá slu žba. Zato teď je to výhradně chyba Mistra klamu.

„Naznačoval ti sebeméně, že má v úmyslu vrátit se do Moskvy?“

„Ne.“

„Kdy měl utéct a přejít k nám?“

„Za dva, nejvýš tři týdny,“ odpověděl McCready. „ že prý mi dá vědět, a ž bude jeho situace neudr žitelná, a pak hopne přes plot.“

„Tak to tedy neudělal. Odjel domů. Nejspíš dobrovolně. Letištní hlídka hlásí, že prošel na Heathrow bez jakéhokoli nátlaku. Teď musíme předpokládat, že jeho skutečným domovem je Moskva.

A pak je tu ta příšerná událost v Alconbury. Co tě to sakra popadlo? Říkal jsi, že to je zkouška. No prosím, tak Orlov jí prošel se vztyčenou hlavou. Ti hajzlové se ho pokusili zabít. Máme z pekla štěstí, že při tom kromě vra žedkyně nikdo nepřišel o život. Tohle jim nikdy nemů žeme povědět. Někam to zahrabej.“

„Stejně nevěřím, že Almanach dělal pro ně.“

„Proč, proboha? Odjel přece do Moskvy.“

„Mo žná jel pro poslední kufřík dokumentů, co nám chce dát.“

„To by bylo příšerně nebezpečné. Musel by se zbláznit.

V jeho situaci –“

„Pravda. Mo žná to je chyba. Ale on u ž je takový. Před lety mi slíbil, že ne ž přejde k nám, přinese poslední velkou dodávku. Myslím, že se vrátil pro ni.“

„A máš pro tenhle ú žasný projev důvěry nějaký důvod?“

„Cítím to v kostech.“

„V kostech!“ zhrozil se Edwards. „Kdo kdy něco dokázal jen proto, že to cítil v kostech?!“

„Kolumbus. Mohl bych zajít k šéfovi?“

„Ať Caesar rozhodne, co? No jak chceš. Ale stejně žádné změny rozhodnutí nedosáhneš.“

Jen že McCready jí dosáhl. Sir Christopher si pozorně vyslechl jeho návrh. „A co kdy ž je přece jen věrný Moskvě?“ zeptal se potom.

„V tom případě to za pár vteřin poznám.“

„Mohli by tě sebrat,“ nadhodil šéf.

„Nemyslím. Teď zrovna to vypadá, že Gorbačov vůbec netou ží po diplomatické válce.“

„Taky žádná nebude,“ řekl šéf klidně. „Same, hodně jsme toho spolu pro žili. Kdysi na Balkáně, za karibské krize, v prvních dnech po stavbě Berlínské zdi. Tehdy jsi byl zatraceně dobrý a pořád jsi. Jen že mo žná jsem se dopustil omylu, kdy ž jsem z tebe udělal šéfa oddělení. Tohle je práce pro tým lidí, co dělají v terénu.“

„Almanach nikomu jinému nebude věřit. To víš.“

Ředitel vzdychl. „Máš pravdu. Pokud tam vůbec někdo pojede, budeš to ty. Je to tak?“

„Asi u ž jo.“

Šéf si to chvilku promýšlel. Kdyby ztratili Almanacha, byla by to strašlivá rána. Pokud je jen desetiprocentní mo žnost, že McCready má pravdu a Gorodov vůbec žádná podstava není, měla by se tajná slu žba pokusit ho odtamtud dostat. Ale kdyby to mělo politické důsledky, kdyby vypukl velký skandál, kdyby Mistra klamu chytili v Moskvě při činu to by ho zničilo. Vzdychl si a otočil se od okna.

„No dobře, Same. Pustím tě tam. Ale pojedeš sám. Od téhle chvíle jsem o tobě jaktě živ neslyšel. Je to jenom na tobě.“

McCready se připravoval provést akci za těchto podmínek. Jen doufal, že o nich nic neví Gorbačov.

Plánování mu zabralo tři dny.

Druhého dne Joe Roth zavolal Calvinu Baileymu.

„Calvine, právě jsem se vrátil z Alconbury. Asi bychom si měli promluvit.“

„Jasně, Joe, přijeď ke mně.“

„Vlastně není spěch. Co kdybych tě radši pozval zítra na večeři?“

„To je báječný nápad, Joe. Ale máme s Gwen dost nabitý program. Dneska obědvám v Horní sněmovně.“

„Vá žně?“

„Nojo. S náčelníkem armádního štábu.“

Rotha to ohromilo. V Langley byl Bailey studený jako psí čumák, odta žitý, skeptický. Ale vypusťte ho do Londýna a začne se chovat jako děcko v cukrárně. A proč taky ne? Za šest dnů bude v Budapešti, v bezpečí, za čárou.

„Calvine, vím o jedné báječné staré hospodě kus nahoru proti Tem ží, v Etonu. Dělají tam vynikající rybí jídla a plody moře. Říká se, že Jindřich VIII. tam po řece vozil na veslici Annu Boleynovou na tajné schůzky.“

„Vá žně? Tak starý podnik to je? Joe, poslechni, zítra večer jsme v Covent Garden. Ale mám volno ve čtvrtek.“

„Dobře. Tak ve čtvrtek, Calvine. Domluveno. Budu čekat před vaším domem v osm.“

Následujícího dne Sam McCready dokončil přípravy a šel spát; docela dobře to mohla být jeho poslední noc v Londýně.

Ve čtvrtek do Moskvy přiletěli třemi různými letadly tři mu ži. Tím prvním byl rabín jménem Birnbaum. Letěl se Swissairem z Curychu. Úředník, který kontroloval na Šeremetěvu pasy, mladíček s vlasy blonďatými jako kukuřičné šustí a s mrazivýma očima, patřil ke Správě pohraničních vojsk KGB. Změřil si rabína a potom se začal věnovat jeho pasu. Byl americký a psalo se tam, že jeho majitelem je jistý Norman Birnbaum, padesát šest let.

Kdyby byl pohraničník starší, mohl by si vzpomenout na doby, kdy v Moskvě a vlastně v celém Rusku žily spousty ortodoxních židů, jako byl rabín Birnbaum. Rabín byl podsaditý chlapík, měl na sobě černý oblek, bílou košili a černou kravatu. Nosil šedý plnovous a knír. Oči pod okrajem černého plstěného klobouku byly ukryté za brýlemi tak silnými, že m žourající zornice vypadaly rozmazané. Z

klobouku visely po obou stranách stuhy a pod nimi vykukovaly šedivé pokroucené kučery. Z pasu se díval naprosto stejný obličej, jen bez klobouku.

Vízum bylo v pořádku a vydal je sovětský generální konzulát v New Yorku.

Pohraničník zase zvedl oči. „Účel vaší cesty do Moskvy?“ zeptal se.

„Chci na pár dnů navštívit syna. Pracuje tady na americkém velvyslanectví.“

„Okam žik, prosím,“ řekl úředník. Vstal a odešel. Pak ho bylo vidět skrz skleněné dveře, jak se radí se svým nadřízeným, který se zadíval do pasu. V zemi, kde poslední ješivu, školu talmudu, zavřeli před desítkami let, je ortodoxní rabín vzácný pták. Mladší pohraničník se vrátil.

„Počkejte, prosím.“ A kývl na dalšího v řadě, ať jde blí ž.

Začaly drnčet telefony. V Moskvě se někdo podíval do seznamu diplomatů. Pak se starší důstojník vrátil s pasem a mladšímu cosi pošeptal. Vypadá to, že v ekonomickém

oddělení americké ambasády opravdu pracuje jistý Roger Birnbaum. Z diplomatického seznamu ovšem nešlo vyčíst, že skutečný otec Rogera Birnbauma je důchodce, bydlí na Floridě a v synagoze byl naposled před dvaceti lety, při synově bar micva. Na rabína mávli, ať jde dál.

Ještě se celníci probírali v jeho kufru. Byla v něm obvyklá trocha šatů na převlečení, košile, pono žky, krátké kalhoty, zálo žní černý oblek, taštička s toaletními potřebami a výtisk talmudu v hebrejštině. Celník jím prolistoval a ničemu nerozuměl. Pak nechal rabína jít.

Rabín Birnbaum jel autobusem Aeroflotu do středu Moskvy a cestou si vykoledoval nejeden zvědavý nebo pobavený pohled. Od budovy aerolinií došel pěšky k hotelu Nacional na Mané žním náměstí, zašel si na záchod, postával u mušle, dokud jediný další člověk, který na toaletě byl, neodešel, a pak vklouzl do kabinky.

Lihové rozpouštědlo na klovatinu měl v lahvičce místo kolínské. Ven vylezl stále v černém saku, ale kalhoty byly oboustranné a on si je obrátil na šedou stranu. Klobouk měl v kufru a s ním i husté obočí, vousy, knír, košili a kravatu.

Vlasy u ž neměl šedivé, ale kaštanové, a pod sako si oblékl kanárkově žlutý rolák. Odešel z hotelu, ani ž by si jej někdo všiml, našel si taxi a nechal se vylo žit na nábře ží proti Kremlu, před branou britského velvyslanectví.

Před vraty, ještě na sovětském území, stáli dva vojáci MVD. Po žádali jej, aby se legitimoval. Ukázal jim britský

pas a na mladého vojáka, který si jej začal prohlí žet, se afektovaně culil. Voják zrudl a rychle mu jej vrátil. Pak na toho přiteplalého Angličana nakvašeně mávl, ať si jde na svoji vlastní ambasádu, a při tom se mnohomluvně zakřenil na svého kolegu. Za pár vteřin u ž Angličan zmizel za dveřmi.

Rabín Birnbaum ale nebyl ani rabín, ani Američan, ani homosexuál. Ve skutečnosti se jmenoval David Thornton a byl jedním z nejlepších maskérů, jaké kdy britská kinematografie měla. Mezi divadelním a filmovým líčením je velký rozdíl: na jevišti na vás svítí silná světla a od diváků

jste docela daleko. Ve filmu se nasvěcuje také, ale kamera mů že zabírat i z velké blízkosti, třeba jen pár decimetrů od obličeje. Filmové líčení tedy musí být rafinovanější a realističtější.

David Thornton pracoval roky ve filmových ateliérech Pinewood a v ždycky o něj byl velký zájem. Také však patřil mezi ty odborníky, které, kdy ž je potřeba, britská tajná slu žba doká že s podivuhodnou obratností získávat pro své účely.

Druhý mu ž přiletěl do Moskvy přímo z Londýna linkou British Airways. Byl to Denis Gaunt, který vypadal přesně jako Denis Gaunt, a ž na to, že měl šedivé vlasy a zdál se být o patnáct let starší. K pravému zápěstí měl diskrétně řetízkem připevněnou tenkou aktovku a modrou kravatu měl

potištěnou motivem chrta, znakem britské diplomatické kurýrní slu žby.

Ka ždá země má diplomatické kurýry, kteří po celý život převá žejí dokumenty z vyslanectví na vyslanectví a domů. Na základě Vídeňských dohod je s nimi nakládáno jako s diplomatickým personálem a jejich zavazadla nikdo neprohledává. Gaunt měl pas na jiné jméno, ale byl to britský pas a byl zcela platný. Sotva jej ukázal, mávli na něj, ať projde a vynechá všechny procedury.

Čekal na něj jaguár z ambasády, který hned vyrazil a do budovy jej dopravil hodinu po Thorntonovi. Pak mu mohl Gaunt předat všechny nástroje, je ž ke svému maskérskému řemeslu potřeboval a které mu přivezl ve vlastní aktovce.

Jako třetí dorazil letadlem Finnairu z Helsink Sam McCready. I on měl platný britský pas na falešné jméno, i on byl v převleku. Ale v letadle bylo horko a cosi se pokazilo.

Zrzavá paruka se mírně sesunula ke straně a pod ní vykoukl pramínek tmavších vlasů. Klovatina, která dr žela jeden cíp rovně ž zrzavého kníru, se zřejmě trochu rozpustila, a tak knír maličko odstával od horního rtu.

Pracovník pasové kontroly se díval na snímek v pasu a pak zase na mu že, kterého měl před sebou. Obličeje byly stejné vlasy, knír, všechno. Na nošení paruky není nic nezákonného, dokonce ani v Rusku ne; dělá to spousta

plešatých mu žů. Ale poodlepený knírek? Pohraničník nikoli tentý ž, který kontroloval rabína Birnbauma, proto že Šeremetěvo je velké se také poradil s vyšším důstojníkem a ten se podíval skrz zevnitř průhledné zrcadlo.

A zpoza tého ž zrcadla také několikrát cvakl fotoaparát, byly vydány rozkazy a několik mu žů přešlo z pohotovosti do plného operačního re žimu. Kdy ž McCready vyšel z haly ven, čekaly u ž na něj dva moskviče s falešnými značkami. I jej vyzvedlo auto z britské ambasády, i kdy ž méně honosné ne ž jaguár. A ž na velvyslanectví je oba vozy KGB sledovaly a jejich posádky pak podaly hlášení nadřízeným na Druhou hlavní správu.

Pozdě odpoledne dorazily snímky podivného návštěvníka do Jaseněva, na ústředí První hlavní správy, oddělení KGB, které se věnuje zahraniční rozvědce.

Skončily na psacím stole zástupce vedoucího správy, generála Vadima V. Kirpičenka. Podíval se na ně, přečetl si připojenou zprávu o paruce a kníru, pak odnesl snímky dolů

do fotolaboratoře.

„Zkuste odstranit paruku a knír,“ nařídil. Technici se dali do práce se stříkacími pistolemi a barvou.

Kdy ž generál Kirpičenko uviděl výsledek jejich snahy, div se nahlas nerozesmál. „Ať mě čert vezme,“ řekl pak šeptem. „To je přece Sam McCready.“

Zpravil Druhou hlavní o tom, že od nynějška přebírají sledování jeho vlastní lidé. A potom vydal rozkazy.

„Sledovat čtyřiadvacet hodin denně. Pokud navá že kontakt, oba sebrat. Pokud něco vybere ze schránky, sebrat. Pokud se bude motat někde okolo Leninova mauzolea, sebrat.“

Odlo žil telefon a znovu a dopodrobna si přečetl, co stálo v McCreadyho pasu. Údajně má být odborníkem na elektronická zařízení, který letí z Londýna přes Helsinky a má zbavit ambasádu odposlechových zařízení. Pravidelná rutina.

„Co tady sakra chceš doopravdy?“ zeptal se snímku, který se na něj díval ze stolní desky.

Na nábře ží, v budově velvyslanectví, spolu McCready, Gaunt a Thornton povečeřeli. Velvyslanec ze tří takových hostí nijak nadšen nebyl, ale žádost přišla a ž z úřadu vlády a navíc jej ujistili, že vetřelci se zdr ží jen čtyřiadvacet hodin.

Co se Jeho Excelence týkalo, čím dřív ti děsiví špioni vypadnou, tím lépe.

„Doufám, že to zabere,“ řekl Gaunt u kávy. „Rusové jsou náramně dobří šachisti.“

„To je fakt,“ připustil McCready střízlivě. „A zítra se taky dozvíme, jak umějí hrát ,Oko bere‘.“

6

Toho vlahého červencového večera, přesně pět minut před osmou, vyjel z bran britského velvyslanectví v Moskvě čtyřdveřový Austin Montego.

Přejel po mostě a zamířil ke středu města.

Podle hlášení KGB seděl za volantem Sam McCready a nikdo s ním nejel. Zrzavou paruku a knír teď Sam měl naprosto v pořádku a pozorovatelé je zpoza čelních skel několika vozů dobře viděli. Včas pořídili snímky teleobjektivem a během dne pak dostali mo žnost nafotit ještě mnoho dalších.

Britský agent opatrně projel Moskvou a ž k Výstavě úspěchů národního hospodářství, její ž areál le ží severně od města. Cestou se několikrát pokusil setřást případné sledování, ale nepodařilo se mu to. Dokonce si ani nevšiml, že nějaký „ocásek“ má. Z KGB nasadili šest vozů, které se střídaly tak, že nikdy žádný nebyl za montegem delší dobu, ne ž co ujelo pár set metrů.

Mu ž ze SIS vjel do obrovského parku, odstavil auto a šel dál pěšky. Dva vozy KGB zůstaly v pohotovosti poblí ž

zaparkovaného montega. Posádky ostatních čtyř vystoupily a rozvinuly se mezi ukázkami úspěchů sovětské vědy tak, že Angličan byl ze všech stran obklopen neviditelnou sítí.

Agent si koupil zmrzlinu, valnou část dopoledne proseděl na lavičce, předstíral, že si čte noviny, a co chvíli

se díval na hodinky, jako by někoho čekal. Nikdo se ale neukázal, jen jedna stará paní se jej zeptala, kolik je hodin.

Beze slova jí ukázal hodinky, ona se podívala, poděkovala a šla si po svých.

Bez meškání ji zadr želi, prohledali a vyslechli. Do druhého dne ráno KGB získal jistotu, že je to opravdu jen stará paní, která chtěla vědět, kolik je hodin. Zadr želi také zmrzlináře.

Krátce po dvanácté špion z Londýna vytáhl z kapsy sendviče zabalené v ubrousku a rozvá žně je snědl. Kdy ž

dojedl, vstal, ubrousek odhodil do koše na odpadky, koupil si další zmrzlinu a znovu se posadil.

Odpadkový koš dali pozorovat, ale nikdo si ubrousek nevyzvedl, a ž pozdě večer ho přijela vybrat úklidová četa parku s vozíkem. Lidé z KGB si ubrousek vzali a dali se do zevrubné forenzní analýzy. Pátralo se po neviditelném písmu, po mikrotečkách, po mikrofilmu ukrytém mezi dvěma vrstvami papíru. Nalezeno nebylo nic. Rozbor jednoznačně potvrdil jen přítomnost chleba, másla, okurky a vajíček.

Dlouho před tím, krátce po jedné odpoledne, agent z Londýna vstal, došel k autu a odjel z parku. Bylo jasné, že jeho první setkání nevyšlo. Zašel do obchodu Berjozka, kde se prodávalo jen za tvrdou měnu, evidentně na další nebo na zálo žní schůzku. Dva agenti KGB vešli do obchodu a motali se mezi regály tak, aby viděli, jestli Angličan neulo žil mezi

nabízené exkluzivní zbo ží nějaký vzkaz nebo jestli si nějaký nevyzvedává. Kdyby si něco koupil, byl by podle rozkazů

zatčen, proto že zbo ží by mohlo obsahovat vzkaz, tak že by obchod byl vlastně pou žit jako náhra žka za mrtvou schránku. On si ale nekoupil nic, a tak jej nechali na pokoji.

Kdy ž opustil obchod, jel zpátky na britské velvyslanectví. Deset minut nato je znovu opustil, ale tentokrát na zadním sedadle jaguára, za jeho ž volantem seděl řidič ambasády. A kdy ž jaguár opustil město a zamířil k letišti, velitel sledovacího týmu se spojil přímo s generálem Kirpičenkem.

„Teď u ž se blí ží k hale, soudruhu generále.“

„A neměl vůbec žádný kontakt? Vůbec nic takového?“

„Ne, soudruhu generále. A kromě té babky a prodavače zmrzliny oba jsme je sbalili s nikým ani nemluvil a nikdo nepromluvil na něj. Máme i noviny, co odhodil, a papír od svačiny. Jinak se vůbec ničeho nedotkl.“

Asi mu akce nevyšla, pomyslel si Kirpičenko. Však on se vrátí. A my si na něj počkáme.

Věděl, že McCready je krytý jako technik pracující pro ministerstvo zahraničí a že tedy má diplomatický pas.

„Nechte ho,“ řekl. „Dávejte pozor, aby nedošlo v hale k nějaké letmé předávce. Pokud se nic takového nestane, dohlédněte na něj, dokud neprojde do tranzitu a pak do letadla.“

Později si generál prohlédl snímky McCreadyho ve voze a v parku, které jeho mu ži pořídili teleobjektivem, dal si přinést mikroskop, podíval se znovu, narovnal se a s tváří zrů žovělou vzteky zařval: „Vy hovada, vy pitomci, to nebyl McCready.“

Tého ž dne ráno, deset minut po osmé, opustil velvyslanectví jaguár řízený Barrym Martinsem, šéfem moskevské rezidentury SIS; vůz beze spěchu projí žděl skrz starý Arbat, jeho ž úzké uličky lemují elegantní domy dávno zesnulých bohatých obchodníků. Pověsil se mu na paty jediný moskvič, ale to byla obvyklá rutina. Těm agentům KGB, jim ž připadl nejnudnější úkol na světě, toti ž sledovat je celé dny po Moskvě, říkali Britové „béčko“ nebyli to ti nejlepší. Jaguár jakoby bez cíle jezdil po Arbatu. Řidič občas zajel k chodníku a četl si v plánu města.

V osm dvacet odejel z ambasády čtyřdveřový mercedes. Za volantem byl řidič zaměstnaný na velvyslanectví, chlapík v modrém saku a v kšiltovce.

Dozadu se nikdo nepodíval, a tak také nikdo nespatřil, že na podlaze, přikrytý dekou, le ží druhý mu ž. Napojil se na ně další moskvič.

Mercedes vjel do Arbatu a minul zaparkovaný jaguár.

V tom okam žiku Martins přestal studovat mapu, rozmyslel si to, vyrazil od obrubníku a vmáčkl se mezi mercedes a

moskvič. Konvoj se teď skládal z mercedesu, jaguára a dvou moskvičů; všichni pěkně v řadě jako husy.

Mercedes vjel do úzké jednosměrky a za ním jaguár; tomu se ale z ničeho nic zakuckal motor, vůz sebou škubl, poskočil a zastavil se. Oba moskviče se za ním zarazily a ven se vyhrnuli agenti KGB. Martin sáhl po táhlu otevírajícím kapotu, vylezl ven a zvedl kryt motoru.

Okam žitě jej obklopili protestující mu ži v ko žených bundách.

Mercedes zmizel na konci ulice a zahnul za roh.

Pobavení Moskvané se začali shlukovat na úzkém chodníku a poslouchali, jak řidič jaguáru říká vedoucímu týmu KGB: „Ale no tak se na to podívejte, človíčku. Jestli myslíte, že tu hajtru přimějete, aby se rozjela, tak do toho.“

Moskvana nic nepobaví a nerozveselí tak jako pohled na čekistu v nesnázích. Jeden z mu žů od KGB se vrátil do auta a zapnul vysílačku.

David Thornton sedící za volantem mercedesu odjel z Arbatu a dál se nechal vést Samem McCreadym, který se vyštrachal zpod deky a který na sobě neměl žádný převlek a vypadal přesně jako Sam McCready.

Dvacet minut poté mercedes zastavil uprostřed Gorkého parku, na osamělé silničce zastíněné stromy.

McCready vzadu utrhl cedulku s písmeny CD, která byla připevněna jen na dvě patentky, a připevnil silným lepidlem novou poznávací značku přes tu britskou. Thornton udělal

toté ž vepředu. McCready vyndal z kufru Thorntonovu soupravu líčidel a vlezl si s ní na zadní sedadlo. Thornton vyměnil jasně modrou kšiltovku za ruštěji vyhlí žející černou čepici a vrátil se za volant.

Plukovník Nikolaj Gorodov opustil osmnáct minut po deváté byt na Šabolovce a vydal se pěšky k Dzer žinského náměstí, a tudí ž i k ústředí KGB. Tvářil se ztrhaně a byl bledý; důvod na sebe nedal dlouho čekat. Ze dveří se vynořili dva mu ži a bez okolků a bez ukrývání se za něj připojili.

Ušel asi dvě stě metrů, kdy ž černý mercedes zajel ke chodníku a zpomalil tak, aby se dr žel u něj. Uslyšel syčení, jak elektromotorek spouštěl okénko, a pak se ozvalo anglicky: „Dobré ráno, pane plukovníku. Nemáte namířeno stejným směrem jako já?“

Gorodov se zastavil a vytřeštil oči. Sam McCready seděl v autě, obličej měl u okénka a před pohledy dvou mu žů od KGB jej kryly záclony na zadním okně. Gorodov byl ohromený, ale nejásal.

Přesně tenhle výraz jsem chtěl vidět, pomyslel si McCready.

Gorodov se vzpamatoval. „Děkuji, soudruhu. To je od tebe velice milé,“ řekl pak dost hlasitě, aby to oba čmuchalové slyšeli.

Potom nasedl a auto vyrazilo rychle pryč. Oba mu ži z KGB se na tři vteřiny zarazili a tím pádem prohráli. A zarazili se proto, že mercedes měl na značce písmena MOS

a za nimi jen dvě čísla.

Tyhle nesmírně vzácné značky mají jedině členové ústředního výboru strany a málokterý pěšák z KGB je tak srdnatý, aby si troufl zastavit člena ÚV. Zapsali si ale číslo a zběsile se příručními vysílačkami dovolávali šéfa svého oddělení.

Martins to vybral dobře. Poznávací značka na mercedesu patřila kandidátovi politbyra, který právě byl na Dálném východě, kdesi u Chabarovska. Trvalo čtyři hodiny, ne ž jej sehnali a zjistili, že nemá mercedes, ale čajku, která si hoví v gará ži v Moskvě. Tou dobou u ž bylo pozdě; mercedes byl v autoparku britské ambasády a na tyčce na rohu kapoty mu vesele povlávala britská vlajka.

Gorodov se zabořil do sedadla; věděl, že teď u ž za sebou definitivně spálil všechny mosty.

„Jestli celou tu dobu děláš pro Sověty, jsem mrtvej mu ž,“ poznamenal McCready.

Gorodov to zvá žil. „A jestli pro Sověty celou tu dobu děláš ty, jsem mrtvola zase já,“ opáčil.

„Proč ses vracel?“

„Ukázalo se, že to byla chyba,“ uznal Gorodov. „Něco jsem ti slíbil a pak jsem zjistil, že v Londýně se k tomu nedostanu. Kdy ž dám slovo, sna žím se je neporušit. Pak mě

z Moskvy povolali na naléhavé jednání. Odmítnout bych to mohl jedině tak, že bych okam žitě přešel na Západ. Nepřijali by žádnou výmluvu. Napadlo mě, že bych se mohl vrátit jen na týden a zjistit to, co potřebuju; pak mi snad dovolí letět zase do Londýna. A teprve kdy ž jsem byl tady, došlo mi, že je pozdě. Měli u ž na mě jednoznačné podezření, do bytu a do kanceláře mi nasadili štěnice, sledovali mě na ka ždém kroku, zakázali mi vycházet z Jaseněva, přidělili mi jenom nesmyslnou práci v ústředí. Mimochodem, něco pro tebe mám.“

Otevřel diplomatku a podal McCreadymu tenkou slo žku. V ní bylo pět listů, ka ždý s fotografií a jménem. Pod prvním snímkem bylo napsáno Donald Maclean, pod druhým Guy Burgess. Oba agenti byli v té době dávno mrtví a pohřbení v městě, které je přijalo, tedy v Moskvě. Na třetím listu byla povědomá tvář a jméno Kima Philbyho, který tehdy ještě žil v Moskvě. Na čtvrtém hubené, asketické rysy Anthonyho Blunta, toho času žijícího v nemilosti v Anglii. McCready otočil na pátou stranu.

Snímek byl velice starý. Byl na něm hubený mladík s pocuchanými kudrnatými vlasy a s velikými brýlemi, ve kterých vypadal jako sova. Pod snímkem stála dvě slova: John Cairncross. McCready se opřel do sedadla a vzdychl.

„Do háje, že zrovna on…“

To jméno znal. Cairncross byl i přes své mládí za války a po ní vysokým úředníkem. Slou žil ve mnoha funkcích –

byl osobním tajemníkem ministra válečného kabinetu lorda Hankeyho; pracoval v rozvědném oddělení spojového vojska v Bletchley Parku, na financích a na ministerstvu války. Koncem čtyřicátých let míval přístup k jaderným tajemstvím. Počátkem let padesátých upadl v podezření, nic nepřiznal a byl propuštěn. Proto že mu nic nedokázali, dostal svolení pracovat v Římě na FAO. V roce 1986 byl v důchodu a žil ve Francii.

Pátý mu ž. Almanach splnil slib. Lov, který trval pětatřicet let, skončil, u ž nikdy nebudou obviňováni žádní nevinní.

„Same,“ ozval se Gorodov zdvořile, „kam přesně to jedeme?“

„Můj horoskop říká,“ vysvětlil McCready, „ že dneska je mi souzeno cestovat na západ. Tvůj taky.“

Thornton zaparkoval pod stromy v Gorkého parku, vyměnil si místo s jedním z mu žů sedících vzadu a pak se dal do práce. Druhý mu ž si sedl dopředu a hrál šoféra.

Nikdo si nedovolí obtě žovat limuzínu člena ústředního výboru, i kdyby viděl dovnitř. A výše postavení členové strany v ždycky v zadní části vozu zatahovali zevnitř záclonky, co ž se stalo i teď. Thornton pracoval na svém zákazníkovi v ždycky o těch, které líčil, mluvil jako o zákaznících ve slunečním světle, které se skrz záclonky prodralo.

Ke cti přišla tenká nafukovací vestička, díky ní ž získá štíhlý mu ž zavalitý trup rabína Birnbauma. Pak bílá košile, černé kalhoty, kravata a sako. Thornton připevnil hustý plnovous a knír, nabarvil zákazníkovy vlasy na stejnou barvu a připevnil ke spánkům kučeravé pramínky ortodoxního rabína. Ještě plstěný klobouk a kabela a rabín Birnbaum byl znovustvořen přesně takový, jaký včera přiletěl a ž na to, že to byl jiný člověk. Nakonec z auta udělali zase vůz britské ambasády.

Rabína vysadili u vchodu do hotelu Nacional, on si dal pořádný oběd, zaplatil americkými dolary a po jídle se nechal v taxíku odvézt na letiště. Měl rezervovaný odpolední let do Londýna a z letenky bylo poznat, že pak přestupuje na spoj do New Yorku.

Druhý mu ž se vzadu schoval pod deku a Thornton jej dovezl na pozemek britského velvyslanectví. Pak se téměř okam žitě dal do práce s identickou zrzavou parukou a knírem, s podkladovými krémy, líčidly, zabarvenými kontaktními kočkami a s barvou na zuby. Deset minut poté, co v montegu přijel zpátky Denis Gaunt, který se lidem z KGB předváděl v zrzavé paruce celý den, a ž mu z toho bylo horko a všude ho svědilo, druhý mu ž vyrazil v jaguáru se skutečným šoférem na letiště. A za hodinu pak Barry Martins zavezl na Šeremetěvo Thorntonz. který se proměnil v příslušníka diplomatické kurýrní slu žby.

Rabín si jako obvykle vyslou žil pár zvědavých pohledů, ale papíry měl v pořádku, a tak za patnáct minut prošel formalitami do tranzitu. Sedl si, četl si v talmudu a občas nesrozumitelně zamumlal nějakou modlitbu.

Mu že v zrzavé paruce a s knírem div do tranzitu nedonesli, tak početná byla skupina mu žů z KGB, kteří se sna žili dohlédnout na to, aby v hale nikomu nepředal a od nikoho nedostal zprávu nebo balíček.

Poslední dorazil diplomatický kurýr s aktovkou připevněnou řetízkem k levému zápěstí. Tentokrát měl Thornton svou velevzácnou pracovní výbavičku ve vlastní tašce; nepotřeboval, aby mu ji nosil někdo jiný, a jeho kufřík nebude nikdo prohledávat.

Denis Gaunt zůstal na ambasádě. Ven ho propašují a ž

po třech dnech, kdy do Moskvy dorazí další pracovník SIS

maskovaný jako diplomatický kurýr, který Gauntovi předá pas na stejné jméno, jaké bude stát na tom jeho Mason.

Oba mu ži pak projdou kontrolou na různých místech v hale v přesně tentý ž okam žik a British Airways dostanou pokyn, aby přepravily dva Masony za cenu jednoho.

To odpoledne cestující do Londýna nastoupili na palubu včas a letadlo British Airways opustilo sovětský vzdušný prostor v pět patnáct. Krátce poté se rabín toporně zvedl, došel do kuřácké části a oslovil mu že se zrzavou parukou a knírem. „Nikolaji, kamaráde, teď jsi na Západě.“

A pak Sam McCready koupil šampaňské pro ně pro oba a pro diplomatického kurýra. Celá ta habaďůra se dala provést díky tomu, čeho si McCready povšiml, toti ž že on, Gaunt i Gorodov jsou zhruba stejně velcí a mají podobnou postavu.

Letem na západ získali nějaký čas a na Heathrow přistáli chvilku po sedmé. Martins poslal z Moskvy vzkaz, tak že je u ž čekala skupina lidí z Century House. Jen co vyšli z letadla, obklopili je a zmizeli s nimi pryč.

Timothy Edwards se nechal obměkčit a dovolil McCreadymu, aby večer vzal Nikolaje Gorodova k sobě do bytu v Abingdon Villas.

„Obávám se, pane plukovníku, že s debrífinkem budeme muset začít naostro hned zítra ráno. Ale nachystali jsme ti velice příjemný dům na venkově. Rozhodně ti nic nebude chybět.“

„Děkuji. Chápu to,“ kývl Gorodov.

Joe Roth, kterého McCready zavolal telefonem, dorazil pár minut po desáté. Dole v hale potkal dva ramenáče ze SIS

a dva další byli na chodbě před McCreadyho skrovným bytem. Překvapilo ho to.

Zazvonil. McCready mu přišel otevřít v kalhotách a svetru a se sklenicí whisky v ruce.

„Díky, že jsi přišel, Joe. Pojď dál. Mám tu někoho, koho jsem ti u ž hrozně dlouho chtěl představit. Ani nevíš, jak moc.“

Zavedl ho do obýváku. Mu ž stojící u okna se otočil a usmál se.

„Dobrý večer, pane Rothe,“ řekl Gorodov. „Jsem rád, že vás konečně poznávám.“

Roth jako by zkameněl. Pak se zhroutil do křesla a vzal si od McCreadyho whisky. Gorodov se posadil proti němu.

„Radši to pověz ty,“ vybídl McCready Rusa. „Víš o tom víc ne ž já.“

Rus se napil a zapřemýšlel, jak začít.

„Projekt Potěmkin byl zahájen před osmi lety,“ řekl. „S

tím nápadem přišel jeden ni žší důstojník, ale generál Drozdov se toho hned chytil. Stalo se z toho jeho oblíbené dítko. Účelem akce bylo obvinit vysokého pracovníka CIA ze spolupráce s Rusy, a to tak přesvědčivě a za pomoci takového mno žství zdánlivě neprůstřelných důkazů, aby to nikdo nemohl brát na lehkou váhu.

A dlouhodobým záměrem bylo způsobit agentuře spory trvající roky; a tudí ž na desetiletí zničit morálku jejích zaměstnanců a také narušit vztahy se SIS.

Nejdřív nevybrali jako terč nikoho konkrétního, ale kdy ž probrali asi deset lidí, padla volba na Calvina Baileyho. A to ze dvou důvodů. Především se vědělo, že v agentuře není kvůli své povaze a svému chování nijak zvlášť

oblíbený. A také slou žil ve Vietnamu, co ž je vhodné místo, kde by ho mohli naverbovat.

Calvin Bailey byl ve Vietnamu rutinním způsobem určen jako agent CIA. Víte, že se všichni sna žíme poznat pracovníky druhé strany, a kdy ž se nám to povede, pečlivě sledujeme a zaznamenáváme jejich skutky a to, jak se šplhají po hodnostním žebříčku nahoru. Někdy i to, že někoho nepovyšují, mů že vést k nespokojenosti, čeho ž

obratný agent umí vyu žít, aby dotyčného získal pro spolupráci. To je vám samozřejmě jasné víme to všichni.

KGB stejně jako CIA nikdy nic nezahodí. I ta nejdrobnější informace, ka ždý kousíček, všechno se pečlivě schraňuje a ukládá. Drozdov našel to, co potřeboval, kdy ž se probíral materiálem, který nám Vietnamci předali v pětasedmdesátém, kdy ž konečně padl Saigon. Většinu dokumentů jste spálili, ale něco v tom zmatku zničení uniklo. A v jednom materiálu byl zmíněn jistý Nguyen Van Troc, který pracoval pro Američany.

Na tenhle kus papíru Van Troc tvrdě doplatil. Sebrali jej i jeho bratrance nepodařilo se jim utéct. Bratrance popravili, ale Van Troc pře žil mnohaměsíční brutální výslechy a pak byl poslán do severovietnamského lágru.

Drozdov v roce 1980 zjistil, že Vietnamec je na živu a ještě pořád je v táboře. Mučili ho a dostali z něj přiznání, že ve Vietkongu pracoval pro Calvina Baileyho.

Vláda v Hanoji slíbila spolupráci a začalo se dělat na inscenaci toho snímku. Vana vytáhli z lágru, vykrmili dobrým jídlem a navlékli do uniformy plukovníka vietnamské rozvědky. Nafotili jej, jak popíjí čaj s dalšími důstojníky krátce po invazi do Kambod že. Pou žili tři vietnamské agenty, kteří hráli roli sluhů roznášejících čaj, a všechny je vyslali s fotkami na Západ. Potom byl Van Troc zlikvidován.

Jeden ze sluhů se vmísil mezi ,lidi ze člunů‘ a v Hongkongu strkal fotku pod nos kdekterému britskému důstojníkovi, který si to nechal líbit. Konečně mu ji zabavili a poslali do Londýna jak bylo naplánováno.“

„Poslali jsme kopii do Langley,“ řekl McCready. „Čistě ze zdvořilosti. Měli jsme dojem, že to nemá valnou cenu.“

„Drozdov u ž z dřívějška věděl, že Bailey byl zapojen v operaci Fénix,“ pokračoval Gorodov. „Všiml si ho náš rezident v Saigonu, člověk, který vystupoval jako švédský dovozce obstarávající alkohol pro tamní cizineckou komunitu. Drozdov ale také zjistil, že Bailey byl v My Lai díky tomu, že Bailey svědčil u vojenského soudu s tím nadporučíkem. Máte v Americe náramně dostupné úřední záznamy. To KGB si takové věci žárlivě stře ží.

Ka ždopádně

to

vypadalo,

že

byl

nalezen

pravděpodobný scénář Baileyho údajného přechodu na druhou stranu. Roku 1970 si KGB všiml jeho návštěvy v Tokiu rutinní zále žitost. Drozdovovi stačilo naučit Orlova,

aby tvrdil, že on sám, to jest Drozdov, byl v Tokiu určitého dne a že převzal řízení odpadlíka z CIA; kdy ž jste si to ověřovali, simsalabim, datum odpovídalo. Samozřejmě tam Drozdov za celý rok 1970 nebyl. To si přimysleli později.

Z toho bodu stavěli ob žalobu proti Baileymu cihlu po cihle dál. Někdy kolem roku 1981 vybrali jako dezinformačního agenta Pjotra Orlova; od té doby byl cvičen. Pak se pošetile vrátil Určenko; ne ž zemřel, poskytl cenné informace o tom, jak vy Američané zacházíte s přeběhlíky. Orlov se mohl předem připravit na všechny léčky, naučit se, jak oklamávat polygraf a jak vám v ždycky říkat to, co chcete slyšet. Ne příliš, ale dost, aby to při ka ždém prověření sedělo.

Kdy ž Drozdov vybral obět, začali si Baileyho důkladně všímat. Zaznamenávali ka ždý jeho pohyb. Kdy ž povýšil a začal objí ždět rezidentury po Evropě i po celém světě, pustili se do bankovních účtů. Jakmile se objevil v nějakém evropském městě, okam žitě zalo žili účet, a to v ždycky na jméno, které by mohl zvolit, třeba na jméno jeho švagra nebo na jméno dědečka z matčiny strany.

Drozdov připravil herce, Baileyho dvojníka, který na rozkaz okam žitě odletěl a zakládal ty účty, tak že pokladník později identifikuje Baileyho jako klienta. Později ulo žili na účty velké sumy, v ždycky v hotovosti a v ždycky to udělal mu ž se silným středoevropským přízvukem.

Pak přišili Baileymu informace, které KGB získal z jiných zdrojů od lidí, kteří si moc pustili pusu na špacír, ze zachycených rádiových zpráv, z napíchnutých telefonů, z technických příruček a některé americké technické příručky jsou neskutečně otevřené. Mají napíchnuté dokonce i telefony na vaší ambasádě v Moskvě, věděl jste to? Ne? No nic, o tom později.

Drozdov u všech informací změnil data. Tajné informace, které jsme získali a ž počátkem osmdesátých let, nám v Orlovově podání měl předat Calvin Bailey u ž v polovině let sedmdesátých. Všechno to bylo vylhané, ale šikovně. A Orlov se tomu všemu přirozeně naučil nazpaměť.

Baileymu připsali všechny velké úspěchy, které KGB v boji proti CIA zaznamenal. Přišili mu na triko operace CIA, které zkrachovaly. A v ždycky změnili datování tak, aby to vypadalo, že jsme informace dostali dřív, ne ž jsme je dostat mohli přesněji řečeno ne ž jsme je mohli dostat bez zrádce v CIA.

Ale před dvěma lety Drozdovovi ještě pořád něco chybělo. Potřeboval věci, které se jen šuškají uvnitř Langley, potřeboval znát přezdívky, které neproniknou ven, a profesionální jména, jako je to vaše, pane Rothe jméno Hayes. Pak přešel do Ruska Edward Howard a Drozdov měl všechno pohromadě. Dokonce se dozvěděl i o Baileyho úspěších, o kterých předtím neměl ani ponětí, a vycepoval Orlova, aby tvrdil, že je umo žnil KGB, aby svému agentovi

s krycím jménem Krahujec zajistil postup. Samozřejmě tyhle úspěšné zásahy nebyly z milosti Moskvy Bailey k nim dospěl tvrdou prací.

Konečně nechali Orlova přeběhnout, a to velmi prapodivným způsobem. Díky tomu později mohl tvrdit, že nechtěl přejít jinak, proto že měl strach, že by jej Krahujec mohl zadr žet a zradit. Z tého ž důvodu musel přejít k Američanům a ne k Britům. Britové by se jej vyptávali na docela jiné věci.

A kdy ž tedy přeběhl, udal dva agenty KGB těsně před tím, ne ž je zlikvidovali. Načasování bylo určeno předem.

Vypadalo to, jako by unikla informace ve Washingtonu, jako by podrobnosti z jeho debrífinku někdo předával do Moskvy. A kdy ž byla CIA zralá pro návnadu, konečně vyšel ven s povídačkou o tom, že vysoko v hierarchii CIA je sovětský ,krtek‘. Nebo ne?“

Roth přikývl. Vypadal zdrceně. „Co ten pokus zabít Orlova v Alconbury? Proč to?“ zeptal se.

„To byla Orlovova nejlepší pojistka. O mně samozřejmě nevěděl. Chtěl jenom dodat na hromadu ještě víc důkazů. Ta žena byla jedním z jejich nejlepších zabijáků.

Dostala instrukce, aby jej zranila, ale nezabila, a pak aby unikla.“

V místnosti zavládlo ticho. Joe Roth se díval do sklenice. Pak vstal. „Musím jít,“ řekl jen.

McCready jej doprovodil na chodbu a šel s ním i dolů

po schodech. V hale poplácal Američana po zádech.

„Hlavu vzhůru, Joe. Sakra, v téhle hře děláme chyby všichni. Náš podnik svého času nasekal pěkných pár bot.

Ber to z té lepší strany. Vrať se na velvyslanectví a pošli řediteli kabelogram, že všechno se urovnalo. Bailey je v pořádku.“

„Myslím, že tam poletím a řeknu mu to sám,“ zašeptal Roth a odešel.

McCready jej doprovodil k venkovním dveřím; znepokojilo ho, jak je jeho přítel zamlklý. Vrátil se k bytu, dva strá žní se rozestoupili, pustili jej dál a zase si stoupli ke dveřím. Kdy ž vešel do obýváku, zjistil, že Gorodov sedí a zděšeně se dívá do Evening Standardu, do kterého předtím, kdy ž na ně čekal, stačil jen nakouknout. Rus beze slova posunul noviny přes stůl a ukázal mu na několik odstavců na straně pět.

Policejní potápěči dnes vytáhli z Temže u teddingtonského zdymadla tělo amerického občana. Podle mluvčího policie se mrtvola do vody dostala zřejmě včera večer někde u Etonu. Mrtvý byl identifikován jako Calvin Bailey, americký státní úředník, který byl v Londýně na dovolené.

Podle amerického velvyslanectví byl pan Bailey v Etonu na večeři s přítelem, druhým tajemníkem ambasády.

Po večeři se panu Baileymu udělalo nevolno, a tak se šel projít na vzduch. Jeho přítel zůstal vevnitř aby mohl zaplatit.

Když vyšel za panem Baileyn ven, nemohl jej najít. Čekal na něj asi hodinu a pak usoudil, že sé zřejmě rozhodl vrátit se do Londýna sám. Jakmile však telefonem zjistil, že se tak nestalo, spojil se policií v Etonu. Ještě za tmy bylo město prohledáno, ale bezvýsledně.

Dnes dopoledne mluvčí policie v Etonu uvedl, že pan Bailey se zřejmě chtěl projít po potahové stezce, ve tmě zakopl a upadl do řeky. Pan Bailey neuměl plavat. Paní Gwen Baileyovou jsme zatím nezastihli, takže se k tragické události nemohla vyjádřit. Zůstala v bytě, který si s manželem pronajali, a je pod vlivem uklidňujících léků.

McCready odlo žil noviny a zadíval se na dveře.

„Ty hajzle,“ zašeptal. „Ty mizernej parchante.“

Joe Roth letěl ráno prvním letadlem do Washingtonu a pak zajel do domu v Georgetownu. Předal výpověď, která byla čtyřiadvacet hodin nato potvrzena. Od ředitele odešel moudřejší a očištěný. Před odchodem po žádal o jednu jedinou věc. Ředitel mu k ní dal svolení.

Na Ranč se dostal tého ž dne pozdě večer.

Plukovník Orlov byl ještě stále vzhůru, byl sám v pokoji a hrál s šachovým počítačem. Byl dobrý šachista, ale počítač byl lepší. Počítač hrál bílými; Orlov měl druhou

sadu figurek, které ovšem nebyly černé, ale temně červené.

Na magnetofonu hrálo album Seekers z roku 1965.

První vešel Kroll; ukročil a zaujal postavení u stěny.

Roth vešel za ním a zavřel za sebou dveře. Orlov překvapeně vzhlédl.

Kroll se na něj upřeně díval, oči měl chladné a tvář bez výrazu. V levém podpa ží mu cosi vyboulovalo sako. Orlov si toho všiml a tázavě se zadíval na Rotha. Nikdo z nich nepromluvil. Roth se na něj jen díval velice mrazivýma očima. Orlovův údiv tál a místo něj přicházelo odevzdané pochopení. Nepadlo stále ani slovo.

V místnosti se ozýval čistý, jasný hlas Judith Durhamové.

Buď sbohem, má věrná lásko, Dnes vidíme se naposledy…

Kroll sáhl stranou po magnetofonu.

Protože pouť už končí…

Kroll stiskl tlačítko a najednou bylo ticho. Orlov řekl jedno jediné slovo, mo žná první slovo v ruštině, které od něj od příjezdu do Ameriky slyšeli. „Kto?“

„Gorodov,“ odpověděl Roth.

Bylo to jako rána do žaludku. Orlov zavřel oči a nevěřícně zavrtěl hlavou.

Podíval se před sebe na šachovnici a pak polo žil špičku ukazováku na korunu svého krále. Strčil do něj. Červený král se zapotácel a pak padl. Zaplatil věno a oni je přijali, ale přesto žádná svatba nebude. Červený král se jednou převalil a pak znehybněl.

Kroll vytáhl zbraň.

„Jdeme,“ řekl.

A plukovník Pjotr Alexejevič Orlov, velice statečný mu ž a vlastenec, vstal a vyšel do tmy, vstříc setkání s mocným Bohem, který jej stvořil.

Mezihra

„Ovšem, ovšem, Denisi, to je všechno velmi pěkné a nanejvýš působivé,“ řekl Timothy Edwards. Komise se znovu sešla ve středu ráno. „Ale musíme si polo žit tuto otázku: bude podobné pozoruhodné nadání potřeba i v budoucnosti?“

„Myslím, že ti tak docela nerozumím, Timothy,“

podivil se Denis Gaunt.

Sam McCready seděl na své židli, tak daleko vzadu, jak to jen šlo, a nechal je, ať si melou. Baví se o něm, jako by z něj u ž byl jen kus nábytku, věc, která patří minulosti, debatní námět, o jakých se dobře dumá v klubu, ne ž

přinesou sklenku portského.

Podíval se ven, skrz okno, do jasně modrého letního nebe. Venku čeká celý svět, jiný svět, do kterého bude brzy muset vstoupit a ve kterém si bude muset poradit bez příslušnosti k malé vybrané skupince vysokých pracovníků

rozvědky, mezi nimi ž strávil většinu dospělého života.

Vzpomněl si na svou ženu. Kdyby ještě byla na živu, rád by s ní šel do důchodu. Našli by si nějaký domek u moře, třeba v Devonu nebo v Cornwallu. Občas sníval o tom, že má vlastní rybářskou loďku, která se pohupuje v maličkém rybářském přístavu s kamennými hrázemi, kde je v bezpečí před zimními vichry a čeká, a ž ji v létě vezmou na moře, aby jim pomohla přivézt domů něco na rybí polévku, třeba tresku nebo platýse nebo lesklou a kluzkou makrelu.

V tom snu byl jednoduše ten pan McCready, co bydlí v domě nad přístavem, nebo spíš jen Sam, který si chodí se d žbánem pro pivo do místní hospody a povídá si s rybáři a lovci krabů. Byl to samozřejmě jenom sen; přicházíval k němu, třeba kdy ž se krčil před deštěm v nějaké úzké uličce v Československu nebo v Polsku a čekal na „kontakt“, nebo kdy ž pozoroval nějakou mrtvou schránku, jestli není sledovaná, a teprve pak došel a ž k ní a vzal si z ní vzkaz.

Jen že May odešla, on je na celém světě sám a chrání jej jako zámotek jedině kamarádství v tomhle nejmenším z maličkých světů, kamarádství jiných mu žů, kteří se rozhodli slou žit svým vlastem a pro žít životy na temných místech, kde zkáza nepřichází v záblesku slávy, ale se zablikáním baterky do tváře a s dupáním bagančat po kočičích hlavách.

To všechno pře žil, ale věděl, že úsudek moudrých a vysoko usazených hlav nepře žije.

A stejně tam někde na jihozápadě bude žít osaměle a bude daleko od jiných starých válečníků, kteří si chodí na

gin do klubu pro bývalé příslušníky zvláštních jednotek na konci Herbertovy uličky. Jako většina lidí, kteří strávili celý život prací pro tajné slu žby, byl v jádru samotář a nové přátele si opatřoval ztě žka jako starý lišák, který dává dobře známé houštině přednost před otevřenou rovinou.

„Myslel jsem tím prostě,“ říkal právě Timothy Edwards, „ že časy, kdy bylo potřeba proklouznout do východního Německa a zase zpátky, jsou pryč. V říjnu přestane východní Německo existovat u ž teď existuje jen podle jména. Vztahy se Sovětským svazem se změnily k nepoznání; u ž nebudou žádní defektoři, jen vá žení hosté…“

„Sakra, on jim to snad vá žně zbaštil,“ pomyslel si McCready. „A co se asi stane, ty slepičí mozečku, a ž

Moskvu sevře hlad a tvrdí hoši přimáčknou vyčerpaného Michaila Gorbačova ke zdi? No nic, však uvidíš sám.“

Přestal si jednání všímat a začal myslet na svého syna.

Je to fajn kluk, chytrý, zrovna skončil vysokou a chce být architektem. Proč ne? Má hezkou blonďatou přítelkyni a bydlí s ní vypadá to, že dneska to tak dělají všichni, jako by si to u ž hezké dívky nepotřebovaly pojistit papírem. Dan za ním občas zajde. Je hodný. Jen že má vlastní život, musí si vybudovat

vlastní

kariéru,

najít

vlastní

přátele,

porozhlédnout se sám po světě doufejme, že z něj uvidí pěknější a bezpečnější místa ne ž ta, která navštěvoval on.

Škoda, že nestrávil se synem víc času, kdy ž byl ještě malý, že se s ním tehdy moc nemohl povalovat na koberci v

obýváku a číst mu před spaním pohádky. A ž příliš často to přenechával May, proto že byl někde na Bohem zapomenuté hranici, civěl do ostnatého drátu a čekal, a ž se připlí ží agent anebo poslouchal vřeštění sirén, které znamenalo, že se ten člověk u ž nikdy neuká že.

Tak strašně moc toho promeškal a je tolik věcí, které udělal a viděl, míst, která navštívil, ale o nich ž se s mladíkem, který mu ještě pořád říká „tati“, vlastně ani nemů že bavit.

„Timothy, jsem ti velice vděčný za tuhle poznámku.

Svým způsobem jsi mě předešel.“

Denis Gaunt dělá, co mů že, nutí ty parchanty, aby ho poslouchali, a čím déle mluví, tím je sebejistější. Je to dobrý chlap, sice z jejich, šéfovské sorty, ale dobrý.

„Proto že Sam,“ pokračoval Gaunt, „si stejně jako my všichni uvědomuje, že nelze lpět na minulosti a pořád jen pře žvykovat zále žitosti z dob studené války. Uvědomme si, že jsou tu í jiné hrozby, které mohou naši zemi zasáhnout a které stále narůstají. Šíření špičkových zbrojních technologií do vysoce nestabilních diktatur třetího světa všichni přesně víme, co Francouzi prodali do Iráku a samozřejmě terorismus.“

Vzal si od úředníka z archivu žlutohnědou slo žku a otevřel ji. „Dovolte mi, abych v této souvislosti připomněl případ, který začal v dubnu 1986 a skončil pokud ovšem v souvislosti s irskou otázkou lze o nějakém konci kdy mluvit

– pozdě na jaře roku 1987. Podobné případy se budou pravděpodobně stávat i nadále a vypořádat se s nimi bude znovu úkolem naší agentury. Zbavit se slu žeb Sama McCreadyho? Pánové, ruku na srdce to by bylo veliké bláznovství.“

Kontroloři pro západní polokouli a pro domácí operace přikývli a Edwards si je nasupeně změřil. Takovéhle porozumění od nich rozhodně nepotřeboval. Ale Gaunt se u ž

s chladnou zdvořilostí pustil do výkladu o událostech z dubna 1986, které odstartovaly případ, jen ž jim pak zabral většinu jara 1987.

„Šestnáctého dubna 1986 stíhací letadla z amerických letadlových lodí na Syrtě a bitevní bombardéry z britských základen rozbombardovaly rezidenci plukovníka Kaddáfího na okraji Tripolisu. Budovu, v ní ž měl náš milý pan plukovník spát, zasáhl stíhací letoun z americké lodi Exeter, stroj s kódovým označením Iceman Four.

Kaddáfí pře žil, ale nervově se zhroutil. Kdy ž se zotavil, přísahal pomstu, a to nejen Americe, ale i Británii, proto že bombardéry F-111 vzletěly s jejím svolením ze základen v Upper Heyfordu a v Lakenheathu.

Počátkem jara 1987 jsme se dozvěděli, jak Kaddáfí svou pomstu na Británii chce vykonat. Případ byl předán Samovi McCreadymu…“

Oběť války

1

Otec Dermot O’Brien dostal zprávu z Libye způsobem, jaký byl u těchhle základních informací normální poštou.

Byl to dočista obyčejný dopis a kdyby jej někdo otevřel (co ž se nestalo, proto že Irská republika lidem poštu neprohlí ží), nenašel by v něm nic zajímavého. Podle známky a razítka přišel ze ženevy, co ž také přišel, a ze zpáteční adresy šlo poznat, že pisatel pracuje pro Světovou radu církví, co ž nepracoval.

Otec O’Brien jej našel ve své přihrádce v hlavní síni vedle refektáře jednoho rána počátkem jara roku 1987, právě kdy ž odcházel ze snídaně. Ostatním čtyřem dopisům, které mu přišly, věnoval jen letmý pohled, a vrátil se očima k listu ze ženevy. Na zadní straně měl maličkou čárku

propisovačkou, která jej nabádala, aby dopis neotevíral na veřejnosti a nenechával jen tak le žet.

Zdvořile pokývl na dva kolegy, kteří právě vcházeli do refektáře, a vrátil se do své lo žnice v prvním patře. Dopis byl napsán na tuctovém pauzáku, jaký se pro leteckou poštu pou žívá. Obsah byl vřelý a přátelský. „Můj drahý otče Dermote,“ začínal list a i pak pokračoval tónem, který by mezi sebou pou žili dva staří přátelé zabývající se pastorační prací. Světová rada církví sice sdru žuje jen církve protestantské

a

pravoslavné,

ale

nezúčastněnému

pozorovateli by jistě nepřipadalo nic zvláštního na tom, že luteránský kněz píše příteli, který je shodou okolností katolík. Byla doba opatrného ekumenismu, především v mezinárodních vztazích.

Přítel z ženevy mu přál vše dobré, doufal, že je pevného zdraví, a rozepisoval se o práci Světové rady v rozvojovém světě. To hlavní bylo ve třetím odstavci. Pisatel uvedl, že jeho biskup si velice rád vzpomíná na setkání s otcem O’Brienem a že by jej s největší radostí spatřil zase.

Podepsán byl jednoduše „Tvůj starý přítel Harry“.

Otec O’Brien zamyšleně odlo žil dopis a zadíval se z okna přes zelená pole hrabství Wicklow ke Bray a pak ještě dál, k našedlým vodám Irského moře. Ty mu ovšem zakrývaly pahorky; dokonce u ž vě že v Bray byly rozmazané a ze starého venkovského sídla v Sandymountu, kde sídlil jeho řád, vypadaly velice daleko. Zato slunce svítilo jasně na

zelené louky, které miloval tak vroucně… opravdu stejně vroucně, jak nenáviděl mocného nepřítele tam za mořem.

Dopis jej vyvedl z míry. Od té doby, kdy navštívil Tripolis a osobně se setkal s plukovníkem Muammarem Kaddáfím, Velikým vůdcem Libyjské d žamáhírije, Strá žcem svatého slova Alláhova, mu žem, o kterém se v dopise mluvilo jako o „biskupovi“, uplynul u ž dlouhý čas, téměř dva roky.

Byla to vzácná pocta, které se nedostalo mnohým, ale i přes květnaté řečnění, milý tón a extravagantní sliby z toho nakonec nic nebylo. žádné peníze a žádné zbraně pro irskou věc. Skutečně to bylo zklamání a mu ž, který schůzku domluvil, Hakím al-Mansúr, šéf zahraničně rozvědného oddělení libyjské tajné slu žby, Mukhabarátu, který se teď podepsal jako Harry, se pak choval velmi omluvně.

A teď tohle předvolání nic jiného to toti ž neznamená.

Nebyl mu sice nabídnut žádný termín schůzky s biskupem, ale otec O’Brien věděl, že žádný není potřeba. Harry tím myslel „co nejdřív“. Arabové sice věci doká ží odkládat roky a roky, pokud se jim tak zlíbí, ale kdy ž vás Kaddáfí povolá tímhle způsobem, jdete pokud potřebujete, aby k vám byl štědrý.

A otec O’Brien věděl, že jeho věrní spolubojovníci takovou štědrost opravdu potřebují. Z Ameriky u ž

prostředky nepřijdou; vláda v Dublinu otec O’Brien ty lidi pova žoval za zrádce neustále vyzývá, aby nikdo do Irska

neposílal zbraně a peníze, a zabírá to. Nevyhovět pozvání do Tripolisu by nebylo moudré. Háček je v tom, jak najít důvod k další cestě tak brzy po té minulé.

Za ideálních podmínek by to otec O’Brien zvládl po několikatýdenní pauze. Jen před třemi dny se vrátil z Amsterodamu, kde se úředně účastnil semináře církevní organizace Válka chudobě.

Kdy ž byl v Evropě, podařilo se mu z Amsterodamu vyklouznout a za pomoci peněz, které předtím nenápadně ulo žil v Utrechtu, uzavřít na falešná jména dva dlouhodobé pronájmy bytů jednoho v holandském Roermondu a jednoho v německém Münsteru. Později z nich budou útočiště pro mladé hrdiny, kteří se vydají přenést válku k nepříteli, na místo, kde to bude čekat nejméně.

Cestování patřilo pevně k O’Brienovu životu. Jeho řád se pilně zabýval misijní a ekumenizační činností a on byl jeho tajemníkem pro mezinárodní zále žitosti. Bylo to dokonalé krytí pro válku. Ne pro tu proti chudobě, pro tu s Anglií, která byla jeho posláním a celým životem od těch dávných dob v Derry, kdy dr žel v rukou rozbitou hlavu umírajícího mladíka, díval se, jak se na ulici hem ží britští výsadkáři, předříkával modlitbu za zemřelé a hluboko v duši uzavřel jiný, osobnější slib, o kterém jeho řád ani jeho biskup nic nevědí.

Od těch dob v sobě hýčkal a živil nenávist k lidem na druhé straně moře a nabídl své slu žby irské věci. Rádi je

přijali a on roky působil jako hlavní mezinárodní „dohazovač“ pro Prozatímní IRA. Sháněl finanční prostředky, přesouval peníze z jednoho přísně utajeného účtu na druhý, sháněl falešné pasy, zařizoval bezpečné dodávky a uskladnění semtexu a roznětek.

S jeho pomocí rozervaly bomby v Regent’s Parku a v Hyde Parku těla mladých členů vojenské kapely a koní; díky jeho přispění se po ulicí před obchodním domem Harrods rozletěly ostré kusy šroubů, rvaly vnitřnosti a usekávaly končetiny. Litoval toho, že to je nezbytné, ale věděl, že je to správné. Četl si o tom v novinách, seděl vedle svých zděšených bratří ve společenské místnosti kláštera a díval se na to v televizi; a kdy ž jej nějaký kněz pozval, s klidnou duší šel a odslou žil mši.

Toho jarního rána jej z tě žké situace jako na zavolanou dostala zprávička v Dublin Press; noviny ještě pořád le žely na posteli, kde si v nich četl, kdy ž hned po ránu popíjel čaj.

Pou žíval pokoj i jako pracovnu, a tak tu měl i telefon.

Zavolal si dvakrát a při druhém hovoru byl vřele pozván, aby se stal členem skupiny, její ž pout noviny ohlašovaly.

Pak zašel za opatem.

„Potřebuji tu životní zkušenost, Franku,“ řekl.

„Kdybych zůstal v pracovně, z toho věčného zvonění telefonu se zblázním. Chci mít klid a čas k modlitbě. Jestli mě mů žeš postrádat, rád bych jel.“

Opat se podíval na rozpis pouti a pak kývl.

„Jdi s mým po žehnáním, Dermote. A celou tu dobu, co tam budeš, se za nás modli.“

Pouť měla začít za týden. Otec O’Brien věděl, že se nemusí spojit s Vojenskou radou a žádat o povolení. Pokud bude po návratu mít co jim oznámit, tím líp. A pokud ne, zbytečně by je rušil. Poslal dopis do Londýna a připlatil si, aby došel do čtyřiadvaceti hodin. Na libyjskou Lidovou úřadovnu tak libyjská vláda říká svým vyslanectvím tedy dorazí do tří dnů. Tripolis bude mít dost času všechno zařídit.

Pouť začala týden nato mší a modlitbou v chrámu v Knocku. Pak se poutníci přesunuli na letiště do Shannonu a odletěli k úpatí francouzských Pyrenejí, do Lurd. Tam otec O’Brien vyklouzl z davu poutníků, laiků, jeptišek i kně ží a nasedl do malého letadla, které jej čekalo na místním letišti.

To jej čtyři hodiny poté vylo žilo v maltské Valettě, kde si jej převzali Libyjci. Jejich neoznačený vládní letoun přistál na malé vojenské základně na kraji Syrty pouhých čtyřiadvacet hodin poté, co irský kněz odletěl ze Shannonu. Přivítal jej Hakím al-Mansúr, stejně zdvořilý a elegantní jako v ždy.

S plukovníkem Kaddáfím se kněz nesetkal, proto že se potřeboval co nejrychleji vrátit do Lurd a vmísit do davu poutníků. Vlastně se o tom ale neuva žovalo nikdy. Řízením této operace byl pověřen výhradně al-Mansúr. Promluvili si v místnosti, kterou pro ně v kasárnách vyhradili a kolem

které hlídkovala al-Mansúrova osobní strá ž. Kdy ž skončili, Ir se několik málo hodin prospal a pak zase letěl na Maltu a do Lurd. Byl nadšen. Pokud to, o čem mu řekli, přinese ovoce, bude to pro irskou věc skutečný milník.

Hakím al-Mansúr se domohl osobního pohovoru s Velikým vůdcem o tři dny později. Jako v ždy byl povolán nečekaně a ihned se musel dostavit do míst, kde Kaddáfí právě pobýval. Od loňského náletu se libyjský vůdce častěji ne ž kdy předtím přesunoval z místa na místo a stále víc času trávil v poušti, asi hodinu jízdy od Tripolisu.

Toho dne byl v náladě, které al-Mansúr v duchu říkával „beduínská“ povaloval se ve velikém stanu uprostřed tábora v poušti na hromadě polštářů a měl na sobě bílý kaftan. Naslouchal hlášení dvou nervózních ministrů, kteří před ním seděli na překří žených nohách, a vypadal u toho stejně malátně jako v ždycky. Ministři, kteří se narodili a vyrostli ve městě, by očividně raději seděli za svými psacími stoly. Ale Veliký vůdce si vyvzpomněl, že budou sedět na polštářku polo ženém na koberec, a tak seděli na polštářku.

Kdy ž al-Mansúr vešel, Kaddáfí mu pokynul, ať se posadí stranou a čeká, kdy na něj přijde řada. Po chvíli plukovník ministry propustil, napil se vody a do žadoval se hlášení, jak operace pokročila.

Mladší důstojník podal zprávu bez kudrlinek a bez přehánění. Jako všichni lidé z okolí libyjského vůdce se i on Kaddáfího poněkud obával. Ten člověk je živá hádanka a

lidé mají před záhadami v ždycky strach, obzvlášť kdy ž

dotyčná záhada mů že pokynem ruky nařídit vaši okam žitou popravu.

Al-Mansúr věděl, že mnozí cizinci, a obzvláště Američané včetně těch nejvýše postavených, pova žují Kaddáfího za šílence. On ale věděl, že milý Muammar vůbec žádný blázen není. Kdyby byl nepříčetný, nemohl by být u ž osmnáct let svrchovaným a nikým nezpochybněným vládcem téhle neklidné, rozdělené země plné násilí.

Ve skutečnosti je obratný a zkušený politický manipulátor. Udělal ovšem pár chyb a zachovává si svých pár falešných představ obzvlášť o vnějším světě a o postavení své země v něm. Například skutečně věří tomu, že je hvězda první velikosti a celý svět se na něj dívá. A také je neochvějně přesvědčen, že jeho dlouhým, zapáleným projevům naslouchají „masy“, miliony lidí za hranicemi; ty všechny v nich vyzývá, aby svrhli své vůdce a smířili se s faktem, že právě on je nevyhnutelně tím pravým, kdo očistí islám, proto že byl právě tímto úkolem osobně pověřen.

Nikdo z jeho okolí se neodvá žil mu to vyvracet.

V Libyi se mu ale nikdo na odpor nestavěl a vlastně to ani nešlo. Radit si nechával jen od neju žšího krou žku prověřených přátel. Ministři přicházeli a odcházeli, ale skutečnou mocí vládla jen skupinka jeho důvěrníků pokud ovšem i někoho z nich nepodezříval ze zrady. Málokterý z těchto lidí však něco věděl o onom zvláštním místě zvaném

„zahraničí“. Zato Hakím al-Mansúr, absolvent britské státní školy, byl na ně odborníkem. Al-Mansúr věděl, že Kaddáfí pro něj má slabost. Měl k tomu důvod kdy ž byl šéf zahraničního oddělení Mukhabarátu mladší, prokázal svou oddanost tím, že osobně popravil tři Kaddáfího politické protivníky přímo v jejich evropských skrýších.

Přesto bylo třeba jednat s beduínským diktátorem opatrně. Někteří lidé mu květnatě lichotili. Al-Mansúr měl dojem, že Kaddáfi lichotky přijímá, ale bere je trochu s rezervou. Sám al-Mansúr se choval uctivě, ale pravdu nijak neuhlazoval. Raději ji formuloval opatrně a v žádném případě ji neříkal celou to by byla sebevra žda. Měl ale podezření, že za zasněným úsměvem a téměř ženskými gesty Muammara Kaddáfího se skrývá touha dozvídat se pravdu.

Toho dne v dubnu 1987 pověděl Hakím al-Mansúr svému vůdci o návštěvě irského kněze a o obsahu jejich rozhovoru. Zatímco mluvil, jeden člen skupiny Kaddáfího osobních lékařů, který na stole v rohu míchal nějaký lektvar, popošel k vůdci a podal mu pohárek. Plukovník odvar vypil a propustil lékaře mávnutím ruky. Ten si sbalil léky a za pár minut odešel ze stanu.

Od okam žiku, kdy americké bombardéry poničily jeho dům, sice uplynul u ž rok, ale Muammar Kaddáfí se z toho zcela nevzpamatoval. Pořád míval zlé sny a trpíval zvýšeným tlakem. Lékař mu podával mírné sedativum.

„Přijali dělení materiálu půl na půl?“ zeptal se vůdce.

„Kněz jim to bude hlásit,“ řekl al-Mansúr. „Jsem přesvědčen, že Vojenská rada to schválí.“

„A tu zále žitost s americkým velvyslancem?“

„Tu také.“

Kaddáfí vzdychl jako člověk, kterému le ží na bedrech a ž příliš břemen, je ž sou ží svět. „To nestačí,“ řekl zasněně.

„Musí toho být víc. A přímo v Americe.“

„Stále pátráme, Excelence. Pořád nará žíme na stejnou potí ž. V Británii za vás vykoná vaši spravedlivou pomstu Prozatímní IRA. Nevěřící zničí nevěřící na váš příkaz. Byla to geniální myšlenka.“

Nápad pou žít Prozatímní IRA jako prostředek a nástroj Kaddáfího pomsty na Británii ve skutečnosti vzešel z al-Mansúrovy hlavy, ale Kaddáfí u ž dávno věřil, že idea je jeho, že mu ji vnukl Alláh.

„V Americe bohu žel není žádná tajná organizace, kterou bychom mohli pou žít stejným způsobem,“

pokračoval al-Mansúr. „Dál pátráme. Nástroje vaší pomsty nakonec budou nalezeny.“

Kaddáfí několikrát pokývl a pak pohybem ruky naznačil, že slyšení je u konce. „Dohlédni na to,“ řekl velice tiše.

Shroma ždování rozvědných informací, to je zvláštní práce. Jen málokdy získáte jednou ranou všechny odpovědi,

nato ž abyste tak vyřešili všechny potí že. Pídit se po jediném, ohromujícím řešení je příznačné pro Američany. Většinou se obraz vynořuje, jako kdy ž pečlivě, dílek po dílku sestavujete skládanku. Obvykle se k posledním několika dílkům nedostanete vůbec; dobrý rozvědný analytik ovšem rozpozná celkový obraz i ze souboru zlomků.

Někdy samotné dílky vůbec nepocházejí z obrazu, o který nám jde, ale z jiného. Někdy jsou dílky úplně falešné.

A nikdy nezapadají jeden ke druhému tak, jako u skutečné skládanky s do oblouku vyříznutými dílky.

V Century House, sídle britské rozvědné slu žby SIS, jsou lidé, kteří jsou na skládanky odborníky. Málokdy opouštějí kancelář; dílky jim nosí jiní lidé, kteří je shroma ždují přímo v terénu. Analytici se je jen sna ží poskládat dohromady. Před koncem dubna do Century House dorazily dva dílky zbrusu nové skládanky.

Jeden pocházel od libyjského lékaře, který Kaddáfímu dával ve stanu lék. Tento mu ž kdysi míval vroucně milovaného syna. Syn studoval v Anglii, chtěl se stát in ženýrem, ale pak jej oslovili lidé z Mukhabarátu a řekli mu, že jestli miluje svého otce, měl by pro Velikého vůdce vykonat jistý úkol. Jen že bomba, kterou mu dali, explodovala předčasně. Otec dobře skryl hořkost a přijímal kondolence, ale v srdci se mu usídlila nenávist, a tak začal

všechny informace, k nim ž se na dvoře Muammara Kaddáfího dostal, předávat Britům.

Jeho hlášení o první půlce konverzace, kterou ve stanu vyslechl, ne ž byl propuštěn, nepřišlo přes britskou ambasádu v Tripolisu, proto že ta je dnem i nocí stře žena. Putovalo přes Káhiru, kam dorazilo a ž po týdnu. Odsud je bleskově odeslali do Londýna a tam se všichni shodli, že je dost významné, aby bylo předáno a ž do míst nejvyšších.

„Co že to chce udělat?“ zeptal se ředitel, kdy ž mu to pověděli.

„Jak se zdá, nabídl IRA, že jí daruje zbraně a výbušniny,“ odpověděl Timothy Edwards, kterého ten měsíc povýšili na šéfova zástupce. „Aspoň máme pocit, že tak a nijak jinak je třeba vylo žit zaslechnutý rozhovor.“

„Jak tu nabídku IRA udělali?“

„Zřejmě prostřednictvím irského kněze, který přiletěl do Libye.“

„Víme, o koho jde?“

„Ne, pane. Nemusí to ani být skutečný kněz. Mů že to být krytí někoho z členů Vojenské rady. Ale vypadá to, že nabídka vzešla od Kaddáfího.“

„Ovšem. Musíme tedy zjistit, kdo ten záhadný kněz je.

Zeptám se v Přihrádce, jestli něco nemají. Pokud žije na Severu, je jejich. Jestli v Irsku nebo někde jinde, najdeme ho my.“

„Přihrádka číslo pět set“ je firemní slangový výraz, kterým lidé ze SIS označují MI-5, domácí britskou kontrarozvědku, jejím ž úkolem je také vystupovat proti terorismu v Severním Irsku jako v součásti impéria SIS má mandát pro rozvědnou činnost a pro ofenzivní kontrarozvědné operace mimo území Británie, co ž zahrnuje i Irskou republiku.

Šéf poobědval se svým kolegou, ústředním ředitelem MI-5, ještě tého ž dne. Třetího u stolu jim dělal předseda Spojeného výboru pro rozvědku; jeho úkolem bude informovat úřad vlády.

Dva dny nato díky akci MI-5 přibyl druhý dílek do skládanky.

Nebylo to nic plánovaného; jedno z těch štístek, která člověku sem tam usnadní život. Mladý příslušník IRA vezl v autě útočnou pušku Armalite, ale nečekaně narazil na silniční uzávěru Královské ulsterské policie. Zaváhal, pomyslel na to, že má v autě zbraň a u ž jen to by ho přivedlo na pár let do vězení Maze, a pak se pokusil uzávěrou projet.

Skoro se mu to podařilo. Kdyby byl zkušenější, býval by to zvládl. Ukradené auto najednou vyrazilo vpřed a ser žant a dva strá žníci museli skočit stranou. Třetí policista ale stál dost stranou, a tak stačil zvednout pušku a čtyřikrát po zrychlujícím autě vypálit. Jedna z kulek urvala mladíčkovi temeno hlavy.

Byl to jen poslíček, ale vedení IRA usoudilo, že si zaslou ží pohřeb se všemi vojenskými poctami. Obřad se konal v Bollycrane, chlapcově rodné vesnici, maličkém hnízdě v hrabství South Armagh. Vůdce Sinn Fein Gerry Adams přišel za smutnou rodinou s útěchou a zároveň po žádal o laskavost. Dovolili by, aby místo zdejšího faráře vedl obřad kněz odjinud, kterého představí jako dávného přítele rodiny? Všichni to byli neústupní republikáni a život za irskou věc nasazoval i další jejich syn, a tak bez zaváhání souhlasili. Obřad proto vedl otec Dermot O’Brien.

O pohřebních obřadech za příslušníky IRA vedených v Severním Irsku málokdo ví, že často slou ží jako u žitečné místo, kde se vůdci IRA mohou sejít a poradit. Obřad toti ž

neprodyšně stře ží „tvrdí hoši“ IRA.

Obyčejně jsou všichni smuteční hosté do posledního mu ži, ženy i děti neochvějnými příznivci IRA. V

hrabstvích South Armagh, Fermanagh a South Tyrone jsou vesničky, kde jsou fanatickými přívr ženci IRA všichni obyvatelé bez jediné výjimky.

A i kdy ž obřad často sledují i televizní kamery, vůdce IRA hradba těl ochrání dokonce i před odečítáním ze rtů a oni se mohou šeptem radit, dělat plány, rozhodovat, předávat informace, vymýšlet další akce co ž pro lidi, kteří jsou neustále pod dozorem, jinak nebývá nejsnadnější.

Kdyby se do společnosti na takovém pohřbu připletl britský voják nebo příslušník Královské ulsterské policie, začala by

rvačka, kterou by dotyčný mohl zaplatit i životem co ž se u ž opravdu stalo.

A tak obřad sledují jen dálkové kamery, ale ty obyčejně nedoká žou nic udělat s hovorem vedeným koutkem úst. IRA takto pou žívá svátost smrti k plánování dalších vra žd.

Kdy ž to Britové zjistili, protiopatření jim nezabralo mnoho času. Správně se říká, že nejdůle žitější vlastností pravého anglického gentlemana je, že dobře pozná okam žik, kdy je třeba nebýt gentlemanem.

A tak Britové začali dávat odposlech do rakví.

Večer před pohřbem se do pohřebního ústavu v Ballycrane, kde stála prázdná rakev nachystaná na zítřek, vloupali dva příslušníci elitních jednotek SAS v civilu.

Zesnulý byl podle irského zvyku pořád ještě v domě patřícím rodině, kousek odsud na stejné ulici. Jeden z vojáků

byl odborník na elektroniku, druhý zkušený leštič nábytku a tesař. Během hodiny nainstalovali do dřeva rakve elektronickou štěnici. Moc dlouho nevydr ží, do zítřka krátce před polednem bude dva metry pod zemí.

Pak se vojáci SAS pečlivě ukryli na svahu pahorku za vesnicí a fotoaparátem, jeho ž objektiv vypadal jako trup pancéřové pěsti, zachytili tváře všech účastníků. Další mu ž

po celou dobu, co průvod kráčel po vesnické ulici a ke kostelu, nahrával zvuky předávané odposlechovým zařízením. Štěnice zachytila celý pohřeb; pak se vojáci u ž

jen dívali, jak se rakev sune k odkrytému hrobu.

Kněz, kterému klerika povlávala v ranním větříku, zpěvavě pronesl pár posledních slov a hodil na rakev klesající dolů něco hlíny. Zvuk hrudek dopadajících na dřevěné víko byl tak silný, že mu ž u odposlechu se bolestně zašklebil. Otec O’Brien stál nad hrobem vedle mu že, o kterém Britové věděli, že je zástupcem náčelníka štábu Vojenské rady IRA. Sklonili hlavy, aby nebylo vidět rty, a šeptem se dali do řeči.

To, co říkali, na kopci jiní nahrávali. Pak putoval záznam do Lurganu, potom na letiště v Aldergrove a odtud do Londýna. Byla to rutinní operace, ale přinesla neocenitelné výsledky. Otec O’Brien podal Vojenské radě úplnou zprávu o nabídce plukovníka Kaddáfího.

„Kolik že?“ děsil se dva dny poté sir Anthony, předseda Spojeného výboru pro rozvědku.

„Dvacet tun, Tony. Tolik jim nabízejí.“

Ústřední ředitel MI-5 zavřel slo žku, kterou jeho kolegové právě dočetli, a vlo žil ji zase do aktovky.

Nahrávku nepřinesl. Sir Anthony je zaměstnaný mu ž a psané shrnutí mu postačí.

Nahrávka byla v londýnském sídle MI-5 u ž den a pilně se na ní pracovalo. Kvalita záznamu byla samozřejmé špatná. Především musela štěnice zaznamenávat zvuky přes půlcentimetrovou vrstvu dřeva a ještě ji krátce po začátku hovoru začali pomalu spouštět do hrobu. A pak tu byly

rušivé zvuky: kvílení matky mladého teroristy, která stála dost blízko, svištění silného větru nad otevřeným hrobem, popleskávání knězovy kleriky, praskavé rány, kdy ž čestná strá ž IRA v černých vlněných kuklách vypálila do vzduchu slepými náboji tři salvy.

V rozhlasu by nad takovou nahrávkou udělali kří ž a utrousili by cosi o její prasecké kvalitě. Tenhle záznam ale rozhodně nebyl určen k odvysílání. Navíc udělala technologie elektronického zesilování a filtrace zvuku veliké pokroky. Technici zvukaři pečlivě odstranili hlukovou kulisu, přetáhli hovor na jinou frekvenci a oddělili jej od všeho ostatního. Světící kněz ani mu ž z Vojenské rady by mo žná nedostali první cenu za řečnické umění, ale to, co říkali, říkali naprosto jasně.

„A co podmínky?“ zeptal se sir Anthony. „Je to úplně jisté?“

„Naprosto,“ kývl ředitel. „Těch dvacet tun budou tvořit obvyklé kulomety, pušky, granáty, granátomety, minomety, pistole, časové spínače a pancéřovky nejspíš české RPG

sedmičky. K tomu dva metráky semtexu H. Z toho polovina musí být pou žita k sérii pumových atentátů na Britských ostrovech, a to včetně cílených vra žd. Mají zabít i amerického velvyslance. Jak se zdá, na tomhle Libyjci jednoznačně trvali.“

„Bobby,“ řekl sir Anthony konečně, „chci, abys to všechno donesl do SIS. A žádná meziagenturní řevnivost,

prosím. Po celou dobu trvání případu budete ukázkově spolupracovat. Vypadá to, že to dopraví po moři, to je jejich klasika. Z Libye rovnou a ž do nějakého Bohem zapomenutého zálivu na irském pobře ží. Tak že to bude zahraniční operace. Chci, abys jim naprosto ve všem pomohl a všichni tvoji lidi jakbysmet.“

„ žádný problém,“ kývl ředitel MI-5. „Pomů žeme jím.“

Ještě před setměním absolvovali ředitel SIS a jeho zástupce, Timothy Edwards, v hlavním sídle sesterské slu žby na Curzon Street vyčerpávající a dlouhé školení. Šéf byl zcela výjimečně odhodlán přiznat, že informace z Ulsteru mů že doplnit hlášením libyjského lékaře. Za normálních okolností by z něj ani kladivem nevymlátili sebemenší údaj o zahraničních informátorech SIS, ale tohle normální situace rozhodně nebyla.

Po žádal o nezbytnou součinnost a dostal ji. MI-5 posílí fyzické i elektronické sledování členů Vojenské rady IRA.

A toté ž se bude týkat otce O’Briena, tedy dokud se bude zdr žovat v Severním Irsku. A ž se vrátí do Irské republiky, převezme si jej SIS. Také bude zdvojeno stře žení dalšího mu že, o kterém v rozhovoru padla zmínka. Člověka, kterého britské tajné slu žby dobře znaly, ale který ještě nikdy nebyl obviněn, nato ž uvězněn.

Ředitel nařídil svým agentům v Irské republice, aby pozorně čekali na návrat otce O’Briena, pak aby se na něj

pověsili a především okam žitě informovali Londýn, kdyby kněz letecky nebo po moři odjel do ciziny. Na evropském kontinentě ho budou moct sebrat mnohem snadněji.

Kdy ž se šéf vrátil do Century House, zavolal si Sama McCreadyho.

„Zara ž to, Same,“ řekl na konci rozhovoru. „Zara ž to, buď u zdroje v Libyi, nebo při přepravě. Těch dvacet tun se sem nesmí dostat.“

Sam McCready naseděl celé hodiny potmě v promítací místnosti a díval se na záběry z pohřbu. Štěnice nahrála celý obřad v kostele a kamera zatím jezdila venku po hřbitově a všímala si těch několika strá žných z IRA, kteří měli zajistit, že se nikdo nepřiblí ží. Všichni měli na sobě černé vlněné kukly a nebyli poznat.

Kdy ž se průvod v čele s šesti maskovanými mu ži nesoucími rakev vynořil pod portálem kostela a zamířil k vyhloubenému hrobu, McCready po žádal techniky, aby synchronizovali zvukový i obrazový záznam. Nepadlo ani jediné sebeméně podezřelé slovo, aspoň do chvíle, kdy kněz stanul se skloněnou hlavou u hrobu vedle mu že z Vojenské rady IRA. Kněz hlavu pozvedl jen jednou, aby utěšil chlapcovu naříkající matku.

„Zastavit. Záběr zblízka. Ještě zvětšit.“

Kdy ž tvář otce O’Briena zaplnila celé plátno, McCready se do ní dvacet minut upřeně díval a vrýval si do paměti ka ždý rys, aby ji byl s to kdykoli poznat.

Znovu a znovu si pročítal přepis té části nahrávky, kde kněz líčí návštěvu v Libyi. Potom seděl o samotě v kanceláři a díval se na pár snímků.

Na prvním byl Muammar Kaddáfí, kterému se nezbedné černé kučery draly zpod vojenské čepice; byl zachycen při řeči a měl pootevřená ústa. Na druhém Hakím al-Mansúr, jak v Paří ži vystupuje z auta a na sobě má skvěle padnoucí oblek ze Saville Row; uhlazený, zdvořilý, ovládající dokonale angličtinu a plynně francouzštinu, vzdělaný, okouzlující, světácký a k smrti nebezpečný. Na třetím náčelník štábu Vojenské rady IRA, jak ve své druhé roli, jako žto zákonadbalý a odpovědný městský radní za stranu Sinn Fein, hovoří na veřejné schůzi. Byl tam i čtvrtý snímek: snímek mu že, o kterém padla zmínka u hrobu, mu že, kterému Vojenská rada pravděpodobně svěří řízení operace, toho, jeho ž otec O’Brien dopisem představí a doporučí Hakímu al-Mansúrovi. Britové věděli, že býval velitelem brigády IRA působící v hrabství South Armagh, ale teď jej odvolali od místních úkolů a udělali šéfem pr
o zvláštní akce a že je to velice inteligentní, nesmírně zkušený mu ž a nelítostný zabiják. Jmenoval se Kevin Mahoney.

McCready se díval na fotografie celé hodiny, jako by se z mozků těch lidí sna žil vydolovat nějakou informaci. Jestli má vyhrát, bude muset změřit svůj intelekt s jejich.

Zatím jsou ve výhodě oni. Pravděpodobně vědí nejen co udělají, ale také u ž jak to udělají. A kdy. On znal to první, ale druhé ani třetí ne.

Měl ovšem dvě výhody. Za prvé ví, co mají za lubem, a oni nevědí, že to ví. A za druhé on je pozná, ale oni jej ne.

Anebo al-Mansúr zná jeho podobu? Libyjec spolupracuje s KGB a Rusové McCreadyho znají. Informovali jej, jak Mistr klamu vypadá?

Šéf jednoznačně odmítl takové riziko přijmout.

„Je mi líto, Same. V žádném případě do toho nepůjdeš sám. Je mi jedno, jestli mo žnost, že znají z dokumentů tvoji tvář, je jenom jednoprocentní; stejně ti to zakazuju. Neber si to osobně. Prostě tě v žádném případě nesmějí dostat živého.

Další Buckleyho aféru nemáme zapotřebí.“

Richard Buckley, šéf rezidentury CIA v Bejrútu, upadl živý do rukou Hizballáhu. Umíral pomalu a děsivým způsobem. Nakonec fanatici poslali CIA videokazetu, i se zvukem, na ní ž nahráli, jak jej stahují z ků že. A přirozeně mluvil, řekl všechno.

„Budeš muset najít někoho jiného,“ řekl šéf. „A ať jej Pán provází.“

McCready se proto probíral archivem, den po dni, tam a zase zpátky, vyřazoval, třídil, zva žoval, zavrhoval.

Konečně mu zbylo jméno mo žného „dobrovolníka“. Přinesl je Timothymu Edwardsovi.

„Zbláznil ses, Same?“ bránil se Edwards. „Sám víš, že je naprosto nepřijatelný. MI-5 ho upřímně nenávidí. My se s nimi pokoušíme spolupracovat a ty si přijdeš s tímhle…

odpadlíkem. Sakra, v ždyť ten pisálek je zrádce, kousl do ruky, která ho živila. Toho v žádném případě nemů žeme pou žít.“

„No právě,“ řekl Sam mírně. Edward změnil styl obrany.

„A stejně by pro nás nikdy nedělal.“

„Mohl by.“

„Řekni mi jeden jediný dobrý důvod, proč by to mohl vzít.“

McCready mu jej řekl.

„No prosím,“ pokrčil Edwards rameny, „ale podle našich záznamů k nám ten chlap nepatří. Máme zakázáno ho pou žít. Naprosto zakázáno. Je to jasné?“

„Úplně,“ kývl McCready.

„A kromě toho se budeš nejspíš tak jako tak řídit vlastními instinkty,“ dodal Edwards.

Kdy ž McCready odešel, Edwards sáhl pod stůl a vypnul ukrytý magnetofon. Kdy ž nepočítá poslední větu, má krytá záda. Takhle se má budovat dlouhá a skvělá kariéra.

McCready, kterému o tom magnetofonu pověděl jeden dávný přítel, in ženýr, který jej do stolu instaloval, odcházel po chodbě a drtil si mezi zuby: „Tak do toho, ty šmejde, teď mů žeš ten pásek pěkně sestříhat.“

McCready neměl o Prozatímní IRA žádné iluze.

Novináři z deníků, kteří irské teroristy popisují jako partu přitroublých idiotů, kterým se jen občas, čirou náhodou podaří zásah do černého, jednoduše nevědí, o čem mluví.

Mo žná to tak bývalo, za dávných dob, na konci šedesátých let a počátkem sedmdesátých, kdy ž ve vedení IRA sedělo pár pánů středního věku, kavárenských ideologů, kteří měli jen pistole malých rá ží a někde v gará žích sestavovali bomby z hnojiva pro zahrádkáře. Za těch časů ještě šlo je najít a zastavit. Jen že politici jako obvykle špatně odhadli situaci a usoudili, že tihle lidé s bombami jsou jen extrémním výhonkem hnutí za občanská práva. A teď u ž je dávno všechno úplně jinak. Kolem poloviny osmdesátých let IRA „vyspěla“ a proměnila se v pravděpodobně nejefektivnější teroristickou organizaci světa.

IRA má čtyři trumfy, bez nich ž žádná teroristická skupina nemů že vydr žet po dvacet let, jako se to podařilo jim. Za prvé se mů že opřít o kmenovou podporu, z ní ž navíc plyne neustávající proud mladíků, kteří mohou okam žitě nahradit ty, kdo zemřeli nebo „odešli“ tedy sedí ve vězení.

I kdy ž nikdy nebylo v aktivní činnosti víc ne ž sto padesát teroristů a k nim se zřejmě nikdy nepřidávala víc ne ž

dvacítka aktivních kompliců, kteří jim poskytovali úkryty, místa, kde bylo lze skladovat zbraně, a technickou pomoc, a i kdy ž ztratili hodně přes stovku životů a dalších několik set

jich odešlo za mří že, ze skalních republikánských občin na Severu i na Jihu neustále přicházeli noví dobrovolníci. Jejich zdroj nikdy nemohl vyschnout.

Za druhé měli dokonalé útočiště na Jihu, v Irské republice, ze kterého mohli plánovat operace proti Severu ovládanému Brity. Mnozí sice žili nastálo na Severu, ale Jih byl v ždycky po ruce a hledaný terorista tam mohl proklouznout a zmizet. Kdyby šest hrabství, je ž tvoří Severní Irsko, le želo na ostrově, problém jménem IRA by byl vyřešen u ž před lety.

Za třetí byli zcela oddaní věci a oprostili se od jakéhokoli slitování; nebyl žádný práh krutosti, za který by nebyli s to zajít. Stará parta z konce šedesátých let, lidé, kteří

si

stále hýčkali

idealistické nadšení

pro

znovusjednocení ostrova v demokratické, jednotné Irsko, byli postupně odsunuti na vedlejší kolej. A místo nich přišli zatvrzení, zdatní a vychytralí fanatici, kteří skrývali krutost pod maskou vzdělání a inteligence. Příslušníci tohohle nového druhu ovšem té ž zasvětili život jednotnému Irsku, jistě ale měli mu vládnout oni, a to podle Marxova receptu. Toto odhodlání museli neustále skrývat před americkými dárci.

Čtvrtým a posledním trumfem byl stálý přísun peněz, které jsou životadárnou krví ka ždého revolučního hnutí. Na začátku se ještě vybíralo v Bostonu po barech anebo se občas vyloupila menší místní bankovní pobočka. V polovině

osmdesátých let ale Prozatímní IRA ovládala po celé zemi síť hospod, vybírala po gangstersku peníze „za ochranu“ a vedla i „obvyklé“ zločinecké podniky: to vše přinášelo velký zisk, jen ž umo žňoval vést teroristické akce. A stejně jako s penězi se IRA naučila zacházet i s bezpečností v mezinárodním měřítku, naučila se udr žovat utajení a přísně od sebe oddělovat činnosti slo žek. Staré doby, kdy toho lidé od IRA příliš mnoho namluvili a vypili, byly dávno pryč.

Achillovou patou hnutí ale byly zbraně. Mít peníze na jejich nákup je jedna věc. Jiná věc ovšem je, jak peníze proměnit v kulomety M-60, minomety, pancéřové pěsti nebo ručně odpalované řízené střely země vzduch. Zaznamenali jisté úspěchy a párkrát také selhali. Vyzkoušeli mnohokrát dovézt zbraně z Ameriky, ale obvykle je dřív dostala FBI. S

tichým souhlasem KGB dostávali zbraně z komunistického bloku, hlavně přes Československo. Ale od té doby, co se k moci dostal Gorbačov, ochota Sovětů podporovat terorismus na Západě slábla, a ž nakonec zmizela docela.

McCready věděl, že IRA potřebuje zbraně; pokud dostali nabídku, vyšlou pro ně toho nejlepšího a nejchytřejšího. Právě na to myslel, kdy ž za městečkem Cricklade přejí žděl nijak nevyznačenou hranici mezi hrabstvími.

Bývalá stodola přestavěná na dům byla právě tam, kde mu řekli, že bude, kousek za postranní silničkou; staré kamenné stavení, kde kdysi bývaly krávy a seno. Ať u ž

přestavbu na poklidný venkovský domek provedl kdokoli, udělal to dobře. Kolem byla kamenná zídka se zapuštěnými koly od železničních vagonů a zahrada, kde svítily pozdně jarní květiny. McCready projel branou a zastavil kus od pevných dřevěných dveří. Hezká mladá žena, která opodál plela květinový záhon, odlo žila lopatku a vstala.

„Dobrý den,“ řekla. „Vy jste přijel kvůli kobercům?“

Tak že on si přilepšuje obchodováním s koberci, pomyslel si. Třeba ty řeči o tom, že se kniha neprodávala nijak skvěle, byly pravdivé.

„Ne, obávám se, že ne,“ zavrtěl hlavou. „Přijel jsem vlastně za Tomem.“

Úsměv zmizel a v očích se objevilo podezření; podobní mu ži u ž do života jejího man žela vstupovali dřív a ona věděla, že z toho jsou jen potí že.

„Píše. Je v kůlně na konci zahrady. Skončí asi tak za hodinu. Mů žete počkat?“

„Jistě.“

Zavedla jej do světlého obývacího pokoje s potištěnými závěsy na oknech, udělala mu kávu a čekali. Hovor vázl.

Konečně uslyšeli v kuchyni kroky. Vyskočila.

„Nikki –“

Tom Rowse se objevil ve dveřích a zarazil se.

Nepřestal se usmívat, ale zadíval se na McCreadyho a najednou velice zpozorněl.

„Miláčku, tenhle pán přijel za tebou. Počkali jsme. Dal by sis kávu?“

Nepodíval se na ni, stále upíral pohled na návštěvníka.

„Jasně, kafe si dám moc rád.“

Odešla. McCready se představil. Rowse si sedl. V

papírech stálo, že je mu třiatřicet. U ž z nich ale nebylo poznat, že je v tak dokonalé formě. Ani to nebylo potřeba.

Tom Rowse býval kapitánem u pluku SAS. Před třemi lety odešel z armády, vzal si Nikki a koupil polozbořený statek západně od Cricklade. Přestavěl ho sám, celé dlouhé dny si vybíjel vztek prací s cihlami a maltou, trámy a latěmi, okny a potrubím na vodu. Ze zarostlé louky udělal úhledný trávník, zalo žil záhony, postavil zídku. To vše ve dne; po nocích psal.

Měl to samozřejmě být román; faktografickou knihu by kvůli zákonu na ochranu státního tajemství ani napsat nemohl. Ale i v románové podobě jeho první kniha vyvolala v ústředí MI-5 na Curzon Street pohoršení. Byla o Severním Irsku, jak je viděl voják tajné války, a dělala si legraci z kontrarozvědných snah MI-5.

Britská společnost někdy umí s těmi, o kom si myslí, že se obrátili proti ní, zacházet velmi pomstychtivě. Tom Rowse konečně našel nakladatele a na to, že šlo o první knihu neznámého autora, měl vcelku slušný úspěch.

Nakladatel mu tudí ž dal zálohu na další knihu, na tu, na které právě pracoval. Z Curzon Street ale rozhlásili na

všechny strany, že Tom Rowse, někdejší kapitán SAS, je vyvr ženec, společensky nepřijatelná osoba, že se s ním nikdo nesmí stýkat a pomáhat mu. Věděl to a bylo mu to co nejupřímněji jedno. Vybudoval si nový svět v tomhle novém domě s novou ženou.

Nikki mu přinesla kávu, všimla si, jaká v místnosti panuje nálada, a zase odešla. Byla Rowseho první ženou, ale on jejím prvním man želem nebyl.

Před čtyřmi lety se Rowse krčil za dodávkou na západobelfastské ulici 5 nevalnou pověstí a díval se jak se jeho přítel Nigel Quaid pomaličku, jako nějaký obrovský obrněný krab, přibli žuje k červenému Fordu Sierra, který stál sto metrů od něj.

Rowse a Quaid měli podezření, že v kufru auta je bomba. Mohli by se jí zbavit záměrným výbuchem. Ale jejich nadřízený chtěl, aby ji pokud mo žno zneškodnili.

Britové znali toto žnost prakticky všech výrobců bomb, co jich IRA v Irsku má. Ka ždý zanechává svůj podpis na způsobu, jím ž je nálo ž sestavena. Kdy ž dojde k výbuchu, zmizí i tenhle podpis, ale kdy ž bombu někdo zneškodní a zmocní se jí, získá tím spoustu informací: odkud pochází trhavina, odkud roznětka, rozbuška dokonce mo žná najde i otisky prstů. A i bez nich obyčejně zjistí toto žnost člověka, který nálo ž sestavil.

A tak se Quaid, jeho přítel u ž ze školy, navlékl do ochranného obleku tak tě žkého, že v něm sotva šel, a vydal

se otevřít kufr a pokusit se odpojit bezpečností zařízení proti manipulaci s bombou. Jen že se mu to nepovedlo. Víko kufru se otevřelo, ale zařízení bylo na jeho spodní straně. Quaid se snad o půl vteřiny déle, ne ž měl, díval dolů. Kdy ž na světlocitlivý článek dopadlo světlo, bomba vybuchla. Quaid měl sice ochranný oblek, ale exploze mu urvala hlavu.

Rowse se mladou vdovu, Nikki Quaidovou, sna žil utěšit. Z útěchy se vyvinula sympatie, ze sympatie láska.

Kdy ž ji po žádal o ruku, měla jedinou podmínku odejde z Irska i z armády. Jakmile dnes spatřila McCreadyho, zmocnilo se jí tušení, proto že podobné pány u ž potkala. Jsou tak nenápadní, v ždycky tak nenápadní. Nenápadný byl i ten pán, co tehdy přišel za Nigelem a po žádal jej, aby šel na tu hnusnou ulici v západním Belfastu. Zatímco si její mu ž

povídal s dalším nenápadným pánem, vyšla na zahradu a vztekle se pustila do plevele.

McCready mluvil deset minut. Rowse poslouchal. A kdy ž starší mu ž skončil, bývalý voják jej oslovil: „Podívejte se ven.“

McCready se podíval. A ž k obzoru se táhla bohatá zemědělská krajina. Zazpíval pták.

„Vybudoval jsem si tu nový život. Daleko od té špíny, od toho svinstva. Jsem ze hry venku, pane McCready. A naprosto. To vám na Curzon Street neřekli? Je ze mě nedotknutelný člověk. Mám nový život, ženu, dům, který

není jen kus dřeva namočeného v irském močále, dokonce i skromné živobytí z knih. Proč bych se měl vracet?“

„Potřebuji někoho, Tome. Někoho, kdo bude na místě.

V centru dění. Kdo bude s to pohybovat se s dobrým krytím na Středním východě. Tvář, kterou neznají.“

„Najděte si někoho jiného.“

„Jestli se ta tuna semtexu H dostane sem do Anglie, rozdělí ji na pět set dvoukilových nálo ží a bude sto dalších Nigelů Quaidů. Tisíc dalších Mary Feeneyových. Já se jen sna žím zabránit jim, aby to sem dostali, Tome.“

„Ne, pane McCready. Se mnou nepočítejte. Proč bych to taky měl brát, sakra?“

„Pošlou na tu práci jistého mu že. Mám takový dojem, že ho znáte. Kevin Mahoney.“

Rowse ztuhl, jako kdyby dostal ránu.

„On u toho bude?“

„Myslíme si, že tomu bude velet. Pokud sel že, zničí ho to.“

Rowse se nadlouho zadíval ven do krajiny. Teď ale viděl jiný kraj, oděný v tmavší zeleni, ale méně upravený; a dvorek mezi gará žemi; a na zemi u silnice tělíčko, které patřívalo děvčátku jménem Mary Feeneyová.

Vstal a vyšel ven. McCready uslyšel tlumené hlasy a pak zaslechl, jak Nikki pláče. Rowse se vrátil dovnitř a začal si balit.

2

Rowseho instruktá ž trvala týden a na starost si ji vzal osobně McCready. Nebylo ani pomyšlení na to, že by snad Rowseho přivedli někam do blízkosti Century House, o Curzon Street nemluvě. McCready si půjčil jeden ze skupinky tří klidných venkovských domů asi hodinu jízdy od Londýna, které si SIS dr žela k těmto účelům, a vše, co k instruktá ži potřeboval, si nechal z Century House posílat.

Byly to různé písemnosti a také film, který byl víceméně nezřetelný, proto že jej pořídili z velké dálky dírou ve stěně dodávky a mezi větvemi keře. Ale tváře byly dost jasně poznat.

Rowse si film prohlédl a poslechl si týden starou nahrávku ze hřbitova v Ballycrane. Prohlédl si obličej irského kněze, který poslou žil jako posel, a člena Vojenské rady, který stál vedle něj. Ale kdy ž měl před sebou na stole snímky, jeden vedle druhého, v ždycky se vracel pohledem ke chladným, hezkým rysům Kevina Mahoneyho.

Před čtyřmi lety Rowse předního zabijáka IRA málem zastřelil. Mahoney byl na útěku a jim zabralo tři týdny trpělivé a utajené práce, ne ž našli jeho stopu. Konečně se jim ho klamnou operací podařilo vylákat ze skrýše na Jihu, nedaleko Dundalku, a přimět, aby se vydal do Severního Irska. Vezl jej v autě jiný člen IRA a nedaleko Moiry zastavili u pumpy. Rowse jel za nimi, dr žel se daleko, od

pozorovatelů, kteří byli rozmístěni podél silnice i na nebi, dostával vysílačkou zprávy. Kdy ž se dozvěděl, že Mahoney se zastavil pro benzin, rozhodl se, že se přiblí ží.

Kdy ž přijí žděl na kraj čerpací stanice, řidič IRA u ž

naplnil nádr ž a sedl si do auta. Zatím s ním ale nikdo nebyl.

Rowse si okam žik myslel, že se mu kořist ztratila. Řekl kolegovi, ať kryje řidiče, a vystoupil. A kdy ž se potýkal s čerpací hadicí, otevřely se dveře pánské toalety a ven vyšel Mahoney.

Rowse měl vzadu u pasu, pod modrou bundou, třináctiranný browning, který patřil k výzbroji SAS.

Otrhanou vlněnou čepici měl tak nara ženou, že mu skrývala většinu hlavy, a na obličeji měl několikadenní strniště.

Vypadal jako irský dělník, za kterého se vydával.

Kdy ž se Mahoney objevil, Rowse si přidřepl vedle pumpy, vytáhl zbraň, uchopil ji oběma rukama a zamířil.

„Mahoney! Ani hnout!“ křikl.

Mahoney byl rychlý. Sahal po zbrani u ž v té chvíli, kdy Rowse tu svou vytahoval. I podle zákona s ním v té chvíli mohl Rowse skoncovat. Později litoval, že to neudělal.

Místo toho však znovu vykřikl: „Odhoď zbraň nebo je po tobě!“

Mahoney u ž zbraň vytáhl, ale pořád ji ještě dr žel jen u boku. Podíval se na mu že zpola ukrytého za čerpadlem, uviděl browning a pochopil, že nemů že vyhrát. Upustil kolt.

V tom okam žiku zajely na betonový povrch čerpací stanice dvě starší ženy ve volkswagenu. Neměly ani ponětí, co se děje, a tak vjely přímo mezi Rowse stojícího u stojanu a Mahoneyho přitisknutého u zdi. To zabijákovi IRA stačilo.

Padl jako podťatý a zase si vzal zbraň. Jeho společník se mu pokusil přijít na pomoc, ale mu ž, kterého si Rowse nechal v záloze, byl za ním a skrz okénko mu přilo žil pistoli ke spánku.

Kvůli dvěma ženám, které u ž vypnuly motor, seděly ve volkswagenu a ječely, nemohl Rowse střílet. Mahoney vylezl zpoza auta, pak se bokem protáhl kolem zadku zaparkovaného kamionu a vyběhl na silnici. Ne ž se ke kamionu dostal Rowse, byl u ž v prostředku silnice.

V tom okam žiku jel kolem Morris Minor. Postarší řidič dupl na brzdy, aby do bě žícího mu že nevrazil. Mahoney si dával pozor, aby morris byl pořád mezi ním a Rowsem, vytáhl starce za sako ven, srazil ho k zemi koltem, skočil za volant a odjel.

V autě ale nebyl sám. Stařík vezl v morrisu vnučku do cirkusu. Rowse se ze silnice díval, jak se otevírají na straně spolujezdce dveře a dítě padá ven. Zaslechl slaboučce výkřik, uviděl, jak dětské tělíčko dopadlo na vozovku a pak je přejela dodávka.

„Ano,“ řekl McCready tiše, „my víme, že to byl on. I kdy ž osmnáct svědků tvrdí, že v tu hodinu byl v baru v Dundalku.“

„Ještě pořád píšu její matce,“ řekl Rowse.

„Vojenská rada jí napsala taky,“ ušklíbl se McCready.

„Vyjádřila nejhlubší lítost. Prý vypadla nešťastnou náhodou.“

„Vyhodil ji,“ řekl Rowse. „Viděl jsem jeho ruku. Určitě tomu bude velet?“

„Myslíme si to. Nevíme, jestli dodávka přijde po souši, po moři nebo letecky, ani kde se uká že. Ale myslíme si, že bude operaci velet. Slyšel jsi nahrávku, ne?“

McCready naučil Rowseho jeho krycím legendám.

Bude mít dvě, ne jen jednu. První bude uvá ženě průhledná.

Kdo ji bude prošetřovat, při troše štěstí le ž prokoukne a narazí na tu druhou. A s tou se (opět při troše štěstí) spokojí.

„Kde začnu?“ zeptal se Rowse, kdy ž se u ž týden chýlil ke konci.

„Kde bys začal nejraději?“ odpověděl McCready otázkou.

„Člověk, který by pro svůj příští román hledal informace o mezinárodním obchodě se zbraněmi, by rychle zjistil, že tenhle kšeft má v Evropě dvě hlavní bašty a to jsou Antverpy a Hamburk,“ odtušil Rowse.

„Správně,“ kývl McCready. „Máš v některém z těch měst kontakty?“

„Znám jednoho člověka v Hamburku,“ řekl Rowse. „Je to nebezpečný cvok, ale mohl by mít známé v mezinárodním podsvětí.“

„Jak se jmenuje?“

„Kleist. Ulrich Kleist.“

„Proboha, s jakými divnými výlupky se to kamarádíš, Tome?“

„Jednou jsem mu zachránil krk,“ odpověděl Rowse. „V

Mogadišu. To se ještě nezbláznil. To přišlo později, kdy ž z jeho syna někdo udělal feťáka. Kluk pak umřel.“

„A tak,“ zamračil se McCready. „To ovšem člověka sebere. No dobře, tak Hamburk. Budu pořád s tebou.

Nebudeš mě vidět a zlí hoši taky ne. Ale budu někde poblí ž.

Kdyby se to kazilo, uká žu se se dvěma tvými bývalými kolegy od pluku SAS. Bude to dobré kdyby šlo do tuhého, dojdeme si pro tebe. Občas se s tebou budu kontaktovat kvůli hlášením a upřesnění dalšího postupu.“

Rowse přikývl. Věděl, že to všechno je le ž, ale milosrdná le ž. McCready od něj bude pravidelná hlášení potřebovat proto, aby SIS věděla, jak daleko se dobral, kdyby náhle opustil tenhle svět. Rowse toti ž má onu vlastnost, kterou šéfové špioná že milují nade vše: je postradatelný.

Rowse dorazil do Haznburku v půli května. Nikomu svůj příjezd neohlásil a přijel sám. Věděl, že McCready a dva „pečovatelé“ se na něj pověsili. Neviděl je a ani se po nich nedíval. Uvědomil si, že ty dva od SAS, co jsou s McCreadym, bude zřejmě znát, ale neřekli mu, jak se

jmenují. Nezále želo na tom; oni znali jeho a měli za úkol dr žet se poblí ž a nedat se vidět. Byla to jejich odbornost.

Oba budou mluvit plynně německy. Budou na hamburském letišti, na ulicích, poblí ž hotelu, budou se jen dívat a podávat hlášení McCreadymu, který se bude dr žet ještě víc stranou.

Rowse se vyhnul luxusním hotelům, jako jsou Vier Jahrzeiten a Atlantik, a vybral si méně honosný hotel nedaleko nádra ží. V půjčovně Avis si pronajal malé auto a vůbec se dr žel skrovného rozpočtu, jaký by asi měl středně úspěšný romanopisec sna žící se shánět materiál pro svou další knihu. Po dvou dnech se mu podařilo Ulricha Kleista, který dělal v docích jako řidič vysokozdvi žného vozíku.

Zavolal na hřmotného Němce, právě kdy ž vypnul motor a vylézal z kabiny. Kleist se chvilku točil a chystal se k obraně, pak ale Rowse poznal. Na poďobané tváři se objevil úsměv.

„Tome. Tome, kamaráde.“

Rowse se ocitl v medvědím sevření. Kdy ž ho po chvilce Kleist pustil, poodstoupil a prohlédl si někdejšího příslušníka zvláštních jednotek, kterého poprvé potkal v roce 1977 na sluncem vyprahlém letišti v Somálsku a kterého naposledy viděl před sedmi lety. Tehdy bylo Rowsemu čtyřiadvacet a Kleist byl o šest let starší. Teď ale vypadal na víc ne ž na čtyřicet, na o hodně víc.

Třináctého října 1977 čtyři palestinští teroristé unesli letadlo Lufthansy na lince z Mallorky do Frankfurtu, s osmdesáti šesti cestujícími a pěti členy posádky. Za dohledu úřadů pak unesený stroj přistál postupně v Římě, v Larnace, v Bahrajnu, Dubaji a v Adenu a konečně s prázdnou nádr ží zůstal stát v Mogadišu, bezútěšném hlavním městě Somálska.

A tady vzal pár minut před půlnocí sedmnáctého října letadlo útokem oddíl západoněmeckých zvláštních jednotek, GSG 9, které byly vytvořeny podle vzoru britských SAS a jejich ž výcvik také lidé ze SAS z valné části řídili. Pro zásahovou jednotku plukovníka Ulricha Wegenera to byla první zahraniční akce. Byli dobří, velice dobří, ale přesto s nimi šli dva ser žanti SAS. Jedním z nich byl Tom Rowse bylo to ještě před tím, ne ž získal důstojnickou hodnost.

K tomu, aby se akce účastnili, byly dva důvody.

Především měli značné zkušenosti s překonáváním vzduchotěsných dveří letadel ve zlomku vteřiny; také ale uměli zacházet s omračovacími granáty, které Britové vyvinuli zcela nedávno. Tyto granáty měly trojí účinek a měly teroristu na dvě životně důle žité vteřiny ochromit.

Prvním byl světelný výboj, který nechráněné oko oslepil; druhým rázová vlna, která způsobovala dezorientaci; třetím výbuch, který rozechvěl bubínky, prodral se do mozku a bránil posti ženému rychle reagovat.

Po úspěšném osvobození letadla Lufthansy si kancléř Helmut Schmidt nechal bojovníky nastoupit do řady a za vděčný národ jim všem udělil vyznamenání. Dva britští vojáci se vypařili dřív, ne ž se stačili objevit politici a novináři.

Oba ser žanti od SAS byli na místě pouze jako techničtí poradci na tom labouristická vláda trvala zcela neústupně –, ale přesto došlo k tomuhle: Britové vylezli po žebříku první, aby mohli vyhodit do vzduchu zadní dveře pro cestující. K letadlu se přiblí žili zezadu a zespoda, aby si jich teroristé nevšimli.

Proto že na vršku hliníkového žebříku se u ž postavení měnit nedalo, vnikli mu ži od SAS do zejícího otvoru ještě před Němci a vrhli omračovací granáty. Pak ustoupili stranou, aby lidé z GSG 9 mohli proběhnout kolem nich a práci dodělat. Jako první šli Uli Kleist a další voják. Vtrhli do hlavní uličky, podle rozkazů padli na zem a zbraněmi mířili do míst, kde údajně budou teroristé.

A také tam byli, stáli vepředu u kabiny a sna žili se dostat z omráčení. Zohaír Jusúf Akači, alias kapitán Mahmúd, který u ž předtím zabil kapitána Lufthansy Jürgena Schumanna, vstával a v rukou dr žel samopal. Vedle něj se sna žila vstát jedna ze dvou žen, Nadia Hind Alamehová, jednou rukou svírala granát a druhou sahala po pojistce. Uli Kleist ještě nikdy takhle zblízka v přestřelce nebyl, a tak Rowse vystoupil z výklenku se dveřmi na toaletu a udělal to

za něj. Pak skupina od GSG 9 práci dodělala; zlikvidovala druhého teroristu, Nabiho Ibrahima Harba, a poranila druhou ženu, Suheilu Salehovou. Celkem to trvalo osm vteřin.

O deset let později Uli Kleist stál na sluníčku na hamburském molu a usmíval se na štíhlého mladíka, který mu tehdy, před lety, v zaplněné kabině letadla, přes hlavu vypálil dvě rány.

„Co tě přivádí do Hamburku, Tome?“

„Víš co, pozvu tě na oběd a řeknu ti to.“

Našli si v jedné z postranních uliček Sankt Pauli, daleko od jasných světel a vysokých cen Reeperbahnu, csardu, dali si kořeněné maďarské jídlo a spláchli je bikaverem. Rowse mluvil, Kleist naslouchal.

„Ja, to vypadá na dobrou zápletku,“ souhlasil potom.

„Tu tvoji kní žku jsem ještě nečetl. U ž to přelo žili do němčiny?“

„Zatím ne,“ řekl Rowse. „Můj agent ale doufá, že do Německa prodá práva. Pomohlo by to Německo je velký kni žní trh.“

„Tak že psaním thrillerů se dá u živit?“

Rowse pokrčil rameny. „Na nájem to stačí.“

„A co ta nová, ta o teroristech a o obchodnících se zbraněma a o Bílém domě u ž pro ni máš název?“

„Ještě ne.“

Němec přemýšlel. „Pokusím se ti sehnat nějaké informace samozřejmě výhradně pro studijní účely, že?“

Zasmál se a podrbal se na nose, jako by chtěl říct, že v tom přirozeně bude i něco jiného, ale nějak se člověk živit musí.

„Dej mi čtyřiadvacet hodin. Vyzpovídám pár kamarádů, vyptám se, kde bys mohl podobné věci zjistit.

Tak že tobě se vede dobře, co jsi odešel z armády. Mně zase tolik ne.“

„Slyšel jsem, že jsi měl potí že,“ kývl Rowse.

„Nojo, dva roky v hamburským kriminále. Sranda.

Ještě dva navíc a byl bych tam ředitelem. Ale stejně to za to stálo.“

Kleist byl sice rozvedený, ale míval syna. Kdy ž klukovi bylo všehovšudy šestnáct, někdo ho navykl na kokain a pak na crack. Předávkoval se a zemřel. Uli Kleist ze vzteku ztratil všechnu opatrnost. Zjistil si jména dvou kolumbijských dovozců a německého distributora, co měli na svědomí zásilku, která zabila jeho syna, vešel do restaurace, kde večeřeli, a ustřelil jim všem hlavy. Kdy ž

přišla policie, ani nekladl odpor. Soudce byl ze staré školy, sdílel Kleistovy názory na dealery drog, příznivě vyslechl líčení obhájce o tom, že mafiáni Kleista vyprovokovali, a dal mu jen čtyři roky. Odseděl si dva a před šesti měsíci vyšel ven. Tvrdilo se, že gangsteři na jeho hlavu vypsali odměnu. Kleistovi to bylo naprosto jedno. Našli se tací, kdo říkali, že se zbláznil.

Rozloučili se o půlnoci a Rowse se taxíkem vrátil do hotelu. Po celou cestu jej sledoval mu ž na motocyklu.

Dvakrát promluvil do příruční vysílačky. Kdy ž Rowse zaplatil taxikáři, ze stínu vyšel McCready.

„Nikdo se na tebe nepověsil,“ řekl. „Aspoň zatím.

Nechceš se mnou před spaním na jedno zajít?“

Dali si v baru s celonočním provozem nedaleko nádra ží pivo a Rowse podal hlášení.

„Myslí si, že to o rešerších pro novou kní žku jsou jenom kecy?“ zeptal se McCready.

„Tuší to.“

„To je dobře a doufejme, že se s tím i nechá slyšet.

Pochybuji, že by ses s takovým zadáním dostal ke skutečným zlým hochům. Spíš doufám, že si oni najdou tebe.“

Rowse poznamenal, že se cítí jako kousek sýra v pastičce na myši, a slezl z barové stoličky.

„V prvotřídní pastičce se návnady nikdo ani nedotkne,“

poznamenal McCready, kdy ž vycházel Rowsemu v patách z baru.

„To víme my dva ale povídej to tomu kousku sýra,“

utrousil Rowse a odebral se na lo že.

S Kleistem se Rowse setkal druhý den večer. Němec zavrtěl hlavou.

„Tak jsem se vyptával,“ začal, „ale to, o čem jsi mluvil, je na Hamburk moc rafinované. Tenhle materiál se vyrábí jenom v laboratořích a zbrojních dílnách, které patří vládám.

Na černém trhu vůbec není. Ale je jeden pán, co se tím zabývá, nebo se to aspoň šušká.“

„Tady v Hamburku?“

„Ne, ve Vídni. Jako ruský vojenský atašé tam dělá jistý major Vitalij Karjagin. Určitě víš, že ve Vídni má hlavní filiálku český Omnipol. Valnou většinu obchodů má Omnipol povoleno uzavírat samostatně, ale některý materiál a někteří kupci jsou takoví, že je potřeba, aby na to dohlídla Moskva. A hlavní spojkou pro tyhle transakce a pro povolení k nim je Karjagin.“

„Proč by mi měl pomoct?“

„Proslýchá se, že je to milovník života. Patří samozřejmě ke GRU, ale i lidi od sovětské vojenské kontrarozvědky mají všelijaké chutě. A on má zřejmě rád holčičky moc drahé holčičky, takové, kterým musíš dávat moc drahé dárečky. Tak že bere dárečky sám, a to v hotovosti, v obálkách.“

Rowse si to promyslel. Věděl, že v sovětské společnosti je korupce spíš pravidlem ne ž výjimkou, ale že by bral i major od GRU? Svět obchodu se zbraněmi je prapodivný; mo žné je všechno.

„Mimochodem,“ řekl Kleist, „nebude v tom tvém…

románu něco o IRA?“

„Proč se ptáš?“ podivil se Rowse. O IRA se ani nezmínil.

Kleist pokrčil rameny. „Mají tady buňku. V jednom baru, co patří Palestincům. Starají se o spojení s jinými mezinárodními teroristickými skupinami a o nákup zbraní.

Chtěl bys je vidět?“

„Proč, proboha?“

Kleist se trošku příliš nahlas zasmál. „Mohla by to být zábava,“ prohlásil.

„A ti Palestinci… vědí, že jsi kdysi vyřídil čtyři jejich lidi?“ chtěl vědět Rowse.

„Nejspíš. V naší bran ži zná ka ždý ka ždého. A nepřátele obzvlášť. Ale stejně chodím do jejich baru popíjet.“

„Proč?“

„Baví mě to. Baví mě tahat tygra za ocas.“

Ty ses vá žně zbláznil, pomyslel si Rowse.

„Myslím, že bys tam jít měl,“ usoudil později tého ž

večera McCready. .,Třeba se něco dozvíš, něco uvidíš.

Anebo oni uvidí tebe a začnou se zajímat, proč tam jsi. Jestli se začnou vyptávat, dozvědí se tu historku o shánění materiálu pro knihu. Nebudou tomu věřit a vyvodí z toho, že opravdu nakupuješ zbraně pro pou žití v Americe. Roznese se to. Chceme, aby se to rozneslo. Dej si prostě pár piv a zachovej chladnou hlavu. Pak se nějak odpoj od toho zcvoklého Němce.“

McCready neuznal za nutné se zmínit, že dotyčný bar zná. Jmenoval se Mausehöhle, Myší díra, a šeptalo se, že před rokem tam odhalili německého agenta pracujícího pro Brity a v patře ho odstřelili. Ka ždopádně ten mu ž beze stopy zmizel. Přesto německá policie neměla dost důvodů, aby mohla v podniku provést razii, a německá kontrarozvědka byla radši, kdy ž Palestinci a Irové zůstanou, kde jsou.

Kdyby rozbili jejich hlavní stan, jen by si jej zřídili někde jinde. Ale řeči se vedly pořád.

Následujícího večera Uli Kleist na Reeperbahnu zaplatil taxíkáři. Pak vedl Rowseho na Davidstrasse, kolem železné brány, kterou se vchází na Herbertstrasse, ulici, kde kurvy dnem i nocí vysedávají ve výkladech; kolem brány pivovaru; pak šli a ž na konec ulice, do míst, kde se ve světle měsíce lesklo Labe. Nakonec zabočil doprava do Bernhard Nochtstrasse a po dvou stech metrech zastavil u dřevěných dveří.

Zazvonil na zvonek diskrétně umístěný po straně a po chvilce se odsunulo okénko. Objevilo se něčí oko, pak se vevnitř kdosi tlumeně radil a nakonec se dveře pootevřely.

Dveřník i mu ž v saku, který stál vedle něj, byli Arabové.

„Brej večer, pane Abdalláh,“ zahalekal Kleist bodře německy. „Mám žízeň, rád bych se napil.“

Abdalláh loupl očima po Rowsem.

„Ten je dobrej, to je můj kamarád,“ řekl Kleist. Arab kývl na dveřníka a ten rozevřel dveře dost, aby mohli vejít.

Kleist byl veliký chlap, ale dveřník byl jako hora, měl vyholenou hlavu a vypadal, že si s ním není radno začínat.

Kdysi, před lety, dělával v táborech v Libanonu vymahače poplatků. Svým způsobem s tím vlastně nepřestal.

Abdalláh je dovedl ke stolu, přivolal mávnutím ruky číšníka a arabsky mu doporučil, aby na hosty dohlédl. Od baru se odlepily dvě prsaté Němky a přisedly si k nim.

Kleist se zakřenil. „Jak jsem ti říkal. žádnej problém.“

Seděli a popíjeli. Kleist si sem tam zašel s jednou z holek zatancovat. Rowse si pohrával se sklenicí a pozoroval, co se v místnosti děje. Na to, v jak ohavné uličce se nacházela, byla Myší díra luxusně zařízená, hrála tu živá hudba a nápoje byly neředěné. Dokonce i ty holky byly hezké a dobře oblečené.

Část zákaznictva tvořili Arabové ze zahraničí, ostatní byli Němci. Vypadali zámo žně a jako by se nestarali o nic jiného, ne ž jak se pobavit. Rowse si na to vzal oblek; jen Kleist zůstal v hnědé ko žené letecké bundě a košili rozepnuté u krku. Kdyby nebyl tím, kým byl, a neměl tu pověst, kterou měl, byl by jej pan Abdalláh kvůli oděvu vyhodil.

Kromě hrůzu vzbuzujícího dveřníka neviděl Rowse žádný náznak toho, že by se tu scházeli jiní lidé ne ž

obchodníci, kteří jsou odhodláni utratit spoustu peněz a kteří se kojí nadějí, že si jednu z holek od baru odvedou domů nadějí, která bezpochyby bude zklamána.

Většina hostů popíjela šampaňské, ale Kleist poručil pivo.

Nad barem, obrácené do sálu, bylo veliké zrcadlo. Bylo zevnitř průhledné a za ním byla šéfova kancelář. Za sklem stáli dva mu ži a dívali se dolů do sálu.

„Kdo je ten chlap?“ zeptal se jeden drsným, hrdelním belfastským přízvukem.

„Němec, jmenuje se Kleist. Občas sem zajde. Kdysi byl u GSG 9. Teď u ž to nedělá, vyhodili ho. Seděl dva roky za vra ždu.“

„Toho nemyslím,“ zavrtěl první mu ž hlavou. „Myslím toho druhého, toho, co prošel s ním. Toho Brita.“

„Nemám ponětí, Seamusi. Prostě s ním přišel.“

„Zjisti to,“ po žádal první mu ž. „Mám dojem, že jsem ho někde viděl.“

Kdy ž byl Rowse na záchodě, vešli za ním. Objevili se, kdy ž u ž odstoupil od mušle a umýval si ruce. Jeden přikročil k mušli, stoupl si před ni a začal zápolit s poklopcem. To byl ten větší. Ten štíhlejší, slušně vyhlí žející Ir, postával u dveří.

Pak vytáhl z kapsy saka dřevěný klínek, upustil jej na zem a stranou boty jej nakopl pod dveře. Nikdo je nebude rušit.

Rowse si toho všiml v zrcadle, ale předstíral, že nic netuší. Kdy ž se velký chlap odvrátil od mušle, byl ve střehu.

Otočil se, uhnul první drtivé ráně mohutné pěsti, která mu mířila na hlavu, vykopl a zasáhl útočníka špičkou nohy do citlivé šlachy pod čéškou na levém koleně.

Velký chlap se nechal překvapit a bolestí zakňučel.

Levá noha povolila a hlava klesla a ž na úroveň pasu. Rowse tvrdě vykopl kolenem a zasáhl špičku brady. Ozval se křapavý zvuk drcených zubů a z rozbitých úst vytryskl čúrek čerstvé krve. Ucítil, jak mu nohou a ž k pasu projí ždí od poraněného kolene bolest. Rvačku ukončil třetí úder sevřené klouby zasáhly spodek mu žova krku. Pak se Rowse otočil k mu ži stojícímu u dveří.

„Uklidněte se, příteli,“ řekl Seamus. „Chtěl si s vámi jenom promluvit.“

Měl široký klukovský úsměv, se kterým určitě dosahoval velikých úspěchů u žen. Oči ale byly chladné a dívaly se pozorně.

„Qu’est-ce que se passe?“ zeptal se Rowse. Kdy ž

vcházel do klubu, představil se jako švýcarský turista.

„Nechte toho, pane Rowse,“ odsekl Seamus. „Za prvé máte na čele napsáno, že jste Brit. Za druhé otiskli na zadních deskách vaší knihy, kterou jsem si se zájmem přečetl, vaši fotku. A za třetí jste před léty byl u SAS a působil jste v Belfastu. Ted si vzpomínám, kde jsem vás viděl.“

„A co má být?“ řekl Rowse. „Jsem z toho venku, a to naprosto. Teď si vydělávám psaním románů. Nic víc.“

Seamus O’Keefe se zamyslel. „Mo žná,“ připustil.

„Kdyby Britové někoho potajmu chtěli poslat do mojí

hospody, sotva by pou žili chlapa, jeho ž obličej je na kní žce.

Nebo ano?“

„Mohli by,“ pokrčil Rowse rameny. „Ale ne mě.

Proto že já bych pro ně stejně nedělal. Trošku jsme se nepohodli.“

„To jsem taky slyšel. No dobře, pane supervoják, pojďte se se mnou napít. Něčeho pořádného. Na staré časy.“

Vykopl zpod dveří klínek a otevřel. Velký chlap se zvedl z dla ždic na všechny čtyři. Rowse vyšel dveřmi ven.

O’Keefe se chviličku zdr žel a něco velkému mu ži zašeptal do ucha.

Uli Kleist pořád ještě seděl v baru u stolu. Holky zmizely. Poblí ž postávali majitel podniku a obrovský dveřník. Kdy ž Rowse prošel kolem, Kleist přizdvihl jedno obočí. Kdyby jeho přítel řekl slovo, Kleist by se dal do rvačky, i kdy ž neměli ani nejmenší šanci na úspěch.

Rowse zavrtěl hlavou. „To je v pořádku, Uli,“ řekl.

„Jen klid. Jdi domů. Zajdu za tebou.“

O’Keefe zavedl Rowseho do svého bytu. Pili whisky Jameson s vodou.

„Tak mi něco povězte o těch svých rešerších, pane supervoják,“ řekl O’Keefe klidně.

Rowse věděl, že v chodbě jsou dva chlapi, stačí zavolat. žádné další násilí u ž nebude potřeba. Pověděl O’Keefemu, jak si zhruba představuje zápletku svého příštího románu.

„Tak že u ž nic o našich chlapcích v Belfastu?“ podivil se O’Keefe.

„Nemů žu stejný námět pou žít dvakrát,“ řekl Rowse.

„To by mi nakladatel nevzal. Tahle bude o Americe.“

Povídali si celou noc. A pili. Rowse měl na whisky plechový žaludek, co ž bylo dobře. O’Keefe ho nechal za svítání jít. Rowse šel do hotelu pěšky, aby zbavil hlavu alkoholového oparu.

Ostatní zatím pracovali v opuštěném skladu na Kleistovi; odvedli ho tam, kdy ž Rowse odešel u klubu.

Velký dveřník ho dr žel a jiný Palestinec kouzlil s nástroji.

Uli Kleist byl velice tvrdý chlap, ale Palestinci se toho v ji žním Bejrútu naučili o bolesti hodně. Kleist vydr žel, co jen to šlo, a před ránem začal mluvit. Kdy ž vyšlo slunce, nechali ho zemřít. Bylo to pro něj vítané osvobození.

Velký Ir, který byl na pánském záchodě, se díval a poslouchal, jen občas si osušil krvácející ústa. Dostal od O’Keefeho rozkaz zjistit, co všechno Němec ví o příčinách Rowseho pobytu v Hamburku. Kdy ž bylo po všem, vrátil se a hlásil, co se dozvěděl. Šéf bojůvky IRA přikývl.

„Myslel jsem si, že v tom bude něco víc ne ž jenom ten román,“ řekl. Potom poslal kabelogram do Vídně. Text byl formulován velice opatrně.

Kdy ž Rowse odešel z O’Keefeho bytu a rázoval probouzejícím se městem k hotýlku u nádra ží, přiblí žil se k němu tiše jeden z jeho stínů. Druhý sledoval opuštěný sklad, ale do ničeho se nepletl.

V poledne si Rowse dal veliký bratwürst s pořádnou dávkou sladké německé hořčice. Koupil si jej ve Schnellimbissu, jednom ze stánků s rychlým občerstvením, co na náro žích nabízejí spěchajícím lidem voňavé uzeniny.

Při jídle mluvil koutkem úst s mu žem, který stál vedle něj.

„Myslíš, že ti O’Keefe věřil?“ zeptal se McCready.

„Mohl by. Je to dost pravděpodobné vysvětlení. Autoři thrillerů koneckonců musejí na divných místech zjišťovat divné věci. Ale nejspíš pochyboval. Není žádný hlupák.“

„A myslíš, že ti věřil Kleist?“

Rowse se zasmál. „Kdepak Uli. Ten ví najisto, že se ze mě jako z odpadlíka stal žoldák a že sháním pro klienta zbraně. Je příliš zdvořilý, ne ž aby mi to řekl, ale jeho ty řeči a shánění materiálu pro román určitě neoklamaly.“

„Hm,“ kývl McCready. „Snad ten včerejší večer přinesl něco, co jsme nečekali. Určitě jsi na sebe upozornil.

Uvidíme, jestli se ve Vídni dostaneme po stopě dál.

Mimochodem, máš na zítra ráno rezervovanou letenku.

Zaplatíš hotově na letišti.“

Do Vídně se letělo přes Frankfurt a letadlo odstartovalo včas. Rowse seděl v obchodní třídě. Chvilku po odletu

letuška roznesla noviny. Byla to vnitrostátní linka, a tak nerozdávali žádné anglicky psané. Rowse zvládal koktavě němčinu a dokázal rozluštit titulky. Ten, co se táhl přes většinu první strany Morgenpostu, ale nijak slo žitě luštit nemusel.

Na snímku byla tvář se zavřenýma očima, tvář člověka le žícího v odpadcích. MU ž, KTERÝ ZABIL DROGOVÉ

BARONY, BYL NALEZEN MRTEV, stálo tam. Popisek říkal, že dva lidé, co se probírají odpadky, našli u kontejneru poblí ž doků mrtvolu. Policie případ řeší a předpokládá, že jde o nájemnou vra ždu gangsterů, provedenou jako pomsta.

Rowse ale věděl svoje. A měl podezření, že kdyby pozorovatelé od SAS zasáhli, mohli snad jeho německému příteli zachránit život. Vstal, prošel skrz závěsy a vešel do uličky u toalet ve druhé třídě. V zadní částí letadla upustil noviny do klína ošuntěle vyhlí žejícímu mu ži, který si četl časopis vydávaný leteckou společností.

„Ty hajzle,“ sykl.

K Rowseho mírnému překvapení vzal major Karjagin na sovětském velvyslanectví telefon hned na první zavolání.

Rowse mluvil rusky.

Vojáci SAS a tím spíše důstojníci musejí mít značné nadání pro jazyky. Proto že základní bojová jednotka SAS má pouze čtyři mu že, ka ždý musí zvládnout velikou spoustu dovedností. V té čtyřčlenné skupince mají všichni

kvalitní zdravotnický výcvik a umějí zacházet s vysílačkou.

A kromě mnoha bojových dovedností musejí zvládat také řadu jazyků. Proto že SAS kromě své úlohy v NATO působil v Malajsii, Indonésii, v Ománu, ve Střední i Ji žní Americe; nejoblíbenějšími jazyky jsou tradičně malajština, arabština a španělština. A působení v rámci sil NATO zase vedlo k tomu, že se lidé od SAS věnují ruštině (jak jinak) a jednomu či dvěma jazykům pou žívaným spojenci. Rowse ovládal francouzštinu, ruštinu a irskou gaelštinu.

Vzhledem k tomu, že druhým posláním majora Karjagina bylo dohlí žet na činnost české společnosti pro obchod se zbraněmi, Omnipolu, nebylo a ž tak neobvyklé, že mu na ambasádu volají úplně cizí lidé.

Mezivládní transakce byly projednávány s Husákovou vládou v Praze. Ty se ho netýkaly. Ale jiné obchody, ty pochybnější, vyřizovala filiálka Omnipolu v neutrální Vídni.

Karjagin věděl o všech. Některé schválil, jiné nahlásil do Moskvy, kde se rozhodne, jiné rovnou zakázal. Moskvě se ovšem nesvěřoval s tím, že štědrý úplatek mů že jeho rozhodnutí velice ovlivnit. Souhlasil, že se s Rowsem sejde večer u Sachera.

Karjagin nevypadal jako Rusové, jak je vidí karikaturisté. Byl uhlazený, dobře upravený, měl pěkně ostříhané vousy a dobře padnoucí oblek. Ve slavné restauraci jej znali. Vrchní jej zavedl k rohovému stolu dál od orchestru, kde je nebude rušit hovor od ostatních stolů.

Oba se posadili a objednali si Schnitzel a k němu láhev lehkého rakouského bílého.

Rowse vysvětlil, jaké informace potřebuje pro svůj příští román.

Karjagin zdvořile naslouchal. „A ti američtí teroristé…“ ozval se, kdy ž Rowse domluvil.

„Fiktivní teroristé,“ opravil jej Rowse.

„Ovšem. A co by vlastně ti vaši fiktivní američtí teroristé sháněli?“

Rowse mu přisunul strojem psaný seznam, který vyndal z náprsní kapsy. Rus si jej přečetl, nakrčil obočí a pak jej vrátil.

„Zhola nemo žné,“ řekl potom. „Asi nemluvíte s tím pravým. Proč jste vůbec přijel za mnou?“

„Jeden přítel v Hamburku mi řekl, že jste nesmírně dobře informován.“

„Dobrá, polo žím otázku jinak: Proč vůbec někoho sháníte? Proč si to nevymyslíte? Koneckonců je to jen do románu.“

„Kvůli autentičnosti,“ vysvětlil Rowse. „Moderní romanopisec si nemů že dovolit psát nějaké zoufalé nesmysly. Dneska vám většina čtenářů v textu neodpustí kdejaké dětinské kiksy.“

„Stejně se obávám, že jste na nepravém místě, pane Rowsi. Na tom seznamu jsou zbraně, které jednoduše nelze pova žovat za konvenční. Nálo že maskované jako aktovky,

směrovatelné miny Claymore… tyhle věci prostě v socialistickém táboře nevyrábíme. Proč v tom svém…

románu nepou žijete jednodušší zbraně?“

„Proto že teroristé…“

„Fiktivní teroristé,“ vrátil mu to šeptem Karjagin.

„Ovšem. Proto že moji fiktivní teroristé… to jest tak, jak je mám v úmyslu v knize popsat… mají v úmyslu pomstít se za poní žení, které jim způsobil Bílý dům. A na to by pušky, které si nakoupíte v Texasu, nestačily.“

„Nemů žu vám pomoct,“ řekl Rus a otřel si rty ubrouskem. „Začala doba glasnosti. Zbraně, jako jsou směrovatelné miny Claymore, co ž je mimochodem americký výrobek, který není na trhu –“

„Ve východním bloku se vyrábí jejich kopie,“ skočil mu do řeči Rowse.

„– jednoduše nese ženete, leda mezi vládami, a to výhradně pro legitimní obranné účely. Moje země by ani ve snu nedodávala podobný materiál a nedovolila by, aby jej dodával spřátelený stát.“

„Například Československo.“

„Jak říkáte, například Československo.“

„Přesto se všechny tyhle zbraně občas objevují v rukou některých teroristických skupin,“ namítl Rowse. „Například je mají Palestinci.“

„To je mo žné, ale já nemám ani ponětí, kde k nim přišli,“ řekl Rus. Chystal se vstát. „Kdy ž dovolíte, budu u ž

muset…“

„Vím, že po vás nechci málo,“ pokračoval Rowse. „Ale v zájmu autenticity… mám na rešerše jisté skromné prostředky.“

Nadzvedl roh slo žených novin, které odlo žil na třetí židli u stolu. Mezi stranami byla bílá obálka. Karjagin se zase posadil, obálku vytáhl ven a podíval se, kolik je vevnitř německých marek. Zatvářil se zamyšleně a pak si vsunul obálku do náprsní kapsy.

„Kdybych byl vámi a kdybych si chtěl pro skupinu amerických teroristů přirozeně fiktivních pořídit určitý materiál, asi bych jel do Tripolisu a pokusil bych se domoct rozhovoru s jistým plukovníkem Hakímem al-Mansúrem. A teď u ž opravdu musím bě žet. Pěkný večer, pane Rowsi.“

„Zatím by to šlo,“ řekl McCready, kdy ž stáli vedle sebe na záchodě jednoho ošumělého baru poblí ž řeky. Dva mu ži od SAS potvrdili, že ani jeden z nich není sledován, jinak by se schůzka nekonala. „Myslím, že bys tam měl letět.“

„A co vízum?“

„Nejlepší bude zkusit to na libyjské Lidové úřadovně ve Valettě. Kdy ž ti dají vízum hned, bude to znamenat, že je někdo předem upozornil.“

„Ty si myslíš, že Karjagin pošle do Tripolisu tip?“

zeptal se Rowse.

„Ano, myslím. Proč by ti jinak radil, abys tam letěl?

Ovšem, Karjagin tím svému příteli al-Mansúrovi dal mo žnost prohlédnout si tě a trochu důkladněji prověřit tu tvoji směšnou povídačku. Těm řečem o shánění materiálu pro román u ž nikdo nevěří. Jsi za první překá žkou. Zlí hoši si skutečně začínají myslet, že jsi odpadlík a sna žíš se vydělat si balík tím, že děláš pro nějakou partu bláznů v Americe. Al-Mansúr ovšem bude potřebovat mnohem víc ne ž jen to.“

Rowse odletěl z Vídně do Říma a pak do hlavního města Malty. Dva dny nato nemusíme je hnát a ž tak svinským krokem, říkal McCready v kanceláři Lidové úřadovny po žádal o vízum k návštěvě Tripolisu. Jako důvod uvedl, že chce napsat knihu o ú žasném pokroku v lidové d žamáhíriji. Vízum dostal za čtyřiadvacet hodin.

Druhý den ráno Rowse odletěl s libyjskou leteckou společností z Valetty do Tripolisu. A kdy ž se za zářivě modrým Středozemním mořem objevilo žlutohnědé pobře ží Tripolska, vzpomněl si na plukovníka Davida Stirlinga, na Paddyho Mayna a Jocka Lewise, na Reillyho, Almondse, Coopera, na všechny chlapy z právě zalo žené SAS, kteří více ne ž deset let před tím, ne ž se on narodil, na tomhle břehu vzali útokem německé základny a smetli je.

A myslel i na to, co mu McCready řekl na letišti ve Valettě, zatímco dva „dohlí žitelé“ čekali v autě. „Obávám se., že do Tripolisu za tebou nemů žu. Přijdeš zkrátka o krytí.

Budeš tam odkázaný sám na sebe.“

Stejně jako jeho předchůdci v roce 1941, z nich ž

někteří jsou v poušti pohřbení, brzy zjistí, že v Libyi bude naprosto sám.

Letadlo se naklonilo na křídlo a začalo klesat k tripolskému letišti.

3

Zpočátku to na žádné problémy nevypadalo. Rowse seděl ve druhé třídě a z letadla vyšel jako jeden z posledních. Šel za ostatními cestujícími dolů po schůdkách a mhouřil oči do oslepujícího ranního libyjského slunce.

Z vyhlídkové terasy moderní letištní budovy si jej našel pár necitelných očí; kdy ž kráčel přes makadamovou dráhu ke dveřím odbavovací haly, sledoval jej chvíli dalekohled.

Po několika vteřinách ale ruce dalekohled odlo žily a šeptem se ozvalo pár arabských slov.

Rowse vešel do klimatizovaného chladu v hale a zařadil se na konec fronty čekající na pasovou kontrolu.

Úředník s pichlavýma očima si dával na čas, probíral všechny pasy pěkně stránku po stránce, ka ždému cestujícímu se zadíval do tváře a zdlouhavě si ji srovnával se snímkem v pasu, pak nahlí žel do příručky, kterou měl ukrytou mimo dohled, pod stolem. Majitelé libyjských pasů

stáli v samostatné frontě.

Frontu uzavírali dva Američané, in ženýři od naftařské firmy, kteří seděli v kuřácké části letadla a ocitli se a ž za Rowsem. Trvalo dvacet minut, ne ž se Rowse dostal na řadu.

Úředník v zelené uniformě si vzal jeho pas, otevřel jej a podíval se do poznámek dole pod přepá žkou. Beze změny výrazu pak zvedl oči a kývl na někoho, kdo stál za Rowsem.

Angličana někdo poklepal na pa ži. Otočil se. Další zelená uniforma mladší mu ž, zdvořilý, ale neústupný. O kousek dál postávali dva ozbrojení vojáci.

„Mohl byste prosím jít se mnou?“ zeptal se mladší důstojník slušnou angličtinou.

„Něco není v pořádku?“ chtěl vědět Rowse. Oba Američané rázem zmlkli. Kdy ž v zemi ovládané diktaturou někoho seberou z fronty pasové kontroly, utichne veškerý hovor.

Mladší důstojník, který mu stál po boku, sáhl skrz přihrádku a vzal si Rowseho pas.

„Tudy, prosím,“ řekl. Oba vojáci se zařadili za něj, ka ždý z jedné strany. Důstojník vykročil, Rowse se vydal za ním a průvod uzavírali vojáci. Zabočili z hlavní haly do dlouhé bílé chodby. Pak důstojník otevřel dveře vlevo na jejím konci a pokynul Rowsemu, ať vejde. Vojáci zaujali postavení po obou stranách dveří.

Důstojník vešel za Rowsem a zavřel dveře. Pokoj byl bílý, skoro nezařízený, se zamří žovanými okny. Jen ve středu stál stolek a dvě židle. Na stěně visel portrét Muammara Kaddáfího. Rowse se posadil na jednu z židlí, úředník se usadil proti němu a začal si prohlí žet jeho pas.

„Nechápu, co vám vadí,“ začal Rowse. „Vízum mi včera vydala vaše Lidová úřadovna ve Valettě. Je přece v pořádku, ne?“

Důstojník jen líně pokynul rukou, aby Rowse ztichl.

Poslechl jej. Zabzučela moucha. Uplynulo pět minut. Pak Rowse uslyšel, jak se za jeho zády otevírají dveře.

Mladší mu ž se tam podíval, pak vyskočil a zasalutoval.

Poté beze slova odešel pryč.

„Tak že vás tu konečně máme, pane Rowsi.“

Hlas byl hluboký a zpěvavý; takovéhle angličtině se člověk naučí jedině v některé z předních britských škol.

Rowse se otočil. Nedovolil, aby se mu na tváři objevil byť

jen náznak toho, že mu že poznává, i kdy ž si při McCreadyho instruktá ži prohlí žel jeho snímky celé hodiny.

„Je uhlazený a velice vzdělaný to má odsud,“ říkal mu McCready. „A taky je naprosto nemilosrdný zabiják.

Dávej si na pana al-Mansúra pozor.“

Šéf libyjské zahraniční rozvědky byl mladší, ne ž

naznačovaly snímky, ne o moc starší ne ž Rowse. Podle materiálů mu je třiatřicet.

V roce 1969 byl Hakím al-Mansúr patnáctiletý kluk a chodil do státní školy v Harrow, kousek za Londýnem. Byl synem a dědicem nesmírně zámo žného dvořana a důvěrníka libyjského krále Idríse.

Právě toho roku skupina radikálních ni žších důstojníků

vedená neznámým plukovníkem s beduínskými předky, který se jmenoval Kaddáfí, provedla v době, kdy král byl v zahraničí, státní převrat a svrhla jej. Důstojníci okam žitě ohlásili, že vznikla socialistická republika, lidová d žamáhírije. Král a jeho dvořané se i se svým nezanedbatelným bohatstvím uchýlili do ženevy a žádali Západ o pomoc při restauraci monarchie. žádnou nedostali.

Mladý Hakím byl bez vědomí svého rodiče událostmi v rodné zemi fascinován. U ž dříve zavrhl vlastního otce i jeho politiku, proto že ani ne rok předtím jeho mladickou představivost roznítily studentské bouře, ne a ž tak vzdálené od skutečné revoluce, které v Paří ži vedli radikální studenti

a dělníci. Není nic divného, že se netrpělivé mládí přimkne k radikálnímu politickému směru a žák z Harrow se stal stoupencem revoluce do morku kostí. Pořád zbrkle bombardoval libyjskou ambasádu v Londýně žádostmi o to, aby mu dovolili odejít z Harrow, vrátit se do vlasti a účastnit se socialistické revoluce.

Úřady o jeho dopisech věděly, ale reagovaly odmítavě.

A navíc to na něj jeden diplomat, který stále podporoval svr žený re žim, prozradil al-Mansúrovi staršímu do ženevy.

Mezi otcem a synem došlo k divoké hádce. Chlapec se odmítl zřeknou svého přesvědčení. Hakím al-Mansúr byl tím pádem v sedmnácti bez prostředků a musel z Harrow předčasně odejít. Rok se potuloval po Evropě, sna žil se přesvědčit Tripolis o své oddanosti a stále byl odmítán. V

roce 1972 sehrál otci divadlo, že změnil názory, usmířil se s ním a vrátil se do ženevy k exilovému dvoru.

A tam se dozvěděl podrobnosti o spiknutí: finanční poradce krále Idríse dal dohromady prostředky a s nimi měla skupina bývalých vojáků britských zvláštních jednotek zorganizovat převrat proti Kaddáfímu. Měli v úmyslu zahájit operaci nečekaným vyloděním komanda na libyjském pobře ží, a to z lodi jménem Leonardo da Vinci, která vypluje z Janova. Cílem bylo vtrhnout do hlavní tripolské věznice, které se přezdívalo Tripolský Hilton, a osvobodit náčelníky pouštních kmenů, kteří podporovali krále Idríse a nenáviděli Kaddáfího. Ti by se pak rozjeli, vzbouřili by

kmeny a svrhli uchvatitele. Hakím al-Mansúr bez meškání oznámil celý plán na libyjském velvyslanectví v Paří ži.

Ve skutečnosti u ž před ním „shodila“ operaci CIA, která toho později hořce litovala, a útočnou skupinu na americkou žádost zneškodnila italská policie. Přesto si al-Mansúr svým gestem vyslou žil na ambasádě dlouhý pohovor.

V té době u ž uměl nazpaměť většinu Kaddáfího burácivých projevů a potrhlých teorií; jeho nadšení na úředníka, který pohovor vedl, zapůsobilo dost na to, aby mladému buřiči dovolil podívat se do vlasti. Dva roky nato se Hakím stal příslušníkem rozvědky, Mukhabarátu.

S mladým mu žem se sešel i sám Kaddáfí, našel v něm zalíbení a rychle jej povyšoval. Mezi lety 1974 a 1984 al-Mansúr pro Kaddáfího řídil v zahraničí několik likvidačních akcí; po Británii, Americe a Francii, kde na ka ždého zapůsobil svou dokonalou znalostí jazyka a zdvořilostí, se pohyboval jako ryba ve vodě, stejně tak se ale s žil s teroristickými hnízdy na Středním východě, kde se z něj stával stoprocentní Arab. Osobně v zahraničí provedl tři vra ždy Kaddáfího politických protivníků a velmi těsně spolupracoval s OOP; stal se přítelem a obdivovatelem hlavního plánovače a myslitele organizace Černé září, Abú Hasana Salameha, se kterým měl mnoho společného.

Jen díky tomu, že se nachladil, si jednoho dne v roce 1979, těsně po svítání, nejel se Salamehem zahrát squash a

právě tehdy Mossad ukončil hon na mu že, který vymyslel masakr na olympiádě v Mnichově, a izraelští agenti jej rozstříleli na kousky. Mu ži z jednotky kidon z Tel Avivu se nikdy nedozvěděli, jak blízko byli tomu, aby v jednom hnízdečku dostali hned dva stejné ptáčky najednou.

V roce 1984 jej Kaddáfí povýšil na šéfa všech teroristických operací v zahraničí. O dva roky později udělaly americké bomby a rakety z Kaddáfího roztřesenou trosku. Plukovník tou žil po pomstě a její provedení mělo být al-Mansúrovým dílem. S Brity nebudou žádné problémy lidé z IRA, které al-Mansúr soukromě pova žoval za zvířata, zanechají po celých ostrovech stopu krve a smrti, jen jim k tomu dát prostředky. Potí ž ovšem bude najít skupinu, která by toté ž udělala v Americe. A najednou je tu tenhle mladý Brit, který snad je, ale snad také není odpadlík…

„Opakuji, že moje vízum je v naprostém pořádku,“

ozval se Rowse ura ženě. „Dozvím se konečně, co se děje?“

„Jistě, pane Rowsi. Odpověď je prostá. Nedostanete povolení ke vstupu do Libye.“

Al-Mansúr přešel přes celou místnost a zadíval se z okna ven na hangáry pro údr žbu letadel.

„Ale proč?“ divil se Rowse. „Vízum mi dali včera ve Valettě. Je v pořádku. Chci se jen pokusit najít nějaký materiál pro svoji příští knihu.“

„Prosím, pane Rowsi, toho divadýlka s ura ženou nevinností mě ušetřete. Jste bývalý příslušník britských elitních jednotek a údajně se z vás stal romanopisec. A teď se tu objevíte a tvrdíte, že chcete ve své příští knize popsat naši zemi. Upřímně řečeno mám jisté pochyby, že by ten popis byl obzvlášť lichotivý a libyjský lid naneštěstí nemá tu schopnost vysmívat se sám sobě, jakou oplývají Britové.

Kdepak, pane Rowsi, tady zůstat nemů žete. Pojďte, doprovodím vás k letadlu, které letí zpátky na Maltu.“

Vyštěkl arabsky rozkaz a dveře se otevřely. Dovnitř vstoupili dva vojáci. Jeden Rowseho pevně uchopil. Al-Mansúr sebral ze stolu pas. Druhý voják poodstoupil a nechal dva mu že v civilu projít.

Al-Mansúr zavedl Rowseho jinou cestou ven pod širé nebe. Libyjské letadlo u ž bylo připraveno ke vzletu.

„Můj kufr,“ upozornil Rowse.

„Je u ž na palubě, pane Rowsi.“

„Mů žu vědět, s kým jsem mluvil?“ po žádal Rowse.

„Zatím ne, milý příteli. Říkejte mi prostě… pane Azízi.

Mimochodem… kde budete teď pokračovat v rešerších?“

„Nevím,“ pokrčil Rowse rameny. „Mám dojem, že jsem se dostal do slepé uličky.“

„Tak si odpočiňte,“ doporučil al-Mansúr. „Udělejte si pár dní dovolenou. Co kdybyste si zaletěl na Kypr? Moc hezký ostrov. Já osobně touhle roční dobou mám moc rád svě ží vzduch v pohoří Tróodos. Kousek za Pedhoulas, v

údolí Marathassa, je báječný starý penzion Apollonia. Vřele vám jej doporučuji. A bydlívají tam velmi zajímaví lidé.

Dobře doleťte, pane Rowsi.“

Šťastnou shodou náhod si jeden z vojáků SAS všiml Rowse, jak prochází letištěm ve Valettě. Nečekali, že se vrátí tak brzy. Oba mu ži bydleli v tomté ž pokoji v letištním hotelu a v příletové hale hlídkovali střídavě po čtyřech hodinách. Ten, který byl zrovna ve slu žbě, si právě četl sportovní časopis, kdy ž si všiml, že od celníků vychází Rowse s kufrem v jedné a taškou ve druhé ruce. Ani nezvedl hlavu a jen se díval, jak Rowse prochází kolem něj a přistupuje k přepá žce se znakem kyperských aerolinií. Pak šel k telefonu zavěšenému na zdi a vzbudil svého kolegu v hotelu. A ten zase zavolal do centra Valetty McCreadymu.

„Zatraceně,“ vztekal se McCready. „Proč se sakra vrací tak brzy?“

„Nemám páru, šéfe,“ řekl ser žant. „Ale Danny říká, že se na něco vyptával u kyperskejch aerolinek.“ McCready horečně přemítal. Doufal, že Rowse stráví v Tripolisu několik dnů a nakonec jej kvůli krycí legendě o tom, že shání slo žité zbraně pro partu vymyšlených amerických teroristů, zatknou a přivedou k výslechu před samotného al-Mansúra. Teď to však vypadá, že ho vyhodili. Co je ale s tím Kyprem? že by se mu Rowse vymknul z rukou?

Potřeboval se k němu dostat a zjistit, co se stalo v Tripolisu. Jen že Rowse se neubytoval v žádném hotelu, kde by si od něj mohl nenápadně vy žádat situační zprávu. Letí dál. Třeba si myslí, že ho teď zlí hoši sledují.

„Bille,“ oslovil svého podřízeného, „pověz Dannymu, ať se na něj pověsí. A a ž bude čistý vzduch, zajdi k přepá žce kyperských aerolinií a pokus se zjistit, kam letěli. Pak nám dvěma rezervuj letenky na stejnou linku a ještě dva na tu příští, pro případ, že bych se tam nedostal včas. Dorazím na letiště tak rychle, jak budu moct.“

Jen že ve středu Valetty je k večeru silný provoz, a tak v době, kdy McCready na letiště dojel, u ž letadlo do Nikósie bylo pryč a Rowse a Danny s ním. Další letělo a ž

následující den.

McCready se ubytoval v hotelu na letišti. O půlnoci mu zavolal Danny.

„Haló, strýčku? Jsem v hotelu na letišti v Nikósii. Teta u ž šla spát.“

„Určitě je unavená,“ konstatoval McCready. „A co hotel, jde to?“

„Ano, je bezva. Dostali jsme nádherný pokoj. Číslo šest set deset.“

„To jsem moc rád. A ž přijedu, nejspíš se tam ubytuju taky. Jak si zatím u žíváš prázdniny?“

„Paráda. Teta na dnešek pronajala auto. Myslím, že si vyjedeme do hor.“

„To bude moc hezké,“ pochválil to McCready svému „synovci“ přes celou východní část Středozemního moře.

„Co kdybys mi zamluvil pokoj? Přijedu za tebou a za tetou co nejdřív. Dobrou noc, chlapče.“

Polo žil sluchátko. „Jede si zítra do hor, parchant,“

ohlásil zachmuřeně. „Co se to na té zastávce v Tripolisu dozvěděl, sakra?“

„To zjistíme zítra, šéfe,“ řekl Bill. „Danny nechá zprávu na obvyklém místě.“

A Bill, který nikdy nepromarnil ani chvilku času určeného ke spánku, se převalil a za půl minuty byl v limbu.

Lidé jeho profese nikdy nevědí, kdy se příště pořádně prospí.

McCreadyho letadlo mířící z Valetty dosedlo na letištní plochu v kyperském hlavním městě krátce po jedenácté kvůli přeletu časového pásma přišli cestou o hodinu.

McCready a Bill sice vystoupili z tého ž stroje a jeli k letištnímu hotelu v tomté ž autokaru, ale dr želi se daleko od sebe. McCready se posadil v hotelovém baru a Bill šel k pokoji 610.

Uvnitř uklízela slu žebná. Bill se uklonil, usmál se, vysvětlil jí, že si zapomněl břitvu, a vešel do koupelny.

Danny nechal zprávu přilepenou ke spodní straně krytu splachovací nádr žky. Bill vyšel z koupelny, znovu se usmál na uklízečku, ukázal jí břitvu, kterou vytáhl z kapsy, byl

odměněn mnohoslibným úsměvem a vydal se zase po schodech dolů.

Zprávu si předali na pánském záchodě kousek stranou za recepcí. McCready se uchýlil do bezpečí kabinky a situační hlášení si pročetl.

Ještě že se je Rowse nepokoušel kontaktovat. Podle Dannyho se na něj chvilku poté, co ve Valettě vyšel od celníků, nalepil bledý mladík ve žlutohnědém obleku.

Libyjský agent sledoval Rowseho a ž do doby, kdy kyperské letadlo odletělo do Nikósie, ale s ním neletěl. Jiný „ocásek“, nejspíš povolaný z libyjské Lidové úřadovny v Nikósii, čekal na Rowseho na letišti v kyperském hlavním městě, sledoval jej ho hotelu a noc strávil v jeho hale. Rowse některého z nich mo žná zahlédl, ale nedal to najevo. Danny zahlédl oba a dr žel se pěkně zpátky.

Rowse po žádal recepčního, ať mu pronajme auto a dojedná, aby čekalo hned ráno v sedm. Danny se o hodně později zařídil stejně. Rowse také po žádal o mapu ostrova a radil se s recepčním, kudy nejlépe do pohoří Tróodos.

V poslední části situačního hlášení Danny oznamoval, že odjede z hotelu v pět, zaparkuje na místě, odkud bude moct pozorovat jediný výjezd z hotelové gará že, a bude čekat, a ž se Rowse objeví. Nemohl tušit, jestli Libyjec bude Angličana sledovat celou cestu do hor nebo jestli jen dohlédne na to, aby tam odjel. On, Danny, se bude dr žet tak blízko, jak to půjde, a zavolá do haly hotelu, jakmile

doprovodí Rowseho a ž k cíli a najde telefon. Bude chtít mluvit s panem Meldrumem.

McCready se vrátil do haly a z jednoho z veřejných telefonů zavolal krátce na britské velvyslanectví. Pár minut poté u ž mluvil s vedoucím rezidentury SIS, co ž vzhledem k tomu, že na Kypru má Británie základny a že kousek přes moře jsou Libanon, Sýrie, Izrael a palestinské základny, nebyla žádná bezvýznamná šar že. McCready kolegu znal z Londýna, a tak brzy dostal, co chtěl neoznačené auto s řidičem ovládajícím plynně řečtinu. Mělo přijet do hodiny.

Hovor pro pana Meldruma přišel deset minut po druhé.

McCready si nechal od recepčního podat sluchátko. Znovu nasadili hru na strýčka a synovce.

„Haló, chlapče. Jak se vede? Moc rád tě slyším.“

„Ahoj, strýčku. Zastavili jsme se s tetou na oběd v moc pěkném hotelu vysoko v horách, kousek za vesnicí Pedhoulas. Jmenuje se Apollonia. Je tu hrozně pěkně, myslím, že by tu mohla zůstat. Ke konci cesty začalo trochu zlobit auto, tak jsem ho zavezl do Pedhoulas, do opravny, co patří nějakému panu Demetriuovi.“

„Nevadí. A co olivy, rostou tam olivy?“

„Ale strýčku, tady olivy nejsou. Jenom sady s jabloněmi a třešněmi. Olivy rostou dole na planinách.“

McCready odlo žil telefon a vydal se na toaletu. Bill tam šel za ním. Počkali, a ž odejde jediný další mu ž, který

tam byl, podívali se, jestli jsou prázdné i kabinky, a dali se do řeči.

„Co Danny, je v pořádku, šéfe?“

„Jistě. Sledoval Rowseho do hotelu vysoko v pohoří Tróodos. Vypadá to, že se tam Rowse ubytoval. Danny je ve vesnici, v autoopravně nějakého pana Demetriua. Počká tam na nás. Libyjský špicl, ten s olivovou pletí, zůstal tady dole nejspíš mu stačilo, že Rowse jede tam, kam jet má.

„Auto tu bude za chvíli. Vezmi si věci a odejdi. Počkáš na nás o kilometr dál na silnici.“

Půl hodiny nato se opravdu objevil vůz pro pana Meldruma Ford Orion s kapotou promáčknutou na řadě míst, jak ani na Kypru jinak být nemohlo. Za volantem seděl schopný mladík z nikósijské rezidentury. Jmenoval se Bertie Marks a mluvil plynně řecky. Nalo žili Billa, který čekal ve stínu pod stromem u silnice, a zamířili na jihozápad do hor.

Cesta byla dlouhá. Teprve za úsvitu dorazili do malebné vesnice Pedhoulas, střediska pěstování třešní, jím ž bylo pohoří Tróodos proslulé.

Danny na ně čekal v kavárničce naproti autoopravně.

Nešťastný pan Demetriu ještě stále pronajaté auto nedal do kupy Danny si dal zále žet a sabotoval motor tak důkladně, aby oprava zabrala přinejmenším půl dne.

Ukázal jim hotel Apollonia a pak si s Billem prohlédli zraky odborníků stmívající se krajinu. Všimli si horského svahu na druhé straně údolí proti nádherné jídelní terase

hotelu, čapli tašky a mlčky se vytratili někam do třešňových sadů. Jeden z nich nesl příruční vysílačku, kterou přivezl z Nikósie Marks. Tu druhou si nechal McCready. Oba mu ži ze SIS si ve vesnici našli tavernu, menší a méně okázalou ne ž hotel, a ubytovali se.

Rowse dorazil kolem oběda; cesta z letištního hotelu a ž

sem byla příjemná a on s ní nijak nespěchal. Předpokládal, že jeho dohlí žitelé od SAS se na něj pověsili přesněji řečeno v to pevně doufal.

Včera večer na Maltě se schválně skrz pasové a celní kontroly táhl pomalu. Dřív ne ž on absolvovali formality všichni cestující a ž na jednoho. Za ním se zdr žel jedině bledý mladík z libyjského Mukhabarátu. Tak se Rowse ujistil, že na něj „pan Azíz“ Hakím al-Mansúr někoho nasadil. V letištní hale se nerozhlí žel po dvou mu žích od SAS a doufal, že ani je nenapadne, aby ho oslovovali.

Slídil z Tripolisu do letadla mířícího na Nikósii nenasedl, a tak Angličan usoudil, že na Kypru na něj bude čekat jiný. A také čekal. Rowse se choval zcela přirozeně a dobře spal. Kdy ž zajel kus za komplex letištních budov v Nikósii, všiml si, že se jej Libyjec pustil, a doufal, že má kdesi za zády jednoho z mu žů od SAS. Dával si načas, ale nikdy se nerozhlí žel a nepokoušel se o kontakt. Libyjci by někde ve vršcích mohli mít dalšího člověka.

V Apollonii měli volný pokoj, tak že se ubytoval. Snad to al-Mansúr zařídil, aby pro něj měli volno, a snad taky ne.

Ka ždopádně byl pokoj příjemný, s nádherným výhledem přes údolí a na stráně pokryté právě rozkvétajícími třešněmi.

Poobědval lehce, ale dobře dal si místní jehněčí zapečené v rendlíku, k němu lehké červené Omhodos a potom trochu čerstvého ovoce. Hotel kdysi býval jednou z místních tavern, ale pak jej pěkně zařídili, modernizovali a pár věcí přidali třeba postavili na pilotách nad údolím jídelní terasu; stoly na ní stály daleko od sebe a byly zastíněné pruhovanými plachtami. Ať u ž s ním v hotelu bydlel kdokoli, na oběd jich přišlo jen pár. U rohového stolu sám seděl postarší pán se smolně černými vlasy, který číšníka oslovoval šeptanou angličtinou, pak tu bylo několik dvojic, evidentně Kypřanů, kteří mo žná zašli právě jen na jídlo. Kdy ž vešel na terasu, zrovna odcházela velice pěkná mladá žena. Rowse se po ní otočil; rozhodně za to stála a vzhledem k tomu, že má hřívu vlasů zlatých jako pšenice, téměř jistě nebude Kypřanka. Všichni tři číšníci ji nejprve s obdivnými úklonami vyprovodili ven z restaurace a teprve pak jej jeden zavedl ke stolu.

Po obědě Rowse zašel do pokoje a prospal se. Pokud ten al-Mansúrův podrobný tip znamená, že je teď ve hře, nemů že stejně dělat nic jiného, ne ž pozorovat a čekat.

Udělal to, co mu doporučili. Příští tah, bude-li jaký, je na

Libyjcích. Pro případ, že by začalo jít do tuhého, jen doufal, že mu pořád ještě kdosi odkudsi kryje záda.

Záda mu opravdu kryli a pozice si vybudovali dřív, ne ž se Rowse probudil. Ser žanti našli na svahu mezi třešněmi, proti hotelové terase, malou kamennou chýši.

Opatrně odstranili jeden z kamenů ve stěně tak, aby měli pěkně výhled a otvorem mohli ze sedmisetmetrové vzdálenosti pozorovat hotel. Díky silnému dalekohledu pak měli terasu přímo na dlani jako by se na ni dívali z patnácti metrů.

Kdy ž zavolali McCreadymu a poradili mu, kudy se má vydat, kdy ž se chce k jejich úkrytu dostat přes kopec ze druhé strany, u ž se smrákalo. Bertie Marks vedl auto podle pokynů ven z Pedhoulas a pak po dvou cestách, dokud nespatřili, jak před nimi stojí Danny.

McCready nechal auto stát a vydal se s Dannym kolem vršku. Zmizeli v třešňovém sadu a k chýši se dostali tak, že je ze druhé strany údolí nikdo nemohl vidět. Pak Bill McCreadymu podal silný dalekohled k nočnímu pozorování.

Na terase právě rozsvěceli: kruh barevných žárovek nad středem restaurace a ještě ve svícnu na ka ždém stole svíčka.

„Šéfe, zítra budeme potřebovat šaty, jako mají zdejší rolníci,“ přihlásil se Danny. „V tomhle ohozu se tu po kopcích nemů žeme motat moc dlouho.“

McCready si v duchu poznamenal, že musí Markse poslat do vesnice, aby koupil ty plátěné haleny a kalhoty, ve kterých viděli kolem silnice pracovat venkovany. Při troše štěstí je v téhle chýši nikdo nebude rušit; je květen, moc pozdě na postřikování stromů a moc brzy na sklizeň. Chýše je zřejmě opuštěná, střecha se napůl propadla. Všude samý prach; u jedné zdi stojí opřených pár zpřelámaných motyček a krumpáčů. Pro vojáky SAS, kteří strávili týdny v mokru a svinstvu někde na kopcích v Ulsteru, to ale bylo jako čtyřhvězdičkový hotel.

„No panečku,“ mlaskl Bill, který si mezitím noktovizor zase vzal. „To je kost.“ Podal dalekohled McCreadymu.

Z hotelu vyšla na terasu mladá žena. Číšník ji celý rozzářený dovedl ke stolu. Měla na sobě jednoduché, ale elegantní bílé šaty a byla do zlata opálená. Na ramena jí padaly světlé vlasy. Posadila se a zřejmě si objednala něco k pití.

„Radši se věnujte práci,“ zavrčel McCready. „Kde je Rowse?“

Ser žanti se zazubili. „Jo ten. Okna o jedno patro nad terasou. Třetí okno odprava.“

McCready přejel po hotelu dalekohledem. Na žádném z oken nebyly zata žené závěsy. V několika se svítilo.

McCready zahlédl, jak se nějaký mu ž, nahý, jen s ručníkem kolem boků, vynořil z koupelny a zašel do lo žnice. Byl to Rowse. Zatím to jde.

Ale ještě se neukázal nikdo ze zlých hochů. Na hotelové terase se usadili další hosté: tlustý levantský obchodník, kterému se na obou rukou leskly prsteny, starší pán, který seděl sám v rohu a pročítal si jídelníček.

McCready vzdychl. Veliká porce čekání patřila k jeho životu, ale přesto je stále nenáviděl. Vrátil dalekohled a podíval se na hodinky. Sedm patnáct. Ještě vydr ží dvě hodinky a pak vezme Markse do vesnice na večeři. Ser žanti budou hlídkovat po celou noc. V tom jsou nejlepší kdy ž

nepočítáme fyzické násilí.

Rowse se oblékl a mrkl se na hodinky: sedm dvacet.

Zamkl pokoj a šel na terasu, že se ještě před večeří něčeho napije. Slunce u ž zapadalo za hory, zalévalo protější stranu údolí světlem a obrys hor se rýsoval zcela jasně. V Páfosu, na západním pobře ží, se lidé ještě pořád těší teplému pozdně jarnímu podvečeru a zbývá jim dobrá hodinka světla.

Na terase byli tři lidé: tělnatý pán středomořského vzhledu, starší člověk s nepravděpodobně tmavými vlasy a ta žena. Seděla k němu zády a vyhlí žela přes údolí. Přišel k němu číšník. Rowse kývl ke stolu poblí ž toho, u kterého seděla žena, hned u zábradlí terasy. Číšník se usmál a úslu žně jej k němu dovedl. Rowse si poručil ouzo a karafu místní pramenité vody.

Kdy ž se usazoval, po očku se na něj podívala. „Dobrý večer,“ řekl tiše a s mírnou úklonou hlavy. Odpověděla mu

pokývnutím a dál se upřeně dívala do šeřícího se údolí.

Přinesli mu ouzo. Zadíval se do údolí také.

„Mů žu pronést přípitek?“ ozval se po chvilce.

Zatvářila se překvapeně. „Přípitek?“

Ukázal rukou se skleničkou na zastíněné hory tyčící se všude kolem nich jako nehybní strá žní a na marnotratně oran žový západ slunce.

„Na klid. A na krásu.“

Trošku se usmála. „Na klid,“ souhlasila a upila bílého.

Číšník přinesl dva jídelníčky. Seděli ka ždý u svého stolu a četli si v nich. Objednala si horského pstruha.

„To netrumfnu. Přineste mi toté ž, prosím,“ řekl Rowse číšníkovi a ten odešel.

„Večeříte sama?“ zeptal se Rowse.

„Ano, sama,“ odpověděla opatrně.

„Já taky,“ odtušil. „A to mi dělá starosti, proto že jsem bohabojný člověk.“

Zmateně nakrčila obočí. „Co s tím má Bůh společného?“

Uvědomil si, že nemá britský přízvuk. Mluví víc hrdelně, chraplavěji; že by Američanka? Ukázal dolů z terasy. „Ten výhled, ten mír a klid, ty kopce, zapadající slunce, večer. Tohle všechno stvořil, ale určitě ne proto, aby u toho lidi večeřeli ka ždý sám.“

Zasmála se, a ž se z opálené tváře zableskly jasně bílé zuby. Sna ž se je v ždycky rozesmávat, říkávat mu otec. Rády se nechávají rozesmávat.

„Mů žu si k vám přisednout? Jenom na večeři?“

„Proč ne? Ale jenom na večeři.“

Vzal nedopitou skleničku a došel k ní. „Tom Rowse,“

představil se.

„Monika Browneová.“

Bavili se o obvyklých bezvýznamnostech. Vysvětlil, že je autorem středně úspěšného románu a že tady shání materiál pro svou příští knihu, ve které se bude psát i o politice ve východním Středomoří a na Blízkém východě.

Rozhodl se zakončit výlet po téhle části světa krátkým pobytem ve zdejším hotelu, který mu jeden přítel doporučil s tím, že je tu dobré jídlo a klid.

„A vy?“ zeptal se.

„Nic tak vzrušujícího. Chovám koně. Nakoupila jsem tři čistokrevné hřebce. Ale trvá nějakou dobu, ne ž přijdou papíry potřebné pro přepravu. Tak že…“ pokrčila rameny.

„Tak že tu zabíjím čas. Napadlo mě, že to bude lepší ne ž se otravovat někde v přístavu.“

„Hřebce? Na Kypru?“ podivil se.

„Ne, v Sýrii. Při výroční aukci v Hamá. Čistokrevní arabové, ti nejlepší. Víte, že všichni dostihoví koně v Británii do jednoho vlastně pocházejí ze tří arabských koní?“

„Jen ze tří? Ne, to jsem nevěděl.“

Nadšeně se o koních rozpovídala. Dozvěděl se, že se provdala za o dost staršího majora Erika Browneho a oběma jim patří chovatelská stanice v Ashfordu. Pochází ovšem z Kentucky, kde se také dostala ke svým znalostem o chovu koní a o dostizích. Ashford znal jen matně je to městečko v Kentu, na silnici z Londýna do Doveru.

Přinesli jim pstruhy báječně propečené na dřevěném uhlí. K nim se podávalo místní suché bílé víno z údolí Marathassa.

Zevnitř hotelu, otevřenými dveřmi z patia, vešli do baru tři mu ži.

„Jak dlouho budete muset čekat?“ zeptal se Rowse.

„Myslím na ty hřebce.“

„Doufám, že to u ž mů že být ka ždý den. Dělám si o ně starosti. Mo žná jsem měla v Sýrii zůstat. Jsou strašně temperamentní. Při přepravě bývají neklidní. Ale můj zdejší přepravce je velice schopný. A ž koně přivezou, zavolá mi a dál u ž s nimi pocestuji osobně.“

Mu ži u baru dopili whisky a obsluha je zavedla ke stolu na terase. Rowse zachytil, jaký mají přízvuk. Ruka s vidličkou, na které byl napíchnutý kousek pstruha, putovala dál k ústům a nezatřásla se.

„Eště jednu rundu úplně toho samýho,“ ozval se jeden z těch tří.

Na druhé straně údolí tiše promluvil Danny. „Šéfe.“

McCready vyskočil na nohy a došel k malému otvoru v kamenné zdi. Danny mu podal dalekohled a odstoupil.

McCready zaostřil a zvolna vydechl.

„Zásah,“ ohlásil. Vrátil ser žantovi dalekohled.

„Sledovat dál. Vrátím se s Marksem a budeme hlídat přední stranu hotelu. Bille, pojedeš s námi.“

Tou dobou u ž bylo na kopcích tak temno, že do míst, kde na ně čekalo auto, mohli dojít beze strachu, že by je snad z protější strany údolí někdo zahlédl.

Rowse si dál všímal výhradně Moniky Browneové.

Jediný letmý pohled mu řekl všechno, co potřeboval vědět.

Dva z Irů nikdy neviděl. Třetí, bezpochyby šéf skupinky, byl Kevin Mahoney.

On i Monika Browneová odmítli zákusek a dali si kávu.

S ní jim číšník přinesl nějaké sladké tyčinky. Monika zavrtěla hlavou.

„Nic dobrého pro figuru ani náhodou,“ usoudila.

„A na tu vaši je určitě potřeba dávat pozor, proto že je nádherná,“ vlichocoval se Rowse. Odbyla kompliment zasmáním, ale nezdálo se, že by jí to vadilo. Předklonila se.

Rowse ve světle svíčky zahlédl na kratičkou, ale příjemnou chvilku rýhu mezi plnými ňadry.

„Znáte ty lidi?“ zeptala se vá žně.

„Ne, jaktě živ jsem je neviděl,“ zavrtěl hlavou Rowse.

„Mám dojem, že jeden z nich po vás hodně pokukuje.“

Rowse neměl chuť se otáčet a ověřovat si to, ale po téhle její poznámce by bylo podezřelé, kdyby to neudělal. Snědá, hezká tvář Kevina Mahoneyho byla obrácená k němu.

Mahoney se neobtě žoval odvrátit oči, ani kdy ž se Rowse obrátil. Jejich pohledy se střetly. Rowse poznal ten výraz: údiv. Nejistota. Jako kdy ž má člověk pocit, že vás u ž kdysi viděl, ale nemů že přijít na to, co jste zač.

Otočil se. „Kdepak. Úplně cizí lidi.“

„Tak to jsou dost drzí cizí lidi.“

„Poznáte ten přízvuk?“ optal se Rowse.

„Irský,“ odtušila. „Severoirský.“

„Kde jste se naučila poznávat irské přízvuky?“ chtěl vědět.

„Na dostizích, kde jinde. V tomhle sportu je Irů plno.

Tome, byl jste příjemný společník, ale kdy ž dovolíte, půjdu na kutě.“

Vstala. Rowse, jeho ž mírné podezření zase zesláblo, vstal také.

„Máte pravdu,“ kývl. „Byla to moc příjemná večeře.

Doufám, že ne poslední.“

Pátral po sebemenším náznaku toho, že by tou žila, aby ji doprovodil, ale žádný nenašel. Bylo jí maličko přes třicet, samostatná a vůbec ne hloupá ženská. Kdyby to chtěla, nějak nenápadně by to dala najevo. A pokud ne, jen hlupák by to kazil. Zářivě se na něj usmála a odešla z terasy. Rowse

si dal ještě jednu kávu, sedl si zády k trojici Irů a vyhlí žel přes údolí ke ztemnělým horám. Brzy zaslechl, jak se zase odsunuli k baru a k whisky.

„Říkal jsem vám, že to je okouzlující místečko,“ ozval se hluboký, kultivovaný hlas za jeho zády.

Hakím al-Mansúr, stejně elegantně nastrojený jako v ždy, se usadil do prázdné židle a pokynem ruky si objednal kávu.

Na druhé straně údolí Danny odlo žil dalekohled a rychle něco šeptal do vysílačky. McCready, který seděl ve Fordu Orion zaparkovaném na silnici před hlavním vchodem do hotelu Apollonia, naslouchal. Nevšiml si, že by Libyjec vešel do hotelu, ale taky tam mů že být u ž spoustu hodin.

„Průbě žně mě informuj,“ nařídil Dannymu.

„Ano, to jste říkal, pane Azízi,“ odpověděl Rowse klidně. „A měl jste pravdu. Ale jestli jste si se mnou chtěl popovídat, proč jste mě vyhnal z Libye?“

„Ale prosím vás, proč hned vyhnal?“ předl al-Mansúr.

„Jen jsem vám odepřel vstup. A to proto, abych si s vámi mohl promluvit v naprostém soukromí. Dokonce i v mojí vlasti na člověka číhá spousta formalit, musejí se pořizovat

zápisy, je třeba uspokojovat zvědavost nadřízených. Tady není nic ne ž klid a mír.“

A kromě toho je tu mo žnost někoho potichoučku odkráglovat a nechat kyperské úřady, aby vysvětlily, kde se vzala mrtvola britského občana, pomyslel si Rowse.

„Tak to vám musím poděkovat,“ řekl nahlas, „ že jste tak laskav a chcete mi pomoct se sháněním materiálu.“

Hakím al-Mansúr se tlumeně zasmál. „Myslím, že je na čase, abychom na tuhle hloupost zapomněli, pane Rowsi.

Víte, váš přítel Kleist se předtím, ne ž jistí… jistá zvířata ukončila jeho utrpení, docela rozpovídal.“

Rowse se po něm zahořkle a nazlobeně otočil. „V

novinách se psalo, že ho zabila narkomafie, z pomsty za to, co jim provedl.“

„Bohu žel ne. Lidé, kteří mu udělali to, co mu udělali, ovšem s drogami opravdu obchodují. Ale největší nadšení projevují pro odpalování bomb na veřejnosti, především v Británii.“

„Ale proč to? Proč by se ti zatracení Irčani měli o Ulricha zajímat?“

„Nezajímali se o něj, pane Rowsi. Potřebovali jen zjistit, kvůli čemu v Hamburku ve skutečnosti jste, a měli pocit, že váš přítel by to mohl vědět. Anebo tušit. A nemýlili se. Zřejmě byl přesvědčen, že vaše řečičky o ,fiktivních‘

amerických teroristech skrývají úplně jiný cíl. A kdy ž jsem si tuhle informaci dal dohromady s pozdějšími zprávami,

které přišly z Vídně, dospěl jsem k náhledu, že jste zajímavý člověk a měl bych si s vámi promluvit. Doufám, že to tak skutečně je, pane Rowsi; pro vaše dobro doufám, že to tak je. Tak že přišel čas si popovídat. Ale ne tady.“

Za Rowsem se vynořili dva mu ži. Byli vysocí a měli olivovou plet.

„Myslím, že by neuškodila menší projí žďka,“ řekl al-Mansúr.

„A jde o takovou projí žďku, ze které se člověk taky vrátí?“ dotazoval se Rowse.

Hakím al-Mansúr vstal. „To zále ží převá žně na tom, jestli budete s to odpovědět na jednu prostou otázku tak, abych s tím byl spokojen.“

McCready dostal od Dannyho ze druhé strany údolí zprávu, a tak kdy ž se auto objevilo pod branou, kudy se vyjí ždělo z hotelu Apollonia ven na silnici, u ž na ně čekal.

Díval se, jak vůz s Libyjci Rowse seděl vzadu mezi dvěma tě žkými vahami odjí ždí od hotelu.

„Budeme je sledovat, šéfe?“ zeptal se ze zadního sedadla orionu Bill.

„Ne,“ řekl McCready. Sna žit se za nimi na těchhle příšerných klikatinách jet se zhasnutými světly, to by byla sebevra žda. A kdyby rozsvítili, prozradili by se. Al-Mansúr si vybral místo dobře. „Pokud se vrátí, poví nám, co se dělo.

A pokud ne… no, aspoň je u ž ve hře. Očichávají si návnadu.

Do rána se dozvíme, jestli ji se žrali nebo jestli jí pohrdli.

Mimochodem, Bille, dokázal by ses dostat do hotelu, aby tě nikdo neviděl?“

Bill se zatvářil, jako by utrpěl nesmazatelnou urá žku.

„Tak tohle podsuň Rowsemu pod dveře,“ řekl McCready a podal ser žantovi turistický prospekt.

Jeli hodinu. Rowse se přinutil nerozhlí žet se. Dvakrát, kdy ž se libyjský řidič vypořádával s téměř zpětnými zatáčkami, ale dostal šanci podívat se zpátky směrem, odkud přijeli. Za nimi nebylo vidět záři žádných reflektorů. Řidič dvakrát sjel ke krajnici, zhasil světla a pět minut vyčkával.

Nikdo je nepředjel. Chvilku před půlnocí dorazili k veliké vile a projeli branou z tepané litiny. Rowse vyšoupli ven a nahnali ho do dveří, které jim otevřel další libyjský svalnatec. I s al-Mansúrem jich u ž bylo celkem pět. Trochu moc velká přesila.

A to na ně ještě ve velikém salonu, do kterého jej dostrkali, čekal další: rozlo žitý, jistě téměř padesátiletý mu ž

s mohutnou bradou a vystouplým bříškem, se zhrublou a násilnickou tváří a silnými zarudlými pa žemi. Zcela jasně to nebyl Libyjec. Po pravdě řečeno jej Rowse náramně snadno poznal, ale nedal to znát. Ta tvář byla součástí McCreadyho zločinecké přehlídky a ukázali mu ji proto, že pokud se mu podaří proklouznout do světa středovýchodního terorismu, mohl by ji jednoho dne vidět na živo.

Frank Terpil byl odpadlík od CIA, kterého z agentury vyhodili v roce 1971. Velmi brzy se pak přimkl k jedinému svému opravdovému životnímu poslání je ž bylo navíc velmi výnosné –, toti ž začal dodávat ugandskému diktátorovi Idi Aminovi mučicí nástroje a teroristické vybavení. Ještě předtím, ne ž ugandskou zrůdu svrhli a ne ž

rozehnali jeho otřesný „Státní výzkumný úřad“, představil Amin Američana Muammarovi Kaddáfímu. Od té doby se Terpil, často ve spolupráci s dalším odpadlíkem, Edwinem Wilsonem,

zaměřoval

na

opatřování

všemo žného

teroristického

vybavení

a

technologií

pro

ty

nejextrémističtější skupiny na Středním východě, ale stále zůstával ve slu žbách libyjského diktátora.

Tou dobou u ž byl Terpil mimo západní rozvědnou komunitu patnáct let, ale přesto jej Libyjci brali jako „odborníka na Ameriku“. Vyhovovalo mu to a pečlivě se sna žil zastírat fakt, že koncem osmdesátých let u ž naprosto neví, která bije.

Rowsemu řekli, ať se posadí na židli stojící uprostřed místnosti. Téměř všechen nábytek byl přikryt prostěradly, aby se na něj neprášilo. Bylo jasné, že vila patří nějaké bohaté rodině, která sem přes zimu nejezdí. Libyjci si ji prostě jen na tuhle noc vypůjčili proto taky Rowsemu nezavázali oči.

Al-Mansúr jedno prostěradlo stáhl a s úzkostlivou opatrností se uvelebil na vysoké židli čalouněné brokátem.

Nad Rowsem svítila jedna jediná žárovka. Al-Mansúr pokývl Terpilovi a ten se přikolébal blí ž.

„Tak teď si popovídáme, kámo. Jezdíš po Evropě a sháníš zbraně. Dost speciální zbraně. O co ti sakra jde.

„Sháním materiál pro nový román. Sna žil jsem se vám to vysvětlit u ž nejmíň desetkrát. Pro román. Je to moje práce, živím se tím. Píšu thrillery. O vojácích, špionech, teroristech fiktivních teroristech.“

Terpil jej udeřil do tváře ne moc tvrdě, čistě aby naznačil, že toho má v zásobě ještě podstatně víc.

„Nech si ty kecy,“ řekl bez nepřátelství. „Stejně z tebe dostanu pravdu, po dobrém nebo po zlém. Mů že to proběhnout i bez bolesti mně je to fuk. Pro koho děláš?“

Rowse ze sebe povídačku soukal pomalu, jak ho to učili, někdy si na věci jakoby vzpomínal přesně, někdy musel propátrávat paměť.

„Jaký to byl časopis?“

„Soldier of Fortune.“

„Které číslo?“

„Z dubna… z května. Loňského. Jasně, byl to květen, ne duben.“

„Co v tom inzerátu bylo?“

„Sháníme odborníka na zbraně, Evropa, zajímavá nabídka… tak něco. A číslo poštovní přihrádky.“

„Kravina. Ten časopis čtu měsíc co měsíc. Takový inzerát tam nebyl.“

„Byl. Ověřte si to.“

„O tom nepochybujte,“ sykl z rohu pokoje al-Mansúr.

Dělal si do sešitku od Gucciho poznámky tenkým zlaceným perem.

Rowse věděl, že Terpil blufuje. V inzertní části časopisu Soldier of Fortune taková nabídka opravdu vyšla.

McCready si ji našel a pak díky několika hovorům s přáteli od CIA a FBI zajistil aspoň v to Rowse horoucně doufal –, že člověk, který inzerát podal, nebude k sehnání a nebude moci říct, že mu nikdy žádný pan Rowse z Anglie neodpověděl.

„Tak že jste tam napsal.“

„Jo. Dost podrobně. Uvedl jsem adresu jen pro poštovní zásilky. Svoje profesní zkušenosti, odbornost. Dal jsem jim pokyny, jak poslat odpověď, jestli nějaká bude.“

„A to?“

„Měli v Londýně podat inzerát do Daily Telegraphu.“

Přerecitoval jim jeho znění. Naučil se mu nazpaměť.

„A inzerát se objevil? Kontaktovali vás?“

„Jasně.“

„Kdy?“

Rowse jim to řekl. Loni v říjnu. I tenhle inzerát našel McCready. Vybrali jej náhodně, šlo o pravý inzerát podaný zcela nevinným britským občanem, ale jeho znění hezky sedělo. Pracovníci v Telegraphu jim pak vyhověl a změnili

záznamy tak, aby z nich vyplývalo, že jej podal někdo v Americe a zaplatil hotově.

Výslech pokračoval. Mluvili o telefonátu z Ameriky, ke kterému údajně došlo poté, co podal další inzerát do New York Times. (I ten našli po hodinách pátrání šlo o skutečný inzerát s britským telefonním číslem. Rowseho číslo pak změnili, aby tomu odpovídalo.) „Proč jste se kontaktovali tak slo žitě?“

„Měl jsem dojem, že pro případ, že by zadavatel inzerátu byl cvok, musím zachovávat diskrétnost. A takové utajování na druhou stranu v ždycky zapůsobí, ať je to kdokoli.“

„A zapůsobilo?“

„Nejspíš ano. Ten, s kým jsem pak mluvil, řekl, že se mu to zamlouvá. Domluvili jsme si schůzku.“

„Kdy? Loni v listopadu. Kde? V hotelu Georges Cinq v Paří ži. Jak vypadal?“

„Mladší, dobře oblečený, mluvil spisovně. V hotelu se nezapsal, to jsem si ověřil. Říkal si Galvin Pollard. Určitě falešné jméno. Typický jupík.“

„Co že?“

„Úspěšný mladý mu ž,“ zavrčel al-Mansúr. „Vy jste dost mimo, ne?“

Terpil zrudl. No ovšem. U ž na ten výraz narazil, ale zapomněl.

Co ten mu ž říkal? že zastupuje ultraradikální skupinu, která má plné zuby Reaganovy administrativy, jeho nepřátelského postoje k Sovětům a ke třetímu světu a především toho, že americká letadla a peníze od amerických daňových poplatníků se pou žívají k tomu, aby se na ženy a děti v Tripolisu házely bomby jako loni v dubnu.

„A dal vám seznam věcí, které potřebuje?“

„Ano.“

„Tenhle seznam?“

Rowse se na něj podíval. Byl to opis seznamu, který ve Vídni ukázal Karjaginovi. Ten Rus musí mít vynikající paměť.

„Ano.“

„Směrovatelné miny Claymore, proboha. Semtex H.

Nálo že maskované jako aktovky. To je slo žitá technologie.

Co s tím sakra chtějí dělat?“

„Říkal, že chtějí zasadit společnosti ránu. Pořádnou ránu. Mluvil o Bílém domě a o Senátu. Vypadalo to, že má pifku obzvlášť na Senát.“

Nechal je, aby z něj postupně vytáhli i finanční stránku údajné transakce. Pověděl jim, že na účtu banky Kreditanstalt v Cáchách je půl milionu dolarů. (Díky McCreadymu takový účet, samozřejmě antedatovaný do správné doby, opravdu existoval. Bankovní tajemství u ž

není, co bývalo. Pokud budou Libyjci chtít, mů žou si to ověřit.)

„A proč jste se do toho zapletl?“

„Slíbili mi dvacetiprocentní provizi. Sto tisíc dolarů.“

„Pár šupů.“

„Pro mě ne.“

„Netvrdil jste, že píšete thrillery?“

„Napsal jsem jeden a ten se nijak skvěle neprodával. I kdy ž nakladatel na zálo žce píše něco jiného. Potřeboval jsem si přivydělat pár šilasů.“

„Šilasů?“

„Šilinků,“ sykl znovu al-Mansúr. „Britský ekvivalent vašich ,doláčů‘ nebo ,babek‘.“

Ve čtyři ráno dali Terpil a al-Mansúr hlavy dohromady.

Tiše si něco povídali ve vedlejším pokoji.

„Mů že ve Spojených státech opravdu existovat radikální skupina, která se chystá tě žce zasáhnout Bílý dům a Senát?“ dotazoval se al-Mansúr.

„Jasně,“ řekl tělnatý Američan, který svou vlast upřímně nenáviděl. „V tak velký zemi se najdou cvoci všeho druhu. Panejo, jedna mina Claymore v aktovce na trávníku před Bílým domem. Dovedeš si to představit?“

Al-Mansúr si to představit dovedl. Miny Claymore mají směrovatelnou nálo ž a jsou nejničivějšími zbraněmi proti živé síle, jaké kdo kdy vynalezl. Mají tvar disku, po odpálení vyskočí do vzduchu a vyšlou z obvodu kotouče ve výši pasu roj kuličkových lo žisek. Pohyblivá clona těchhle

projektilů mů že pokosit stovky lidí. Kdyby mina Claymore vybuchla řekněme v nádra žní hale, z tisícovek cestujících zůstane na živu málokdo. Právě proto je v Americe jejich prodej přísně zakázán. Ale v ždycky se najde někdo, kdo vyrobí repliky…

V půl páté se oba mu ži vrátili do salonu. Rowse o tom nevěděl, ale tu noc k němu byli bozi milostivi. Al-Mansúr velice potřeboval mít něco, co by co nejdřív přinesl svému vůdci, aby ukonejšil jeho touhu pomstít se Americe; Terpil svým hostitelům zase potřeboval dokázat, že jeho rady o Americe a o Západě stále potřebují. A tak se vposledku stalo, že oba Rowsemu uvěřili z toho důvodu, ze kterého uvěří různým věcem většina lidí: proto že uvěřit chtěli.

„Mů žete jít, pane Rowsi,“ řekl al-Mansúr zdvořile.

„Samozřejmě si všechno prověříme a já budu nablízku.

Zůstaňte v Apollonii, dokud vás neoslovím já sám nebo někdo, koho vyšlu.“

Dva svalnatci, kteří jej vezli sem, jej zase odvezli zpátky, vylo žili ho před dveřmi hotelu a zmizeli. Rowse vešel do pokoje a rozsvítil, proto že měl okna na západ a ještě nesvítalo dost, aby dobře viděl. Bill, který měl na druhé straně údolí zrovna slu žbu, zapnul vysílačku a probudil McCreadyho spícího v hotelovém pokoji v Pedhoulas.

Rowse se zastavil a z koberce kousek za dveřmi cosi zvedl. Byl to prospekt lákající turisty, aby navštívili historický klášter Kykko a podívali se na proslulou ikonu,

Zlatou Pannu. Vedle řádky, kde se psalo o obraze, stála poznámka psaná tu žkou: „10 dopol.“

Rowse nastavil budík, aby jej nechal tři hodiny spát.

„McCready, ty hajzle,“ zavrčel a pomalu se propadl do spánku.

4

Kykko, největší klášter na Kypru, zalo žili ve dvanáctém století byzantští císaři. Kdy ž uvá žíme, že mniši tu měli trávit život odděleni od světa, v osamělých meditacích, místo vybrali velice dobře.

Masivní budova stojí na vysoké hoře západně od údolí Marathassa a je tak stranou všeho dění, že k ní vedou jen dvě silničky, ka ždá z jedné strany. Kousek pod klášterem se však i ony spojují v jednu a ta pak vede a ž k bráně.

McCready si místo vybral stejně dobře jako východořímští vládci. Dannyho nechal v kamenné chýši přes údolí proti hotelu, ať pozoruje zata žená okna pokoje, kde spal Rowse; ke klášteru Kykko jel napřed Bill, a to na

motocyklu, který pronajal Marks se svou plynnou řečtinou.

Za úsvitu u ž byl ser žant SAS pečlivě ukryt mezi borovicemi vysoko nad jednou silnicí vedoucí ke klášteru.

Díval se, jak v autě řízeném Marksem přijí ždí sám McCready, pak dával pozor, kdo ještě přijede další. Kdyby se objevil někdo z trojice Irů anebo libyjské auto (poznamenali si jeho číslo), McCready by byl varován třemi pípnutími vysílačky a vypařil by se. Toho květnového dopoledne se ale nahoru po silničce plahočily jen obvyklé proudy turistů hlavně Řeků a Kypřanů. Šéf rezidentury v Nikósii vyslal do Pedhoulas jednoho ze svých mladších zaměstnanců s řadou zpráv z Londýna a se třetí vysílačkou.

Posel dorazil v noci a díky němu teď u ž kromě McCreadyho měli vysílačku i oba ser žanti.

V půl deváté Danny ohlásil, že Rowse vylezl na terasu a lehce posnídal rohlíčky, kávu. Po Mahoneym a jeho dvou přátelích nebylo ani vidu a neobjevila se ani Rowseho včerejší společnice a vůbec žádný z hotelových hostů.

„Vypadá unaveně,“ hlásil Danny.

„A kdo tvrdil, že se tu někdo z nás bude rekreovat?“

štěkl McCready, který seděl třicet kilometrů od něj, na lavičce na dvoře kláštera.

Rowse vyrazil dvacet minut po deváté. Danny to ohlásil. Rowse vyjel z Pedhoulas, minul velký kostel archanděla Michaela, pokrytý malbami, který horské vesnici vévodil, a zabočil na severozápad, na silnici vedoucí do

Kykko. Danny dál pozoroval hotel. V půl desáté vešla do Rowseho pokoje slu žebná a roztáhla závěsy. Tím to Dannymu usnadnila. Na té straně hotelu, z ní ž byl výhled do údolí, pak někdo roztáhl i další závěsy. Ser žant m žoural do vycházejícího sluníčka a byl odměněn pohledem na Moniku Browneovou, která se nahá, jak ji Pánbůh stvořil, usadila před okno a deset minut prováděla dechová cvičení.

„Kam se hrabe South Armagh,“ ucedil veterán vděčně.

Deset minut před desátou ohlásil Bill, že Rowse se objevil na dohled a po klikaté cestě se blí ží ke klášteru.

McCready vstal, vešel dovnitř a podivoval se tomu ohromnému mno žství práce, je ž bylo potřeba, aby sem, na vrcholky hor, dovlekli ty masivní kameny. Nasál vůni kadidla a obdivoval dovednost mistrů, kteří opatřili stěny šarlatovými a modrými freskami zdobenými zlatou fólií.

Rowse našel McCreadyho před proslulou ikonou Zlaté Panny. Bill, který stál venku, se ujistil, že Rowseho nikdo nesleduje, a poslal McCreadymu do vysílačky schované v náprsní kapse dvě pípnutí.

„Vypadá to, že jsi čistý,“ zašeptal McCready, kdy ž se Rowse postavil vedle něj. Na tom, že mluvili šeptem, nebylo nic zvláštního; všichni ostatní turisté kolem nich si ovídali také potichoučku, jako by se báli narušit klid svatostánku.

„Tak začneme od začátku, ne?“ vybídl Rowseho.

„Naposledy jsem tě viděl ve Valettě před tím kratičkým

výletem do Tripolisu. Vyprávěj mi všechno, co se dělo pak, do poslední podrobnosti.“

Rowse tedy začal od začátku.

„Vida, tak ty ses sešel se samotným Hakímem al-Mansúrem,“ poznamenal po několika minutách McCready.

„Neodva žoval jsem se doufat, že se na letišti objeví osobně.

Karjaginova zpráva ho musela pořádně navnadit. Tak dál.“

Část Rowseho vyprávění mohl McCready potvrdit z vlastní zkušenosti nebo díky hlášením dvou ser žantů bledý mladý agent, který sledoval Rowseho ve Valettě a dohlédl, aby nastoupil na letadlo na Kypr, druhý agent, který se na něj pověsil v Nikósii a sledoval jej, dokud nevyrazil do hor.

„Viděl jsi některého z mých dvou ser žantů? Tvých bývalých kolegů?“

„Ne, ani jednou. Rád se nechám vůbec přesvědčit, že tu jsou,“ řekl Rowse: Dívali se oba na Madonu a ta jim pohled klidnýma a slitovnýma očima oplácela.

„Ale ano, jsou tu, jen klid,“ kývl McCready. „Jeden je zrovna venku a dívá se, jestli některého z nás nesledují.

Vlastně je tvoje dobrodru žství náramně baví. A ž bude po všem, měli byste si zajít na skleničku. Ale zatím to nepůjde.

Tak že… co bylo, kdy ž jsi orazil do hotelu?“

Rowse se dobral a ž k okam žiku, kdy poprvé zahlédl Mahoneyho a jeho dva pohůnky.

„Počkej ještě, co ta ženská. Kdo to je?“

„Prázdninová známost. Američanka, chová dostihové koně a čeká, kdy jí přivezou tři arabské hřebce, co koupila minulý týden na výroční aukci v Sýrii, v Hamá. Monika Browneové. S ,e‘ na konci. Ta s tím nic nemá, prostě jsem s ní povečeřel.“

„Určitě?“

„Jasně, Same. Určitě. Je to civil. A je čirou náhodou taky moc pěkná.“

„To jsme si všimli,“ ucedil McCready. „Pokračuj.“

Rowse mu vylíčil, jak Mahoney přišel na terasu a jak si jeho společnice všimla, že se na něj Irové podezřívavě dívají.

„Myslíš, že tě poznal? Viděl tě přece tehdy u pumpy.“

„To by nešlo,“ bránil se Rowse. „Měl jsem vlněnou kuklu a ž na oči, na celé tváři strniště a byl jsem napůl zalezlý za stojanem. Kdepak, prostě zaslechl můj přízvuk.

Prohlí žel by si takhle ka ždého Angličana. Přece víš, jak moc nás všechny nenávidí.“

„Mo žná. Tak dál.“

McCreadyho zajímal především nečekaný příchod Hakíma al-Mansúra a noční výslech, který vedl Frank Terpil. Aspoň desetkrát Rowseho přerušil a vyjasňoval si některé body. Mistr klamu dr žel v ruce vázanou knihu o byzantských kostelích a klášterech na Kypru. Poslouchal Rowseho a dělal si přes řecký text hojné poznámky. Pod hrotem tu žky se ale nic neobjevovalo písmo bude vidět

později, a ž na ně pou žijí speciální chemickou látku. Pro všechny náhodné kolemstojící vypadal prostě jako turista, který si poznamenává, co vidí.

„Zatím by to šlo,“ uva žoval nahlas. „Vypadá to, že přepravu pozdr želi a čekají na příkaz. To, že se Mahoney a al-Mansúr objevili v jednom a tomté ž hotelu na Kypru, ani nic jiného znamenat nemů že. Ted musíme zjistit kdy, kde a jak. Po zemi, po moři nebo letecky? Odkud a kam? A čím kamionem, nákladním letadlem, nákladní lodí?“

„Pořád máš jistotu, že do toho půjdou? že to celé neodvolají?“

„Naprostou.“

Nebylo potřeba, aby Rowsemu říkal, proč si je tak jist.

To Rowse nemusí vědět. Ale libyjský lékař, který pečuje o Muammara Kaddáfího, poslal další zprávu. Bude to mnohonásobná zásilka. Nějaké zbraně budou i pro baskické separatisty z ETA. A další pro francouzskou ultralevicovou skupinu Action Directe. A další zásilka pro maličkou, ale nebezpečnou belgickou teroristickou buňku, CCC. Veliký dárek je určen i pro německou Rote Armee Fraktion ta bezpochyby aspoň polovinu pou žije v barech, kam chodí američtí vojáci. Ale více ne ž polovina celé zásilky je určena pro IRA.

V hlášení stálo, že jedním z cílů IRA bude zavra ždění amerického velvyslance v Londýně. McCready choval podezření, že IRA bude mít starost o své peně žní

přispěvatele v Americe a tuhle práci hodí na krk někomu jinému nejspíš Němcům z Frakce Rudé armády, následovníkům skupiny Baadera a Meinhofové, jejich ž řady prořídly, ale kteří jsou pořád smrtelně nebezpeční a odhodlaní výměnou za zbraně pracovat na zakázku.

„A chtěli vědět, kam ti mají zbraně pro americké teroristy dodat, pokud na ten obchod přistoupí?“ zeptal se McCready.

„Ano.“

„Co jsi jim řekl?“

„Kamkoli do západní Evropy.“

„A o tom, jak to chceš dostat do Států?“

„Pověděl jsem jim, cos mi říkal ty. Dodávku, která na objem nebude nijak velká, přesunu z toho místa, kam ji dovezou, do pronajaté gará že, o které vím jenom já. Pak se vrátím s obytným přívěsem, který má za stěnami skryté přihrádky. S tím pojedu na sever, skrz Dánsko, potom trajektem do Švédska, nahoru do Norska a nalodím se na jednu z těch mnoha dopravních lodí, co plují přes oceán do Kanady. Obyčejný turista, milovník přírody.“

„Spolkli to?“

„Terpil ano. Říkal, že to je čistá akce. Al-Mansúr namítal, že to znamená přejet hned několik státních hranic.

Upozornil jsem ho na to, že o prázdninách se Evropa obytnými přívěsy jen hem ží a že všude budu tvrdit toté ž:

žena a děti letí za mnou a já je vyzvednu na letišti v hlavním městě toho příštího státu. Pak mi to odkýval.“

„Dobře. My jsme míč odehráli. Teď musíme čekat, jestli jsi je přesvědčil. Anebo jestli se po pomstě na Bílém domě třesou tolik, že to překoná jejich přirozenou opatrnost.

Takové věci u ž se staly.“

„A co bude dál?“ zeptal se Rowse.

„Vrať se do hotelu. Jestli nám na tu americkou povídačku skočí a přidají do zásilky i díl pro tebe, al-Mansúr se s tebou spojí, buď osobně nebo přes prostředníka. Dr ž se jeho pokynů do písmene. Pro situační hlášení si přijdu, jen kdy ž bude vzduch naprosto čistý.“

„A kdy ž nám to nezbaští?“

„Pak se tě pokusí umlčet. Nejspíš po žádají Mahoneyho a jeho chlapce, aby se o to postarali jako projev dobré vůle. Tím dostaneš mo žnost se s Mahoneym vypořádat. A ser žanti se budou dr žet poblí ž. Dají se do toho, aby tě z toho dostali živého.“

To zrovna, pomyslel si Rowse. Tím by přece prozradili, že Londýn o akci ví. Irové by se rozutekli a zásilka by k nim šla jinudy, jindy a odjinud. Pokud si pro něj al-Mansúr přijde, ať u ž sám nebo to někomu zadá, bude ka ždopádně odkázán sám na sebe.

„Chceš hlásič?“ zeptal se McCready. „Něco, co zmáčkneš a my přiběhneme?“

„Ne,“ řekl Rowse stručně. Nebylo by to k ničemu.

Nikdo by nepřiběhl.

„Tak bě ž zase do hotelu a čekej,“ doporučil mu McCready. „A sna ž se neplýtvat silami na pěknou paní Browneovou. S ,e‘ na konci. Mohly by ti pak chybět.“

McCready zmizel v davu. I on velice dobře věděl, že kdyby Irové nebo Libyjci po Rowsem vyjeli, nemohl by zasáhnout. Pro případ, že by libyjský lišák Rowsemu neuvěřil, byl odhodlán povolat mnohem početnější tým pozorovatelů a sledovat Mahoneyho. A ž se někam vydá, bude to znamenat, že vyrazila i zásilka se zbraněmi pro Irsko. Teď, kdy ž Mahoneyho našel, to bylo nejlepší vodítko, díky kterému zásilku mů že najít.

Rowse dokončil prohlídku kláštera a pak vyšel do oslepujícího slunce k autu. Bill jej sledoval ze svého úkrytu pod borovicemi na vršku kousek pod hrobkou zesnulého prezidenta Makariose, a upozornil Dannyho, že jejich člověk se vrací zpátky. Deset minut nato odjel i McCready. Za volantem zase seděl Marks. Cestou dolů nalo žili kyperského venkovana, který postával u krajnice, tak že se do Pedhoulas dostal i Bill.

Čtvrt hodiny po začátku čtyřicetiminutové cesty zapraskalo v McCreadyho vysílačce. Byl to Danny.

„Mahoney a jeho parta právě vešli do pokoje našeho člověka. Obracejí ho vzhůru nohama. A pořádně. Mám zajít k silnici a varovat ho?“

„Ne,“ řekl McCready. „Zůstaň ve spojení a dívej se.“

„Kdybych přidal, tak ho mo žná předjedeme,“ navrhl Marks.

McCready se podíval na hodinky. Bylo to pouhopouhé gesto. Ani se nesna žil spočítat vzdálenost do Pedhoulas a rychlost.

„Pozdě,“ řekl. „Toho u ž nedohoníme.“

„Chudák starouš Tom,“ ozval se zezadu Bill.

Sam McCready ztratil nervy, co ž se mu ve styku s podřízenými nestávalo často. „Jestli to nedoká žeme, jestli se ta hromada svinstva dostane, na místo, tak budou chudáci lidi, co nakupujou v Harrods, chudáci turisti v Hyde Parku, chudáci ženy a děti v celý zemi, sakra,“ vyštěkl.

Celou cestu do Pedhoulas mlčeli.

Rowseho klíč pořád visel na háčku v recepci. Vzal si jej sám za pultem nikdo nebyl a šel nahoru. Zámek byl neporušený; Mahoney si vypůjčil klíč a pak jej zase vrátil do recepce. Ale dveře byly odemčené. Rowse si řekl, že asi ještě nedouklízela slu žebná, a vešel.

Sotva vstoupil dovnitř, dostal od mu že stojícího za dveřmi tak silnou ránu, že se zapotácel a udělal pár kroků

dopředu. Dveře se zabouchly a cestu k nim mu zahradil podsaditý chlapík. Snímky, které Danny pořídil teleobjektivem, ještě před svítáním putovaly do Nikósie, odtud je faxovali do Londýna a tam mu že identifikovali. Ten podsaditý byl Tim O’Herlihy, zabiják z brigády IRA z

Derry, tělnatější zrzek, který teď stál u krbu, se jmenoval Eamonn Kane a dělával v Belfastu vymahače výpalného.

Mahoney seděl v jediném křesle, které v pokoji bylo, zády k oknu; závěsy byly zata žené a jasné denní světlo jimi jen ztě žka pronikalo.

Kane beze slova hrábl po potácejícím se Angličanovi, otočil si ho a přimáčkl jej ke zdi. Obratné ruce rychle prošacovaly Rowseho košili s krátkým rukávem a pak i obě nohavice kalhot. Kdyby měl s sebou hlásič, který mu nabízel McCready, našli by ho a komedie by byla na místě skončila.

V pokoji byl naprostý nepořádek, všechny zásuvky byly pootevírané a obsah skříní se válel po zemi. Rowse se utěšoval jen tím, že s sebou nemá zhola nic, co by nemohl mít spisovatel sbírající materiál poznámkové sešity, náčrt zápletky, turistické mapy, prospekty, přenosný psací stroj, oblečení, toaletní potřeby. Pas měl v zadní kapse kalhot.

Kane jej vylovil a podal Mahoneymu. Ten si jej prolistoval, ale nezjistil nic, co by tak jako tak nevěděl.

„Tak co, ty výkvěte armády, teď mi snad povíš, co tu vůbec děláš.“

Na tváři měl obvyklý okouzlující úsměv, ale oči se nesmály.

„Nechápu, o čem to mluvíte, sakra,“ horšil se Rowse.

Kane se rozmáchl a zasadil mu ránu pěstí na solar. Mohl by tomu zabránit, ale O’Herlihy stál za ním a Kane hned vedle.

I bez Mahoneyho by na tom byl špatně. Tihle chlapi nejsou

žáčci z nedělní školy. Rowse zaúpěl, zlomil se v pase, opřel se o zeď a ztě žka oddychoval.

„Tak ty nechápeš? Nechápeš?“ opičil se Mahoney, ale nevstal. „Obyčejně lidem vysvětluju, co chci, jinak ne ž

řečmi, ale pro tebe, pane voják, udělám výjimku. Jeden můj přítel tě před pár týdny poznal v Hamburku. Tom Rowse, svého času kapitán pluku SAS, co ž je známý spolek přátel irského národa, se najednou na kdeco vyptává. Má za sebou dva turnusy na Smaragdovým ostrově a najednou si to přihasí na Kypr zrovna ve chvíli, kdy se tu s kamarádama sna žíme v klidu strávit dovolenou. Tak znova: co tu děláš?“

„Poslechněte, jasně, byl jsem u SAS,“ bránil se Rowse.

„Ale odešel jsem. Měl jsem toho plné zuby. Jsou to u ž tři roky, co jsem ty parchanty veřejně napadl. Jsem ze hry venku, a dokonale. Británie by kvůli mně ani prstem nehnula, i kdybych byl v maléru. Teď si vydělávám psaním kní žek. Píšu thrillery. Tak je to.“

Mahoney kývl na O’Herlihyho. Rána vedená zezadu zasáhla ledviny. Rowse vykřikl a padl na kolena. I kdy ž byli v převaze, býval by mohl bojovat a vyřídit aspoň jednoho, mo žná i dva, ne ž by ho definitivně dostali. Radši ale přijal bolest a zkroutil se.

Mahoney se choval povýšeně, ale přesto Rowse tušil, že je zmatený. Teroristický šéf si včera večer určitě všiml, jak si Rowse na terase povídal s Hakímem al-Mansúrem a pak s ním odjel. Z celonoční vyjí žďky se Angličan vrátil

živý a Mahoney měl co nevidět od al-Mansúra dostat veliký dárek. Kdepak, mu ž z IRA ještě nechce zabíjet zatím. Zatím se jen baví.

„L žeš mi, pane voják, a to já nerad. Ty kecy o kní žkách jsem u ž slyšel. Víš přece, že my Irové máme k literatuře blízko. A některé ty věci, co ses na ně vyptával, nemají s literaturou nic společného. Tak co tu děláš?“

„Thrillery…“ sípal Rowse. „Thrillery dneska musejí být přesné. Okecávání mi nikdo nevezme. Podívejte se na le Carrého, na Clancyho myslíte si, že si všechno do poslední podrobnosti neprověřují? Dneska to jinak nejde.“

„Vá žně? A co jistý pán, co bydlí za mořem, proč s tím sis včera večer povídal je to snad spoluautor?“

„To je mezi námi. Zeptejte se ho.“

„Zeptal jsem se, pane voják. Dneska ráno, telefonicky.

Po žádal mě, abych na tebe dával pozor. Kdyby to bylo na mně, řekl bych chlapcům, aby tě shodili z nějaké hodně vysoké hory. Ale můj přítel si jen přeje, abych na tebe dohlídl. A to taky udělám, budu tě hlídat ve dne v noci, dokud neodjedeš. Jiná přání ale neměl. Tak že je úplně na mně, jestli ti dám malou připomínku na staré časy.“

Kane a O’Herlihy se pohnuli. Mahoney se jen díval.

Kdy ž Rowseho zradily nohy, svezl se dolů, zlomil se v pase a chránil si jen dolní část břicha a genitálie. Byl příliš nízko, ne ž aby ho mohli účinně mlátit, a tak přešli ke kopání.

Odvracel hlavu, aby mu nepoškodili mozek, cítil, jak špičky

bot dopadají na záda, ramena, na hrudník, na žebra, zalykal se bolestí a konečně jej po kopanci do zátylku pohltila milosrdná temnota.

Probral se tím způsobem, jak se to stává obětem autonehod nejdřív si jen matně uvědomoval, že je na živu, pak si teprve uvědomil bolest. Celé tělo pod košilí a kalhotami jako by měl jednu velkou bolavou podlitinu.

Le žel tváří k zemi a chvilku si jen prohlí žel vzor koberce. Pak se obrátil a to byla chyba. Přejel si rukou přes obličej. Na tváři kus pod levým okem měl otok; jinak to byla tatá ž tvář, kterou holil u ž roky. Pokusil se posadit se a bolestí zamrkal. Někdo mu polo žil pa ži kolem ramen a pomohl mu do sedu.

„Co se tu proboha stalo?“ zeptala se.

Monika Browneová klečela vedle něj a jednou rukou jej přidr žovala. Chladivými prsty pravé ruky se dotkla podlitiny pod levým okem.

„Šla jsem kolem a viděla jsem, že jsou otevřené dveře…“

Taková náhodička, pomyslel si, ale pak tu myšlenku zahnal.

„Asi jsem omdlel a při pádu jsem se praštil,“ řekl.

„A to bylo předtím, ne ž jste rozházel celý pokoj, nebo a ž potom?“

Rozhlédl se. Zapomněl na to, že všechny zásuvky jsou vyta žené a po zemi le ží poházené oblečení.

Rozepnula mu košili na prsou. „Panejo, vy jste sebou teda praštil,“ řekla stručně. Pak mu pomohla vstát a dovedla ho k posteli. Posadil se. Strčila do něj, aby si lehl, vzala ho za nohy a převalila ho na matrací.

„Nikam nechoďte,“ řekla zcela zbytečně. „Mám v pokoji nějakou mast.“

Za chvilku se vrátila, zavřela za sebou a rychlým pohybem otočila klíčem v zámku. Rozepnula mu bavlněnou košili, stáhla ji z něj, prohlí žela si podlitiny rozmístěné všude po trupu a na žebrech, které u ž se zbarvovaly do jasně modré, a něco si u toho mumlala.

Cítil se bezbranný, ale zřejmě věděla, co dělat. Vytáhla zátku z nějaké lahvičky a zkušenými prsty vetřela do poraněných míst mast. Píchalo to. „Au,“ hekl.

„To vám pomů že za žene to otok a podlitiny se tolik nezbarví. Obraťte se.“

Vetřela mu mast i do modřin a jelit, co měl na ramenou a na zádech.

„Jak to, že s sebou to mazání vozíte?“ ucedil. „To takhle skončí ka ždý, s kým povečeříte?“

„Je to pro koně,“ vysvětlila.

„Pěkně děkuju.“

„Nechte si ty kecy. Na podobné hlupáky, jako jste vy, to zabírá stejně dobře. Otočit.“

Poslechl ji.

Stála nad ním a zlaté vlasy jí padaly na ramena.

„Tloukli vás i do nohou?“

„Odshora dolů.“

Rozepnula mu pásek, pak i zip a bez řečí kalhoty stáhla. ženy, jejich ž man želé příliš pijí, tuhle činnost zvládají bě žně. Kromě jednoho otoku na levé holeni byl ještě na stehnech k vidění dobrý půltucet modřin. Vetřela do nich mast. Kdy ž to přestalo pálit, bylo to vysloveně příjemné. Vůně masti mu připomněla doby, kdy byl na škole a hrál ragby. Zarazila se a odlo žila lahvičku.

„Co tohle, to je taky otok?“ zeptala se.

Podíval se dolů ke trenýrkám. Ne, kdepak otok.

„Díky Bohu,“ utrousila. Pak se otočila a sáhla po zipu na zádech smetanových šatů. Díky zata ženým závěsům bylo v místnosti matné, duchovité světlo.

„Kde jste se naučila ošetřovat podlitiny?“ zeptal se. Po výprasku a po masá ži začínal být ospalý. Aspoň se tedy chtělo spát hlavě.

„Doma v Kentucky. Můj mladší bratr jezdil jako amatérský žokej,“ vysvětlila. „Párkrát jsem ho dávala dohromady.“

Smetanové šaty sklouzly na podlahu a le žely jako hromádka. Měla na sobě tenoučké kalhotky od Janet Regerové. A přes záda nevedl žádný pásek od podprsenky.

Měla sice plná ňadra, ale ani tak žádnou nepotřebovala.

Otočila se. Rowse polkl.

„Ale tohle,“ zašeptala, „jsem se od žádného bratříčka nenaučila.“

Na malou chvilku pomyslel na to, že na něj v Gloucestershiru čeká Nikki. Od té doby, co si ji vzal, nic podobného neprovedl. Jen že válečník občas potřebuje utěšit, rozumoval, a kdy ž se útěcha takhle snadno nabízí, bylo by nelidské ji odmítnout.

Kdy ž si na něj sedala, natáhl se po ní, ale sevřela mu zápěstí a vmáčkla mu pa že zase na polštář.

„Pěkně le ž,“ zašeptala. „Nejsi na tom dost dobře, aby ses o něco sna žil.“

Ale kdy ž jí asi tak hodinu dokazoval, že se mýlí, nevypadalo to, že by s tím byla nespokojená.

Chvilku před čtvrtou vstala, došla k oknu a rozhrnula závěsy. Slunce u ž minulo nejvyšší bod své dráhy a sunulo se k horám.

Ser žant Danny na druhé straně údolí zaostřil dalekohled. „Tome, ty parchante stará, pámbu ti to po žehnej,“ okomentoval to.

Románek jim vydr žel tři dny. Ze Sýrie nedorazili žádní hřebci a od Hakíma al-Mansúra nepřišla žádná zpráva pro Rowseho. Monika se pravidelně bavila se svým dopravcem sídlícím na pobře ží, ale odpověď byla v ždycky stejná: „Zítra.“ A tak spolu chodili po horách, piknikovali vysoko

nad třešňovými sady, kde u ž rostou jen jehličnany, a milovali se na jehličí.

Snídali a obědvali na terase, Danny a Bill je potichoučku sledovali přes údolí a Mahoney a jeho kamarádíčkové se na ně mračili od baru.

McCready a Marks dál bydleli v penzionu ve vesnici Pedhoulas a McCready přizval ke sledování pár dalších lidí z rezidentury v Nikósii a navíc ještě dva tři z Malty. Dokud se Hakím al-Mansúr nespojí s Rowsem, aby mu oznámil, že jejich povídačku bere nebo také nebere, klíčem k úspěchu jsou Mahoney a jeho dva kolegové. To oni řídí akci IRA; dokud jsou tady, operace nepřejde do přepravní fáze.

Dva ser žanti od SAS měli krýt záda Rowsemu, zbytek týmu měl po celý den neustále sledovat lidi z IRA. Druhý den poté, co se Rowse a Monika poprvé milovali, u ž měl McCready celou jednotku pěkně rozmístěnou, jeho lidé byli rozeseti po vršcích a z pozorovacích stanovišť sledovali všechny silnice a cesty vedoucí k hotelu a od něj.

Nechali také napíchnout telefonní linky do hotelu. Lidi od odposlechu se ubytovali v jiném, nepříliš vzdáleném hotelu. Málokteří z nově příchozích vládli řečtinou, ale naštěstí tu bylo tolik turistů, že o desítku víc jich nemohlo vzbudit žádné podezření.

Mahoney a jeho mu ži z hotelu zásadně nevycházeli. I oni na cosi čekali: na návštěvu, na telefonát nebo na osobní předávku.

Třetího dne Rowse jako obyčejně vstal, sotva se rozednilo. Monika spala dál, a tak tác s kávou převzal u dveří od číšníka on. Kdy ž zvedl konvici a chtěl nalít první šálek, uviděl pod ní papír slo žený do malého psaníčka.

Vlo žil vzkaz mezi šálek a podšálek, nalil si kávu a odešel i s ní do koupelny.

„Klub Rosalina, Páfos, 23.00. Azíz.“ Nic jiného na papírku nestálo.

To bude trochu obtí žné, dumal Rowse a splachoval útr žky papírku do mísy. Zbavit se Moniky na těch několik hodin, které zabere, ne ž se uprostřed nocí dostane do Páfosu a zase zpátky, to nebude legrace.

Problém se vyřešil sám v poledne, kdy zasáhl osud v podobě Moničina dopravce, jen ž zavolal a ohlásil, že tři hřebci dorazí do limassolského přístavu z Látakie dnes večer; byla by tak laskavá, dostavila se osobně, podepsala převzetí a dohlédla na jejich ustájení v hřebčíně kus za přístavem?

Odjela ve čtyři; Rowse usnadnil svým ochráncům práci tím, že si zašel pěšky do Pedhoulas a zavolal recepčnímu do Apollonie, že musí jet na večeři do Páfosu a zda by mu laskavě neřekl, kudy je nejlepší to vzít. Lidé od odposlechu rozhovor zachytili a jeho přepis předali McCreadymu.

Z klubu Rosalina se vyklubalo kasino ve středu starého města. Rowse vešel dovnitř chviličku před jedenáctou a brzy

spatřil u jednoho ze stolů s ruletou štíhlou, elegantní postavu Hakíma al-Mansúra. Vedle něj byla volná židle.

„Dobrý večer, pane Azízi. To je ale příjemné překvapení.“

Al-Mansúr s vá žným výrazem naklonil hlavu. „Faites vos jeux,“ ozval se krupiér.

Libyjec polo žil pár žetonů vysoké hodnoty na několik vyšších čísel. Kolo se roztočilo a tančící bílá kulička si usmyslila usadit se na čísle čtyři. Al-Mansúr prohrál sumu, ze které by libyjský rolník i s rodinou vy žil měsíc.

„To je od vás hezké, že jste přišel,“ začal stále stejně vá žně. „Mám pro vás novinku. Dobrou novinku, budete mít radost. Máloco je tak příjemné jako předávat dobré zprávy.“

Rowse pocítil úlevu. Nadějné bylo u ž to, že Libyjec poslal ráno vzkaz a neporučil Mahoneymu, aby Angličana ulo žil k věčnému odpočinku někde v horách. Teď to vypadalo ještě líp.

Rowse se díval, jak Libyjec přišel o další sloupek žetonů. On sám byl vůči svodům hazardu naprosto imunní a ruletu bral jako nejpitomější a nejnudnější věc, co kdy lidstvo vynalezlo. Arabové jsou však natolik náru živí hráči, že se jim v tom vyrovnají snad jen Číňané, a dokonce i rozvá žný al-Mansúr byl pohyby kola fascinován.

„S radostí vám mohu oznámit,“ pokračoval a rozmístil dalších několik žetonů, „ že náš slavný Vůdce vyhověl vaší

žádosti. Zařízení, které sháníte, vám dodáme v plném rozsahu. Tak. Co vy na to?“

„Jsem nadšen,“ odtušil Rowse. „Moji klienti je jistě pou žijí… rozumně.“

„V to musíme všichni zaníceně doufat. Právě to je toti ž, jak vy britští vojáci říkáte, cílem cvičení.“

„Jak si přejete provést platbu?“ zeptal se Rowse.

Libyjec povzneseně máchl rukou. „Berte to jako dar od lidové d žamáhírije, pane Rowsi.“

„Jsem vám nesmírně vděčen. A moji klienti jistě také.“

„O tom mám jisté pochyby, proto že byste byl hlupák, kdybyste jim to vůbec říkal. A vy hlupák nejste. žoldák, to snad, ale hlupák ne. A proto že vaše provize teď náhle stoupla ze sto tisíc dolarů na půl milionu, co kdybyste se se mnou podělil? Řekněme půl na půl?“

„Na fond pro válečné veterány, ne?“

„Uhodl.“

Spíš na přilepšenou do důchodu, pomyslel si Rowse.

„Pane Azízi, s vámi je radost obchodovat,“ řekl nahlas. „A ž

ze zákazníků dostanu peníze, polovinu vám pošlu.“

„To doufám,“ ucedil al-Mansúr. Tentokrát vyhrál a přisunuli mu sloupek žetonů. Pořád se choval zdvořile, ale potěšilo ho to. „Mám velice dlouhé prsty.“

„Mně mů žete věřit,“ řekl Rowse.

„Ale jděte, človíčku, to by bylo nepřirozené… v naší bran ži.“

„Potřebuju vědět, jak proběhne dodávka. Kde a kdy to mám převzít.“

„Dozvíte se. Brzy. žádal jste, aby to byl některý evropský přístav. Myslím, že se to dá zařídit. Vraťte se do Apollonie a já se s vámi velice brzy spojím.“

Vstal a podal Rowsemu sloupek žetonů, které mu zbyly. „Patnáct minut neopouštějte kasino,“ nařídil.

„Tumáte a dobře se bavte.“

Rowse čtvrt hodiny počkal a pak si žetony vyměnil za hotové. Radši koupí Nikki něco pěkného.

Odešel z herny a dokráčel k autu. Ve starém městě byly úzké uličky a parkovací místa byla velice nedostupná, i takhle pozdě v noci. Měl vůz a ž o dvě ulice dál. Ani jednou nezahlédl Dannyho nebo Billa, kteří postávali ve dveřích domů kus dál po ulici.

Kdy ž došel a ž k autu, všiml si staříka v modrákách a v kšiltovce, který smetákem hrnul před sebou u obrubníku odpadky.

„Kalispéra,“ zakrákal starý metař.

„Kalispéra,“ zopakoval po něm Rowse. Pak se odmlčel.

Stařec byl jedním z těch lidí, které život nijak nešetří a kteří podobné podřadné práce dělají všude na světě. Vzpomněl si na utěšený štůsek bankovek z al-Mansúrovy výhry, vytáhl jednu vysokou a nacpal ji dědovi do náprsní kapsy.

„Tome, starouši,“ ozval se starý metař, „já v ždycky věděl, že máš měkké srdce.“

„McCready, co tady sakra děláš?“

„Chvilku hledej klíče od auta a pověz mi, co se stalo,“

řekl místo odpovědi McCready a dál mával koštětem.

Rowse mu to vylo žil.

„Dobře,“ kývl McCready. „Vypadá to na loď. To nejspíš znamená, že tvoji zásilčičku přidají k té mnohem větší pro IRA. Aspoň doufejme. Jestli ti to jednoduše pošlou zvlášť, jinudy a v jiném kontejneru, jsme tam, kde jsme začali. Zbýval by nám jenom Mahoney. Ale proto že tvoje dodávka by se vešla jenom tak do jednoho menšího auta, nejspíš to pošlou všechno naráz. Máš ponětí, do kterého to půjde přístavu?“

„Ne, mluvil jen o Evropě.“

„Vrať se do hotelu a dělej, co ti ten chlap říká,“ nakázal mu McCready.

Rowse odjel. Danny nasedl na motorku a jel za ním, aby se přesvědčil, že kromě něj samotného jej nikdo nesleduje. Deset minut nato přijeli v autě Marks a Bill a McCreadyho vyzvedli.

Zpáteční cestu McCready proseděl vzadu celý zamyšlený. Loď, pokud to tedy loď je, nebude mít libyjskou registraci. To by příliš bilo do očí. Nejspíš půjde o nájemnou nákladní loď s posádkou a kapitánem, kteří nemají ve zvyku se moc vyptávat. Takových je po celé východní části Středomoří fůra a majitelé je s oblibou registrují právě na Kypru.

Pokud ji najali někde tady, bude muset doplout do některého libyjského přístavu a zbraně nalo žit tam nejspíš maskované jako naprosto legální náklad, třeba bedny s olivami nebo s datlemi. Parta chlapů z IRA zřejmě pojede s sebou. Teď je hlavní je sledovat, a ž vyrazí, a v nákladovém přístavu zjistit jméno lodi, která bude později zadr žena.

Jakmile jméno lodi budou znát, hodlali ji sledovat z ponorky plující v periskopové hloubce. Ponorka u ž byla v pohotovosti v maltských vodách. Na stopu nákladní lodi ji navede letoun RAF Nimrod z britské kyperské základny v Akrotiri; pak se letadlo diskrétně vzdálí. Zbytek práce u ž

odvede ponorka a ž do doby, kdy se loď dostane do kanálu La Manche a zadr ží ji hladinová plavidla Královského námořnictva.

McCready potřeboval zjistit jméno lodi, nebo přinejmenším zjistit, do kterého přístavu pluje. Jakmile by se jméno přístavu dozvěděl, přiměl by známé z informačního oddělení lodní pojišťovny Lloyds, aby mu zjistili, které lodě si v tom přístavu objednaly kotviště a na které dny. Tím by se zú žil okruh pátrání. Mo žná by u ž ani nepotřebovali Mahoneyho. Hlavně aby to Libyjec Rowsemu řekl.

Zpráva pro Rowseho přišla čtyřiadvacet hodin nato telefonicky. Hlas nepatřil al-Mansúrovi. McCreadyho technici později zjistili, že hovor byl veden z libyjské Lidové úřadovny v Nikósii.

„Jeďte domů, pane Rowsi. V krátkém čase se s vámi spojíme. Vaše olivy dorazí lodí do jednoho evropského přístavu. O příjezdu a podmínkách předání vás vyrozumíme včas.“

McCready si ve svém hotelovém pokoji prohlí žel přepis zachycené zprávy. že by al-Mansúr něco tušil? že by Rowseho prokoukl, ale rozhodl se je vodit za nos? Ale pokud by věděl, kdo Rowseho doopravdy řídí, bylo by mu také jasné, že Mahoney a jeho lidé jsou pod dohledem. Je mo žné, že posílá Rowseho do Anglie proto, aby dostal pozorovatele pryč od Mahoneyho? Je to mo žné.

McCready se rozhodl, že pro případ, že by to snad nebylo jen mo žné, ale zcela jisté, to bude hrát na obě mo žnosti. Sám odjede s Rowsem do Londýna, ale sledovací skupina zůstane u Mahoneyho.

Rowse se rozhodl, že Monice to řekne druhý den ráno.

Vrátil se z Páfosu do hotelu dřív ne ž ona. Přijela z Limassolu ve tři ráno, celá zardělá a nadšená. Svlékala se a při tom mu líčila, že hřebci jsou ve výborném stavu a že je ustájili nedaleko Limassolu. U ž jen vyplnit dovozní papíry a mů že s nimi jet do Anglie.

Rowse se další den probudil brzy, ale i tak jej předešla.

Podíval se na prázdnou polovinu postele, pak vyšel na chodbu a nakoukl k ní do pokoje. A ž dole v recepci mu dali

dopis od ní, vlastně jen krátký vzkaz napsaný na obálce se znakem hotelu.

Milý Tome,

bylo to nádherné, ale je po všem. Jedu pryč, vracím se k manželovi a ke svým koním. Vzpomínej na mě v dobrém, stejně jako já budu vzpomínat na Tebe.

Monika.

Vzdychl. Dvakrát jej na chviličku napadlo, že by mohla být i něčím jiným, ne ž čím se být zdá. Kdy ž si ale četl její vzkaz, došlo mu, že měl od samého počátku pravdu je to prostě jen civilista. A i on má vlastní život dům na venkově, spisovatelskou dráhu, svou Nikki. Najednou po Nikki velice tou žil.

Vracel se na letiště v Nikósií a dohadoval se, že oba ser žanty má stále někde za zády. Také že měl. McCreadyho u ž ale ne. Ten si přes šéfa rezidentury v Nikósii našel letadlo RAF, které vozilo poštu do Lynehamu v hrabství Wiltshire, a díky tomu se domů dostane dřív ne ž pravidelnou linkou British Airways. Teď u ž v něm seděl.

Nedlouho před polednem Rowse vyhlédl z okénka letadla a uviděl, jak zelená hradba pohoří Tróodos mizí pod křídlem. Pomyslel na Moniku, na Mahoneyho, který pořád podpírá bar, na al-Mansúra a byl rád; že se vrací domů.

Kdyby nic jiného, jsou zelená pole Gloucestershiru podstatně bezpečnější ne ž vroucí kotel východního Středomoří.

5

Rowseho letadlo přistálo krátce po poledni, proto že při cestě z Kypru na západ nahnalo přeletem pásem trochu času.

McCready měl hodinový náskok, i kdy ž Rowse o tom neměl tušení. Rowse vystoupil z letadla, a kdy ž šel po rampě do letištní haly, spatřil úhlednou mladou ženu ve stejnokroji British Airways, jak dr ží ceduli s nápisem PAN ROWSE.

Ukázal jí pas.

„U informací máte vzkaz,“ řekla mu. „Je to hned za celní přepá žkou.“

Překvapeně jí poděkoval a prošel pasovou kontrolou.

Neřekl Nikki, že přiletí, chtěl ji překvapit. Došel k informacím a přečetl si vzkaz: „Scott’s. 20.00. Platím humry!“

Zaklel. To znamená, že domů k Nikki, do Gloucestershiru, se dostane a ž zítra ráno.

Auto měl v dlouhodobém parkovišti kdyby se nevrátil, v ždy spolehlivá Firma by je bezpochyby vyzvedla a vrátila vdově. Dojel tam neplaceným letištním mikrobusem, auto si vzal a pak se ubytoval v jednom z hotelů poblí ž

letiště. Aspoň získal čas se vykoupat, oholit, prospat a převléknout do čistého. Vzhledem k tomu, že platí Firma, byl pevně odhodlán vypít spoustu prvotřídního vína, a tak se rozhodl jet do West Endu a pak zpátky taxíkem.

Nejdřív ale zavolal Nikki. Byla celá bez sebe a v hlase byla poznat trocha radosti a trocha úlevy. „Jsi v pořádku, miláčku?“

„Jasně, v pořádku.“

„A máš to za sebou?“

„Mám, dodělal jsem všechny rešerše a ž na pár drobností, ale ty mů žu sehnat tady v Anglii. Jak ses měla?“

„Báječně. Naprosto báječně. Hádej, co se stalo?“

„Nechám se překvapit.“

„Nějakou dobu po tom, co jsi odjel, se tu objevil jeden člověk. že prý zařizuje veliký slu žební byt v Londýně a shání koberce a koberečky. Nakoupil toho spoustu, vlastně

celou zásobu. Platil hotově. Šestnáct tisíc liber. Jsme v balíku, miláčku!“

Rowse dr žel sluchátko a díval se na reprodukci Degasova obrazu visící na stěně.

„A odkud byl ten zákazník?“

„Pan Da Costa? Z Portugalska. Proč?“

„Tmavé vlasy, olivová pleť?“

„Ano, myslím, že ano.“

Arab, pomyslel si Rowse. Libyjec. To znamená, že zatímco byli ve stodole, kde měli zásobu koberců, co je prodávali na přilepšenou, dostal se někdo do domu a nejspíš napíchl telefon. Al-Mansúr rozhodně neponechává nic náhodě. Kdyby podlehl nutkání a z Vídně, Malty nebo z Kypru jedinkrát Nikki neopatrně zavolal, byl by zlikvidoval sám sebe i celou akci.

„To je nakonec jedno,“ řekl vesele. „Ať si je odkud chce. Jestli platil hotově, je to bezva.“

„Kdy přijedeš domů?“ zeptala se nadšeně.

„Zítra ráno. Jsem tam kolem deváté.“

V luxusní rybí restauraci v Mount Street se ukázal deset minut po osmé a hned jej uvedli k rohovému stolu, kde u ž seděl Sam McCready. McCready měl rohové stoly v oblibě. Ve dvou u nich mů žete sedět tak, že jste oba zády ke stěně a v pravém úhlu jeden ke druhému. Líp se tak povídá, ne ž kdy ž sedíte vedle sebe, a přitom oba vidíte do celé

restaurace. „Jen hlupák to schytá zezadu,“ říkával před lety jeden z důstojníků, kteří řídili jeho výcvik. Tentý ž mu ž byl později prozrazen Georgem Blakem a „schytal to“ ve výslechové místnosti KGB. McCready strávil zády ke zdi většinu života.

Rowse objednal humry a sám si ho poručil a la Newberg. McCready si toho svého dal na studeno, s majonézou. Rowse počkal, a ž jim oběma nalili sklenku meursaultu a a ž se sklepmistr vzdálil, teprve pak se zmínil o záhadném kupci koberců. McCready pečlivě do žvýkal sousto humra. „Sakra,“ řekl potom. „Volal jsi Nikki z Kypru někdy před tím, ne ž jsem dal napíchnout telefony v hotelu?“

„Ani nápad,“ zamítl to Rowse. „Poprvé jsem se jí ozval z hotelu Post House, před pár hodinami.“

„Dobře. Vlastně je to dobře i špatně. Dobře, že nám nic omylem neuklouzlo. A špatné je, že to al-Mansúr bere tak důkladně.“

„Do háje, ten jde mnohem dál ne ž jenom to,“ řekl Rowse. „Nevím to docela jistě, ale myslím, že jsem viděl motorku, hondu, a to jak na parkovišti, kdy ž jsem se vrátil pro auto, tak u hotelu. Cestou taxíkem do Londýna jsem ji nespatřil, ale on byl hrozně hustý provoz.“

„Čert to vem!“ vztekal se McCready procítěně. „Asi máš pravdu. Támhle na konci baru je páreček a oba pořád vykukují zpoza rohu. A dívají se na nás. Neotáčej se, jez dál.“

„Mu ž a žena a oba mladí?“

„Ano.“

„Znáš některého?“

„Mám dojem, že ano. Toho chlapíka. Otoč hlavu a zavolej na sklepmistra. A zkus ho zahlídnout. Řídké vlasy, knírek s konci otočenými dolů.“

Rowse se obrátil a mávl na číšníka. Dvojice stála u kraje barpultu, který byl od jídelní části oddělen zástěnou.

Rowse svého času prodělal intenzivní protiteroristický výcvik. Patřilo k němu i okukovat stovky fotografií a ne jen lidí od IRA. Otočil se zase k McCreadymu.

„Mám ho. Němec, právník. Ultraradikál. Kdysi obhajoval lidi od Baadera a Meinhofové, pak se přidal k nim.“

„Jasně. Wolfgang Ruetter. A ta ženská?“

„Neznám. Ale Frakce Rudé armády v ždycky měla fůru fanynek. Nová tvář. že by al-Mansúr poslal další špicly?“

„Tentokrát ne. Ten by pou žil vlastní lidi, ne německé extremisty. Je mi líto, Tome. Nejradši bych nakopal sám sebe do zadku. Al-Mansúr tě na Kypru přestal dávat sledovat a já jsem se tak sna žil zařídit, abys prošel všemi jeho zkouškami, a ž jsem na chvilku ztratil z dohledu toho zatraceného paranoika Mahoneyho. Jestli ti dva u baru patří ke Frakci Rudé armády, najal je na to on. Myslel jsem si, že a ž se vrátíš sem, u ž za tebou nepolezou. Obávám se, že jsem se mýlil.“

„Co teda budeme dělat?“ zeptal se Rowse.

„U ž nás viděli spolu. Jestli to ohlásí, operace je v háji a ty taky.“

„Nemohl bys být můj agent? Můj nakladatel?“

McCready zavrtěl hlavou. „To by nezabralo,“ namítl.

„Kdybych odešel zadním vchodem, bylo by jim všechno jasné. A kdy ž odejdu předem, na sto procent si mě vyfotí. A tu fotku pak někde ve východní Evropě někdo pozná. Pořád mluv normálně, ale poslouchej. Chci, abys udělal tohle.“

Při kávě Rowse povolal číšníka a nechal si vysvětlit, kde je pánský záchod. McCready věděl, že na toaletě bude zřízenec, a také byl. Úplatek, který ten dobrý mu ž dostal, nebyl jen štědrý, byl přímo marnotratný.

„Za jeden jedinej hovor? Šéfe, jsem celej váš.“

Na Zvláštní oddělení metropolitní policie, k McCreadyho příteli, se zřízenec dovolal právě ve chvíli, kdy Mistr klamu zaplatil kreditkou a podepisoval paragon. žena ale odešla z restaurace u ž v tu chvíli, kdy zavolal číšníka, že bude platit.

Kdy ž Rowse a McCready vyšli pod osvětleným vchodem ven, čekala napůl ukrytá o kus dál, v uličce za obchodem s drůbe ží. Našla objektivem McCreadyho tvář a rychle pořídila dva snímky. Blesk nepou žila; světla nad obloukem vchodu budou stačit. McCready si jejího pohybu všiml, ale nedal nic najevo.

Oba pomalu došli k McCreadyho jaguáru. Pak z restaurace vyšel Ruetter; dokráčel k motorce. Z nosiče vzal helmu, nasadil si ji a spustil obličejový kryt. žena vyšla z uličky a sedla si za něj.

„Mají, co chtěli,“ utrousil McCready. „Teď se mů žou kdykoli zdekovat. Doufejme, že jim zvědavost vydr ží ještě chvilku.“

V autě zacvrlikal telefon. Volal McCreadyho přítel ze Zvláštního oddělení.

McCready mu vylo žil, jaká je situace. „Teroristé, pravděpodobně ozbrojení. Battersea Park, u pagody.“ Vrátil mluvítko na místo a podíval se do zpětného zrcátka. „Dvě stě metrů. Pořád se nás dr ží.“

Byli sice napjatí, ale jízda do rozlehlého parku v Battersea, který obvykle zavírají při soumraku, proběhla bez potí ží. Kdy ž se blí žili k pagodě, McCready se rozhlédl na obě strany: Na silnici nikdo nebyl. Nic překvapivého park otevřeli jen na McCreadyho telefonickou žádost.

„Jak to dělá diplomatická ochranka pamatuješ si to ještě?“

„Jasně,“ řekl Rowse a sáhl po ruční brzdě.

„Teď.“

Rowse rázně trhl brzdou a McCready s jaguárem divoce zatočil. Zadek vozu podklouzl a pneumatiky začaly ječivě protestovat. Auto se ve dvou vteřinách otočilo a jelo opačným směrem. McCready zamířil přímo proti blí žícímu

se světlu motorky. Dva neoznačené vozy, které parkovaly nedaleko, rozsvítily a jejich řidiči nastartovali.

Ruetter trhl řídítky hondy, aby se jaguáru vyhnul, a podařilo se mu to. Silný stroj sjel ze silnice a přes krajnici vletěl do parku. Téměř minul lavičku, ale právě jen téměř.

Rowse z místa spolujezdce uviděl, jak se motorka převrací a oba jezdci padají na trávník. Ostatní dvě auta popojela blí ž a vyskákali z nich tři mu ži.

Ruetter měl vyra žený dech, ale nic mu nebylo. Posadil se a sáhl pod bundu.

„Policie. Jsme ozbrojeni. Ani hnout,“ ozvalo se mu za zády. Ruetter se ohlédl a zjistil, že se dívá do hlavně slu žebního revolveru Webley rá že třicet osm. O něco výš byl usměvavý obličej. Ruetter viděl film Dirty Harry a rozhodl se radši nezkoušet štěstí. Zvedl ruce. Ser žant ze Zvláštního oddělení odstoupil a zbraní, kterou dr žel oběma rukama, dál Němci mířil na čelo. Jeho kolega pak zatčenému vytáhl z kapsy bundy Walthera P38 Parabellum.

žena byla v bezvědomí. Od jednoho z aut došel k McCreadymu vysoký pán ve světle hnědém plášti. Major Benson ze Zvláštního oddělení.

„Cos to zase schrastil, Same?“

„Jsou od Frakce Rudé armády. Ozbrojení, nebezpeční.“

„Ona ozbrojená není,“ ozval se Ruetter, anglicky a zcela zřetelně. „Porušujete zákon!“

Major ze Zvláštního oddělení vytáhl z kapsy maličkou pistoli, došel k ženě vtiskl jí ji do dlaně a pak ji vlo žil do umělohmotného sáčku.

„U ž je ozbrojená,“ řekl mile.

„Protestuji!“ vztekal se Ruetter. „Naprosto porušujete naše občanská práva!“

„Svatá pravda,“ odtušil major smutně. „Co potřebuješ, Same?“

„Mají moji fotku, znají moje jméno. A viděli mě s ním,“ kývl hlavou k Rowsemu. „Jestli se jim to podaří nahlásit, poteče v Londýně na ulicích krev proudem.

Potřebuju, abyste je dr želi v utajení. Nesmí po nich zbýt ani stopa a nikdo o nich nesmí vědět. Po takové bouračce se přece museli tě žce poranit, ne? Co takhle stře žená klinika?“

„Jasně, a vůbec bych se nedivil, kdyby museli do izolace. No však to znáš, kdy ž najdeš takovéhleho chudáka v bezvědomí a bez papírů, mů že ti někdy trvat i týdny, ne ž

ho identifikuješ.“

„Jmenuji se Wolfgang Ruetter,“ sna žil se Němec.

„Jsem právník z Frankfurtu a žádám vás, abyste zavolali na naše velvyslanectví.“

„To je zvláštní, jak se člověku ve středním věku zhoršuje sluch;“ postě žoval si major. „Hoďte je do auta, chlapci. Samozřejmě, jakmile zjistíme toto žnost, půjdou před soud. Ale to mů že trvat dlouho. Pak se mi ozvi, Same.“

V Británii platí, že i kdy ž je zatčen ozbrojený člen teroristické skupiny, jeho ž toto žnost je známa, nelze jej na základě protiteroristického zákona bez předání soudu zadr žovat déle ne ž sedm dnů. Ale ke ka ždému pravidlu občas patří výjimka dokonce i v demokracii.

Dva neoznačené policejní vozy odjely. McCready a Rowse nastoupili do jaguára. Museli vyjet z parku, aby mohl být zase zamčen.

„Přijdou si pro mě nebo pro Nikki, a ž bude po všem?“

zeptal se Rowse.

„Nikdy nic podobného neudělali,“ prohlásil McCready.

„Hakím al-Mansúr je profík. Stejně jako já je smířený s tím, že v naší hře člověk občas vyhraje a občas naopak. S

Mahoneym je to slo žitější, ale IRA u ž dvacet let zasahuje jenom proti vlastním práskačům a vyšším šar žím. Docela jistě odjede do Irska a bude se sna žit si to vy žehlit u Vojenské rady. A ti ho přinejmenším upozorní, aby se vyvaroval jakékoli osobní msty. Tak že vydr ž ještě pár dnů.

Pak u ž to bude dobré.“

Rowse druhý den odjel do Gloucestershiru, převzít zase otě že vlastního života, a čekal na slíbený kontakt od al-Mansúra. Viděl to tak, že jakmile dostane informaci o cílovém přístavu zbrojní zásilky, předá ji McCreadymu. SIS

pak loď identifikuje, najde si ji na Středozemním moři a někde ve východním Atlantiku nebo v kanálu La Manche ji i

s Mahoneym a jeho partou na palubě zadr ží. Tak je to prosté.

Kontaktovali jej po sedmi dnech. Na dvůr před domem zajelo černé porsche a z něj vystoupil mladík. Rozhlédl se po trávníku, na kterém v prosluněném dni na konci května byla spousta květin. Byl tmavovlasý, měl tmavou pleť a bylo vidět, že pochází ze sušší a drsnější krajiny.

„Tome,“ zavolala Nikki, „někdo za tebou přijel.“

Rowse přišel ze zahrady za domem. Nedopustil, aby mu na tváři bylo vidět cokoli kromě zdvořilé zvědavosti, ale toho chlapíka poznal: byl to ten, co jej před dvěma týdny špehoval z Tripolisu do Valetty, dokud nenastoupil do letadla na Kypr.

„Prosím?“ vybídl jej.

„Pan Rowse?“

„Ano.“

„Mám vzkaz od pana Azíze.“ Mluvil anglicky dobře, ale rozvá žně, příliš rozvá žně, ne ž aby řeč byla plynná.

Přeříkával to, co se naučil.

„Vaše zásilka dorazí do Brém. Budou to tři bedny označené, jako že obsahují kancelářské stroje. Vydají vám je na váš podpis. Kotviště nula devět, sklad firmy Neuberg.

Rossmannstrasse. Musíte si je vyzvednout do čtyřiadvaceti hodin poté, co dorazí, jinak zase zmizí. Je to jasné?“

Rowse zopakoval přesnou adresu a zapamatoval si ji.

Mladík si zase vlezl do auta.

„Ještě maličkost. Kdy? Který den?“

„Aha, ovšem. Čtyřiadvacátého. Zásilka dorazí čtyřiadvacátého v poledne.“

Odjel a nechal Rowseho stát s otevřenými ústy. Pár minut nato u ž bývalý voják pádil do vesnice k telefonní budce, kdy ž se ovšem nejprve ujistil, že jej nikdo nesleduje.

Specialisté mu potvrdili, že jeho vlastní telefon je pořád napíchnutý a tak to bylo třeba ještě nějaký čas nechat.

„Do hajzlu, co to má znamenat, čtyřiadvacátého?“

vztekal se McCready u ž aspoň po desáté. „To je za tři dny.

Za tři dny, krucinál!“

„Mahoney je pořád tam, kde byl?“ zeptal se Rowse. Na McCreadyho naléhání právě přijel do Londýna a sešli se v jednom z bezpečných míst patřících Firmě v bytě v Chelsea. Pořád ještě nebylo bezpečné brát Rowseho do Century House a i oficiálně tam byl persona non grata.

„Jasně, pořád podpírá bar v Apollonii, u sebe má svoje lidi, čeká na pokyn od al-Mansúra a můj sledovací tým je pořád všude kolem.“

McCready se u ž dobral k poznání, že jsou jen dvě mo žnosti. Bud Libyjci s tím čtyřiadvacátým l žou, jen Rowseho zkoušejí a chtějí vědět, jestli do skladu firmy Neuberg vtrhne policie. Kdyby se tak stalo, měl by al-Mansúr čas odklonit loď někam jinam. Anebo se nechal

vodit za nos Mahoney a jeho lidé jsou klamné cíle a nejspíš to ani sami nevědí.

Jisté bylo jedno: z Kypru přes Tripolis nebo Syrtu se do Brém žádná loď za tři dny nedostane. Zatímco Rowse ují žděl do Londýna, McCready si zavolal svému příteli z informačního oddělení Lloyds, které sídlí v Dibben Place v Colchesteru. A ten nepřipouštěl žádné pochybnosti. Za prvé by trvalo jeden den, ne ž by se doplavili řekněme z Pafósu do Tripolisu nebo do Syrty. Další den, nebo spíš noc, na nakládání. Dva dny do Gibraltaru a další čtyři nebo pět do severního Německa. Přinejmenším sedm dnů, spíš ale osm.

Tak že to buď je chyták na Rowseho, anebo je loď se zbraněmi u ž na moři. Podle jeho přítele od lodní pojišťovny Lloyds by, jestli má v Brémách kotviště na čtyřiadvacátého, musela zrovna být někde západně od Lisabonu a mířit na sever kolem mysu Finisterre.

Lidé z Lloyds si nechají prověřit, které lodi se středomořskou registrací jsou očekávány v Brémách čtyřiadvacátého. Zadrnčel telefon. Odborníka z Lloyds spojili rovnou do bezpečného bytu v Chelsea.

„ žádná,“ hlásil. „Na čtyřiadvacátého nečekají nic ze Středomoří. Určitě máte špatnou informaci.“

Tohle je pomsta, pomyslel si McCready. V Hakímu al-Mansúrovi jsem narazil na mistra naší hry.

Otočil se k Rowsemu.

„Byl v hotelu kromě Mahoneyho a jeho lidí někdo, kdy by jenom náznakem zaváněl po IRA?“

Rowse zavrtěl hlavou.

„Obávám se, že nás zase čeká fotogalerie,“ oznámil McCready. „Budeme se jí probírat znovu a znovu. Pokud uvidíš nějakou tvář, kterou bys třeba jen letmo zahlédl, kdy ž

jsi byl v Tripolisu, na Maltě nebo na Kypru, řekni mi to.

Nechám tě s fotkami o samotě. Musím si zatím vyřídit pár pochůzek.“

McCready poprosil Američany o pomoc a ani ne žádal Century House o povolení, zda to smí udělat. Bylo příliš málo času, ne ž aby se uchýlil k úřednímu postupu. Zašel rovnou na Grosvenor Square za Billem Carverem, šéfem rezidentury CIA.

„Same, já vá žně nevím. Změnit zaměření satelitu není taková legrace. To nemů žete poslat Nimroda?“

Letadla Královského letectva typu Nimrod umějí pořizovat snímky lodí na moři s vysokým rozlišením, ale musejí u toho letět tak nízko, že se dají zahlédnout. A kdy ž

chtějí pokrýt větší část oceánu, musejí provést hodně letů.

McCready to zvá žil velice pečlivě. Kdyby měl jistotu, že dodávka je u ž na místě a IRA ji má pevně v rukou, neztrácel by čas a upozornil by CIA, že jak hlásil libyjský lékař z Kaddáfího stanu, je ohro žen i americký velvyslanec.

Jen že on se u ž týdny sna žil hlavně zabránit tomu, aby se zbraně k cíli vůbec dostaly. Bombu tedy odpálil a ž teď, kdy ž potřeboval pomoc pověděl Carverovi o hrozbě.

Carver vyletěl ze židle jako na pérku. „Proboha, Same!“ vybuchl. Oba věděli, že zabití amerického velvyslance na britské půdě by bylo katastrofální tak jako tak, ale navíc jsou Charles a Carol Priceovi nejpopulárnějšími vyslanci země pruhů a hvězd za dlouhá desetiletí. Margaret Thatcherová by agentuře, která dopustila, aby se Charlesu Priceovi něco stalo, jaktě živa neodpustila.

„Tak dobře, vem si ten zasranej satelit,“ zuřil Carver.

„Ale příště mi to laskavě pověz o hodně dřív.“

Byla u ž skoro půlnoc, kdy ž se Rowse celý zesláblý dostal k albu číslo jedna, kde byly snímky ze starých časů.

Seděl s expertem na fotografii, kterého mu poslali z Century House. Nainstalovali si promítačku a plátno, aby mohli snímky vyjmout, zvětšit a provádět na tvářích změny.

Krátce před jednou se Rowse zarazil.

„Mů žete dát na plátno tohohle?“ po žádal.

Za chvilku tvář zabírala skoro celou zeď.

„Nehloupni,“ ozval se McCready. „Ten toho nechal u ž

před lety. Je z kola venku. Za vodou.“

Obličej se na ně zkoumavě díval. Unavené očí za brýlemi s tlustými obroučkami, nad čárkami obočí litinově šedivé vlasy.

„Odstraňte brýle,“ po žádal Rowse technika. „A dejte mu hnědé kontaktní čočky.“

Technik mu vyhověl. Brýle zmizely a oči se změnily z modrých ve hnědé.

„Jak stará je ta fotka?“

„Tak deset let,“ odpověděl technik.

„Tak mu těch deset let přidejte. Řidší vlasy, víc vrásek, záhyby pod bradou.“

Technik se do toho pustil. Brzy mu ž vypadal tak na sedmdesát.

„A teď nabarvit vlasy na smolně černou.“

Místo šedin se objevila tmavě černá. Rowse hvízdl.

„Sedával v Apollonii sám v rohu terasy,“ řekl. „S nikým se nebavil a staral se sám o sebe.“

„Stephen Johnson byl náčelníkem štábu IRA té staré IRA před dvaceti lety,“ ozval se McCready. „Je to deset let, co se velice hlučně pohádal s novou generací o taktice a odešel. Teď je mu šedesát pět. žije v Clare a prodává zemědělské stroje. Proboha.“

Rowse se zazubil. „Kdysi býval eso, pohádal se, odešel celý rozhořčený, ví se o něm, že ho ostatní nemají rádi a že se s ním nikdo nesmí stýkat nepřipomíná ti to někoho?“

„Někdy býváte téměř duchaplný, vá žený pane Rowsi,“

připustil McCready.

Zavolal známému, který pracoval u irské policie, Garda Siochana. Po oficiální linii jsou styky mezi irskými policisty a jejich britskými protějšky, co se boje proti teroristům týče, zdvořilé, ale opatrné. Jak u ž to ale bývá mezi profesionály, v praxi jsou tyhle vztahy leckdy vřelejší a těsnější, ne ž si ti tvrdší politici přejí.

Tentokrát šlo o důstojníka zvláštního oddělení irské policie; probudili ho u něj doma v Ramelaghu a pak, kolem snídaně, jim naservíroval, co chtěli.

„Má dovolenou,“ hlásil McCready. „Podle místního oddělení začal pěstovat golf a obyčejně ho o dovolené jezdí někam hrát. Nejčastěji do Španělska.“

„Do ji žního Španělska?“

„Mo žná. Proč?“

„Pamatuješ se na tu gibraltarskou zále žitost?“

Oba si na ni vzpomínali a ž příliš dobře. Tři zabijáky IRA, kteří chtěli na Gibraltaru odpálit silnou nálo ž, „vyřadila ze hry“ předčasně a na trvalo úderná jednotka SAS. Teroristé se na „Skálu“ dostali jako turisté z Costa del Sol a španělská policie a kontrarozvědka Britům při akci nesmírně pomohla.

„Proslýchalo se, že byl ještě čtvrtý, ten, co zůstal ve Španělsku, ne?“ rozpomínal se Rowse. „A kolem Marbelly je fůra golfových hřišť.“

„Ten parchant,“ sykl McCready. „Ten starej parchant.

On se do toho zase dal.“

V půli dopoledne zavolal Bill Carver, a tak McCready i ostatní dva jeli na americkou ambasádu. Carver je přijal v hlavní hale, podepsal jim propustky a zavedl je do svých sklepních kanceláří, kde měl také místnost zařízenou pro prohlí žení fotografií.

Satelit se činil; pěkně se převalil vysoko nad východní částí Atlantiku a namířil mocné objektivy dolů tak, aby při jediném přeletu pokryly pás vody přes sto šedesát kilometrů

od portugalského, španělského a francouzského pobře ží.

McCready, jak mu poradil jeho přítel od Lloyds, po žádal o záběry z úseku mezi Lisabonem a Biskajským zálivem. Veletok snímků, který proudil do přijímací stanice Národního rozvědného úřadu kousek za Washingtonem, u ž

mezitím rozebrali na jednotlivé snímky zachycující všechny lodí, které na moři v tom úseku byly.

„Náš ptáček vyfotil všechny plovoucí objekty větší ne ž

plechovka od koly,“ oznámil Carver hrdě. „Tak co, začneme?“

V sektoru bylo přes sto dvacet plavidel. Téměř polovina z nich byly rybářské lodi. McCready je prozatím zavrhl, i kdy ž mo žná se k nim později budou muset vrátit. V

Brémách je i rybářský přístav, ale tam budou jen německá plavidla a bylo by velice nápadné, kdyby tam cizinec

vykládal jiný náklad ne ž ryby. Soustředil se tedy na nákladní lodi a na těch pár větších a luxusnějších soukromých jacht.

Pominul také čtyři osobní lodě na pravidelných linkách. Na probraném seznamu bylo pořád ještě třiapadesát plavidel.

Nechali si ty maličké kousky kovu jeden po druhém zvětšit natolik, aby zabíraly celé plátno. A pak si je do poslední podrobnosti prohlí želi. Některé měly namířeno špatným směrem. Těch, co se plavily na sever, ke kanálu La Manche, napočítali jedenatřicet.

V půl druhé McCready přehlídku zarazil.

„Vidíte toho chlapa, co stojí na můstku?“ zeptal se Carverova technika. „Mů žete mi ho zvětšit?“

„Jasně,“ kývl Američan.

Nákladní loď zachytil satelit u mysu Finisterre včera těsně před soumrakem. Na přední palubě vykonával nějakou obvyklou úmornou práci jeden námořník, jiný mu ž stál u kraje můstku a díval se na něj. McCready a Rowse sledovali, jak se loď zvětšuje a zvětšuje a přitom je rozlišení stále dobré. Ze záběru zmizely příď i záď a obrys osaměle postávajícího mu že stále rostl.

„Jak vysoko ten váš ptáček lítá?“ zeptal se Rowse.

„Stopětasedmdesát kilometrů,“ řekl technik.

„Tomu říkám technika,“ vztyčil Rowse ukazovák.

„Rozliší značku u auta tak, že se dá přečíst,“ doplnil to hrdě Američan.

Záběrů téhle nákladní lodi bylo přes dvacet. Kdy ž se obraz mu že stojícího na můstku roztáhl přes celou stěnu, Rowse po žádal, aby i všechny ostatní promítli při stejném zvětšení. A jak se záběry střídaly, mu ž se trhaně hýbal jako postavička na filmové promítačce z konce minulého století.

Postava se přestala dívat na námořníka a zahleděla se na širé moře. Pak si mu ž sundal kšiltovku a projel si rukou v řídnoucích vlasech. Snad někde nad ním zakřičel mořský pták ka ždopádně mu ž zvedl hlavu.

„Stát,“ křikl Rowse. „A blí ž.“

Technik zvětšoval tvář, dokud se nezačala rozmazávat.

„Zásah na komoru,“ zašeptal McCready Rowsemu přes rameno. „To je on. Johnson.“

Z plátna se na ně dívaly unavené stařecké oči pod řídnoucími smolně černými vlasy. Starý pán, co sedával v rohu terasy v hotelu Apollonia. Starý pán, co u ž je ze hry venku.

„Jméno lodi,“ ozval se McCready. „Potřebujeme znát jméno lodi.“

Bylo na boku přídě a satelit zabíral i ve chvíli, kdy u ž

na severu klesal k obzoru. Jediný snímek pořízený v ostrém úhlu zachytil nápis pod kotvou: Regina IV. McCready hmátl po telefonu a zavolal svému příteli z informačního oddělení Lloyds.

„Nesmysl,“ řekl mu známý, kdy ž se asi po půlhodině znovu ozval. „Regina IV. má přes deset tisíc tun a zrovna je někde u Venezuely. Museli jste to špatně přečíst.“

„Omyl je vyloučen,“ namítl McCready. „Naše loď má tak dva tisíce tun a plaví se na sever; teď bude někde na úrovni Bordeaux.“

„Hele, vydr ž,“ ozval se příjemný hlas z Colchesteru.

„Jedou v nějaké špíně?“

„S téměř naprostou jistotou,“ oznámil mu McCready.

„Zavolám za chvíli,“ odtušil člověk z Lloyds. Zavolal, ale trvalo to skoro hodinu. McCready téměř celou tu dobu visel na telefonu a povídal si s jistými lidmi z dorsetského Poole.

„Regina je velice rozšířené jméno,“ začal jeho přítel.

„Něco jako Stella Maris. Proto mají ty latinské číslovky za jménem. Aby byly k poznání jedna od druhé. A čirou náhodou je jedna loď jménem Regina VI. registrovaná v Limassolu a teď by údajně měla kotvit v Páfosu. Zhruba dva tisíce tun. Německý kapitán, kyperská posádka. Má nového majitele jde o zbrojařskou firmu registrovanou v Lucembursku.“

Libyjská vláda, pomyslel si McCready. Dost jednoduchá lest. Středozemní moře opustí jako Regina VI. ; v Atlantiku zamalují latinskou jedničku za pětkou a přimalují jednu před ni. Při troše zručnosti se stejně dají upravit i lodní doklady. Lodní agenti zaknihují pobyt zcela počestné Reginy IV. v Brémách, kde vykládá kancelářské stroje a další zbo ží

z Kanady a koho napadne, že skutečná Regina IV. je někde u Venezuely?

Kapitán Holst se za svítání třetího dne díval oknem na můstku na pomaličku světlající moře. Světlici, která vyletěla do oblak přímo vepředu, chvilku se dr žela ve výšce a pak se zase snesla do vody, si nešlo s ničím splést. Volání o pomoc.

Loď v nouzi. M žoural do polotmy a tři čtyři kilometry daleko cosi rozeznal: žlutavé poblikávání plamenů. Poručil strojovně, ať nasadí poloviční chod, pak vzal vnitřní telefon a zavolal jednomu z pasa žérů, který le žel dole v kajutě. Ani ne za minutu u ž byl dotyčný u něj.

Kapitán Holst mlčky ukázal ven skrz sklo. Před nimi se na klidné hladině opilecky motala patnáctimetrová motorová rybářská loď. Bylo jasné, že došlo k výbuchu ve strojovně; z paluby stoupal sloup černého kouře a dole se do něj mísilo oran žové poblikávání plamenů. Bok lodi nad čarou ponoru byl rozervaný a zčernalý.

„Kde jsme?“ zeptal se Stephen Johnson.

„Na Severním moři, mezi Yorkshirem a holandským pobře žím,“ odpověděl Holst.

Johnson si od kapitána vzal dalekohled a zaostřil na malou rybářskou loď. Fair Maid, Whitby, stálo na přídi.

„Musíme zastavit a pomoct jim,“ řekl Holst anglicky.

„To je zákon moře.“

Nevěděl, co jeho loď veze, a ani to vědět nechtěl.

Nájemci si řekli, co chtějí, a dali mu a ž marnotratně štědrou prémii. Zaplatili dobře i posádce. Bedny s kyperskými olivami se na palubu dostaly v Páfosu a byly naprosto v pořádku. Pak loď na dva dny zastavila v Syrtě, na libyjském pobře ží, a část nákladu byla vylo žena a zase se vrátila zpátky. Vypadala úplně stejně. Věděl, že někde v tom musí být nezákonný náklad, ale nedokázal ho najít a nechtěl se o to ani pokoušet.

Nejlepším důkazem toho, že jeho náklad je nesmírně nebezpečný, byla šestice pasa žérů dva nastoupili na Kypru a další čtyři přistoupili v Syrtě. A navíc to přemalovávání čísel krátce poté, co minuli Héraklovy sloupy. Pevně ale doufal, že se jich všech za dvanáct hodin zbaví. Pak se přeplaví zpátky přes Severní moře, na moři změní svou loď zase na Reginu VI. a v poklidu a jako podstatně bohatší člověk se vrátí do domovského přístavu, do Limassolu.

A potom půjde na odpočinek. Dlouhá léta, kdy vozil podivné náklady, podivné lidi a podivné bedny do západní Afriky, podivné rozkazy, které poslední dobou přicházejí z Lucemburska od nových majitelů to všechno bude minulostí. Odejde v padesáti na odpočinek a má našetřeno dost, aby si se svou řeckou ženou Marií otevřeli hospůdku někde na ostrovech a do žilí v poklidu.

Johnson se tvářil pochybovačně. „Nemů žeme zastavit,“

namítl.

„Musíme.“

Začínalo být vidět líp. Uviděli, jak nějaký začouzený a zdeptaný člověk vylezl z kormidelny rybářské lodi, dopotácel se kus dál na palubu, malátně se pokusil jim zamávat a pak padl na obličej.

Za Holstem se objevil další důstojník IRA. Kapitán ucítil v žebrech hlaveň pistole.

„Plujeme dál,“ řekl nevzrušený hlas.

Holst nezapomněl, že má v zádech pistoli, ale oslovil Johnstona. „Jestli to uděláme a je pak zachrání jiná loď, co ž

se musí dřív nebo později stát, tak to nahlásí. Hlídka nás zastaví a bude chtít vědět, proč jsme to udělali.“

Johnson přikývl.

„Tak je nabereme přídí a potopíme je,“ řekl ten s pistolí. „Ani nebudeme muset zastavit.“

„Mů žeme jim jenom dát první pomoc a hned zavolat holandskou pobře žní hlídku,“ nedal se Holst. „K nám na palubu nikdo nepřijde. A ž se objeví holandský kutr, poplujeme dál. Poděkují nám a u ž o tom nebudou přemýšlet.

Zdr ží nás to jenom půl hodiny.“

Johnson se nechal přesvědčit. Přikývl. „Schovej tu pistoli,“ řekl.

Holst změnil pokyn do strojovny na plnou parou vzad a Regina rychle ztrácela rychlost. Vydal řecky rozkazy kormidelníkovi, zašel si do středopalubí a potom vylezl na přední palubu. Podíval se na blí žící se rybářskou loď a pak

zamával na kormidelníka rukou. Motory přestaly zabírat a Reginu u ž k nešťastnému rybáři hnala jen setrvačnost.

„Ahoj, Fair Maid!“ zakřičel Holst a díval se dolů, proto že loď u ž byla pod přídí té jeho. Uviděl, jak se le žící mu ž na přední palubě pokusil pohnout a pak znovu omdlel.

Fair Maid se houpala na vlnách u boku větší Reginy, dokud se nedostala k jejímu středopalubí, kde bylo brlení ni žší.

Holst popošel dál a křikl na jednoho ze svých námořníků, ať na druhou loď hodí lano.

U ž to nebylo potřeba. Jakmile rybářská loď doklouzala ke středu Reginy, mu ž na palubě přišel k sobě, s čilostí u někoho tak vá žně přiotráveného kouřem vskutku nezvyklou vyskočil, sebral hák, který le žel vedle něj, hodil jej přes brlení Reginy a pevně jej přivázal k úvazku na přídi Fair Maid. Z kabiny vyběhl druhý a toté ž provedl na zádi. Fair Maid se přestala sunout dozadu.

Z kabiny vyskákali další čtyři mu ži, vylezli na střechu a z ní přeskočili na Reginu. Stalo se to tak rychle a tak organizovaně, že kapitán Holst jen stihl zařvat: „Was zum Teufel ist denn das?“

Všichni mu ži byli oblečení stejně: černé kombinézy, okované vysoké boty, černé vlněné kukly. I oni měli začerněné tváře, ale ne od sazí. Velice tvrdá pěst zasáhla kapitána Holsta na solar tak silně, že klesl do kolen. Později vyprávěl, že nikdy předtím neviděl v akci lidi od SBS,

elitního oddílu námořnictva, který je protějškem SAS

patřícího k letectvu, a že si je nepřeje vidět znovu.

Na palubě v tu chvíli byli čtyři kyperští námořníci.

Jeden z mu žů v černém na ně v řečtině vyštěkl krátký rozkaz a oni rádi poslechli. Plácli sebou tváří na palubu a zůstali le žet. Ne tak čtyři lidé od IRA, kteří se vyhrnuli z bočních dveří lodní nástavby. Všichni měli pistole.

Dva z nich byli dost rozumní, aby pochopili, že se s nimi nemů žou měřit se samopaly Heckler a Koch MPS.

Zvedli ruce a zbraně upustili na palubu. Druzí dva se je pokusili pou žít. Jeden měl štěstí: dostal krátkou dávku do nohou a zbytek života strávil na vozíku. Poslední ze čtveřice tolik štěstí neměl a dostal čtyři kulky do prsou.

Po palubách Reginy se teď hem žilo u ž šest mu žů v černém. Jako třetí sem dorazil Tom Rowse. Rozběhl se po lodních schůdcích, které vedly na můstek. Kdy ž se dostal nahoru, zevnitř se vynořil Stephen Johnson. Jakmile Rowse uviděl, zdvihl ruce.

„Nestřílejte! Je po všem,“ křikl.

Rowse poodstoupil a ukázal hlavní pušky ke schodům.

„Dolů,“ poručil.

Starý mu ž začal slézat na hlavní palubu. Za Rowsem, ve dveřích kormidelny se někdo pohnul. Vycítil pohyb, napůl se otočil a zaslechl prásknutí výstřelu. Kulka mu rozervala kombinézu na rameni. Nebyl čas na přemýšlení ani na výstra žný výkřik. Vypálil přesně tak, jak ho to učili,

dva výstřely rychle za sebou a pak ještě dva další; ty dva páry devítimilimetrových kulek opustily zbraň ani ne za půl vteřiny.

Zachytil koutkem oka, jak postavu ve dveřích zasáhly čtyři střely do prsou, a ž ji to odhodilo k zárubni a potom zase dopředu. Divoce sebou švihly plavé vlasy. A potom u ž

le žela na ocelové palubě, byla mrtvá a z úst, která přednedávnem líbal, vytékal tenký pramínek krve.

„Podívejme,“ ozval se mu za zády hlas. „Monika Browneová. S ,e‘ na konci.“

Rowse se otočil. „Ty hajzle,“ řekl pomaličku, „ty jsi to věděl.“

„Nevěděl. Tušil,“ opravil jej McCready mírně. Byl v civilu a přestoupil z rybářské lodi podstatně rozvá žnějším tempem, jakmile ustala střelba.

„Přece chápeš, že kdy ž se s tebou začala stýkat, museli jsme si ji proklepnout, Tome. Opravdu se jmenuje…

jmenovala Monika Browneová, ale narodila se v Dublinu.

Ve dvaceti se poprvé provdala a pak žila osm let v Kentucky. Po rozvodu se vdala za majora Erika Browneho, o hodně staršího a bohatého pána. Ten je věčně v lihu a bezpochyby nemá nejmenší tušení, že jeho mladá žena je fanaticky oddaná IRA. A ne ž na to zapomenu, opravdu měla chovnou stanici koní v Ashfordu. Jen že ne v Kentu. Tenhle Ashford je v Irsku, v hrabství Wicklow.“

Skupina strávila úklidem dvě hodiny. Kapitán Holst ochotně spolupracoval. Přiznal, že některých beden se zbavili u ž na širém moři, že je přelo žili za mysem Finisterre na rybářskou loď. Uvedl její jméno a McCready je rychle nahlásil do Londýna, odkud je předají španělským úřadům.

Ty rychle zadr ží zásilku zbraní pro ETA, dokud je na lodi svým způsobem tak SIS poděkuje Španělům za pomoc s tou gibraltarskou zále žitostí.

Kapitán Holst jim také odkýval, že k vylodění došlo u ž

v britských teritoriálních vodách. Tím pádem věc spadá pod britskou jurisdikci a postarají se o ni právníci. McCready netou žil po tom, aby lidé od IRA byli převezeni do Belgie a okam žitě propuštěni, jako se to stalo v případě otce Ryana.

Obě mrtvá těla vynesli na hlavní palubu a přikryli prostěradly, která vzali dole z kajut. S pomocí kyperských námořníků odstranili poklopy z nákladových prostorů a prohledali je. To si vzala na starost úderná jednotka SBS. Po dvou hodinách přišel poručík, který skupině velel, podat McCreadymu hlášení.

„Nic, pane.“

„Co to povídáte?“

„Spousta oliv, pane.“

„Jenom samé olivy?“

„V několika bednách mají podle označení být kancelářské přístroje.“

„A je v nich co?“

„Kancelářské přístroje, pane. A pak jsou tam tři hřebci.

Dost vyplašení.“

„Čert vem koně já jsem z toho pryč víc,“ láteřil McCready. „Uka žte mi to.“

Šli s Rowsem za důstojníkem po podpalubí. Poručík je provedl všemi čtyřmi nákladovými prostorami, které loď měla. V jedné byly bedny, skrz jejich ž vypáčené stěny byly vidět japonské kopírky a psací stroje. Ve druhé se z krabic sypaly plechovky s kyperskými olivami. Ani jedna krabice nebo bedna nezůstala stranou pozornosti. Ve čtvrtém skladišti byly tři velikánské přepravní boxy pro koně. Ve všech strachy frkali a r žáli hřebci.

McCready začínal mít nepříjemný pocit právě ten ohavný svíravý pocit v žaludku, který přichází s poznáním, že nás někdo doběhl, že jsme se rozhodli špatně a že za to krutě zaplatíme. Jestli se nevytasí s ničím jiným ne ž s nákladem oliv a psacích strojů, v Londýně si někdo jeho ků ži přitluče na vrata.

Kolem koní přecházel mladík od SBS. Vypadalo to, že se ve zvířatech vyzná a umí s nimi zacházet; tiše s nimi mluvil a dařilo se mu je zklidňovat.

„Pane?“ oslovil McCreadyho.

„Prosím?“

„Proč jsou na palubě?“

„Jsou to arabští hřebci,“ odpověděl mu Rowse.

„Čistokrevní. Pro hřebčinec.“

„Tak to tedy ne,“ zavrtěl hlavou mladý voják. „Ti patří tak do jezdecké školy pro veřejnost. Hřebci to jsou, ale do arabů mají daleko.“

Mezi vnitřními a vnějšími stěnami speciálně konstruovaných přepravních kójí byla spousta místa. Dali se do první přepravky s páčidly. A kdy ž odpadlo pár prken, jejich pátrání bylo u cíle. Začali si prohlí žet naskládané balíčky Semtexu H, natěsnané řady pancéřovek RPG–7 a protiletadlových střel, které se odpalují z ramene. V

ostatních koňských přepravkách byly tě žké kulomety, munice, granáty, miny a minomety.

„No, myslím, že teď u ž mů žeme zavolat námořníkům,“

usoudil McCready.

Vylezli ze skladiště na hlavní palubu a do hřejivého ranního sluníčka. Vojenské námořnictvo teď Reginu převezme a odtáhne do Harwiche. Tam teprve bude oficiálně zadr žena a její posádka a pasa žéři zatčeni.

Na Fair Maid vypumpují vodu z podpalubí a opraví vybourané brlení. Speciální dýmovnice, které jí dodaly vzhled, jako by hořela, u ž hodili do moře před časem.

Příslušníku IRA s prostříleným kolenem jeden z vojáků

speciální jednotky dal hrubý, ale postačující škrticí obvaz, a tak krvácení ustalo. Terorista seděl s popelavou tváří zády opřený o pa žení a čekal na fregatu, teď u ž vzdálenou jen kilometr kolmo na kýl, se kterou dorazí vojenský chirurg.

Ostatní dva želízky přivázali na palubě ke sloupku klíče od pout měl McCready.

Kapitán Holst a jeho posádka bez reptání slezli do jednoho z nákladních prostorů nikoli ovšem do toho se zbraněmi a seděli mezi olivami, dokud jim námořníci nespustili žebřík.

Stephena Johnsona zamkli v jedné z kajut v podpalubí.

Kdy ž bylo všechno hotovo, pětice od SBS přeskákala na střechu kajuty Fair Maid a pak zmizela vevnitř. Motor lodě naskočil. Ještě se vynořili dva vojáci a odvázali ji. Poručík McCreadymu, který zůstal na palubě Reginy, na rozloučenou zamával a rybářská loď odsupěla pryč.

Bojovníci tajné války odvedli svou práci a u ž se neměli proč ukazovat.

Tom Rowse seděl se svěšenými rameny na krytu jednoho z nákladních prostorů, vedle nehybného těla Moniky Browneové. Na opačné straně se k Regině přiblí žila fregata, námořníci přehodili úvazná lana a na loď vystoupila první skupinka mu žů. Začali se domlouvat s McCreadym.

Vítr odhodil roh prostěradla a odhalil tvář le žící pod ním. Rowse se na krásný a ve smrti tak nesmírně klidný obličej zadíval. Větřík shodil do čela pramínek plavých vlasů. Natáhl se a odhrnul jej. Někdo se posadil k němu a na ramenou mu spočinula pa že.

„Je po všem, Tome. Nemohl jsi to vědět. A nikdo ti nic nemů že vyčítat. Ona moc dobře věděla, co dělá.“

„Kdybych věděl, že tu je, tak bych ji nezabil,“ ozval se Rowse tupě.

„Jen že to by ona zabila tebe. Byla u ž taková.“

Námořníci odepnuli lidem od IRA želízka a vedli je ke fregatě. Dva zdravotníci za chirurgova dohledu zvedli raněného, polo žili jej na nosítka a odnesli.

„Co bude teď?“ zeptal se Rowse.

McCready se zadíval na moře a vzdychl. „Teď, milý Tome, to převezmou právníci. Právníci vůbec mají v ždycky poslední slovo všechen život a smrt a vášeň a chamtivost a odvahu a slávu promění v tu svou chcíplou, ne živou hantýrku.“

„A ty?“

„Já? Vrátím se do Century House a začnu znova. A večer co večer se budu vracet do svého bytečku, pustím si hudbu a zdlabu ty svoje zapékané fazole. A ty se vrátíš k Nikki, kamaráde, a pořádně ji obejmeš, budeš si psát ty svoje kní žky a na tohle všechno zapomeneš. Na Hamburk, na Vídeň, Maltu, Tripolis, na Kypr. Je po všem.“

Vedli kolem nich Stephena Johnsona. Zarazil se a podíval se na oba Angličany. Přízvuk měl stejně hutný jako mlhy na západním poře ží.

„Náš čas přijde,“ řekl. Bylo to heslo Prozatímní IRA.

McCready zvedl hlavu a pak jí zavrtěl. „Kdepak, pane Johnsone, váš čas je dávno pryč.“

Zdravotníci nalo žili tělo mrtvého mu že na nosítka a šli s ním pryč.

„Proč to udělala, Same? Proč to sakra musela udělat?“

do žadoval se Rowse.

„Proto že věřila, Tome. Samozřejmě ve špatnou věc.

Ale věřila.“

Vstal a vytáhl s sebou na nohy i Rowseho.

„Tak alou, chlapče, jede se domů. Nech to plavat, Tome. Nech to plavat. Odešla tak, jak by to sama chtěla, a odešla z vlastní vůle. Teď u ž z ní je jen jedna z obětí války.

Jako ty, Tome. Jako my všichni.“

Mezihra

Čtvrtek byl u ž čtvrtým dnem slyšení a Timothy Edwards byl pevně odhodlán prosadit, aby byl i posledním.

Rozhodl se, že vhodně zvolenou poznámkou usadí Denise Gaunta ještě dřív, ne ž začne mluvit.

Edwards si pomaličku uvědomoval, že jeho dva kolegové z komise, kontroloři pro domácí operace a pro západní polokouli, poněkud měknou a jsou zralí na to, aby nějakou lstí zařídili pro Sama McCreadyho výjimku, tak že bude moct zůstat. Kdy ž skončilo středeční projednávání, jeho dva kolegové si ho zatáhli do klidného koutku baru v Century House a vylo žili zcela jasně, jak to vidí vlastně ho přímo po žádali, aby starý Mistr klamu mohl v agentuře zůstat.

A to rozhodně nebyl vývoj událostí, který si Edwards vysnil. Na rozdíl od nich věděl, že rozhodnutí udělat z předčasného penzionování Sama McCreadyho exemplární případ pochází od stálého náměstka ministerstva. zahraničí,

tedy od mu že, který jednoho dne usedne k jakémusi konkláve s ostatními čtyřmi Mudrci a bude rozhodovat o tom, kdo zaujme křeslo šéfa SIS. Postavit se právě tomuhle mu ži, to by bylo šílenství.

„Denisi, všichni jsme si s nesmírným zájmem vyslechli tvoje shrnutí toho, jak mnohé slu žby Sam agentuře prokázal, a silně to na nás zapůsobilo. Přesto je skutečností, že nyní budeme muset čelit výzvám, které přinesou devadesátá léta.

Období, kdy jistá… jak bych to jen řekl?… jistá aktivní opatření, při nich ž dojde k poněkud drsnějšímu překročení operačních postupů, u ž nebudou mo žná. Musím vám připomínat, kolik zlé krve nadělala akce, kterou se Sam rozhodl podniknout loni v zimě v Karibiku?“

„Ani v nejmenším, Timothy,“ řekl Gaunt. „Sám jsem tuto epizodu chtěl připomenout jako svůj poslední argument pro tvrzení, že Samova hodnota pro agenturu se nijak nezmenšila.“

„Tak prosím,“ vyzval ho Edwards, kterému se ulevilo, že obhajoba se dostává k poslednímu bodu a před konečným a nezměnitelným rozhodnutím u ž tedy nic dalšího nebude muset vyslechnout. A kromě toho, uva žoval, tahle epizoda jistě přesvědčí jeho dva kolegy, že Sam McCready se leckdy choval spíš jako nějaký kovboj ne ž jako zástupce Jejího Veličenstva. Mladší zaměstnanci SIS se měli, ti prostě Sama, kdy ž po návratu, krátce před silvestrem, zašel do baru Díra ve zdi, přivítali hromovým aplausem. Zato on,

Edwards, si musel oslavy odepřít a místo toho uhlazoval pocuchaná peříčka Scotland Yardu, ministerstvu vnitra a nejura ženějšímu ze všech, ministerstvu zahraničí; ještě teď si na to extempore vzpomínal s krajní nelibostí.

Denis Gaunt bez valné chuti přešel na druhý konec místnosti a vzal si slo žku, kterou mu podával úředník z archivu. I přes to, co řekl, by se té karibské zále žitosti nejraději býval vyhnul. Ať u ž cítil ke svému bezprostřednímu nadřízenému jakýkoli obdiv, věděl, že tentokrát Sam opravdu zašel dost daleko.

A ž příliš dobře si pamatoval na příval memorand, který se valil těsně po Novém roce do Century House, a na nepříjemně dlouhý pohovor s šéfem, na který byl Sam povolán v polovině ledna.

Nový ředitel SIS usedl do svého křesla jen čtrnáct dnů

předtím a místo vánočních dárků mu na stole přistála podrobná hlášení o Samově karibském dobrodru žství. Ještě štěstí, že sir Mark a Mistr klamu toho spolu hodně za žili, tak že mu šéf nejdřív z titulu své funkce umyl hlavu, ale pak si hned otevřeli pár lahvinek McCreadyho oblíbeného piva, připili si na nový rok a Sam slíbil, že u ž žádné porušování pravidel nebude.

Půl roku nato u ž byl šéf podstatně méně přístupný, a to z důvodů, o kterých se McCready mohl jen dohadovat.

Gaunt se mylně domníval, že sir Mark si prostě dal na čas a s vyhazovem pro Sama čekal a ž do léta. Neměl ani ponětí, z jakých výšin se ten příkaz snesl.

McCready to věděl. Nikdo mu to nemusel říkat, nikdo mu nemusel předkládat žádné důkazy. Znal toti ž šéfa. Kdy ž

jste něco zpackali, sir Mark vám to jako správný zpravodajský důstojník řekl do tváře, kdy ž jste si to zaslou žili, pořádně vás sepsul, mohl vás i vyrazit, kdyby věci byly tak zlé. Ale udělal by to osobně. A jinak by za své lidi bojoval proti vnějšímu světu jako lev. Tak že ta zále žitost musela přijít z vyšších míst, tak vysokých, že se ani sám šéf nemohl bránit.

Zatímco Denis Gaunt se vracel se slo žkou na svůj konec místnosti, Timothy Edwards si všiml Samova výrazu a usmál se.

Ty jsi ale pěkně nebezpečná potvora, Same, řekl si. Jsi neskutečně nadaný, ale prostě se sem u ž nehodíš. Je to vá žně škoda. Jen kdybys trošku vzal rozum a začal dodr žovat pravidla, ono by se pro tebe místo našlo. Teď ale ne.

Rozhodně ne po tom, co sis proti sobě poštval lidi, jako je sir Robert Inglis. Svět v devadesátých letech bude jiný bude to můj svět, svět lidí, jako jsem já. Za tří, mo žná za čtyři roky budu sedět za šéfovým stolem, a pak by tu pro tebe nebylo místo tak jako tak. Same, starouši, to u ž mů žeš odejít klidně rovnou teď. Do té doby budeme mít celou smečku nových zpravodajců schopných mladých kádrů,

kteří dělají, co se jim řekne, dr ží se pravidel a nikoho neštvou.

Sam McCready mu úsměv vrátil.

Ty jsi mi ale kus vola, Timothy, myslel si. Ty si snad vá žně myslíš, že základem rozvědné práce je pořádat schůze vedení a prohlí žet si sjetiny z počítače a lézt Langley do řiti.

No dobrá, tahle americká technologická a elektronická rozvědka je u žitečná věc. A je nejlepší na světě však na to mají dost technologie, satelity, odposlechy… Ale Timothy, chlapče, i ty se dají oklamat.

Je jedno slovo, které jsi nejspíš neslyšel maskirovka.

Znamená to maskování, Timothy, a je to umění, jak stavět falešná letiště a hangáry a mosty, ba i celé tankové divize z pocínovaného plechu a z lepenky. Američtí Velcí ptáci na obě žné dráze se tak dají oklamat. Tak že někdy si prostě musíš dojet na místo, dostat agenta hluboko do nepřátelské pevnosti, naverbovat nespokojence, zaměstnat na místě defektora. Timothy, ty jsi nikdy nedělal v terénu, znáš jenom drahé kravaty a svoji aristokratickou paničku. Kdyby na to došlo, měl by KGB ze tvých koulí za dva týdny olivy do koktejlu.

Gaunt se pustil do posledního dílu obhajoby, sna žil se ospravedlnit to, co se stalo v Karibském moři, sna žil se neztratit sympatie dvou kontrolorů, kteří včera večer vypadali na to, že mají sto chutí změnit rozhodnutí a doporučit jeho omilostnění. McCready se díval z okna.

Jistě, věci se mění, ale ne tím způsobem, jak si myslí Timothy Edwards. Svět těsně po konci studené války směřuje k dalšímu šílenství potichoučku: hluk přijde a ž

později.

V Rusku ještě pořád nemají sklizeň obilí pod střechou, proto že není dost strojů, a co svezli z pole, začne od podzimu hnít na odstavných kolejích, proto že není dost lokomotiv. V prosinci, mo žná a ž v lednu přijde hlad a ten na žene Gorbačova do rukou KGB a nejvyššího velení armády, které budou žádat trest za jeho kacířství z léta 1990.

Rok 1991 nebude žádný špás.

Střední východ je jako sud s prachem a Washington začíná s nejlépe informovanou agenturou v oblastí, izraelským Mossadem, zacházet jako s prašivým psem a Timothy Edwards odtamtud stahuje svého člověka.

McCready vzdychl. Ať jdou všichni k čertu. Třeba bude nejlepším řešením toho všeho ta rybářská loďka v Devonu.

„Vlastně všechno začalo,“ ozval se Gaunt a otevřel před sebou slo žku, „počátkem prosince na jednom ostrůvku v severní části Karibského moře.“

McCready se rázem vrátil do reality Century House.

No jasně, Karibik, pomyslel si ten zatracený Karibik.

Trocha sluníčka

1

Vládkyně zálivu se domů vrátila po jasné a lesknoucí se hladině moře hodinu před západem slunce. Julio Gomez seděl vzadu, majestátní zadek si posadil na střechu kajuty a nohy v mokasínech měl polo žené na pa žení. Po žitkářsky zatáhl z jednoho ze svých portorikánských doutníků a vra žedně páchnoucí kouř pak vítr odvál na neprotestující vody Karibského moře.

V tom okam žiku byl nefalšovaně šťastný. Patnáct kilometrů před ním byl podmořský zlom, od něj ž Velká bahamská mělčina spadá do Santarenského průlivu; právě tam se honí hejna makrel královských, tuňáci loví menší makrely a ty loví ještě menší ryby a všechny dohromady je pak pronásledují plachetníci a velicí marlini.

V otlučené staré bedně za nekrytou palubou pro lov le želi dva pěkní mečouni, jeden pro něj a jeden pro majitele lodi, který teď dr žel kormidlo a vedl svou sportovní rybářskou loď domů do Port Plaisance.

Ne že by za celý den chytili jen ty dvě ryby; ulovili i pěkného plachetníka, ale toho jen označkovali a hodili zpátky do moře; spoustu menších makrel, které zase pou žili jako návnadu, měli na háčku tuňáka, který musel mít aspoň třicet kilo, ale potopil se tak rázně a tak hluboko, že museli přeříznout vlasec, jinak by jim ho dočista vyrval z bubnu a dvě veliké mořské štiky, které jim daly půlhodinu práce ka ždá. Ostatní velké ryby ale naházeli zpátky do vody a vzali si jen mečouny, proto že ti mají ze všech tropických ryb snad nejchutnější maso.

Julio Gomez nerad zabíjel. Do zdejších vod jej ka ždoročně nalákalo spíš drnčení navijáku a svištění vlasce, napěti a vzrušení, jaké člověk za žívá nad do oblouku prohnutým prutem, při souboji mezi tvorem dýchajícím vzduch a obludně silnou a bránící se rybou. Dnešek se vydařil skvěle.

Daleko po jeho levici, a ž někde za želvími ostrovy, které nebyly přes západní obzor vidět, klesala k vodám oceánu veliká rudá koule slunce, které se vzdávalo práva rozpalovat vám ků ži a konečně ustupovalo chladivému večernímu vánku a blí žící se tmě.

Pět kilometrů před Vládkyní zálivu jako by na hladině seděl ostrov. U kotviště budou za dvacet minut. Gomez odhodil špaček doutníku do vody, která jej pohltila jako vířící hrob, a promnul si předloktí. Byl sice od přírody tmavý a měl olivovou plet, ale i tak si v penzionu bude muset do ků že vetřít pořádnou dávku krému po opalování.

To Jimmyho Dobbse, který stojí za kormidlem, takové problémy netrápí: je to čistokrevný ostrovan. Tahle loď mu patří a on ji pronajímá turistům, kteří zatou ží po rybolovu.

Na jeho temně ebenovou ků ži slunce žádný vliv nemá.

Julio Gomez spustil nohy z pa žení a seskočil ze střechy kajuty na palubu na zádi.

„Já to klidně vezmu, Jimmy. Aspoň budeš moct hned uklidit.“

Jimmy Dobbs se zazubil od ucha k uchu, jak to měl ve zvyku, podal mu kormidlo, vzal si kbelík a rej žák a začal z odtokových kanálků drhnout šupiny a kousky rybích vnitřností. Neznámo odkud se střelhbitě vynořilo pár rybáků, kteří začali z rozčeřené vody za zádí vybírat plovoucí odpadky. V oceánu nic nepřijde nazmar aspoň tedy nic organického.

Po Karibiku přirozeně kři žovala spousta modernějších nájemních rybářských lodí plavidel, kde se paluba uklízela elektricky poháněnými přístroji, kde byly bary, televize a videa, plavidel, která ryby vyhledávala spoustou elektronických přístrojů a která nesla na palubě dost

navigačního zařízení, aby to stačilo na plavbu kolem světa.

Vládkyně zálivu ničím podobným nedisponovala. Byla to stará, otřískaná dřevěná loď s dřevěným oplaňkováním, kterou poháněl kouřící dieselový motor značky Perkins, ale viděla víc zpěněné vody, ne ž úhlední hošíci z jihu Floridy kdy vyčetli z obrazovky radaru. Měla malou příďovou nástavbu, ve které se válela změt prutů a vlasců silně zavánějících rybinou a olejem, a na zádi malou palubu s deseti dr žáky na pruty a s jediným rybářským sedátkem s popruhy, které bylo podomácku vyrobené z dubového dřeva a ke kterému se polštářky vyndávaly jen na po žádání.

Kdy ž Jimmy Dobbs hledal ryby, nespoléhal na žádné křemíkové čipy; našel si je sám tak, jak ho to naučil táta, měl prostě oko na ty nejnepatrnější změny barvy vody, vlnky, které by na hladině jinak nemohly být, na to, že kdesi v dálce se střemhlav do vody snesla fregatka; a měl instinkt, cítil v kostech, kde dneska ryby potáhnou a kde se budou krmit. Našel je a to ka ždý den. Právě proto jezdil Julio Gomez o ka ždé dovolené jen s ním.

A stejně jako se Juliovi líbilo, jak málo technologie je na palubě Vládkyně zálivu, měl rád i to, že na ostrovech je pramálo civilizační rafinovanosti. Gomez většinu své kariéry strávil prací s nejmodernější americkou technologií, vyťukával zadání do počítačů, jezdil autem po přecpaném středu Miami. O dovolené chtěl mít moře, sluníčko a vítr a k nim ještě ryby, proto že v životě si opatřil jen dvě vášně,

toti ž svou práci a rybolov. Toho druhého si teď u žíval u ž

pátý den a ještě další dva ho čekaly. Pátek a sobota. V neděli bude muset odletět zase domů na Floridu a v pondělí se pěkně bude Eddiemu hlásit v práci. Při té představě si vzdychl.

Jimmy Dobbs byl také šťastný člověk. Pro žil se svým zákazníkem a přítelem pěkný den, v kapse měl pár dolarů, za které své staré koupí šaty, chytil pěknou rybu, ze které si oni dva a jejich hejno drobotiny udělají dobrou večeři. Co víc mů že člověku život nabídnout, dumal.

Zakotvili krátce po páté u starého a rozvrzaného dřevěného mola, které se teoreticky mělo zhroutit do moře u ž před lety, ale neudělalo to. Minulý guvernér tvrdil, že po žádá v Londýně o dotaci na stavbu nového, ale pak místo něj poslali tohohle a sir Marston Moberley se o rybolov nezajímá. A jestli to, co se říkalo po barech v Kolonii, je pravda a pravda to bývala v ždycky –, pak se nezajímá ani o ostrovany.

Kdy ž uvazovali Vládkyni zálivu na noc, jako obyčejně se seběhl hlouček dětí, které zajímalo, co chytili, a které jim chtěly pomoct vynést ryby na břeh, a ozývalo se obvyklé štěbetání v rytmickém, zpěvavém ostrovním dialektu.

„Máš zítra volno, Jimmy?“ zeptal se Gomez.

„Jasně. Chceš si vyjet znovu?“

„Kvůli tomu tu jsem. Tak se sejdem v osm.“

Julio Gomez platíval v ždycky dolar tomu klučinovi, který mu ponese rybu, a tak i teď ve dvou vyšli ven z přístavu a do prašných uliček Port Plaisance. Nemuseli daleko, proto že v Port Plaisance nebylo daleko nic. Nebylo to zrovna velkoměsto vlastně spíš vesnice.

Právě takováhle městečka najdete na většině menších karibských ostrovů: chumel domů, povětšině dřevěných, natřených jasnými barvami, s šindelovými střechami, mezi nimi ulice vysypané drcenými mušlemi. Jen na pobře ží, nedaleko maličkého přístavu chráněného křivkou hráze z velikých kusů korálu, u které ka ždý týden přistává parník se zbo žím a s poštou, stojí vznosnější stavby celní úřad, soud, pomníček obětem války. To všechno kdysi postavili z bloků

korálu pospojovaných maltou.

Kousek dál ve městě pak radnice, maličký anglikánský kostel, policejní stanice a největší zdejší hotel jménem Podpalubí. Kromě těchto budov a nevzhledného skladu z vlnitého plechu, který stál na konci přístavu, byla většina budov ze dřeva. Dál po pobře ží, kousek za městem, byla guvernérova rezidence, které se tu říkalo Vládní dům, celá bílá a s bílou zdí, s branou, u které stály dva kanony z napoleonských válek, a s pečlivě udr žovaným trávníkem, v jeho ž středu se tyčil sto žár s vlajkou. Union Jack popleskával nahoře po celý den, ale právě v té době, kdy Julio Gomez procházel městečkem k penzionu, kde bydlel,

vlajku za přítomnosti guvernérova pobočníka obřadně stahoval dolů policista.

Gomez by býval mohl bydlet v Podpalubí, ale měl radši domáckou atmosféru penzionu paní Macdonaldové. Byla to vdova, měla sněhově bílé kudrnaté vlasy, byla stejně sympaticky tělnatá jako on sám a vařila tak dobrou hustou polévku s mušlemi, že by za ni člověk duši dal.

Zabočil na ulici, kde stál penzion, a nevšímal si řvavých volebních plakátů, které hyzdily většinu zdí a plotů.

Spatřil paní Macdonaldovou, jak za soumraku zametá schody před svým úpravným a stranou stojícím panstvím; tenhle rituál provozovala několikrát denně. Jeho i rybu, kterou přinesl, pozdravila obvyklým rozzářeným úsměvem.

„No ne, pane Gomez, to je fakt moc pěkná ryba.“

„K večeři, paní Macdonaldová, a mám dojem, že bude stačit pro nás pro všechny.“

Gomez vyplatil chlapce, který hned s čerstvě nabytým bohatstvím šťastně odběhl, a šel do svého pokoje v patře.

Paní Macdonaldová se uchýlila do kuchyně, že rybu upeče.

Gomez se opláchl, oholil a převlékl se do smetanově bílých kalhot a světlé košile s krátkým rukávem. Usoudil, že by mu přišlo k duhu veliké a pořádně vychlazené pivo, a tak se zase vydal přes město k baru v hotelu Podpalubí.

Bylo teprve sedm, ale u ž se snesla noc a město bylo naprosto ve tmě, ovšem a ž na místa, kde se lilo světlo z oken. Gomez se vymotal z uliček na Parlamentní náměstí, v

jeho ž středu byl úhledný parčík s palmovou alejí a jeho ž tři strany zdobily anglikánský kostelík, policejní stanice a hotel Podpalubí.

Minul policii, kde ještě pořád svítilo světlo obstarávané městským generátorem, jen ž hučel o kus dál, u přístavu. Z

tohohle baráčku postaveného z kusů korálů dohlí želi hlavní inspektor Brian Jones a jeho bezchybně vyfešákovaná jednotka skládající se ze dvou ser žantů a osmi řadových policistů na dodr žování zákona a pořádku v obci s nejni žším počtem zločinů na jednoho obyvatele na celé západní polokouli. Gomez, který sem přijí žděl z Miami, nevycházel z údivu nad společností, která zřejmě nezná drogy, organizovaný zločin, prostituci, znásilnění, která má jedinou banku (je ž zatím nikdy nebyla vyloupena) a kde ročně dojde asi tak k desítce kráde ží dost záva žných, aby to vůbec stálo za hlášení. Vzdychl, prošel kolem ztemnělého kostelíka a vešel do vchodu hotelu Podpalubí.

Bar byl vlevo. Vybral si rohový stůl a ž na konci a poručil si to své velké vychlazené pivko. Bude tak hodinu trvat, ne ž bude ryba nachystaná tak že dost času ještě na druhé pivo, aby tomu prvnímu nebylo smutno. U ž teď byl bar napůl plný, proto že právě tady se nejraději scházeli všichni turisté a cizinci, co ve městě byli. Sam, bodrý číšník v bílém saku, u ž roznášel svůj ka ždovečerní příděl rumových punčů, piv, d žusů, kokakol, daiquiri a minerálek,

které jsou potřeba, kdy ž chce člověk spláchnout mocnou sílu rumu Mount Gay.

Pět minut před osmou Julio Gomez sáhl do kapsy pro hrst dolarů. Kdy ž ale zvedl hlavu, strnul a zadíval se na mu že, který právě vešel, stál na opačném konci a objednával si pití. Po dvou vteřinách se mu ž usadil tak, že jej u ž přes jeho souseda nebylo vidět. Gomez sotva věřil vlastním očím, ale věděl, že mýlit se nemů že. Kdy ž strávíte čtyři dny a čtyři noci tím, že sedíte u stolu proti jednomu člověku, díváte se mu do očí a vidíte tam nenávist a pohrdání, nemů že se vám stát, že byste na ten obličej zapomněli; ani ze osm let ne.

Kdy ž se čtyři dny sna žíte z toho člověka dostat aspoň jedno slovo, ale nepodaří se vám to, neřekne vám dokonce ani své jméno, tak že mu musíte dát přezdívku, aby bylo co napsat do hlášení, tě žko na něj pak zapomenete.

Gomez kývl na Sama, ať mu dolije, zaplatil za tři piva a uchýlil se do zastíněného kouta. Ten chlap tu musí být za nějakým účelem. Pokud bydlí v hotelu, musel udat jméno.

Gomez to jméno chtěl znát. Seděl v rohu, čekal, díval se. V

devět ten mu ž, který celou dobu seděl sám a popíjel rum Mount Gay, vstal a odešel. Gomez se pomalu vyloudal z rohu a šel za ním.

Na Parlamentním náměstí mu ž nasedl do japonského d žípu bez střechy, nastartoval a zmizel. Gomez se zoufale rozhlí žel. Neměl žádné vozidlo. Zato u vchodu do hotelu

stál malý skútr s klíčky v zapalování. Gomez se na něm nebezpečně kýval, ale jak ž tak ž vyrazil za d žípem.

Auto vyjelo z města a zamířilo bez váhání na silnici vedoucí po břehu zdejší jedinou silnici –, která obkru žovala celý ostrov. K domům postaveným v kopcovitém vnitrozemí ostrova v ždycky vedly jen prašné soukromé cesty končící dole na příbře žní silničce. D žíp projel okolo druhého většího shluku obytných budov, který ostrované znali jako Kolonii, a pak jel ještě dál, kolem travnaté přistávací plochy.

Dorazil a ž na druhou stranu ostrova. Tady silnice vedla kolem Teachova zálivu, který dostal jméno po Edwardu Teachovi, pirátovi známém jako Černovous, který tu kdysi zakotvil a doplnil zásoby. D žíp odbočil z pobře žní silnice na krátkou cestu vedoucí k dvoukřídlým vratům z tepané litiny, která chránila veliké sídlo obkrou žené zdmi. Pokud snad řidič viděl jediný reflektor, který sebou cuká do strany a dr ží se jej u ž od hotelu Podpalubí, nijak to nedal najevo. Ale vidět jej určitě musel.

Ze stínu vylezl nějaký člověk a otevřel d žípu vrata, ale řidič přesto zpomalil a pak zastavil. Sáhl nahoru na střešní výztu ž a uchopil silnou ruční svítilnu. A kdy ž Gomez jel kolem odbočky, proud světla jej minul, vrátil se a dr žel se jej, dokud nezmizel na silnici z dohledu.

Půl hodiny nato Gomez vrátil skútr na jeho místo před hotelem a šel domů. Byl velice zamyšlený a znepokojený.

Viděl, koho viděl, a měl naprostou jistotu, že se nemýlí. A také u ž věděl, kde ten chlap bydlí. Jen že on viděl zase jeho.

Nezbývalo ne ž spoléhat se, že to je u ž osm let, že byla tmavá karibská noc a on se jen mihl na pár vteřin na motorce, a modlit se, aby ho nepoznal.

Paní Macdonaldová byla z toho, že o dvě hodiny promeškal večeři, celá špatná a nenechala si to pro sebe.

Přesto mu mečouna naservírovala a dívala se, jak její host bez potěšení jí. Byl zamyšlený a utrousil jen jedinou poznámku.

„Nesmysl, pane!“ vyplísnila ho. „Takové věci tady na ostrovech ani nemáme.“

Julio Gomez byl celou noc vzhůru a přemítal, co se mu nabízí. Neměl ponětí, jak dlouho ten člověk na ostrovech zůstane. Ale o tom, že tu je, by se Britové dozvědět měli, říkal si, a obzvlášť o tom, kde přesně je. Určitě to má svůj význam. Mohl by zajít za guvernérem, ale co ten úředník mů že? Nejspíš by nenašel důvod toho chlapa zatknout. Není teď na americkém území. A Gomez byl také přesvědčen, že hlavní inspektor Jones s tou svou operetní údernou jednotkou by mu nebyl k u žitku o nic víc ne ž guvernér. K

tomuhle by byl potřeba rozkaz z Londýna a po něm ještě žádost o vydání, kterou by mohl schválit jen Strýček Sam osobně. Mohl by si ráno zavolat ale pak ten nápad zavrhl.

Místní veřejné spojení tvořila jen staromódní nekrytá telefonní linka vedoucí na Bahamy; odtamtud by teprve

signál šel do Miami. Nemá na vybranou; bude se muset hned ráno vrátit na Floridu.

Tého ž večera přistálo na letišti v Miami letadlo společnosti Delta Airlines z Washingtonu. Mezi cestujícími byl i unavený britský státní zaměstnanec, v jeho ž pase stálo, že se jmenuje Frank Dillon. Měl ovšem i jiné papíry, které nemusel na americké vnitrostátní lince ukazovat a které upřesňovaly, že je zaměstnancem britského ministerstva zahraničí a žádaly ka ždého, koho by se to mohlo týkat, aby mu poskytl všemo žnou pomoc.

Ale ani z pasu, který po něm ostatně nikdo nechtěl, ani z těch druhých dokladů nebylo poznat, že ve skutečnosti se jmenuje Sam McCready. To vědělo jen pár vyšších pracovníků CIA ve virginském Langley, s nimi ž pro žil nelehký týden na semináři o roli výzvědných slu žeb v blí žícím se desetiletí, tedy v letech devadesátých. V praxi to znamenalo naslouchat spoustě profesorů a vůbec akademických hodnostářů všeho druhu, kteří by si do jednoho raději překousli jazyk, ne ž aby řekli jednoduše to, co jde říct slo žitě.

McCready si před letištní halou zamával na taxi a poručil řidiči, ať ho zaveze do hotelu Sonesta Bay v Key Biscayne. Tam se ubytoval, večer se odměnil humrem a pak se odebral k hlubokému a ničím nerušenému spánku.

Rýsovalo se před ním aspoň si to myslel sedm dnů, které vyplní tím, že se bude opékat a polehávat u bazénu, přečte si

pár zábavných špioná žních románů a občas líně zvedne hlavu od daiquiri a podívá se, jak se kolem něj vlní nějaká floridská dívka. Century House je lán světa daleko a oddělení pro klamání, dezinformace a psychologické operace zanechal ve schopných rukou svého nedávno jmenovaného zástupce Denise Gaunta. Je na čase, aby si Mistr klamu trochu opálil tělíčko, říkal si a propadal se do spánku.

V pátek ráno se Julio Gomez odhlásil v penzionu paní Macdonaldové, ani ž by po žadoval vrátit peníze za nevyu žité dva dny pobytu, a ještě to doprovodil mnoha omluvami.

Zdvihl kufr a došel na Parlamentní náměstí, kde sehnal jedno ze dvou taxi, co ve městě byly, a po žádal řidiče, ať ho zaveze na polní letiště.

Letenku měl na pravidelnou linku BWIA do Nassau v neděli ráno, s přestupem do Miami. Do Miami to ovšem bylo kratší přímo, ale takovou trasou nic pravidelně nelétalo všechno přes Nassau. Ve městě nebyla žádná cestovní kancelář a letenky se v ždycky vyřizovaly rovnou na polním letišti tak že mu nezbývalo ne ž doufat, že BWIA létá i v pátek dopoledne. Odjel v taxíku z náměstí a nevšiml si, že je sledován.

Na letišti ho čekalo zklamání. Jediná zdejší budova, vlastně dlouhá bouda, ve které toho kromě kukaně pro celníka mnoho nebylo, byla otevřená, ale téměř vylidněná.

Osamělý úředník pasové kontroly vysedával na ranním sluníčku a četl si v týden starém Miami Heraldu, který tu nechal le žet nějaký cestující, s nejvyšší pravděpodobností sám Gomez.

„Milej zlatej, dneska to nepude,“ oznámil mile. „V

pátek nic nelítá.“

Gomez se rozhlédl po travnaté ploše. Za jediným kovovým hangárem stál letoun Piper Navajo Chief. Právě jej kontroloval před startem nějaký chlapík v bílých tropických šatech.

Gomez k němu došel. „Vy dneska letíte?“ zeptal se.

„Jo,“ řekl pilot, zřejmě také Američan.

„A berete cestující?“

„Kdepak,“ vrtěl pilot hlavou. „Tohle je soukromý letadlo. Patří mýmu šéfovi.“

„A kam letíte? Do Nassau?“ vyzvídal Gomez.

„To tak. Na Key West.“

Gomezovi poskočilo srdce radostí. Z Key Westu by se mohl dostat pravidelnou linkou do Miami.

„A nemohl bych si třeba promluvit s vaším šéfem?“

„Nějakej pan Klinger. Bude tady tak za hodinku.“

„Počkám,“ kývl Gomez.

Našel si zastíněné místečko u stěny hangáru a posadil se. Kdosi, kdo se schovával ve křoví, odlezl, vyndal z podrostu motorku a odjel po příbře žní silnici pryč.

Sir Marston Moberley se letmo podíval na hodinky, vstal od stolu se snídaní, který stál ve zdmi obehnané zahradě před Vládním domem, a zvolna šel ke schodům vedoucím na verandu a do jeho pracovny. Ta otravná delegace musí přijít co chvíli.

Británie si nechala jen velice málo ze svých někdejších kolonií v Karibiku. Koloniální doby jsou dávno pryč. Přesto se zachovalo pět takových okouzlujících vzpomínek na dávno uplynulou epochu. U ž se jim neříká kolonie je to nepřijatelné slovo –, tak že se dnes o nich mluví jako o závislých územích. Jedním z nich jsou Kajmanské ostrovy, které prosluly mno žstvím velice diskrétních bankovních domů. Kdy ž Londýn zorganizoval referendum a nabídl obyvatelům tří Kajmanských ostrovů nezávislost, drtivá většina se rozhodla zůstat Brity. Od té doby zemička v obrovském kontrastu k některým svým sousedům velice vzkvétá.

Potom tu jsou Panenské ostrovy, co ž je dnes ráj jachtařů a rybářů lovících na udici. Dalším a ještě obskurnějším závislým územím je Anguilla; její obyvatelé podnikli jedinou známou revoluci v koloniálních dějinách, jejím ž cílem bylo zůstat součástí Británie a nenechat se násilím přičlenit ke dvěma sousedním ostrovům, o jejich ž

ministerském předsedovi a jeho úmyslech měli velice barvité a velice dobře podlo žené představy.

A ještě zastrčenější jsou ostrovy Turks a Caicos, kde se život slastně vleče ve stínu palem a britské vlajky, nerušen drogovými dealery, tajnou policií, státními převraty a předvolebními vra ždami. Všem čtyřem Londýn vládne velice shovívavě a u tří posledně jmenovaných se vlastně spokojuje s tím, že rok co rok z rozpočtu zaplatí jejich deficit. Místní se odvděčují tím, že se dvakrát denně spokojeně dívají, jak Union Jack stoupá na žerď a zase klesá dolů, že jejich mince a bankovky nesou tvář královny Al žběty a jejich policisté mají anglické přilby.

V zimě roku 1989 ještě stále pátým a posledním závislým územím byly Barclayovy ostrovy, sbírečka osmi kousků země na západním okraji Velké bahamské mělčiny, západně od ostrova Andros, který patří k Bahamám, severovýchodně od Kuby a přímo na jih od ji žního cípu Floridy.

Málokdo si u ž vzpomíná, proč Barclayovy ostrovy nesplynuly s Bahamami, kdy ž souostroví získalo samostatnost. Zlé jazyky na ministerstvu zahraničí říkávaly, že se na ně docela dobře mohlo prostě zapomenout, a nemusely být daleko od pravdy. Souostrovíčko mělo všeho všudy dvacet tisíc obyvatel a z osmi ostrovů byly vůbec obývané jen dva. Tomu největšímu, kde sídlil guvernér, se mile říkalo Sluneční ostrov, a báječně se tu rybařilo.

Ostrovy nebyly vůbec bohaté. Průmysl veškerý žádný, obrat tomu odpovídající. Většina příjmů plynula z mezd

místních mladých lidí, kteří ostrov opouštěli, nechávali se v luxusních hotelích na jiných ostrovech najmout jako číšníci a slu žebné a poslíčci a kteří si díky dobré povaze a rozjásanému úsměvu snadno získávali přízeň turistů z Evropy i z Ameriky.

Další zdroje pocházely z nijak masivního turistického ruchu, od sportovních rybářů, kteří někdy vá žili cestu a ž

sem z Nassau, z letištních práv, z prodeje zdejších velice úzkoprofilových poštovních známek a z toho, že místní prodávali lidem z jacht, co se tu stavili, humry a jiné mořské plody. Díky těmto nevelkým příjmům si mohly ostrovy dovolit, aby parník týden co týden dovezl některé základní potřeby, které se nedají vyzískat z moře.

Štědrý oceán dodával většinu jídla a k tomu se přidávalo ovoce z lesů a ze zahrad udr žovaných na svazích dvou kopců Slunečního ostrova, které se jmenovaly Dalekohled a Felčar.

A pak, počátkem roku 1989, někdo na ministerstvu zahraničí usoudil, že Barclayovy ostrovy jsou zralé pro nezávislost. Papírům, co po úřadě putovaly, se říkalo nejdřív „teze“ a potom „písemné podání“ a nakonec z toho byla oficiální politika. Toho roku se britská vláda potýkala s výrazným deficitem, klesající popularitou v průzkumech a neustálými spory o proevropskou nebo protievropskou politiku. Podru žná zále žitost s udělením nezávislosti

jakémusi zastrčenému souostroví v Karibském moři prošla bez debaty.

Tehdejší guvernér ovšem protestoval, a tak byl pěkně odvolán a místo něj přišel sir Marston Moberley. Vysoký, marnivý chlapík, který se pyšnil svou podobou se zesnulým hercem Georgem Sandersem, byl na Sluneční ostrov vyslán s úkolem, který velice stručně formuloval asistent hlavního tajemníka oddělení pro Karibské moře. Barclayovy ostrovy nezávislost přijmout musejí. Ať najde kandidáty na ministerského předsedu a stanoví termín všeobecných voleb.

Po demokratických volbách Británie uzná ministerského předsedu a jeho vládu a po rozumné době řekněme tří měsíců ostrovům udělí plnou nezávislost… co, udělí, vnutí.

Sir Marston měl zajistit, aby vše proběhlo podle plánu a britské finance tak byly zbaveny dalšího ze svých mnohých břemen. Přiletěl na Sluneční ostrov s paní Moberleyovou koncem července. A hned se srdnatě pustil do díla.

Kandidáti na úřad budoucího ministerského předsedy se brzy přihlásili sami a byli dva. Pan Marcus Johnson, bohatý místní obchodník a lidumil, se vrátil na rodné ostrovy poté, co nadělal jmění ve Střední Americe. Teď bydlel v pěkném sídle na protější straně kopce Felčar proti hlavnímu městu, vytvořil Barclayskou alianci prosperity a tvrdil, že přinese ostrovům rozvoj a lidu bohatství. Trochu hrubšího zrna byl populistický kandidát, pan Horatio

Livingstone, který žil v Kolonii, její ž podstatná část mu také patřila. Ten zalo žil Barclayskou frontu nezávislosti. Volby naplánovali na pátého ledna, tak že se měly konat za pouhé tři týdny. Sir Marston měl nelíčenou radost z toho, že u ž je v plném proudu rázná volební kampaň a že se oba kandidáti ucházejí o přízeň voličů projevy, výzvami a plakáty, které visejí na kdekteré zdi a stromě.

V lahodné volební polévce siru Marstonovi plavala jen jediná moucha vzniklo OOO, Organizace odhodlaných občanů, která se stavěla proti nezávislosti. V čele organizace stál ten otrava, místní baptistický kněz, reverend Walter Drake. Sir Marston, ač nerad, souhlasil, že delegaci OOO v devět dopoledne přijme.

Bylo jich osm. Věděl jistě, že s anglikánským vikářem pobledlým, utahaným a neschopným Angličanem se vypořádá lehce. Dalších šest, to byly místní celebrity: lékař, dva majitelé obchodů, statkář, majitel baru a majitelka penzionu, jistá paní Macdonaldová. Všichni byli postarší a neměli valného vzdělání. Co do plynulosti mluvy a debatérské přesvědčivosti se se sirem Marstonem nemohli měřit. Na ka ždého z nich připadalo deset jiných, kteří jsou pro nezávislost.

Marcuse Johnsona a jeho stranu prosperity podporuje ředitel polního letiště, majitelé přístavních budov (Johnson slíbil, že na tom místě vybuduje vzkvétající mezinárodní přístav) a většina obchodní komunity, která by případným

rozvojem zbohatla. Livingston si zase získal podporu proletariátu, chudiny, lidí, kterým slíbil zázračný vzrůst životní úrovně zajištěný rozsáhlým znárodněním.

Potí že budou hlavně s vůdcem delegace OOO, reverendem Drakem, velikým chlapíkem v černém obleku, se vzhledem i odhodlaností býka, který si právě otíral pot z obličeje. Byl to přesvědčivý kazatel, mluvíval zcela jasně a nahlas a vzdělání získal ve Spojených státech. Na klopě měl znáček, rybu, jakou mívají „znovuzrození“ křesťané. Sir Marston lenivě přemítal, co ten chlap asi dělával před přerodem; nějak jej nikdy nenapadlo se ho na to zeptat.

Reverend Drake hlučně slo žil na guvernérův psací stůl štos papírů.

Sir Marston dohlédl na to, aby židlí nebylo dost pro všechny, tak že někteří budou muset stát. Zůstal vstoje i sám o to bude setkání kratší. Ted se podíval na štos listů.

„Pane guvernére, tohle je petice,“ zaburácel reverend Drake. „Ano, prosím, petice. Podepsalo ji přes tisíc našich občanů. Chceme, aby tato petice byla odeslána do Londýna a dostala se k rukám Margaret Thatcherové. Nebo i k rukám královny. Věříme, že i kdy ž vy nám to odpíráte, tyto dámy nám naslouchat budou.“

Sir Marston si vzdychl. Zřejmě to bude uchýlil se ke svému nejoblíbenějšímu adjektivu ještě otravnější, ne ž

očekával.

„Chápu,“ přikývl. „A o co se v té petici žádá?“

„Chceme referendum, stejně jako měli Britové o společném trhu. Po žadujeme referendum. Nechceme být k nezávislosti nuceni. Chceme pokračovat tak, jak to je teď a jak to bylo odjak živa. Nechceme, aby nám vládli pan Johnson nebo pan Livingstone. Proto se obracíme do Londýna.“

Na polní letiště dorazilo taxi a z něj vystoupil pan Barney Klinger. Byl to pomenší, kulaťoučký mu žík, který žil ve velikém sídle vystavěném ve španělském slohu, je ž

stálo v Coral Gables, nedaleko Miami. Zato sboristka, která šla s ním, rozhodně ani pomenší, ani kulaťoučká nebyla; byla oslnivě krásná a dost mladá, aby mohla být jeho dcerou. Pan Klinger si dr žel chatu na svazích Dalekohledu a občas ji pou žíval k diskrétním pobytům bez rušivé přítomnosti paní Klingerové.

Měl v úmyslu letět do Key Westu, vysadit přítelkyni na pravidelný let do Miami a pak pokračovat vlastním letadlem dál do Miami jako správně utahaný obchodník, který se vrací z únavného jednání o nějaké váznoucí staré smlouvě.

Paní Klingerová jej bude čekat na letišti v Miami a všimne si, že je sám. Opatrnosti není nikdy dost. Paní Klingerová zná pár nesmírně šikovných právníků.

Julio Gomez se vyštrachal na nohy a došel k němu.

„Pan Klinger?“

Klingerovi se sevřelo srdce. že by soukromý detektiv?

„Proč vás to zajímá?“

„Víte, pane, mám takový problém. Byl jsem tady na prázdninách a právě mi volala z domova žena. Náš kluk měl nehodu. Musím se vrátit, strašně nutně to potřebuju. A dneska nic neletí. Vůbec nic. Ani pravidelná linka, ani si nic nemů žu pronajmout. Tak mě napadlo, jestli byste mě nemohl hodit do Key Westu. Budu vám nesmírně zavázán.“

Klinger váhal. Pořád je tu ta mo žnost, že ten chlap je soukromý detektiv, kterého si najala paní Klíngerová. Podal tašku nosiči a ten začal ji i ostatní zavazadla odnášet do nákladového prostoru letadla.

„No, víte, kdy ž já nevím,“ řekl Klinger.

U ž jich tu postávalo celkem šest: pasový úředník, nosič, Gomez, Klinger, jeho přítelkyně a další člověk, který pomáhal se zavazadly. Nosič si myslel, že ten mu ž patří ke Klingerovi, Klinger si myslel, že dělá na letišti. Pilot byl mimo doslech, v kabině, a taxikář si ulevoval dvacet metrů

odsud ve křoví.

„Ale miláčku, to je hrůza!“ děsila se dívka. „Přece mu musíme pomoct.“

„No tak jo,“ podlehl Klinger. „Pokud ovšem vyletíme na čas.“

Úředník rychle orazítkoval tři pasy, pak zamkli nákladový prostor, všichni tři cestující si nasedli, pilot nahodil oba motory a za tři minuty u ž Piper Navajo odletěl

ze Slunečního ostrova; jak stálo v letovém plánu, mířil na Key West a čekalo jej tedy jen sedmdesát minut cesty.

„Drazí přátelé… pevně doufám, že vás mohu za své přátele pova žovat?“ řečnil sir Marston Moberley. „Pokuste se prosím pochopit, v jaké situaci je vláda Jejího Veličenstva. Za těchto okolností by referendum bylo administrativně obtí žné, skoro nemo žné.“

Člověk se nestane výše postaveným diplomatem se zkušenostmi z mnoha zemí Britského společenství, ani ž by se přiučil povýšenému tatíčkovskému tónu řeči.

„To mi vysvětlete,“ hartusil reverend Drake, „co je na referendu slo žitějšího ne ž na všeobecných volbách. My se do žadujeme práva rozhodnout o tom, jestli nějaké volby vůbec chceme.“

Vysvětlit to šlo velice prostě, ale o tom se tady mluvit nedalo. Referendum by musela platit britská vláda, zatímco při volbách si kandidáti kampaň financují sami, i kdy ž z čeho a jak, na to se sir Marston raději nevyptával. Změnil téma.

„Kdy ž to berete takhle, proč se vlastně o funkci premiéra neucházíte sám? Podle toho, co od vás slyším, byste musel vyhrát.“

Sedm členů delegace se zatvářilo zmateně. Reverend Drake na něj však jen namířil ukazovákem podobným menší štangli salámu. „Sám víte proč, pane guvernére. Tihle

kandidáti si platí tiskárny, na veřejné projevy mají mikrofony a reproduktory, dokonce si ze zahraničí přivezli šéfy kampaní. A rozhazují mezi lidi spoustu hotových peněz.“

„O tom nemám žádné důkazy vůbec žádné,“ skočil mu do řeči guvernér, který u ž začínal mírně rudnout.

„Proto že odsud ani nevyjdete a nepodíváte se, co se děje!“ hromoval baptistický kněz. „Ale my to dobře víme. Je to vidět na ka ždém rohu. Zastrašují všechny, co se staví proti nim.“

„Pokud o něčem podobném dostanu hlášení od hlavního inspektora Jonese, zakročím,“ štěkl sir Marston.

„Přece jsme se nepřišli hádat,“ žadonil anglikánský vikář. „Sire Marstone, nám jde hlavně o to, jestli tu petici pošlete do Londýna.“

„Samozřejmě že ji pošlu,“ odtušil guvernér. „To je to nejmenší, co pro vás mohu udělat. Ale obávám se, že to zároveň je to jediné, co mohu. Bohu žel mám svázané ruce.

A teď, kdy ž dovolíte…“

Vytrousili se ven udělali, kvůli čemu sem přišli. A kdy ž vyšli před budovu, lékař, který byl shodou okolností strýcem velitele policie, se zeptal: „Myslíte, že to opravdu pošle?“

„No ovšem,“ řekl vikář. „Přece to slíbil.“

„Jasně, lodní poštou,“ zavrčel reverend Drake. „Do Londýna se to dostane tak v půlce ledna. Budeme se muset tohohle guvernéra zbavit a pořídit si jiného.“

„Mám strach, že tohle nepůjde,“ vzdychl vikář. „Sir Marston sám neodstoupí.“

Americká vláda se při vleklé válce s dovozci drog na ji žním pobře ží uchýlila k pou žívání jistých nákladných a slo žitých sledovacích technologií. Patří mezi ně síť neregistrovaných pozorovacích balonů, které jsou ukotveny na odlehlých místech, na pozemcích, je ž federální vláda u ž

předtím měla v majetku nebo je zakoupila anebo aspoň pronajala.

V gondolách pod těmito balony je spousta špičkových přístrojů, radarových pátracích zařízení a monitorů

rádiového vysílání. Síť kryje celou Karibskou oblast na západě od Yucatánu a ž na východ po Anegadu a od Floridy na severu a ž na jih k pobře ží Venezuely. Ka ždé letadlo, lhostejno zda velké nebo malé, které se do téhle veliké mísy dostane, je ihned zachyceno. Přístroje změří jeho kurz, výšku a rychlost a údaje předají. Všechny jachty, osobní i nákladní lodi jsou zachyceny, jen co opustí přístav, a pak u ž

je sledují neviditelné oči a uši umístěné velice daleko a vysoko na nebi. Většinu technologických zázraků, které se v těchhle gondolách houpají, dodává firma Westinghouse.

Kdy ž Piper Navajo Chief vzletěl ze Slunečního ostrova, zachytila jej stanice Westinghouse 404. Pak jej podle standardního postupu sledovali, jak míří přes oceán v kurzu tři sta deset, který jej vzhledem k odchylce způsobené větrem od jihu dovede přímo k naváděcímu paprsku z letiště v Key Westu. Jen že osmdesát kilometrů od Key Westu se letadlo vypařilo a zmizelo z obrazovek. Na místo vyrazila loď americké Pobře žní hlídky, ale nebyly nalezeny žádné trosky.

Julio Gomez, detektiv policejní stanice Metro-Dade, se v pondělí neukázal v práci. Jeho parťáka, detektiva Eddieho Favara, to nesmírně naštvalo. Dopoledne spolu měli jít k soudu a teď tam bude muset sám. Soudce byl kousavý protiva a Favaro bude muset sám snášet jeho sarkasmus.

Později dopoledne se vrátil do ústředí miamské policie v čísle 1320 na Severozápadní čtrnácté (tehdy u ž bylo na spadnutí stěhování do nového komplexu ve čtvrti Doral) a ohlásil se u svého nadřízeného, poručíka Brodericka.

„Co je s Juliem?“ zeptal se jej. „U soudu se vůbec neukázal.“

„To se ptáš ty mě? Je to přece tvůj parťák,“ bránil se Broderick.

„On se neohlásil?“

„Mně teda ne,“ řekl Broderick. „Mů žeš se obejít bez něj?“

„Ani nápad. Děláme na dvou případech a oba ob žalovaní mluví jenom španělsky.“

Policejní stanice Metro-Dade, která má na starosti rajon, jej ž lidé většinou znají jako Velké Miami, zaměstnává pestrou směsici ras a národností, jak ani jinak není vzhledem k místí populaci mo žné. Polovina lidí, co dělají pro Metro-Dade, má hispánský původ, ba někteří dokonce nevládnou nijak oslnivě angličtinou. Julio Gomez se narodil na Portoriku, ale vyrostl v New Yorku a tam také vstoupil do řad policie. Deset let nato se stěhoval zase na jih a začal dělat u Metro-Dade. Tady mu nikdo nebude říkat „ žlutej“.

Ve zdejším kraji nebylo moudré taková slova vypouštět z úst. A jeho plynná španělština byla k nezaplacení.

U ž devět let byl jeho parťákem Eddie Favaro, Italoameričan, jeho ž rodiče hned začerstva po svatbě emigrovali z Katánie a vydali se hledat lepší život. Poručík Clay Broderick byl zase černoch. Teď pokrčil rameny. Měl příliš mnoho práce, příliš málo lidí a seznam nevyřešených případů, bez kterého by se s radostí obešel.

„Tak si ho najdi,“ vyřešil to. „Znáš pravidla.“

Favaro je opravdu znal. Kdy ž se někdo u policejní stanice Metro-Dade o tři dny opozdil s návratem z dovolené, ani ž uvedl rozumný důvod, bralo se to, jako že sám podal výpověď.

Favaro se zajel podíval do kolegova bydliště, ale nenašel známku toho, že by se Gomez vrátil z dovolené.

Věděl, že jeho parťák jezdí v ždycky na Sluneční ostrov, a tak si prověřil seznamy pasa žérů všech letadel, která večer před tím přiletěla z Nassau. Počítač aerolinek našel rezervaci a předem provedenou platbu, ale také zjistil, že letenka propadla. Favaro se vrátil k Broderickovi.

„Mohl mít nějakou nehodu,“ naléhal na něj. „Sportovní rybářství mů že někdy být nebezpečné.“

„A co telefon, ten neexistuje?“ vrčel Broderick.

„Anebo nezná naše číslo?“

„Mů že být v bezvědomí. Třeba je v nemocnici. Třeba po žádal někoho jiného, aby zavolal, a ten na to zapomněl.

Ty ostrovy jsou pěkně z ruky. Aspoň bysme si to mohli prověřit.“

Broderick vzdychl. Další věcí, bez které by se s radostí obešel, jsou pohřešovaní detektivové.

„No tak jo,“ kývl. „Se žeň mi číslo na policii v tom zapadákově… jak že se to jmenuje? Sluneční ostrov?

Panejo, to je uhozený jméno. Se žeň mi spojení na místního šéfa policie a já to obvolám.“

Favaro pro něj číslo měl během půlhodiny. Ostrovy byly tak zastrčené, že číslo neznali ani na informacích o mezinárodním spojení. Sehnal je a ž na britském velvyslanectví, a to i odtud museli volat do Vládního domu na Slunečním ostrově a tam jim je řekli. Poručíku Broderickovi trvalo dalších třicet minut, ne ž ho spojili.

Měl štěstí zastihl hlavního inspektora Jonese v kanceláři. Bylo poledne.

„Pan hlavní inspektor Jones? Tady poručík detektivního oddělení Clay Broderick. Volám z Miami.

Haló? Slyšíte mě?… Poslechněte, nemohl byste mi jako kolega prokázat laskavost? Jeden z mých lidí byl na Slunečním ostrově na dovolené a teď se tu neukázal.

Doufáme, že se mu nic nestalo… Ano. Američan. Julio Gomez. Ne, nevím, kde bydlel. Jezdil k vám rybařit.“

Hlavní inspektor Jones ten hovor vzal vá žně. On velí pidijednotce a Metro-Dade, to je policejní obr. Ale i tak mů že Američanům předvést, že pan hlavní inspektor nespí, že bdí. Rozhodl se, že na případ dohlédne osobně, a povolal policistu s landroverem.

Zcela logicky začal v hotelu Podpalubí, ale nic z toho nebylo. Pak zašel do rybářského přístavu a zastihl Jimmyho Dobbse, jak dělá na lodi, proto že si ho ten den asi nikdo nenajal. Dobbs mu sdělil, že Gomez v pátek nepřišel, co ž je divné, a že bydlel u paní Macdonaldové.

Majitelka penzionu oznámila, že Julio Gomez v pátek ve velkém spěchu odjel na letiště. Jones tam zajel a promluvil si s ředitelem. Povolali si úředníka pasové kontroly a ten jim potvrdil, že pana Gomeze vzal v pátek dopoledne pan Klinger do Key Westu. Inspektor Jones si vzal registraci letadla a ve čtyři odpoledne u ž zase volal Broderickovi.

Poručík Broderick si udělal čas, zavolal policii v Key Westu a ti se optali na letišti. Něco po šesté si poručík zavolal Eddieho Favara. Tvářil se velice vá žně.

„Eddie, je mi to moc líto… Julio se najednou rozhodl vrátit se v pátek dopoledne. Tou dobou neletěla žádná pravidelná linka, tak uprosil jednoho majitele soukromého letadla, aby ho vzal do Key Westu. A to letadlo nepřistálo.

Spadlo z výšky čtyř kilometrů do moře někde osmdesát kilometrů před Key Westem. Pobře žní hlídka tvrdí, že to nikdo nepře žil.“

Favaro se posadil. Zavrtěl hlavou. „Já tomu nemů žu uvěřit.“

„Já vlastně taky ne. Eddie, mně je to fakt hrozně líto.

Vím, že jste byli kamarádi.“

„Devět let,“ šeptl Favaro. „Devět let mi kryl záda. Co teď?“

„Teď to převezme úřední šiml,“ pokrčil rameny Broderick. „Řediteli to povím sám. Znáš postup. Jestli se nedomů žeme smutečního obřadu, tak pietního shromá ždění určitě. Celé oddělení, se vší parádou. Slibuju.“

Podezřelé okolnosti se začaly objevovat později večer a druhého dne dopoledne.

V neděli majitel nájemní lodi, jistý Joe Fanelli, vzal na ryby dva anglické chlapce; vypluli z přístavu Bud’n’Mary’s Marina v letovisku Islamorada na ji žní Floridě severně od

Key Westu. Deset kilometrů za Aligátořím útesem ještě pořád mířili z mělčiny na hlubší moře a při plavbě lovili ryby; jeden z chlapců zasekl něco velkého. Oba bratři, Stuart a Shane, pak v pevné víře, že to bude velká makrela nebo tuňák, společnými silami tu věc vytáhli. Kdy ž se úlovek objevil ve zpěněné vodě za zádí, Joe Fanelli se vyklonil a vytáhl to na palubu. Ukázalo se, že to jsou zbytky záchranné vesty, na ní ž se zachovalo natištěné číslo letadla, ke kterému patřila, a na ní ž byly vidět nějaké škrábance.

Místní policie nález odeslala do Miami a zdejší policejní laboratoř zjistila, že vesta pochází z letounu Navajo Chief patřícího Barneymu Klingerovi a že v poškrábaných místech se zachovaly stopy nikoli benzinu, ale plastické trhaviny. Tím okam žikem z toho byl případ pro oddělení vra žd.

Detektivové z oddělení vra žd si nejdříve ze všeho posvítili na obchodní zále žitosti pana Klingera. A to, co zjistili, je přimělo k názoru, že případ je ve slepé uličce.

Koneckonců neměli pra žádné právo působit na Slunečním ostrově, který je britským územím, a mnoho nevěřili, že by místní policie byla s to vyřešit zločin provedený tak profesionálně.

V úterý dopoledne se Sam McCready uvelebil na lehátku vedle bazénu hotelu Sonesta Beach v Key Biscayne,

vedle na stolek si postavil druhou kávu po ránu a otevřel si Miami Herald.

Bez valného zájmu prolistoval stránkami věnovanými mezinárodním zále žitostem a že jich ve zdejším tisku bývá žalostně málo a přešel k místním událostem. Druhý největší materiál se zabýval novými odhaleními ve věci malého letadla, je ž minulý pátek dopoledne zmizelo nad mořem jihovýchodně od Key Westu.

Čmuchalové z Heraldu přišli nejen na to, že letadlo zřejmě zničila bomba, ale odhalili také, že pan Barney Klinger byl znám jako nekorunovaný král nelegálního obchodu s kradenými a falšovanými leteckými náhradními díly na celém jihu Floridy.

Tenhle obor nelegálního obchodu je zřejmě nejlukrativnější po omamných látkách. Florida se letadly jen hem ží dopravní letouny, nákladní letouny, soukromé stroje. A také tu sídlí jedny z největších legitimních společností obstarávajících nové nebo repasované náhradní díly, které letadla potřebují prakticky pořád. Tak třeba AVIOL nebo Instrument Locator Service dodávají náhradní díly do celého světa.

Zato nezákonný obchod se zaměřuje buď na organizování kráde ží takových součástek pro zájemce, kteří nekladou žádné všetečné otázky (a kteří bývají většinou z rozvojového světa), anebo a to je ještě nebezpečnější na dodávky součástek, které u ž se blí ží ke konci záruční doby.

Ty jsou prodávány jako repasované součástky a předstírá se, že ještě mů žou poměrně dlouhou dobu slou žit. Pro tento podvod je třeba padělat jejich papíry. A proto že takové součástky mů žou stát třeba čtvrt milionu dolarů kus, bezohledný obchodník z nich mů že vytřískat veliký zisk.

Docela nahlas se mluvilo o tom, že někdo potřeboval pana Klingera odstranit.

„V květu života,“ zahuhlal McCready a otočil na stránku s předpovědí počasí. Bude slunečno.

Tého ž úterý dopoledne si poručík Broderick zavolal Eddieho Favara. Tvářil se snad ještě vá žněji ne ž den předtím.

„Eddie, ještě ne ž uspořádáme pietní shromá ždění na Juliovu počest s plnými poctami, musíme zauva žovat o nových znepokojujících informacích. Jak se sakra Julio dostal na palubu letadla, které patří grázlovi, jako je Klinger?“

„Sna žil se dostat domů,“ pokrčil rameny Favaro.

„Jistě? A co tam vůbec dělal?“

„Rybařil.“

„Jistě? Jak to, že byl na Slunečním ostrově ve stejný týden jako Klinger? Neměli spíš spolu nějaké kšeftíky?“

„Clayi, nech toho. Ne, ne a ne, Julio by se nenechal koupit. Tomu nevěřím. Sna žil se dostat domů. Uviděl letadlo, po žádal, ať ho vezmou. Tečka.“

„Doufám, že máš pravdu,“ řekl Broderick suše. „Ale proč se teda sna žil odletět domů o dva dny dřív?“

„To mi právě vrtá hlavou,“ uznal Favaro. „Měl rybaření strašně rád, těšil se na to celý rok. Nikdy by si to o dva dny nezkrátil, kdyby neměl pádný důvod. Chci tam jet a zjistit to.“

„Uvedu ti tři důvody, proč bys tam jezdit neměl,“

namítl poručík. „Máme práce nad hlavu, potřebuju tě tady a ta bomba, jestli tam nějaká byla, patřila určitě Klingerovi.

Ta holka a Julio to slízli náhodou. Je mi líto, ale oddělení vnitřní inspekce bude muset prověřit Juliovy finance.

Vyhnout se tomu nemů žeme. Pokud se s Klingerem poprvé potkal a ž ten pátek, byla to jenom nešťastná náhoda.“

„Stejně mám pár dnů dovolené,“ nedal se Favaro.

„Clayi, já to prostě chci. A hned.“

„Jasně, pár dnů ti ještě zbylo. A já ti to odepřít nemů žu.

Ale jestli tam pojedeš, budeš v tom sám, Eddie. Je to britské území, my tam nemáme na nic právo. A necháš tady zbraň.“

Favaro mu dal slu žební automatickou pistoli, odešel a zamířil rovnou do banky. A ještě toho dne odpoledne ve tři přistál na polním letišti Slunečního ostrova, zaplatil za čtyřsedadlové letadlo, které si pronajal, a díval se, jak se odlepuje a míří zase do Miami. Pak se s jedním ze zaměstnanců letiště svezl do Porf Plaisance. Proto že nevěděl, kam by šel jinam, ubytoval se v hotelu Podpalubí.

Sir Marston Moberley seděl na pohodlném křesílku v zahradě obklopené zdmi a popíjel whisky se sodou. Byla to jeho neoblíbenější chvilka z celého dne; jeho rituál. Zahrada za Vládním domem nebyla veliká, ale byla velice útulná.

Většinu její rozlohy pokrýval pečlivě udr žovaný trávník a po zdech se pnuly vlny pestrobarevných buganvilií a palisandrů. Zdi, které obklopovaly zahradu ze tří stran čtvrtou tvořil sám dům –, byly dva a půl metru vysoké a na vrcholku měly zapuštěné skleněné střepy. V jednom dílu zdi byla stará kovová vrata vysoká dva metry, ale ta u ž dlouho nikdo nepou žíval. Za nimi byla úzká ulička, která vedla do středu Port Plaisance. Kovová vrata před lety zapečetili a na vnější straně je uzavíraly dvě půlkruhové železné petlice spojené visacím zámkem velikým jako menší talíř. Všechno to ale dávno bylo pokryté rzí.

Sir Marston si vychutnával večerní chládek. Jeho pobočník byl ve vlastním bytě kdesi na druhé straně domu; jeho žena šla navštívit místní nemocnici; Jefferson, jeho hlavní kuchař, číšník a sluha v jednom, asi bude v kuchyni chystat večeři. Sir Marston po žitkářsky upíjel whisky a kdy ž na jeho uši zaútočilo skřípání oceli, div se nezakuckal.

Otočil se. Měl právě tak čas říct: „Co to proboha… No ale poslyšte –“

První výstřel jej vyděsil a ohromil. Kulka proletěla volným záhybem látky na rukávu jeho bavlněné košile.

Dopadla na korálovou zeď domu za jeho zády a pak celá

nešťastná a zploštělá dopadla na cestičku. Druhá rána jej zasáhla přímo do srdce.

2

Ačkoli se v zahradě rozlehly dva hlučné výstřely, v domě se hned nic dít nezačalo. Tou dobou byli uvnitř jen dva lidé.

Jefferson byl v přízemí a chystal k večeři ovocný punč paní Moberleyová byla abstinent. Později vypověděl, že v kuchyni byla spousta hluku, proto že zřejmě právě v době, kdy se střílelo, měl zapnutý mixér.

Guvernérovým pobočníkem byl poručík Jeremy Haverstock, mladý oficírek s chmýřovitými vousky, kterého sem přidělili od Královniných dragounů. Byl v pokoji na druhé straně Vládního domu, okno měl zavřené a klimatizaci puštěnou naplno. Kromě toho, jak tvrdil, měl zapnuté rádio a poslouchal hudbu na Radio Nassau. Tak že ani on neslyšel nic.

A v době, kdy Jefferson vyšel do zahrady, zeptat se sira Marstona na cosi, co se týkalo přípravy jehněčích kotlet, u ž

vrah jistě ustoupil kovovými vraty a zmizel. Jefferson hned z vršku schodů vedoucích do zahrady spatřil, že jeho zaměstnavatel le ží na zádech s rozpřa ženými pa žemi, jak jej druhý zásah odhodil, a zpod tmavomodré bavlněné košile se po prsou šíří tmavá skvrna.

Jefferson si nejprve myslel, že jeho pán omdlel, a rozběhl se k němu, že mu pomů že na nohy. Kdy ž jasněji uviděl díru v prsou, zastavil se, chvíli nevěřícně postával a pak se v panice rozběhl pro poručíka Haverstocka. Mladý důstojník, který byl pořád ještě v trenýrkách, dorazil pár vteřin nato.

Haverstock panice nepropadl. Prohlédl si tělo, ale nedotkl se jej, zjistil, že sir Marston je mrtev, jak jen člověk mrtev být mů že, posadil se do křesílka opuštěného guvernérem a začal přemýšlet, co udělá.

Předchozí velitel napsal o poručíku Haverstockovi do posudku tohle: „Výtečného původu, avšak nijak mimořádně bystrý.“ Jako by se nejednalo o důstojníka jízdy, ale přímo o koně. Ale jezdectvo se se svými prioritami netajilo nikdy: dobrý kůň je nenahraditelný, ni žší důstojník nikoli.

Haverstock seděl v křesílku pár decimetrů od mrtvoly a dumal; Jefferson se na něj s vytřeštěnýma očima díval z horní plošiny schodů vedoucích na verandu. Pak důstojník usoudil, že a) má na krku mrtvého guvernéra, b) někdo ho

zastřelil a utekl a on by tudí ž c) měl informovat nadřízené.

Potí ž byla v tom, že jeho nejvyšším nadřízeným je, či spíš býval právě guvernér. A v tom okam žiku se domů vrátila paní Moberleyová.

Jefferson uslyšel, jak na štěrku před hlavním vjezdem skřípou pneumatiky, a vrhl se do haly, že guvernérovu man želku zastaví. Co se stalo, o tom ji zpravil velmi zpříma, i kdy ž ne právě taktně: „Madam, guvernéra střelili. Mrtvej.“

Paní Moberleyová odspěchala na verandu a na schodech se srazila s Haverstockem. Ten ji odvedl do lo žnice, pomohl jí ulehnout a sna žil se ji uklidnit. Vypadalo to, že je víc vyděšená ne ž smutná, jako by se bála, že po něčem takovém ministerstvo rozcupuje kariéru jejího man žela na cucky.

Jen co ji ulo žil, vyslal poručík Haverstock Jeffersona pro jediného lékaře na ostrově, který tudí ž byl té ž jediným koronerem, a pro hlavního inspektora Jonese, jen ž byl lékařovým (a koronerovým) synovcem. Poučil rozklepaného sluhu, aby oběma hodnostářům nic neříkal a aby je jen po žádal, ať se okam žitě odstaví do Vládního domu, že to je naléhavé.

Byla to zcela zbytečná žádost. Chudák Jefferson to nejen řekl, ale řekl to inspektoru Jonesovi v přítomnosti tří vytřeštěně zírajících policistů a dr. Caratakovi Jonesovi před jeho bytnou. Tak že u ž v době, kdy strýc a synovec spěchali

do Vládního domu, se zpráva šířila po ostrově jako stepní po žár.

A zatímco byl Jefferson pryč, Haverstock neradostně dumal o tom, jak to má oznámit do Londýna. Rezidence nebyla vybavena moderními, bezpečnými spojovými prostředky. Nikoho nikdy nenapadlo, že by to mohlo být potřeba. Kromě bě žného styku po nechráněné telefonní lince posílal guvernér zprávy do Londýna přes mnohem rozměrnější úřad, Britský vysoký komisariát v Nassau. K

tomu byl vyu žíván obstaro žní systém C2. Le žel na stolku v guvernérově pracovně.

Na pohled vypadal jako obyčejný telex toho druhu, jaký znají a upřímně nenávidí zahraniční dopisovatelé na celém světě. Spojení s Nassau se navazovalo tak, že se vyťukal obvyklý kód a ze druhé strany jej potvrdili. Pak se telex dal přepnout na šifrovaný provoz, a to pomocí druhého přístroje, krabičky, která le žela hned vedle něj. Ka ždý vzkaz byl „čistý“ na papíře v rukou odesilatele a zrovna takový, dekódovaný, se dostal k příjemci v Nassau. V zašifrované podobě bě žel jen mezi nimi.

Potí ž byla v tom, že aby šifrovací přístroj začal pracovat, bylo potřeba do něj vlo žit tvarovaný disk patřící k příslušnému dni v měsíci. Disky byly v guvernérově sejfu a ten byl zamčený. Kombinaci nutnou k jeho otevření zná Myrta, asistentka zemřelého, ale ta odjela na Tortolu na Panenských ostrovech navštívit příbuzné. Za její

nepřítomnosti byl guvernér nucen odesílat zprávy sám. I on samozřejmě číselnou kombinaci sejfu znal; ne tak Haverstock.

Nakonec Haverstock jednoduše zavolal na Vysoký komisariát do Nassau a řekl jim to přímo. Po dvaceti minutách se mu ozval rozrušený první tajemník, ujistil se, že se to opravdu stalo, poslechl si jeho líčení a pak mu břitce nakázal, ať zapečetí Vládní dům a převezme velení, dokud z Nassau nebo z Londýna nedorazí posily. Pak první tajemník poslal přísně tajnou a šifrovanou zprávu do Londýna, na ministerstvo zahraničních věcí. Bylo u ž šest odpoledne a na Karibské moře se snesla tma. V Londýně bylo jedenáct a zprávu přijal vedoucí noční směny. Ten zavolal domů do Chobhamu šéfovi oddělení pro Karibskou oblast a kolečka se začala otáčet.

Na Slunečním ostrově se během dvou hodin novinka přehnala celým Port Plaisance a jeden radioamatér to při svém pravidelném večerním vysílání pověděl podobným nadšencům v Chevy Chase poblí ž Washingtonu. Spřátelený americký radioamatér se ukázal být člověkem se značným smyslem pro veřejnou informovanost a zatepla zavolal do Associated Press. V tiskové agentuře sice pochybovali, ale nakonec přece jen vydali zprávu, která začínala takhle: „Podle nepotvrzených zpráv se guvernér maličkého souostroví, Barclayových ostrovů, britského závislého

území v Karibiku, zřejmě stal dnes večer obětí neznámého vraha.“

Pak u ž se ve zprávě, jejím ž autorem byl zástupce vedoucího vydání, který měl zrovna noční slu žbu a který si na to vzal velikou mapu a ještě větší lupu, jen vysvětlovalo, kde vlastně ty ostrůvky le ží.

V Londýně, kde u ž se noc chýlila k ránu, převzala zprávu od věčného soupeře agentura Reuters, ale navíc se pokusila vyzískat od ministerstva zahraničí potvrzení.

Krátce před svítáním ministerstvo připustilo, že dostalo takovou zprávu a že se ji ž pracuje na patřičných opatřeních.

Ona patřičná opatření spočívala v tom, že vytáhli z postele spoustu lidí po celém Londýně a jeho okolí. Satelity pracující pro americký Národní rozvědný úřad zaznamenaly silný rádiový provoz mezi Londýnem a Vysokým komisariátem v Nassau a neochvějně poslušné stroje to nahlásily do Národní bezpečnostní agentury ve Fort Meade.

Odtud to pověděli CIA, kde se to díky Associated Press u ž

vědělo. Tři hodiny poté, co radioamatér s podomácku vyrobenou vysílačkou odvysílal zprávu kamarádovi v Chevy Chase z dřevěné boudy na úbočí kopce Dalekohled, ji dodaly i technologické zázraky za miliardu dolarů.

V Londýně lidé z ministerstva zahraničí uvědomili ministerstvo vnitra a jeho úředník zase vzbudil sira Petera Imberta, komisaře metropolitní policie, a po žádal jej, aby okam žitě vyslal na místo zkušeného detektiva. Komisař

vzbudil šéfa divize pro speciální operace Simona Crawshawa a ten se spojil se svým vedoucím oddělení pro záva žné zločiny.

Major Braithwaite zavolal do oddělení pro zálohy, kde je slu žba čtyřiadvacet hodin denně, a zeptal se: „Koho máte na rozpisu?“

Ser žant, který měl slu žbu, se podíval na nástěnku Nového Scotland Yardu. Úkolem tohohle maličkého oddělení je mít přehled o detektivech, kteří by byli snadno k dosa žení, pokud by se náhle vynořila nutnost pomoct výkonu spravedlnosti mimo území hlavního města. Ten detektiv, který je na nástěnce nejvýš, musí být s to nastoupit do hodiny po uvědomění. Další po něm do šesti hodin a další pak do čtyřiadvaceti.

„Je tu vrchní komisař Craddock, pane,“ řekl ser žant.

Pak si ale všiml, že stranou na nástěnce je připíchnutý papírek. „Ne, pane, omlouvám se. Ten musí dneska v jedenáct do Old Bailey k důkaznímu řízení.“

„A kdo je na řadě za ním?“ zavrčel major ze svého domu ve West Draytonu nedaleko letiště Heathrow.

„Pan Hannah, pane.“

„A který inspektor dělá s ním?“

„Wetherall, pane.“

„Po žádejte pana Hannaha, ať mi zavolá domů. Ihned,“

řekl major.

A tak se stalo, že toho nevlídného a temného prosincového rána chvíli po čtvrté ráno se na nočním stolku v domě v Croydonu rozdrnčel telefon; probudil vrchního komisaře Desmonda Hannaha. Ten si poslechl, co mu z oddělení pro zálohy chtějí, a pak dle rozkazu zavolal na číslo do West Draytonu.

„Bille? Tady Des Hannah. Co se děje?“

Pět minul jen poslouchal a pak polo žil jedinou otázku: „Sakra, Bille, a kde ten Sluneční ostrov je?“

Doktor Caratacus Johnson ohledal tělo a jednoznačně konstatoval smrt. Zahradu u ž zahalila tma, a tak pracoval za umělého světla. Ne že by toho na práci měl mnoho. Byl praktický lékař, žádný soudní patolog. Staral se o zdraví ostrovanů, jak nejlépe to dokázal, pro řezné a tr žné rány měl skromnou chirurgickou výbavu. Přivedl na svět tolik dětí, že to u ž nedokázal spočíst, a vytáhl lidem z těla desetkrát tolik zaseknutých rybářských háčků. Jako lékař mohl vydat potvrzení o úmrtí a jako koroner povolení k pohřbu. Nikdy ovšem ještě nerozřezával mrtvého guvernéra a neměl chuť s tím teď začínat.

Vá žnější zranění a nemoci, které vy žadují slo žitější zákrok, v ždycky posílal letecky do Nassau, kde mají pěknou moderní nemocnici s veškerou výbavou pro operace i pro pitvy. On sám dokonce ani neměl márnici.

Právě v době, kdy končil s ohledáním, se poručík Haverstock vrátil z guvernérovy pracovny.

„Z Nassau mi řekli, že sem pošlou zkušeného kriminalistu ze Scotland Yardu,“ ohlásil. „Do té doby musíme všechno zachovat tak, jak to je.“

Hlavní inspektor Jones postavil jednoho policistu ke hlavním dveřím, aby odháněl čumily, kteří se u ž za branou začínali objevovat. Obešel si zahradu a objevil kovová vrata, jimi ž očividně vešel a zase odešel vrah. Na odchodu je za sebou zabouchl, a právě proto si jich nevšiml Haverstock.

Inspektor Jones k nim zvnějška okam žitě postavil dalšího policistu a nařídil mu, že k nim nikoho nesmí pustit. Mohly by na nich být otisky toho člověka, které bude Scotland Yard potřebovat.

Policista se venku ve tmě usadil, opřel se pěkně o zeď a neprodleně usnul.

Inspektor Jones se rozhlédl po zahradě. „Všechno musí a ž do rána zůstat, jak to je,“ prohlásil. „Nesmí se pohnout s mrtvolou.“

„Neplácej hlouposti, chlapče,“ řekl jeho strýc, doktor Jones. „Rozlo žila by se. U ž to začíná.“

Měl pravdu. V karibském horku se pohřby konají do čtyřiadvaceti hodin. O tom, co by se stalo, kdyby se tak brzy nekonaly, radši nemluvit. Nad hrudí a očima zesnulého guvernéra se u ž teď honila hejna much. Tři mu ži se nad

problémem zamysleli a Jefferson se vydal utěšit paní Moberleyovou.

„Budeme ho muset dát do mrazírny,“ ozval se konečně doktor Jones. „Jiná mo žnost není.“

Chtě nechtě uznali, že má pravdu. Mrazírna, pro kterou dodával elektřinu městský generátor, byla dole u přístavu.

Haverstock vzal mrtvého pod rameny a hlavní inspektor Jones za nohy. S jistými obtí žemi dovlekli bezvládné tělo nahoru po schodech, přes obývací pokoj, kolem pracovny a do haly. Paní Moberleyová vystrčila hlavu zpoza dveří své lo žnice, zadívala se přes zábradlí, jak jejího mu že nesou přes halu, a po sérii vzdechů se zase vzdálila.

Teprve v hale jim došlo, že a ž do přístavu by sira Marstona nedonesli. Chvilku zva žovali, jestli ho nemají nalo žit do kufru jaguára, ale pak to zamítli, proto že ten je moc malý a moc nevhodný.

Lepší bude pou žít policejní landrover. Udělali vzadu místo a vsoukali bývalého guvernéra dovnitř. I kdy ž měl hlavu a ž u předních sedadel, čouhaly mu nohy přes zadní nárazník. Doktor Jones je nacpal dovnitř a zavřel zadní dveře. Sir Marston žuchl hlavou napřed, jako kdyby se právě vrátil ze značně vysilujícího a alkoholem štědře zásobeného večírku.

Inspektor Jones si sedl za volant, poručík Haverstock vedle něj, jeli dolů k přístavu a valná část obyvatelstva Port Plaisance se vlekla za nimi. Pak sira Marstona v poněkud

větší obřadností ulo žili do mrazírny; kde byla teplota hluboko pod nulou.

Zesnulý guvernér Jejího Veličenstva strávil první posmrtnou noc nacpaný mezi jedním velikým marlinem a jedním moc pěkným tuňákem. Kdy ž se ráno otevřely dveře, měli všichni tři zhruba stejný výraz.

Svítání samozřejmě přišlo v Londýně o pět hodin dřív ne ž na Slunečním ostrově. V sedm hodin, kdy ž se nový den prvním prstem nesměle dotýkal střech Westminsterského opatství, se vrchní komisař Hannah zavřel s majorem Braithwaitem v jeho kanceláři v Novém Scotland Yardu.

„Odlétáte chvíli před polednem pravidelnou linkou British Airways z Heathrow do Nassau,“ začal major. „Máte lístek do první třídy. Bylo plno museli jsme kvůli tomu vyšoupnout jedny man žele.“

„A parta?“ zeptal se jej Hannah. „Ti budou ve druhé třídě?“

„Aha, jistě, mordparta. Víš, Desi, lidi dostaneš a ž v Nassau. Zařizuje to ministerstvo zahraničí.“

Desmondovi Hannahovi se to začínalo silně nelíbit.

Bylo mu jedenapadesát, byl to staromódní strá žce zákona, který se vyšplhal po žebříku úplně odzdola, od strá žníka chodil po Londýně, zkoušel zámky na dveřích, pomáhal stařenkám přes ulici a radil turistům, kudy mají jít a ž po vrchního komisaře. Do odchodu na odpočinek mu zbýval jen rok a dalo se čekat, že jako mnoho jemu podobných si

pak najde méně nervy drásající zaměstnání coby výš postavený bezpečnostní pracovník u velké firmy.

Věděl, že výš u ž to nedotáhne, zvlášť proto, že před čtyřmi lety ho přelo žili do pododdělení vra žd, oddělení záva žných zločinů, divize pro speciální operace. Říkalo se tomu „sloní hřbitov“, proto že kdy ž sem člověk nastupoval, měl síly za dva, ale kdy ž odcházel, byla z něj hromádka kostí.

Rád ale odváděl poctivou práci. Při jakémkoli vyšetřování, dokonce i v zámoří, mohl detektiv z vra žd očekávat, že mu přidělí aspoň čtyřčlennou „mordpartu“: specialistu na ohledání místa činu (přinejmenším ser žanta), odborníka na laboratorní analýzy, fotografa a odborníka na otisky prstů. Ohledání místa činu a další práce na místě mohly být rozhodující a obvykle také bývaly.

„Já chci lidi odsud, Bille.“

„To nejde, Desi. Je mi líto, ale tentokrát to kočíruje ministerstvo zahraničí. Podle vnitra to celé platí oni. A zřejmě šetří ka ždý penny. Vysoký komisariát v Nassau domluvil s bahamskou policií, že forenzní zajištění dodá ona. Určitě jsou dost dobří.“

„A co pitevní zpráva? Taky oni?“

„Ne,“ řekl major Braithwaite konejšivě. „Posíláme do Nassau Iana Westa. Mrtvola je ještě pořád na ostrově. Jen co se na ni koukneš, dáš ji ve futrálu poslat lodí do Nassau. Ian

za tebou poletí o den později. A ž se do Nassau dostane, u ž

by tam mrtvolu měl mít, tak že se do toho bude moct dát.“

Hannah něco zavrčel. Trošku ho to ale obměkčilo.

Aspoň že mu dali doktora Westa; nezaškodí mít k ruce jednoho z nejlepších soudních patologů na světě.

„A proč nemů že Ian letět na ten Sluneční ostrov a udělat pitvu tam?“ vyzvídal.

„Proto že tam nemají žádnou márnici,“ vysvětlil Braithwaite trpělivě.

„A kde je teda tělo?“

„Nevím.“

„Sakra, ne ž se tam dostanu, bude napůl rozlo žené,“

vztekal se Hannah. Nemohl vědět, že v té chvíli sir Marston vůbec napůl rozlo žený nebyl. Ba naopak, byl ztuhlý na kámen tak, že doktor West by do něj nedostal ani jehlu.

„Chci, aby balistickou analýzu udělali tady,“ řekl Hannah. „Jestli najdu kulku nebo kulky, chci, aby je dostal Alan. Projektily by to mohly celé rozlousknout.“

„Dobře,“ ustupoval major. „Řekni jim na Vysokém komisariátu, že chceme, aby nám je sem poslali diplomatickou poštou. A víš co, dej si teď pořádnou snídani.

Auto pro tebe přijede v devět. Tvůj zástupce bude mít mordkufr. Bude tě čekat u auta.“

„A co noviny?“ zeptal se Hannah na odchodu.

„Obávám se, že kolem toho bude pořádný cirkus. Ještě nic nevyšlo, proto že se to provalilo nad ránem. Ale proběhlo

to u ž všemi agenturami. Pámbu ví, jak se k tomu dostali tak rychle. Na letišti mo žná pár těch otravů bude; budou se sna žit dostat do stejného letadla.“

Krátce před devátou vyšel Desmond Hannah s kufrem na dvůr, kde na něj čekal rover s uniformovaným ser žantem za volantem. Rozhlédl se po Harrym Wetherallovi, se kterým dělal u ž tři roky. Nikde nikdo. Za chviličku přispěchal rů žolící mladík okolo třicítky. Nesl „mordkufr“, menší zavazadlo, které obsahuje nejrůznější tampony, hadříky, lahvičky, umělohmotné sáčky, škrabky, pinzety a sondy, prostě nejzákladnější nástroje, díky nim ž lze objevit, odebrat a uchovat stopy a doličné předměty.

„Pan Hannah?“ zeptal se mladík.

„Kdo jste?“

„Inspektor Parker, pane.“

„Kde je Wetherall?“

„Bohu žel onemocněl. Myslím asijskou chřipkou. Ze zálo žního mě po žádali, ať za něj zaskočím. Mám pro jistotu pas v ždycky nachystaný v šuplíku. To je nádhera, že budu moct pracovat s vámi.“

Ať tě čert vezme, Wetheralle, pomyslel si Hannah. Ať tě vezme a u ž nevrátí!

Na Heathrow dojeli víceméně mlčky. Tedy aspoň Hannah mlčel. Parker („Jmenuju se Peter a fakt mi klidně tykejte.“) řečnil a předváděl své znalosti Karibiku. Byl tam dvakrát, s klubem Méditerranée.

„Vy jste někdy v Karibské oblasti byl, pane?“ zeptal se.

„Ne,“ řekl Hannah a ponořil se zase do mlčení.

Na Heathrow u ž jeho i Parkera čekali. Pasy jim prohlédli jen velice zbě žně. Mordkufr nemusel skrz rentgenový tunel, kde by nadělal hodně hluku. Místo toho pracovník letiště zavedl oba detektivy bez formalit do salonku.

Novináři se opravdu dostavili, i kdy ž Hannah je měl uvidět, a ž kdy ž byl na palubě letadla. Dva zámo žnější vydavatelé uplatili nějaké pasa žéry, aby přepustili letenky a letěli a ž další linkou. Ostatní novináři se sna žili dostat se na letadla do Miami, která odletí zítra ráno, a jejich šéfové zatím zamlouvali na Floridě nájemná letadla, která je vezmou na Sluneční ostrov. V patách reportérům zamíří na Barclayovy ostrovy i televizní štáby BBC, Independent TV

News a British Satellite Broadcasting. Někde v tom zmatku se motali i fotoreportéři pěti největších časopisů.

V salonku k Hannahovi přiběhl zadýchaný mladý mu ž, který se představil jako zaměstnanec ministerstva zahraničí.

Nesl tlustou slo žku.

„Sehnali jsme vám nějaké rámcové informace,“ řekl a podal mu ji. „Místopis Barclayových ostrovů, hospodářství, obyvatelstvo a tak. A samozřejmě současná politická situace.“

Hannahovi klesla nálada na bod mrazu. Miloučká rodinná vra žda, ta se většinou vyřeší za pár dnů. Ale politické okolnosti… Vyvolali je, ať nastoupí do letadla.

Nezničitelný Parker si hned po vzletu vzal od letušky šampaňské a se značným potěšením začal zodpovídat otázky o své osobě. Je mu dvacet devět dost nízký věk na inspektora a má za ženu obchodnici s nemovitostmi, která se jmenuje Elaine. Bydlí v přestavěných bývalých docích, co ž je dneska módní čtvrť, kousek od Canary Wharfu. Jeho vášní je sportovní vůz Morgan s náhonem na všechna čtyři kola, ale Elaine má Ford Escort GTI.

„Kabriolet… samozřejmě,“ zakončil to.

„Samozřejmě,“ zavrčel Hannah. To mi zas dali šplhouna, říkal si. Oba dělají, děti žádné. Ten míří vysoko.

Parker šel rovnou ze základní školy na presti žní univerzitu, nejdřív vystudoval sdru žený obor PFE (politika, filozofie, ekonomie) a pak se dal na práva. Potom rovnou nastoupil k metropolitní policii, odslou žil si povinný učňovský rok někde na předměstí a šel na speciální kurzy Policejní univerzity v Bramshillu. Dále strávil čtyři roky v plánovacím odboru komisariátu.

Kdy ž přelétali nad hrabstvím Cork, Hannah zavřel ministerskou slo žku. „A kolika vyšetřování vra ždy jste se u ž

zúčastnil?“ zeptal se zdvořile.

„No, tohle je vlastně moje první. Proto jsem byl tak rád, že jsem byl ráno po ruce. Ale studuji ve volném čase

kriminologii. Myslím, že je důle žité porozumět zločincově mysli.“

Desmond Hannah v černočerném zoufalství odvrátil hlavu k okénku. Tak to máme mrtvého guvernéra, volby na krku, mordpartu z Baham a rychlokvašeného inspektůrka, který tou ží porozumět zločincově mysli. Po obědě usnul a prospal celou cestu a ž do Nassau. Dokonce se mu podařilo zapomenout na novináře. A ž do Nassau.

Zpráva Associated Press přišla včera večer trochu příliš pozdě, ne ž aby se z Londýna dostala do britských novin znevýhodněných pětihodinovým posunem, ale dorazila právě včas, aby těsně před uzávěrkou pronikla do Miami Heraldu.

Sam McCready seděl v sedm ráno na balkoně, popíjel první kávu před snídaní a m žoural kamsi přes azurové moře, kdy ž tu uslyšel povědomé šustění novin zastrkovaných pode dveře.

Přeloudal se přes pokoj, sebral Herald a vrátil se na balkon. Zpráva z AP byla dole na první straně aby pro ni získali místo, museli ze sazby vyhodit článeček o tom, jak někdo ulovil rekordní langustu. V materiálu se nepsalo o nic víc ne ž ve zprávě AP a mluvilo se tam pouze o nepotvrzených informacích. BRITSKÝ GUVERNÉR

ZAVRA žDĚN? ptal se přímo titulek. McCready si to přečetl hned několikrát.

„Nechutnost,“ zavrčel, uchýlil se do koupelny, osprchoval se, oholil se a oblékl se. V devět propustil taxi před britským konzulátem v Miami, vešel dovnitř a představil se jako pan Frank Dillon z ministerstva zahraničí. Musel pak půl hodiny počkat, ne ž přišel konzul a on si s ním mohl o samotě promluvit. V deset u ž měl to, co mít chtěl, toti ž bezpečnou linku na velvyslanectví do Washingtonu. Dvacet minut si povídal s šéfem rezidentury SIS, kolegou, kterého velice dobře znal z Londýna a se kterým ostatně strávil minulý týden na semináři CIA.

Kolega z Washingtonu mu informaci potvrdil a ještě přihodil pár podrobností, které právě přišly z Londýna.

„Napadlo mě, že bych tam zaskočil,“ řekl McCready.

„Ale není to tak docela náš píseček, víš to, že?“

nadhodil nenápadně šéf rezidentury.

„Asi ne, ale mohlo by být u žitečné na to dohlédnout.

Budu potřebovat trochu peněz a nějaké spojení.“

„Vyřídím to s konzulem. Mů žeš mi ho předat?“

Hodinu poté McCready odcházel z konzulátu s paklíkem dolarů, jejich ž převzetí řádně podepsal, a s aktovkou obsahující přenosný telefon a šifrovací přístroj, oboje s dosahem, díky němu ž bude moct bezpečně volat na konzulát do Miami, odkud pak hlášení pošlou do Washingtonu.

Vrátil se do hotelu Sonesta Beach, sbalil si, odhlásil se a objednal si na letišti aerotaxi. Domluvili se, že odlet bude

ve dvě odpoledne a že po devadesátiminutovém letu přistanou na Slunečním ostrově.

Dost brzy vstal i Eddie Favaro. U ž dřív se rozhodl, že začít mů že na jednom jediném místě mezi partičkou rybářů dole v přístavu. Je docela jisté, že Julio Gomez valnou část své dovolené trávil právě tady.

Neměl žádné auto, a tak šel pěšky. Nebylo to daleko.

Téměř všechny zdi a stromy, kolem kterých prošel, byly polepené plakáty vyzývajícími ostrovany, aby volili toho či onoho kandidáta. Z plakátů se zářivě usmívaly obličeje dvou mu žů jeden veliký, kulatý a žoviální, druhý uhlazenější, zdvořilejší a mírně rezervovanější.

Některé byly strhané anebo počmárané, i kdy ž se nedalo říct, jestli to mají na svědomí děti nebo přívr ženci druhého kandidáta. Všechny byly kvalitně vytištěné. A na skladu poblí ž přístavu byla jiná výzva, tentokrát neobratně rukou napsaná. CHCEME REFERENDUM, stálo tam. Kdy ž

šel kolem, přiřítil se k němu černý d žíp se čtyřmi mu ži.

Zastavil, a ž kola zaskřípala. Ti čtyři se tvářili jako tvrdí chlapi, měli na sobě pestrobarevné košile a oči ukrývali pod černými brýlemi tvořenými širokým páskem kolem celé hlavy. Čtyři černé obličeje se zadívaly na nápis a pak se otočily po Favarovi, jako by za něj mohl. Favaro pokrčil rameny, jako kdyby chtěl říct „Já nic, já muzikant“. Čtyři

nehybné tváře jej sledovaly, dokud nezašel za roh. Pak uslyšel, jak d žíp rázně odjel.

V rybářském přístavu se u ž hloučky lidí bavily o stejné novince, která zaměstnávala lidi v recepci hotelu. Skočil jedné partičce do řeči a zeptal se, kdo bere turisty na ryby.

Jeden z mu žů mu ukázal dál na molo, kde nějaký člověk pracoval na lodi.

Favaro si na molu přidřepl a začal se vyptávat. Ukázal také rybáři fotku Julia Gomeze.

Mu ž potřásl hlavou. „Jasně, ten tu byl minulej tejden.

Ale von jezdil s Jimmym Dobbsem. Jimmyho loď je támhleta, Vládkyně zálivu.“

Na Vládkyni zálivu ale nikdo nebyl. Favaro se opřel o úvaz a čekal. Jako všichni policajti věděl, jak důle žitá je trpělivost. Informace získané během pár vteřin, to je dobré tak pro televizní thrillery. Ve skutečném životě stráví člověk většinu času právě čekáním. Jimmy Dobbs se ukázal kolem desáté.

„Pan Dobbs?“

„Vosobně.“

„Zdravíčko. Já jsem Eddie Favaro. Jsem z Floridy.

Tohle je vaše loď?“

„Jasně. Přijel jste na ryby?“

„Přesně tak,“ řekl Favaro. „Doporučil mi vás přítel.“

„To je vod něj hezký.“

„Julio Gomez. Pamatujete si na něj?“

Černochova otevřená a upřímná tvář se zachmuřila.

Naklonil se na Vládkyni zálivu a sundal z dr žáku prut.

Chvilku si prohlí žel třpytku a háček a pak podal prut Favarovi.

„Máte rád sapíny? Bejvaj docela pěkný hned tady u mola. Na druhým konci.“

Došli spolu na vzdálený konec hráze, kde je u ž nikdo neuslyší. Favaro přemýšlel, proč to.

Jimmy Dobbs si od něj zase vzal prut a zkušeným pohybem nadhodil. Pomalu točil kličkou, aby se jasně barevná třpytka pod hladinou zmítala a otáčela. Nějaký malý mořský okoun se po ní rozehnal, ale pak to zase otočil.

„Julio Gomez je mrtvej,“ prohlásil Jimmy Dobbs vá žně.

„Já vím,“ kývl Favaro. „A rád bych přišel na to, proč zemřel. Mám dojem, že s vámi jezdil na ryby hodně.“

„Ka ždej rok. Dobrej chlap. Fakt dobrej.“

„Pověděl vám, co dělal v Miami?“

„Jo. Jednou.“

„Řekl jste to někdy někomu dalšímu?“

„Depak. Vy jste jeho přítel nebo kolega?“

„Oboje, Jimmy. Poslechněte, kdy jste viděl Julia naposled?“

„Ve čtvrtek ráno, zrovna tady. Byli jsme celej den na moři. Zamluvil si mě na pátek. Ale nepřišel.“

„Nepřišel,“ kývl Favaro. „Byl na letišti a sna žil se sehnat letadlo do Miami. Spěchal. A vybral si špatné letadlo nad mořem vybuchlo. Proč jsme museli jít a ž sem, kdy ž

jsme si chtěli promluvit?“

Jimmy Dobbs zasekl skoro kilovou mořskou štiku a podal napnutý prut Favarovi. Američan začal navíjet.

Neuměl to. Štika vyu žila chvíle, kdy povolil, vyskočila a dostala se z háčku.

„Sou tu na vostrovech ňáký špatný lidi,“ řekl Dobbs prostě.

Favaro si uvědomil, že u ž ví, jaký to pach vycítil ve městě: pach strachu. O strachu něco věděl. Jeho jedinečnou vůni umí poznávat ka ždý polda u Miami. Jen že teď se bůhvíjak stalo, že se strach dostal i do ráje.

„Kdy ž odcházel, tvářil se spokojeně?“

„Jo. Nes si domu na večeři pěknou rybu. Byl spokojenej. žádný trápení.“

„Kam odsud šel?“

Jimmy Dobbs se zatvářil překvapeně. „Přece k pani Macdonaldový. V ždycky bydlel u ní.“

Paní Macdonaldová nebyla doma. Šla na nákup. Favaro se rozhodl, že k ní zajde později. Nejdřív to zkusí na letišti.

Vrátil se na Parlamentní náměstí. Taxíky tam stály dva, ale oba řidiči byli na obědě. Nic se s tím nedalo dělat; přešel přes náměstí k hotelu Podpalubí, že se nají také a počká na

ně. Usadil se na verandě, odkud mohl taxíky sledovat.

Všude kolem to jen bzučelo vzrušením, stejně jako si toho všiml u snídaně a mluvilo se jen o vra ždě guvernéra, k ní ž

došlo včera večer.

„Poslali sem zkušeného detektiva ze Scotland Yardu,“

ohlásil kdosi ve skupince nedaleko Favara.

Do baru vešli dva mu ži. Byli vysocí a neřekli ani slovo.

Konverzace utichla. Mu ži sundali všechny plakáty podporující kandidaturu Marcuse Johnsona a rozvěsili jiné.

Na těch nových se psalo tohle: VOLTE LIVINGSTONA, KANDIDÁTA LIDU. Kdy ž skončili, šli si po svých.

Číšník přišel a polo žil před něj opékanou rybu a pivo.

„Co byli zač?“ zeptal se Favaro.

„Z volebního štábu pana Livingstona,“ řekl číšník, ani ž

hnul brvou.

„Mám dojem, že lidi se jich bojí.“

„Depak, pane.“

Číšník se stále bez výrazu odvrátil. Takové strnulé tváře Favaro vídával ve výslechových místnostech na ústředí Metro-Dade. Jako by se přes oči spustily žaluzie. Smysl je jasný: Nejsme doma.

Jumbo jet s komisařem Hannahem a inspektorem Parkerem přistál v Nassau ve tři hodiny odpoledne místního času. První vstoupil do letadla vysoký hodnostář bahamské policie, vyhledal oba mu že ze Scotland Yardu, představil se

a přivítal je v Nassau. Pak je dřív ne ž ostatní cestující doprovodil ven a zavedl k čekajícímu landroveru. Do Hannaha se poprvé opřel horký, voňavý vzduch. Začal se ve svých londýnských šatech okam žitě potit.

Bahamský detektiv si od nich vzal letenky a podal je policistovi, který na ně vyzvedne mezi ostatními jejich zavazadla. Hannaha a Parkera zavezli přímo do salonku VIP. Tam je přivítal zástupce vysokého komisaře, pan Longstreet, a mladší zaměstnanec úřadu jménem Bannister.

„Poletím na Sluneční ostrov s vámi,“ řekl Bannister.

„Mají tam nějaké problémy se spojením. Vypadá to, že nemů žou otevřít guvernérův sejf. Zapojím nový přístroj, abyste mohl se zdejším komisariátem mluvit přímo, radiotelefonní

linkou.

Samozřejmě

bezpečnou.

A

samozřejmě budeme muset odvézt tělo hned, jak ho koroner vydá.“

Mluvil stručně a vypadal schopně. Hannahovi se to zamlouvalo. Pak se sešel s forenzní skupinou, kterou mu poskytuje bahamská policie. Jednali spolu přes hodinu.

Hannah se podíval z okna dolů, na letištní plochu.

Třicet metrů od něj čekalo desetimístné letadlo, které dopraví jej a jeho teď u ž početnější doprovod na Sluneční ostrov. Mezi budovou a strojem se u ž teď uhnízdily dva televizní štáby, aby jim ten slavný okam žik neutekl.

Vzdychl si.

Kdy ž domluvili i poslední podrobnosti, odešli všichni ze salonku. VIP a šli po schodech dolů. Okam žitě se po nich napřáhly mikrofony a poznámkové bloky se vztyčily do pohotovostní polohy.

„Pane Hannahu, věříte, že pachatele zatknete brzy?“

„Vyklube se z toho politická vra žda?“ „Je nějaké spojení mezi smrtí sira Marstona a volební kampaní?“

Kýval na ně a usmíval se, ale neřekl nic. Obklopeni bahamskými policisty vyšli všichni z budovy na pálící sluníčko a zamířili k letadlu. Kamery všechno sledovaly.

Kdy ž byla vyšetřovací skupina na palubě, novináři se vyřítili k vlastním pronajatým letadlům, která měli buď zamluvená u ž z Londýna nebo která získali díky štědrým dolarovým nabídkám. Letadla začala pojí ždět jako neuspořádané hejno a chystala se k odletu. Byly čtyři hodiny dvacet pět minut.

V půl čtvrté se malá cessna naklonila nad Slunečním ostrovem, otočila se k poslednímu přeletu a chystala se přistát na malém polním letišti.

„Dost divokej kout světa!“ zařval americký pilot na mu že, který seděl vedle něj. „Nádherný, ale jenom z dálky!

Tím chci říct, že jinak tu nic nemaj!“

„S technologií jsou na tom bledě,“ souhlasil Sam McCready. Podíval se skrz tvrzené sklo na prašný pás přistávací plochy, ke kterému se blí žili. Nalevo od něj stály tři budovy: hangár z vlnitého plechu, nízká bouda se

střechou z červeného plechu (přijímací budova) a bílá kostka, nad ní ž povlávala britská vlajka policejní buňka.

Vedle boudy postával nějaký člověk v košili s krátkým rukávem a mluvil s mu žem v plandavých kraťasech a nátělníku. Poblí ž stálo auto. Palmy po obou stranách cessny byly stále výš a konečně malé letadlo s drcnutím dosedlo na štěrk. Budovy se mihly kolem nich, pilot ukrotil podvozkové kolo na přední části stroje a vysunul klapky. Na opačném konci letiště se otočil a začal pojí ždět zpátky.

„Jasně, na to letadlo si pamatuju. Bylo to hrozný, kdy ž

jsem se pak doslech, že všichni ti chudáci umřeli.“

Favaro našel nosiče, který minulý pátek dopoledne nakládal zavazadla do Navajo Chiefa. Jmenoval se Ben a kufry tu nakládal v ždycky. Byla to jeho práce. Jako většina ostrovanů byl lehková žný, poctivý a výřečný.

Favaro vytáhl fotografii. „Všiml jste si tohohle mu že?“

„Jasně. Prosil majitele toho letadla, jestli by ho nehodil do Key Westu.“

„Jak to víte?“

„Stál vedle mě,“ odtušil Ben.

„Vypadal znepokojeně? Neklidně? Spěchal?“

„No vy byste spěchal taky, člověče! Řek tomu vod toho letadla, že mu volala žena a že jejich kluk je nemocnej. A ta holka že prej to je hrůza a že mu musej pomoct. Tak ten chlap povídá, že ho teda vezmou do Key Westu.“

„Byl u toho ještě někdo?“

Ben si to chvilku promýšlel. „Jenom jeden chlápek pomáhal s kuframa,“ usoudil pak. „Řek bych, že dělal pro toho, co mu letadlo patřilo.“

„A jak vypadal myslím ten, co pomáhal nakládat?“

„Nikdá jsem ho tu neviděl,“ řekl Ben. „Černoch, ale ne ze Slunečního ostrova. Květovaná košile, tmavý brejle. Nic neříkal.“

Cessna dorachotila k boudě s celnicí. Ben i Favaro si zastínili oči před rozvířeným prachem. Favaro uviděl takového ošuntělého, středně urostlého chlapíka, jak si zezadu bere aktovku, narovnává se, mává pilotovi a vchází do budovy.

Favaro to všechno pozoroval a přemítal. Julio Gomez se málokdy obtě žoval lhát. Jen že ženu ani syna neměl.

Musel tudí ž zoufale potřebovat se do toho letadla a domů do Miami dostat. Favaro svého parťáka znal a byl si jist, že mu něco hrozilo. Ta bomba nebyla pro Klingera. Byla pro Gomeze.

Poděkoval Benovi a odloudal se k taxíku, který na něj pořád čekal. A kdy ž si nasedal, ozval se mu za zády hlas s britským přízvukem. „Asi nechci málo, ale nemohl bych se s vámi svézt do města? Vypadá to, že tu jiný taxík není.“

Byl to ten člověk, co zrovna vystoupil z cessny.

„Jasně,“ kývl Favaro. „Račte.“

„To je od vás nesmírně milé,“ poděkoval Angličan a nalo žil si věci do kufru. Při pětiminutové jízdě do města se mu představil. „Frank Dillon.“

„Eddie Favaro,“ oplatil mu to Američan. „Jste tady kvůli rybaření?“

„Bohu žel ne. V tom se vůbec nevyznám. Jen chci mít o dovolené trochu klidu.“

„Smůla,“ řekl Favaro. „Tady je zmatek nad zmatek.

Brzy sem přiletí smečka detektivů z Londýna a s nima hordy novinářů. Včera večer někdo zastřelil guvernéra přímo v jeho zahradě.“

„Dobrotivý Bo že!“ zděsil se Angličan. Zdálo se, že jím to opravdu otřáslo.

Favaro ho vylo žil před schody hotelu Podpalubí, pak propustil taxi a zbývajících pár set metrů zadními uličkami k penzionu paní Macdonaldové došel pěšky. Na protější straně Parlamentního náměstí právě nějaký velký chlapík řečnil z korby nákladního auta k hloučku zakřiknutých lidí. Byl to pan Livingstone. Favaro si vyslechl část jeho hromování.

„A říkám vám, bratři a sestry, že byste měli po žadovat svůj díl na bohatství ostrovů! Měli bystě chtít svůj díl z ryb ulovených v moři, svůj díl na výstavných domech, které si těch pár zbohatlíků staví na svazích kopců, svůj díl na…“

Dav se ale nijak nadšeně netvářil. Po stranách u auta postávali stejní dva svalnatci, kteří v poledne strhali v hotelu všechny plakáty s Johnsonem a vylepili vlastní. Pár dalších,

jim podobných, se vmísilo do davu; sna žili se vyvolat jásání.

Jen že jásali sami. Favaro šel dál. Tentokrát paní Macdonaldovou doma zastihl.

Desmond Hannah přistál dvacet minut před šestou.

Byla u ž skoro tma. Přednedávnem přistála i čtyři jiná, lehčí letadla; u ž se chystala k návratu do Nassau. Na jejich palubách přiletěly týmy BBC a ITV, reportér Sunday Times, který se podělil o místo s reportérem Sunday Telegraphu, a pak Sabrina Tennantová s partou od BSB, British Satellite Broadcasting.

Hannaha, Parkera, Bannistera a čtyři bahamské policisty přivítali poručík Haverstock a inspektor Jones; první v smetanově bílém tropickém obleku, druhý v čisťoučké a na žehlené uniformě. Proto že se naskýtala mo žnost vydělat si pár dolárků navíc, objevily se kromě jediných dvou taxíků z Port Plaisance i dva mikrobusy.

Všechna auta byla brzy narvaná k prasknutí.

Kdy ž bylo po úředních formalitách a průvod se rozjel dolů k hotelu Podpalubí, setmělo se u ž zcela. Hannah prohlásil, že nemá cenu zahájit vyšetřování s baterkou v ruce, a po žádal, aby se u Vládního domu hlídkovalo i přes noc. Inspektor Jones, celý napuchlý pýchou z toho, že pracuje se skutečným vrchním komisařem ze Scotland Yardu, vyštěkl rozkazy.

Hannah byl unavený. Na ostrovech sice bylo jen krátce po šesté, ale hodinky jeho těla ukazovaly jedenáct večer a to je na nohou od čtyř. Povečeřel jen s Parkerem a s poručíkem Haverstockem, díky čemu ž se mu dostalo z první ruky líčení toho, co se tu včera večer odehrálo. A pak šel na kutě.

Novináři si neomylně a s rychlostí prozrazující dlouholetý cvik našli cestu do baru. Lidé objednávali rundy a ty mizely v hrdlech. Obvyklé žertovné povykování, jako parta novinářů v zahraničí vydává v ždycky, stále sílilo.

Nikdo si nevšiml mu že v pomačkaném tropickém obleku, který seděl sám v koutě, popíjel a naslouchal hovoru.

„Kam odsud šel?“ vyptával se Eddie Favaro paní Macdonaldové. Seděl u stolu v její kuchyni a ta dobrá žena mu nalo žila trochu své mušlové polévky.

„Zašel si do Podpalubí na pivo,“ odpověděla.

„A měl dobrou náladu?“

Znovu se ozval ten zpěvavý přízvuk. „To si pište, pane Favaro, že měl. Chystala jsem mu moc dobrou rybu k večeři. Řek, že se vrátí v osm. Povídám mu, ať nepřijde pozdě, proto že jinak ten mečoun vyschne a zkazí se. Smál se a říkal, že přijde včas.“

„A přišel?“

„Depak, pane. Přišel nejmíň o hodinu pozdě. Ryba byla zka žená. A on mluvil nesmysly.“

„Co říkal? Jaké… nesmysly?“

„Moc toho nebylo. Tvářil se hrozně ustaraně. A pak povídá, že viděl štíra. Tak u ž tu polívku dojezte. Jsou v tom samý dobrý věci.“

Favaro ztuhl se l žící na půl cesty k ústům. „A myslíte, že myslel štíra jako zvíře? Nepřipadalo vám spíš, že to bylo s velkým Š, jako něčí přezdívka?“

Zakabonila se a sna žila se rozpomenout.

„Já měla dojem, že to říká s malým š. Ale moh myslet i nějakýho člověka,“ připustila.

Favaro dojedl polévku, poděkoval a vrátil se do hotelu.

V baru bylo náramně živo. Našel si místo v koutě, daleko od novinářů. Na židli na konci stolu seděl ten Angličan z letiště teď zvedl na pozdrav sklenku, ale neřekl nic.

Pánbůh ti to po žehnej, pomyslel si Favaro. Aspoň že tenhle utahaný Anglán má dar mlčení.

Eddie Favaro si potřeboval všechno promyslet. U ž

věděl, jak jeho přítel a kolega zemřel, a měl dojem, že ví i proč. Nějakým záhadným řízením se stalo, že Julio Gomez tady, na těchhle rajských ostrovech, zahlédl anebo si myslel, že zahlédl nejchladnokrevnějšího zabijáka, jakého oba kdy potkali.

3

Druhého dne se Desmond Hannah dal do práce chvíli před sedmou, kdy ž ještě při zemi le žela trocha nočního chladu. Začal ve Vládním domě.

Měl dlouhý rozhovor se sluhou Jeffersonem, který mu sdělil, že guvernér se ka ždé odpoledne kolem páté s železnou pravidelností odebíral do zahrady, a ne ž slunce zapadlo, vypil tam whisky se sodou. Hannah se zeptal, kolik lidí tak mohlo o jeho rituálu vědět. Jefferson soustředěně zam žoural.

„Hodně lidí, pane. Paní Moberleyová, poručík Haverstock, já, sekretářka slečna Myrta ale ta odjela, je u příbuzných na Tortole. Lidi, co tu byli na návštěvě a viděli ho. Hodně lidí.“

Jefferson přesně popsal, kde nalezl tělo, ale zcela jistě tvrdil, že výstřel nezaslechl. To, že mluvil o jednom výstřelu, nikoli o více výstřelech, později Hannahovi napovědělo, že sluha mluví pravdu. Tou dobou ale ještě nevěděl, kolik výstřelů bylo.

Lidé z forenzního týmu z Nassau pracovali s Parkerem na trávníku: hledali nábojnice vyhozené z vrahovy zbraně.

Pátrali hluboko, proto že malý mosazný váleček nebo válečky mohly neopatrné nohy zadupat do země. Večer po vra ždě chodili po trávníku poručík Haverstock, inspektor

Jones a jeho strýc doktor Jones, tak že všechny pou žitelné otisky bot budou pryč.

Hannah si prohlédl kovová vrata v zahradní zdi, bahamský policista je posypal práškem a hledal nějaké otisky prstů. Nebyly tam žádné. Hannah odhadl, že jestli vrah vešel vraty, jak se zdálo, a okam žitě vystřelil, pak musel guvernér stát mezi vraty a korálovou zdí pod schody vedoucími nahoru do přijímací místnosti. Pokud jím nějaká kulka proletěla, musela dopadnout na zeď.

Potom si přestal všímat mu žů lezoucích po trávě a začal se zajímat o cestičku z drcených lastur, která vedla podél paty zdi. Po chvíli se vrátil do domu a promluvil si s paní Moberleyovou.

Vdova po guvernérovi jej očekávala v salonku, kde sir Marston přijal protestní delegaci Organizace odhodlaných občanů. Byla to hubená, pobledlá žena se zplihlými vlasy a poko žkou, která po létech pobytu v tropech měla žlutavý nádech.

Jefferson přinesl na tácu vychlazený le žák. Hannah zaváhal a pak si dal říct. Koneckonců je hodně horký den.

Paní Moberleyová si dala grapefruitový d žus. Ale podívala se na pivo vysloveně žádostivě. No nazdar, pomyslel si Hannah.

Vlastně nebylo nic, čím by mu mohla pomoct. Pokud věděla, její man žel neměl nepřátele. Politický zločin byl na zdejších ostrovech neslýchanou věcí. Ano, volební kampaň

vedla k několika menším rozepřím, ale vše v rámci demokratického procesu. Aspoň si to myslí.

Ona sama byla v době, kdy se střílelo, osm kilometrů

odsud, na návštěvě v malé misijní nemocnici postavené na svazích Dalekohledu. Před půl rokem, po svém návratu na rodné Barclayovy ostrovy, ji zalo žil pan Marcus Johnson, velmi milý člověk a velký lidumil. A ona svolila stát se její patronkou. Byla tam v jaguáru patřícím úřadu guvernéra a auto řídil guvernérův šofér, Stone.

Hannah jí poděkoval a vstal. Zvenčí na okno tukal Parker. Hannah vyšel na terasu. Parker byl nadšením celý bez sebe.

„Měl jste pravdu, pane! Tady to je.“

Napřáhl pravou ruku. V dlani le žel zploštělý a zdeformovaný zbytek čehosi, co kdysi bylo olověnou kulkou. Hannah se na něj ledově díval.

„Díky, že jste to přinesl,“ sykl. „Ale co kdybyste příště zkusil pinzetu a umělohmotný sáček?“

Parker zbledl, pak odpádil do zahrady, polo žil kulku zase na lasturový štěrk, otevřel „mordkufr“ a vyndal pinzetu.

Někteří policisté z Baham se zlomyslně zašklebili.

Parker pečlivě zvedl rozplácnutou kulku pinzetou a upustil ji do malého průhledného sáčku.

„Teď obalte sáček vatou a všechno to vlo žte do skleněné lahvičky se šroubovacím uzávěrem,“ nařídil Hannah. Parker vykonal, co se po něm chtělo.

„Díky. Teď ji dejte do kufru, ne ž ji budeme moct poslat na balistickou expertízu,“ zakončil to Hannah. Vzdychl si.

To zas bude makačka. Začínal si myslet, že by líp pořídil, kdyby byl sám.

Dorazil doktor Caratacus Jones, pro kterého poslali.

Hannah byl rád, že si mů že promluvit s kolegou profesionálem. Doktor Jones mu vylíčil, jak byl povolán z domova, kde má i ordinaci; bylo to večer krátce po šesté a přijel pro něj Jefferson, kterého vyslal poručík Haverstock.

Sluha mu řekl, že musí hned jít, proto že guvernéra střelili.

Jefferson nepou žil dobrodiní dokonavého vidu, a tak lékař nevěděl, jestli sira Marstona zastřelili úplně, a vzal si kufřík.

Pak byl odvezen na místo a podíval se, co mů že udělat.

Ukázalo se, že zhola nic.

Hannah zavedl doktora Jonese do pracovny zesnulého guvernéra a po žádal jej jako místního koronera, aby podepsal vydání těla zesnulého, tak že je budou odpoledne moct odvézt do Nassau k pitvě.

Podle britské jurisdikce nemá nejvyšší pravomoc ze všech úřadů Sněmovna lordů, ale úřad koronera. Ten má přednost před jakýmkoli jiným státním orgánem. K tomu, aby mrtvolu převezli ze Slunečního ostrova na Bahamy, tedy bylo potřeba koronerovo rozhodnutí. Doktor Jones papíry bez reptání podepsal a převoz byl legální. Bannister, mladý zaměstnanec Vysokého komisariátu v Nassau, který je doprovodil na Barclayovy ostrovy, naťukal povolení na

hlavičkový papír Vládního domu. Právě instaloval nový spojový systém a chystal se vysílat.

Pak Hannah po žádal Jonese, aby mu ukázal tělo. Zajeli do přístavu, otevřeli mrazírnu a dva policisté inspektora Jonese vytáhli z hromady ryb ven mrtvolu svého někdejšího guvernéra, teď zmrzlou jako prkno, odnesli ji do stínu nedalekého skladiště a tam ji slo žili na dveře polo žené na dvou kozách.

Pro novináře teď se k nim přidal u ž i tým CNN z Atlanty, který za Hannahem lezl celé dopoledne to byla báječná příle žitost. Všechno si natočili a vyfotili. Dokonce i marlin,

který

guvernérovi

poslední

noc

dělal

spolunocle žníka, se dostal do hlavních zpráv CNN.

Hannah poručil, ať zavřou před novináři dveře a nepouštějí je dál, a pak si ztuhlé tělo pod krustou ledu prohlédl tak důkladně, jak to jen šlo. Doktor Jones stál vedle něj.

Nejdřív se díval na zmrzlou díru v guvernérově hrudi, ale pak si všiml přesně ohraničeného, čistého otvoru v levém rukávu. Pomaličku mnul látku mezi palcem a ukazováčkem, a ž díky teplu jeho těla trochu změkla. Jinovatka odtávala. V

rukávu košile byly dvě díry: jedna tam, druhá ven. Pa že ale byla nedotčená.

„Nejmíň dvě kulky,“ řekl tiše. „Chybí nám druhá kulka.“

„Asi bude pořád v těle,“ usoudil doktor Jones.

„Nejspíš,“ kývl Hannah. „Ale ať mě čert vezme, jestli vidím nějaký vstupní nebo výstupní otvor. Pravda, ků že je moc rozpukaná mrazem. Ale i tak… Parkere, celý úsek za místem, kde guvernér stál nebo seděl, znovu důkladně prohledáte. A dvakrát. Pro případ, že by byla tam.“

Nařídil, aby mrtvého guvernéra vrátili do mrazírny.

Kamery se znovu rozvrčely. Začaly pršet otázky. Kýval a usmíval se. „Všechno má svůj čas, dámy a pánové,“ říkal.

„Zatím je moc brzy.“

„Ale objevili jsme kulku,“ řekl Parker hrdě. Kamery se po něm všechny otočily.

Hannah pomalu dospíval k názoru, že vrah nezastřelil toho pravého. Za chvilku by z toho měl tiskovou konferenci.

A on ještě žádnou nechtěl. „Večer vydáme prohlášení,“ řekl.

„Ale teď se musíme vrátit k práci. Děkuji.“

Nacpal Parkera do policejního landroveru a vrátili se do Vládního domu. Hannah po žádal Bannistera, aby z nového přístroje zavolal do Nassau a po žádal, ať letadlo s nosítky, vozíkem, pytlem na mrtvolu a dvěma zřízenci pošlou v půli odpoledne. Pak doprovodil doktora Jonese k jeho vozu. Byli sami.

„Pane doktore, řekněte mi, je tu na ostrově někdo, kdo opravdu ví o všem, co se děje, a kdo dobře zná všechny místní?“

Doktor Caratacus Jones se usmál. „To jsem já,“ odtušil.

„Ale neodvá žil bych se dohadů, kdo to udělal. A kromě toho

jsem se vrátil z Barbadosu teprve před deseti lety. Jestli chcete opravdu zjistit něco o historii těchhle ostrovů, měl byste navštívit Slečinku Coltraneovou. Ta je… něco jako babička celých Barclayových ostrovů. Pokud hledáte člověka, který by mohl tušit, kdo to provedl, tak snad ona.“

Doktor odjel ve svém otřískaném Austinu Mayflower.

Hannah dokráčel k jeho synovci, hlavnímu inspektoru Jonesovi, který pořád stál u landroveru.

„Rád bych vás o něco po žádal, inspektore,“ oslovil jej Hannah zdvořile. „Mohl byste zajet na letiště a promluvit si s úředníkem pasové kontroly? Zjistěte mi tohle: odletěl někdo po okam žiku vra ždy z ostrovů? Někdo, kdokoli.

Kromě pilotů, kteří přiletěli, otočili to a zase odletěli, ani ž

opustili letiště.“

Inspektor Jones jen zasalutoval a odjel.

Guvernérův jaguár stál na dvoře a šofér, Oscar Stone, ho leštil. Parker a ostatní bylí za domem a hledali chybějící kulku.

„Oscare?“ ozval se Hannah. „Znáte slečnu Coltraneovou?“

„Slečinku? Jasně. Moc hodná paní.“

„A víte, kde bydlí?“

„Ovšem, pane. Nahoře na Dalekohledu. Menuje se to vila Plameňák.“

Hannah se podíval na hodinky. Bylo půl dvanácté a horko na něj padalo jako tě žká duchna. „Bude touhle dobou doma?“ Oscar se zatvářil nechápavě. „Samozřejmě, pane.“

„Tak mě k ní laskavě zavezte, ano?“

Jaguár se vymotal z města a začal šplhat po dolních svazích Dalekohledu, kopce, který se tyčil deset kilometrů

západně od Port Plaisance. Auto bylo staré, model Mark IX, teď u ž vlastně veterán, všechno v něm bylo staromódní a vonělo pravou ků ží a leštěným ořechovým dřevem. Hannah se uvelebil a pozoroval míjející krajinu.

Křoví, které rostlo v ní žině, ustoupilo zelenějšímu porostu na svazích a vůz projí žděl kolem políček s kukuřicí a sadů s mangy a papájemi. Kousek od silnice stály dřevěné boudy, před nimi byly prašné dvorky a na nich kvokaly slepice. Malé hnědé děti uslyšely auto, přibíhaly k cestě a nadšeně mávaly. Hannah jim mával také.

Projeli kolem úhledné bílé dětské nemocnice, která vznikla díky daru Marcuse Johnsona. Hannah se ohlédl a spatřil horkem ospalé Port Plaisance. Rozpoznal v přístavu skladiště s červenou střechou a vedle něj mrazírnu, kde spí mrtvý guvernér, spatřil štěrkovou plochu Parlamentního náměstí, vě žičku anglikánského kostela, tašky na střeše hotelu Podpalubí. Vzadu, na druhé straně města, se v horkem rozteteleném vzduchu rýsoval zdí obklíčený Vládní dům. Proč tady někdo u všech všudy zatou žil zabít guvernéra? napadlo ho.

Projeli kolem pěkného bungalovu, který patříval nebo žtíku Barneymu Klingerovi, vykrou žili další dvě zatáčky a ocitli se na vrcholku Dalekohledu. Tam stála rů žová budova vila Plameňák.

Hannah zatahal za zvonek z tepaného železa, který visel vedle dveří, a odkudsi zevnitř uslyšel hluboké zacinkání. Otevřela mu mladá černoška. Zpod jednoduchých bavlněných šatů jí vykukovaly nahé nohy.

„Rád bych navštívil slečnu Coltraneovou,“ řekl.

Přikývla, vpustila jej dál a zavedla jej do velikého a vzdušného obývacího pokoje. Otevřené dvojité dveře vedly na balkon, odkud se nabízela řada ú žasných výhledů na ostrov a lesknoucí se modré moře, které se rozkládalo a ž

daleko za obzor, k bahamskému ostrovu Andros.

Nebyla tu žádná klimatizace, ale přesto bylo v místnosti čerstvo. Hannah si všiml, že v domě vůbec není elektřina. Na nízkých stolcích stály tři oblýskané mosazné lampy. Chladivý větřík províval domem od dveří na balkon k otevřeným oknům na druhé straně. Všude byly vystavené spousty maličkostí, jako by tu bydlel někdo starý. Hannah čekal a rozhlí žel se.

Na stěnách visely obrazy, spousty obrazů, a na všech byli ptáci žijící v karibské oblasti; obratně a decentními barvami vyvedené akvarely. Jediným „neptačím“ obrazem byl portrét mu že v parádní uniformě britského koloniálního guvernéra. Mu ž stál, díval se do místnosti, měl šedé vlasy,

knír a osmahlou, vrásčitou a příjemnou tvář. Na levé straně prsou měl na saku dvě řady maličkých medailí. Hannah zam žoural na cedulku pod obrazem.

SIR ROBERT COLTRANE, RYT. BRITS. IMP, GUVERNÉR BARCLAYOVÝCH OSTROVů

1945 1953,

stálo tam drobným písmem. Mu ž dr žel pod pa ží bílou přilbu s bílou péřovou ozdobou; levá ruka spočívala na hrušce jílce mečíku.

Hannah se zasmušile pousmál. Tak že ta „slečinka“

Coltraneová musí vlastně být paní Coltraneová, vdova po bývalém guvernérovi. Popošel kousek dál k prosklené skříni. Za sklem le žela destička pota žená látkou a na ni vdova připíchla, upravila a vystavila mu žova válečná vyznamenání. Byla tam i sytě purpurová stu žka Viktoriina kří že, nejvyššího britského vyznamenání za statečnost v boji, datovaná do roku 1917. Po jeho stranách byly Záslu žný kří ž a Vojenský kří ž. Vedle medailí byly další odznaky, které voják nosil ve válce.

„Byl to statečný mu ž,“ ozval se mu za zády jasný hlas.

Hannah se poněkud provinile otočil.

Dostala se do místnosti potichu, proto že gumová kola vozíku nenadělala na dla ždicích žádný hluk. Byla maličká a křehká, měla bílé kudrnaté vlasy a jasně modré oči.

Za ní stál sluha, který ji sem dovezl mu ž tak obřích rozměrů, že vyvolával úzkost. Otočila se k němu.

„Děkuji, Firestone. U ž nic nepotřebuji.“

Sluha přikývl a odešel. Popojela o kus dál, do středu místnosti, a pokynula Hannahovi, ať si sedne. Usmála se.

„Divíte se tomu jménu? Je to nalezenec, našli ho na skládce, v pneumatice značky Firestone. A vy jste určitě vrchní komisař Hannah ze Scotland Yardu. Dost vysoká hodnost na tyhle skromné ostrůvky. Co pro vás mů žu udělat?“

„Nejdřív se musím omluvit, že jsem se u vaší komorné doptával po slečně Coltraneové,“ začal. „Nikdo mi neřekl, kdo jste.“

„Nevadí,“ pokrčila rameny. „Tady jsem pro všechny Slečinka. Říká mi tak skoro ka ždý a já tomu sama dávám přednost. Starých přezdívek se člověk jen tak nezbaví. Jak jste si mo žná všiml, nejsem rodem Britka, pocházím z Ji žní Karolíny.“

„Váš nebo žtík man žel,“ kývl Hannah k portrétu, „tady kdysi byl guvernérem, že?“

„Ano. Seznámili jsme se za války. Robert prošel celou první světovou válkou. Nemusel si v té druhé říkat o přídavek, ale šel do toho. Znovu jej zranili. Dělala jsem ošetřovatelku. Zamilovali jsme se do sebe, v roce 1943 jsme se vzali a pak jsme spolu pro žili deset báječných let, ne ž

zemřel. Byl mezi námi rozdíl pětadvacet let, ale ani trochu na tom nezále želo. Po válce ho britská vláda poslala sem

jako guvernéra. Kdy ž zemřel, zůstala jsem tu. Bylo mu jen padesát šest. Podlehl starým zraněním z války.“

Hannah počítal. Sir Robert se mohl narodit tak v roce 1897, Viktoriin kří ž dostal ve dvaceti. Tak že jí bude šedesát osm dost nízký věk na kolečkové křeslo. Sledovala ho jasnýma modrýma očima a vypadalo to, jako by mu četla myšlenky.

„Uklouzla jsem a upadla,“ vysvětlila. „Před deseti lety.

Nalomila jsem si páteř. Ale vy jste nepřiletěl z té hrozné dálky jen proto, abyste poslouchat stesky staré ženské na vozíku. Co pro vás mů žu udělat?“

Hannah jí to vysvětlil.

„Věci se mají tak, že nenacházím žádný motiv. Ať u ž

sira Marstona zastřelil kdokoli, musel ho nejdřív dost nenávidět. Ale u zdejších lidí mi motiv chybí. Vy ostrovany znáte. Kdo by to mohl chtít udělat a proč?“

Paní Coltraneová dojela k otevřenému oknu a chvilku vyhlí žela ven.

„Máte pravdu, pane Hannahu. Zdejší lidi znám. žiji tu u ž čtyřicet pět let. Mám ostrovy ráda a mám ráda jejich obyvatele. A mů žu se doufám i domnívat, že oni mají rádi mě.“

Otočila se a zadívala se na něj. „Ve světovém měřítku na našich ostrovech vůbec nezále ží. A přitom zdejší lidé zřejmě objevili něco, o co se okolní svět marně sna ží. Přišli

na to, jak být šťastní. Nic víc ne bohatí, ne mocní, prostě jen šťastní.

A teď Londýn chce, abychom byli nezávislým státem.

Objevili se dva kandidáti a ti soupeří o moc. Pan Johnson je velice bohatý a přinesl na ostrovy spoustu peněz, ať u ž s jakýmkoli úmyslem. Pan Livingstone je socialista a chce všechno znárodnit a rozdělit to mezi chudé. Co ž je jistě velice šlechetné. Pan Johnson slibuje rozvoj a prosperitu, pan Livingstone zase rovnost a já je znám oba. Znala jsem je jako kluky. Jako výrostci odešli a udělali kariéru jinde. A teď se vrátili.“

„Vy některého z nich podezříváte?“ zeptal se Hannah.

„Pane Hannahu, jde spíš o lidi, které si přivezli s sebou.

Porozhlédněte se po jejich okolí. To jsou mu ži uvyklí násilí, pane Hannahu. Ostrované to vědí. Ti mu ži jim vyhro žovali a pár jich ztloukli. Mo žná byste se po dru žinách těch dvou měl opravdu podívat, pane Hannahu.“

Desmond Hannah si to cestou zpátky z kopce dolů

promyslel. že by najatý vrah? Smrt sira Marstona nesla všechny znaky profesionálně provedené vra ždy. Po obědě usoudil, že by si měl promluvit s oběma kandidáty a podívat se, jakými lidmi se obklopují.

Kdy ž se Hannah vrátil do Vládního domu, v salonu vyskočil z křesla tělnatý Angličan s kolárkem a s několika bradami. Parker byl u něj.

„Šéfe, tohle je reverend Simon Prince, místní anglikánský vikář. Má pro nás nějakou zajímavou informaci.“

Kde Parker sebral to oslovení „šéfe“? podivil se Hannah. Úplně by stačilo „pane“. A později „Desmonde“…

o hodně později. Mo žná.

„Co je s tou druhou kulkou?“

„E? Nic, zatím nic.“

„Tak se k tomu zase vraťte,“ řekl Hannah. Parker se vypařil francouzským oknem ven a Hannah za ním zavřel.

„Tak prosím, pane Princi. Co byste mi rád pověděl?“

„Quinci,“ opravil ho vikář. „Jmenuji se Quince. Je to všechno velice skličující.“

„To jistě. Obzvlášt pro pana guvernéra.“

„Co že? Aha, ano, jistě. Já jsem jen chtěl… vlastně…

přišel jsem za vámi s informací o kolegovi, knězi. Nevím ani, jestli bych vůbec měl, ale říkal jsem si, že by to mohlo být důle žité.“

„Co kdybyste tohle posouzení nechal na mně?“ navrhl Hannah chladně.

Reverend se uklidnil a posadil se.

„Stalo se to minulý pátek,“ začal. Pak vylíčil, jak delegace Organizace odhodlaných občanů byla u guvernéra a jak byli odmrštěni. Kdy ž domluvil, Hannah se zamračil.

„Co přesně reverend Drake říkal?“ dotázal se.

„Řekl: Budeme se muset tohohle guvernéra zbavit a pořídit si jiného,“ zopakoval Quince.

Hannah vstal. „Velice vám děkuji, pane Quinci. Rád bych vás ještě po žádal, abyste o tom nikomu neříkal a nechal to na mně.“

Vikář, celý šťastný, že to má za sebou, se odšoural, a Hannah se zamyslel. Neměl udavače nijak obzvlášť v lásce, ale je jasné, že teď si bude muset proklepnout i toho ohnivého kazatele, pana Waltera Drakea.

V tom okam žiku přišel Jefferson s podnosem plným langustích ocásků v majonéze. Hannah spokojeně vzdychl.

Přece jen mu osud nabízí nějaké to odškodnění za to, že jej poslali tisíce kilometrů od domova. A kdy ž to navíc platí ministerstvo zahraničí… Nalil si sklenku vychlazeného chablis a dal se do jídla.

Kdy ž Hannah obědval, inspektor Jones se vrátil z letiště. „Z ostrova nikdo neodcestoval,“ hlásil. „Aspoň ne v posledních čtyřiceti hodinách.“

„Přinejmenším ne legálně,“ opravil jej Hannah. „A teď z jiného soudku, pane Jonesi. Vedete registr střelných zbraní?“

„Samozřejmě.“

„Výtečně. Mohl byste ho projít a pak navštívit všechny lidi na ostrovech, kteří mají střelnou zbraň? Hledáme ruční palnou zbraň větší rá že. Zvláště takovou, kterou nám dr žitel

nemů že ukázat anebo kterou nedávno vyčistil a která se jen leskne čerstvým olejem.“

„Čerstvým olejem?“

„Proto že ji vyčistil po výstřelu.“

„A tak, ovšem.“

„A ještě jedna věc, pane hlavní inspektore. Má zbrojní pas reverend Drake?“

„Ne. To vím jistě.“

Kdy ž policista odešel, po žádal Hannah poručíka Haverstocka, ať němu přijde. „Máte čirou náhodou slu žební revolver nebo automatickou pistoli?“ zeptal se.

„Ale to přece… Snad si nemyslíte…“ blekotal mladý oficírek.

„Napadlo mě, že by ji někdo mohl ukrást nebo si jí vypůjčit a zase vrátit.“

„A tak. Chápu, příteli. Pistoli nemám. žádnou jsem si na ostrovy nebral. Mám jenom parádní mečík.“

„Kdyby sira Marstona propíchli, zva žoval bych, jestli vás nezatknu,“ řekl Hannah otráveně. „A jsou ve Vládním domě vůbec nějaké střelné zbraně?“

„Pokud vím, ne. A stejně vrah přišel zvenčí, ne?

Brankou ve zdi, ne?“

Hannah prozkoumal vypáčený zámek na kovových vratech v zahradní zdi hned za prvního světla. Podle toho, v jakém úhlu trčely petlice a jak byl veliký visací zámek zkroucený, se dalo zcela jasně usuzovat, že někdo si pomohl

dlouhým a velice silným páčidlem. Ale Hannaha zároveň napadlo, že vypáčení zámku by mohlo být i lstí. Dalo se to udělat o pár hodin, ba i o pár dnů napřed. Vrata si nikdo nikdy neprohlí žel; všichni si mysleli, že jsou napevno srostlá rzí.

Vrah mohl napřed vypáčit zámek a nechat vrata zavřená, pak přijít domem, zabít guvernéra a vrátit se zase do domu. Hannah zoufale potřeboval tu druhou kulku, doufejme nedotčenou, a zbraň, ze které vyletěla. Zadíval se k modře se lesknoucímu moři. Jestli je tam dole, nikdy ji nenajde.

Vstal, otřel si rty a šel ven pro Oscara a jeho jaguára. Je na čase prohodit pár slov s reverendem Drakem.

Sam McCready také seděl u oběda. Kdy ž vešel na otevřenou terasu u hotelu Podpalubí, kde byly jídelní stoly, nenašel ani jedno volné místo. Venku na náměstí mu ži v květovaných košilích a v páskových tmavých brýlích umisťovali nákladní auto s plochým lo žným prostorem, ozdobené vlaječkami a plakáty Marcuse Johnsona. Velký mu ž měl ve tři mít projev.

Sam se rozhlédl po terase a spatřil volnou židli. Stála u stolu, ke kterému se vešel u ž jen jeden další host. „Dneska je tu nějak nacpáno. Nevadilo by vám, kdybych přisedl?“

zeptal se.

Eddie Favaro ukázal rukou směrem k židli. „Jasně, sedněte si.“

„Jste tady kvůli rybaření?“ zeptal se Sam McCready a zároveň si prohlí žel stručný jídelníček.

„Jo.“

„To je zvláštní,“ odtušil Sam hned poté, co si objednal seviche, jídlo ze syrového rybího masa marinovaného v čerstvé citronové šťávě. „Kdybych od vás nevěděl něco jiného, řekl bych, že jste polda.“

Nezmínil se ovšem o zkusmém pátrání, které podnikl včera večer, poté, co si Favara prohlédl v baru, o tom, že zavolal kamarádovi do miamské pobočky FBI, ani o tom, co se od něj dnes dopoledne dozvěděl.

Favaro odlo žil pivo a zadíval se na něj. „Kdo jste, sakra? Britskej bobík?“

McCready skromně zamával rukou. „Ale ne, nic tak ctihodného. Obyčejný státní zaměstnanec, který se sna ží pro žít klidnou dovolenou daleko od kanceláře.“

„Tak co ty řeči o tom, že jsem polda?“

„Instinkt. Nesete se jako policajt. Byl byste tak laskav a pověděl byste mi, kvůli čemu tady doopravdy jste?“

„Proč bych měl, sakra?“

„Proto že jste dorazil krátce před tím, ne ž zastřelili guvernéra,“ řekl McCready mile. „A taky kvůli tomuhle.“

Podal Favarovi list. Dokument byl napsán na hlavičkovém papíře ministerstva zahraničí. Stálo v něm, že

pan Frank Dillon je pracovníkem tohoto úřadu, a „ka ždý, koho by se to mohlo týkat“, se tam prosil, aby mu ze všech sil pomohl.

Favaro mu papír vrátil a zamyslel se. Poručík Broderick mu řekl na rovinu, že na britském území bude odkázán sám na sebe.

„Oficiálně vzato jsem tu na dovolené,“ odhodlal se konečně. „Ale nerybařím. Neoficiálně se sna žím přijít na to, proč minulý týden zabili mého parťáka a kdo to udělal.“

Pak Favaro vylo žil, jak Julio Gomez zemřel. Angličan jedl syrovou rybu a pozorně poslouchal.

„Mám dojem, že mo žná na Slunečním ostrově zahlédl jednoho chlapa a ten ho uviděl taky. Jde o mu že, kterého jsme v Metro-Dade znávali jako Franciska Mendése alias Štíra.“

Před osmi roky začaly na ji žní části Floridy, především na území policejní stanice Metro-Dade, války mezi drogovými kartely. Předtím do kraje dová želi drogy Kolumbijci, ale na místě je u ž distribuovaly kubánské gangy. Pak Kolumbijci usoudili, že by mohli kubánské prostředníky odstavit a prodávat přímo u živatelům. Začali pronikat na území Kubánců. Kubánci zareagovali a vypukla válka mezi gangy. Od té doby stále dochází k vra ždám.

V létě roku 1984 motocyklista v rudém a bílém ko ženém oblečení přijel na svém kawasaki před obchod s

lihovinami ve středu nákupního střediska Dadeland, vytáhl z tašky samopal Uzi a klidně vyprázdnil do obchodu zaplněného lidmi celý zásobník.

Za normálních okolností by se mu podařilo ujet, ale náhodou dvě stě metrů odsud mladý policista na motorce dával někomu za stěrač parkovací lístek. Kdy ž zabiják odhodil prázdný samopal a rychle odjel, mladík za ním vyrazil a za jízdy vysílačkou nahlásil jeho popis a směr jízdy. Na půlce cesty k North Kendall Drive mu ž na kawasaki zpomalil, sjel ke krajnici, vytáhl zpod bundy automatickou zbraň Sig Sauer rá že devět, zamířil a střelil blí žícího se policistu do prsou. Kdy ž mladík padl v jízdě na zem, vrah plnou rychlostí odjel. Tak to aspoň vylíčili svědci, kteří také přesně popsali motorku a ko žené oblečení. Zabiják měl na hlavě přílbu, a ta mu skrývala tvář.

I kdy ž Baptistická nemocnice byla jen pár ulic odsud a policistu spěšně zavezli na JIP, před ránem zemřel. Bylo mu třiadvacet a zanechal po sobě vdovu a malou dcerku.

Vysílačkou ale varoval dva hlídkové vozy, a ty se blí žily. O kilometr dál jeden z nich uviděl řítícího se motocyklistu a přinutil jej vybrat zatáčku tak krkolomně, že padl. A ne ž mohl vstát, zatkli ho.

Vypadal na Hispánce. A tak případ dostali Gomez a Favaro. Po čtyři dny a noci vysedávali proti zabijákovi a sna žili se z něj vypáčit aspoň jedno slovo. Neřekl nic, naprosto nic, ani španělsky, ani anglicky. Na rukou neměl

stopy po střelném prachu, proto že nosil rukavice. Ty někam zahodil, a ačkoli nechali prohledat všechny odpadkové koše a kontejnery v okolí, nikdy je nenašli. Usoudili, že je vrah mohl hodit i do projí ždějícího kabrioletu. Díky výzvě k veřejnosti se podařilo najít Sig Sauera; zahodil zbraň do blízké zahrady. Byla to právě ta, která zabila policistu, ale žádné otisky na ní nebyly.

Gomez si myslel, že zabiják bude Kolumbijec obchod s alkoholickými nápoji patřil kubánské kokainové mafii. Po čtyřech dnech dali s Favarem podezřelému přezdívku Štír.

Čtvrtého dne se ukázal jistý velice drahý obhájce.

Vytasil se s mexickým pasem na jméno Francisco Mendés.

Pas byl nový a platný, ale nebylo na něm žádné vstupní vízum do USA. Vyvozoval z toho, že jeho klient by mohl být ilegální přistěhovalec, a žádal propuštění na kauci.

Policie byla proti.

Před soudcem, kovaným liberálem, pak obhájce protestoval, že policie pouze zahlédla nějakého mu že na nějakém kawasaki, ne tohoto mu že na tomto kawasaki, tak že to nemusí být tentý ž, kdo zabil policistu a ostatní oběti.

„A ten soudce, ten hajzl, ho propustil na kauci,“

zakončil to Favaro. „Půl milionu dolarů. Štír byl venku do čtyřiadvaceti hodin. Ručitel předal toho půl melounu, jen se šklebil. Pro ně jsou to drobný.“

„A vy si myslíte…“ pobídl ho McCready.

„To nebyl žádný zabiják z ulice. Musel to být jeden z jejich nejlepších likvidátorů, jinak by nevynalo žili tolik námahy a peněz, aby ho dostali ven. Myslím si, že Julio ho tady uviděl, mo žná dokonce i zjistil, kde bydlí. Pak odjel z dovolené dřív, proto že se chtěl pokusit přimět Strýčka Sama, aby poslal Britům žádost o vydání.“

„Kterou by dostal,“ kývl McCready. „Myslím, že bychom to měli povědět tomu člověku ze Scotland Yardu.

Koneckonců před čtyřmi dny zastřelili guvernéra. Mo žná se uká že, že ty dva případy nejsou propojené, ale i tak je to podezření dost vá žné, aby se vyplatilo pročesat ostrov a hledat ho. Je to tu dost malé.“

„A kdy ž ho najdou? Jaký zločin spáchal na britském území?“ chtěl vědět Favaro.

„No pro začátek byste ho mohl identifikovat,“ řekl McCready. „To by stačilo ke vzetí do vazby. Hlavní komisař Hannah je sice od jiné policie ne ž vy, ale zabijáky policajtů

nemá rád nikdo. A kdy ž se ten chlap uká že s platným pasem, mohl bych jako pracovník ministerstva zahraničí vznést obvinění, že ten doklad je falešný. To u ž máme druhý důvod ke vzetí do vazby.“

Favaro se zazubil a napřáhl ruku. „To se mi líbí, pane Dillon. Tak pojďte, zajdeme za tím vaším detektivem ze Scotland Yardu.“

Hannah vystoupil z jaguára a došel k otevřeným dveřím baptistické kaple postavené z trámů. Vstoupil dovnitř a počkal, a ž si oči zvyknou na příšeří. Zpěvu vévodil mohutný bas reverenda Drakea.

Prastará skálo, rozpukni se…

Zpívali sborem, bez doprovodu hudby. Baptistický kněz opustil kazatelnu, kráčel sem a tam mezi lavicemi, podněcoval své ovečky ke zbo žnému zpěvu a máchal u toho rukama jako velikými černými plachtami.

Dovol mi, ať se skryji v tobě Ať voda a krev promísí se…

Všiml si, že ve vchodu stojí Hannah, přestal zpívat a mávnutím ruky si zjednal ticho. Rozechvělé hlasy odezněly.

„Bratři a sestry!“ zaburácel kněz. „Dnes nám byla dopřána velká pocta. Zavítal mezi nás pan Hannah ze Scotland Yardu!“

Kongregace se otočila v lavicích, všichni se zadívali na mu že stojícího ve vchodu. Většinou to byli starší lidé, mu ži i ženy, jen sem tam nějaká tam mladší matka s houfem dětí poulících oči jako talířky.

„Jen pojď dál, bratře! Zazpívej si s námi! Udělejte místo pro pana Hannaha.“

Nějaká tělnatá matka rodiny v šatech s květinovým potiskem se odsunula a nabídla Hannahovi zpěvník. Hannah jej rozhodně potřeboval. Nebyl u ž v kostele dávno a slova písní zapomněl. Společně chorál dopěli. Kdy ž bylo po mši, kongregace se rozešla, ale předtím u dveří ka ždý jednotlivě poděkoval zpocenému Drakeovi.

Kdy ž zmizel i poslední věřící, Drake kývl na Hannaha, aby za ním šel do sakristie, komůrky přilepené z jedné strany ke kostelu.

„Pivo vám nabídnout nemů žu, pane Hannahu. Ale budu rád, kdy ž si se mnou dáte vychlazenou limonádu.“

Vzal termosku a nalil z ní do dvou sklenic. Chutnala po citronech a byla velice dobrá.

„Co mů žu udělat pro Scotland Yard?“ zajímal se pastor.

„Povědět mu, kde jste byl v úterý v pět odpoledne.“

„Tady, měli jsme zkoušku na vánoční mši, a se mnou u toho bylo padesát dobrých lidí,“ řekl reverend Drake.

„Proč?“

Hannah mu připomněl, co poznamenal minulý pátek dopoledne na schodech před vládním domem. Drake se na něj usmál. Detektiv nebyl žádný trpaslík, ale kněz se nad ním ještě o dobrý decimetr tyčil.

„Vida, tak vy jste mluvil v panem Quincem.“ To jméno z něj vyšlo, jako kdyby kousl do syrového citronu.

„Nic takového jsem neřekl,“ bránil se Hannah.

„Taky jste nemusel. Ano, přesně to jsem řekl. Myslíte si, že jsem zabil guvernéra Moberleyho? Ne, pane, já jsem mírumilovný člověk. Zbraně nepou žívám a nikomu a ničemu neberu život.“

„Co jste tím tedy myslel, pane Drakeu?“

„ že guvernérovi nevěřím a že podle mě tu naší petici do Londýna nepošle. že bychom se měli slo žit a vyslat jednoho člověka do Londýna, aby po žádal o nového guvernéra, takového, který nás bude chápat a dá nám to, co žádáme.“

„Co ž je?“

„Referendum, pane Hannahu. Děje se tu něco zlého.

Přišli mezi nás cizinci, cti žádostiví lidé, kteří nám chtějí vládnout. Ale my jsme tu šťastní. Nejsme bohatí, ale jsme spokojení. Kdyby došlo k referendu, valná většina bude hlasovat za to, abychom zůstali součástí Británie. Je na tom snad něco špatného?“

„Co se mě týče, ne,“ připustil Hannah. „Ale já neurčuji politiku.“

„To ani guvernér. Zato ji vykonával, pro vlastní kariéru, i kdy ž věděl, že to je špatné.“

„Neměl na vybranou,“ namítl Hannah. „Jen prováděl rozkazy.“

Drake sklonil oči k limonádě a přikývl. „To říkal i ten člověk, co přibíjel hřeby Krista, pane Hannahu.“ Policista neměl chuť nechat se zatáhnout do debat o politice nebo teologii. Jeho úkolem je rozřešit vra ždu. „Vy jste sira Marstona neměl rád, viďte?“

„Neměl, ať mi Bůh odpustí.“

„A měl jste k tomu nějaký důvod, myslím kromě toho, co tu dělal?“

„Byl to pokrytec a cizolo žník. Ale já jsem ho nezabil.

Pán dává, Pán bere, víte? Pán všechno vidí. A Pán si v úterý večer povolal sira Marstona Moberleyho k sobě.“

„Ano, ale Pán málokdy pou žívá velkorá žní pistoli,“

namítl Hannah. Na chvilku se mu zdálo, že v Drakeově pohledu zachytil náznak porozumění. „Říkal jste ,cizolo žník‘. Co jste tím myslel?“

Reverend Drake po něm loupl očima. „Vy to nevíte?“

„Ne.“

„Přece Myrta, ta sekretářka, co tu není. Ještě jste ji neviděl?“

„Ne.“

„Je to velká dívka, silná, náru živá.“

„Ovšem. Ale teď je u příbuzných na Tortole,“ namítl Hannah.

„Není,“ opravil jej Drake jemně. „Je ve všeobecné nemocnici na ostrově Antigua, bude brzy rodit.“

Ještě toho trochu, zoufal si Hannah. Zatím jen párkrát zaslechl její jméno. Ani neviděl její snímek. Ale na Tortole žijí i bílí.

„A ona je… jak bych to řekl…“

„Černá?“ zahromoval Drake. „Ano, ovšem že je černá.

Vysoká, udělaná černá holka. Jak to měl sir Marston rád.“

A paní Moberleyová to věděla, napadlo Hannaha.

Ubohá odkvetlá paní Moberleyová, která se po letech strávených v tropech a po všech černých milenkách svého mu že uchýlila k flašce. Bezpochyby je se vším smířená. Ale mo žná tak docela ne. Mo žná toho na ni tentokrát bylo a ž

moc.

„Jako byste měl trošku americký přízvuk,“ ozval se Hannah u ž na odchodu. „Mů žete mi to vysvětlit?“

„V Americe je hodně baptistických teologických škol,“

odtušil reverend Drake. „Studoval jsem tam.“

Hannah se vracel autem do Vládního domu. Cestou si v duchu sestavoval seznam mo žných podezřelých.

Poručík Jeremy Haverstock by bezpochyby věděl, jak zbraň, kdyby nějakou měl, má pou žít, ale nemá žádný zřejmý motiv. Leda že by otcem Myrtina dítěte byl on a guvernér mu vyhro žoval, že mu zničí kariéru.

Paní Moberleyová dohnaná k zoufalému činu. Ta má motivů spoustu, ale potřebovala by komplice, který by

vypáčil zámek. Leda by to provedla tak, že uvázala řetěz k landroveru.

Reverend Drake, i přes své protesty a tvrzení, že je mírumilovným mu žem. Dokonce i mírumilovnému mu ži mů žou selhat nervy.

Vzpomněl si na radu paní Coltraneové, aby se porozhlédl v okolí obou kandidátů. Ano, to by udělat měl, a měl by si na ty volební štáby posvítit pořádně. Kde by tu ale byl motiv? Sir Marston jim hrál do karet, hnal ostrovy svinským krokem k nezávislosti, a jeden z nich bude novým premiérem. Leda by si jedna ze skupin myslela, že zvýhodňuje tu druhou.

Kdy ž se vrátil do Vládního domu, čekala na něj záplava novinek.

Hlavní inspektor Jones probral registr zbraní.

Funkčních střelných zbraní bylo na celém ostrově jen šest.

Majitelé tří nepocházeli z ostrovů šlo o ctihodné pány v důchodu, dva Brity a jednoho Kanaďana. Měli brokovnice dvanáctky a pou žívali je pro střelbu na asfaltové holuby. I čtvrtá byla puška, kulovnice, a měl ji majitel rybářské lodi Jimmy Dobbs, pro případ, že by jeho plavidlo někdy napadl žralok či jiná mořská obluda. Pátá byla pistole, ale jen výstavní exemplář, ze kterého se nikdy nestřílelo. Patřila dalšímu cizinci, Američanovi, který se na Slunečním ostrově usadil. Stále byla ve skleněné vitrínce, její ž pečeť nebyla

porušena. A šestá pistole byla Jonesova vlastní, pěkně zamčená na policejní stanici.

„Zatraceně,“ zavrčel Hannah. Ať u ž byla pou žita jakákoli zbraň, je dr žena nezákonně.

A detektiv Parker podal hlášení o stavu prací v zahradě.

Prohledali ji od kraje ke kraji a odshora dolů. Druhou kulku nenašli. Buď se odrazila v guvernérově těle od kosti, vyletěla ve změněném úhlu a zmizela přes zeď, tak že je ztracena jednou prov ždy, anebo, co ž je pravděpodobnější, je pořád v těle.

Bannister dostal zprávy z Nassau. Letadlo přistane ve čtyři, tedy za hodinu, a odveze tělo na Bahamy k pitvě.

Doktora Westa očekávají ka ždou minutu, tak že u ž bude v márnici v Nassau čekat a hned se dá do práce.

A v salonu jsou dva mu ži, kteří chtějí s Hannahem mluvit.

Hannah nařídil, aby nachystali dodávku, která ve čtyři odveze mrtvolu na polní letiště. Bannister, který se s tělem vrátí na Vysoký komisariát, to s inspektorem Jonesem odešel zařídit. Pak se Hannah vydal ke svým novým návštěvníkům.

Mu ž, který se představil jako Frank Dillon, mu vysvětlil, že se náhodou ocitl na ostrovech a rovně ž náhodou se u oběda setkal s tím druhým, Američanem. Ukázal svůj průvodní list a Hannah si jej s pramalým potěšením prohlédl. Pan Bannister z Vysokého komisariátu v Nassau,

no prosím; ale aby se londýnský ministerský úředník náhodou vyskytl tak daleko na dovolené, zrovna kdy ž se horečně pátrá po vrahovi, to je asi tak pravděpodobné, jako že potkáte tygra vegetariána. Pak se Hannah seznámil s Američanem, který přiznal, že je také detektiv.

Komisařova nálada se ale rychle změnila, kdy ž mu Dillon převyprávěl Favarův příběh.

„A máte snímek toho chlapa, toho Mendése?“ zeptal se nakonec.

„Ne, s sebou ne.“

„Mohla by mi policie v Miami jeden poskytnout?“

„Ovšem. Zařídím, aby ho poslali faxem vašim lidem do Nassau.“

„Udělejte to,“ kývl Hannah. Mrkl na hodinky. „Budu muset nechat prozkoumat všechny záznamy pasové kontroly tři měsíce zpětně. Podíváme se, jestli na ostrovy přijel někdo jménem Mendés nebo někdo s jiným hispánským jménem.

A teď, kdy ž dovolíte, musím dohlédnout na to, aby odeslali tělo letadlem do Nassau.“

„A nechystáte se náhodou mluvit s oběma kandidáty na úřad premiéra?“ zeptal se McCready u ž ve dveřích. „Ano,“

odpověděl Hannah. „Bude to první, co udělám zítra dopoledne. Stejně budu muset čekat, ne ž mi pošlou výsledky pitvy.“

„Nevadilo by vám, kdybych vás při tom doprovodil?“

po žádal McCready. „Slibuji, že neřeknu ani slovo. Ale koneckonců jsou oba… politické osobnosti, že?“

„Jak chcete,“ souhlasil Hannah velice nerad. A zapřemítal, pro koho vlastně tenhle pan Dillon pracuje doopravdy.

Cestou na letiště si Hannah všiml, že na těch nemnoha volných plochách, co zbyly po obou kandidátech, u ž

vylepují první z jeho plakátů. Port Plaisance začínal být dokonale oblepený papírem.

Oficiální vyhlášky, které místní tiskař vysadil a vyrobil podle pokynů inspektora Jonese a které se zaplatily z vládních prostředků, nabízely odměnu tisíc amerických dolarů ka ždému, kdo by snad v úterý přibli žně v pět odpoledne někoho zahlédl v uličce za zdí zahrady Vládního domu a kdo by to nahlásil.

Pro obyčejné lidi v Port Plaisance byla tisícovka dolarů

ohromující sumou. Někoho by rozhoupat mohla někoho, kdo něco nebo nějakou osobu viděl. A na Slunečním ostrově zná ka ždý ka ždého.

Na polním letišti Hannah dohlédl na nalo žení mrtvoly.

Bannister a čtyři policisté z Baham byli s ním. Bannister zařídí, aby všechny jejich vzorky a nálezy putovaly večerním letem do Londýna; za svítání si je vyzvedne auto ze Scotland Yardu, a to je odveze do laboratoří v Lambethu.

Nechoval ovšem mnoho nadějí, že z toho něco bude; potřeboval hlavně druhou kulku a tu mu ještě dnes večer dodá doktor West, a ž v Nassau otevře mrtvé tělo.

Kvůli výletu na letiště přišel Hannah o Johnsonův odpolední mítink na Parlamentním náměstí. A stejně tak i smečka novinářů, která sice u začátku shromá ždění byla, ale pak si všimla, že kolem jede konvoj policejních aut, a vyrazila za nimi.

Zato McCready si mítink ujít nenechal. Seděl tou dobou na verandě hotelu Podpalubí.

Poslechnout si projev filantropa a dobroděje přišel nijak působivý dav, tak dvě stovky lidí. McCready si všiml, že se do davu vmísil půltucet mu žů v křiklavých květovaných košilích a že rozdávají papírky a vlajky na tyčkách. Vlajky nesly kandidátovy barvy, modrou a bílou.

Papírky se ukázaly být dolarovými bankovkami.

Přesně deset minut po třetí na náměstí vjel bílý Ford Fairlaine bezpochyby největší osobní vůz na ostrovech.

Auto dojelo k improvizované řečnické tribuně, pan Marcus Johnson z něj vyskočil a vyšel nahoru po schůdcíeh. Zvedl ruce s propletenými prsty, jako to dělávají boxeři po vítězství. Pár vlaječek se zatřepetalo. A za pár minut u ž byl Marcus Johnson hluboko ponořen ve svém projevu.

„A slibuji vám, přátelé a vy opravdu jste moji přátelé,“ z opálené tváře zazářil tymolínový úsměv, „ že a ž

budeme konečně svobodni, na tyto ostrovy přijde vlna

prosperity. Vznikne hodně pracovních příle žitostí v hotelích, v novém přístavu pro jachty, v barech a kavárnách, v nových továrnách na zpracování ryb, které se pak budou prodávat na pevnině. Z toho všeho poplyne blahobyt. A poplyne do vašich kapes, přátelé, ne do kapes lidí ve vzdáleném Londýně –“

Pou žíval megafon, aby ho slyšeli všichni, kdo na náměstí byli. Mu ž, který jej přerušil, žádný megafon nepotřeboval. Bas se ozval a ž ze druhé strany náměstí, ale přesto politikův hlas přehlušil.

„Johnsone!“ burácel Walter Drake. „Nikdo tě tu nechce! Co kdyby ses vrátil, odkud jsi přišel, a ty svoje gorily si vzal s sebou?“

Najednou zavládlo ticho. Ohromený dav čekal, kdy opová žlivce srazí blesk. Ještě nikdo nikdy Marcuse Johnsona nepřerušil.

Ale žádný blesk neudeřil. Johnson beze slova odlo žil megafon a nasedl do auta. Něco řekl řidiči, vůz spěšně odjel a za ním se řítil i druhý s volebními pomocníky.

„Kdo to je?“ zeptal se McCready číšníka.

„Reverend Drake, pane,“ pípl číšník. Tvářil se ohromeně, dokonce snad spíš vyděšeně.

McCready se zamyslel. U ž kdysi slyšel, jak někdo pou žíval hlas právě tímhle způsobem, a sna žil se vzpomenout si, kde to bylo. A pak mu to došlo. Před třiceti lety, kdy ž byl na vojně, v kasárnách v yorkshireském

Cattericku. Na buzerplace. Vrátil se do pokoje a bezpečnou linkou si zavolal do Miami.

Reverend Walter Drake mlčel a nechával se mlátit. Byli čtyři a našli si ho, kdy ž večer šel sám domů z kostela.

Tloukli ho baseballovými pálkami a kopali do něj. Tloukli pořádně, dřevěné pálky na něj dopadaly, i kdy ž u ž le žel. Pak toho nechali a odešli. Mohl být i mrtvý. Nijak by jim to nevadilo. Ale on mrtvý nebyl.

Půl hodiny poté se probral a dolezl k nejbli žšímu domu.

Vyděsení občané zavolali doktora Carataka Jonese, ten zavezl kněze na vozíku k sobě do ordinace a po zbytek noci jej sešíval a dával dohromady.

Desmonda Hannaha toho večera odvolali od jídla k telefonu. Musel odejet z hotelu do Vládního domu. Volal doktor West z Nassau.

„Poslechni, já vím, že je dobře mrtvolu co nejvíc zachovat,“ řekl soudní patolog. „Ale tenhle je jako prkno.

Zmrzlý na kost.“

„Zdejší lidi dělali, co mohli,“ odtušil Hannah.

„To já udělám taky,“ prohlásil doktor. „Ale bude mi trvat čtyřiadvacet hodin, jenom ne ž toho chlapa rozmrazím.“

„Prosím tě, ať to netrvá moc dlouho,“ žadonil Hannah.

„Potřebuju tu mizernou kulku.“

4

Hlavní komisař Hannah se rozhodl, že nejprve si promluví s panem Horatiem Livingstonem. Zavolal mu do jeho domu v Kolonii hned chvilku po úsvitu a politik po několika minutách přišel k telefonu. Ano, velice rád se sejde s detektivem ze Scotland Yardu, třeba za hodinu.

Jaguára řídil Oscar, vedle něj seděl inspektor Parker.

Hannah byl vzadu s panem Dillonem z ministerstva zahraničí. Neprojí žděli středem Port Plaisance, proto že Kolonie le žela o pět kilometrů dál po pobře ží, na stejné straně od hlavního města jako Vládní dům.

„Pokročil jste nějak s vyšetřováním, pane Hannahu?

Nebo je to neprofesionální otázka?“ oslovil jej Dillon zdvořile.

Hannah nikdy nedebatoval rád o stavu vyšetřování s jinými lidmi ne ž s kolegy. Ale tenhle Dillon přece jen je z ministerstva.

„Guvernér byl zabit jediným výstřelem ze zbraně velmi velké rá že a kluka proletěla srdcem,“ začal. „Ale vypadá to, že vyšly dva výstřely. Jedna kulka jej minula a zasáhla zeď za jeho zády. Tu jsme našli a poslali do Londýna.“

„A je hodně zdeformovaná?“ zajímal se Dillon.

„Bohu žel. Ta druhá zřejmě uvízla v těle. Dozvím se víc dnes večer, a ž mi pošlou z Nassau zprávu o pitvě.“

„A vrah?“

„Pravděpodobně vešel do zahrady vraty, proto že jejich zámek byl vypáčen. Vystřelil zhruba ze třímetrové vzdálenosti a pak unikl. Snad.“

„Snad?“

Hannah mu vylo žil to, co jej napadlo, toti ž že zámek mohl někdo vypáčit jako lest, aby odvedl pozornost od toho, že vlastně vešel domem.

Dillon se zatvářil obdivně. „To by mě nikdy nenapadlo,“ řekl.

Auto vjelo do Kolonie. Jak jméno naznačovalo, byl to shluk domků přikrčených jeden ke druhému, většinou vybudovaných z planěk a se střechami z pozinkovaného plechu, kde bydlelo asi tak pět tisíc lidí.

Obchůdky, kde se prodávala zelenina a trička, se rvaly o místo s domy a hospodami. Bylo jasné, že tohle je Livingstonův rajon Johnsonovy plakáty tu nebyly vidět vůbec, zato ty Livingstonovy byly všude.

Ve středu Kolonie, na její nejširší (a jediné) ulici stálo o samotě sídlo obehnané zdmi. Ty byly z korálových kvádrů

a dovnitř se dalo vjet jedinými vraty, dost širokými, aby se do nich vešlo auto. Nad zdmi byla vidět střecha jednopatrového domu, jediného stavení v celé Kolonii, které mělo víc ne ž jen přízemí. Hannah věděl, co se povídá že panu Livingstonovi patří většina hospod a barů v městečku a že od těch, které mu nepatří, vybírá výpalné.

Jaguár zastavil u vrat a Stone zatroubil. Barclayané se po celé ulici zastavovali a okukovali nablýskanou limuzínu, které na pravém chladiči povlávala vlaječka. Guvernérovo auto v Kolonii dosud nikdy nebylo.

Otevřela se špehýrka ve vratech, zkoumavé oko si prohlédlo auto, pak se vrata otevřela. Jaguár popojel na prašný dvůr a zastavil před verandou domu. Ve dvoře byli dva mu ži, jeden u vrat, jeden čekal před verandou. Oba na sobě měli naprosto stejné světle šedé tropické obleky. Třetí podobně oděný mu ž postával v okně v patře. Kdy ž auto zastavilo, zmizel uvnitř.

Hannah, Parker a Dillon byli uvedeni do hlavního obývacího pokoje, místnosti s levným, ale funkčním nábytkem, a pár vteřin nato se objevil pan Horatio Livingstone. Byl to obtloustlý hřmotný chlapík, měl usměvavou tvář samá vráska a podbradek. Bodrost z něj přímo odkapávala.

„Pánové, pánové, taková čest. Posaďte se, prosím.“

Pokynem objednal kávu a sám se uvelebil v rozměrném křesle. Prasečí očička podobná knoflíkům těkala po obličejích tří návštěvníků sem a zase tam. Do pokoje vešli dva další mu ži; usadili se za kandidátovými zády.

Livingstone na ně ukázal.

„Dva z mých společníků pan Smith a pan Brown.“

Mu ži mírně sklonili hlavy, ale neřekli nic.

„Tak že… co pro vás mů žu udělat, pane Hannahu?“

„Jak jistě víte, pane, jsem tady proto, abych vyšetřil vra ždu guvernéra, sira Marstona Moberleyho, ke které došlo před čtyřmi dny.“

Livingstone se rázem přestal usmívat a potřásl hlavou.

„Strašlivá událost,“ zabručel. „Všechny nás to naprosto zdrtilo. Byl to výtečný člověk.“

„Obávám se, že se nevyhnu otázce, kde jste byl v úterý v pět hodin odpoledne a co jste tehdy dělal.“

„Byl jsem tady, pane Hannahu, tady, mezi svými přáteli, kteří mi to dosvědčí. Připravoval jsem si na příští den projev ke Sdru žení drobných živnostníků.“

„A co vaši společníci, ti byli také tady? Všichni?“

„Do posledního. U ž se blí žil večer. Všichni jsme zůstali doma. Tady uvnitř sídla.“

„A vaši společníci… jsou to Barclayané?“ zeptal se Dillon.

Hannah po něm podrá žděně loupl očima; slíbil přece, že neřekne slovo.

Livingstone se rozzářil. „Ne, bohu žel ne. Já a moji krajané máme pramálo zkušeností s řízením volební kampaně, a tak jsem dospěl k přesvědčení, že budu potřebovat jistou organizační pomoc.“ Máchl ke svým dvěma mu žům rukou a znovu nasadil bodrý úsměv: rozumný mu ž ve společnosti jiných rozumných mu žů.

„Příprava projevů, plakáty, výzvy, shromá ždění. Moji

společníci jsou z Baham. Chcete vidět jejich pasy? Při příletu si je úředníci všechny prohlédli.“

Hannah tu nabídku zahnal mávnutím ruky. Pan Brown si za Livingstonovými zády zapálil doutník.

„Pane Livingstone, máte sebemenší tušení, kdo mohl guvernéra zabít?“ zeptal se Hannah.

Tělnatý mu ž se opět přestal usmívat a nasadil velevá žný výraz. „Pane Hannahu, guvernér nám pomáhal na cestě k nezávislosti, k tomu, abychom konečně získali svobodu a přestali být součástí britské říše. A to v souladu s londýnskou politikou. Já ani žádný z mých společníků jsme neměli ne snad motiv, ale ani náznak motivu, abychom si mu přáli ublí žit.“

Pan Brown sedící za jeho zády dr žel doutník dál od těla a velice dlouhým nehtem na malíčku sklepával dvoucentimetrové sloupečky popela tak, že padaly na podlahu. Nikdy se nedotkl žhnoucí špičky samotným prstem.

McCready věděl, že tohohle zvyku si u ž kdysi u kohosi všiml. „Pořádáte dnes nějaké shromá ždění?“ zeptal se zdvořile.

Livingstonova prasečí očička se přesunula k němu.

„Ano, ve dvanáct promluvím v přístavu ke svým bratrům a sestrám rybářům.“

„Včera došlo na Parlamentním náměstí k incidentu při projevu pana Johnsona,“ nadhodil Dillon.

Livingstone neprojevil nad poka ženým vystoupením svého soka pra žádné potěšení. „Byl to jen jeden provokatér,“ sykl.

„I kritické projevy z publika patří k demokratickému prostředí,“ poznamenal Dillon.

Livingstone se na něj pozorně zadíval a najednou neměl na tváři žádný výraz. Pod vráskami ale doutnal vztek.

McCready si uvědomil, kde u ž takovýhle výraz viděl: přesně tak se tvářil ugandský diktátor Idi Amin, kdy ž s ním někdo nesouhlasil.

Hannah se na Dillona nasupeně podíval a vstal.

„Nebudu u ž plýtvat vaším časem, pane Livingstone,“ řekl.

Politik, který najednou byl zase bodrost sama, je doprovodil ke dveřím. Další dva v tropických oblecích dohlédli na jejich odjezd. Jiní dva. To u ž je i s tím, co byl v patře za oknem celkem sedm. A samí černoši velice tmavé pleti a ž na pana Browna, který byl podstatně světlejší, nejspíš čtvrtinový míšenec, a který se zároveň jako jediný odvá žil zapálit si, ani ž by po žádal o dovolení; jistě šéfuje ostatním šesti.

„Byl bych vám vděčen, kdybyste výslech nechal na mně,“ ozval se Hannah, kdy ž byli v autě.

„Promiňte,“ řekl Dillon. „Ale je to zvláštní člověk, nemyslíte? Jako puberťák odsud odešel, vrátil se před půl rokem a mě by moc zajímalo, kde celou tu dobu byl.“

„Nemám ponětí,“ pokrčil rameny Hannah. Teprve později, v Londýně, kdy ž si všechno zpětně probíral, jej napadlo zamyslet se na Dillonovou poznámkou o tom, že Livingstone odešel ze Slunečního ostrova jako chlapec.

Jemu, Desmondu Hannahovi, to řekla Slečinka Coltraneová.

A Dillon u toho nebyl.

V půl deváté dorazili ke vratům sídla pana Marcuse Johnsona na severním úpatí hory Felčar.

Johnson měl úplně jiný styl ne ž Livingstone. Na první pohled bylo zřejmé, že je boháč. Vrata z tepané litiny jim otevřel asistent v košili s psychedelickým vzorem a s tmavými brýlemi. Jaguár vjel po pečlivě uhrabaném štěrku a ž před přední dveře domu. Nedaleko se činili dva zahradníci opečovávali trávník, květinové záhony, kameninové nádoby se zářivě kvetoucími pelargóniemi.

Dům byl prostorný, měl přízemí a patro a střechu ze zelených glazovaných tašek, a všechno od první tvárnice do posledního trámku bylo dovezené. Tři Angličané vystoupili před sloupkovým portikem v koloniálním stylu a byli uvedeni dovnitř. Šli za průvodcem, dalším „asistentem“ ve řvavé košili, přes mramorem dlá žděnou přijímací halu ozdobenou

evropskými

a

latinskoamerickými

staro žitnostmi. Na smetanově světlém mramoru le žely bucharské koberce a kešany.

Marcus Johnson je přivítal na mramorem dlá žděné verandě, kde postávala náhodně rozmístěná bílá ratanová

křesílka. Pod verandou se rozkládala zahrada; pečlivě posekaný trávník se táhl a ž k dvouapůlmetrové zdi. A za zdí vedla příbře žní silnička, co ž byla jedna z mála věcí, které si nemohl Johnson koupit; nezískal přímý přístup k moři. A ještě dál za zdí vybíhalo do Teachova zálivu kamenné molo, které si dal postavit. Vedle něj se na vlnách pohupoval rychlý člun Riva 40. S přídavnými nádr žemi se mohl bez potí ží a brzy dostat na Bahamy.

Jak byl Horatio Livingstone tělnatý a vrásčitý, tak byl Marcus Johnson štíhlý a elegantní. Měl na sobě na žehlený a skvěle padnoucí krémový hedvábný oblek. Podle rysů tváře se dalo odhadnout, že je aspoň z poloviny běloch, a McCreadyho napadlo, jestli ten člověk ví; kdo byl jeho otec.

Nejspíš ne. Z Barclayových ostrovů odešel jako chudý kluk; vyrůstal jen s matkou v její chatrči. Tmavohnědé vlasy si nechával uměle narovnávat, aby nebyly kudrnaté, ale jen mírně zvlněné. Na prstech měl čtyři prsteny z masivního zlata, a kdy ž se zářivě usmál, ukazoval bezvadný chrup.

Dal hostům na vybranou: buď šampaňské Dom Pérignon, nebo kávu Blue Mountain. Zvolili si kávu a posadili se.

Desmond Hannah polo žil opět tuté ž otázku týkající se úterního odpoledne. A velmi podobná byla i odpověď.

„Mluvil jsem k nadšenému davu bylo to hodně přes sto lidí před anglikánským kostelem na Parlamentním

náměstí, pane Hannahu. V pět hodin jsem právě proslov zakončil. Potom jsem jel rovnou sem.“

„A vaše… dru žina?“ zeptal se Hannah. Vypůjčil si právě to slovo, které pou žila Slečinka Coltraneová, kdy ž mu popisovala partu volebních pomocníků v křiklavých košilích.

„Všichni byli se mnou, a to bez výjimky,“ řekl Johnson. Pokynul rukou a jeden z košiláčů dolil kávu.

McCready se podivil, proč ten člověk, ačkoli zřejmě zaměstnává místní zahradníky, nemá uvnitř domu žádné slu žebnictvo pocházející z Barclayových ostrovů. A divné bylo i to, že ačkoli v domě bylo šero, košiláči si nikdy nesundávali své páskové tmavé brýle.

Co se Hannaha týkalo, celá tahle mezihra byla sice příjemná, ale k ničemu. To, že pan kandidát prosperity byl v době, kdy se ve Vládním domě střílelo, na Parlamentním náměstí, u ž věděl od hlavního inspektora Jonese. Inspektor byl osobně přítomen, stál na schodech před policejní stanicí a pozoroval shromá ždění. Hannah vstal a chystal se k odchodu.

„Plánujete na dnešek nějaký další veřejný projev?“

zeptal se ještě Dillon.

„Ano, ovšem. Ve dvě na Parlamentním náměstí.“

„Byl jste tam i včera ve tři. A mám dojem, že došlo k nějakému incidentu.“

Marcus Johnson byl mnohem zkušenější intrikán ne ž

Livingstone. Ani nehnul brvou a nevzrušeně pokrčil rameny.

„Reverend Drake na mě trochu nevychovaně pokřikoval. Ale to nevadilo. Stejně jsem u ž projev dokončil.

Chudák Drake bezpochyby je veden dobrými úmysly, ale je pomýlený. Chce, aby Barclayovy ostrovy zůstaly v minulém století. Jen že pokrok jednou přijít musí, pane Dillone, a s ním i prosperita. Mám pro své milované ostrovy přichystané ú žasné plány rozvoje.“

McCready přikývl. Turistika, pomyslel si, hazard, průmysl, znečištění, trocha prostituce… no prosím, ale co ještě?

„A teď, kdy ž dovolíte, si musím jít přichystat řeč.“

Vypoklonkovali je ven a oni se vraceli do Vládního domu.

„Velmi vám děkuji za tu laskavost,“ řekl Dillon, kdy ž

vystupoval z auta. „Setkání s oběma kandidáty bylo opravdu poučné. Tak mě napadlo, kde asi Johnson za ty roky, co byl pryč, vydělal všechny ty peníze.“

„Nemám ponětí,“ řekl Hannah. „Jako povolání uvádí ,obchodník‘. Chcete, aby vás Oscar zavezl k hotelu?“

„Ne, díky. Rád se projdu.“

Novináři byli v baru a za pomoci piva se probíjeli nudným dnem. Bylo jedenáct. Začínali se otravovat. Od té doby, co je nahnali na Heathrow a přinutili odspěchat do

Karibiku kvůli nějakému vyšetřování vra ždy, utekly u ž plné dva dny. Po celý včerejšek, to byl čtvrtek, natáčeli, co mohli, a zpovídali, koho našli. A kořist byla bídná: jeden pěkný záběr, jak guvernéra tahají ven z mrazírny, kde le žel mezi rybami; pár záběrů pořízených z dálky, na nich ž se Parker plí ží po čtyřech po guvernérově zahradě; mrtvý guvernér, jak v pytli odlétá do Nassau; a pak droboučká perlička: Parkerova poznámka o tom, že našli jednu kulku.

Nic z toho se ovšem ani vzdáleně nepodobalo pořádné a pou žitelné hlavní zprávě.

McCready se k nim poprvé připletl. Nikdo se ho neptal, co je zač.

„Horatio Livingstone má ve dvanáct projev v přístavu,“

ozval se. „Mohlo by to být zajímavé.“

Najednou zpozorněli. „A proč?“ chtěl kdosi vědět.

McCready pokrčil rameny. „Včera na náměstí druhého kandidáta jeden člověk z davu slovně napadl. To jste byli na letišti.“

Novinářům se mírně zlepšila nálada. Pěkná menší rvačička, to by bylo a kdy ž ne to, aspoň hádka.

Reportérům se u ž teď začínaly v hlavách rodit příhodné titulky. „Sluneční ostrov zaplavilo předvolební násilí“ na to by stačilo i pár facek. Anebo kdyby takhle Livingstona vypískali: „Tropický ráj odmítá socialismus.“

Potí ž byla v tom, že místní lidé se zatím k vidině nezávislosti na říši staví zcela bez zájmu. U ž dva štáby se

sna žily natočit krátký dokument o reakcích domorodců na nezávislost, ale nesehnaly ani jediného člověka, který by chtěl vystoupit před kamerou. Kdy ž lidé viděli objektiv, mikrofon nebo jen poznámkový blok, jednoduše si šli po svém. Přesto si novináři sesbírali nádobíčko a vydali se k přístavu.

McCready si z přenosného telefonu, který měl v aktovce pod postelí, zavolal na britský konzulát do Miami.

Po žádal, aby vyslali sedmimístné nájemní letadlo, které na Slunečním ostrově přistane ve čtyři odpoledne. Byl to výstřel naslepo, ale on doufal, že to vyjde.

Livingstonova kavalkáda dorazila z Kolonie čtvrt hodiny před polednem. Jeden z pomocníků zvedl megafon.

„Pojďte a vyslechněte si Horatia Livingstona, kandidáta lidu,“ rozkřikl se. Ostatní postavili na dvě kozy pevnou desku, aby se kandidát lidu dostal kousek nad lid.

V poledne vysoukal Horatio Livingstone svůj mohutný trup na improvizované pódium. Mluvil do megafonu, který byl na tyčce, a tu mu před obličejem dr žel jeden z mu žů v tropických oblecích. Čtyři televizní kamery si u ž našly v povzdálí vyvýšená místa, odkud zaberou kandidáta a doufejme i případné popichovače nebo rvačku.

Kameraman od BSB si pronajal střechu kajuty na Vládkyni zálivu. Jako zálohu ke kameře měl ještě přes

rameno přehozený fotoaparát Nikon s teleobjektivem.

Reportérka, Sabrina Tennantová, postávala vedle něj.

McCready vylezl na palubu a došel k nim. „Zdravím,“

oslovil ji.

„Nazdárek,“ vrátila mu to Sabrina Tennantová. Nijak mimořádně si ho nevšímala.

„Poslyšte,“ oslovil ji tiše, „neměla byste zájem o informaci, která vaši konkurenci smete z povrchu zemského?“

Teď si ho všimla. Kameraman po nich zvědavě střelil pohledem.

„Mů žete tím Nikonem pořídit detailní, ale opravdu detailní záběry jakékoli tváře z davu?“ zeptal se McCready.

„Jasně,“ řekl kameraman. „Kdy ž mi otevřou klapačku, vyfotím vám klidně jejich krční mandle.“

„Tak co kdybyste pěkně pořídil portrétní snímky všech těch lidí v tropických oblecích, co kandidátovi pomáhají?“

navrhl McCready. Kameraman se podíval po Sabrině.

Kývla. Proč ne?

Kameraman sundal Nikon z ramene a začal ostřit. „A začněte tím míšencem, co stojí u dodávky,“ řekl McCready.

„Tím, co si nechá říkat pan Brown.“

„Co máte za lubem?“ zeptala se Sabrina.

„Pojďte do kajuty, já vám to řeknu.“

Poslechla ho a on jí pár minut cosi vykládal. „Vy si děláte legraci,“ vydechla konečně.

„Ne, nedělám, a myslím, že to mů žu dokázat. Jen že ne tady. Odpovědi najdeme v Miami.“

Znovu jí chvíli něco říkal. Kdy ž domluvil, Sabrina Tennantová si zase vylezla na střechu. „Máš je?“ zeptala se.

Londýňan přikývl. „Pár desítek záběrů zblízka. Mám je všechny a z různých úhlů. Je jich celkem sedm.“

„Fajn, tak teď natoč celý mítink. Ať máme nějaké doprovodné záběry pro střih.“

Věděla, že u ž tak mají osm plných kazet ilustračních záběrů, včetně scén s oběma kandidáty, pohledů na hlavní město, na plá že, na palmy a na letiště dost na to, aby z toho obratný re žisér a střihač vyrobili bezvadný čtvrthodinový materiálek. Teď u ž potřebovala jen hlavní myšlenku a jestli ten ošuntělý chlapík s omluvným výrazem mluví pravdu, má i ji.

Potí ž byla jen s časem. Jejím hlavním odbytištěm byl pořad 3…2…1… teď! , hlavní program kanálu BSB

věnovaného aktuálnímu zpravodajství, a ten v neděli v Anglii bě ží v poledne. Potřebovala by odeslat příspěvek z Miami přes satelit nejpozději do čtyř odpoledne v sobotu, a to je zítra. Tak že v Miami musí být dnes večer. Ted je skoro jedna hodina, tak že na to, aby se vrátila do hotelu a objednala si z Miami aerotaxi, které přistane na Slunečním ostrově ještě před soumrakem, má zatraceně málo času.

„Mimochodem, odlétám odsud dnes odpoledne,“

poznamenal McCready. „Objednal jsem si letadlo z Miami.

Velice rád vás svezu.“

„Co jste zač, sakra?“ zeptala se.

„Obyčejný turista. Ale ostrovy trochu znám. A ostrovany taky. Věřte mi.“

Ne že bych zrovna měla na vybranou, pomyslela si.

Pokud mluví pravdu, nemů žu si tak dobrou zprávu nechat ujít. A tak se zase obrátila ke kameramanovi a ukázala mu, co chce natočit. Teleobjektiv kamery se líně plazil nad davem a tu a tam se zastavoval. Pan Brown, který se opíral o bok dodávky, si toho všiml a vlezl dovnitř. Kamera zachytila i to.

Inspektor Jones podal Desmondu Hannahovi hlášení pří obědě. Podle záznamů pasového úřadu na polním letišti prověřili všechny cizince, kteří navštívili ostrovy posledního čtvrt roku. Nikdo se nejmenoval Francisco Mendés a nikdo neodpovídal Latinoameričanově popisu. Hannah si vzdychl.

Pokud se ten zabitý Američan, Gomez, nemýlil a on se nejspíš nemýlil –, pak Mendés mohl na Barclayovy ostrovy proklouznout desítkou způsobů. Ka ždotýdenní parník vozíval občas pasa žéry „z ostrovů“ a úřední dohled nad přístavem byl zcela nahodilý. Sem tam se tu stavovaly jachty, zakotvily v zátokách a u ústí potoků na Slunečním ostrově i na těch ostatních, lidé z nich se vyráchali v

křišťálově čisté vodě u korálových útesů a pak zvedli kotvu a pluli dál. Kdokoli mohl proklouznout na pevninu a u ž tam zůstat. Hannah měl podezření, že jakmile Mendés zjistil, že byl zpozorován, vzal pro jistotu žulíka. Pokud tu vůbec kdy byl.

Hannah zavolal do Nassau, ale doktor West mu řekl, že s pitvou bude moct začít a ž ve čtyři odpoledne, kdy se u ž

guvernérova mrtvola vrátí k jak ž tak ž normální konzistenci.

„Zavolej mi okam žitě, jak tu kulku vyndáš,“ naléhal Hannah.

Ve dvě se snad ještě rozladěnější novináři sešli na Parlamentním náměstí. Co se senzací týče, bylo polední shromá ždění dokonale k ničemu. Projev, to byly normální kecy o naprostém znárodnění, jaké v Británii vyšly z módy u ž před deseti lety. Voliči byli dočista apatičtí. Co se mezinárodního zpravodajství týče, takovéhle materiály končí svou pout u ž ve stři žně. Pokud Hannah někoho brzy nezatkne, říkali si novináři, mů žeme to klidně sbalit a mazat domů.

Deset minut po druhé přijel Marcus Johnson ve svém dlouhém bílém kabrioletu. Měl na sobě oblek do tropů, modrý jako ledovec, a košili s rozhalenkou. Vylezl na korbu náklaďáku, kterou pou žíval místo pódia. Byl vybavenější ne ž Livingstone: měl mikrofon a na dvou nedalekých palmách visely reproduktory.

Jakmile Johnson začal řečnit, přišoural se McCready k Seanu Whittakerovi, reportérovi na volné noze, který žil v jamajském Kingstonu a psal o všech karibských zále žitostech pro Sunday Express.

„Nuda, co?“ zašeptal McCready.

Whittaker mu věnoval krátký pohled. „Otrava,“

souhlasil. „Asi zítra pojedu domů.“

Na krku mu visela Yashica s teleobjektivem, proto že si k reportá žím, které psal, i sám fotil.

„Poslyšte,“ nadhodil McCready, „neměl byste zájem o informaci, která vaši konkurenci smete z povrchu zemského?“

Whittaker se otočil a zdvihl obočí. „Vy snad víte něco, co nikdo jiný neví?“

„Kdy ž je ten projev tak otravný, co kdybyste šel se mnou a posoudil to sám?“

Protlačili se oba přes náměstí, vešli do hotelu a McCready zavedl novináře do svého pokoje ve druhém patře. Z balkonu měli výhled na celé náměstí.

„Vidíte ten jeho volební tým?“ vybídl jej McCready.

„To jsou ti chlapi v květovaných košilích a s těmi tmavými brýlemi. Mohl byste odsud pořídit jejich detailní snímky?“

„Ovšem,“ kývl Whittaker. „Proč?“

„Udělejte to a já vám to řeknu.“

Whittaker pokrčil rameny. Byl to starý praktik a za svou kariéru u ž získal tipy od těch nejpodivnějších zdrojů.

Některé byly dobré, jiné zase k ničemu. Nastavil zoom a pak vystřílel celé dva barevné a dva černobílé filmy.

McCready ho vzal dolů do baru, koupil mu pivo a půl hodiny do něj hučel.

Whittaker hvízdl. „A to jako opravdu?“ zeptal se.“

„Ano.“

„Mů žete to dolo žit?“ Kdy ž přijde s takovou bombou, bude potřebovat spolehlivé zdroje a důkazy, jinak mu to Robin Esser, vedoucí vydání, nevezme.

„Tady ne,“ zavrtěl McCready hlavou. „Důkazy jsou v Kingstonu. Mů žete večer letět domů, zítra dopoledne to dodělat a ve čtyři odpoledne odeslat. To bude v Londýně devět právě včas.“

Whittaker zavrtěl hlavou. „Pozdě. Poslední letadlo z Miami do Kingstonu letí v půl osmé. Musel bych být v Miami v šest. Přes Nassau to rozhodně nezvládnu.“

„No, čirou náhodou moje letadlo startuje do Miami ve čtyři a je tam za hodinu deset. Velice rád vás svezu.“

Whittaker vstal a začal si balit výbavu. „Co jste sakra zač, pane Dillone?“ zeptal se.

„Obyčejný človíček, který trochu zná tyhle ostrovy a tuhle část světa. Skoro tak dobře jako vy.“

„No, asi líp,“ zavrčel Whittaker a odešel.

Sabrina Tennantová přijela i s kameramanem na polní letiště ve čtyři. McCready i Whittaker u ž tam byli. Aerotaxi z Miami přistálo deset minut po celé.

A kdy ž u ž bylo zase přichystáno k odletu, začal se McCready omlouvat. „Je mi to líto, ale nemů žu letět s vámi.

Na poslední chvíli mi zavolali do hotelu. Je to škoda, ale za let je u ž zaplaceno a zpátky to nedostanu, na to je moc pozdě. Tak že poskytnu místo vám. Sbohem a hodně štěstí.“

Whittaker a Sabrina Tennantová se po celý let jen podezřívavě měřili očima. Ani jeden neřekl tomu druhému, co ulovil a kam s tím jede. V Miami oba televizáci vyrazili do města a pan Whittaker přesedl na poslední spoj do Kingstonu.

McCready se vrátil do Podpalubí, vylovil přenosný telefon, přepnul jej na bezpečný provoz a několikrát si zavolal. Jeden hovor měl s britským Vysokým komisariátem v Kingstonu; promluvil si s tamním svým kolegou a ten mu slíbil, že pou žije svůj vliv a zajistí, aby novinář dostal po žadovaná interview. Pak si zavolal na ústředí DEA, amerického úřadu pro boj s narkotiky, v Miami, kde měl dlouholeté a dobré známosti, proto že mezinárodní obchod s drogami je těsně provázán s mezinárodním terorismem.

Napotřetí si promluvil s šéfem rezidentury CIA v Miami. A kdy ž skončil, měl všechny důvody se domnívat, že jeho noví přátelé od tisku mají dokonale umetenou cestičku.

Krátce před šestou se oran žová koule slunce schovala na západě za želví ostrovy a tma přišla jako v tropech v ždycky pozoruhodně rychle. Skutečné smrákání trvalo snad jen čtvrt hodiny. V šest se ozval z Nassau doktor West.

Desmond Hannah zvedl telefon v guvernérově pracovně, kde u ž Bannister zařídil bezpečnou linku přes vodu na Vysoký komisariát.

„Máš tu kulku?“ ptal se Hannah netrpělivě. Přišel o mordpartu a vyšetřování se mu začalo zadrhávat. Měl pár podezřelých, ale žádného očitého svědka, žádného jasného viníka, žádné přiznání.

„ žádná není,“ ozval se vzdálený hlas z Nassau.

„Co že?“

„Prohledal jsem celou ránu,“ řekl soudní patolog. V

márnici skončil před půlhodinou a hned jel na Vysoký komisariát a volal. „Chceš to medicínskou hantýrkou nebo shrnout po lidsku?“

„Spokojím se s tím druhým,“ řekl Hannah. „Tak co je?“

„Kulka byla jenom jedna. Vstoupila do těla mezi druhým a třetím žebrem na levé straně, prošla svalem a tkání, prorazila horní levou komoru srdeční a způsobila okam žitou smrt. Vzadu vyšla skrz žebra ven. Divím se, že sis výstupního otvoru nevšiml.“

„Do háje, copak jsem viděl celé tělo?“ vztekal se Hannah. „Byl tak zmrzlý, že se obě rány stáhly.“

„Jistě,“ řekl ze druhého konce linky doktor West.

„Dobrá zpráva je, že kulka nikde nenarazila na kost. Šťastná náhoda, ale stává se to. Jestli ji najdeš, bude nedotčená nebude vůbec zdeformovaná.“

„Tak že žádný odraz od kosti?“

„ žádný.“

„Ale to není mo žné,“ protestoval Hannah. „Za tím chlapem byla zeď. Prohledali jsme ji kousek po kousku.

Není na ní žádná stopa, jen ta dobře viditelná od té druhé kulky, co proletěla rukávem. Prohledali jsme taky štěrkovou cestu před zdí. Štěrk jsme vybrali a prosili. Byla tam jenom ta druhá kulka, ta úplně rozpláclá po nárazu na zeď.“

„Ale tahle určitě vyšla ven,“ trval na svém lékař.

„Myslím ta, co ho zabila. Někdo ji musel ukrást.“

„Nemohla při průstřelu zpomalit tak, že spadla na trávník mezi guvernérem a zdí?“ vyptával se Hannah. „Jak daleko za ním ta zeď byla?“

„Sotva takových šest metrů,“ odtušil Hannah.

„Tak to podle mě ne,“ soudil patolog. „Nejsem žádný balistik, ale myslím si, že šlo o zbraň velké rá že a že se z ní střílelo z větší vzdálenosti ne ž ze dvou metrů. Na košili nejsou žádné stopy o žehu, chápeš. Ale nejspíš to nebylo víc ne ž osm metrů. Rána je jasně ohraničená a čistá, kulka měla značnou rychlost. Průnik tělem ji zpomalit musel, ale určitě ne dost, aby spadla na zem do šesti metrů za ním. Musela udeřit do zdi.“

„Jen že neudeřila,“ namítl Hannah. Leda že by ji ovšem někdo ukradl. Pokud je to tak, musel ten někdo být v domě.

„Ještě něco?“

„Nic moc. V okam žiku výstřelu byl zavra žděný tváří k útočníkovi. A neotočil se.“

Buď to byl velice statečný mu ž, pomyslel si Hannah, anebo a to spíš prostě nemohl uvěřit vlastním očím.

„A poslední věc,“ ozval se doktor. „Kulka měla vzestupnou trajektorii. Vrah musel být přikrčený nebo klečet. Pokud jsem to odhadl správně, rána vyšla z výšky pětasedmdesáti centimetrů nad zemí.“

Do háje, řekl si Hannah. Ta musela přeletět přes zeď.

Anebo dům zasáhla, ale o hodně výš, někde a ž pod okapy.

Ráno se bude Parker muset dát znovu do díla a vzít si na to žebřík.

Hannah poděkoval lékaři a polo žil telefon. Plná zpráva mu přijde zítra pravidelnou leteckou linkou.

Parker teď přišel o čtyřčlennou skupina bahamských policistů, a tak musel příští den pracovat sám. Sluha Jefferson a zahradník mu dr želi žebřík a osudem pronásledovaný inspektor propátrával vyšší partie stěny domu a hledal stopu po druhé kulce. Dostal se a ž nahoru k okapům, ale nenašel nic.

Hannah poručil Jeffersonovi, ať mu snídani naservíruje v salonu. Paní Moberleyová občas odkudsi přivlála,

přerovnala květiny, prázdně se usmála a zase odvlála.

Tvářila se, jako by jí bylo dokonale lhostejno, jestli tělo jejího zesnulého man žela, či to, co z něj zbylo, přivezou k pohřbení zpátky na Sluneční ostrov nebo jestli poputuje domů do Anglie. Hannah získal dojem, že na siru Marstonu Moberleym nikomu dohromady nesešlo a to počínaje jeho ženou. A pak si uvědomil, proč je tak povznesená. Ze stříbrného tácu s alkoholem zmizela láhev vodky. Paní Moberleyová byla poprvé za dlouhé roky šťastná.

O Desmondu Hannahovi se toté ž říct nedalo. Byl zmatený. Čím marnějším se jevilo pátrání po kulce, tím zatvrzeleji si myslel, že ho instinkt nemohl zklamat. Byla to domácí vra žda a vypáčený zámek na zadní bráně byl jen lstí.

Někdo sešel po schodech ze salonu, kde teď sedí on, obešel sedícího guvernéra, ten a ž v té chvíli uviděl zbraň a vstal. Po výstřelu vrah našel jednu z kulek na štěrku a sebral ji.

Druhou se mu u ž v šeru najít nepodařilo; musel utéct a schovat zbraň dřív, ne ž se někdo uká že.

Hannah dosnídal, vyšel ven a zadíval se na Parkera visícího pod okapem.

„Máte něco?“ zavolal.

„Ani ň,“ ozval se shůry Parker.

Hannah zase došel k zahradní zdi a postavil se zády k vrátkům. Včera večer tady stál na dřevěné koze a díval se přes vrátka ven na ulici. Mezi pátou a šestou tu pořád někdo byl. Lidé si tudy často zkracovali cestu z Port Plaisance do

Kolonie; chodili tudy majitelé obchůdků ze středu města ke svým domům rozesetým na svazích pod stromy. Za tu hodinu uličkou prošlo v obou směrech skoro třicet lidí. Ani na chvilku nezůstala úplně liduprázdná. V jednu chvíli po ní šlo sedm lidí, ať u ž nahoru nebo dolů. Tudy prostě vrah nemohl přijít, ani ž by ho někdo viděl. Proč by to v úterý mělo být tolik jiné ne ž ve kterýkoli jiný den? Někdo něco vidět musel.

A přesto na jejich písemné výzvy nikdo nezareagoval.

Který ostrovan by si nechal ujít tisícovku amerických dolarů? Je to celé jmění. Tak že… tak že vrah přišel zevnitř domu, jak předpokládal.

Mří žová přední vrata Vládního domu byla to odpoledne u ž zamčená. Přesněji řečeno pouze zavřená, ale jdou otevřít jen zevnitř. Kdyby kdokoli zazvonil, Jefferson by přišel otevřít. Nikdo si nemohl jen tak přijít branou, přes štěrkový vnější důr, skrz halu, skrz obývák a pak po schodech dolů do zahrady. Nebyl to náhodný návštěvník, proto že toho by zastavila u ž hlavní brána. Okna v přízemí mají podle španělského stavebního zvyku mří že. A jiný způsob, jak se dostat dovnitř, není leda by nějaký sportovec přeskočil zahradní teď o tyči a přistál v zahradě… No, i to by šlo.

Ale jak by se zase dostal ven? Domem? Pak by byla značná pravděpodobnost, že ho někdo uvidí. Zase přes zeď?

Pečlivě ji prohlédli a pátrali po škrábancích a jiných stopách toho, že by snad přes ni někdo lezl, a na vršku zdi jsou

zasazené střepy. Tak tedy zadní branou, kterou si předem otevřel? Další silná pravděpodobnost, že ho někdo uvidí.

Kdepak, vypadá to na někoho z domu. Oscar, řidič, svědčil pro paní Moberleyovou; oba byli daleko, v dětské nemocnici. Zbývají tedy neškodný starý popleta Jefferson a mladý královnin dragoun, pan Haverstock.

že by další skandál bílé smetánky, jako byla předválečná Kenyanova aféra nebo vra žda sira Harryho Oakese? Byl vrah sám, anebo jsou v tom namočení všichni?

A co motiv nenávist, žárlivost, chamtivost, pomsta, politický teror anebo hrozba zničením kariéry? A co nebo žtík Julio Gomez? Opravdu na Slunečním ostrově zahlédl jihoamerického profesionálního zabijáka? A pokud ano, jak do toho všeho Mendés pro boha živého zapadá?

Hannah pořád stál zády k brance, pak popošel o dva kroky vpřed a klekl si. Ale ještě stále byl moc vysoko. Lehl si na břicho a zvedl se na loktech, aby měl hlavu tak oněch sedmdesát pět centimetrů nad zemí. Díval se do míst, kde asi stál sir Marston, kdy ž vstal z křesílka a udělal jeden krok kupředu. A pak bleskem vyskočil a rozběhl se.

„Parkere!“ zakřičel. „Slezte z toho žebříku a pojďte sem!“

Parker div nespadl, tolik ho výkřiky polekaly. Ještě nikdy neviděl flegmatického Hannaha tak rozrušeného. Slezl na terasu a seběhl po schodech do zahrady.

„Tady si stoupněte,“ poručil Hannah a ukázal mu místo na trávníku. „Kolik měříte?“

„Metr sedmdesát pět, pane.“

„To není dost. Zaběhněte do knihovny a přineste pár knih. Guvernér měřil metr osmdesát pět. Jeffersone, přineste mi koště.“

Jefferson pokrčil rameny. Pokud ten bílý policista chce zametat dvůr, je to jeho věc. Odšoural se pro koště. Hannah přiměl Parkera, aby si stoupl na pět knih na místě, kde asi stál sir Marston. Zkroutil se na trávě a zamířil Parkerovi násadou koštěte na prsa jako puškou. Násada byla skloněná ve zhruba dvacetistupňovém úhlu.

„Ustupte kousek.“

Parker vykonal rozkaz a spadl ze štosu knih. Hannah vstal a došel ke schodům, které vedly při zdi zleva doprava na terasu. Ta věc pořád visela na svém místě na kovovém háku zapuštěném do zdi, jako po celé tři dny a dlouho předtím. Drátěný košík plný zeminy, ze kterého padala dolů

záplava kvetoucích pelargónií. Bylo jich tolik, že drátěný košík, ze kterého rostly, skoro nebyl vidět. Kdy ž policisté pracovali na zdi, jen květiny odhrnovali, aby je nelechtaly do tváří.

„Sundejte ten košík,“ nakázal Hannah zahradníkovi.

„Parkere, bě žte pro mordkufr. Jeffersone, přineste prostěradlo.“

Zahradník bolestně přihlí žel, jak ničí plod jeho práce a zbytky rozhazují po prostěradle. Hannah vytahoval rostliny jednu po druhé i s kořínky, oklepal z nich pečlivě všechnu zeminu a pak je odkládal stranou. Kdy ž zbyla jen hlína, rozdělil ji na hroudy velké jako sevřená pěst a ty pak lopatkou rozdrtil. A bylo to tady.

Kulka nejen že prošla nedotčena guvernérovým tělem, ona nezasáhla ani dráty na košíku. Proletěla přímo jedním okem a zastavila se uprostřed hlíny. Byla naprosto neporušená. Hannah ji chytil pinzetou, upustil do umělohmotného sáčku, ten obalil a vlo žil do lahvičky se šroubovacím uzávěrem. Pak se zhoupl dozadu a vstal.

„Tak, chlapče,“ řekl Parkerovi, „dneska večer letíte do Londýna. S tímhle. Alan Mitchell na tom pro mě bude dělat celou neděli. Mám kulku. Brzy budu mít zbraň. A pak dostanu i vraha.“

Ve Vládním domě u ž nic dalšího nemohl dělat.

Po žádal, ať zavolají Oscara, ten ho zaveze do hotelu. Čekal na řidiče v salonu, stál u okna a vyhlí žel přes zahradní zeď k Port Plaisance, na pokyvující palmy a na třpytící se moře v dálce. Ostrov jako by se v poledním žáru líně kolíbal. Anebo spíš k něčemu rozkolíbával?

Tohle není žádný ráj, usoudil. Tohle je sud se střelným prachem.

5

Na Seana Whittakera toho dopoledne čekalo ve městě Kingstonu neobyčejné přijetí. Dorazil předtím pozdě večer a odjel přímo k sobě do bytu. Telefon poprvé zazvonil hned krátce po sedmé ráno. Volal nějaký mu ž s americkým přízvukem.

„Brýtro, pane Whittakere. Doufám, že jsem vás nevzbudil.“

„Ne, vůbec ne. Kdo volá?“

„Jmenuji se Milton. Prostě Milton. Mám dojem, že máte nějaké fotky, které byste mi rád ukázal.“

„Přijde na to, komu je budu ukazovat,“ řekl Whittaker.

Na druhém konci linky se ozvalo hluboké zasmání. „Co se takhle sejít?“

Milton navrhl schůzku na veřejnosti a opravdu se za hodinku sešli. Američan nijak zvlášť nevypadal na šéfa kingstonského oddělení DEA, jak Whittaker očekával.

Choval se nenuceně a vzhledem připomínal spíš mladého univerzitního intelektuála.

„Promiňte, že to tak rovnou říkám,“ začal Whittaker, „ale mů žete se mi vůbec nějak prokázat?“

„Pojedeme mým autem,“ řekl Milton.

Dojeli na americké velvyslanectví. Milton měl kancelář mimo budovu, ale byl přirozeně vítán i tady. V recepci

ukázal příslušníkovi námořní pěchoty letmo průkazku a pak zavedl hosta do volné kanceláře.

„Dobře,“ kývl Whittaker. „Tak že jste americký diplomat.“

Milton jej neopravil. Usmál se a po žádal jej, ať mu uká že snímky. Všechny si je prohlédl, ale zaujal jej hlavně jeden.

„Vida, vida,“ prohlásil. „Tak u ž víme, kde je.“

Otevřel aktovku, vytáhl několik slo žek a jednu vybral.

Fotografie na první straně byla pořízena u ž před lety, teleobjektivem a podle všeho otvorem v závěsech. Ale mu ž, kterého zachycovala, byl tentý ž, jako mu ž na snímku le žícím na stole.

„Chcete vědět, kdo to je?“ optal se Whittakera. Zcela zbytečná otázka. Britský reportér si srovnal oba snímky a přikývl.

„Tak to začneme od začátku,“ kývl Milton a začal předčítat ze slo žky ne všechno, ale dost. Whittaker si zběsile dělal poznámky.

Pracovník protidrogové slu žby to vzal důkladně. Dodal podrobnosti o obchodní kariéře toho mu že, o jeho schůzkách, o bankovních účtech, o krycích jménech, o způsobech dodávek, o čistém zisku po vyprání peněz. Kdy ž

skončil, Whittaker se narovnal.

„No nazdar,“ vydechl. „A mů žu vás uvést jako zdroj?“

„Ale být vámi, nepsal bych pan Milton,“ odtušil Američan. „Lepší bude uvést vysoko postavené zdroje z DEA.“

Doprovodil Whittakera zase ke hlavnímu vchodu. „Co kdybyste s těmi ostatními fotkami zajel na ústředí kingstonské policie?“ navrhl na schodech. „Mo žná zjistíte, že na vás čekají.“

Na hlavní policejní stanici zavedli ohromeného Whittakera rovnou do kanceláře komisaře Fostera, který v té veliké klimatizované místnosti s výhledem na střed Kingstonu seděl sám. Jen co Whittakera uvítal, stiskl interkom a po žádal, ať uvedou majora Graye. Vedoucí divize pro vyšetřování trestných činů přišel za pár minut.

Měl s sebou štůsek dokumentů.

Oba Jamajčané si prohlédli Whittakerovy obrázky osmi goril v květovaných košilích. I kdy ž všichni mu ži měli páskové brýle, major Gray nezaváhal. Pootevíral několik slo žek a jednoho po druhém je identifikoval. Whittaker si všechno poznamenal.

„Pánové, mohu vás oba citovat jako zdroj?“ zeptal se.

„Ovšem že,“ kývl komisař. „Všichni ti mu ži mají bohatý trestní rejstřík. Na tři z nich je tady u nás vydán platný zatykač. Mů žete mě citovat. Nemáme co skrývat.

Sami vedeme o tomto setkání záznam.“

Kolem poledne měl Whittaker článek hotový.

Obvyklým způsobem odeslal snímky i text do Londýna, pak

měl delší rozhovor s vedoucím vydání a byl ujištěn, že se nazítří materiálu dostane čestného místa. A že se s ním nikdo nebude hádat o hrazení výdajů tentokrát rozhodně ne.

Sabrina Tennantová se v Miami podle pokynů z předchozího večera ubytovala v hotelu Sonesta Beach a telefon se ozval v sobotu ráno chvíli před osmou. Domluvila si schůzku v kancelářské budově v centru Miami. Nebylo to ústředí miamského oddělení CIA, ale bezpečné místo, které si CIA dr žela.

Zavedli ji do kanceláře, tam ji nějaký mu ž přivítal a hned zavedl do promítací místnosti, kde si v přítomnosti dalších dvou pánů, kteří seděli v polotmě, přehráli její videokazety. Mu ži se nepředstavili a nic neříkali.

Kdy ž nahrávky dojely ke konci, zavedli ji zase zpátky do kanceláře, kde u ž byla, udělali jí kávu a chvilku ji nechali o samotě. Pak se první mu ž vrátil, navrhl jí, aby mu říkala Bille, a po žádal ji o fotografie, které včera nechala pořídit na shromá ždění v přístavu.

U filmové nahrávky se kameraman ještě nesoustředil na gorily Horatia Livingstona, a tak tam figurovaly jen jako vedlejší postavy. Zato na snímcích byli zachyceni dokonale.

Bill otevřel spoustu slo žek a ukázal jí jiné snímky tých ž

mu žů.

„Co tenhle u dodávky,“ řekl. „Jak si říkal?“

„Pan Brown,“ vzpomněla si.

Bill se zasmál. „Víte, jak se španělsky řekne ,hnědý‘?“

zeptal se.

„Ne.“

„Řekne se to jednoduše moreno v tomto případě Hernán Moreno.“

„Televize je vizuální médium,“ ozvala se. „Obrázky jsou výmluvnější ne ž slova. Mů žu dostat tyhle vaše snímky, abych je mohla dát k porovnání s těmi mými?“

„Nechám vám udělat kopie,“ kývl Bill. „A my si zase necháme kopie těch vašich.“

Její kameraman musel zůstat venku v taxíku.

Nenápadně pořídil pár záběrů budovy. Nezále želo na tom.

Myslel si, že natáčí ústředí miamské CIA. Mýlil se.

Kdy ž se vrátili do hotelu Sonesta Beach, Sabrina Tennantová rozlo žila fotky ty své i ty, co jí tak nečekaně poskytli z tajných materiálů CIA po velikém stole v salonku, který si vypůjčili, a kameraman je všechny natočil.

Pak udělali komentář k nim: stoupla si před stěnu salonku, na kterou pověsili obraz prezidenta Bushe (vypůjčila si jej v recepci). To bude stačit, aby vznikl dojem, že natáčeli a ž

kdesi v utajeném srdci CIA.

Ještě to dopoledne, ale o něco později, si našli opuštěnou zátoku kus pod dálnicí číslo jedna a pořídili další záběry, tentokrát s bělostným pískem, palmami

pokyvujícími ve větru a s modrým mořem jako napodobeninu plá že na Slunečním ostrově.

V poledne Sabrina navázala satelitní spojení s Londýnem a odeslala všechen materiál do BSB. Pak si dlouho povídala s vedoucím vydání, ale to u ž se na dokumentu činili ve stři žně. Kdy ž skončili, byl na světě patnáctiminutový klenot investigativní žurnalistiky, který působil dojmem, jako by Sabrina do Karibiku u ž odjela pevně rozhodnuta provést právě toto odhalení.

Vedoucí vydání přeházel bodový scénář nedělního poledního pořadu 3…2…1…teď! a zase zavolal Sabrině na Floridu.

„Je to pecka,“ prohlásil. „To se ti povedlo, kočičko.“

McCready měl také napilno. Celé dopoledne visel na přenosném telefonu polovinu té doby si povídal s Londýnem a polovinu s Washingtonem.

V Londýně si našel šéfa elitního pluku SAS, který právě byl v Kasárnách vévody z Yorku na King’s Road v Chelsea. Upjatý mladý generál si vyslechl McCreadyho žádost.

„Shodou okolností ano,“ prohlásil. „Dva zrovna vedou školení ve Fort Braggu. Musím zařídit, aby je uvolnili.“

„Na to není čas,“ namítl McCready. „Poslechněte, a nemají nárok vzít si pár dnů volno?“

„To asi mají,“ usoudil generál.

„Výborně. Tak jim oběma nabízím třídenní odpočinek a rekreaci na sluníčku. Budou mými hosty. No není to ú žasně férová nabídka?“

„Same,“ zhodnotil to generál, „vy jste ale mizera vychytralá. Zjistím, co se dá dělat. Ale budou na dovolence, jasné? Mů žou se tak opalovat a nic víc.“

„Ať jsem proklat, jestli tomu nedostojím!“ dušoval se teatrálně McCready.

Do Vánoc u ž zbývalo jen sedm dnů, a tak se to sobotní odpoledne věnovali obyvatelé Port Plaisance přípravám na svátky.

I přes tropické vedro se ve výlohách mnoha obchodů

objevily jako dekorace obrázky smrčků a jmelí a polínek do krbu a kupky polystyrenového sněhu. Málokterý ostrovan kdy viděl jmelí či krb, o sněhu nemluvě, ale viktoriánská tradice na všech těchhle věcech trvala, a tak se toho dr želi.

Před anglikánským kostelem se pan Quince za pomoci hloučku nadšených děvčátek hmo ždil s betlémem se slaměnou stříškou. V jesličkách le žela malá umělohmotná panenka a holčičky kolem rozestavovaly figurky volků, ovcí, oslíků a pastýřů.

Reverend Drake na okraji města řídil zkoušku sboru na vánoční mši. Jeho bas nebyl tak docela bez chybičky. Pod černou košilí měl na těle spoustu obvazů, které mu doktor Jones upevnil tak, aby ulevovaly otlučeným žebrům, a tak

zpíval trochu sípavě, jako kdyby se zadýchával. Jeho ovečky si vyměňovaly významné pohledy. Všichni věděli, co se mu ve čtvrtek večer stalo. V Port Plaisance se žádná tajnost neuchová dlouho.

Ve tři hodiny dojela otlučená dodávka na Parlamentní náměstí a tam zastavila. Z místa řidiče vylezl obrovitý Firestone. Došel k zadku auta, otevřel dveře a vytáhl ven Slečinku Coltraneovou i s invalidním vozíkem. Ona pak zvolna popojí žděla po hlavní ulici a nakupovala. Nikde žádný novinář. Nechali se přemoct nudou a většinou se koupali u mysu Conch Point.

Postupovala pomaličku, proto že se s ní ka ždý chtěl pozdravit. Se všemi se zdr žela, na majitele obchůdků i na chodce volala jmény, v ždycky se rozpomněla a nikdy se nespletla.

„Brejden, Slečinko.“ „Dobrý den, Jaspere.“ „Dobrý den, Simone.“ „Dobrý den, Emmanueli.“ Poptávala se, co man želky a co děti, blahopřála rozzářeným nastávajícím otcům k jejich štěstí, politovala mu že se zlomenou rukou.

Nakupovala to, co obyčejně, a obchodníci jí věci nosili ke dveřím, aby si je prohlédla.

Platila penězi z malé kabelky, kterou dr žela na klíně, a z větší, zřejmě bezedné tašky rozdávala nekončící proud sladkostí dětem, které se seběhly a v naději na další obdarování se nabízely, že ponesou tašky s nákupem.

Nakoupila čerstvé ovoce a zeleninu; petrolej do lamp, zápalky, bylinky, koření, maso, olej. Postupně se dostala skrz místa, kde bylo nejvíc obchůdků, a ž k molu, kde se pozdravila s rybáři a koupila dva sapíny a zmítající se langustu, kterou si objednali z hotelu Podpalubí. Jen že kdy ž

ji chce Slečinka Coltraneová, dostane ji ona. Bez debat. V

hotelu dostanou jen garnáty a ml že.

Kdy ž se vracela na Parlamentní náměstí, potkala hlavního komisaře Hannaha, který právě sešel ze schodů.

Byl s ním inspektor Parker a nějaký Američan jménem Favaro. Chystali se na letiště, kde mělo ve čtyři přistát letadlo z Nassau.

Se všemi se pozdravila, i kdy ž dva z nich viděla poprvé. Pak ji Firestone zase zvedl, umístil ji i s křeslem a s nákupem dozadu do dodávky a odjel.

„Kdo to je?“ zeptal se Favaro.

„Jedna stará paní. Bydlí nahoře na kopci,“ řekl Hannah.

„Aha, o té jsem slyšel,“ ozval se Parker. „Říká se, že o tomhle ostrově ví úplně všechno.“

Hannah se zamračil. Od té doby, co vyšetřování došel dech, ho u ž nejednou napadlo, že Slečinka Coltraneová ví o tom, kdo v úterý večer vypálil ony dvě rány, víc, ne ž dává znát. Přesto její poznámka o tom, že by se měl zajímat o dru žiny obou kandidátů, byla bystrá a správná. Viděl obě ty party a policajtský instinkt jej nabádal, aby si o těch lidech nemyslel nic dobrého. Jen kdyby ale měli nějaký motiv.

Letadélko s krátkým doletem, které obstarávalo pendl mezi ostrovy, přistálo pár minut po čtvrté. Pilot měl obálku pro pana Favara od policejní stanice Metro-Dade v Miami.

Detektiv se prokázal pasem a zásilku si vzal. Parker, který měl v kapse saka lahvičku na vzorky s onou nesmírně důle žitou kulkou, nastoupil.

„Zítra dopoledne na vás bude na Heathrow čekat auto,“

řekl mu Hannah. „Pojdete rovnou do Lambethu. Chci, aby se ta kulka dostala Alanu Mitchellovi do rukou co nejdřív.“

Kdy ž se letadlo odlepilo od země, dole na polním letišti ukázal Favaro Hannahovi fotografie Franciska Mendése alias Štíra. Britský detektiv si je prohlédl. Bylo jich celkem deset a byl na nich k vidění zachmuřilý hubený chlapík s ulízanými černými vlasy a s bezvýraznými ústy s tenkými rty. Oči se prázdně a strnule dívaly do objektivu.

„Vypadá na pěkného parchanta,“ souhlasil Hannah.

„Zavezeme to hlavnímu inspektoru Jonesovi.“

Velitel barclayské policie byl ve své kanceláři na Parlamentním náměstí. Otevřenými dveřmi se sem z anglikánského kostela nesly tóny koled a z otevřeného baru v hotelu Podpalubí zase smích. Novináři se vrátili.

Jones zavrtěl hlavou. „Ne, kdepak, toho jsem jaktě živ neviděl. Tady na ostrovech asi nebyl.“

„Pochybuju, že by se Julio spletl,“ namítl Favaro.

„Vysedávali jsme proti němu čtyři dny.“

Hannah cítil, že s ním musí souhlasit. Mo žná hledal na špatném místě, kdy ž hledal uvnitř Vládního domu. Třeba to opravdu byla objednaná profesionální vra žda. Ale proč by…?

„Mohl byste ty fotky rozšířit, pane Jonesi? Víte, ukázat je hodně lidem. Měl údajně být viděn předminulý čtvrtek v baru hotelu Podpalubí. Třeba si ho všiml ještě někdo.

Barman, některý z ostatních hostů. Potřebuji někoho, kdo viděl, kam odtud odešel, nebo kdo ho zahlédl v jiném baru však vy víte, kde hledat.“

Inspektor Jones přikývl. Znal svůj rybníček dobře.

Uká že tu fotku pár lidem.

Za soumraku se Hannah podíval na hodinky. Tak před hodinou Parker přistál v Nassau. Teď u ž by měl nastupovat do letadla, které přes noc dorazí do Londýna. Osmihodinový let, k tomu pět hodin ztráty přeletem časových zón, tak že přistane v Londýně po sedmé ráno tamního času.

Alan Mitchell, vynikající vědec, který šéfuje balistické laboratoři ministerstva vnitra v Lambethu, se smířil se ztrátou neděle a bude pracovat na kulce. Provede všechny známé testy a někdy večer zavolá Hannahovi, co zjistil. Pak bude Hannah zcela přesně vědět, jakou zbraň hledá. Tím se okruh vyšetřování zú ží. Tu zbraň, která byla pou žita, prostě někdo musel vidět. Je to přece tak maličké společenství.

U večeře Hannaha vyrušil hovor z Nassau.

„Je mi líto, ale o hodinu odlo žili start letadla,“ hlásil Parker. „Odlétáme za deset minut. Napadlo mě, že byste to chtěl oznámit do Londýna.“

Hannah se podíval na hodinky. Půl osmé. Zaklel, polo žil sluchátko a vrátil se ke svému opečenému kanicovi.

Byl u ž studený.

V deset, to si zrovna u baru dával skleničku na dobrou noc, se telefon ozval znovu.

„Je mi to hrozně líto,“ uslyšel Parkera.

„Kde jste, sakra?“ zahromoval Hannah.

„V Nassau, šéfe. V půl osmé jsme odstartovali, tři čtvrtě hodiny jsme letěli nad mořem, pak se ukázalo, že na motoru je nějaká drobná závada, a tak jsme se vrátili. Dělá se na tom. Nemělo by to trvat dlouho.“

„Zavolejte mi těsně před tím, ne ž odletíte,“ řekl Hannah. „Ohlásím do Londýna novou dobu příletu.“

Telefon ho vytáhl z postele ve tři ráno.

„Závada odstraněna,“ hlásil Parker. „Šlo o vadný solenoid u výstra žného světla na levém vnějším motoru.“

„Parkere,“ prohlásil Hannah pomalu a zřetelně, „Mně je jedno, čím to bylo, pro mě za mě mohl třeba hlavní účetní nachcat do nádr že s palivem. Opravili to u ž?“

„Ano, pane.“

„Tak že odlétáte?“

„No, ne tak docela. Pochopte, ne ž bychom se dostali do Londýna, posádka by u ž přetáhla dobu, kterou mají povoleno pracovat bez odpočinku. Tak že nemů žou letět.“

„Prosím, ale co druhá posádka? Ta, co přiletěla s letadlem včera odpoledne. To u ž je dvanáct hodin, tak si museli odpočinout.“

„Ano, jistě, také je u ž i našli, šéfe. A ž na to, že oni si mysleli, že mají šestatřicet hodin volno. První pilot byl přes noc někde s kamarádem na tahu. Tak že taky letět nemů že.“

Hannah utrousil na adresu nejoblíbenější letecké společnosti světa poznámku takového druhu, že kdyby ji předseda její správní rady lord King slyšel, měl by jistě určité výhrady.

„Tak do bude teď?“

„Musíme počkat, a ž si posádka odpočine. Pak teprv poletíme,“ donesl se k němu hlas z Nassau.

Hannah vstal a vyšel ven. Nikde žádné taxíky a žádný Oscar. Došel do Vládního domu pěšky, vzbudil Jeffersona a byl vpuštěn dovnitř. Ve vlhké tropické noci se propotil na ků ži. Nechal si dálkově spojit Scotland Yard a zjistil si Mitchellovo soukromé číslo. Zavolal na ně, aby vědce varoval, ale ten právě před pěti minutami odjel do Lambethu. Na Slunečním ostrově byly čtyři ráno, v Londýně devět dopoledne. Počkal hodinu, pak konečně sehnal Mitchella v laboratoři a oznámil mu, že Parker se do Anglie dostane a ž v podvečer. Alan Mitchell z toho nebyl nijak

mimořádně nadšen. Musel v ohavném prosincovém počasí jet zase a ž do kentského West Mallingu.

Parker se znovu ozval v neděli v poledne. Hannah se probíjel dnem v baru hotelu Podpalubí.

„Prosím?“ řekl ostra žitě.

„Je to v pořádku, šéfe. Posádka si odpočinula. Mů žou letět.“

„Výborně,“ kývl Hannah. A podíval se na hodinky.

Osm hodin letu, pět na časová pásma pokud se Alan Mitchell smíří s tím, že bude dělat přes noc, Hannah by mohl mít výsledky na Slunečním ostrově v pondělí kolem snídaně.

„Tak že u ž startujete?“ ujišťoval se.

„Ehm… ne tak úplně,“ řekl Parker. „Chápejte, kdybychom odletěli teď, přistáli bychom na Heathrow v jednu v noci. A to se nesmí. Kvůli hlukovým normám. Je mi líto.“

„Tak co sakra budete dělat?“

„No, pravidelná linka startuje odpoledne po šesté a na Heathrow přistává po sedmé. Tak že přejdeme na její letový řád.“

„Ale to poletí dvě jumba naráz,“ namítl Hannah.

„Jasně, to poletí, šéfe. Ale nedělejte si starosti. Obě budou plná, tak že společnosti nevznikne žádná škoda.“

„Díky Bohu!“ štěkl Hannah a praštil sluchátkem.

Čtyřiadvacet hodin, pomyslel si, čtyřiadvacet svinských,

mizerných hodin. V životě jsou tři věci, se kterými člověk nehne, ani kdyby se zbláznil: smrt, daně a aerolinky.

Pak si všiml Dillona, který šel po schodech k hotelu ve společnosti dvou atleticky vyhlí žejících mladíků. Ty máš teda chutě, pomyslel si Hannah vztekle. Čert vem celé ministerstvo zahraničí. Neměl zrovna dobrou náladu.

Na protější straně náměstí se z kostela po skončení mše hrnulo stádečko farníků pana Quinceho mu ži měli úpravné černé obleky a ženy se zase v pestrých šatech podobaly ptákům s barevným peřím. Bílé rukavičky třímaly modlitební knihy, na kloboucích poskakovalo voskové ovoce. Normální neděle na Slunečním ostrově. Téměř normální.

V anglických hrabstvích a ž tak klidno nebylo. V

Chequers, venkovském sídle britských ministerských předsedů, které le ží na dvanácti stech akrech zvlněné krajiny v Buckinghamshiru, Margaret Thatcherová vstala jako v ždy brzy a probírala se čtyřmi schránkami se státními dokumenty; teprve pak si s panem Denisem Thatcherem dají před vesele popraskávajícím krbem snídani.

Kdy ž dočetla, ozvalo se zaklepání na dveře a vešel její tiskový tajemník Bernard Ingham. V ruce dr žel Sunday Express.

„Mám tu něco, co byste myslím ráda viděla, paní premiérko,“ řekl.

„Tak kdo si mě zase bere na paškál?“ dohadovala se ministerská předsedkyně.

„O to nejde,“ odtušil Yorkshiřan s hustým obočím. „Jde o tu karibskou zále žitost.“

Přečetla si prostřední dvoustranu a zachmuřila se. Byly tam i snímky: Marcus Johnson řeční v Port Plaisance, tentý ž

mu ž o pár let dříve, vyfocený škvírou v závěsech. Fotografie jeho osmi goril, všechny pořízené v pátek na Parlamentním náměstí, a odpovídající portréty ze slo žek policie v Kingstonu. Dlouhá prohlášení pocházející od „vysokých pracovníků DEA v Karibiku“ a od komisaře Fostera z kingstonské policie zabírala většinu doprovodného textu.

„Ale to je příšerné!“ zděsila se premiérka. „Musím si promluvit s Douglasem.“

Šla okam žitě do své soukromé pracovny a zavolala Douglasovi.

Ministr zahraničních věcí vlády Jejího Veličenstva, pan Douglas Hurd, byl s rodinou zase na svém vládním venkovském sídle šlo o jiný zámeček, Chevening, nalézající se v hrabství Kent. U ž se probral Sunday Times, Observerem ba i Sunday Telegraphem, ale k Sunday Expressu se ještě nedopracoval.

„Ne, Margaret, ještě jsem to neviděl,“ řekl. „Ale mám to při ruce.“

„Počkám na drátě,“ odtušila premiérka.

Ministr

zahraničí

býval

vcelku

uznávaným

romanopiscem, a tak poznal dobrý novinový článek, kdy ž ho viděl. A tenhle se zdál být nesmírně dobře podlo žený.

„Ano, souhlasím. Pokud to je pravda, je to nechutné…

Ano, ano, Margaret, pustím se do toho hned dopoledne, řeknu karibskému oddělení, ať to prověří.“

Jen že státní úředníci jsou také jen lidé co ž široká veřejnost ne v ždy bere v potaz a oceňuje a mají man želky a man žele a děti a domovy. Šest dnů před Vánocemi byl parlament na prázdninách a ani na ministerstvech nebylo zrovna živo. Přesto v pondělí někdo slou žit musí, tak že se bude moct jednat o otázce nového guvernéra.

Paní Thatcherová s rodinou odjela na nedělní ranní mši do Ellesboroughu a vrátila se po dvanácté. V jednu poobědvala s několika přáteli. Byl mezi nimi i Bernard Ingham.

Pořad BSB 3…2…1…teď! ve dvanáct zachytil její politický poradce Charles Powell. Měl tuhle relaci rád. Čas od času se tu objevovaly zajímavé zprávy ze zahraničí a to byla jeho odbornost; byl toti ž bývalý diplomat. Kdy ž uviděl na začátku přehled hlavních zpráv a všiml si zmínky o tom, že se bude mluvit o skandálu v Karibiku, stiskl na videu pod televizí nahrávací tlačítko.

Ve dvě u ž Margaret Thatcherová zase vstávala od stolu nikdy ji nepřipadalo vhodné trávit u jídla hodně času, tím se jen promarní kus i tak nabitého dne a rozechvělý

Charles Powell ji zastihl ve chvíli, kdy odcházela z jídelny.

V její pracovně vlo žil kazetu do videa a pustil ji. Mlčky se dívala. A pak znovu zavolala do Cheveningu.

Pan Hurd, vzorný to otec rodiny, vzal synka a dceru na krátkou procházku po polích. Právě se vrátil a těšil se na rostbíf, kdy ž mu premiérka zavolala podruhé.

„Ne, to mi taky uteklo, Margaret,“ uznal.

„Mám tu nahrávku,“ oznámila premiérka. „Je to prostě úděsné. Hned ti to pošlu. Prosím tě, a ž to dojde, pusť si to a zavolej mi.“

Vládní kurýr se prořítil zaml ženou prosincovou krajinou, projel okrajem Londýna po silnici M 25 a v Cheveningu byl v půl páté.

Ministr zahraničí zavolal do Chequers v pět patnáct a ihned ho spojili. „Máš pravdu, Margaret, je to úděsné,“ řekl Douglas Hurd.

„Navrhuji vybrat nového guvernéra,“ řekla premiérka.

„Ne na Nový rok, teď hned. Musíme projevit aktivitu, Douglasi. Víš přece, kdo ještě se ty novinky dozví.“

Ministr zahraničí si velice dobře uvědomoval, že Její Veličenstvo je sice s rodinou v Sandringhamu, ale v žádném případě není odříznuto od zpráv ze světa. Královna je náru živá čtenářka denního tisku a také se v televizi dívá na politické pořady.

„Okam žitě se do toho dám,“ slíbil.

A dal. Stálý náměstek ministerstva, usazený kdesi v Sussexu v pohodlném ušáku, byl probrán k životu a začal telefonovat jako zběsilý. V osm večer padla volba na sira Crispiana Rattraye, penzionovaného diplomata a někdejšího vysokého komisaře na Barbadosu, který souhlasil, že pojede.

Kývl ministerstvu i na to, že ráno se dostaví pro úřední jmenování a krátké školení. Odletí z Heathrow později dopoledne a v Nassau přistane v pondělí odpoledne. Tam se poradí s Vysokým komisařem, přespí, na Sluneční ostrov dorazí v aerotaxi v úterý ráno a uchopí pevně otě že.

„Nemělo by to trvat dlouho, drahoušku,“ řekl lady Rattrayové, kdy ž si balil. „Propásnu lov na ba žanty, ale tak u ž to chodí. Asi budu muset zrušit kandidaturu těch dvou lotrů a dohlédnout na to, aby volby proběhly s jinými dvěma kandidáty. Pak jim dají nezávislost, já stáhnu starou vlajku, Londýn pošle vysokého komisaře, ostrované si začnou řídit vlastní zále žitosti a já pojedu domů. Jak říkám, určitě ne víc ne ž měsíc dva. Škoda, že přijdu o ty ba žanty.“

McCready zastihl Hannaha v neděli v devět u snídaně, na hotelové terase.

„Vadilo by vám hodně, kdybych si novým telefonem zavolal z Vládního domu do Londýna?“ po žádal jej.

„Musím si s našimi popovídat o svém návratu.“

„Račte,“ kývl Hannah. Vypadal utahaně a byl neoholený jako kdyby půl noci probděl.

V půl desáté ostrovního času se McCready dovolal Denisi Gauntovi. Podle toho, co mu jeho zástupce řekl o Sunday Expressu a o pořadu 3…2…1…teď! , se opravdu stalo to, co doufal, že se stane.

U ž od brzkého rána se spousta šéfredaktorů sna žila z Londýna dovolat svým zpravodajům v Port Plaisance, povědět jim, co přinesl Sunday Express na prostřední dvoustraně, a po žádat, aby co nejdříve dodali další, doplňující materiál. Po poledni londýnského času se intenzita telefonního provozu ještě zdvojnásobila, proto že všichni viděli i zpravodajský šot v pořadu 3…2…1…teď! .

Jen že se nikdo nedovolal.

McCready informoval spojovatele v hotelu Podpalubí, že všichni pánové od tisku jsou velice vyčerpáni a že si za žádných okolností nepřejí být rušeni. A že jej samotného po žádali, ať za ně bere hovory, on jim to pak vyřídí.

Spiknutí zpečetila stodolarová bankovka. Spojovatel poctivě řekl ka ždému volajícímu z Londýna, že osoba, kterou volá, je „mimo hotel“, ale že samozřejmě ihned předá vzkaz.

Vzkazy pak předal McCreadymu a ten je stejně poctivě nikomu nevyřídil. Ještě není vhodný čas, aby se do toho pustili i ostatní zástupci tisku.

V jedenáct dopoledne byl McCready na letišti a přivítal dva mladé ser žanty od SAS, kteří přiletěli z Miami. Právě přednášeli v severokarolínském Fort Braggu svým kolegům od amerických zelených baretů, kdy ž dostali pokyn, aby si

vzali třídenní volno a hlásili se na Slunečním ostrově.

Odletěli na jih do Miami a pak si najali aerotaxi a dostali se do Port Plaisance.

Zavazadel měli pomálu, ale mezi nimi, zamotaný v ručnících, se našel jeden vak s jejich oblíbenými hračkami.

Lidé od CIA byli tak laskavi a zařídili, aby vak prošel celním odbavením v Miami, a v Port Plaisance zase McCready zamával dopisem z ministerstva zahraničí a domohl se diplomatické imunity.

Pak je Mistr klamu zavezl do hotelu a ubytoval v pokoji hned vedle toho svého. Vak s „nádobíčkem“ si strčili pod postel, zamkli dveře a šli si pořádně zaplavat.

McCready jim u ž pověděl, kdy je bude potřebovat zítra v deset dopoledne ve Vládním domě.

Pak poobědval na terase a zajel si za reverendem Walterem Drakem. Našel baptistického kněze v jeho domku, jak dává odpočinout otlučenému tělu. Představil se a optal se, jak se pan pastor cítí.

„Vy pracujete spolu s panem Hannahem?“ chtěl vědět Drake.

„Ne tak docela,“ opravil jej McCready. „Spíš… spíš dohlí žím na ostatní zále žitosti, zatímco on se věnuje vyšetřování vra ždy. Starám se především o politickou stránku věci.“

„Ale děláte pro ministerstvo zahraničí, ne?“ trval na svém Drake.

„Svým způsobem,“ kývl McCready. „Proč se ptáte?“

„Proto že nemám ministerstvo rád,“ vysvětlil Drake.

„Prodali jste moje lidi, hodili jste je přes palubu.“

„Hm? Teď se to mů že velmi rychle změnit,“ odtušil McCready a pověděl knězi, co by od něj potřeboval.

Reverend Drake zavrtěl hlavou. „Jsem slu žebník Bo ží,“

řekl. „Na takové věci potřebujete úplně jiné lidi.“

„Pane Drakeu, včera jsem si zavolal do Washingtonu.

Pověděli mi, že za celou dobu existence amerických ozbrojených sil v nich slou žilo pouze sedm rodáků z Barclayových ostrovů. A jeden z nich je v seznamu uveden jako W. Drake.“

„To je jiný člověk,“ zavrčel reverend.

„Ten člověk, se kterým jsem mluvil,“ pokračoval McCready, „říkal, že dotyčný W. Drake slou žil jako ser žant u americké námořní pěchoty. Odkroutil si dva turnusy ve Vietnamu. Vrátil se s Bronzovou hvězdou a se dvěma Purpurovými srdci. To bych rád věděl, kam se pak poděl?“

Veliký kněz se vyštrachal na nohy, přešel na druhou stranu místnosti a díval se na lepenkové domy roztroušené kolem ulice, kde bydlel.

„To byl jiný člověk,“ zabručel. „V jiné době a na jiném místě. Teď u ž vykonávám jen dílo Bo ží.“

„A nemyslíte, že to, co po vás chci, by se do téhle kategorie mohlo klidně vejít?“

Veliký mu ž to chvíli zva žoval a pak přikývl. „Mo žná.“

„Já si to myslím taky,“ řekl McCready. „Doufám, že se tam uvidíme. Budu potřebovat co nejvíc pomocníků. Tak že zítra v deset dopoledne ve Vládním domě.“

Odešel a dokráčel zvolna skrz město k přístavu. Jimmy Dobbs něco dělal na Vládkyni zálivu. McCready s ním strávil půl hodiny a dohodli se na pronájmu lodi na zítřek.

Ke Vládnímu domu došel a ž před pátou odpoledne a byl celý rozpařený a lepkavý potem. Jefferson mu naservíroval ledový čaj a on pak čekal, a ž se vrátí poručík Jeremy Haverstock. Mladý důstojník si byl zahrát tenis s nějakými dalšími cizinci u vily v kopcích.

McCready si pospíšil s velice prostou otázkou: „Budete tady zítra v deset dopoledne?“

Haverstock si to promyslel. „Ano, nejspíš ano,“ kývl pak.

„To je dobře,“ pokračoval McCready. „A máte s sebou kompletní tropickou uniformu?“

„Ovšem,“ řekl příslušník jezdectva. „Musel jsem ji ale obléct jen jednou. Před půl rokem v Nassau na plese.“

„Výborně,“ zaradoval se McCready. „Po žádejte Jeffersona, ať ji pře žehlí a naleští ko žené a mosazné součásti.“

Zmatený Haverstock jej doprovodil do vstupní haly. „A tu dobrou zprávu jste u ž slyšel, ne?“ řekl ještě. „Ten detektiv ze Scotland Yardu našel včera v zahradě kulku. Naprosto nedotčenou. Parker s ní letěl do Londýna.“

„Dobrá práce,“ kývl McCready. „Fakt prima.“

V osm povečeřel v hotelu s Eddiem Favarem. „Co děláte zítra?“ zeptal se u kávy.

„Letím domů,“ řekl Favaro. „Měl jsem jenom týden dovolené. Musím být v úterý zase v práci.“

„Aha, jistě. V kolik vám to letí?“

„Objednal jsem si aerotaxi na poledne.“

„A nešlo by to odlo žit na čtvrtou, co myslíte?“

„Asi jo. Proč?“

„Proto že mo žná budu potřebovat vaši pomoc. Co takhle ve Vládním domě v deset? Díky, uvidíme se a ž tam. Přijďte včas. V pondělí budeme mít hodně napilno.“

McCready vstal v šest. Narů žovělý úsvit ohlašující další pěkný den se u ž dotýkal špiček palem na Parlamentním náměstí. Bylo báječně čerstvo. Opláchl se, oholil se a vyšel na náměstí, kde u ž na něj čekalo předem objednané taxi.

Nejdříve ze všeho se potřeboval rozloučit s jednou starou dámou.

Pobyl u ní hodinu, mezi sedmou a osmou, dal si kávu a teplé rohlíčky a pak se roz žehnal.

„Tak hlavně nezapomeňte, paní Coltraneová,“ řekl ještě na odchodu.

„Nestarejte se, nezapomenu. A říkejte mi Slečinko.“

Napřáhla ruku. Zastavil se a stiskl jí ji.

V půl deváté u ž byl zase na Parlamentním a zaskočil k hlavnímu inspektoru Jonesovi. Ukázal veliteli místní policie dopis z ministerstva zahraničí.

„Prosím, přijeďte do Vládního domu na desátou,“

po žádal jej. „Vezměte s sebou dva ser žanty, čtyři policisty, váš osobní landrover a dvě dodávky. Máte slu žební revolver?“

„Ano, pane.“

„Tak ten si s sebou vezměte také.“

V té chvíli bylo v Londýně půl druhé. Pan Allan Mitchell, šéf balistické laboratoře ministerstva vnitra v Lambethu, ale neměl na oběd ani pomyšlení. Díval se do mikroskopu.

Pod čočkou dr žely dvě svorky kulku. Mitchell se díval na rýhy, které vedly po délce olověného předmětu a zakrucovaly se po jeho obvodu. Zanechaly je drá žky v hlavni, ze které kulka vyletěla. Toho dne u ž popáté kulku pod mikroskopem pootočil a prohlí žel si další rýhy markanty –, které charakterizují ka ždou hlaveň tak spolehlivě jako otisk prstu lidskou ruku.

Konečně se zatvářil spokojeně. Překvapeně hvízdl a došel si pro jednu příručku. Měl jich plnou knihovnu a nejen proto byl pova žován za nejlepšího odborníka na identifikaci zbraní v Evropě.

Ještě bude potřeba provést další testy. Věděl, že kdesi přes šest tisíc kilometrů daleko za oceánem netrpělivě čeká na jeho zjištění jistý detektiv, ale nehodlal to uspěchat.

Musel získat jistotu, naprostou jistotu. A ž příliš mnoho případů u soudu policie prohrála jen proto, že specialisté najatí obhajobou zpochybnili důkazy, které ob žalobě poskytli soudní znalci.

Ještě je potřeba analyzovat maličké zbytečky střelného prachu, které se zachovaly na tupém konci kulky. Jak a ve směsi s čím bylo vyrobeno olovo, to u ž zjistil u deformované kulky, kterou měl dva dny, a teď bude muset toté ž provést s tou novou. Spektroskop se svými paprsky zavrtá hluboko do nitra kulky a prozradí dopodrobna molekulární strukturu olova, zjistí jeho přibli žné stáří a někdy i továrnu, která je vyrobila. Alan Mitchell vyndal z police tu příručku, kterou potřeboval, a dal se do čtení.

McCready propustil taxíkáře u brány Vládního domu a zazvonil. Jefferson jej poznal a vpustil jej. McCready mu vysvětlil, že si musí ještě jednou zavolat mezinárodní linkou, kterou instaloval Bannister, a že k tomu má Hannahovo svolení. Jefferson jej zavedl do pracovny a opustil jej.

McCready nechal telefon telefonem a zabýval se psacím stolem. V raném stadiu vyšetřování Hannah prohledal zásuvky, které si otevřel klíči zesnulého

guvernéra, a kdy ž se ujistil, že uvnitř není nic, co by poskytlo vodítka k vyřešení vra ždy, zase je pozamykal.

McCready klíčky neměl, ale ani je nepotřeboval. Se zámky si poradil u ž včera a u ž včera také zjistil, co zjistit potřeboval. Jsou v nejspodnější zásuvce vlevo. Jsou tam dva, ale on bude potřebovat jen jeden.

Hlavičkové papíry vypadaly impozantně, ruční papír popraskával při dotyku a na omak připomínal pergamen.

Nahoře uprostřed byl reliéfním zlatým tiskem vyveden královský znak: lev a jednoro žec se opírali o čtvrcený štít s heraldickými znaky Anglie, Skotska, Walesu a Irska.

A pod tím stálo tučnými černými písmeny tohle: My, Alžběta druhá, z Boží vůle královna Sjednoceného království Británie a Severního Irska a všech zámořských území a držav, tímto jmenujeme… (zde byla mezera) SVÝM… (další mezera) NA ÚZEMÍ… (třetí mezera).

A ještě pod tím bylo faksimile podpisu: Alžběta, R.

Byl to královský jmenovací dekret. Bianko. McCready si ze stojánku sira Moberleyho vzal pero a listinu vyplnil svým nejúhlednějším úřednickým písmem. Kdy ž skončil, jemně na inkoust foukal, aby zaschl, a pak korunoval dílo guvernérskou pečetí.

Venku v salonu se u ž scházeli jeho hosté. Znovu si prohlédl listinu a pokrčil rameny. Právě se sám jmenoval guvernérem Barclayových ostrovů. Na jeden den.

6

Bylo jich šest. Jefferson roznesl kávu a odešel.

Nevyptával se, co tu dělají. Nic mu do toho nebylo.

U stěny postávali dva ser žanti SAS, Newson a Sinclair.

Měli na sobě smetanové teplákové soupravy a sportovní boty. Oba měli na pásku kolem boků ledvinku, přesně takovou, v jaké si výletníci obyčejně nosí na plá ž cigarety a opalovací krém. V těch jejich ale rozhodně žádný krém nebyl.

Poručík Haverstock se do uniformy nepřevlékl. Seděl na jedné z brokátem čalouněných židlí a dlouhé nohy měl švihácky přehozené přes sebe. Reverend Drake se usadil na pohovce vedle Eddieho Favara. Hlavní inspektor Jones v tmavě modrém saku od uniformy se stříbrnýmí knoflíky a

odznaky, v krátkých kalhotách a s podkolenkami stál u dveří.

McCready vzal jmenovací dekret a podal jej Haverstockovi. „Tohle přišlo po ránu z Londýna,“ oznámil.

„Přečtěte si to, přeberte si to a nějak se s tím vnitřně smiřte.“

Haverstock si dekret přečetl.

„No prosím, tím pádem je všechno v pořádku,“ řekl a podal listinu dál. Inspektor Jones se začetl, pak ztuhl a zpozorněl. „Ano, pane,“ řekl potom. Podal dekret dvěma ser žantům. „U mě dobrý,“ řekl Newson. „Bez problémů,“

přidal se Sinclair.

Podal listinu Favarovi, ten si ji pročetl a zašeptal: „Je žíšku na kří žku,“ vyslou žil si tím káravý pohled od reverenda Drakea, který si dekret převzal, přečetl a té ž to mručivě okomentoval: „Pánu budi ž chvála.“

„Nejdříve ze všeho,“ prohlásil McCready, „vás všechny samozřejmě kromě hlavního inspektora Jonese vybavím pravomocemi dočasných pomocníků policie. Od této chvíle jimi disponujete. Za druhé bych vám asi měl vysvětlit, co provedeme.“

Mluvil dobrých třicet minut. Nikdo nic nenamítal. Pak si povolal Haverstocka a odešli se převléknout. Paní Moberleyová pořád byla na lo ži a dopřávala si tekutou snídani. Nezále želo na tom. Měli se sirem Marstonem oddělené lo žnice a převlékárna nebo žtíka guvernéra byla prázdná. Haverstock ukázal McCreadymu, co kde je, a

odešel. McCready našel to, co hledal, a ž v zadním koutě šatní skříně; kompletní uníformu britského koloniálního guvernéra, ovšem o dvě čísla větší.

Kdy ž se objevil v saloně, tuctový turista v umaštěném saku, kterého znávali z terasy hotelu Podpalubí, někam zmizel. Na nohou nablýskané holínky s ostruhami v pouzdrech. Bílé vypasované kalhoty a bílé sako se zapínáním a ž ke krku. Na sluníčku se leskly zlaté knoflíky a pozlacené náramenní šňůry a stejně tak i našikmo připevněné řetízky a špička na přilbě. Šerpa kolem pasu byla modrá.

Haverstock byl také v bílé, ale placatou důstojnickou čepici měl modrou s černým štítkem. Nad ním dvouhlavý orel, znak Královniných dragounů. Ramenní šňůry měl pozlacené a epolety zrovna tak. Šikmo přes prsa měl naleštěný černý ko žený řemen, který vzadu dr žel maličkou torbu na náboje, rovně ž z černé ků že. Na prsou měl poručík své dvě medaile.

„Tak prosím, pane Jonesi. Jdeme,“ vybídl McCready.

„Královniny zále žitosti nečekají.“

Hlavní inspektor Jones polkl. Ještě nikdy jej nikdo ne žádal, aby zakročil v královnině zájmu. Kolona vyjela z předního dvora a v čele byl jaguár guvernérova úřadu. Řídil jej Oscar a vedle něj seděl jeden policista. McCready a Haverstock seděli vzadu a přilby si nechali na hlavách. Za

nimi jel landrover, řídil jej další policista a vedle něj seděl Jones. Vzadu se usadili Favaro a reverend Drake.

Ne ž opustili Vládní dům, ser žant Sinclair Favarovi nenápadně podstrčil nabitý Colt Cobra, který teď měl americký detektiv ulo žen za pasem, pod volnou košilí.

Ser žant nabídl zbraň i reverendu Drakeovi, ale ten jen zavrtěl hlavou.

Zbývající dva policisté řídili obě dodávky. Newson a Sinclair se krčili u jejich otevřených bočních dveří a policejní ser žanti seděli v posledním autě.

Jaguár vjel mírným tempem do Kolonie. Po celé délce hlavní ulice se lidé zastavovali a zírali. Dva mu ži na zadních sedadlech strnule seděli a dívali se kupředu.

U brány zdmi obehnaného sídla pana Horatia Livingstona McCready nařídil zastavit. Vystoupil. Poručík Haverstock takté ž. Z okolních uliček se vyhrnulo snad několik set Barclayanů; prohlí želi si je s otevřenými ústy.

McCready ne žádal, aby jej vpustili, jen postával před vraty.

Ser žanti Newson a Sinclair doběhli ke zdi. Newson spojil ruce, Sinclair na ně dal nohu, Newson ho vyhodil.

Lehčí z obou mu žů přeletěl přes zeď, ani ž by zavadil o střepy zasazené do jejího vršku. Vrata nebyla zevnitř zamčená. Sinclair odstoupil a nechal vejít McCreadyho s Haverstockem po boku. Za nimi vjela krokem auta.

Kdy ž se McCready objevil, tři mu ži v tropických oblecích u ž byli v půli dvora a bě želi ke vratům. Zastavili se

a poulili oči na ty dvě uniformované maškary, co bez zaváhání rázují k předním dveřím. Sinclair někam zmizel.

Newson tryskem vyběhl otevřenými vraty ven a byl taky pryč.

McCready vyšel po schodech na verandu a vstoupil do domu. Haverstock se za jeho zády zastavil na verandě a prohlí žel si tři mu že v zelených tropických oblecích. Dr želi se opodál. Favaro, Drake, Jones, dva policejní ser žanti a tři policisté vystoupili a šli za McCreadym. Jeden policista zůstal u aut. Pak vešel dovnitř za ostatními i Haverstock.

Ted jich bylo deset vevnitř a jeden venku.

Ve velké vstupní hale se policisté rozestavili u dveří a oken. Otevřely se dveře a vešel Horatio Livingstone.

Prohlí žel si invazní jednotky se špatně skrývaným hněvem.

„Sem nemů žete! Co to má znamenat?“ řval.

McCready mu podal dekret. „Přečetl byste si laskavě tohle?“ vybídl ho.

Livingstone poslechl a pak hodil papír pohrdavě na podlahu. Jones jej zvedl a podal McCreadymu, ten si jej ulo žil do kapsy.

„Pane Livingstone, buďte tak laskav a zavolejte sem své bahamské zaměstnance, všech sedm, a i s pasy.“

„Jakým právem?“ štěkl Livingstone.

„Já tady jsem nejvyšším zástupcem práva,“ odtušil McCready.

„Imperialisto!“ zařval Livingstone. „Za patnáct dní budeme mít nezávislost a pak –“

„Pokud odmítnete,“ prohlásil McCready klidně, „po žádám zde hlavního inspektora Jonese, aby vás zatkl za maření výkonu spravedlnosti. Pane Jonesi, jste připraven vykonat svou povinnost?“

„Ano, pane.“

Livingstone se na ně na všechny mračil. Pak z boční místnosti zavolal jednoho ze svých pomocníků a něco mu nařídil. Mu ži v tropických oblecích přicházeli jeden po druhém. Favaro je obešel a posbíral jejich bahamské pasy.

Podal je McCreadymu.

McCready si je jeden po druhém prohlédl a podával je postupně Haverstockovi. Poručík se na ka ždý štítivě zadíval a něco si sykal.

„Tyto pasy jsou falešné,“ prohlásil McCready. „Dobré padělky, ale padělky.“

„To je le ž,“ vřískal Livingstone. „Jsou platné!“

Měl pravdu. Padělané nebyly. Koupili si je za velmi tučný úplatek.

„Kdepak,“ pokračoval McCready. „Tihle lidé nejsou z Baham. A vy taky nejste žádný demokratický socialista. Ve skutečnosti jste skalní komunista a u ž léta pracujete pro Fidela Castra. Vaši lidé jsou pracovníci kubánské rozvědky.

Tak například tady pan Brown je vlastně kapitán Hernán Moreno z Direccion General de Informacion, kubánské

obdoby KGB. Ti ostatní byli vybráni pro svůj dokonale černošský vzhled a plynnou angličtinu a jsou také Kubánci z DGI. Všechny vás zatýkám pro nezákonný vstup na území Barclayových ostrovů, za napomáhání a podněcování zločinu.“

První sáhl po zbrani Moreno. Měl ji vzadu za pasem, ukrytou pod zeleným sakem, stejně jako všichni. Byl velmi rychlý a sáhl dozadu pro makarova dřív, ne ž se někdo v hale stačil pohnout.

Zastavil ho jen řezavý hlas z vršku schodů, které vedly do patra: „Fuera la mano, o serras fiambre. “

Hernán Moreno pochopil včas. Ruka strnula. Ztuhl. A stejně tak i šestice ostatních, která se jej u ž chystala napodobit.

Sinclair mluvil plynně hovorovou španělštinou.

Fiambre je vlastně studené maso a uzeniny podávané jako občerstvení, ale ve slangu to znamená mrtvolu.

Oba ser žanti, kteří vlezli do domu okny, stáli nahoře na schodech. Ledvinky měli prázdné, ale ruce rozhodně ne.

Oba dr želi malé, ale spolehlivé samopaly Heckler a Koch MP 5.

„Tihle pánové,“ oznámil McCready, „nemají ve zvyku minout. Teď prosím po žádejte své mu že, aby dali ruce nad hlavu.“

Livingstone mlčel.

Favaro proklouzl za něj, objal jej jednou pa ží kolem prsou a hlaveň Coltu Cobra mu strčil do pravé nosní dírky.

„Tři vteřiny,“ zašeptal. „Pak se mi stane nepříjemná nehoda.“

„Dělejte,“ zasípal Livingstone.

Čtrnáct rukou vylétlo nahoru a zůstalo tam. Tři policisté si Kubánce obešli a posbírali sedm pistolí.

„Prohledat,“ nařídil McCready. Ser žanti je všechny prošacovali a objevili tři no že v pochvách z teletiny.

„Podívejte se po domě,“ pokračoval McCready.

Srovnali sedmičku Kubánců do řady tvářemi ke zdi obýváku a s rukama na temenech hlav. Livingstone seděl v křesle a hlídal ho Favaro. Oba mu ži od SAS zůstali na schodech, pro případ, že by se někdo pokusil utéct. Nestalo se tak. Pětice místních policistů prohledala dům.

Objevili pěknou sbírku zbraní, slušnou sumu v amerických dolarech, další spoustu barclayských liber a silnou krátkovlnnou vysílačku s kódovacím přístrojem.

„Pane Livíngstone,“ řekl McCready, „mohl bych pana Jonese po žádat, aby vaše společníky obvinil z celé řady porušení britských zákonů falešné pasy, nezákonný vstup na území státu, dr žení neregistrovaných zbraní… seznam je dost dlouhý. Místo toho je raději vyhostím jako ne žádoucí osoby. A to hned do hodiny. Jestli si přejete, mů žete tu zůstat sám. Koneckonců jste barclayský rodák. Ale přesto se i tak vystavujete obvinění z napomáhání a podněcování

zločinu a já si ve vší upřímnosti myslím, že bezpečnější budete přece jen tam, kam patříte na Kubě.“

„Pod to se podepíšu,“ zavrčel reverend Drake.

Livingstone přikývl.

Vyvedli Kubánce v řadě jako husy do druhé dodávky čekající na dvoře. Jen jeden se uchýlil k násilí. Pokusil se utéct, místní policista se mu postavil do cesty a on jej srazil na zem.

Inspektor Jones zareagoval s neobyčejnou rychlostí.

Vytáhl od pasu krátký pendrek, který generace britských policistů znají proto, že je vyroben z cesmínového dřeva, jako „the holly“. Ozval se dutý zvuk a obušek odskočil Kubánci od hlavy. Mu ž klesl na kolena a nevypadal nijak zvlášť dobře.

„U ž to nedělejte,“ doporučil mu hlavní inspektor Jones.

Kubánci a Horatio Livingstone seděli v dodávce na podlaze s rukama na hlavách, ser žant Newson byl opřený přes přední sedadlo a mířil na ně. Kolona se zase dala do pohybu a pomalu dokodrcala ven z Kolonie a do rybářského přístavu v Port Plaisance. McCready schválně nařídil jet tak pomalu, aby mohly stovky Barclayanů vidět, co se děje.

Na molu čekala Vládkyně zálivu s pobafávajícím motorem. Za sebou měla přivázanou pramici pou žívanou na sběr odpadků, kterou čerstvě vybavili párem vesel.

„Pane Dobbsi.“ řekl McCready, „zavezte prosím tyto pány a ž ke hranici kubánských teritoriálních vod, anebo a ž

si všimnete, že se k vám blí ží kubánská hlídková loď. Pak je odřízněte. Buď je dotáhnou domů jejich krajané, nebo mů žou ve větru vanoucím k pobře ží doveslovat sami.“

Jimmy Dobbs se bez valného nadšení podíval na Kubánce. Bylo jich sedm a k tomu ještě Livingstone.

„Doprovodí vás tady poručík Haverstock,“ doplnil McCready. „Přirozeně bude ozbrojen.“

Ser žant Sinclair dal Haverstockovi Colt Cobra, který odmítl reverend Drake. Haverstock vylezl na Vládkyni zálivu a zaujal postavení vsedě na střeše kajuty, tváří k zádi.

„ žádné strachy, kamaráde,“ řekl Dobbsovi. „Jestli se jeden z nich jenom pohne, ustřelím mu palici.“

„Ještě něco, pane Livingstone,“ řekl McCready a podíval se na osm mu žů v pramici. „A ž se dostanete na Kubu, povězte seňoru Castrovi, že to byl báječný nápad.

Pokusit se zmocnit Barclayových ostrovů tím, že pošle loutkového kandidáta, a pak je snad připojit ke Kubě anebo je proměnit v mezinárodní výcvikový tábor revolucionářů…

jen že mu taky řekněte, že to nepůjde. Ani teď, ani jindy.

Bude si muset politickou kariéru vyspravit jinak. Sbohem, pane Livingstone. A u ž se nevracejte.“

Kdy ž Vládkyně zálivu obeplula hráz a vydala se na širé moře, postávalo u ž na molu přes tisíc Barclayanů. „Mám dojem, že máme ještě jednu prácičku, pánové,“ řekl McCready a dokráčel po molu k jaguáru. Bělostná uniforma procházela davem přihlí žejících jako nů ž máslem.

Brána z tepané litiny před sídlem Marcuse Johnsona byla zamčená. Newson a Sinclair vyskočili z bočních dveří dodávky a dostali se opět bez dotyku přes zeď. Pár minut nato se zevnitř ozvalo tlumené žuchnutí, jako kdy ž hrana tvrdé ruky narazí na něčí tělo. Zahučel elektromotorek a brána se otevřela.

Vpravo za ní stála kukaň s ovládacím panelem a s telefonem. Vedle na zemí le žel mu ž v křiklavé barevné košili a opodál rozbité tmavé brýle. Hodili ho do poslední dodávky ke dvěma policejním ser žantům. Newson a Sinclair přeběhli přes trávník a ztratili se někde mezi keři.

Kdy ž se McCready blí žil k domu, Marcus Johnson scházel po dlá žděném schodišti do otevřené přijímací verandy. Měl na sobě hedvábný župan.

„Mů žu se zeptat, co tenhle nesmysl znamená?“

do žadoval se.

„Jistě,“ kývl McCready. „Tohle si prosím přečtěte.“

Johnson mu po chvíli dekret zase podal.

„A co má být? Nespáchal jsem žádný zločin. Vloupal jste se do mého domu o tomhle se Londýn dozví, pane Dillone. Budete litovat, co jste dneska dopoledne natropil.

Mám své právníky.“

„To je dobře,“ schválil mu to McCready. „Asi je budete dost potřebovat. A teď bych si rád promluvil s vašimi zaměstnanci, pane Johnsone s vašimi volebními

pomocníky či snad společníky. Jeden z nich byl tak laskav, že nás doprovodil ke dveřím. Přineste ho, prosím.“

Dva policejní ser žanti vytáhli ven vrátného, podpírali ho mezi sebou a pak ho upustili na pohovku.

„A teď prosím těch ostatních sedm, pane Johnsone, a chci vidět jejich pasy.“

Johnson došel k onyxovému telefonu a zvedl sluchátko.

Linka byla hluchá. Zase telefon odlo žil.

„Hodlám zavolat policii,“ ohlásil.

„Policie u ž tu je,“ vysvětlil mu hlavní inspektor Jones.

„Udělejte, prosím, co po vás pan guvernér chce.“ Johnson se chvíli rozmýšlel a pak zavolal nahoru do patra. Nad zábradlím se objevila něčí hlava. Johnson vydal pokyny.

Dva mu ži v květovaných košilích přišli z verandy a stoupli si za svého pána. Z pokojů v patře povylézalo pět dalších. Ozvalo se pár tlumených ženských výkřiků. Nahoře byl zřejmě v plném proudu večírek.

Inspektor Jones je obešel a vybral pasy. Tomu na pohovce pas vytáhli ze zadní kapsy u kalhot.

McCready si doklady jeden po druhém prohlédl a potřásal při tom hlavou.

„Nejsou to žádné padělky,“ řekl klidně a sebejistě Johnson, „a jak vidíte, všichni moji společníci vstoupili na území Slunečního ostrova legálně. Skutečnost, že jsou jamajské státní příslušnosti, je irelevantní.“

„Ne tak docela,“ namítl McCready, „proto že všichni zapomněli přiznat, že mají záznamy v trestním rejstříku, co ž

je porušení imigračního zákona, odstavec čtyři, pododstavec B1.“

Johnson se zatvářil ohromeně, a také že měl proč.

McCready si to, co řekl, na místě vymyslel.

„Ostatně všichni tito mu ži,“ dodal bohorovně, „jsou členy zločinecké organizace známé jako Yardbirds.“

Yardbirds začínali jako mladické pouliční gangy v kingstonských slumech a jméno si vybrali podle dvorů, kde řádili. Dali se do vydírání a „ochrany“ za peníze a získali si věhlas tím; jak snadno se uchylovali k násilí. Později přešli na obchod s marihuanou a pak s crackem, který se vyrábí z kokainu, a stali se mezinárodní organizací. Zkráceně byli známi jako Yardies.

Jeden z Jamajčanů stál u zdi, o kterou byla opřená baseballová pálka. Pomaličku sunul ruku blí ž a blí ž k ní.

Reverend Drake si toho všiml. „Aleluja, bratře,“ řekl tiše a jednu mu vrazil. Jen jednu. Ale pořádnou. V baptistickych školách se učí mnohému, ale sotva se tam dozvíte, jak bezbo žníka přivést k rozumu krátkým švihem zápěstím.

Jamajčan protočil panenky a sesunul se na podlahu.

Bylo to jako signál. Čtyři ze šesti zbývajících Yardies sáhli k pasu pod košile.

„Ani hnout! Stát!“

Newson a Sinclair si počkali, a ž bude v patře prázdno (děvky nepočítaje), a pak vlezli dovnitř okny. Teď stáli nahoře na podestě a samopaly kryli celý otevřený prostor pod sebou. Ruce strnuly uprostřed pohybu.

„Neodvá ží se střílet,“ vztekal se Johnson. „Zasáhli by i svoje lidi.“

Favaro skočil, překulil se na mramorem vylo žené podlaze a vstal za Johnsonovými zády. Levou pa ží jej chytil pod krkem a pravou mu zaryl hlaveň koltu do ledvin.

„Mo žná,“ řekl, „ale ty půjdeš první.“

„Všichni ruce nad hlavu, prosím,“ nařídil McCready.

Johnson polkl a přikývl. Šestice Yardies zvedla ruce.

Pak jim poručili dojít ke zdi a s rukama vysoko nad hlavou se o ni opřít. Policejní ser žanti jim hbitě ulehčili od zbraní.

„Doufám, že mě z příslušnosti k nějakému gangu obviňovat nebudete,“ štěkl Johnson. „Jsem občanem těchto ostrovů a jsem vá žený obchodník.“

„Ne, to nejste,“ namítl McCready rozvá žně. „Jste obchodník, ale s kokainem. Právě tak jste získal majetek.

Distribuujete drogy pro medellínský kartel. Z ostrovů jste odjel jako chlapec a většinu té doby, co jste byl pryč, jste strávil v Kolumbii nebo jste zakládal falešné firmy v Evropě a v Severní Americe, přes které se praly peníze z kokainu. A teď, kdy ž dovolíte, bych se rád seznámil s vaším kolumbijským šéfem, seňorem Mendésem.“

„O někom takovém jsem jaktě živ neslyšel. Nikdo takový neexistuje,“ bránil se Johnson.

McCready mu strčil pod nos fotografii.

Johnson zamrkal.

„Tohle je seňor Mendés, i kdy ž si teď třeba říká jinak.“

Johnson dál mlčel. McCready se podíval nahoru a mrkl na Newsona a Sinclaira. Ti u ž snímek viděli. Někam se vypařili. O pár minut později se z parta ozvaly dva rychle za sebou jdoucí výstřely a jako doprovod ženské ječení.

Tři latinskoamericky vypadající dívky se objevily na schodech a seběhly dolů. McCready nakázal dvěma policistům, ať je vyvedou na trávník a hlídají je. Pak se vynořili Sinclair a Johnson a strkali před sebou nějakého mu že. Byl štíhlý a pobledlý a měl rovné černé vlasy.

Ser žanti ho postrčili dolů po schodech, ale sami zůstali nahoře.

„Podle místních zákonů bych mohl vaše Jamajčany obvinit z řady zločinů,“ řekl McCready Johnsonovi. „Ale raději jsem zamluvil devět míst v letadle, které odpoledne letí do Nassau. Tam myslím zjistíte, že bahamská policie vás všechny s nesmírnou radostí doprovodí k letadlu do Kingstonu. Na Jamajce se vás nemů žou dočkat. Prohledejte dům.“

Zbývající místní policisté vykonali rozkaz. Našli další dvě prostitutky schované pod postelemi, zbraně a velké

mno žství amerických dolarů v aktovce. A v Johnsonově lo žnici pár balíčků bílého prášku.

„Půl milionu dolarů,“ sykl Johnson k McCreadymu.

„Nechte mě jít a jsou vaše.“

McCready podal aktovku reverendu Drakeovi.

„Rozdělte to mezi dobročinné organizace na celém ostrově,“

řekl. Drake přikývl. „Ten kokain spalte.“

Jeden z policistů si vzal pytlíky a šel ven zalo žit ohniště.

„Tak jdeme,“ nařídil McCready.

Ve čtyři odpoledne u ž letadlo z Nassau stálo na travnaté rozjezdové ploše a vrtule se otáčely. Osmičku Yardies s želízky na rukou zavedli na palubu dva policejní ser žanti z Baham, kteří si pro ně přiletěli. Marcus Johnson stál s rukama v poutech za zády a čekal, kdy nalo ží i jeho.

„A ž vás z Kingstonu vydají do Miami, asi budete s to poslat zprávu seňoru Ochoovi nebo snad Escobarovi nebo pro kterého to pracujete,“ řekl McCready.

„Povězte mu, že to byl báječný nápad, pokusit se ovládnout přes prostředníka Barclayovy ostrovy. Mít vlastní pobře žní hlídku, celní úřady, policii nového státu, vydávat si po libosti diplomatické pasy, posílat do Spojených států

diplomatickou poštu, nikým nerušeni si tu postavit rafinerie a sklady, zalo žit banky na praní peněz, ani ž by vás za to někdo mohl postihnout… to všechno bylo nesmírně

promyšlené. A taky ziskové, kdyby se k tomu postavilo pár kasin pro boháče a bordelů…

Ale jestli mu ten vzkaz opravdu pošlete, vyřiďte mu ode mě taky, že to nepůjde. Na těchhle ostrovech rozhodně ne.“

Pět minut nato se hranatý stroj s krátkým doletem odlepil od země, naklonil křídla a zamířil někam k pobře ží Androsu.

McCready došel k šestimístné cessně stojící za hangárem. Ser žanti Newson a Sinclair u ž byli na palubě, seděli v zadní řadě a vak s „nádobíčkem“ měli pod nohama.

Vrátí se do Fort Braggu. Proti nim seděl Francisco Mendés, který, jak se ukázalo, má úplně jiné kolumbijské jméno. Byl za zápěstí připoutaný k rámu sedadla. Vyklonil se z otevřených dveří a plivl na zem.

„Nemů žete mě vydat,“ řekl velice slušnou angličtinou.

„Mů žete mě jenom zatknout a čekat, a ž Američani po žádají o extradici. Nic jiného.“

„A to by trvalo měsíce,“ kývl McCready. „Jen že, můj milý, vy nejste zatčen. Jen vyhoštěn.“ Otočil se k Eddiemu Favarovi. „Jistě svého přítele rád svezete do Miami,“ řekl.

„Samozřejmě se mů že stát, že a ž přistanete, najednou si rozpomenete, že jde o osobu hledanou miamskou policií. A o ostatní se u ž postará Strýček Sam.“

Potřásli si rukama, cessna se rozjela po travnaté dráze, pak se zastavila, otočila se a nabrala plnou rychlost. Za pár

vteřin u ž byla nad mořem a otočila to na severozápad, ke Floridě.

McCready pomaličku došel k jaguáru, kde na něj čekal Oscar. Je na čase zajet do Vládního domu, převléct se a pověsit bílou guvernérskou uniformu zase do skříně.

Kdy ž dorazil, hlavní komisař Hannah byl v pracovně sira Marstona Moberleyho a mluvil s kýmsi v Londýně.

McCready proklouzl nahoru a dolů se pak vrátil ve svém pomačkaném obleku do tropů. Hannah vyběhl z pracovny a volal po Oscarovi a po jaguáru.

Alan Mitchell pracoval v pondělí večer a ž do devíti a teprve pak zavolal na Sluneční ostrov, kde byly jen čtyři odpoledne. Hannah po telefonu nedočkavě skočil. Celé odpoledne chodil po pracovně a čekal na něj.

„Je to ú žasné,“ řekl odborník na balistiku. „Jedna z nejpodivuhodnějších kulek, jaké jsem kdy zkoumal. Docela jistě jsem ještě nikdy neviděl, že by podobnou někdo pou žil k vra ždě.“

„A co je na ní tak zvláštního?“ chtěl vědět Hannah.

„No, pro začátek třeba u ž olovo. Je nesmírně staré.

Přinejmenším sedmdesát let. Olovo tohoto molekulárního slo žení se nevyrábí od počátku dvacátých let. Toté ž platí pro střelný prach. Na kulce po něm zůstaly mikroskopické stopy. Z chemického hlediska je to druh zavedený v roce

1912, v jeho ž výrobě se u ž od počátku dvacátých let nepokračovalo.“

„A co zbraň?“ naléhal Hannah.

„To je právě to,“ řekl vědec z Londýna. „Zbraň odpovídá pou žité munici. Na kulce je naprosto nezaměnitelný podpis, lepší ne ž otisk prstu. Jedinečný.

Hlaveň revolveru zanechala přesně sedm pravotočivých rýh.

Takových sedm drá žek s levopravou rotací nezanechávala žádná jiná zbraň. Pozoruhodné, že?“

„Skvělé,“ řekl Hannah. „Tak že ta kulka mohla vyjít z jedné jediné zbraně? Nádhera. Ze které zbraně, Alane?“

„Ze které? Samozřejmě z revolveru Webley 4.55. Z

ničeho menšího.“

Hannah nebyl žádný odborník na ruční palné zbraně.

Při zbě žném pohledu by nepoznal Webley 4.55 od koltu Magnum. Přesněji řečeno při velice zbě žném pohledu.

„Výborně, Alane. A teď mi řekni; co je na Webleym 4.55 tak neobyčejného.“

„Stáří. To je prostě pravěk. Poprvé byl pou žíván v roce 1912 a hned kolem roku 1920 se vyrábět přestal. Je to revolver s neobyčejně dlouhou hlavní a je velmi dobře poznat. Nikdy si nezískal větší oblibu, právě proto, že ta dlouhá hlaveň pořád překá žela. Z tého ž důvodu je ovšem značně přesný. Britští důstojníci je nosili v zákopech první světové války. Viděl jsi někdy nějaký?“

Hannah mu poděkoval a zavěsil.

„Ale jo,“ vydechl. „Jeden jsem viděl.“

Pádil přes halu a při tom si všiml toho podivného chlapíka z ministerstva zahraničí, Dillona.

„Jestli si chcete zavolat, mů žete,“ křikl na něj. „Telefon je volný.“ A vlezl si do jaguára.

Kdy ž ho uvedli dovnitř, Slečinka Coltraneová byla na svém vozíku v obývacím pokoji. Přivítala jej s milým úsměvem.

„No ne, pan Hannah. Moc ráda vás zase vidím,“ řekla.

„Posadíte se a dáte si čaj?“

„Děkuji, paní Coltraneová. Raději postojím. Obávám se, že vám budu muset polo žit několik otázek. Viděla jste někdy střelnou zbraň typu Webley 4.55?“

„Počkejte… asi ne,“ odtušila trpělivě.

„Dovolím si o tom pochybovat, paní. Ve skutečnosti jednu takovou vlastníte. Je to slu žební revolver vašeho nebo žtíka man žela. Támhle v té vitrínce. A mám strach, že jej budu muset zabavit jako hlavní důkaz.“

Otočil se a došel k prosklené skříni s připomínkami války. Pořád tam bylo všechno medaile, znaky, pochvalné zmínky v rozkaze, odznaky z čepic. Ale bylo to přerovnané.

Vzadu za několika exponáty ještě byly pořád na sametu vidět skvrny od oleje v místech, kde svého času visela jiná věc.

Hannah se otočil. „Kam zmizel, paní Coltraneová?“

zeptal se upjatě.

„Můj milý pane Hannahu, já vůbec nevím, o čem mluvíte.“

Strašně nerad si nechával proklouznout případ mezi prsty, ale cítil, že tenhle pomaličku ztrácí. Buď zbraň, nebo svědka jedno z toho nutně potřebuje. Za okny ubývalo světla a modré moře temnělo. Věděl, že tam někde, hluboko v mlčenlivém objetí vod, teď le ží jeho Webley 4.55. S pár skvrnami od oleje ještě nikdo před soudem neuspěl.

„Byl tady, paní Coltraneová. Ve čtvrtek, kdy ž jsem u vás byl. Byl tady v té skříni.“

„Ale jděte, pane Hannahu, určitě jste se spletl. Nikdy jsem žádný… Wembley neviděla.“

„Webley, paní Coltraneová. Ve Wembley se hraje fotbal.“ A ty prohráváš šest nula, řekl si.

„Pane Hannahu, z čeho mě vlastně podezříváte?“

zeptala se.

„Nepodezřívám, paní, já to vím. Vím, co se stalo. Jiná věc ovšem je dokázat to. Minulé úterý zhruba touhle dobou vás Firestone těma svýma obrovskýma prackama vzal a nalo žil i s vozíkem do dodávky, jako to dělává o sobotách, kdy ž jezdíte po nákupech. Myslel jsem si, že asi nikdy neopouštíte dům, ale s jeho pomocí to samozřejmě mo žné je.

Zavezl vás do uličky za guvernérovým sídlem, vylo žil vás a vlastníma rukama vypáčil zámek na kovové brance.

Myslel jsem si, že na vylomení toho zámku by byl potřeba landrover a řetěz, ale on to pochopitelně Zvládl. Mělo mi to dojít, kdy ž jsem jej viděl. Nenapadlo mě to. Mea culpa.

Zavezl vás otevřenou brankou dovnitř a nechal vás tam.

Mám dojem, že revolver jste měla na klíně. Webley je sice staro žitnost, ale celé roky jste ho nechávala olejovat a uvnitř byly stále náboje..Vy byste zbraní s krátkou hlavní sira Moberleyho nikdy nezasáhla, ani kdybyste ji dr žela oběma rukama. Ale tenhle Webley má velmi dlouhou hlaveň a střílí přesně.

A vy nejste v zacházení se zbraněmi zase a ž tak nezkušená. Sama jste říkala, že jste se s man želem seznámila za války. Byl raněn a vy jste ho ošetřovala. Jen že šlo o tajnou ošetřovnu maquisardů v Němci okupované Francii. On patřil k britské jednotce pro zvláštní operace, SOE, a vy, jak se dohaduji, k jejímu americkému protějšku, OSS.

První rána minula a zasáhla zeď. Druhá u ž odvedla svou práci a pak přistála v květinovém koši plném hlíny.

Tam jsem ji později našel. Dnes ji v Londýně identifikovali.

Taková kulka nikdy nemohla vyjít z jiné zbraně ne ž z revolveru Webley 4.55, právě takového, jaký jste mívala v té vitríně.“

„Můj nešťastný pane Hannahu. Je to pěkná vyprávěnka, ale mů žete ji dokázat?“

„Ne, paní Coltraneová, nemů žu. Potřeboval bych buď zbraň, nebo svědka. Vsadil bych se, že vás v té uličce s Firestonem vidělo aspoň pět šest lidí, ale nikdo z nich svědčit nebude. Proti Slečince Coltraneové na celém Slunečním ostrově nikdo svědčit nebude. Jsou tu ale dvě věci, se kterými si marně lámu hlavu. Proč? Proč jste toho nemilovaného guvernéra musela zabít? To jste chtěla, aby sem přijela policie?“

Usmála se a zavrtěla hlavou. „Ne, šlo o tisk, pane Hannahu. Novináři v ždycky čmuchají, všude strčí nos, vyptávají se, zajímají se o pozadí kdečeho. A kdy ž jde o politiku, ka ždého podezřívají.“

„Ano, ovšem. Zuřiví reportéři.“

„A ta druhá věc, kterou nechápete?“

„Kdo vás varoval, paní Coltraneová? V úterý večer jste zbraň vrátila do vitríny. Ve čtvrtek jsem tu byl. Teď je pryč.

Kdo vás varoval?“

„Pane Hannahu, a ž se vrátíte, vyřiďte Londýnu mé láskyplné pozdravy. Nebyla jsem tam od náletů, víte? A teď u ž se tam nikdy nepodívám.“

Desmond Hannah nakázal Oscarovi, ať ho zase zaveze na Parlamentní náměstí. Propustil jej u policejní stanice; Oscar bude muset jaguár pěkně naleštit, proto že zítra má

přijet nový guvernér. No u ž bylo na čase, aby ve Whitehallu zareagovali, pomyslel si. Vydal se přes náměstí k hotelu.

„Brej večír, pane Hannah.“

Otočil se. Ten, kdo jej celý rozesmátý zdravil, byl naprosto cizí člověk.

„Eeee… dobrý večer.“

V prachu před hotelem tancovali dva mladíci. Jeden měl kolem krku kazetový magnetofon. Z pásku se ozývalo kalypso. Hannah písničku nepoznal. Byla to „Volný jsem přišel, volný odejdu“. Zato poznal skladbu „ žlutý pták“, ta se ozývala z baru hotelu Podpalubí. Uvědomil si, že předtím tu za celých pět dnů ani kalypso, ani typickou karibskou kapelu s výraznými bubny neslyšel.

Dveře anglikánského kostela byly otevřené; reverend Quince s vervou hrál na svých malých varhanech „Gaudeamus Igitur“.

A Hannah, ještě ne ž vyšel po schodech k hotelu, si uvědomil, že všude na ulicích vládne uvolněná nálada. On sám se tak ale vůbec necítil. Bude muset sepsat velice obtí žné hlášení. Pozdě večer si zavolá do Londýna a ráno odletí. U ž tu nemá co dělat. K smrti nerad takhle